O mozku

Kategorie O mozku

    Cesta k psychické odolnosti

    Jak se lidé vyrovnávají s těžkými událostmi, které mění jejich životy? Smrt blízké osoby, ztráta práce, zdravotní problémy či traumatické události: mnozí lidé za takových okolností reagují silnými emocemi a pocitem nejistoty. Navzdory tomu se obvykle dokážeme přizpůsobit životním změnám a stresujícím podmínkám. Umožňuje nám to psychická odolnost (odborně rezilience), která je protipólem zranitelnosti. Psychická odolnost není vlastnost, kterou někdo má, nebo nemá – jsou to spíš myšlenky a činy, které se může naučit kdokoli.

    Co způsobuje psychickou odolnost

    Mnohé studie ukazují, že základním stavebním kamenem odolnosti jsou podporující vztahy v rodině i mimo ni. Laskavé vztahy při střetu s nepříznivou událostí fungují jako nárazník – dokáží člověka povzbudit a ujistit. K odolnosti přispívají i jiné faktory, například schopnost plánovat a řešit problémy, pozitivní sebeobraz a důvěra ve vlastní schopnosti, komunikační zručnosti, či zvládání silných emocí a impulzů. To vše je možné budovat a rozvíjet, například pomocí následujících kroků. Různí lidé však využívají různé strategie.

    1) Věnujte pozornost lidem

    Dobré vztahy s blízkou rodinou, přáteli a okolím jsou důležité. Přijímání pomoci a podpory od těch, kterým na vás záleží a kteří vás vyslyší, posiluje odolnost. Na druhou stranu poskytování pomoci, aktivita v komunitě či dobrovolnických skupinách též prospívá zdraví a spokojnosti pomáhajícího.

    2) Pokuste se kontrolovat to, co můžete

    Vyhněte se pohledu na životní krize jako na nezdolatelné problémy. Nemůžete změnit fakt, že se stresující událost stala, můžete však ovlivnit, jak si situaci vyložíte a jak na ni zareagujete. Zkuste si představit, jak se okolnosti změní za pár měsíců. Všimněte si jakýchkoli malých způsobů, které vám pomohou cítit se o trochu lépe ve vyrovnávání se se silným stresem.

    3) Přijměte změnu jako součást života

    Nové okolnosti někdy vyžadují, abychom změnili způsob života, cíle či hodnoty. Přijetí okolností, které není možné změnit, vám může pomoci soustředit se na ty, které se změnit dají.

    4) Naplánujte si realistické cíle

    Dělejte pravidelně i malé věci, které vám umožní přiblížit se k vašim cílům. Namísto soustředění na výzvy, které se zdají nedosažitelné, se můžete zeptat: „Co je jedna věc, kterou můžu udělat dnes, a pomůže mi posunout se k cíli?“

    5) Rozhodujte se a konejte

    Ve stresujících situacích máme někdy tendenci „zamrznout“, čekat, jestli se problém vyřeší sám, či jednoduše zmizne. Zkuste dělat rozhodnutí a aktivně vyvíjet kroky – pomůže vám to rychleji se odpoutat od nepříjemného životního období.

    6) Hledejte možnosti, jak se naučit něco nového o sobě

    Při vyrovnávání se se ztrátou či ohrožením může v sobě člověk často objevit nové stránky, priority a rozvinout se někam dál. Mnozí lidé, kteří zažili nějakou tragédii, mají dnes lepší vztahy, cítí se silnější, hodnotnější a vděčnější za svůj život.

    7) Věřte svým schopnostem

    Pozitivní sebeobraz, důvěra ve vlastní intuici a schopnost řešit problémy pomáhá budovat odolnost. Naopak pocity bezmocnosti, odevzdanosti či sebelítosti jsou spíše rizikem, že nepříjemnou situaci budeme řešit dlouho.

    8) Udržte si odstup

    I když čelíte bolestivým událostem, zkuste se na situaci podívat v širším kontextu a udržet si dlouhodobou perspektivu.

    9) Zachovejte si naději

    Optimizmus pomáhá v očekávání, že v budoucnosti se stanou i dobré věci. Zkuste si představovat to, co chcete, místo obav, strachu a pochybností.

    10) Starejte se o sebe

    Věnujte pozornost svým potřebám a pocitům. Plánujte si aktivity, které máte rádi a při kterých si odpočinete. Zkuste pravidelně cvičit. Starostlivost o tělo i psychickou pohodu pomáhá čelit stresorům. Když se naopak člověk dlouhodobě přetěžuje a zanedbává, bude v případě nepříznivé události velmi zranitelný.

    Někteří lidé používají i jiné metody budování odolnosti: například si zapisují nejhlubší myšlenky a pocity související s traumatickou událostí, praktikují meditace a různá spirituální cvičení nebo chodí do kostela. Klíčem je najít strategie, které pomohou posilnit psychickou odolnost a tak čelit nepřízni osudu právě vám. Pomůckou může být i uvědomění, co vám pomohlo zvládnout stresující situaci naposledy.

