O mozku | Mentem.cz

Kategorie O mozku

Na vlně extáze – fenomén Flow (část I.)

Možná jste už někdy zažili situaci, kdy vás nějaká činnost pohltila natolik, že jste zapomněli na plynutí času a vše kolem. Dokonce i sami na sebe. Mohlo tak uplynout pět i deset hodin, aniž byste pomysleli na hlad, žízeň nebo únavu.

Jde o zvláštní stav mysli, který se nazývá Flow fenomén. Do češtiny se nejčastěji překládá jako plynutí. Okrajově se o něm zmínil už třeba antický myslitel Marcus Aurelius nebo vídeňský psychiatr Viktor Frankl, jehož poutavá teorie smyslu života se opírá o vlastní přežití koncentračního tábora. S ucelenou teorií fenoménu Flow však přišel až americký psycholog maďarského původu, který vlastní poněkud krkolomé jméno - Mihaly Csikszentmihalyi (výslovnost je přibližně tato: Miháj Číksentmiháji). Flow fenomén právem náleží do směru tzv. pozitivní psychologie, která se zabývá aspekty, jež nám zpříjemňují život a činí nás šťastnými. Při prožitku Flow-plynutí totiž zažíváme pocity smysluplnosti a energizujícího nadšení, které může vést až k prožitkům extáze.

Co je to Flow

Pojďme nyní zabrousit trochu hlouběji do fenoménu Flow. Jeho teorie je prostá, ale o to geniálnější. Pracuje totiž se dvěma proměnnými a tím jsou 1) dovednost člověka a 2) náročnost úkolu. Představíme-li si těžký úkol, k jehož provedení nemáme odpovídající dovednosti, nečiší z toho nic dobrého. Pravděpodobně nás totiž bude zužovat pocit napětí, úzkost a obava ze selhání. Je-li naopak úkol příliš jednoduchý, ale dovednost vysoká, budeme se potýkat buď s nudou, nebo si příjemně odpočineme.

Pokud je mezi dovedností a náročností souhra, je napůl vyhráno. Záleží totiž ještě na jedné věci – na intenzitě obou proměnných, byť jsou sebelépe sehrané. Je-li úkol zároveň jednoduchý a naše dovednost ne zrovna oslňující, nastává pocit apatie. Ten zažíváme například u nekonečného přepínání televizních kanálů – to od nás totiž nevyžaduje nic než mačkání ovladače. Teprve když se náročnost i dovednost zvyšují, nastává to pravé zaujetí a pocit smysluplnosti – tedy Flow. Pokud máme to štěstí, že vykonáváme nad míru těžký úkol, který nám jde krásně od ruky, můžeme se dostat až do stavu extáze.

Jak prožíváme Flow

Lidé, kteří zažívají stav extáze (extrémní Flow), popisují své pocity jako naprostou ztrátu pojmu o čase a sobě samém. Jen sledují například své ruce, které jakoby oddělené od těla tvoří symfonii nebo román. Pocit kontroly a přemýšlení „jak na to“ je minimální – není ani zapotřebí, stejně jako když se necháváme unášet opravdovým proudem vody. Zároveň však nejde o bezmyšlenkovitost a pocit „vymytého mozku“. Právě naopak.

Csikszentmihalyi spolu s psycholožkou Jeanne Nakamurou (2001) popsali okolnosti vzniku stavu Flow. Některé z nich se mohou vyskytovat izolovaně, ale to ještě nemluvíme o Flow v tom pravém slova smyslu. Pro zážitek toho správného „plynutí“ by totiž měly být přítomny všechny tyto okolnosti:

dostavuje se intenzivní a soustředěná koncentrace na přítomný okamžik, daná činnost a povědomí jsou v silném spojení, dochází ke ztrátě sebereflexe, získáváme okamžitou zpětnou vazbu ohledně úspěšnosti naší aktivity (k tomu nám stačí naše vlastní smysly), zintenzivňují se pocity nadhledu nad celou situací, ztrácíme pojem o čase a plyne nám rychleji, zkušenost z činnosti je vnitřně obohacující a zakoušíme pocit smysluplnosti.

