Přečtěte si náš blog

Proč a jak trénovat paměť? Udržujte mozek aktivní

V dnešní době se čím dál častěji spoléháme na moderní technologie a svoji paměť upozaďujeme. To je však chyba – zhoršení paměti se už neobávají pouze senioři, které děsí hrozba Alzheimerovy choroby, ale začíná strašit také mladší generaci.

Nedokážete si při představování zapamatovat jméno dotyčné osoby, trpíte častými výpadky
a necháte se snadno rozptýlit? Neznáte své telefonní ani rodné číslo a zásadní informace z vaší paměti ne a ne vydolovat? Možná, že svůj mozek zanedbáváte – a to je zásadní chyba. Co myslíte, že se stane, když mu budou chybět potřebné podněty?

Paměť je schopnost mozku ukládat si informace, vstřebávat je a zpětně si je zase vybavovat. Když budete pravidelně trénovat, daleko snáze si zapamatujete informace nové. Je to stejné jako posilování těla – pouze namísto svalů posílíte paměť. Učení pro vás při častém tréninku nebude tak složité – podobně, jako profesionálnímu běžci nedělá potíž uběhnout maraton.

Předejděte možným problémům – začněte s tréninkem včas a získejte rezervu do budoucna. Rezervní mozková kapacita se vám jednou bude hodit. K dobré paměti samozřejmě přispívá také zdravý životní styl – dostatek pohybu a zdravé stravování.

Nejčastější poruchy paměti?

Zapomínání je přirozenou součástí stárnutí organismu, do značné míry je ovlivňuje i to, jak
o sebe pečujeme a nakolik jsme aktivní. Mezi zdaleka nejčastější příčiny potíží s pamětí patří stres, kouření, nedostatek vitamínů, špatné stravovací návyky, onemocnění štítné žlázy, užívání léků, jako jsou antidepresiva, analgetika a přípravky na snížení hladiny cholesterolu, úrazy mozku, deprese, cévní mozkové příhody či hormonální změny.

A pak je tu samozřejmě Alzheimerova choroba, o které tak často slýcháme.  Netýká se pouze osob v pokročilejším věku, jak se většina lidí domnívá – může postihnout i osoby mladší padesáti let. Příčiny jejího vzniku se stále zkoumají – roli zde můžou hrát různé genetické faktory. Podle odborníků patří mezi účinné prevence podobného onemocnění právě trénink paměti.

Zaměstnávejte mozek – v případě, že některé části mozku dostatečně nenamáháte, příslušné paměťové spoje postupně vyhasnou. Pravidelně cvičte, spěte alespoň sedm hodin denně, dopřávejte svému tělu vitamíny a minerály a nezapomínejte odpočívat a relaxovat, abyste odbourali stres. Podle výzkumu neurologů na univerzitě v texaském San Antoniu hrozí dřívější poruchy paměti spíše lidem, kteří jsou v neustálém emocionálním a fyzickém vypětí – trvalý stres negativně ovlivňuje správné fungování mozku.

Krátkodobá vs. dlouhodobá paměť a jejich omezení

Paměť dělíme na ultrakrátkou (senzorickou), krátkodobou a dlouhodobou.

Senzorická paměť uchovává podněty, které vnímáme našimi pěti smysly – ne však déle než několik vteřin. Umožňuje nám rychle zareagovat na dění kolem nás.

Důležitější informace se dostanou do krátkodobé paměti. Není příliš překvapivé, že krátkodobá paměť je omezená. Při troše snahy však můžete zvýšit její kapacitu.

Dlouhodobá paměť má zdaleka největší kapacitu a umožňuje nám pamatovat si informace po celý život. Dělíme ji na explicitní (informace o našem životě, hlavní města států atd.)
a implicitní (např. informace o tom, jak držet příbor).

Tipy na trénink paměti – jde to i hrou

Abyste si informace rychleji zapamatovali a váš mozek neztrácel pružnost, využívejte každé volné chvíle k procvičování – zvýší se vaše koncentrace a vaše krátkodobá i dlouhodobá paměť se zdokonalí.

Začněte v duchu počítat – třeba cestou do práce. Trénovat můžete kdykoliv – v čekárně
u zubaře i ve frontě v obchodě.

Zpětně si vybavujte své myšlenkové pochody či události z uběhlého dne. Co všechno se vám stalo? Jak šly jednotlivé příhody za sebou? A snažte se nevynechat detaily.

Učte se cizí jazyk – to je pravděpodobně jeden z nejlepších způsobů, jak svůj mozek udržet v dobré kondici. Navíc je prokázáno, že u lidí, kteří studují cizí jazyk, se výrazně snižuje riziko Alzheimerovy choroby.

Naučte se soustředit na více věcí naráz a trénujte svou představivost – zlepšíte tak své kognitivní funkce.

Luštěte křížovky, sledujte soutěžní pořad, nebo si zahrajte zábavnou hru – budete trénovat zcela nenásilnou formou a čas vám rychle uteče.

