Zajímavosti

Kategorie Zajímavosti

    Bez telefonu ani ránu: Mozek pod vlivem smartphonů

    Z původních neelegantních minipočítačů pro nadšence a podnikatele se za pár desítek let vyvinuly lehoučké spotřebiče akorát do ruky, bez kterých si spousta z nás každodenní fungování dovede jen těžko představit. Odhaduje se, že více než polovina světového obyvatelstva vlastní chytrý telefon – samozřejmě platí, že čím vyspělejší stát, tím větší procento uživatelů mobilních zařízení. Jsou ale skutečně takovým přínosem, jak se zdá, nebo spíše omezením, které nás izoluje?

    Snadný a téměř neomezený přístup k informacím, možnost komunikovat v reálném čase i s lidmi z opačných koutů světa, aplikace a vychytávky usnadňující a obohacující naše životy tolika způsoby - není složité pochopit, proč se chytré telefony staly hitem. Poslední dobou však věda začíná upozorňovat i na druhou stranu mince.

    Temná stránka

    Jako uživatelé sociálních sítí jsme nepřetržitě v reálném čase zavalováni zprávami o dění po celém světě ale i novinkách ze životů našich přátel, celebrit a idolů. Přepínáme z jedné aplikace na druhou, účastníme se několika konverzací najednou, „lajkujeme“ jako o závod a soutěžíme o pozornost online světa. Ať už to jsou palce nahoru, srdíčka, hvězdičky, nebo cokoliv dalšího, jedno mají společné: potenciál způsobit závislost.

    Odlož ten mobil na chvilku!

    Tak schválně: dovedete si představit, že strávíte jeden den bez internetu, jakýchkoliv elektronických komunikačních zařízení, ale i televize, rádia a novin? Necelá tisícovka vysokoškolských studentů napříč kontinenty si ve studii „ The World Unplugged “ vyzkoušela abstinovat od médií po čtyřiadvacet hodin; ti, kteří vydrželi celý den, popisovali svou zkušenost v rámci spektra nepříjemných pocitů – panika, osamělost, nuda, prázdnota, bezmoc, úzkost, izolace apod. Nemálo účastníků studie bylo konfrontováno se svou, jak napsali, „závislostí“, a popisovali tělesné a psychické stavy podobné k abstinenčním příznakům.

    Od pokusných krys k blikajícím automatům na dopamin

    F. Skinner byl významným představitelem behaviorismu (psychologický směr zabývající se reakcí organismů na podněty prostředí). Jako snad každý vědec rád zavíral zvířata do klecí, a v takto kontrolovaném prostředí pomocí odměn a trestů (jídlo/voda a elektrické šoky) zkoumal, jaký způsob posilování vyžadovaného chování funguje nejlépe.

    Nejefektivnějším řešením se ukázalo být posilování v náhodném poměru k počtu reakcí (variable ratio). Myši odměňované v náhodných časových intervalech mačkaly páčku uvnitř skříňky kompulzivně, častěji než „participanti“ ve skupině s pravidelnou odměnou.

    My lidé si takový vlastní Skinner box dobrovolně nosíme v kapsách. „ Když klikáme na červené ikonky upozornění vedle aplikací, nevíme, jestli objevíme zajímavý e-mail, lavinu „lajků“, nebo naopak vůbec nic. Je to ta možnost zklamání, co nás nutí ke kompulzivitě “, řekl deníku Guardian bývalý zaměstnanec Googlu, T. Harris. Rutinní swipování směrem dolů trefně přirovnává k mechanismu herních automatů – nikdy nevíme, co přijde. Každou minutu mimo síť riskujeme nepřítomnost v momentu, kdy se na nás má usmát štěstí a my opět zvítězíme v loterii společenského uznání, vyčíslené jak jinak než počtem srdíček či odpovědí pod naším příspěvkem.

    Neurobiologickým vysvětlením toho, proč se pro společenské uznání z obrazovek našich mobilů rádi vracíme, je neurotransmiter jménem dopamin. Tato látka přirozeně vznikající v mozku ovlivňuje funkce související s motivací, emocemi a systémem odměny. Dopamin zásobuje lidský organismus příjemnými pocity po uskutečnění nějaké pro nás prospěšné aktivity. Odměňované chování v mozku posiluje asociaci mezi stimulem, procesem chování a výslednou odměnou, a proto se k činnosti uvolňující dopamin vracíme, abychom znovu mohli cítit potěšení a spokojenost. Může jít o cokoliv – od potřeby jídla, sexu či společenské interakce až po vyhledání další dávky drogy nebo znovupřilepení zraku (a prstů) na obrazovku telefonu.

    Nadměrné užívání smartphonů mění strukturu mozku

    Odbornice na problematiku závislostí Mandy Saligari v rozhovoru pro deník Independent prohlásila: „ Když mluvíme o závislosti, lidé mají tendenci soustředit se na danou substanci či věc – ale ve skutečnosti je to vzorec chování, který se projevuje různými způsoby “, a jako příklad uvedla kromě závislosti na smartphonech např. posedlost jídlem nebo sebepoškozování. Tento názor zapadá do moderního konceptu tzv. behaviorálních závislostí.

    Vedle „klasické“ závislosti (psychoaktivní látka a fyzická závislost na ní) tedy rozlišujeme závislost behaviorální či nelátkovou, jejíž definice je postavena na projevech nekontrolovatelného chování, výskytu bažení a nesouladu cítění s chováním.

