O mozku

Kategorie O mozku

    5 chyb, které dělá skoro každý. Škodí přitom mozku

    Zvyk je železná košile. Ačkoliv víme, že některé zvyky nám škodí, často se jich nedokážeme zbavit. Následující pětice však patří mezi ty úplně nejnebezpečnější – neblaze totiž ovlivňuje kognitivní funkce jako paměť, pozornost, řeč nebo prostorovou orientaci.

    1. Příliš mnoho soli

    Není to jen cukr, který v posledních letech považujeme za potravinového zabijáka č. 1. I přehnaná konzumace soli má závažná rizika – například zvyšuje krevní tlak. A ten kromě mozkové mrtvice způsobuje také deficit mozkových funkcí.

    2. Příliš krátký spánek

    Nedostatek spánku je jedním z největších hříchů, kterými trápíme tělo i mysl. Během spánku totiž v organismu probíhají procesy, které připomínají generální úklid. Ten probíhá pouze během spánku, jindy na něj není čas. Mozek třídí zážitky, ukládá je do dlouhodobé paměti a detoxikuje svůj buněčný prostor. Odepíráme-li mozku spánek, vystavujeme jej riziku poničení.

    3. Hlučné prostředí

    Hlasitá hudba ve sluchátkách, hlučná doprava, plná restaurace. Co to dělá s naším sluchem, tím se zabývaly mnohé vědecké studie. Jedna z nich se zaměřila na vztah mezi nedoslýchavostí a kognitivními funkcemi mozku. Vědci z John Hopkins University zjistili, že lidé s vadami sluchu mají o 30 – 40% vyšší riziko rozvinutí kognitivní poruchy než osoby se zdravým sluchem. Možná je na čase nosit špunty do uší.

    4. Přejídání se

    Mezi hlavní zásady, jak udržet tělo v kondici, patří střídmá strava. A to platí nejen pro tělo, ale také pro mozek. Dokazuje to například výzkum publikovaný v roce 2012 v časopise Neurology. Skupina 6 000 osob se v průběhu deseti let podrobila dvěma důkladným testům. Výsledek? Kognitivní funkce lidí s nadváhou byly o 22% horší, než u štíhlejších účastníků výzkumu.

    5. Osamělost

    Překvapivým negativním faktorem je také nedostatek sociálních vazeb. Osamělost nastává v situacích, kdy se nám dostává méně sociálního kontaktu, než po kterém toužíme. Nepříjemné a mnohdy depresivní pocity nejsou jediným negativem takového stavu.

    Při osamělosti strádá také náš mozek. Paměť ztrácí pružnost, pozornost i učení se zhoršují.

    Vědci z Chicaga zkoumali sociální život osob starších 80 let. Zjistili, že lidé s chudšími společenskými vazbami častěji trpěli kognitivními poruchami.

    A nejde jen o množství přátel, které máme. Studie z Michiganu přišla se zjištěním, že naše kognitivní funkce může ovlivnit i způsob, jakým se s lidmi bavíme. Příjemná přátelská konverzace podporuje schopnost mozku řešit složité úkoly. Situace, ve které vedeme konfliktní rozhovor, nám však takovou výhodu nepřináší.

    Čas od času je dobré si připomenout, čím naší mysli ubližujeme. A v návaznosti na to sjednat nápravu – třeba tím, že pozveme přátele na střídmou večeři nebo půjdeme spát o půl hodiny dřív než obvykle.

    Zdroje:

    https://www.sciencedaily.com/releases/2010/10/101028113817.htm

    Vědci možná našli způsob, jak se zbavit předsudků a zlozvyků

    Náš mozek během spánku neustále pracuje. Intenzivně do paměti zapisuje vzpomínky a události, které jsme během dne prožili. A dnes už dokonce víme i to, že můžeme ovlivnit, které vzpomínky si do paměti zapíše „silněji“.

    Opakování je matka moudrosti

    Když během dne něco vidíme nebo slyšíme, neurony v našem mozku vytvoří jedinečné uspořádání, které odpovídá získané informaci. A jakmile si tuto informaci potřebujeme vybavit, uspořádají se neurony do obdobného uspořádání – my si informaci vybavíme a tím, že jsme neurony opět přinutili k danému uspořádání, tuto informaci silněji vryjeme do naší paměti.

    Ve zkratce tak můžeme říct, že čím častěji s danou informací pracujeme, tím silněji je v naší paměti zakořeněná. Pokud s nějakou informací pracujete pravidelně, už nad ní ani nemusíte přemýšlet. Pokud ji ale roky nepotřebujete, nejspíš ji brzy zapomenete.