    Některé životní události jsou natolik intenzivní, že vás absolutně vyřadí z běžného fungování. Je proto důležité zdůraznit, že je normální zareagovat na nenormální situaci nenormálně. Znakem psychické odolnosti a síly je též připuštění, že nemám dost sil krizi zvládnout a vyhledat pomoc okolí či odborníků. Když si představíte život jako sjíždění divoké řeky, je normální, že kromě klidných vod vás čekají i peřeje, podvodní proudy a krokodýli. Čím silnější je ale váš člun, tím spíš dokážete z nástrah vyváznout.

    Zdroj:

    American Psychological Association: The road to resilience. www.apa.org/helpcenter/road-resilience.aspx

    Čtení online vs. čtení z papíru. Co z toho je lepší?

    Zatímco starší generace ve školách četly knížky, mladší se učí na tabletech a počítačích. Zatímco starší generace čerpaly nové informace v časopisech, mladší je za pár sekund najdou na internetu. Doba se mění – a čtení z papíru je postupně nahrazováno čtením z monitoru nebo displeje. Co však tato změna dělá s naším mozkem?

    Zapomínáme číst, učíme se skenovat

    Rozdíl mezi čtením z papíru a čtením z monitoru je zcela zásadní – a víme o něm už několik desítek let. Při čtení z papíru čteme slovo od slova, řádek za řádkem, vytváříme si v hlavě obraz a stáváme se aktéry příběhu. Sami příběh aktivně dotváříme, představujeme si ho, jsme do něj hluboce ponoření. I proto mnozí lidé nedokážou číst knížku třeba v autobuse – jednoduše je to tak vyrušuje, že se do příběhu nedokážou ponořit.

    Naopak při čtení z monitoru se chováme úplně jinak. Tzv. skenujeme. Přelétáváme očima čtený text, hledáme v něm opěrné body (klíčová slova), snažíme se z textu vytáhnout jen důležité (a pro nás relevantní) informace. Poprvé s touto myšlenkou přišel Jakob Nielsen už v roce 1997. Důvod? Na internetu je tolik textu a tolik článků, že kdybychom je všechny četli slovo od slova, neděláme celý život nic jiného. Je to logické přizpůsobení se situaci.

    Pokud člověk kombinuje obě metody – čte online média a občas si doma otevře knížku, pak je všechno v pořádku. Problém nastává v případě, kdy na čtení z papíru zcela zanevře. Mozek je totiž plastický, dokáže se měnit – a pokud jej naučíme pouze skenovat, „zapomene“ číst. Pro lidi, kteří celý život čtou jen online zdroje, může být přečtení klasického knižního románu doslova utrpením.

    Nevzdávejme se papíru, trénujme

    Není náhodou, že odborníci na neurologii nebo dětští psychiatři nedoporučují, aby se ve školách plošně zavedly tablety. Čtení knížek nebo časopisů má pro rozvoj mozku obrovskou hodnotu, které bychom se neměli vzdávat. Papír si můžeme osahat, čteme z něj rychleji a navíc si z něj pamatujeme více informací. Nehledě na to, že texty v knihách jsou mnohem květnatější a rozvinutější, než na internetu – jejich čtením rozvíjíme slovní zásobu. A ta je (jak známo) jedním z ukazatelů inteligence.

    Pokud i přesto (nuceně či dobrovolně) trávíte většinu času na internetu a na čtení knížek nemáte moc času, trénujete svůj mozek alespoň online. Například na Mentem si můžete zahrát 24 zábavných her, jejichž hraním zlepšíte svou paměť, pozornost, prostorovou orientaci nebo třeba rychlost. Čtení to úplně nenahrazuje, ale váš mozek alespoň nezakrní ☺

    Elegance v neurovědách: terapie zrcadlovou krabicí

    Terapie bolesti pomocí zrcadlového boxu – který skutečně není ničím než krabicí vybavenou zrcadly – vyčnívá mezi sofistikovanými neurozobrazovacími zařízeními a složitě působícími léky svou jednoduchostí. Přímočaré řešení takzvaných fantomových bolestí, jimiž trpí pacienti po amputacích, ukazuje, že ani ve světě sofistikovaných neurozobrazovacích zařízení nechybí prostor pro elegantní teorie a vynalézavost.

    Jakkoli je užitečné si lidské tělo v učebnicích rozdělovat na množství oddělených soustav a součástí, ve skutečnosti funguje jako úzce propojený celek. Ovlivnění jedné části systému se tak může odrazit kdekoli jinde: odsud také pramení například široká škála možných vedlejších nebo nežádoucích účinků léků. Ani končetiny nejsou uzavřené systémy, které by bylo možné jednoduše odejmout – takže po jejich amputaci zůstanou v mozku určitá prázdná místa.

    Po amputaci paže člověk přijde o celou větev nervů, které řídily procesy v chybějící končetině a přinášely signály z ruky do mozku – zatímco mozková centra specializovaná na tuto končetinu zůstávají aktivní. Činnost center, které pohyb ruky řídí, lze doložit jednoduchým experimentem: pokud zdravý člověk jednou rukou kreslí kolečka, není zároveň schopný kreslit druhou rukou jiné tvary. A pokud si pacient po amputaci bude představovat, že kreslí kolečka svou amputovanou rukou, výsledek je stejný.