    Ve studii publikované v únoru 2020 přinesl tým vědců fascinující, ale zároveň velmi znepokojivé zjištění. Při srovnání mozkové struktury zdravých participantů a osob skórujících vysoko v testech „závislosti na smartphonech“ ( smartphone addiction – novodobý pojem označující závislostní chování související se smartphony, a jeho fyzické a psychosociální důsledky) byly nalezeny významné fyzické odlišnosti. Analýza snímků z magnetické resonance odhalila u skupiny závislých na smartphonech snížený objem šedé hmoty, a to v různých oblastech mozku zpracovávajících např. emoce, identifikaci objektů a paměť.

    Co přesně si z tohoto můžeme vzít a jaké další výzkumy toto zjištění přinese? Na zodpovězení podobných otázek nejspíš  nebudeme muset čekat příliš dlouho. Pokud jste podobný problém zaznamenali i u sebe, nezoufejte, nejste v tom zdaleka sami. Jak rozpoznat závislost na smartphonech a které kroky podniknout, abyste ji překonali, si můžete přečíst například zde .

     

    Zdroje:

    Laura Silver - Smartphone Ownership Is Growing Rapidly Around the World, but Not Always Equally.
    https://www.pewresearch.org/global/2019/02/05/
    smartphone-ownership-is-growing-rapidly-around-the-world-but-not-always-equally/ International Center for Media & the Public Agenda (ICMPA) - The World Unplugged.
    https://theworldunplugged.wordpress.com/ Kendra Cherry - The Skinner Box or Operant Conditioning Chamber.
    https://www.verywellmind.com/what-is-a-skinner-box-2795875 Simon Parkin - Has dopamine got us hooked on tech?
    https://www.theguardian.com/technology/
    2018/mar/04/has-dopamine-got-us-hooked-on-tech-facebook-apps-addiction Juliane Horvath et. al. - Structural and functional correlates of smartphone addiction.
    https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0306460319313802?via%3Dihub PsychologyToday – Dopamine. https://www.psychologytoday.com/us/basics/dopamine Trevor Haynes - Dopamine, Smartphones & You: A battle for your time.
    http://sitn.hms.harvard.edu/flash/2018/dopamine-smartphones-battle-time/ Jeff Parsons - Smartphone addiction physically changes the human brain, argue scientists.
    https://metro.co.uk/2020/02/19/smartphone-addiction-physically-changes-human-brain-argue-scientists-12261335/ Paul Lewis - 'Our minds can be hijacked': the tech insiders who fear a smartphone dystopia.
    https://www.theguardian.com/technology/2017/oct/05/smartphone-addiction-silicon-valley-dystopia?
    CMP=fb_gu&utm_medium=Social&utm_source=Facebook&
    fbclid=IwAR2tjjJPzNdf5bP_fy11sa74XqBdsASEafqWUDu4SIjQyTYeSiym1lwK0Y4#
    Echobox=1581945479 Nir Eyal - Variable Rewards: Want To Hook Users? Drive Them Crazy.
    https://www.nirandfar.com/want-to-hook-your-users-drive-them-crazy/

    Multitasking poškozuje mozek, tvrdí nová studie / Proč nedělat více věcí naráz?

    Nejspíš jste už zaslechli, že multitasking může být problematický, nové studie však prokázaly ještě závěžnější skutečnost – multitasking snižuje výkon a může dokonce poškodit váš mozek.

    Výzkum provedený na Stanfordské univerzitě prokázal, že multitasking vede k menší produktivitě, než když se v jednom okamžiku věnujete pouze jedné činnosti. Vědci také zjistili, že lidé, kteří jsou neustále bombardováni mnoha informacemi naráz, nedokážou udržet pozornost, vybavovat si informace nebo přecházet od jednoho úkolu ke druhému stejně plynule, jako lidé, kteří se běžně soustředí jen na jeden úkol.

    Speciální dovednost, nebo utkvělá představa?

    Myslíte, že někteří lidé mají speciální schopnost multitaskingu? Vědci ze Stanfordu porovnávali skupiny lidí, kteří mají ve zvyku dělat několik věcí naráz, protože věří, že se tak zvýší jejich výkon. Jejich zjištění bylo zarážející – pro osoby, které se pravidelně věnují více činnostem souběžně, je daleko náročnější dokončit všechny tyto činnosti úspěšně, než pro osoby, které multitasking neprovozují. „Multitaskeři“ si nedovedli rychle utřídit myšlenky a vyfiltrovat relevantní informace. Pomaleji přepínali mezi jednotlivými úkoly.

    Proč? Mozek se dovede v jeden moment plně soustředit pouze na jednu věc. Když se pokoušíte dělat dvě věci naráz, chybí mu potřebná kapacita na to, aby oba úkoly úspěšně splnil.

    Multitasking snižuje IQ

    Kromě výkonu ovlivňuje multitasking také vaše IQ. Studie na Londýnské univerzitě uvedla, že u účastníků testu, kteří využívali multitasking během plnění kognitivních úkolů, byl zaznamenán pokles IQ, k jakému dochází při užívání marihuany, nebo dlouhodobém nevyspání. Inteligenční kvocient testovaných subjektů se snížil až o 15 bodů – na úroveň osmiletého dítěte.

    Takže až se příště rozhodnete psát e-mail během firemní porady, vzpomeňte si, že vaše kognitivní kapacita se snižuje na úroveň žáka 2. třídy základní školy.

    Hrozí trvalé poškození mozku?

    Dlouho se věřilo, že kognitivní poškození, způsobené multitaskingem, je dočasné, ale nová studie naznačuje něco jiného. Vědci z Univerzity v Sussexu ve Velké Británii porovnali množství času, který lidé tráví na více zařízeních (například posílají textové zprávy, a přitom ještě  sledují televizi) s MRI skeny mozku.

    Zjistili, že u mozku multitaskerů dochází k úbytku šedé hmoty mozkové v předním cingulárním kortexu, tzn. v regionu odpovědném za empatii a kontrolu emočního chování.