Paměťové techniky

Kromě pravidelného tréninku existuje mnoho způsobů, jak si usnadnit učení a uchovat si v paměti i těžko uchopitelné pojmy – a jsou daleko zábavnější než nekonečné biflování. Mezi oblíbené paměťové techniky patří například metoda asociací nebo metoda Loci.

Metoda asociací je v podstatě metodou hledání souvislostí. Určitou věc si vybavíte díky propojení s věcí jinou. Často pracuje s příběhem – různé asociace si poskládáte do uceleného děje.

Metodu Loci neboli „paměťový palác“ využívali již řečníci starého Řecka. Slouží k ukládání většího množství informací. Jak funguje? Ke každému záchytnému bodu na určitém místě si přiřazujete konkrétní informaci.  Buďto se může jednat o existující místo, které dobře znáte
a vy si k různým bodům na trase přiřadíte informace, nebo si vytvoříte palác fiktivní. Čím více smyslů zapojíte, tím lépe.

Čekají vás překvapivé výsledky

Kognitivním tréninkem se začali zabývat nejprve Němci na konci 80. let a postupně se stále rozvíjí. V našich podmínkách se paměťovým výzkumem zabývá třeba Masarykova univerzita v Brně.

Trénink pomáhá starším i mladším generacím a hraje velmi zásadní roli už po pětadvacátém roce věku, kdy se funkce mozku začínají zhoršovat. Začít však může klidně i malé dítě.  Rozdíl mezi těmi, co paměť důsledně trénují a těmi, kteří ji zanedbávají, je obrovský – snadno se setkáte s třicátníkem, jehož netrénovaná paměť je v horším stavu než trénovaná paměť aktivního důchodce.

A jak často paměť procvičovat? Tréninku se věnujte minimálně deset minut denně a výsledky se rychle dostaví.

 

 

Rizika, emoce a čísla, která nám unikají

Naše představivost nás může ovlivnit víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Proč nás mnohem víc děsí úvahy o neznámém nebezpečí, než skutečné hrozby v našem okolí? A proč raději ignorujeme pravděpodobnost? Přečtěte si o tom v našem článku.

Už několik hodin vámi cloumá cestovní horečka a ve spáncích vám vytrvale tepe – konečně se dostáváte na řadu! Přichází zatěžkávací zkouška letištního maratonu – bezpečnostní kontrola. V rychlosti házíte své léky do průhledného sáčku, šacujete kapsy, jednou rukou si zouváte boty a druhou taháte z batohu notebook, abyste ho spolu s nejsoukromějšími daty poslali z dohledu, zatímco vám ostraha šmátrá rukou po lýtku. Ve jménu bezpečí, opakujete si, dělám to ve jménu bezpečí. Až příliš živě si totiž dokážete představit, co by se mohlo stát, kdyby kontroly nebyly dostatečně přísné.

Živé představy a odmítání pravděpodobnosti

A možná, že tady je ten problém – živé představy mohou být jednou z hlavních příčin, proč se rozhodneme ignorovat pravděpodobnost. Když naším tělem otřásají silné emoce, máme tendenci zaměřovat se na negativní možnosti a odmítáme pravděpodobnost, že se naše katastrofické představy (ne)naplní. Pak nás mnohem víc děsí nové a těžko kontrolovatelné hrozby, než statisticky významnější rizika, na která můžeme narazit v běžném životě.

Představivost se stává naším největším nepřítelem. Barvité obrazy živí naše obavy z rizika.
A obchodníci  si mohou mnout ruce. Částka, kterou jsou lidé ochotní zaplatit za pojištění škod souvisejících s terorismem, totiž převyšuje tu, kterou by zaplatili za pojištění ztrát způsobených jakýmikoli jinými událostmi. Děsivé představy a zesílené emoce posouvají zvážení pravděpodobnosti do pozadí, nebo jej rovnou zcela vystrnadí z naší mysli.

Podle odborníků může reakce veřejnosti dokonce vyústit v opatření, které se ukáže jako kontraproduktivní. Stresující a časově náročné kontroly na letištích mohou například některé osoby přimět, aby častěji využívaly automobilovou dopravu – i když je létání nepoměrně bezpečnějším způsobem přepravy. Kvůli obavám se začnou vyhýbat určitým činnostem nebo své chování úplně změní, aby se nemuseli potýkat se stresem. Nemohou jinak, ačkoliv si sami uvědomují, jak malé riziko jim hrozí.

Jak si v takové situaci poradit?

Jestli se u podobné představy zasekne i někdo z vašich přátel, logické vysvětlování a úvahy
o pravděpodobnosti vám nejspíš nebudou nic platné. Nejlépe uděláte, když jeho pozornost odvedete jiným směrem – třeba k azurovým plážím cílové destinace. Kdyby se nakonec přece jen stal jedním z oněch nešťastníků, kteří se do cíle nedostanou, vědomí toho, jak je jeho případ ojedinělý, mu stejně nijak nepomůže.

 

Literatura

Sunstein, C.R. (2003). Terrorism and Probability Neglect. Journal of Risk and Uncertainty, 26 (2/3), 121-136.