    Intenzitu ukládání informací do paměti lze ještě posílit používáním zvuků. Platí totiž, že pokud si nějakou informaci asociujeme se zvukovou stopou, snáze si ji pamatujeme – a navíc si ji vybavíme pokaždé, když slyšíme daný zvuk.

    Vědci se těchto známých faktů pokusili využít – s cílem vytlačit z paměti zažité předsudky nebo špatné návyky. Příklad za všechny? Genderová diskriminace. Tak často ve svém okolí slyšíme, že ženy nejsou dobré ve vědeckých oborech, až si tuto informaci zafixujeme v dlouhodobé paměti a považujeme ji za pravdivou. Lze tento předsudek z paměti vytlačit a nahradit ho pozitivnější informací?

    Jak z paměti vytlačit předsudky?

    Ve Spojených státech proběhla studie, ke které se přihlásilo 40 bělošských studentů z Univerzity Northwestern ve věku od 18 do 30 let. Vědci nejdříve sérií testů zjistili, jaké mají tito lidé předsudky. A následně se je pokusili potlačit.

    Všem účastníkům proto ukazovali obrázky s textem – fotografie žen, v jejichž souvislosti skloňovali slova jako matematika, fyzika a další vědy. Následně promítali obrázky černochů, v jejichž souvislosti používali pozitivní slova jako radost nebo smích. Ke každému obrázku navíc pustili účastníkům zvukový signál.

    V další fází tohoto pokusu šli všichni studenti spát. Spánek trval 90 minut, během kterého byly účastníkům přehrávány stejné zvukové tóny, které slyšeli při promítání fotografií.

    Když se všichni probudili, prošli tím samým testem na sociální vnímání, jako na úplném začátku pokusu. To, co výsledky ukázaly, všechny překvapilo.

    Dlouhodobý efekt nikdo nečekal

    Najednou totiž studenti reagovali úplně jinak – jejich ovlivnění negativními předsudky se snížilo až o 50 %! Ale to nebylo vše, co vědce šokovalo. Efekt měl navíc dlouhodobý účinek. Po týdnu se všichni sešli znovu a výsledky byly stále dobré – potlačení negativních předsudků se v paměti účastníků evidentně zakořenilo natrvalo.

    Doposud známé způsoby na potlačování zlozvyků mají jenom krátkodobou účinnost – ztrácí ji zejména v momentě, kdy se testovaný člověk vrátí do společnosti. Zpět do své zaběhlé rutiny.

    V případě pokusu na studentech z Univerzity Northwestern se ale nic takového nestalo – i po týdnu byli lidé negativními předsudky ovlivněni o 20 % méně než na začátku pokusu. A to přitom proběhl jen jeden krátký test… co by se asi stalo, kdyby se mu lidé podrobovali třeba i několik týdnů v kuse?

    Podle vědců bude možné v budoucnosti použít tuto metodu na potírání předsudků. A to nejen těch rasových a genderových, ale také třeba sexuálních, náboženských nebo politických.

    Největší optimisté dokonce věří, že podobně jako předsudky fungují i návyky. I ty máme zakořeněné ve své paměti a považujeme je za stereotyp. Je tedy možné metodu použít i třeba k odvyknutí kouření?

    To nejspíš ukáže až čas.

    Zdroje:

    blogs.discovermagazine.com/d-brief/2015/05/28/reduce-prejudices-sleep

    Myšlenková mapa: geniální metoda, kterou používal už Einstein

    Asi každý zná ten pocit zoufalství, když má na kus bílého papíru sepsat složitý plán nebo myšlenku, kterou zatím nosil jenom v hlavě. Když má určit, která informace dostane přednost před jinou nebo jaké jsou mezi nimi vztahy. Naštěstí však existuje praktický a elegantní způsob, jak tento proces výrazně zlehčit. Jmenuje se myšlenková mapa.

    Teorii myšlenkových map vyvinul v 70. letech britský psycholog a spisovatel Tony Buzan. Dlouholetým studiem způsobů, jakými si lidé zaznamenávají důležité informace, zjistil, že většina klasických poznámek je vysoce neefektivní a pro jejich zapamatování je zapotřebí vyvinout velké úsilí.

    Věnoval se proto rozboru poznámek géniů jako byli Leonardo da Vinci, Charles Darwin nebo Albert Einstein. Co tyto lidi spojovalo, byl zvláštní způsob vytváření poznámek. Jejich text se zdánlivě neorganizovaně rozplýval po celém ploše papíru a obsahoval symboly a šipky propojující jednotlivé poznámky. Na základě těchto poznatků Buzan vytvořil metodu myšlenkových map, ve které skloubil uvažování dávných velikánů s poznatky moderní doby.