    K tomu, aby bylo možné s jistotou určit, zda multitasking fyzicky poškozuje mozek, je zapotřebí další výzkum, jeho negativní účinky jsou však prokazetelné. Neurovědec Kep Kee Loh, hlavní autor studie, popsal důsledky multitaskingu následujícím způsobem:

    „Podle mě je důležité si uvědomit, že naše interakce s různými zařízeními může měnit způsob našeho uvažování a k těmto změnám může docházet na úrovni mozkové struktury.“

    Co z toho pro vás vyplývá?

    Multitasking není zvyk, který byste měli podporovat – podepíše se na kvalitě vaší práce. A i kdyby nezpůsoboval trvalé poškození mozku, může prohloubit vaše stávající problémy s pozorností, soustředěním a organizací času.

    Multitasking během pracovních schůzek a dalších sociálních situací vypovídá o nízké úrovni sebeuvědomění a sociálního uvědomění, dvou schopností emocionální inteligence (EQ), které jsou k úspěchu stěžejní. TalentSmart provedl testy u více než milionu lidí – výsledek ukákal, že až 90 % špičkových umělců má vysoké EQ. Pokud multitasking skutečně poškozuje přední cingulární kortex, jak výzkum naznačuje a vy ho budete i nadále provozovat, vaše EQ se významně sníží.

    Kdykoliv se snažíte dělat více věcí naráz, nepoškozujete pouze svůj výkon v dané chvíli, ale dost možná ničíte oblast mozku, která je klíčová pro vaše budoucí pracovní úspěchy.

    Naše doporučení? Přestaňte se zbytečně přetěžovat, plně se ponořte do řešení jednoho úkolu a snažte se spíše výkon svého mozku zvyšovat – třeba prostřednictvím zábavných vědeckých her.

     

     

     

    Vychází z článku:

    https://www.forbes.com/sites/travisbradberry/2014/10/08/multitasking-damages-your-brain-and-career-new-studies-suggest/

     

     

    Půst a jeho vliv na činnost mozku

    K jaru neodmyslitelně patří Velikonoce a k nim se váže tradice čtyřicetidenního půstu. Nejsou to však pouze křesťanské svátky, které vybízejí k dočasnému hladovění. Tradici půstů můžeme najít například také v judaismu, nebo islámském Ramadánu. Hladovění tedy může působit jako katalyzátor duchovního růstu. Co však udělá s naším tělem a především lidským mozkem?



    Přínosy půstu pro organismus

    reguluje hladinu krevního cukru, což se hodí pro prevenci vzniku diabetu, kterým v ČR trpí 10 % populace,

    působí proti chronickým zánětům v těle,

    zlepšuje krevní tlak a snižuje množství „špatného“ cholesterolu, čímž velmi pomáhá srdci,

    vyplavuje hormony, které v důsledku zrychlují metabolismus, pomáhají s hubnutím a podporují správný růst nových tkání,

    oddaluje stárnutí, čímž podporuje dlouhověkost,

    působí jako prevence nádorových onemocnění,

    zlepšuje některé kognitivní funkce mozku a jeho funkčnost.

    Půst a mozek

    Rozumná míra půstu má blahodárný vliv i na kognitivní funkce mozku, což potvrzují mnohé studie.

    Ve výzkumu na myších bylo zjištěno, že myši, které měly 11 měsíců přerušovaný půst, vykazovaly lepší schopnost učení a zlepšila se také jejich paměť.

    Jiný výzkum na hlodavcích dokázal, že při půstu dochází k výrazně menšímu úbytku mozkových buněk. Každý dospělý mozek má část neuronů, které jsou schopné se i nadále množit a právě strava může mít vliv na další život těchto buněk.

    Jak už bylo řečeno, půst působí v těle protizánětlivě. A právě záněty mohou v krajním případě vést k neurodegenerativním změnám v mozku. Výzkum prokázal, že snížení příjmu kalorií o 40% spolu s přerušovaným půstem působí pozitivně na kognitivní kapacitu stárnoucí populace (opět ale šlo o výzkum na hlodavcích).

    Studie na lidech ukázala, že 48 hodinový půst zlepšil schopnost multitaskingu a kognitivní flexibility.

    Nic se nemá přehánět

    Nutno však podotknout, že není půst jako půst. Obvykle se za zdravou míru považují spíše mírnější formy hladovění. Jako například půst v rámci běžného dne, kdy tělu odepřeme stravu na 6-12 hodin a kromě této přestávky se stravujeme běžným (myšleno střídmým a rozumným) způsobem. Půst ale může trvat i podstatně déle, typicky 24 – 72 hodin, přičemž po tuto dobu se pije ideálně pouze čistá voda. Zde platí, že je potřeba tělo na tento půst připravit snižováním příjmu kalorií a po skončení se opět jen pozvolna vracet k normálnímu stravování.

    Najdou se samozřejmě také lidé, kteří drží půst o vodě podstatně déle (v rámci týdnů), ale je dobré mít na paměti, že nic se nemá přehánět. Když tělo dává jasný signál, že mu půst nevyhovuje, tak se do něj zkrátka nenutit násilím. Také pokud již trpíte nějakou závažnější nemocí (diabetem či srdečním onemocněním), je vždy nutné poradit se s lékařem.

    V každém případě, pokud se na půst cítíte, nezapomeňte pít hodně tekutin a v době mimo půst jíst vyváženou a pestrou stravu. Je také vhodné vyhýbat se v době hladovění těžší fyzické práci. Lepší je být co nejvíce v klidu a relaxovat.