    Centrům, která byla zvyklá přijímat signály z nervů v paži, naopak chybí jakékoli vstupy. Protože je mozek propojený a neustále se učí a proměňuje, centra, jimž chybí signály, se často do určité míry propojí s okolními nervy. Totéž se často děje například i u vrozené slepoty. Buňky, jejichž podráždění odpovídá podnětu na prstu ruky, se tak například aktivují i v případě doteku na některém místě obličeje. Člověk tak při doteku na tváři nebo rtu zároveň ucítí stejný dotek třeba na prsteníčku (totéž se může stát i po amputaci penisu; stejně jako u chybějící ruky začnou mozková centra zodpovědná za penis reagovat na stimulaci jiné části těla a pacient tak může prožít i orgasmus – někdy popisovaný jako výrazně silnější než kdy dříve – díky dotykům v jiné části těla).

    Po amputaci paže se někdo cítí, jako by ji měl stále zdravou: může s ní třeba („v duchu“) zamávat na pozdrav nebo si s někým potřást rukou. 50-80 % pacientů ji ale vnímá jako ochrnutou nebo zdřevěnělou; ruka se může nacházet v nezdravé pozici a intenzivně bolet nebo brnět, může mít silné křeče, může v ní bodat – a to do té míry, že takový problém zásadně ovlivní celkovou spokojenost pacienta se svým životem. Zdá se, že tyto nepříjemné pocity mohou vyvěrat z pociťované strnulosti ruky nebo ze stavu před amputací: pokud měl člověk ruku ochrnutou nebo v nepohodlné poloze už před amputací, do mozku se nikdy nedostala informace o nápravě – takže v jeho paměti ruka zůstává pokřivená a zdřevěnělá.

    Z mnoha pohledů může být taková potíž poměrně těžko řešitelná: bez přítomnosti paže nelze problém odstranit fyzioterapií, lokální anestetika nepomohou a mnohé další prostředky tlumení bolesti také ne, protože působí na přenos signálů o bolesti do mozku – zatímco fantomová bolest má svůj původ přímo v mozku. Jak by bylo možné dosáhnout toho, aby se neexistující ruka uvolnila a přestala bolet?

    Základním principem učení a fungování mozku je velmi silné propojování signálů, které přichází zároveň. Nervy tak od dětství propojily pohyb ruky s pohledem na ruku, která se skutečně požadovaným způsobem pohybuje. Profesor neurologie Vilayanur S. Ramachandran se proslavil svým použitím zrcadla: posadit pacienta ke stolu, na němž stálo zrcadlo tak, aby pacient přesně na místě své chybějící amputované paže viděl odraz zdravé končetiny.

    Požádal pacienta, aby simultánně pohyboval oběma rukama a jejich pohyby sledoval v zrcadle. Pacient díky vizuálnímu potvrzení, že se neexistující ruka pohybuje, vykonávané pohyby skutečně cítil – a s nimi i úlevu od křečí a bolesti. Kvantitativní studie i kazuistiky ukazují, že se nejednalo o výjimku a zrcadlová terapie může významně zvýšit kvalitu života.

    Jakkoli se nejedná o stoprocentně účinnou a zřejmě ani trvalou léčbu a pro definitivní potvrzení budou zapotřebí ještě další výzkumy, zrcadlová krabice se úspěšně užívá. Metaanalýza z roku 2012 její účinnost jasně prokazuje minimálně pro dočasnou úlevu od fantomových bolestí. Zároveň existují i důkazy o její účinnosti například při léčbě chronické bolesti nebo hemiparézy.

    Jednou z uchvacujících charakteristik Ramachandranova řešení je spojení poznatků „tradiční“ neurologie, které známe díky stovkám let medicínského výzkumu neurozobrazovacích technologií, ve své podstatě hypnotickým postupem: přichystáním prostoru, z něhož si pacient odnese velmi jednoduchý, ale zato specifický zážitek, který na něj má silný vliv. Společně s levnou a efektivní terapií některých neurologických syndromů bez vedlejších účinků zrcadlový box přináší i ukázku moderní celostní medicíny založené na kombinaci biologického poznání a psychoterapeutických metod.

    Smysly a nesmysly: jak informace řídí naše chutě

    Stojíte před regálem v supermarketu a rozhodujete se, co si koupíte ke svačině. Možná jste student nebo máte zrovna hlouběji do kapsy, a tak si zvolíte tu nejšetrnější variantu. Jenže pak si pochoutku rozbalíte, ochutnáte a váš zážitek potvrdí nepříjemná očekávání. Zkusíte další sousto, jestli se vám to jen nezdálo, ale čím dál víc se utvrzujete v prvním dojmu. Teď už je vám jasné, že jste měli koupit tu dražší, holt na kvalitě se nesmí šetřit, říkáte si, když vyhazujete jídlo do koše. Vysvětlení přitom může spočívat v něčem úplně jiném.