    V čem metoda spočívá

    Oproti klasickým odrážkovým seznamům jsou myšlenkové mapy efektivnější, protože lépe odpovídají fungování lidského mozku. Ten produkuje myšlenky na principu asociací – jeden pojem vyvolá představu pojmů dalších. Struktura myšlení, připomínající větve stromu, může teoreticky obsahovat nekonečné množství informací. A úplně stejně funguje i myšlenková mapa.

    Na jedno ústřední téma myšlenkové mapy paprskovitě navazují související pojmy, které se pak dále větví na další a další položky. Pro lepší zapamatování obsahu myšlenkové mapy je užitečné každou rozvětvenou oblast rozlišit barvami, protože tím mozku umožníme lépe se orientovat ve struktuře informací. Doporučit můžeme i používání obrázků, protože vizuální informace je pro mozek méně komplikovaná.

    Spolupráce hemisfér

    Nespornou výhodou používání myšlenkových map je zvýšení kreativity, výkonnosti a efektivity práce. Buzan pro to má i jednoduché vysvětlení – informace totiž zpracovávají obě hemisféry mozku najednou.

    Zatímco levá hemisféra se zaměřuje na jazyk, fakta a čísla, pravá vnímá obrazy, barvy a celkový dojem. A jelikož platí, že spolupráce obou hemisfér výrazně zvyšuje šanci na zapamatování informací, stává se metoda myšlenkových map jen těžko porazitelnou. Navíc existuje velká pravděpodobnost, že při vytváření mapy vznikne spousta nových myšlenek, protože jde o proces prakticky totožný s metodou brainstormingu.

    Kdy přicházejí myšlenkové mapy vhod

    Myšlenkové mapy mají široké užití v praxi. Ať už se potřebujete naučit látku ke zkoušce nebo máte za úkol prezentovat své myšlenky před publikem, pomůže vám mapa ujasnit si sled informací. To zvyšuje pravděpodobnost, že nezapomenete žádnou část – a navíc si ujasníte, co je důležité a co méně.

    Vytíženému manažerovi myšlenková mapa pomáhá určit priority v úkolech nebo naplánovat práci na celý týden. Ve školách napomáhá pochopení složitě strukturované látky. Ulehčuje taky práci žákům s poruchami učení nebo dyslexií. A koneckonců přijde vhod i v běžném životě – např. zvažujete-li, jak budete trávit volnou chvíli, nebo vymýšlíte, čím o Vánocích obdarovat blízké.

    Proč tedy nezačít s myšlenkovou mapou hned teď? Ze začátku si své myšlenky zapisujte třeba jen na papír, pokud to ale myslíte vážně, vyplatí se nainstalovat některý z počítačových programů, které jsou k tomuto účelu přímo vytvořeny. Využít můžete také mobilní aplikaci.

    Zdroje:

    Buzan, T. (2007). Mentální mapování. Praha: Portál. How to mind map imindmap.com/how-to-mind-map

    Až 700 nových neuronů denně. Hipokampus boří mýty o fungování mozku

    Po celá desetiletí byli vědci přesvědčeni, že se rodíme s určitým počtem mozkových buněk, o které během života přicházíme. Nenávratně. Byli jsme si jisti, že úžasné regenerační schopnosti našeho organismu se na mozek nevztahují. Že s každým dlouhým ponocováním přicházíme o tisíce mozkových neuronů, bez naděje na jejich náhradu.

    Výzkumníci z londýnské laboratoře však nedávno zjistili, že toto zdaleka neplatí pro celý mozek. Jedna jeho část – takzvaný hipokampus – se tomuto přesvědčení vymyká.

    Co to ten hipokampus je?

    Hipokampus sídlí takřka v samotném středu mozku. Svůj název získal podle nápadné podoby s mořským koníkem. Podílí se na učení, krátkodobém uchovávání informací v paměti, orientaci v prostoru a na našich emocích.

    Podle nedávných zjištění vzniká v hipokampu až 700 nových neuronů za jediný den. Jak nové přibývají, staré odumírají. To znamená, že hipokampus padesátiletého člověka má zcela jiné složení neuronů, než se kterými se narodil. A to je velký průlom v poznání.

    Jak o koníka pečovat

    Tak jako v ostatních oblastech lidského těla, i u hipokampu závisí rychlost regenerace na našem životním stylu. Alespoň z velké části. Vznik nových neuronů můžeme podpořit například fyzickou aktivitou, učením nebo pravidelným spánkem. Naopak stres významně zpomaluje růst nových buněk, stejně jako náš věk.