    Zdroje:

    https://www.healthline.com/nutrition/fasting-benefits#section4

    https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/23755298

    https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/11220789

    https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/17306982

    https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5153500/

    Teorie motivace podle Maslowa

    Americký humanistický psycholog Abraham Harold Maslow se do paměti poválečných generací dostal díky své teorii hierarchie potřeb (1943), které nás motivují k veškerému našemu chování a jednání. Maslow věřil, že každý člověk má předpoklady k tomu, aby dosáhl životního naplnění, pouze k tomu musí překonat několik překážek v podobě naplnění nižších potřeb. Oproti tehdejšímu trendu, kdy se psychologické teorie zabývaly spíše tím „špatným“ v nás, to byla zajímavá změna a teorie nemohla zůstat bez povšimnutí.

    Maslow rozdělil potřeby do pomyslné pyramidy podle toho, s jakou intenzitou na nás potřeby naléhají. V nižších patrech se nacházejí potřeby, které jsou důležité pro naše individuální i společenské přežití. Vyšší patra nejsou nutná pro přežití, ale přispívají k dlouhodobé spokojenosti a rozvíjí náš osobnostní potenciál. Ústředním principem této teorie je růst do vyšších sfér pomyslné pyramidy pouze za předpokladu uspokojení nižších potřeb.

    A o které potřeby vlastně jde? Ve stručnosti se s nimi seznámíme:

    Fyziologické potřeby - jde o vůbec nejzákladnější potřeby, díky jejichž naplňování je člověk naživu. Jde o potřeby, které zajišťují udržení rovnovážného stavu našeho organismu (tzv. homeostáza). Spadá sem potřeba jezení, dýchání, pohybu, spánku, rozmnožování, vyměšování, nebo například potřeba smyslové stimulace a odstraňování bolesti. Začne-li být některá z potřeb neuspokojena, tělo si velmi rychle vyžádá naši pozornost a úporně se hlásí o naplnění dané potřeby.

    Bezpečí a jistota - další silnou potřebou je vyhýbání se nebezpečí, neznámým a ohrožujícím podnětům. Naplněním této potřeby je vyhledání jistoty, spolehlivosti a stability. Patrné je naplňování této potřeby ve chvíli, kdy zabezpečujeme svá obydlí nebo uzavíráme pojistky. Jistotu vyhledáváme v otázkách svého zdraví, zaměstnání nebo rodiny.

    Sounáležitost a láska - potřeba, díky které udržujeme příbuzenské, partnerské a přátelské vztahy. Touha po intimitě, potřeba někam patřit, milovat a být milován. Sem spadá také život v komunitě lidí, se kterými nejsme jen pro pocit jistoty, ale právě pro pocit sounáležitosti. Tato prostřední potřeba chrání člověka před samotou, depresemi a úzkostností.

    Uznání a sebeúcta - tato potřeba vychází z touhy člověka být uznán jak okolím, tak sám sebou. Mohlo by se zdát, že uznávat sám sebe je jednoduché, ale dosáhnut opravdové a ryzí sebeúcty může být dlouhý životní proces. Právě proto se tato potřeba nachází až téměř na vrcholu pyramidy. Ne každému se podaří tuto potřebu naplnit.

    Seberealizace - potřeba rozvinout svůj potenciál, své schopnosti a talent. Potřeba osobnostního růstu, touha po vědění a estetických zážitcích. Na nejvyšším vrcholu si Maslow představoval ještě potřebu sebetranscendence neboli duchovní potřebu. Maslow definuje seberealizované osoby jako tvořivé, spontánní, bez předsudků, etické a nezávislé na vnějších autoritách. Ne každý má předpoklady obstát v potřebách seberealizačního charakteru. Pokud ano, přichází naplňování těchto potřeb obvykle až po období středního věku. Podle Maslowa se podaří uspokojit své potřeby růstu pouze u 1 % lidí.

    Pětici potřeb rozdělil Maslow ještě na dvě skupiny – na potřeby nedostatkové a potřeby růstové. Do nedostatkových patří 1. až 4. skupina potřeb a daly by se shrnout jako ty, díky nimž si uchováváme fyzickou a psychickou pohodu. Do růstových potřeb patří 5. skupina –seberealizace, tedy rozvoj potenciálu, touha po vědění, duchovnu a estetice. Růstové se nazývají proto, že nám dávají možnost přesáhnout sami sebe.

    To, jakým způsobem zacházíme s uvědomováním a uspokojováním svých potřeb, je značné závislé na kultuře, ve které se nacházíme. Ta může některé potřeby upřednostňovat a jiné opomíjet (například konzumerismus -1- na úkor duchovna -5-).

    Kritika teorie

    Maslowova teorie hierarchických potřeb bývá někdy zpochybňována příklady, kdy je jedinec navzdory svým neuspokojeným fyziologickým potřebám schopen dosáhnout pozoruhodných počinů. Jako příklad lze uvést židovské hudebníky v koncentračních táborech, kteří během svého strastiplného pobytu vytvořili nádherná orchestrální díla a měli možnost je spolu s ostatními vězni realizovat přímo v táborech. Podle kritiků k těmto počinům z oblasti růstových potřeb docházelo bez naplnění jakékoli potřeby z řad nedostatkových. Což značně nabourává hierarchickou teorii. Naštěstí i pro tento příklad existuje vysvětlení. Proto, aby člověk mohl seberealizačně tvořit, není natolik nutná psychofyzická pohoda v daný moment, ale fakt, že si uspokojením základních nedostatkových potřeb jedinec prošel v průběhu svého života. Pokud tedy někdo prožije klidné dětství, nechybí mu základní zajištění, láska rodičů a úcta okolí (potažmo sebeúcta), získá pak předpoklady k úspěšnému uspokojování růstových potřeb. Může pak nastat situace, která vše dobré převrátí v katastrofu, ale najdou se (a našli) jedinci, kteří rostou na úkor těmto událostem.