Výzkumy Csikszentmihalyiho dokazují, že stav Flow není kulturně podmíněný. Probíhá stejně u lidí z celého světa, z odlišných kulturně-sociálních zázemí. A netýká se zdaleka pouze umělců. Flow můžeme zažít prakticky při každé činnosti, pokud splňuje „pravidla plynutí“ znázorněné v grafu výše. Můžeme tak zažívat šťastné chvíle jak u sportu, tak při chirurgickém zákroku (pochopitelně ze strany operatéra) nebo u vykonávání domácích prací.

Protože fenomén Flow si zaslouží mnohem více prostoru, budeme se mu věnovat i v dalším článku. Dozvíte se například, jak Flow ovlivňuje naše kognitivní funkce a co se při něm odehrává v celém těle.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks/mihaly_csikszentmihalyi_on_flow?language=cs C. R. Wright & S. H. Lopez (2001). Flow Theory and Research. Handbook of Positive Psychology. Oxford University Press, 195-206.

Jak moc rozdílný je mužský a ženský mozek?

Knihou z roku 1992 Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše si autor John Graz vysloužil mnoho kritiky. Společnosti vadil především důraz na genderové stereotypy, kterými autor ve své publikaci ani trochu nešetřil. Zásadní otázkou však zůstává: existují nějaké rozdíly mezi mužským a ženským mozkem? A pokud ano, ovlivňují chování a životy lidí?

Mnoho vědců potvrzuje, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími (Jantz, 2014, Kattenburg, 2016). Studie ukazují, že muži mají obvykle větší levou část hipokampu, což je oblast spojená s pamětí. Další rozdílností je tzv. corpus callosum - struktura, která spojuje levou a pravou hemisféru a zajišťuje jejich komunikaci. Bylo zjištěno, že je silnější naopak u žen.

Studie potvrzují zažité klišé…

Z mnoha studií navíc vyplývá, že mužské mozky obsahují více šedé hmoty a ženské naopak více hmoty bílé. Šedá hmota se podílí na zpracování informací a bílá hmota „schvaluje“ komunikaci mezi šedou hmotou a jinými částmi těla. Bylo také zjištěno, že ženy dosahují lepších výsledků v jazykových a komunikačních dovednostech, zatímco muži dosahují lepších výsledků při používání svých prostorových schopností a navigaci. Mozky obou pohlaví sice vylučují stejné neurotransmitery, ale v různých množstvích. To může částečně vysvětlit rozdíly v chování mezi oběma pohlavími. Například, muži se zdají být více agresivní a impulzivní, ženy naopak empatičtější a citlivější.

… ale nebude to tak horké

Nicméně stále více studií potvrzuje, že je téměř nemožné nalézt čistě mužsky nebo žensky strukturovaný mozek (Kattenburg, 2016; Wheeling 2015). K takovému výsledku došla například behaviorální neuroložka Daphna Joel, která zkoumala mozek pomocí magnetické rezonance (MRI). Dospěla k závěru, že drtivá většina mozku vykazovala kombinaci mužských a ženských dominantních prvků. To dokazuje, že funkčnost mužského a ženského mozku se z části překrývá.

Neurovědkyně Margaret McCarthy následně poznamenala, že tato studie poskytuje první důkazy o tom, že nemůžeme hovořit o čistě ženském a mužském mozku. To samozřejmě neznamená úplné zamítnutí skutečnosti, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími. Tyto rozdíly však nejsou u každého jedince konzistentní.

Vezmeme-li v úvahu všechny faktory životního prostředí, které mohou potenciálně ovlivnit chování lidí a jejich životy, můžeme získat jasnější obraz o rozdílech v chování mezi muži a ženami. Pokročilé znalosti o rozdílech mezi pohlavími by mohly obohatit například výchovnou a vzdělávací sféru a mohly by tak poskytnout podporu pro děti od útlého věku.

Co bezpečně prozradí lháře aneb Pinokiův efekt

Kang Lee z univerzity v Torontu studuje fenomén lhaní u dětí už dvě desetiletí. Ve společnosti podle něj panují tři silná přesvědčení o dětských lžích. Zaprvé, děti jsou špatnými lháři a pro dospělé není problém lež odhalit. Zadruhé, děti začínají lhát až po nástupu do školy. Zatřetí, lže-li dítě už ve velmi útlém věku, svědčí to o vadě jeho charakteru a s velkou pravděpodobností z něj vyroste patologický lhář. Tato přesvědčení jsou však mylná, jak ukazují dvě dekády Leeových výzkumů.