 

 

Jak vábení vítězství mění volební preference

Kalendář hlásí pár dní před volbami a ve vzduchu je cítit volební šílenství. Vás se ale netýká. Znalost politické scény nikdy nebyla vaší silnou stránkou, a protože si ani vlastním výběrem zatím nejste moc jistí, snažíte se nenápadně vyhýbat společenským debatám i všetečným otázkám přátel. Alespoň za dveřmi svého bytu jste v bezpečí. Tedy téměř. Jen co zapnete televizi, už se na vás hrnou výsledky předvolebních průzkumů. Kandidát, o kterém jste dosud uvažovali, skončil daleko za ostatními. Na přední pozici se však umístil oblíbenec vašich přátel. Zřejmě mají dobré důvody, když jim tolik lidí dává za pravdu. Možná bude skutečně tou nejlepší volbou, říkáte si.


A tak jste se rozhodli naskočit na vítězný vůz. Právě podle něj totiž dostal tento fenomén jméno – bandwagon effect. Označení pochází z prostředí americké politiky 19. století a odkazuje na alegorický vůz s kapelou, za jejíž hudbou se vine zástup okouzlených následovatelů. Podle jeho definice se ve svých preferencích a postojích připojujeme k tomu, co vnímáme jako hlas většiny nebo projev dominantní pozice ve společnosti. Zatímco tedy voliči, kteří se rozhodli pro vítězící stranu, svou volbu měnit netouží, ti, kteří se chystali volit jinak, a ti, co si svým rozhodnutím nebyli jistí, k tomu inklinují. Populární rozhodnutí tak získávají stále větší zastání, až se nakonec veřejné mínění vytvaruje v duchu sebenaplňujícího proroctví. Na jeho počátku přitom může stát třeba i pouhý hlas známé osobnosti, jejíž zapojení přiláká další finanční a dobrovolnickou podporu. Dav příznivců se zvětšuje, jejich vliv sílí a snáze tak zaujmou ostatní.

Právě vnímání je stěžejní, dojem vítězství se totiž vůbec nemusí zakládat na faktech... A přesto na preference působí. Svou roli tak mohou sehrát třeba i hromadné protesty nebo rozhovory s lidmi v okolí. Nejsilněji ale zřejmě působí masová média, výsledky průzkumů a anket. Jejich vliv přitom nespočívá jen v číslech, důležitá je také interpretace. Jako vítěz by totiž mohl být chápán i ten, kdo oproti předchozímu výsledku poskočil nejvíce vpřed, typicky se ale pozornost věnuje především předním pozicím.

K podlehnutí hlasu většiny navíc tíhnou zvláště lidé, kteří si nejsou v dané oblasti příliš jistí. Stejně jako člověk chystající se ke koupi auta, jehož parametrům příliš nerozumí, dají i oni raději na ostatní. Výběr většiny musí být, jak soudí, dobře opodstatněný, a představuje tím pádem „bezpečnou“ volbu. Čím více úzkosti přitom prožívají, tím jsou ke změně původního rozhodnutí náchylnější.

Politické preference ale nejsou jedinou oblastí, kde se s efektem setkáváme. Narazit na něj můžete třeba i v obchodě. Přesněji, v poptávce po luxusním zboží, které má demonstrovat podobnost s významnými osobnostmi, filmovými hvězdami a celebritami. Právě připomenutí těchto „vítězů“ zvyšuje ochotu zaplatit za zboží vyšší cenu a dostat logo značky na dohled ostatních. Kýžené produkty by měly být jasně rozpoznatelné, stejně jako jejich limitované množství. Jejich majitelé v nich tak získávají nejen nový kus šatníku, ale i spojení s vyšším společenským postavením, úspěchem a slávou.

Vliv ročního období na fungování mozku

Střídání ročních období má významný vliv nejen na přírodu a zvířata, ale také na lidský organismus. Sice už dávno ne tak významný, jako před tisíci lety, protože jsme si postupem času uzpůsobili své prostředí tak, aby byl život co nejpohodlnější. Žijeme ve vyhřátých domovech, vozíme se autem, celoročně dovážíme potraviny z opačného konce zeměkoule a v nejchladnějších měsících jezdíme na exotické dovolené. Existují ale přírodní podmínky, jejichž vliv jsme naštěstí ještě zcela neovládli. Například nedostatek slunečního svitu, který je nejpatrnější v době zimním slunovratu, chladné počasí nebo klidná odpočívající příroda, třebaže trochu chudá na pestrobarevné podněty.


Přes všechny snahy zmírnit nepohodlí, které zima přináší, nás ovlivňují evoluční mechanismy. Mezi ně patří nejen zvýšená únava a potřeba odpočinku, ale také změny v mozku. Čím je to způsobené? Tělo se tak po tisíce let chytře vyrovnávalo s nedostatkem světla (a s tím spojeného nedostatku vitamínu D) a především s nedostatkem kvalitní a vyvážené potravy. A protože mozek spotřebovává zhruba 20 % tělesné energie, musel zkrátka omezit svoji funkci, aby zvýšil šanci na přežití celého organismu. Jak ale známo, evoluci těžko přebijeme novodobými zvyky, a proto se mozek v chladných měsících mění i v dnešní době, kdy máme jídla dostatek po celý rok a rozhodně nám nehrozí riziko smrti vyčerpáním.