    Spánková paralýza - past mezi bděním a sněním

    Je hluboká noc a vy jste se právě ze snu vrátili do reality vaší ložnice. Něco je ale špatně. Někdo cizí je ve vašem pokoji a mlčky kolem vás prochází. Chcete se natáhnout ke světlu a posvítit si na toho vetřelce, ruce vás ale neposlouchají. Zatímco vaši mysl zaplavuje panika, vaše tělo bezvládně leží v posteli a nedává vám sebemenší šanci se bránit nebo alespoň vykřiknout. Ve skutečnosti se přitom nemusíte o svůj život vůbec obávat. Jediný, kdo vás dnes v noci navštívil, byla spánková paralýza.

    Spánková paralýza je stav, kdy tělo spí, ale mysl zůstává bdělá. Spánek přirozeně doprovází svalová ochablost. Zatímco se oddáváte snění, vaše tělo může ve snovém světě běžet, tančit i létat, a přesto zůstáváte klidně ležet ve své posteli. Když se pak obvykle ráno probudíte, bezvládnost vás opustí a můžete jít snídat. Pokud se ale bdělost setká s REM fází, vaše tělo zůstává znehybněno a mysl prožívá úzkost. Odhaduje se, že se se spánkovou paralýzou alespoň jednou za život setká zhruba 25 až 30 procent lidí. Jako by nebyla samotná nemožnost pohnout se a promluvit dostatečně děsivá, tento stav navíc často doprovází halucinace a problémy s dýcháním. Pokud jste sami spánkovou paralýzu nikdy nezažili, zkuste si vybavit, co prožíváte těsně před tím, než se ponoříte do spánku. Jak usínání a probouzení, tak spánkovou paralýzu totiž běžně doprovází zvukové a obrazové halucinace. V nezvyklé situaci uvědomělé bezvládnosti má ale mozek zřejmě tendenci vyložit si vynořující se vize a zvuky jako zlověstnou přítomnost druhé osoby, strach a panika tak ještě zesílí, až nakonec prožijete blízké setkání třetího druhu přímo ve vaší ložnici.

    Přesná podoba postav a způsoby, jak si jejich přítomnost vyložíte, jsou pravděpodobně ovlivněny kulturně. Příslušníci různých národů si spánkovou paralýzu spojují s rozličnými mytickými bytostmi nebo duchy a předávají si zároveň opatření k jejich zahnání. Studie z roku 2014 ukázala, že Egypťané oproti Dánům více inklinovali k tomu, aby zážitek přisuzovali nadpřirozeným silám. Američané v něm zase mohou častěji spatřovat „strašáka“ podlomeného psychického zdraví a hrozby mozkového onemocnění. Pokud společnost nemá pro zlověstné noční návštěvy pochopení, její členové se mohou zdráhat o svých zážitcích mluvit a nikdy se tak nemusí dozvědět, že se jedná o vcelku běžný jev.

    Co dělat, abyste se dýchánkům s nestvůrami pokud možno úplně vyhnuli? Snažte se nestresovat a věnujte dostatek času spánku. Stres způsobuje problémy s usínáním a souvisí s častým probouzením v průběhu noci. A právě v nedostatečném a nepravidelném spánku tkví kámen úrazu. Obzvlášť často tak může spánková paralýza doprovázet profese s dlouhými směnami a nočním provozem, jako jsou například zdravotníci a hlídači. Ani víra v paranormální původ jevů vám zřejmě příliš nepomůže. Strach z počínání záhadných bytostí může celý zážitek zhoršit a zvýšit pravděpodobnost jeho dalšího výskytu. Pokud se do této noční pasti přesto jednou chytíte, zkuste nepanikařit a soustřeďte se na rozpohybování jediného prstu na ruce nebo na noze. Právě tato malá výhra nad spícím tělem totiž často pomáhá bdělou noční můru zahnat.

    Zdroje:

    Adler, S. R. (2011). Sleep Paralysis: Night-mares, Nocebos, and the Mind-Body Connection. New Brunswick: Rutgers University Press.

    Jalal, B., Simons-Rudolph, J., Jalal, B., Hinton, D.E. (2014). Explanations of sleep paralysis among Egyptian college students and the general population in Egypt and Denmark. Transcult Psychiatry, 51(2), 158-75.

    Divoké byliny, které prospějí vašemu mozku

    Dnes a denně jsme pod silným vlivem různých reklam, které slibují rychlou a účinnou léčbu řady lehkých onemocnění. Kdo má doma televizi, určitě vypozoroval, že pod největší palbou prezentace léků a doplňků jsme v období začínající zimy a na jaře. Také stále nové a novější studie nás ujišťují, které léky nebo potraviny máme zaručeně konzumovat, třebaže před deseti lety a za dalších pět let budou tvrdit pravý opak.

    Co s tímto informačním přehlcením a neustálou reklamní masáží? Ve chvílích nejistoty a zmatenosti dnešní překotné doby je nejlepší podívat se, jak se o své zdraví staraly naše prababičky a naši pradědečci. Minulé generace totiž čerpaly z vědomostí, které byly ověřeny stovkami let úspěšné praxe. Především to byla cesta přirozená, šetrná k přírodě a konec konců i k člověku a jeho dlouhodobému zdraví.