    Významnou roli zde sehrává také strava. Vznik nových neuronů můžeme podpořit konzumací borůvek, kurkumy, kávy nebo omega 3 mastných kyselin. Hipokampu prospěje také omezení příjmu kalorií a občasný půst. Naopak nevhodná je konzumace alkoholu, cukrů a nasycených mastných kyselin.

    Zmíněná doporučení v dnešní době asi nikoho nezaskočí. Zcela nečekané je ale zjištění, že ve prospěch nových neuronů hraje hůře rozkousatelná strava. Doslova. Můžeme říci, že čím větší práci si naše čelisti dají, tím více vznikne v hipokampu buněk.

    A proč je vhodné věnovat našemu koníkovi vhodné podmínky pro růst nových neuronů? Jednoduše proto, že zlepšíme svou paměť, zdokonalíme orientaci v prostoru a zlepšíme si náladu.

    Zdroje:

    https://www.ted.com/talks­/sandrine_thuret_you_can_grow_new_brain_cells_here_s_how­/transcript?language=en https://www.kcl.ac.uk/ioppn/depts­/bcn/Our-research/Cells-behaviour­/thuret-adult-neurogenesis/about.aspx

    Víte, proč sníte?

    Sny jsou odedávna chápány jako nositelé cenného významu. Během prvních dekád jejich výzkumu vévodilo známé psychoanalytické hledisko. Postupně se ale začaly objevovat i jiné významné teorie. V tomto článku navážu na předchozí část a seznámím vás s dalšími z možných úloh, které snění v našem životě plní.

    Sním, tedy tvořím

    Už jste se někdy probudili s nápadem na řešení problému, o kterém jste před spaním přemýšleli? Nebyli byste jediní, také mnoho uměleckých děl a vynálezů se prvně objevilo ve snu svého tvůrce. Barrettová, která se těmito výtvory zabývala, tvrdí, že sny mohou vyřešit především problémy, kterým napomáhá vizualizace nebo kde východisko spočívá v nekonvenčním myšlení. To souvisí se skutečností, že snové obsahy mají převážně vizuální podstatu, jen část z nich zahrnuje sluchové, hmatové a jiné smyslové zážitky.

    Podle některých vědců byly sny nejranější formou lidské kreativity. Umožňují totiž širší propojení informací než bdělý stav. Foulkes o snění mluví jako o „aktivní imaginaci“, která kreativně kombinuje vzpomínky a vědomosti. Tím se vytváří nové asociace a nové vhledy do problému nebo problematiky.

    Pokud ale potřebujete přijít s kreativním nápadem nebo řešením, měli byste jít spát co nejdřív. Sny řeší především problémy související s posledními zážitky a neuzavřenými záležitostmi předešlého dne.

    Sním, tedy jsem připraven

    Ohrožení patří mezi nejtypičtější motivy snů. Podle Revensuovy teorie je smyslem snového světa možnost bezpečného nácviku reakce na hrozbu a schopnosti se jí vyhnout. Simulované nebezpečí je pak založené na zážitcích skutečného ohrožení a emocích s nimi spojenými. Mozek přitom ze vzpomínek vybírá ty nejaktuálnější a nejhorší zkušenosti.

    Pokud vás napadlo, že se to příliš neliší od opakování traumatických událostí, máte pravdu. Zatímco ale teorie psychického uzdravování počítá s neutralizací negativních vzpomínek, podle Revensua je cílem rozpoznání kritických situací a opakovaný nácvik jednání, které jim předchází. Takové simulace údajně mohly našim předkům poskytnout výhodu, protože zvyšovaly možnost přežití, a tak byly součástí selekce. To by zároveň vysvětlovalo, proč je negativita ve snech nejen frekventovanější, ale i závažnější než v reálném životě.

    Také podle Snydera tkví význam snění v přípravě na možné riziko, tentokrát má ale spočívat v hlídání okolí. V REM fázi se zvyšuje stupeň naší mozkové aktivity, abychom byli připraveni na urychlené probuzení a okamžitý útok nebo útěk, pokud informace zvenku napovídá, že hrozí nebezpečí. A některé výzkumy skutečně ukazují, že vnější stimuly jako zvuky, pachy a dotyk mohou být spícím mozkem zaznamenány a vést ke zvýšené aktivitě. Pokud k zásadnější vnější stimulaci nedojde, člověk může dál bezstarostně dřímat. Neškodné podněty jsou navíc často zavedeny přímo do snu, takže je spáč o okolním dění informován, i když ho zrovna neohrožuje. Ten, kdo někdy usnul při zapnuté televizi, možná nejlíp ví, jak takové zapojení vnějších ruchů vypadá.