A kterých mozkových funkcí se sezónní změna mozkové aktivity týká? Odpovědí se zatím zabývalo jen několik výzkumných týmů. Nejzajímavější poznatky přinesly tyto dvě studie:

Vědci z belgické univerzity v Lutychu sledovali po dobu 18 měsíců skupinu 28 osob a zjistili, že nejvýrazněji kolísá jejich pozornost. Zatímco v červnu byla na nejvyšším bodě, v prosinci naopak na nejnižším. Pracovní paměť pak dosahovala svého maxima v září, ale přes zimu postupně klesala a v březnu byla v nejhorší kondici. Další tým vědců z univerzity v Torontu zkoumal přes 3000 starších osob z Kanady, USA a Francie a zaměřoval se na projevy Alzheimerovy choroby u těchto probandů, přičemž jen část z nich trpěla touto nemocí. Mezi zkoumané projevy řadili kromě kognitivních funkcí také fyzickou aktivitu, kvalitu spánku a symptomy deprese. Zjistili, že typické projevy demence se nejvíce projevovaly v zimě a na jaře. Naopak v létě a na podzim se příznaky značně snížily.

Vliv ročního období na činnost mozku je tedy prokazatelný. Povědomí o těchto mechanismech se ale stále ještě nedostalo do povědomí širší veřejnosti. Přitom by bylo víc než příjemné, kdyby se v chladných měsících snížily nároky například na pracovní tempo nebo systém školní výuky. Kdyby měli lidé více času na odpočinek a nenechali se stresovat předvánočním šílenstvím. Možná by se pak snížil výskyt tzv. sezónní afektivní poruchy, která se vyznačuje pocity smutku a deprese a přichází právě v období zimních měsíců.

Zdroje:

https://www.pnas.org/content/113/11/3066.abstract

https://journals.plos.org/plosmedicine/article?id=10.1371/journal.pmed.1002647#pmed.1002647.ref002

Toxičtí lidé – jak si s nimi poradit

V minulém článku jsme popisovali, jak bezpečně poznáte toxické chování lidí kolem vás. Následující řádky se zabývají tím, jak se vlivům toxicity úspěšně bránit a nenechat se jimi zbytečně otravovat. Není to ale vždy tak snadné, obzvlášť pokud nelze tuto osobu jen tak smazat ze svého života. Často se totiž jedná o naše rodinné příslušníky nebo kolegy v práci. I v takovém případě ale naštěstí existují způsoby, jak si s nimi poradit.




Nebuďte snadná kořist. Když se k vám někdo chová špatně, jaký mechanismus stojí za tím, že si to necháte líbit? Je to podvědomá touha lidem vyhovět nebo například strach z vyvolání konfliktu? V situacích, kdy narážíte na osobu, se kterou vám často není dobře, se pokuste uvědomit pozadí svých pocitů: Proč se tak cítím? Časté kladení této otázky vás může přivést ke zjištění, že problém není ve vás, ale v míře toxicity této osoby. Poté je nasnadě položit si otázku: Potřebuji tohoto člověka ve svém životě? Pokud ne, je radno rychle odejít. Pokud je toxická osoba někým, koho nemůžete tak snadno ze svého života vyškrtnout, hodí se otázka: Potřebuji tuto osobu ve svém osobním prostoru?

Vsaďte na intuici. Lidé mají často tendenci omlouvat nevhodné chování druhých. Určitě to nemyslel zle, přišel jsem jen ve špatný moment... Nejspíš si neuvědomila, jak mě svým gestem zranila – až jí vysvětlím, že mi to bylo nepříjemné, určitě to nebude opakovat. Pravda je ale taková, že se to opakovat bude. A vůbec nebude záležet na tom, jak moc vám to vadí. Proto je důležité rozpoznat toxického člověka a přestat omlouvat jeho chování, natož dávat jej za vinu sobě.

Stanovte si hranice. Pokud je ve vašem okolí toxická osoba, které se nemůžete tak úplně vyhnout (kolega, soused, tchýně atd.), je důležité stanovit si jasné a pevné hranice vašeho vztahu, přes které nepůjde ani jeden z vás. Náznaky nestačí. Neznamená to, že byste měli být hrubí, netaktní nebo vyčítaví. Právě naopak. Důležitý je především asertivní a sebejistý postoj, nemusí však být podáván tvrdým a zraňujícím způsobem. V praxi pak může takové vymezení na pracovišti znít například takto: „Nevadí mi kritika, která je opodstatněná, ale rozhodně není v pořádku, že se navážíš do mých rodinných poměrů.“ Sousedovi zase můžeme říct: „Chápu, že si chcete užít zábavu se svou návštěvou, ale opakované bujaré večírky do ranních hodin jsou nepřípustné.“