    Vraťme se teď zpátky do supermarketu. Regál je plný výrobků různých značek a cen. Některé z nich jsou skoro vyprodané, zbývá jen pár kusů. (Ten bude asi dobrý, když ho tolik lidí kupuje.) Některé zboží nebo loga znáte z reklam. (Jak dlouho budete tápat, než se rozhodnete vsadit na jistotu?) Výrobky mají různé obaly v různých barvách. Jeden z nich zvednete, podíváte se na etiketu a zjistíte, že je označen jako nízkotučný. (Může vůbec něco dietního chutnat dobře?) Na jiném obalu je zobrazený proces výroby a výběru kvalitních surovin. Myslíte, že tyto faktory ovlivňují jen koupi, ale samotnou chuť už ne? Chyba. Když přijdete domů a sundáte obal, tohle všechno může stále ovlivňovat vaše očekávání, a tedy i to, jestli a jak si pochutnáte, když se konečně napijete nebo zakousnete.

    Všichni bychom si rádi mysleli, že je náš úsudek na míle vzdálen vlivu reklam a jiných nástrojů manipulace. A pokud přece není, přinejmenším chceme věřit, že alespoň naše chuť je nezávislá. Výsledky mnohých studií nás ale připraví o iluze: Při ochutnávání neoznačených vzorků nedokážeme rozeznat vlastní oblíbené pivo. Obsah kelímku s logem hodnotíme lépe než stejný obsah kelímku bez loga. Pokud si myslíme, že ochutnáváme zdravý nebo nízkotučný výrobek, chutná nám méně. Dokonce se o takový produkt ve skutečnosti vůbec nemusí jednat, aby nám sdělení „zkazilo chuť“. Stejný účinek mají informace o výrobě a kvalitě piva nebo vína. A samozřejmě cena, která působí jako (mnohdy klamný) ukazatel kvality. Očekávání je tedy součástí našeho zážitku při ochutnávání.

    A co dokazuje, že si tito lidé při hodnocení prostě nevymýšlí? Načasování. Když byla informace o přísadách nebo ceně sdělena či uvedena před ochutnáváním, hodnocení to silně ovlivnilo. Pokud ale přišla až po něm, hodnocení bylo podobné jako u skupiny, která nedostala k ochutnávce žádný komentář. Jinými slovy, jakmile jste jednou ochutnali, žádné velké zpětné přehodnocování se nekoná. Pokud vás ale něco znechutí nebo navnadí předem, vaše pozornost se zaměří na „hledání a nacházení“ právě toho, o čem jste byli informováni, a to ovlivní i samotnou chuť. Jednou z nejvlivnějších nálepek je právě cena, která nakonec může formovat nejen chuť, ale i výkon. Účinek drahého zboží tak vůbec nemusí spočívat v jeho kvalitě.

    „Zapomeňte na nálepku,“ hlásá z televizních obrazovek reklama nejmenovaného pivovaru. Otázkou je, kolik výrobců by zkrachovalo a kolik produktů by „přestalo fungovat“, kdyby to bylo skutečně možné. Je libo neoznačený kelímek?

    Zdroje:

    Deliza, R. (1996). The Generation of Sensory Expectation by External Cues and Its Effect on Sensory Perception and Hedonic Ratings. Journal of Sensory Studies, 11(2) 103-128. Gneezy, A. (2014). A Reference-Dependent Model of the Price-Quality Heuristic. Journal of Marketing Research, 51(2): 153-164. Kuenzel J. (2011). Expecting yoghurt drinks to taste sweet or pleasant increases liking. Appetite, 56(1): 122-7. Lee, L., Frederick, S., Ariely, D. (2006). Try It, You’ll Like It. Psychological Science, 17(12): 1054-1058. Siegrist, M. (2009). Expectations influence sensory experience in a wine tasting. Appetite, 52(3): 762–765. Shiv, B. (2005). Placebo Effects of Marketing Actions: Consumers May Get What They Pay For. Journal of Marketing Research, 42(4): 383-393. Wright, S.A. (2013). If it tastes bad it must be good: Consumer naive theories and the marketing placebo effect. International Journal of Research in Marketing, 30(2): 197–198.

    Potvrzeno výzkumem: online trénink mozku skutečně pomáhá

    Dle nové studie z listopadu roku 2015 hraní online her se zaměřením na myšlení a paměť pomáhá starším lidem se zvládáním starostí v každodenním životě. Občané starší 50 let žijící ve Spojeném Království se během loňského roku zapojili do zcela unikátního výzkumu – a jeho výsledky mnohé překvapily.

    Vědci v institutu Psychiatrie, Psychologie a Neurovědy na Kings College v Londýně prokázali, že trénování mozku pomocí online her zlepšuje paměť i myšlení a navíc pomáhá starším lidem zvládat běžné činnosti: cestování v městské hromadné dopravě, nakupování nebo vaření.