    Sním, tedy jsem společenský

    Interakce s ostatními členy skupiny byla pro naše předky zásadní a snění o možných scénářích je na ni mělo připravit. To alespoň tvrdí teorie společenské simulace. Cvičení ve zvládání vzájemných vztahů přinášelo výhodu nejen v úspěšnějším nalezení partnera, uzavírání dohod a předcházení konfliktům, také rodinná a skupinová soudržnost zvětšovala šance na přežití, protože byla zásadní pro organizování obrany před predátory a nepřáteli. Ať už nám ale sen pomáhá procvičit spolupráci nebo rozpoznání hrozby, znovu se tím vracíme k funkci učení.

    Pokud se vám ze všech těch funkcí zatočila hlava a nemůžete se rozhodnout, jaký význam svým nočním dobrodružstvím přisoudit, netrapte se. V okamžiku bdělosti už si naprostou většinu snů stejně nepamatujete, pokud tedy skutečně plní nějakou zásadní funkci, zřejmě není závislá na vaší schopnosti si je vybavit a interpretovat.

    Zdroje:

    Eiser, A. S. (2005). Physiology and psychology of dreams. Seminars in neurology , 25(1), 97-105. Hoss, R. J. (2013). The Neuropsychology of Dreaming: Studies and Observations. Dostupné na: dreamscience.org/idx_articles.htm. Stickgold, R. (2013). The Function of Dreaming. Phi Kappa Phi Forum, 93(2), 11-13. Valli, K. (2008). Dreams are more negative than real life: Implications for the function of dreaming. Cognition and emotion [online]. 2008, 22(5), 833-861. Zink, N. (2015). Theories of dreaming and lucid dreaming: An integrative review towards sleep, dreaming and consciousness. International Journal of Dream Research, 8(1), 35 - 53.

    Víte, proč sníte?

    Na potřebu spánku nás obvykle nikdo nemusí upozorňovat. Při jeho nedostatku si sami začneme všímat, že nám dochází energie, klíží se nám oči a ztrácíme koncentraci, nemluvě o bolestech hlavy nebo jiných obtížích. Funkce snů, které náš spánek vyplňují, je ale oříškem, se kterým si vědci dosud lámou hlavu. Sny se průběžně vynořují po celou dobu spánku a můžeme mezi ně zařadit už tzv. hypnagogické obrazy, které se objevují při usínání. Další sny pak přicházejí v REM i NREM fázích. Snové obsahy REM fáze přitom bývají jasnější, živější, intenzivnější a tvoří linii příběhu, zatímco ty z NREM fází jsou méně časté, méně jasné, hůře zapamatovatelné, lépe kontrolovatelné a mnohdy mívají spíše podobu myšlenek nebo opakování denních událostí. Jen zlomek z těchto nočních dobrodružství nám přitom nakonec uvízne v paměti. Jsou sny jen produktem náhodné stimulace předního mozku, jak tvrdili Hobson a McCarley, nebo v našich životech plní zásadnější roli? Proč jsou tak často negativní a zaplavují nás traumatickými nebo stresujícími vzpomínkami? A proč je tak snadno a rychle zapomínáme? Od dob Freuda, který snům přisoudil roli zprostředkovatele nevědomých přání, se kolem jejich funkce vyrojila spousta dalších teorií. V tomto a navazujícím článku vám představím ty nejvýznamnější. Jak sami zjistíte, většina z nich se navíc vzájemně prolíná.

    Sním, tedy si pamatuji

    Po učení nebo trénování si jděte rovnou zdřímnout. To vyplývá z výzkumu z roku 2010, při kterém Wamsley a Stickgold objevili souvislost mezi sněním o zrovna naučené činnosti a následném zlepšení v jejím zvládání. Výsledek navazuje na dřívější zjištění, že účastníci, kteří mezi trénováním a testováním schopnosti spí, jsou o 10-20% rychlejší a dělají méně chyb než před spaním. Ale pozor, ačkoli některé studie naznačují, že podobně může spánek působit i na zapamatování slov, procvičování sněním se podle všeho týká především osvojování pravidel a systémů, které neumíme vědomě popsat. Třeba jízdy na kole. Orientuje se tedy spíše na dovednosti.