Experiment s kartami

Se svým týmem totiž přišel na několik zajímavých poznatků. Uspořádali jednoduchý experiment: s každým dítětem hráli hru na hádání karet. Za uhodnutí karty byla přislíbena odměna. V určitý moment si experimentátor musel náhle odskočit a dítě za jeho nepřítomnosti za žádnou cenu nemělo kartu obrátit. Tipnete si, kolik z nich se na kartu podívalo? Ve chvíli, kdy za sebou experimentátor zavřel dveře, podvádělo 90% dětí. Netušily však, že je sledují skryté kamery.

Když se výzkumník vrátil, část dětí o podvodu zalhala a část z nich se přiznala. Zajímavé je, že s věkem se poměr lhářů a poctivců mění. Zatímco dvouleté děti zalhaly v 30% a přiznaly se v 70%, starší už na tom nebyly tak dobře. Tříleté děti odpovídaly z poloviny lživě, z poloviny pravdivě a čtyřleté zalhaly dokonce v 80%!

Poznáme lháře?

Pokud dospělí lidé věří své schopnosti dětskou lež odhalit, nabízí výzkum další překvapivý výsledek. Při přehrání stovek dětských zalhání i přiznání si v tipování nevedli dobře studenti, sociální pracovníci ani strážci zákona. Ti přitom se lží přicházejí do styku denně. Co je však pozoruhodnější zjištění - lež dětí nepoznají většinou ani vlastní rodiče.

Dvě ingredience lži

Tým výzkumníků se zamýšlel také nad tím, proč některé děti lžou více a jiné méně. Přišli s teorií, že k opravdu dobré lži jsou zapotřebí dvě dovednosti. Tou první je znalost teorie mysli, jinými slovy schopnost číst mysl toho druhého - vědět, že neví něco, co vím já. S touto schopností se nerodíme, ale osvojujeme si ji mezi druhým a třetím rokem. A jak je vidět, v praxi ji použijeme hned, jak to jen jde.

Druhou dovedností, která je při lhaní potřebná, je sebeovládání. Není totiž tak lehké tvářit se jinak, než jak se cítíme. U lži to platí dvojnásob. Většina lidí zažívá při tomto aktu spoustu negativních emocí, například vinu, strach či stud. Skrýt tyto emoce tedy vyžaduje velkou dávku sebeovládání, především v koordinaci drobných mimických svalů tváře.

Jak se snímá lež

Zdaleka ne všechno dění lze však v našem obličeji dobře skrýt. Například nezadržitelně se vynořující ruměnec na našich tvářích. Může za to autonomní nervový systém, který navzdory naší snaze zachovat si “chladnou hlavu” přivádí do obličeje větší množství krve.

A právě na to se zaměřil Leeův výzkumný kolektiv. Kamerou snímali obličeje lidí, kteří lhali, nebo mluvili pravdu. Zjistili při tom, že kromě brunátnění obličeje, pocení, zvýšené teploty a frekvence srdečního tepu se výrazně změnil ještě jeden detail v obličeji lhářů. Začal se jim červenat nos. Proto se tým rozhodl tento efekt nazvat Pinokiův.

Většina změn v prokrvení obličeje při prožívání emocí není ale viditelná pouhým okem. Speciálně upravenou kamerou je však možné zachytit i ty nejmenší změny, které se v naší kůži odehrávají. Jak Kang Lee zdůrazňuje, určování emocí pouze za pomoci kamerového snímání je sice na počátku své existence, ale nese v sobě velký potenciál. Mohli bychom tak brzy mít možnost zjistit, co prožívá člověk sedící na druhém konci videochatu nebo například prokouknout pravé úmysly politiků v televizních debatách.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks/kang_lee_can_you_really_tell_if_a_kid_is_lying https://www.researchgate.net/publication/282569498_Theory-of-Mind_Training_Causes_Honest_Young_Children_to_Lie onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/cdep.12023/abstract