    Jedním z pradávných způsobů, jak předcházet nemocem nebo je vhodně léčit, bylo užívání bylin. Řadu z nich si lidé pěstovali na zahradách, ale v tomto článku bude řeč o rostlinách planých – jejich účincích na náš mozek a celý organismus. Bylin, které si můžete nasbírat téměř kdekoli, s trochou nadsázky přímo za vaším domem. Nepřinášejí žádné nežádoucí vedlejší účinky (na rozdíl od běžných farmaceutických produktů). Pokud ale trpíte závažným onemocněním některého orgánu nebo krve, je vhodné poradit se s lékařem. Další výhodou je, že plané bylinky jsou zcela zadarmo a při šetrném sběru rostlině nijak neuškodí. Jediná věc, na kterou byste si měli dát pozor, je čistota okolí. Takže místo sběru bylin ve městech je rozhodně vhodnější zajet si na výlet do volné přírody.

    Kopřiva dvoudomá

    Na kopřivu narazíte od jara až do podzimu snad úplně všude. Patří mezi nejrozšířenější plevele a nejednomu zahrádkáři z ní naskakuje husí kůže. Možná, že až zjistíte, v čem všem je kopřiva blahodárná, přeškatulkujete si ji mezi šampionku užitkových rostlin.

    A v čem že je kopřiva tak skvělá? Především čistí krev a silně detoxikuje celé tělo. Dodává mu také spoustu živin – železo, vápník, nebo vitamíny A a K. Listy kopřivy podporují činnost srdce, snižují krevní tlak a pomáhají při trávení. Dále bojují proti revmatismu nebo ekzémům. V mozku zmírňuje kopřiva kornatění cév a zlepšuje jejich elasticitu. Zvýšené okysličení pak zlepšuje koncentraci. Významný vliv má i při detoxikaci mozkových buněk.

    Neodpustíme si zde uvést jednu zajímavou studii, která se věnovala vlivu výtažku z bylin na kognitivní funkce. Tento výzkum z roku 2016 (viz zdroje článku) zjistil, že výtažky z kopřivy (spolu s výtažky vratiče obecného a šípkové růže) prokazatelně zlepšují prostorovou orientaci u myší. Třebaže experiment ještě nebyl prováděn na člověku, jde o velmi slibný výsledek.

    Pokud se chcete vrhnout na vlastní sklizeň, hodí se nejlépe březen a duben, v pozdějším období sbírejte pouze mladé výhonky po sečení. Rostlina by v době sběru zkrátka neměla kvést. A co s natrhanými listy? Vyzkoušejte třeba kopřivový čaj (nálev) – můžete usušit mladé lístky, nebo pořídit čaj kupovaný. Můžete si ji také čerstvou nasekat do polévky místo petrželky. Pokud rádi přijímáte větší výzvy, uvařte si z čerstvých kopřiv špenát. Chuť je trochu neobvyklá, takže se doporučuje s kopřivou začít pozvolna přidáváním do běžného špenátu.

    Jitrocel kopinatý

    Jitrocel najdeme na loukách, okrajích cest a polí až do výšky 1800 m nad mořem. Není zdaleka tolik nepohodlný jako kopřiva, tudíž není člověku ani tolik trnem v oku. Sbírají se především listy k sušení nebo zpracování začerstva, od května až po srpen. V minulosti se jitrocel používal především jako obklad k zastavení krvácení a hojení ran a puchýřů. Také umí zmírnit svědění při bodnutí hmyzem.

    Znáte jitrocelový sirup? Můžete si jej udělat doma z čerstvých lístků. Stačí střídavě skládat vrstvy listů a cukru do uzavíratelné dózy a za několik dní budete mít sladkou medicínu, kterou stačí jen přelít přes síto do nové nádobky a užívat při prvních příznacích nachlazení nebo při poruchách trávení.

    Řebříček obecný

    Tuto bylinu najdeme stejně jako jitrocel hojně na loukách, v trávnících, okrajích polí a cest až do 2500 metrů nad mořem. Sbírá se od června až do září. Řebříček se také řadí mezi úžasné léčivé byliny. Stejně jako jitrocel býval v minulosti oblíben pro schopnost zastavovat krvácení. Dnes jsou oceňovány především protizánětlivé a dezinfikující účinky. Doporučuje se řebříček užívat i při potížích s trávením. Upravuje krevní oběh. Řebříček stimuluje celou nervovou soustavu a pomáhá proti kornatění tepen v mozku.

    Chuť řebříčku je poměrně nahořklá až slaná, což nemusí každému vyhovovat. Za zkoušku to ale určitě stojí. Nejčastěji se užívá nálev – tři čajové lžičky sušené natě stačí zalít půl litrem vroucí vody, po 15 minutách můžeme scedit a pít.

    Šípková růže

    Léčebné účinky šípku byly hojně využívané už ve starověku a ani ve středověké době temna neupadly v zapomnění. Byla by to velká škoda, protože se dodnes řadí mezi hvězdy přírodního léčitelství. Šípková růže je keř vysoký asi dva metry a můžete ji nalézt na okrajích lesů nebo polí, často se nachází i na starých zahradách.

    Šípková růže je známá pro velké množství vitamínu C, ale obsahuje i vitamín B, beta karoten, vápník a mnoho dalších prospěšných látek. Je cenným pomocníkem při zánětech horních cest dýchacích nebo při paradontóze. Zvyšuje imunitu a zmírňuje jarní únavu. Působí močopudně, což pomáhá při zánětu močových cest. Šípek zpevňuje cévy a zásobuje buňky kyslíkem, což má blahodárný vliv na mozkové funkce, především schopnost soustředění. Působí také proti stresu, protože posiluje celou nervovou soustavu.

    Plod šípku se sbírá obvykle v polovině září a užívá se především ve formě čaje. Můžete si z něj udělat také kompot, zavařeninu nebo dokonce šípkové víno.