    Už dřívější výzkumy ukázaly, že hraní online her zlepšuje kognitivní funkce, ale všechny pracovaly jen s malým vzorkem lidí a jejich výsledky tak nebyly dostatečně relevantní. Zmíněná studie, kterou mj. podporuje i společnost Alzheimer's Society, však pracuje se vzorkem 7 000 lidí a v dlouhodobém horizontu 6 měsíců. Její výsledky proto mají mnohem vyšší váhu.

    Účastníci studie během výzkumu pravidelně hráli šest her. Tři logické (např. balancování se závažím na dětské houpačce) a tři na řešení problémů (např. poskládání číselně označených dlaždic do správného pořadí).

    Účastníkům, kteří byli vybráni za spolupráce s BBC, Alzheimer's Society a Rady Zdravotnického Výzkumu, bylo doporučeno, aby hráli každou ze šesti her alespoň 10 minut kdykoli zrovna měli čas. Před začátkem studie, po šesti týdnech, po třech měsících a nakonec po šesti měsících pak všichni prošli kompletním testem na kognitivní funkce.

    Po šesti měsících tréninku došlo k zásadnímu zlepšení ve skóre v testu každodenních činností u lidí starších 60 let a významnému zlepšení v logickém uvažování u lidí starších 50 let. Nejlepší výsledky vykazovali ti, kteří hráli online hry 5x týdně.

    To, že lidem během stárnutí postupně slábne paměť, je normální. Dramatičtější úpadek však může naznačovat přicházející demenci, pro kterou je rychlá ztráta paměti typická.

    Už předchozí výzkumy ukázaly, že lidé, kteří rádi luští křížovky, skládají puzzle nebo se učí novým dovednostem, mají menší sklon k demenci.

    Tato nová studie by však mohla přinést ještě něco nového – totiž nabídnout efektivní a jednoduchý způsob pomoci, která snižuje nebezpečí ztráty kognitivních funkcí v pokročilém věku.

    Dr. Anne Corbett z Wolfsonského centra pro nemoci spojené se stárnutím na institutu Psychiatrie, Psychologie a Neurovědy na King's College v Londýně říká: „Trénink mozku pomocí online her a jejich dopad může být extrémně důležitý pro starší lidi, kteří hledají způsob, jak si prodloužit svoje kognitivní zdraví. Tyto online hry by mohly být dostupné pro širokou veřejnost a také by mohly mít významný dopad na zdraví občanů po celém světě.“

    „Náš výzkum potvrzuje názor, že i zdánlivě malé změny v životním stylu pomáhají zachovat kognitivní funkce a potencionálně snižují riziko jejich úpadku v pozdějším věku. To je důležité zvláště tehdy, kdy nemáme k dispozici léky na léčbu demence.“

    Dr. Doug Brown, ředitel Výzkumu a Vývoje pro Alzheimer's Society, dodává: „Takové online hry můžou být milionovým odvětvím. Podobné výzkumy nám pomáhají porozumět, co všechno hry dokážou pro naše zdraví udělat.“

    „I když ani tento výzkum nebyl dostatečně dlouhý, aby otestoval, zda hry pomáhají k předcházení kognitivnímu úpadku nebo demenci, je skvělé vidět, že mají pozitivní dopad na zvládání každodenní úkolů i logické uvažování.“

    „S rychle stárnoucí populací, je velmi důležité získat hmatatelný důkaz, že tento způsob tréninku mozku má pozitivní vliv na kognitivní funkce, které každý den využíváme. Jak vláda, tak i společnost, musí hledat cesty, jak zajistit seniorům nezávislý a důstojný život,“ uzavřel Brown.

    Zdroje:

    Corbett, A et al (2015) 'The Effect of an Online Cognitive Training Package in Healthy Older Adults: An Online Randomized Controlled Trial' JAMDA DOI: http://dx.doi.org/10.1016/j.jamda.2015.06.014 https://www.alzheimers.org.uk www.kcl.ac.uk/ioppn/news/records/2015/november/​Brain-training-improves-memory-and-performance-of-everyday​-tasks-in-older-people.aspx

    Stres: co se stane, když je ho příliš

    Stres je přirozenou součástí každodenního života. Odpovídá na okolnosti a požadavky našeho okolí. Na rozdíl od zvířat, která pod tlakem stresu buď uprchnou, nebo zaútočí, lidé často nemají ve svém psychosociálním prostředí příliš na výběr. Stresujícím situacím někdy zkrátka nejde utéct.

    Stres dělíme z hlediska kvality na eustres a distres. První zmíněný je stres nižší intenzity, který má na organismus stimulující vliv. Je spojený spíše s příjemnými událostmi, jako je náročná, ale odměňující práce, svatba nebo budování nového bydlení. Distres je naopak negativní a silně prožívaný stres, který je pro nás zatěžující.

    Rozlišujeme také typy stresu podle trvání – akutní a chronický. Akutní stres trvá pouze po dobu určité situace (projev před publikem nebo třeba hledání ztracených klíčů) a přináší s sebou odezvy těla - pocení dlaní nebo zrychlené a mělké dýchání. Po ukončení stresové situace se tělo vrací do rovnováhy.