Rozmarné rozptylování

Moderní technologie se staly každodenní součástí našich životů jako nezbytní pomocníci i kratochvíle. Jejich displej nabízí útočiště, kdykoli by jinak hrozilo zdlouhavé čekání ve frontě nebo na zastávce. (Copak se asi děje ve světě?) A jsou po ruce i v případě, že náš společník zkrátka není dostatečně zábavný nebo upovídaný. (Jen mrknu, jestli mi někdo nepsal.) A když se po dlouhém dni konečně uvelebíme na gauči a zapneme televizi, neuškodí zároveň zabrousit do méně stojatých vod internetového světa. Surfujeme, rolujeme, stahujeme, těkáme pohledem sem a tam a jsme náležitě hrdí na to, kolik toho zvládneme zaráz vnímat. Uprostřed všeho toho radostného rozptylování nás ani nenapadne znepokojovat se otázkou, jestli se vůbec ještě dokážeme plně soustředit na jednu činnost. Neovlivňuje nás, že žijeme ve světě plném mediálních lákadel?

Výsledky mnoha studií se shodují, že mezi multitaskingem a problémy se soustředěním existuje spojitost. Mentální zdroje jsou omezené, a když se musíme potýkat s více úkoly zároveň, ovlivňuje to také náš výkon. Ale podívejme se na tento fenomén trochu detailněji.

Představte si, že sedíte za volantem svého vozu. Při jízdě vnímáte nerovnosti silnice, značky regulující jízdu, světla semaforu, pohyby auta i zvuky z ulice. Zároveň k vám doléhá hlas z vedlejšího sedadla. Anebo z hands-free. Je v tom rozdíl? Je! Spolujezdec sdílí řadu vašich vlastních dojmů. Vidí a slyší to samé, co vy, auto s ním pohupuje stejným způsobem a všem těmto vjemům intuitivně konverzaci přizpůsobuje. Mezi ním, vámi i provozem panuje soulad. Naproti tomu, když telefonujete, komunikace zaměstnává vaši pozornost na úkor provozu. Jestli přitom máte nebo nemáte volné ruce nehraje podstatnou roli. Člověk, se kterým mluvíte, každopádně vaši cestu nevidí. Rosenberg na tomto případě ukázal, že problém nespočívá čistě ve vršení aktivit. Míra rušivého působení závisí na tom, jestli média odvádí uživatele od jeho hlavní činnosti (v tomto případě řízení). A to se zase pojí se zažitým způsobem jejich používání. Jakmile totiž zapneme televizi, počítač, mobil, tablet nebo jiné zařízení, táhnou nás směrem k automatizované činnosti, kterou sdílíme s ostatními uživateli. Vezmeme si další příklad: Sedíte na přednášce a zatímco posloucháte výklad, slovo od slova ho zaznamenáváte do svého laptopu. Stálí uživatelé jsou na rychlé psaní na počítači tak zvyklí, že je k němu přímo vybízí. Psaní rukou takovou rychlost obvykle neumožňuje. Výzkum Muellera a Oppenheimera ukázal, že právě proto ruční pisatelé věnovali více pozornosti obsahu přednášky a zaznamenávali si jen kratší poznámky. Když pak měly obě skupiny nabyté vědomosti prokázat, výkon studentů s laptopem byl podstatně horší než těch s obyčejným blokem. Schopnost zaznamenat každé slovo je odváděla od snahy pochopit celkový význam.

Sečteno a podtrženo, multitaskingu se přičítá řada negativních dopadů a průvodních jevů. Jedním z těch nejpalčivějších je vyšší impulzivita. Pozornost se tak snadněji nechá lapit do sítě rozptylujících (ač nepodstatných) podnětů z okolí. (Nezáviděli jste někdy lidem, kteří si dokážou v šumu vystupujících a přistupujících v MHD klidně číst?) Některé studie ale mění úhel pohledu a naznačují, že multitasking přispívá ke schopnosti rychleji „přepínat“ pozornost mezi jednotlivými úkony. A kdo ví, jestli to není jen jeden z delší řady přehlížených přínosů.