    Snové procesy mají navíc podíl na tom, že si ze zážitků a informací z předchozího dne zapamatujeme to nejdůležitější. Podle Hartmanna a Zhanga v průběhu snění dochází ke zpracování, šifrování a transferu dat z dočasné paměti do dlouhodobé, nový materiál je propojen se starým a paměťové systémy jsou reorganizovány na základě emocí. Tento proces by zároveň mělo doprovázet zbavování se nepotřebných informací. To by také vysvětlovalo, proč je některé sny tak snadné zapomenout.

    Sním, tedy se uzdravuji

    O léčivých účincích snění referoval už Jan Evangelista Purkyně. Také Freud později tvrdil, že špatné sny umožňují učit se kontrole nad emocemi pocházejícími ze stresových situací. A nebyl jediný. I mnoho současných vědců má za to, že snění pomáhá udržet a obnovit psychickou rovnováhu. Podle teorie psychického uzdravování nám sny umožňují vyrovnat se se stresem a emocionálními výkyvy (úzkostí, strachem nebo zlostí) a zotavit se z traumatických zážitků. Špatné vzpomínky jsou zpracovány, zařazeny do dlouhodobé paměti a neutralizovány. Pokud je proces úspěšný, negativní emoce se vytratí a my znovu nacházíme psychickou stabilitu. I posttraumatické noční můry tak mají svůj smysl. Pokud ale integrační proces selže, noční můry se budou vracet.

    Podle Stickgolda může i ranní vybavování snů a snaha nahlížet na ně v širších souvislostech spáči pomoct porozumět vlastním emocím. Sny se podle něj tvoří uvnitř sítě propojených vzpomínek, ke které jinak nemáme přístup. Představují tak cenný zdroj informací o našich vnitřních obavách. Ve spánku mozek hledá a identifikuje užitečné souvislosti mezi nedávnými silnými zážitky a těmi staršími. Vytváří tak kontext, ze kterého může být řešení co nejlépe patrné. Takže až se příště vzbudíte z nepříjemného snu, zapřemýšlejte, jestli vám snová paralela nedává klíč k řešení vaší aktuální situace nebo alespoň k pochopení toho, co zrovna prožíváte.

    Zdroje:

    Eiser, A. S. (2005). Physiology and psychology of dreams. Seminars in neurology , 25(1), 97-105. Hoss, R. J. (2013). The Neuropsychology of Dreaming: Studies and Observations. Staženo z dreamscience.org/articles/NeuroPsychology of Dreaming - Studies and Observations.pdf Ilankovič, N. N. (2014). New Hypothesis and Theory about Functions of Sleep and Dreams. Macedonian Journal of Medical Sciences, 7(1), 78-82. Nir, Y. (2010). Dreaming and the brain: from phenomenology to neurophysiology. Trends in cognitive sciences, 14(2), 88-100. Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. Sands, S. H. (2010). On the Royal Road Together: The Analytic Function of Dreams in Activating Dissociative Unconscious Communication. Psychoanalytic Dialogues, 20(4), 357-373. Stickgold, R. (2013). The Function of Dreaming. Phi Kappa Phi Forum, 93(2), 11-13. Valli, K. (2008). Dreams are more negative than real life: Implications for the function of dreaming. Cognition and emotion, 22(5), 833-861. Zink, N. (2015). Theories of dreaming and lucid dreaming: An integrative review towards sleep, dreaming and consciousness. International Journal of Dream Research, 8(1), 35-53.

    Když mozek zkresluje realitu... bludy, iluze a halucinace

    Mezi nejčastější mýty v psychologii patří zaměňování schizofrenie a mnohočetné poruchy osobnosti (rozštěp osobnosti). Oproti vzácné vícečetné poruše se schizofrenie (z řeckého schizein - štěpit a fren - mysl, tedy doslova rozštěp mysli) během života vyskytne u 1% populace. Schizofrenie se může projevovat velmi různorodě. Typicky je něco "navíc" (např. Bludy a halucinace), nebo naopak něco "chybí" (např. Emoční apatie, snížení aktivity, neradostnosť). Diagnóza schizofrenie neznamená, že člověk nemůže žít normální život. Obtíže spojené s tímto onemocněním zachycuje například film "Čistá duše", inspirovaný skutečným příběhem talentovaného matematika Johna Nashe. Se schizofrenií žili i osobnosti jako Vincent van Gogh nebo Isaac Newton.

    Blud - když v mysli vznikají zvláštní přesvědčení...

    Blud je nepravdivé, nevyvratitelné a chorobně vzniklé přesvědčení. Tato porucha myšlení se často vyskytuje u schizofrenie, ale může být i symptomem jiných onemocnění. Nejčastěji se týká kontrolovanosti, spiknutí, ovládání, ovlivňování, nadpřirozených schopností atd. Blud není (ve vašich očích) "chorobné" přesvědčení kolegy o určité politické tématu. Jedná se skutečně o bizarnosti v důsledku změny rovnováhy hladin chemických látek v mozku.