Nenechte se zmást. Toxické chování se často projevuje skrze slova. Ta dokáží velmi krutě zraňovat, ale toxický člověk se bude vždy hájit tím, že vám nic neprovedl, že to bylo jen pár nevýznamných slov. A právě zde je velký háček. Pokud přistoupíte na tuto hru, je velká šance, že jim to bude pokaždé procházet – vy budete nešťastní a oni se budou neustále schovávat za věty typu „Vždyť jsem zase tolik neřekl, jsi jen přecitlivělá“. Mezi toxické chování patří i zveličování, bagatelizování, říkání polopravd nebo záměrné upravování událostí a následné osočování: „Měl ses zeptat napřímo, pokud jsi chtěl znát tenhle detail“, čímž vám seberou všechny vaše karty. Proto je na místě pečlivé vnímání nejen formy, ale i obsahu toho, co ten druhý sděluje. Pokud vás začne zatahovat do svých her, poukažte na to a rychle z této hry vycouvejte.

Nebojte se konfrontovat. Nejen skrze slova, ale často i skrze chování se projevuje lidská toxicita. Může jít o projevy, jako jsou posměch nebo pasivní agresivita. O tomto svém chování moc dobře vědí a záměrně jej využívají. A budou jej používat tak dlouho, dokud je nebudete konfrontovat. Nemusí jít hned o hádku, často stačí věty typu: „Způsob, jakým se mnou mluvíš, mě rozčiluje. Je tvým cílem mě naštvat?“ ... „Zdá se mi, že vypadáš znuděně. Přijde ti to, o čem mluvím, nedůležité?“ Možná budete překvapení, jak rychle vezmou zpátečku. A budou si velmi dobře pamatovat, že na vás toto chování neplatí.

Setřást ze sebe toxického člověka nemusí být nic snadného. Pokud se rozhodnete vymezit proti toxickému chování, je celkem pravděpodobné, že dotyčná osoba nebude reagovat zrovna smířlivě. Spíše naopak. Je důležité si uvědomit, že toxičtí lidé používají své strategie chování se specifickým cílem. Buď potřebují mít kontrolu nad druhými, nebo znepříjemňovat život ostatním tak, aby na tom náhodou nebyli sami hůře. Motivů ale může být celá řada a vždy platí, že pokud už někoho takového v životě máte a přistoupili jste na jeho hru, nebude se z ní odcházet hladce. Můžete očekávat další dávku manipulace, pomluv nebo například překrucování proběhlých událostí, čímž vás dokáže velmi cíleně a hluboce znejistit. V každém případě to ale není důvod pro to, abychom v takovém vztahu setrvávali. Určitá dávka nepříjemností rozhodně stojí za následný pocit svobody.

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/us/blog/tech-support/201612/8-strategies-dealing-the-toxic-people-in-your-life

https://www.marcandangel.com/2013/12/08/7-smart-ways-to-deal-with-toxic-people/

Toxičtí lidé – jak je bezpečně poznáte

Stejně jako může být toxický vzduch nebo voda, i lidé často dokáží pořádně otrávit své okolí. Šíří kolem sebe negativní náladu a rozhodně to s vámi nemyslí dobře. Čas od času může každý vyvolat nepříjemnou atmosféru, pokud mu není z jakéhokoli důvodu do zpěvu. Někteří lidé ale mají toxicitu, jak se říká, pod kůží. Jejich chování je pak často motivováno nedobrými úmysly. Jak takové otravné osoby bezpečně poznat? Pravděpodobně budou splňovat alespoň několik z následujících kritérií.




Je to s nimi jako na horské dráze. Jeden den jsou milí a neví, co by si bez vás počali. Další den se bez zjevné příčiny stáhnou, působí protivně, smutně, chladně, s nevyřčenou výčitkou. Když se jich ale zeptáte, co se děje, dostane se vám odpověď „Nic.“ doprovozená vzdychnutím, zvednutým obočím nebo úkosným pohledem. To citlivého člověka nenechá chladným a snaží se skleslému protějšku pomoci, ospravedlňuje jeho podivné chování a především začne hledat chybu u sebe. A to je přesně to, o co toxickému člověku jde. Jednoduše zneužívá vaší dobrosrdečnosti a vysává vaši energii, ale nedává nic zpátky. Jde-li o případ, kdy jste špatnou náladu zavinili opravdu vy, vše se dá vyříkat, omluvit se. Pokud jste ale v situaci, kdy můžete jen hádat, co si dotyčný umanul, v takovém případě je lepší odejít a vrátit se, až se nálada dotyčného spraví.

