Přečtěte si náš blog

Vliv bilingvní výchovy na vývoj dítěte

22. listopadu 2016

Bilingvismus neboli dvojjazyčnost vzniká, když si dítě v útlém věku přisvojí ne jeden, ale dva jazyky jako mateřské. Každý z rodičů bilingvního dítěte pochází obvykle z jiného kulturního prostředí a mluví na svého potomka svým rodným jazykem. Poměrně dlouho se vedly spory o to, zda tento styl výchovy dítě spíš nezatíží a nezpůsobí mu více nesnází, než výhod. Proces osvojení dvou mateřských jazyků totiž není vždy procházka růžovým sadem.

Vývoj bilingvní řeči

Dítě vnímá řeč už od narození. Přesněji řečeno, vnímá ji vlastně ještě před narozením - to se však zaměřuje spíš na intonaci a barvu hlasu, aby pak bylo schopno bezpečně rozpoznat hlas své matky. Co se však týče osvojování mateřštiny, vnímá dítě jazyk a jeho specifika už v prvním roce života. Postupně také daný jazyk napodobuje, což se tak na venek nemusí zdát, protože dětské procvičování řečových orgánů obvykle považujeme za univerzální žvatlání. Už v tomto období je ale dobré komunikovat s dítětem oběma jazyky, aby je rovnocenně přijalo za mateřské. Vhodné je, aby každý rodič mluvil na dítě pouze svým jazykem – může tak předejít přejímání gramatických a výslovnostních chyb, jejichž náprava může znamenat zbytečnou zátěž pro dítě.

V batolecím věku, tedy mezi 1 a 3 roky dítěte, dochází k prudkému vývoji řeči, nejen jejímu rozumění. Dítě tak má možnost si v komunikaci se svým okolím testovat, která slova patří do kterého „soudku“. Ne vždy je totiž přepínání řeči mezi dvěma jazyky natolik automatizované. V tomto věku vzniká také mnoho jazykových novotvarů. Vývoj řeči totiž není pouze přejímání slyšeného a zažitého. Je to kreativní proces, kdy dítě nachází nové a nové tvary, které poté zkouší aplikovat na komunikaci se svým okolím. U bilingvních dětí se pak nezřídka stává, že si touto tvořivou cestou vymyslí slovo, které je spojením obou mateřských jazyků a v reálném světě nedává valný význam.

Jak už bylo řečeno, ne vždy je bilingvní proces procházkou růžovým sadem. Období, které nastává v předškolním a raně školním věku, může být pro bilingvní dítě velmi náročné. Často v této fázi dochází ke zhoršení jazykových schopností. Důvodem bývají zvyšující se nároky spojené se školní docházkou. Na sebemenší zhoršení v oblasti komunikace navíc často reaguje i okolí dítěte. Širší rodinný kruh získává do rukou silný argument proti bilingvní výchově, ke které má apriori nedůvěru (obzvlášť v naší kultuře). Rodiče pod tlakem okolností mohou nad bilingvní výchovou chvilkově zapochybovat a byl by v tom čert, aby všechny tyto vlivy nekladly největší stres zpět na ramena dítěte. Na řadu pak může přijít například balbutismus (koktavost), zvýšená nervová dráždivost nebo časté noční pomočování.

Naštěstí velmi brzy po této krizi přichází zlepšení situace. Dítě jazykové nedostatky obvykle dohání a nadto mu bilingvismus přináší mnoho výhod. Mezi ně patří například schopnost rychleji se naučit cizí jazyk, vyvinutější abstraktní myšlení a kreativita. Za zmínku stojí také rozšířená kulturní identita a lepší uplatnění na trhu práce.

Využití v praxi

O tom, že je bilingvismus dobrá věc, se dnes již nevedou vášnivé spory. Naopak. Některé školy zavádějí do své výuky prvek zvaný CLIL (Content and Language Integrated Learning), který se snaží o podobný princip – tedy o to, aby se cizí jazyk stal přirozenou součástí komunikace. V praxi to vypadá například tak, že do výkladu v hodině dějepisu, fyziky, nebo dokonce tělocviku zahrne vyučující čas od času nějaké cizí slovíčko. Pro žáky nejde o rušící prvek, protože se nejedná o klasickou výuku daného předmětu v cizím jazyce, jak je tomu v některých specializovaných školách. Tato metoda se v českých školách teprve pomalu usazuje, ale z dosavadních výsledků je považována za velmi nadějnou.

  přečteno 2616×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Tereza Procházková
Absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. V minulosti působila jako terapeutka EEG biofeedbacku, kde se poprvé seznámila s problematikou trénování mozkových funkcí. Ve spolupráci se sdružením Cerebrum a FN Bohunice se v současnosti věnuje kognitivně rehabilitačnímu tréninku osob po poranění mozku.

Podobné články

Synestézie: stav, při kterém člověk slyší barvy nebo cítí zvuky

Vilayanur S. Ramachandran, jeden z nejslavnějších neurovědců současnosti, se dlouho zabýval synestézií. Po století známé, ale přesto opomíjené zvláštnosti spočívající v překřížení smyslů – slyšení barev nebo třeba cítění zvuků. Jiní vědci se synestézii dlouho vyhýbali a považovali ji za omyl nebo za nedůležitou drobnost. Jak je to ale ve skutečnosti?