    Blud se často rozvíjí postupně. Začíná nejasným pocitem, že se kolem něco zvláštního děje. Toto bludné ladění se pak krystalizuje v zřejmý blud prostřednictvím "aha-zážitku". Jako příklad uveďme případ 25leté ženy, která začala nejasně tušit, že se kolem ní děje nějaké spiknutí. Nedokázala přesně formulovat, co to je, dokud si nepřečetla v časopise článek o čipování vzácných zvířat. Náhle jí došlo, co se děje (aha-zážitek): tajně ji uspali a do hlavy jí vložili čip, kterým ji nyní sledují, kontrolují, ovládají a vkládají do hlavy myšlenky a slova. Jsou do toho zapojeni i sousedé, kteří si na balkon umístili satelit, aby ji sledovali. Celá organizace je napojena na mezinárodní a meziplanetární síť. Na psychiatrii se tato žena dostala přes chirurgii, kam přišla s žádostí o vyoperování čipu z hlavy (příklad z Orel, Facová & kol., 2009).

    Pokud se setkáme s člověkem s bludným přesvědčením, je důležité pamatovat si dvě pravidla:

    Blud NEVYMLOUVÁME ("To je blbost, lžeš, tvá matka není mimozemšťanka a nemá v hlavě anténu"). Blud NEPOTVRZUJEME ("Nyní je jasné, proč tvá matka nosí klobouky. Schovává pod nimi anténu! Že mě to nenapadlo dřív..."). To však neznamená, že člověka nevyslyšíme.

    Iluze - když svět vnímame zkresleně...

    Zatímco blud je poruchou myšlení, u iluzí a halucinací mluvíme o poruchách vnímání. V obou případech vnímá člověk vnější svět zkresleně. Na rozdíl od halucinací vycházejí iluze z reálného objektu, který vnímáme, ale náš mozek ho nepřesně zpracuje. Může se jednat i o projev únavy, úzkosti (dítě jde do sklepa a v každém stínu vidí Bubák), velkého očekávání (někoho vyhlížíme tak dlouho, že ho vidíme v každém člověku) nebo omezenosti našich smyslů (např. Lžička ponořená ve vodě vypadá jako zlomená). Kouzelníci využívají iluze pro svá představení a podléhají jim všichni lidé.

    Halucinace - když vnímáme to, co neexistuje...

    Halucinace jsou šalebné vjemy, které nejsou založeny na vnímání reálných objektů. Halucinující člověk vidí, slyší a cítí podněty, které ve skutečnosti neexistují. Zajímavé je, že i mozek halucinujícího se chová, jakoby dané podněty opravdu vnímal - aktivují se příslušné centra zraku, sluchu, čichu, chuti atd. Kromě schizofrenie mohou být příznakem intoxikace nebo deliria. U pravých halucinací člověk nedokáže rozeznat, co je skutečné a co není. Pokud něco "vidím, ale vím, že to není skutečné", mluvíme o pseudohalucinaci a nejedná se o patologický jev. Halucinace mohou být velmi nepříjemné a obtěžující (nadávající hlasy, hadi vylézající z otvoru, pach spálené gumy, vkládání cizích myšlenek...), ne vždy to tak však musí být (např. Hlasy, které dlouho dobře radili programátorovi s prací, dokud neprevládly nefunkční bizarnosti). Pro diagnózu schizofrenie musí určité příznaky trvat alespoň měsíc. Je také důležité, aby psychiatr vyloučil jiné možné příčiny (např. Nádor na mozku).

    Zajímá vás o fungování mozku a různých psychických poruchách více? Doporučuji velmi čtivě napsanou knihu "Člověk, jeho mozek a svět", která je také hlavním zdrojem tohoto článku: Orel, M., Facová, V. a kol. (2009). Člověk, jeho mozek a svět. Praha: Grada.

    Smích: zázračný lék, který dokáže i zabíjet

    Smích léčí. Dokáže vyléčit i poměrně závažná onemocnění, pomáhá odbourávat psychické potíže a stres. Alespoň se to o něm tvrdí. Co je na tom ale pravdy?

    V roce 2009 provedli kardiologové z léčebného centra Marylandské univerzity v Baltimoru zajímavý výzkum. Vybrali 300 lidí, z nichž první polovina měla někdy problémy se srdcem a druhá polovina byla naprosto zdravá.