    Příroda i naše města jsou plná různých „plevelů“, které mohou překvapivě dobře posloužit našemu zdraví. Stačí se jen více dívat kolem sebe a narazíme na velké poklady. Jen se zeptejte svých prababiček – budu mít určitě radost.

    Zdroje:

    Hoffmanová, E. (1973) Rostliny v domácí lékárně. Praha: Mladá fronta

    Lánská, D. (2006) Jedlé rostliny z přírody. Praha: Aventinum

    https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4967545/

    Jak péče v raném dětství ovlivňuje vztahy v dospělosti – 2. část

    Citová vazba, připoutání, nebo také anglický výraz „attachment“ vyjadřují vzájemný citový vztah, který se postupně utváří mezi dítětem a jeho nejbližší osobou. Zkušenost miminka z prvního roku života může významně ovlivnit základní pocit důvěry a později schopnost vytvářet harmonické vztahy. V první části článku jste se dočetli, jak se v dospělém životě liší děti chtěné a nechtěné; co přispívá k vytvoření bezpečné vazby; a proč je krmení více než přísun živin. Druhá část článku popisuje čtyři fáze budování připoutání podle věku dítěte a nejčastější typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti. Attachment a jeho vliv na dospělé vztahy je dnes v ohnisku zájmu mnoha výzkumů v zahraničí i v České republice.

    4 fáze vytváření citové vazby

    Rudolf Schaffer a Peggy Emersonová už v roce 1964 sledovali vývin citových vazeb u skupiny skotských dětí od narození do 18 měsíců. Dítě bylo považováno za připoutané k nějaké osobě, pokud oddělení od této osoby zpravidla vyvolalo protest. Vymezili 4 fáze budování vazby:

    Asociální fáze (0-6 týdnů). Téměř všechny podněty vyvolávají příznivou reakci. Na konci tohoto období děti začínají pozitivně reagovat na sociální stimuly, např. usmívající se obličej.

    Fáze nespecifických vazeb (6 týdnů - 6 až 7 měsíců). Děti si užívají lidskou společnost, ale nevybírají si. Směji se více na lidi než na další objekty (např. mluvící loutky) a protestují, pokud je dospělý položí na zem. I když největší úsměvy si nechávají pro své blízké, těší se pozornosti, kterou dostávají od kohokoliv.

    Fáze specifických vazeb (asi 7-9 měsíců). Mezi sedmým a devátým měsícem děti začínají protestovat, pouze když jsou odděleny od jednoho určitého člověka, většinou od matky. Snaží se zůstat v její blízkosti a po návratu ji vítají. V přítomnosti neznámých lidí jsou ostražití. Vytvoření první bezpečné vazby dovoluje batoleti začít prozkoumávat okolí. Děti paradoxně potřebují pocit jistoty, že se mohou na rodiče spolehnout, aby se mohly chovat nezávisle. Pokud je v této době nutná hospitalizace dítěte, tak vždy jen společně s matkou (Vymětal, 1994).

    Fáze početných vazeb. V této fázi se děti připoutají k dalším osobám, jako jsou otcové, sourozenci, prarodičové a další pečovatelé, obvykle v týdnech po vytvoření první vazby.

    Typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti

    De Wolff (1997) definoval 6 základních aspektů dobré péče: citlivost, pozitivní přístup, synchronie, vzájemnost, podpora a stimulace. Při výzkumu matek nejistě připoutaných dětí (když dítě reaguje na oddělení od matky lhostejně nebo až moc úzkostně) se ukázalo, že reagují spíše na základě svých vlastních potřeb nebo nálad. V budování uspokojivého a synchronizovaného vztahu s dětmi selhávají i depresivní rodiče, kteří často ignorují dětské sociální signály. Další skupinou necitlivých rodičů jsou ti, kteří sami vyrostli jako nemilované, zanedbávané nebo zneužívané děti. I když často začínají vychovávat své děti s těmi nejlepšími úmysly, očekávají, že jejich děti budou dokonalé a vždy projevující lásku. Takže když jsou miminka podrážděná, mrzutá nebo nepozorná, emocionálně nejistí rodiče se budou cítit, jakoby byli opět odmítnuti. Rodiče, jejichž těhotenství bylo neplánované a jejich děti nechtěné, mohou být také necitlivými pečovateli. Rozdíly jsou patrné i v kvalitě vztahu rodičů - obecně platí zásada: „jaké partnerství, takové rodičovství“. Šťastné páry se navzájem podporují v péči o dítě, jsou trpělivější a optimističtější. Naopak nešťastné páry jsou po narození dítěte méně citlivé, mají horší postoj k roli rodičů a s dětmi si vytvářejí méně těsné vazby (Schaffer, 1989). Nezodpovědný a nepředvídatelný pečovatel vyvolává v dítěti nedůvěru, která se může v budoucnu projevit jako vyhýbavost vztahům založeným na vzájemné důvěře. I z bludného kruhu „jak jsem byl vychován, tak budu vychovávat“ se ale lze osvobodit a citlivou péči v dítěti vzbudit pocit, že svět je dobré místo.

    Zdroje:

    De Wolff, M.S., & van IJzendoorn, M.H. (1997). Sensitivity and attachment: A meta-analysis on parental antecedents of infant attachment. Child Development, 66, 571-591.

    Kassin, S. (2009). Psychologie. Brno: Computer Press.

    Matějček, Z. (2005). Výbor z díla. Praha: Karolinum.

    Schaffer, D. R. (1989). Developmental psychology: childhood and adolescence (2nd ed.). Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole.

    Schanberg, S.M., & Field, T.M. (1987). Sensory deprivation stress and supplemental stimulation in the rat pup and the preterm human neonate. Child Development, 58, 1431 – 1447.