    Chronický stres je pro organismus mnohem nebezpečnější. Jde o reakci na dlouhotrvající stresové situace. Například chronické onemocnění, sociální nejistoty, nebo vleklé manželské neshody.

    Něco málo teorie

    Po první světové válce se výzkumem stresu zabýval americký fyziolog W. B. Cannon. Jeho teorie „útok nebo útěk“ je založena na principu homeostázy, kdy organismus usiluje o nastolení vnitřní rovnováhy právě jednou z těchto dvou reakcí.

    Nejznámější teorií o stresu je tzv. všeobecný adaptační syndrom. Vyvinul ji kanadský biolog Hans Selye. Při pokusech na stovkách zvířat zjistil, že při dlouhodobém vystavení stresujícím podmínkám reaguje organismus třemi stadii.

    Nejprve se spustí tzv. poplachová reakce. Ta je velmi podobná Cannonově teorii „útok nebo útěk“. Nelze-li se stresoru vyhnout, nastává druhé stadium – rezistence. Jde o energeticky velmi náročnou fázi, protože organismus mobilizuje své síly pro vyrovnávání se s nepříznivou situací. Posledním stadiem je vyčerpání, které nastává při dlouhodobém vystavení stresoru. Organismu zkrátka dojdou síly.

    Co s námi stres dělá

    Dlouhodobý stres mívá za následek mnoho nepříjemností. Problémy mohou nastat v oblasti zažívání nebo imunity. Dochází ke zvýšení krevního tlaku, nárůstu váhy a emocionálním výkyvům.

    Existuje silné pojítko mezi stresem a poruchami spánku. Časté působení stresorů zvyšuje takzvaný arousal (stupeň nabuzení), který brání kvalitnímu spánku. Z nevyspání přicházejí další stresy a vzniká začarovaný kruh. A protože během spánku dochází v mozku k důležitým procesům, není divu, že jejich narušením se brzy objeví problémy s pamětí a pozorností.

    Vědci ze St. Louis prováděli výzkum, ve kterém mělo 51 dobrovolníků brát po určitou dobu dávky kortizolu. Jedná se o hormon, který je vyplaven do těla při stresových situacích. Bylo zjištěno, že při několikadenním vystavení kortizolu se u zkoumaných osob zhoršila verbální paměť. Po ukončení experimentu se paměť naštěstí navrátila. Žijeme-li však v neustálém stresu, může kognitivní úpadek probíhat vlekle a nenápadně.

    Jak bojovat se stresem

    V boji proti stresu se doporučují následující kroky. Tím prvním je identifikace stresoru. Jakmile jej zjistíme, měli bychom se zamyslet nad tím, zda se stresorem můžeme něco udělat. V případě, že ano, budeme se snažit mu předcházet. Pokud je kontakt se stresorem nevyhnutelný, musíme zvolit jinou strategii – naučit se s ním žít, přijmout jej.

    Za zmínku stojí také relaxační a meditativní techniky, kterých existuje velké množství. Určité typy je vhodné provádět před spaním, jiné můžeme praktikovat při čekání na autobus. U některých se zaměřujeme na tělo, jinými zase klidníme mysl. Vybrat si může zkrátka každý.

    Zdroje:

    www.internimedicina.cz/pdfs/int/2008/04/09.pdf Newcomer JW, Selke G, Melson AK, et al. (1999). Decreased Memory Performance in Healthy Humans Induced by Stress-Level Cortisol Treatment. Arch Gen Psychiatry. 56 (6), 527-533. www.bemidjistate.edu/offices/human_resources/Understanding stress.pdf

    8 důvodů, proč je svět videoher lákavější než realita

    Netřeba zdůrazňovat, že popularita videoher, zejména u mladé generace, je obrovská a neustále stoupá. Pro mnohé „nehráče“ je však záhadou, čím je virtuální svět hry tak atraktivní. V následujícím článku si představíme 8 důvodů, proč se cítíme šťastnější ve hře než ve skutečnosti, jak hry odměňují mozek a jak tyto poznatky využít v reálném životě.

    10 miliard $ Hodnota videoherního průmyslu v roce 1990 50 miliard $ Hodnota videoherního průmyslu v roce 2015 8 miliard $ Suma, která se ročně utratí za nákup předmětů, které existují pouze ve videohře 10 000 hodin Čas, který průměrný mladý člověk v hráčské zemi stráví hraním videoher do 21 let 10 800 hodin Čas, který stráví dítě v USA ve škole od 5. třídy do maturity v případě stoprocentní docházky 22 hodin Čas, který stráví hraním průměrný hráč Warcraftu za týden, čili něco jako jeho práce na poloviční úvazek

    1. Ve hře se stáváme lepšími

    V herním světě jsme nejen úspěšnější ve smyslu, že dokážeme víc, ale i motivovanější udělat něco, co má smysl, inspirování k společné práci. Když se pohybujeme v herním světě, mnoho z nás se stává lepší verzí sebe sama: tou, která dokáže okamžitě pomoci, která vydrží u problému tak dlouho, jak je potřeba, která se zdvihne po neúspěchu a zkusí to znovu. Když nás potká neúspěch ve skutečném životě, často se cítíme spíše úzkostně, deprimovaně, frustrovaně či cynicky.