Seznam literatury:

Aagaard, J. (2014). Media multitasking, attention, and distraction: a critical discussion. Phenomenology and the Cognitive Sciences, 47(8), 552-568. Ralph, B.C., Thomson, W.D.R., Cheyne, J.A., & Smilek, D. (2013). Media multitasking and failures of attention in everyday life. Psychological Research, 78(5), 661-669. Yap, J.Y., & Lim, S.W.H. (2013). Media multitasking predicts unitary versus splitting visual focal attention. Journal of Cognitive Psychology, 25(7), 889-902.

Jak mrkání ovlivňuje činnost mozku?

Na první pohled jednoduchá otázka: proč mrkat? Většina lidí odpoví, že mrkání pomáhá oko zvlhčit a vyhnout se tak syndromu suchého oka. Frekvence pohybů víček je však mnohem větší, než by bylo na zvlhčení oka potřebné. Neurovědci z Univerzity v Ósace publikovali v roce 2012 zajímavé výzkumné zjištění: mrkání mimo jiné umožňuje mozku odpočinout si.

Experimenty využívající zobrazující metody mozku realizoval Tamami Nakano a jeho tým. Když mrkneme, mozek přejde ze stavu soustředěné pozornosti, která mobilizuje tzv. dorzální systém, do stavu uvolněné pozornosti, čili volného proudění myšlenek. Vertikální pohyby víček se jeví jako spouštěč této změny. Zamrkáme, abychom na chvilku uvolnili pozornost, abychom nezůstali po celou dobu připoutáni k jedné myšlence, jednomu rozhovoru, či jedné roli, která by vyčerpala všechny zdroje mozku.

Důsledek je následující: v situacích, kdy musíme udržet pozornost na vysoké úrovni a po dlouhou dobu, máme tendenci mrkat méně. Psycholog Albert Vrij z Univerzity v Amsterdamu pracoval v policejních službách a konstatoval, že podezřelí mrkají méně, pokud lžou, protože se intenzivně soustředí. Naopak, když lež dořeknou, frekvence mrkání se zdvojnásobí -pozornost se uvolní a podezřelý si potřebuje pomocí mrkání odpočinout.

Vertikální pohyby víček jsou natolik zautomatizované a banální, že jim nevěnujeme pozornost, jsou pro nás ale velmi nápomocné. Když náš mozek identifikuje moment, kde je jeho pozornost méně důležitá (v průběhu konverzace, činnosti, atd.), automaticky nařídí mrkání, čímž pomyslně přejde houbou po tabuli vědomí, vynuluje obsah, "dobije baterky". V jednom ze svých experimentů Tamami Nakano objevil, že když se několik lidí dívá na film, jejich pohyby víček se synchronizují. Mrkají ve chvílích, kdy film vyžaduje nejméně pozornosti. Pak, když se děj filmu zase zdramatizuje, oči mrkají méně.

Dlouhodobě upřený pohled do monitoru snižuje frekvenci mrkání. Podle Národního institutu pro bezpečnost a ochranu zdraví (National Institute of Occupational Safety and Health) až 90% lidí, kteří tráví u PC alespoň 3 hodiny denně, trpí Syndromem počítačového vidění (Computer Vision Syndrome). Projevuje se podrážděním očí, ale i bolestmi hlavy, krku a páteře. Důležitá je správná tělesná pozice a "oční hygiena": mrkání a občasné upření pohledu do dálky uvolní okohybné svaly a nechá odpočinout nejen zrak, ale i dlouhodobě přetíženou pozornost. Když chcete dát mozku opravdu pauzu, vstaňte namísto sociálních médií od počítače a jděte se z okna podívat, co se děje venku. Odvděčí se vám zlepšením pozornosti.

Způsoby, jak zlepšit svou paměť a duševní schopnosti

V minulosti zastávali vědci názor, že po dosažení dospělosti se mozek dále nevyvíjí. Dnes je ale zřejmé, že k vývoji dochází i v průběhu dalších dekád. Tento adaptivní proces se nazývá neuroplasticita. A co to je?

Neuroplasticita je úžasná schopnost mozku vytvářet nové propoje mezi neurony, což se výrazně projevuje u dětí a mladých lidí. Jak člověk stárne, plasticita se snižuje. Není to ale důvod pro rezignaci, protože vždy je dostatečný prostor pro zlepšení a podporu mozkových funkcí.