    Pomocí sofistikovaného výzkumu obě skupiny podrobně testovali a přišli na to, že zdraví lidé se mnohem více a častěji smějí.

    „Lidé, kteří brali život vážněji, reagovali na otázky s menší dávkou humoru a obecně se v komických situacích méně smáli, většinou patřili do skupiny těch, co v minulosti měli problémy se srdcem,“ potvrzuje závěry výzkumu doktor Michael Miller, ředitel kardiologického centra Marylandské univerzity.

    „Už dávno víme, že pravidelné cvičení, vyhýbání se cigaretám nebo zdravé stravování snižují riziko srdečních potíží. Možná bychom však na tento seznam měli připsat také pravidelný smích,“ dodává Miller.

    To, že duševní zdraví má přímý vliv na naše fyzické zdraví, ostatně prokazuje také experiment pittsburské univerzity Carnegie Mellon z roku 1991.

    Experiment zkoumal 394 naprosto zdravých jedinců a prokázal, že lidé, kteří snáze propadají psychickému stresu, jsou řádově o desítky procent náchylnější k nachlazení, než lidé psychicky odolní.

    Podle dalšího výzkumu smích dokonce pomáhá diabetikům. Lékaři Lee Berk a Stanlety Tan z kalifornské Loma Linda University provedli experiment na skupině 20 vážně nemocných diabetiků, kterou rozdělili na dvě poloviny. Jednu polovinu označili písmenem N (normál) a jednu S (smích).

    Zatímco obě skupiny dostávaly standardní léky v souladu s jejich diagnózou, skupina S se dočkala i příjemného bonusu – každý její člen si každý den mohl pustit 30 minut svého oblíbeného humorného seriálu.

    Výsledek? Po 12 měsících měli diabetici ze skupiny „smích“ o 26 % více HDL (dobrého) cholesterolu, zatímco „normální“ skupině tento cholesterol vzrostl jenom o 3 %. Naopak hladina nebezpečného C-reaktivního proteinu u skupiny S poklesla o 66 procent, zatímco u skupiny N jen o 26 procent.

    To už stojí za to občas se zasmát, co říkáte?

    Čím to je?

    Každé srdečné zasmání vám prohloubí dech a uvede do klusu srdce, hrudní koš, bránici i plíce. Tato svalová vibrace navíc působí jako masáž na žaludek a střevní trakt, čímž povzbudíte zažívání.

    Smích také podporuje produkci endorfinů – tzv. hormonů štěstí. A ty mají protibolestivý účinek – hlavy, zuby nebo svaly díky němu tolik nebolí. Nehledě na to, že endorfiny obecně zlepšují psychický stav.

    Profesor a psychiatr William Fry ze Stanforské univerzity už v roce 1971 zjistil, že smích zrychluje srdeční tep, zvyšuje krevní tlak a aktivuje svaly, což pozitivně působí na fyzickou i psychickou schránku lidského těla a navozuje podobně skvělý pocit, jaký zažíváte třeba po sportovním výkonu.

    Nemocnice smíchu

    Některé světové nemocnice dokonce kvůli pozitivnímu účinku smíchu zaměstnávají profesionální komiky. V nemocnici sv. Josefa v Houstonu (Texas) vyprávějí sestry a lékaři každý den patnáct minut vtipy. Údajně se jim to osvědčilo a pacienti, kteří vtipy poslouchají, se uzdraví v průměru o dva dny dříve, než ostatní.

    Na některých dalších klinikách a v nemocnicích mají místnosti, kde jsou pro pacienty k dispozici vtipné knihy, filmy či seriály. Čas od času sem chodí vystupovat klauni a komici. Takovou formu léčby by nejspíš přivítali v každé nemocnici 

    Diagnóza: usmála se k smrti

    Jakkoliv však smích dokáže léčit, na druhou stranu umí i zabíjet.

    Při záchvatu smíchu totiž dochází k velkému napětí v těle a u oslabených částí to může vyvolat závažné problémy. V nejhorších případech se dokonce mohou vytvářet praskliny na srdci, dochází k záchvatu astmatu či inkontinenci – především u žen vyššího věku.

    „Známe případ ženy se srdečními problémy, která zemřela po sérii záchvatů smíchu. Ty jí totiž způsobily prasklinu na srdci a jícnu,“ uvádějí jeden z příkladů britští vědci pro deník The Telegraph.

    Tento případ ale nic nemění na faktu, že smích skutečně léčí. Pokud se smějete, vypadáte lépe, cítíte se lépe a odbouráváte z těla stres a napětí. Takže doporučení za nás – smějte se, jak jen to jde. Budete se pak cítit lépe.