Manipulují. Máte pocit, že do vztahu přispíváte jenom vy, ale ten druhý nepromešká příležitost, aby vám dal signál, že mu něco dlužíte. Ubližuje vám, ale zároveň to pojmenovává jako pomoc. Dělá to přeci kvůli vašemu dobru a vy si toho vůbec nevážíte. Také často pokládají zdánlivě neutrální otázky takovým tónem, že jde vlastně o útok. Větu typu: „Co jsi dnes dělal?“ lze vnímat jako příjemnou konverzaci, ale také jako výčitku, po které by mohlo následovat: „Vsadím se, že nic. Jako obvykle…“ nebo „Vsadím se, že tvůj den byl lepší než ten můj. Já se měl hrozně a ty se ani nezeptáš…“. Pokud na základě takto „nevinně“ mířené otázky vznikne hádka, buďte si jistí, že ve vyhroceném momentě řeknou: „Vždyť já se jen ptal, co jsi dnes dělal!“. Tím vás dostanou do nevýhodné pozice.

Jejich pocity jsou vaše. Jde o jistý druh projekce. Pokud se zlobí, mohou se vyhnout zodpovědnosti za tuto emoci tím, že nařknou z negativity vás. Pravděpodobně budete zaskočení, protože nic takového nepociťujete. Začnete se bránit a obhajovat a nakonec budete možná opravdu vzteklí, protože jde o nevyrovnaný souboj a začínáte se do konfliktu zamotávat. Je proto důležité si uvědomovat, které emoce jsou vaše a které toho druhého. Jen tak budete připravení spirálu konfliktu zarazit hned v počátku.

Citoví vyděrači. Když dojde na nějaký váš záměr, toxičtí lidé vás často postaví před nepříjemné dilema – buď váš plán, nebo oni. Přičemž neopominou situaci značně zdramatizovat a nepřímo vás přinutit k druhé volbě. Jsou zkrátka schopní počkat si na ten správný moment, kdy využít citového vydírání. Typická věta je „Kdyby ti na mně opravdu záleželo, večer bys byl raději se mnou než s kamarády.“ Nezáleží přitom na tom, zda se s kamarády vídáte jednou za týden, nebo jednou za rok. Toxické osobě je to úplně jedno.

Zkazí vám každou radost. Ať jim sdělíte sebeskvělejší zprávu, nečekejte, že vás nechají dlouho se z ní radovat. Na všem najdou chybu a můžete si být jistí, že vám ji neopomenou řádně „vmést“ do tváře. Povýšili vás v práci? No ano, ale tolik práce za takové peníze, to přece ani nestojí za to… Tímto způsobem se snaží vás snížit na svou vlastní úroveň. Pokud ze sebe máte radost, nepotřebujete ničí schválení.

Mají sklon ke zveličování. „Nikdy mi nepomůžeš… Vždycky jsi na mě hrubá.“ Toxičtí lidé rádi zkreslují a dramatizují situaci, jen aby vás vydráždili do pořádného konfliktu. Přitom takové výtky logicky nemohou být ve většině případů pravdivé. V takových situacích nestojí zato zavlékat se do konfliktu. Raději rovnou přerušte rozhovor nebo odejděte.

Jsou samozvanými soudci. Trpělivě čekají na vaši chybu a ihned vám ji vytknou. Nemusí jít vlastně ani o chybu, stačí, když nesouhlasí s vaším způsobem života. Vznášením kritiky nebo upozorňováním na vaše chyby záměrně napadají vaše sebevědomí, protože cítí, že je vyšší než to jejich. Chybuje však každý, a pokud to nemá negativní vliv na okolí, není třeba člověka hned plísnit.

Poznáváte ve zmíněných kritériích někoho blízkého, kolegu z práce, nebo snad sebe? Mít ve svém okolí toxické osoby není žádný med. Od takových lidí je dobré držet se co nejdále. Naštěstí existují způsoby, jak se jim zdárně vyhnout. A pokud se jim nemůžeme vyhnout, tak alespoň můžeme zvýšit svoji odolnost vůči jejich nezdravému působení. Někdy je to snadné, jindy to vyžaduje trochu tréninku a odhodlání. Této tematice se bude věnovat náš příští článek.

Volně přeloženo z webu https://www.heysigmund.com/toxic-people/

Opouštění komfortní zóny

Sedíte na přednášce a chtěli byste se na něco zeptat, ale nedokážete ze sebe vypravit ani slovo. Z čeho přesně máte strach, vám není jasné. Jindy zase lenošíte u filmu a říkáte si, že zítra začnete pravidelně cvičit. Další den místo cvičení zvítězí knížka, pozítří se zase cítíte unavení. Jste v cizím městě a potřebujete se rychle dostat na nádraží. Než abyste se domluvili „rukama nohama“, nekonečně dlouhou dobu načítáte mapu na telefonu a ztrácíte drahocenný čas.




Je vám některý z těchto scénářů povědomý? Zcela jistě ano, protože jde o typické příklady neochoty vystoupit z komfortní zóny. V ní je totiž neobvykle bezpečně. Možná se pak cítíme mizerně, nebo zažijeme stres s dobíháním vlaku, ale ve chvíli, kdy bychom měli jednat, zvítězí pohodlí a jistota. Jistota, že „když nic neudělám, nic také nepokazím“.