    2. Možnost tvrdě pracovat pro dosáhnutí cíle

    Jakožto velmi inteligentní a civilizované bytosti jsme nesmírně motivovaní k řešení problémů a učení. Když hrajeme hru, jsme ve skutečnosti šťastnější, když musíme tvrdě pracovat, než když odpočíváme. Jako lidské bytosti jsme optimalizovaní na náročnou smysluplnou práci a hráči jsou ochotní pracovat neustále, jakmile dostanou vhodnou úlohu. Ve skutečném světě je mnoho lidí bez práce, která by je podobně naplňovala.

    3. Epický význam

    Ve hrách se můžeme zúčastňovat inspirativních a impozantních misí nebo lidských příběhů planetárních rozměrů. V realitě obvykle řešíme více „pozemské“ a méně atraktivní problémy.

    4. Směřování a možnost šplhat vzhůru

    Hráči mají obvykle různé typy úloh (krátkodobé i dlouhodobé cíle), na kterých mohou pracovat souběžně. Tím se udrží hráčský zápal. Ve hrách je (oproti realitě) jednoduché vědět, kam směřujeme a čeho chceme dosáhnout. Neustále se zlepšovat po velmi malých kouscích, přičemž vše směřuje ke konkrétnímu cíli, se kterým se ztotožňujeme.

    5. Zvládnutelnost a pomoc druhých

    Kdykoli vstoupíte to většiny videoher, potkáte množství postav ochotných důvěřovat vám při vaší misi na záchranu světa. Nejde o libovolnou misi, ale o takovou, která přesně zodpovídá vaší dosáhnuté úrovni ve hře. Tím pádem jste schopni ji zvládnout. Nikdy nedostanete úlohu, kterou nemůžete zvládnout, ale úlohu, která je na hranici vašich schopností, takže se musíte velmi snažit. Vždy je něco konkrétního a důležitého, co je třeba udělat. A také kamkoli přijdete, všude jsou stovky lidí připravených s vámi spolupracovat. Ve skutečnosti často musíme čelit úlohám, na které nemáme dostatečné schopnosti, anebo které jsou pro nás příliš lehké.

    6. Odměna úsilí a zpětná vazba

    Vždy, když něco uděláte, získáte body - i za samotný pokus. Nejste trestáni za chyby, každý kousek úsilí je odměňován trochou zlata, trochou bodů apod. To vše působí jako injekce motivace. Naproti tomu v reálném životě vám za uvaření večeře nikdo 10 bodů nedá. Rovněž je důležitá zpětná vazba. Když se podíváte na některé aktuální globální problémy, je velmi těžké se z nich poučit, pokud není možné spojit akce s důsledky. Znečištění, globální oteplování atd. jsou důsledky vzdálené v čase i prostoru. Pokud dokážete tyto věci lidem namodelovat, poskytnout jim věci, se kterými mohou manipulovat a hrát si a z kterých dostanou zpětnou vazbu, potom mohou najít ponaučení.

    7. Element nejistoty

    Známá odměna motivuje. Ale co hráče obzvlášť nutí pokračovat, je element nejistoty. Správná úroveň nejistoty (taková, o které si hráč není jistý, zda ji získá, nebo ne, tj. 25%), povzbuzuje mozek. Pokud něco neočekáváme úplně jasně, jsme z toho nadšení. Chceme se vrátit a najít další odměnu. Hry jsou namodelované tak, aby se optimální úroveň nejistoty zachovala – což v realitě není možné.

    8. Pevná sociální síť

    Existuje množství zajímavých výzkumů o tom, že když si s někým zahrajeme hru, máme ho raději. Dokonce i v případě, že jsme prohráli. Hry vyžadují důvěru, že s námi druhý hráč stráví svůj čas, že bude hrát podle pravidel, bude sledovat stejný cíl a dohraje s námi hru až do konce. Hráči si tak i ve virtuálním světě budují sociální vazby, přičemž v neherní online realitě to tak rychle nejde.

    Jak tyto poznatky využít v realitě

    Protože videohry se odehrávají ve světě počítačů, existuje obrovské množství dat o herním chování. Čím dál více vědců začíná toto chování analyzovat a vymýšlet využití objevených mechanizmů v reálném životě. Na univerzitě v Bristolu ve Velké Británii začali matematicky modelovat úrovně dopaminu (neurotransmiteru spojeného s učením a odměňováním) v mozku. To znamená možnost předpovídat učení a zvýšený zájem. To by se dalo využít v oblasti vzdělávání tak, že v bodě, kdy je člověk připravený na učení, posilníme nový nervový spoj odměnou. Cíle s postupným odměňováním se využívají i v kognitivně-behaviorální terapii. Využití herních prvků v neherním prostředí se označuje jako gamifikace a má rostoucí popularitu v obchodním sektoru, ale i v motivaci k zdravějšímu životnímu stylu.