Bylo mnohokrát dokázáno, že potraviny obsahující vitamin E (přítomný například v arašídech, semenech a ořeších) mohou výrazně zlepšit paměť a mentální kapacity.

Pokud chcete zlepšit mozkové funkce i jinak než stravou, zde je několik možností:

Takzvaný chunking, tedy sloučení položek do logických skupin, je dobrý způsob, jak si zapamatovat více informací. Pro mnoho lidí je například nákup do domácnosti každodenní boj se zapomínáním. Pokud však kategorizujete položky ze seznamu do skupin (jako například mléčné výrobky, zelenina, nebo čisticí prostředky), máte napůl vyhráno. Chunking funguje také při pamatování čísel. Pokud máme memorovat číslo 165482359466, je to pro náš mozek problém. Ve chvíli, kdy si číslo rozdělíme na menší části, tedy 165-482-359-466, je zapamatování mnohem snazší.

Dalším způsobem, jak podpořit paměť, je používání zkratek. Tato technika se hodí v případech, máme-li si zapamatovat více slov v řadě nebo nějakou frázi. Příkladem může být například seznam osmi skladeb Bedřicha Smetany, jejichž zkratka zní BraProDali Dvě HuTaČerVi.

Zábavný a odpočinkový způsob, jak si zlepšit paměť, je aktivní procvičování mozku. Ten totiž funguje podobně, jako sval. Čím více se používá, tím lépe slouží. Duševní schopnosti se dají zlepšit mentálními hrami, jako je sudoku nebo puzzle. Mozek se ale skvěle procvičí při každodenní interakci s okolím a při zvládání náročných pracovních úkolů, kde je zapotřebí používat logiku, plánování a rychlost rozhodování.

Naopak velkým nepřítelem pro mozek je chronický stres, který může otupit kognitivní funkce. Delší úzkost může neblaze ovlivnit také schopnost rozhodování a řešení problémů. Negativní vliv má také na oblast mozku zvanou hippokampus, kde se odehrávají důležité procesy zpracování informací, paměti nebo prostorové navigace.

V případě, že trpíte dlouhotrvajícím stresem a úzkostí, není špatný nápad navštívit svého lékaře. Můžete si také pomoci sami. Existuje mnoho technik, které vedou k lepšímu zvládání stresu, ať už jde o jógu, meditaci nebo trénink všímavosti k sobě i svému okolí. Tyto antistresové aktivity mohou mít významný dopad na celkovou pohodu, potažmo zlepšit kognitivní funkce mozku. Důležitá a často opomíjená aktivita je vydatný spánek. Díky němu je mozek schopen lépe zpracovat a konsolidovat informace a zlepšuje se také oblast krátkodobé paměti.

Vliv bilingvní výchovy na vývoj dítěte

Bilingvismus neboli dvojjazyčnost vzniká, když si dítě v útlém věku přisvojí ne jeden, ale dva jazyky jako mateřské. Každý z rodičů bilingvního dítěte pochází obvykle z jiného kulturního prostředí a mluví na svého potomka svým rodným jazykem. Poměrně dlouho se vedly spory o to, zda tento styl výchovy dítě spíš nezatíží a nezpůsobí mu více nesnází, než výhod. Proces osvojení dvou mateřských jazyků totiž není vždy procházka růžovým sadem.

Vývoj bilingvní řeči

Dítě vnímá řeč už od narození. Přesněji řečeno, vnímá ji vlastně ještě před narozením - to se však zaměřuje spíš na intonaci a barvu hlasu, aby pak bylo schopno bezpečně rozpoznat hlas své matky. Co se však týče osvojování mateřštiny, vnímá dítě jazyk a jeho specifika už v prvním roce života. Postupně také daný jazyk napodobuje, což se tak na venek nemusí zdát, protože dětské procvičování řečových orgánů obvykle považujeme za univerzální žvatlání. Už v tomto období je ale dobré komunikovat s dítětem oběma jazyky, aby je rovnocenně přijalo za mateřské. Vhodné je, aby každý rodič mluvil na dítě pouze svým jazykem – může tak předejít přejímání gramatických a výslovnostních chyb, jejichž náprava může znamenat zbytečnou zátěž pro dítě.