Úskalí přetrvání v komfortní zóně ale tkví v tom, že člověka nijak nerozvíjí. Naopak způsobuje stagnaci, která působí negativně na celý organismus. Používání těch samých vzorců myšlení a chování má velmi špatný vliv na mozek, který naopak prahne po nových zážitcích a způsobech přemýšlení. Když dlouhodobě žijeme v pohodlí komfortní zóny, nenápadně se při tom stahuje smyčka oné kružnice, ve které tak pasivně setrváváme. Po nějakém čase zjistíme, že dříve snadné jednání v nás může vzbuzovat strach a úzkost. Tomu se dá bránit jen opětovným vědomým rozšiřováním komfortní zóny.

Existuje mnoho návodů, jak z bezpečné zóny udělat čas od času krok tak trochu do neznáma. V tomto článku zmíníme rady Mandie Holgate, uznávané britské koučky, jejíž motivační knihy byly přeloženy i do češtiny. Některé z jejích rad jsou snazší, jiné vyžadují dlouhodobější přístup, ale rozhodně se vyplatí je vyzkoušet na vlastní kůži. Jdeme na to:

Nebojte se být jiní. Lidé mají často pocit, že svou jinakostí vzbuzují v ostatních odpor. Ale ruku na srdce, co je to „být normální“? Jak takový člověk vypadá? A může vám takový člověk přinést do života něco zajímavého? Není zkrátka nic špatného na tom být tak trochu podivín, pokud tím nepůsobíte negativně na své okolí. Když se cítíte svobodně, je mnohem vyšší pravděpodobnost, že opustíte svoji komfortní zónu, než když se snažíte zapasovat do „normálních“ škatulek, které vás dřív nebo později začnou omezovat.

Naslouchejte svému vnitřnímu hlasu. Je důležité být v kontaktu se svými instinkty, kterým (často ze společenských důvodů) nevěnujeme zaslouženou pozornost. Nespornou výhodou je, že vy sami se znáte nejlépe, a proto je vám vnitřní hlas ušitý na míru. Pozor ale na ten dobře známý druh vnitřního monologu, který našeptává negativní věty ve stylu: „To nezvládneš, vždyť se znáš, jak to vždycky dopadne… Nikoho nezajímáš, o co se tu zase pokoušíš?“ Nemilosrdný vnitřní kritik dokáže rozšlapat sebevědomí napadrť. Proto je nesmírně důležité umět rozlišit, kdy je „u kormidla“ ten pozitivní, inspirativní hlas a kdy naopak ten destruktivní.

Naslouchejte svému okolí. I zde je důležité dobře si vybírat, jakými lidmi se obklopíme. Zda těmi, kteří v nás věří, nebo těmi, kteří nás svým předávaným strachem nabádají zůstat v komfortní zóně. Pro tu pozitivní skupinu jsou typické otázky typu:

„Co si o tom myslíš? Věříš, že je to dobrý nápad?“

„Odkud pramení tvá touha udělat XY?“

„Máš na to. Vzpomeň si, jak se ti to povedlo posledně.“

Naopak pro skupinu takzvaných „odrazovačů” jsou příznačné spíše tyto poznámky:

„To zní jako spousta těžké práce.“

„Vážně do toho chceš jít?“

„Proč bys měl/a chtít změnu? Myslel jsem, že jsi takto spokojený/á.“

Nejedná se přitom přímo o pověstné upíry, které byste ihned rozpoznali a drželi se od nich dál. Odrazovači nahlodávají vaši odvahu mnohem méně nápadným způsobem. Často si ani svého působení nejsou vědomi. V každém případě se na váš problém nedívají ze stejného úhlu pohledu a neberou v potaz vaše osobní zájmy a cíle.

Jděte více do hloubky. Holgate dále radí, jak dosáhnout hlubšího porozumění toho, co se v nás při problematice opouštění komfortní zóny odehrává. Je podle ní zásadní položit si několik otázek a upřímně si na ně odpovědět. Člověk pak daleko jasněji rozumí způsobům svého jednání, je do velké míry schopen předvídat své chování v budoucnosti a dokáže lépe pracovat na seberozvoji. Postup je následovný:

Představte si podrobně situaci, při které se často ocitáte ve vnitřním rozporu, zda zůstat v komfortní zóně, nebo ji opustit. Může jít například o vystupování na veřejnosti, sdělení svého kritického názoru v práci nebo v rodině.

Následně si zodpovězte tyto otázky: Jak mě tato situace ovlivňuje? Co to pro mě znamená? Opravdu si to myslím? Pokud ano, čemu bych měl/a věřit? Mám z toho nějaký užitek? A co pro mě znamená?

Můžete si dále klást jakékoli další otázky, které vás povedou k hlubšímu porozumění svých vnitřních motivací a uměle stavěných zábran.

Buďte svým vlastním koučem. Není třeba čekat, že vám se strachem z opuštění komfortní zóny pomůže nějaký odborník. Buďte odborníkem sami sobě. Můžete použít techniku volného psaní, kdy zaznamenáváte vlastní myšlenky na prázdný papír. Ideálně každý den v podobnou dobu. Pokud se vymaníte z kontroly tzv. vnitřního cenzora, můžete přijít na zajímavé nápady a nové otázky, které lze dále rozpracovávat. Pokud neradi píšete, můžete své pocity vyjádřit i jinak, například kreslením nebo tancem.