    „Svět bez ropy“

    Jane McGonigal vytvořila v roce 2007 hru „Svět bez ropy“. Jedná se o online hru, kde se snažíte přežít nedostatek ropy. Ve hře je dostatek online obsahu, aby bylo uvěřitelné, že to není jen fikce: žijete svůj skutečný život, jakoby lidem opravdu ropa docházela. Připojíte se do hry, zaregistrujete a udáte bydliště. Následně dostanete videa s aktuálními zprávami, datové zdroje, které vám přesně ukazují, kolik stojí ropa, co není dostupné, jak jsou ovlivněné zásoby potravin, doprava, zda jsou zavřené školy nebo dochází k výtržnostem atd. Hráči mají přijít na to, jak by žili, kdyby to byla skutečnost. Poté jsou požádáni, aby o tom napsali komentář, zaslali videa či fotky. Prvních 1700 hráčů bylo sledováno tři roky. Tím, že byli lidé vtáhnutí do epického dobrodružství „dochází nám ropa“, se z toho stal úžasný a napínavý příběh. Kromě toho si však většina hráčů uchovala návyky, které si v této hře vytvořila. Schopnost her modelovat situace reálného života, odměňovat náš mozek řešením složitých problémů a dělat z nás lepší lidi má velký potenciál a pravděpodobně ho budeme využívat ještě víc.

    Zdroje:

    www.ted.com/talks/tom_chatfield_7_ways_games_reward_the_brain www.ted.com/talks/jane_mcgonigal_gaming_can_make_a_better_world

    Mozkové vlny: neviditelné tajemství v naší hlavě

    První vědecká zmínka o mozkových vlnách padla už koncem 19. století, ale teprve s vynálezem elektroencefalogramu (EEG) ve 30. letech 20. století bylo možné existenci vln skutečně dokázat – a rozlišit i jejich různé podoby.

    Co to vlastně mozkové vlny jsou?

    Mozkové vlny jsou součástí elektromagnetického pole, které vzniká kolem mozku díky elektrické aktivitě neuronů. Přístroj EEG dokáže rozlišit mnoho různých vln, přičemž nejčastěji je zmiňováno pět z nich – Alfa, Beta, Gama, Delta a Theta. Během našeho života jsou aktivní všechny, jedna však bývá v závislosti na okolnostech dominantnější. A která z nich to je, záleží na našem psychickém rozpoložení.

    Mozkové vlny měříme v jednotkách Hertz (Hz). Čím více Hz, tím „divočejší“ je vlna i naše duševní naladění. Například 10 Hz znamená, že křivka dosáhne deseti kmitů za sekundu.

    Gama vlny (40 – 100 Hz) jsou dominantní v situacích, kdy vystavujeme náš mozek náročným úkolům. Například při trénování na Mentemu. Gama frekvence hraje důležitou roli při učení a paměti.

    Beta vlny jsou aktivní v bdělém stavu. Nacházejí se v rozmezí 12-40 Hz. Čím vyšší je jejich frekvence, tím podrážděnější se stáváme. Ovládá nás zlost, nervozita nebo strach. Nižší frekvence se vyskytuje při pocitu únavy nebo ospalosti. Vlny beta jsou patrné při logicko-analytickém, tedy rozumovém uvažování. Při jejich aktivitě se zaměřujeme na řešení problémů.

    Alfa vlny s frekvencí 8 – 12 Hz převládají při stavu uvolnění a odpočinku. Zkrátka vždy, když si neděláme s ničím starosti a nezahlcujeme naše smysly žádnými výraznými podněty. Duševní pohoda, kterou Alfa vlny vyvolávají, zlepšuje kvalitu spánku, učení, zvyšuje produktivitu a dokonce naši imunitu.

    Aktivace Theta vln (4 – 8 Hz) nastává při hluboké relaxaci, meditaci a v některých fázích spánku. Během těchto frekvencí dochází ke zkvalitňování dlouhodobé paměti a schopnosti nacházet neobvyklá řešení. Vzniká většina vizionářských vidění. Každý jogín také ví, že ve stavu aktivace Theta vln dochází k prohloubení intuice a v některých momentech se lze setkat se svým vlastním nevědomím.

    Delta vlny s frekvencí 1-4 Hz se objevují při velmi důkladné meditaci, ve stavu hlubokého spánku nebo v bezvědomí. Při těchto frekvencích dochází k hloubkové regeneraci organismu.

    Mozkové vlny přicházejí automaticky s tím, jak prožíváme svět kolem nás. Dá se však naučit ovládat jejich intenzitu. Například pomocí meditace, autogenního tréninku a jiných relaxačních technik.

    Zdroje:

    https://www.transparentcorp.com/products/np/brainwaves.php mentalhealthdaily.com/2014/04/15/5-types-of-brain-waves-frequencies-gamma-beta-alpha-theta-delta