V batolecím věku, tedy mezi 1 a 3 roky dítěte, dochází k prudkému vývoji řeči, nejen jejímu rozumění. Dítě tak má možnost si v komunikaci se svým okolím testovat, která slova patří do kterého „soudku“. Ne vždy je totiž přepínání řeči mezi dvěma jazyky natolik automatizované. V tomto věku vzniká také mnoho jazykových novotvarů. Vývoj řeči totiž není pouze přejímání slyšeného a zažitého. Je to kreativní proces, kdy dítě nachází nové a nové tvary, které poté zkouší aplikovat na komunikaci se svým okolím. U bilingvních dětí se pak nezřídka stává, že si touto tvořivou cestou vymyslí slovo, které je spojením obou mateřských jazyků a v reálném světě nedává valný význam.

Jak už bylo řečeno, ne vždy je bilingvní proces procházkou růžovým sadem. Období, které nastává v předškolním a raně školním věku, může být pro bilingvní dítě velmi náročné. Často v této fázi dochází ke zhoršení jazykových schopností. Důvodem bývají zvyšující se nároky spojené se školní docházkou. Na sebemenší zhoršení v oblasti komunikace navíc často reaguje i okolí dítěte. Širší rodinný kruh získává do rukou silný argument proti bilingvní výchově, ke které má apriori nedůvěru (obzvlášť v naší kultuře). Rodiče pod tlakem okolností mohou nad bilingvní výchovou chvilkově zapochybovat a byl by v tom čert, aby všechny tyto vlivy nekladly největší stres zpět na ramena dítěte. Na řadu pak může přijít například balbutismus (koktavost), zvýšená nervová dráždivost nebo časté noční pomočování.

Naštěstí velmi brzy po této krizi přichází zlepšení situace. Dítě jazykové nedostatky obvykle dohání a nadto mu bilingvismus přináší mnoho výhod. Mezi ně patří například schopnost rychleji se naučit cizí jazyk, vyvinutější abstraktní myšlení a kreativita. Za zmínku stojí také rozšířená kulturní identita a lepší uplatnění na trhu práce.

Využití v praxi

O tom, že je bilingvismus dobrá věc, se dnes již nevedou vášnivé spory. Naopak. Některé školy zavádějí do své výuky prvek zvaný CLIL (Content and Language Integrated Learning), který se snaží o podobný princip – tedy o to, aby se cizí jazyk stal přirozenou součástí komunikace. V praxi to vypadá například tak, že do výkladu v hodině dějepisu, fyziky, nebo dokonce tělocviku zahrne vyučující čas od času nějaké cizí slovíčko. Pro žáky nejde o rušící prvek, protože se nejedná o klasickou výuku daného předmětu v cizím jazyce, jak je tomu v některých specializovaných školách. Tato metoda se v českých školách teprve pomalu usazuje, ale z dosavadních výsledků je považována za velmi nadějnou.

8 exekutivních funkcí mozku, které řídí naše chování

Tak, jako výkonný manažer velké společnosti monitoruje všechna oddělení, aby pracovala co nejefektivněji, fungují vyšší mozková centra ve frontální oblasti. Zabezpečují kontrolu našeho chování a koordinaci dalších kognitivních funkcí, jako je plánování nebo organizování. Frontální kůra dozrává nejpozději ze všech mozkových center. Také z evolučního hlediska se tato oblast mozku vyvinula pozdě a u člověka je mnohem větší než u geneticky nejbližších primátů. Frontální laloky typicky představují 40% lidského mozku. Níže je uvedených 8 exekutivních funkcí, které jsou důležité pro řízení chování a souvisí s fungováním této oblasti mozku.

1. Kontrola impulzů

Dokážu myslet dřív, než konám. Mé okolí mi často vyčítá, že se chovám nevhodně. Občas se neubráním nutkání více si vypít, přejídat se nebo jezdit nebezpečnou rychlostí.

2. Emoční kontrola

Dokážu držet své emoce na uzdě. Často reaguji přehnaně. Špatně nesu kritiku, nebo když něco nejde podle představ. Jsem náladový/á, mé emoce jsou jako na horské dráze.