Sdílejte své snažení. Může vás namotivovat, pokud se o svůj nový přístup k výzvám podělíte s někým blízkým. Vyhovují vám sdílené cíle? Směle do toho. Pokud jste ale introvertní typ, nemusí to být nic pro vás a sdílení by mohlo vyústit v pravý opak vašeho snažení.

Přizpůsobte jednání své povaze. Patříte spíše mezi ty, kteří svoji komfortní zónu opouštějí opatrně a jen po malých krůčcích? Nebo naopak máte tendenci přemrštit své jednání a zčista jasna se objevit tak daleko za komfortní zónou, že už ani nevidíte její hranici? Žádný ze způsobů zkoumání vlastních možností není špatný. Je ale dobré vědět, jaký typ jste a co je vám nejbližší.

Tak jako u každé snahy o zdokonalení je důležité i zde si připomenout, že to hlavní je udělat první krok. Cesta je to dlouhá a nelehká, ale i malý posun může být velkou motivací k dalšímu objevování světa za komfortní zónou, kde na nás čeká spousta dobrodružství a radosti ze života.

Zdroj:

https://www.lifehack.org/832139/living-in-fear

Půst a jeho vliv na činnost mozku

K jaru neodmyslitelně patří Velikonoce a k nim se váže tradice čtyřicetidenního půstu. Nejsou to však pouze křesťanské svátky, které vybízejí k dočasnému hladovění. Tradici půstů můžeme najít například také v judaismu, nebo islámském Ramadánu. Hladovění tedy může působit jako katalyzátor duchovního růstu. Co však udělá s naším tělem a především lidským mozkem?



Přínosy půstu pro organismus

reguluje hladinu krevního cukru, což se hodí pro prevenci vzniku diabetu, kterým v ČR trpí 10 % populace,

působí proti chronickým zánětům v těle,

zlepšuje krevní tlak a snižuje množství „špatného“ cholesterolu, čímž velmi pomáhá srdci,

vyplavuje hormony, které v důsledku zrychlují metabolismus, pomáhají s hubnutím a podporují správný růst nových tkání,

oddaluje stárnutí, čímž podporuje dlouhověkost,

působí jako prevence nádorových onemocnění,

zlepšuje některé kognitivní funkce mozku a jeho funkčnost.

Půst a mozek

Rozumná míra půstu má blahodárný vliv i na kognitivní funkce mozku, což potvrzují mnohé studie.

Ve výzkumu na myších bylo zjištěno, že myši, které měly 11 měsíců přerušovaný půst, vykazovaly lepší schopnost učení a zlepšila se také jejich paměť.

Jiný výzkum na hlodavcích dokázal, že při půstu dochází k výrazně menšímu úbytku mozkových buněk. Každý dospělý mozek má část neuronů, které jsou schopné se i nadále množit a právě strava může mít vliv na další život těchto buněk.

Jak už bylo řečeno, půst působí v těle protizánětlivě. A právě záněty mohou v krajním případě vést k neurodegenerativním změnám v mozku. Výzkum prokázal, že snížení příjmu kalorií o 40% spolu s přerušovaným půstem působí pozitivně na kognitivní kapacitu stárnoucí populace (opět ale šlo o výzkum na hlodavcích).

Studie na lidech ukázala, že 48 hodinový půst zlepšil schopnost multitaskingu a kognitivní flexibility.

Nic se nemá přehánět

Nutno však podotknout, že není půst jako půst. Obvykle se za zdravou míru považují spíše mírnější formy hladovění. Jako například půst v rámci běžného dne, kdy tělu odepřeme stravu na 6-12 hodin a kromě této přestávky se stravujeme běžným (myšleno střídmým a rozumným) způsobem. Půst ale může trvat i podstatně déle, typicky 24 – 72 hodin, přičemž po tuto dobu se pije ideálně pouze čistá voda. Zde platí, že je potřeba tělo na tento půst připravit snižováním příjmu kalorií a po skončení se opět jen pozvolna vracet k normálnímu stravování.

Najdou se samozřejmě také lidé, kteří drží půst o vodě podstatně déle (v rámci týdnů), ale je dobré mít na paměti, že nic se nemá přehánět. Když tělo dává jasný signál, že mu půst nevyhovuje, tak se do něj zkrátka nenutit násilím. Také pokud již trpíte nějakou závažnější nemocí (diabetem či srdečním onemocněním), je vždy nutné poradit se s lékařem.

V každém případě, pokud se na půst cítíte, nezapomeňte pít hodně tekutin a v době mimo půst jíst vyváženou a pestrou stravu. Je také vhodné vyhýbat se v době hladovění těžší fyzické práci. Lepší je být co nejvíce v klidu a relaxovat.

Zdroje:

https://www.healthline.com/nutrition/fasting-benefits#section4

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/23755298

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/11220789

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/17306982

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5153500/