    Vymětal, J. (1994). Lékařská psychologie. Praha: J. Kocourek.

    Jak péče v raném dětství ovlivňuje vztahy v dospělosti – 1. část

    Citová vazba, připoutání, nebo také anglický výraz „attachment“ vyjadřují vzájemný citový vztah, který se postupně utváří mezi dítětem a jeho nejbližší osobou. Zkušenost miminka z prvního roku života může významně ovlivnit základní pocit důvěry a později schopnost vytvářet harmonické vztahy. V první části článku se dočtete, jak se v dospělém životě liší děti chtěné a nechtěné; co přispívá k vytvoření bezpečné vazby; a proč je krmení více než přísun živin. Druhá část článku popisuje čtyři fáze budování připoutání podle věku dítěte a nejčastější typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti. Attachment a jeho vliv na dospělé vztahy je dnes v ohnisku zájmu mnoha výzkumů v zahraničí i v České republice.

    Význam přijetí těhotenství

    Vztahy rodičů a dětí se začínají budovat už během těhotenství. Matčina nálada a výraznější emoční reakce, doprovázené biochemickými změnami, se krví přenášejí na plod. Například na smyslové působení reaguje ještě nenarozené dítě v posledním trimestru pohyby a kopáním. Význam vztahů rodičů k dosud nenarozenému dítěti dokládají časté spontánní potraty u nechtěných těhotenství. Vnitřní odmítnutí tak může vést k „vypuzení nechtěného“ (Shaffer, 1989). V známé studií provedené v Československu (Matejček et al., 2005) autoři sledovali děti, kterým byla žádost o potrat zamítnuta. Tuto skupinu 200 „nechtěných“ dětí porovnali s dětmi stejné věkové skupiny a socioekonomického původu. Děti byly sledovány od narození do svých 29 let. I když byly při narození všechny děti zdravé, ty „nechtěně“ byly v průběhu dalších 9 let častěji hospitalizovány, měly horší známky ve škole, méně stabilní rodinný život, horší vztahy s vrstevníky a byly obecněji dráždivější než děti „chtěné“. V porovnání s kontrolní skupinou vykazovaly více problémových vztahů k sobě i okolí. Ženy z této skupiny byly častěji rozvedené a měly již v mladém věku zkušenosti s přerušením těhotenství. Zdá se, že nechtěnost, tj. vnitřní nepřijetí, se projevuje nejen citovým „hladem“, ale také tím, že rodič není dobrým modelem partnerského chování (Vymětal, 1994).

    Citlivé reagování na dítě

    Blízky kontakt s novorozencem v prvních hodinách po narození může posílit pozitivní pocity rodičů k dítěti. Pravá citová vazba se postupně buduje interakcí mezi rodičem a dítětem po prvních měsících. Důležitým prvkem v budování vazby je vytváření ritualizovaných činností a zvyků. Je nutné, aby pečovatel reagoval na dítě citlivě. Pokud u hraní hry například miminko odvrátí hlavičku a tváří se zmateně, naznačuje, že je to na něj příliš. Rodič to vycítí a nechá dítě vydechnout, aby se po chvíli vrátili k aktivitě. Tímto způsobem se buduje vztah a vzájemné porozumění. Pokud pečovatel reaguje spolehlivě, dítě si vyvíjí smysl pro důvěru v jiné osoby.

    Krmení, teplo a doteky

    Krmení je pro dítě silným zdrojem pozitivních pocitů, které přispívají k budování citové vazby. Experiment Harlowa a Zimermana z roku 1959 však dokládají i význam jiných smyslových vjemů. Makakové byli odděleni od matky v první den života a dalších 165 dní strávili v přítomnosti dvou náhradních „matek“. Obě tyto matky měly tvář a tělo vyrobené z drátu, a jedna z nich byla obalená měkkou látkou. Polovina mláďat byla krmena touto teplou, příjemnou náhradní matkou, zbývající polovinu krmila nepohodlná drátěná „matka“. Ukázalo se, že opičky na drátěné matce trávily čas jen během krmení. Když byly rozrušeny nebo se bály, okamžitě utekly na látkovou matku. Význam tepla a doteku u dětí popsal Schanberg a Fieldová (1987, in Kassin, 2007). Autoři dělali u předčasně narozených dětí masáž těla po dobu 10 dní a poté srovnávali jejich vývoj s dětmi, které nemasírovali. Obě skupiny pily stejné množství dětské výživy, ale masírované děti přibývaly na váze o 47% více, byly živější, aktivní a koordinované. Nemocnici opustily průměrně o 6 dní dříve. Podle Fieldové je dotek cenným terapeutickým nástrojem - nejen pro předčasně narozené děti, ale i pro děti a dospělé, kteří jsou „dotekově deprivovaní“. Krmení pro lidské děti není o nic důležitější než pro malé opičky - velký význam má tepelný komfort a pocit bezpečí.

    Zdroje:

    De Wolff, M.S., & van IJzendoorn, M.H. (1997). Sensitivity and attachment: A meta-analysis on parental antecedents of infant attachment. Child Development, 66, 571-591.

    Kassin, S. (2009). Psychologie. Brno: Computer Press.

    Matějček, Z. (2005). Výbor z díla. Praha: Karolinum.

    Schaffer, D. R. (1989). Developmental psychology: childhood and adolescence (2nd ed.). Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole.

    Schanberg, S.M., & Field, T.M. (1987). Sensory deprivation stress and supplemental stimulation in the rat pup and the preterm human neonate. Child Development, 58, 1431 – 1447.

    Vymětal, J. (1994). Lékařská psychologie. Praha: J. Kocourek.