3. Kognitivní flexibilita

Rychle se přizpůsobuji změnám a novým situacím. Frustruje mě, když musím měnit svůj pohled na věc. I když mi minule něco nevyšlo, nedokážu se z toho snadno poučit.

4. Pracovní paměť

Lehce podržím v paměti klíčové informace pro vykonání úkolu. I když mi někdo instrukce vysvětlí srozumitelně a opakovaně, nedokážu si je zapamatovat. Nejsem typ člověka, který zvládne dělat více činností najednou.

5. Sebe – monitorování

Dokážu realisticky vyhodnotit, jak mi co jde. Často mě překvapí horší hodnocení mého výkonu proti svým očekáváním. Lidé mi říkají, že mám problém, ale já to tak nevnímám.

6. Plánování a určování priorit

Umím si stanovit cíl a naplánovat si kroky, kterými ho zrealizuji. Představuji si rizika a překážky, které by mohly nastat, a snažím se jim předcházet. Často mám při realizaci projektu problém vybrat, co je nejdůležitější. Těžce se nutím k plánování budoucnosti.

7. Zahájení činnosti

Je pro mě snadné spustit „akci“ a začít pracovat na svém úkolu. Když se posadím k novému úkolu, často „zamrznu“, protože nevím, kde začít.

8. Organizace

Svoji mentální i fyzickou činnost dokážu snadno zkoordinovat a dosahovat svých cílů. Často se ztrácím v proudu myšlenek, zapomínám nebo ztrácím věci. Nedokážu si naplánovat odchod z domu tak, abych přišel/přišla na schůzku včas.

Deficity v exekutivních funkcích souvisí s četnými psychiatrickými a vývojovými poruchami, včetně OCD (obsedantně-kompulzivní porucha), Tourettova syndromu, deprese, schizofrenie, závislostí, frontotemporální demence, ADD/ADHD (poruchy pozornosti bez/s hyperaktivitou), a poruch autistického spektra.

Exekutivní funkce se těžko hodnotí, jelikož samy koordinují jednotlivé kognitivní funkce jako paměť, jazyk, nebo vizuoprostorová orientace. Narušení jakékoliv jednotlivé funkce pak může ovlivnit schopnost plánování a organizování. Fungování exekutivních funkcí se dá nejlépe pozorovat v každodenním životě, který se v laboratorních podmínkách špatně simuluje. S procesem stárnutí se často pojí zhoršování těchto funkcí mozku. Vaše babička, vyhlášená kuchařka, si již nezvládá naplánovat vaření na víkend a vše nakoupit, nebo zapomene na buchtu v troubě. Někdy jsou ale exekutivní funkce oslabeny již od dětství - často můžou souviset s horší výkonností ve škole nebo práci, méně stabilními vztahy a horším sebehodnocením. Podle výzkumu Friedmana et al. (2008), je výkon v těchto funkcích ovlivněn geneticky. Nesouvisí ale s inteligencí ani s rychlostí zpracování.

Dle Adele Diamond (2012) se u dětí dají exekutivní funkce trénovat. Nejlepší výsledky se prokázaly v počítačovém kognitivním tréninku a v tréninku bojových umění. Menší, ale znatelný efekt byl také po dlouhodobějším cvičení jógy nebo aerobiku. Důležitou pomocí se zvládáním pracovních úkolů je také „krokování“. Složitá činnost se rozloží na malé, snadno realizovatelné kroky. Dítěti tak místo „připrav si školní tašku“ řeknete, aby si vytáhlo rozvrh na zítra, a předmět po předmětu s ním procházíte pomůcky, které si musí zabalit. Na závěr zkontrolujete penál a ostrouháte tužky. Pokud se takhle dítěti činnost opakovaně rozkrokuje, naučí se, jak v dané situaci postupovat. Stejnou metodu můžou použít i studenti nebo pracující. Jestli se cíl zdá příliš vzdálený, co je první krok, který můžu udělat hned teď?

Další čtení:

https://www.understood.org/en/learning-attention-issues/child-learning-disabilities/executive-functioning-issues/key-executive-functioning-skills-explained memory.ucsf.edu/ftd/overview/biology/executive/single