Ramachandran několika sofistikovanými experimenty prokázal, že synestezie opravdu funguje. Např. ti synestetici, kteří vidí čísla jako barvy, jsou prokazatelně schopni rozlišit dvojky v množství pětek mnohem rychleji než obyčejní lidé, kterým digitální čísla splývají. Synestézie tak není žádným klamem, ale neobvyklou schopností svých nositelů.

Ramachandran dokonce vyslovil odvážnou tezi, že synestezie není překřížením smyslů jen metaforicky, ale že za ní skutečně stojí fyzické překřížení nervů. Vjemy určené pro jednu oblast v mozku „nedopatřením“ zpracovává oblast jiná, která je interpretuje jako jinou modalitu – podobně, jako kdybychom si v počítači otevřeli hudební skladbu v textovém souboru: z hudby se náhle stane text.

Ramachandranova teorie synestézie ale sahá mnohem dál než k jejímu vysvětlení: Ramachandran se jí snaží vysvětlit i existenci metafor a – v konečném důsledku – také jazyka. Člověk se rodí s obrovským množstvím neuronových spojení, které mu umožňují dobře se přizpůsobit prostředí. V raném dětství se ta spojení, která často používáme, posílí – a ostatní naopak zaniknou. K synestézii potom možná dochází geneticky podmíněným přetrváním některých z nervových spojů, které byly u běžných lidí odsouzeny k zániku – např. ty, které spojují barvy a zvuky.

Jak je ale možné, že se zdánlivě zbytečný gen, který za oním „nesmyslným“ neuronovým spojením stojí, probojoval přírodním výběrem až do dneška? Právě tato otázka podle Ramachandranovy teorie vzniku jazyka „postupným syntestetickým nabalováním“ spojuje zdánlivě jednoduchou a nedůležitou synestézii s metaforami a jazykem. Ono překřížení je totiž zřejmě evolučně výhodné a do určité míry jím disponujeme všichni!

Všichni máme nervové vstupy jednotlivých smyslů aspoň trošku propojené – a právě tato spojení stojí za naší schopností abstrakce a pochopení metafor. Umíme si spojit „ostrý zvuk“, „ostrý tvar“ nebo „ostrou chuť“, přestože slovo „ostrý“ má v každém případě úplně jiný význam. Ramachandran prokázal, že jejich spojení není dané kulturně, ale je nám vrozené – a vidí za ním právě nervová překřížení.

Dokonce tvrdí, že právě tato schopnost byla nutnou podmínkou spouštění vývoje lidské řeči. Na jeho počátku totiž musel stát nějaký základ společný všem lidem, všeobecně srozumitelné spojení nějakých zvuků s objekty okolního světa. Ramachandran jej vidí v podobném nervovém překřížení, které se v tomto případě týká motorických oblastí.

V prvopočátcích lidské řeči podle něj stála subtilní překřížení, jako by lidé pojmenovali ostré předměty ostrými zvuky a tupé tupými zvuky. Právě maličkost totiž může stát na počátku evolučního děje, který následně vede k obrovským změnám; žirafí krk také nevznikl najednou, ale postupně, díky setrvalému prodlužování zapříčiněném drobnou výhodou několika centimetrů navíc při shánění potravy.

Argumentace možná není 100% přesvědčivá, o tom se autor tohoto článku neodvažuje čtenáře přesvědčovat. V každém případě ale nabízí skvělý příklad potenciálního vysvětlení sociálně-vědných jevů evoluční (neuro)biologií. A právě o to se Ramachandran pokouší ve své knížce Krátký výlet po lidském vědomí, jejíž český překlad právě vychází.

13 kognitivních omylů aneb jak si zkreslujeme realitu

Kognitivní omyly jsou způsoby, jakými nás mysl přesvědčuje o něčem, co není pravda. Tyto nepravdivé myšlenky posilují negativní emoce a špatné sebehodnocení. Říkáme si věci, které znějí rozumně a přesně, ale ve skutečnosti jsou iracionální. „Vždycky selžu, když zkouším hrát fotbal. Selhávám ve všem, co dělám.” To je příklad černobílého vidění světa. Osoba vidí věci v pólech – pokud selže v jedné věci, musí selhat ve všem.

Cílem psychoterapie je nahradit tyto kognitivní omyly racionálnějšími a vyrovnanějšími myšlenkami. Vyžaduje to schopnost rozeznat kognitivní omyl a uvědomit si, kdy ho používáme. A pak už stačí jenom zformulovat “zdravější” alternativní myšlenku. Jak na to?

Pravdivost mylné a správné myšlenky podrobte argumentům pro a proti. Tím si vytvoříte pozitivnější modely světa a interpretujete události zdravěji. Některé kognitivní omyly vám ze začátku budou splývat, ale to nevadí. Zásadní je umět si uvědomit, že na realitu koukáte zkresleně – a zkusit to napravit.

1. Filtrování

Vybereme negativní detaily a zveličíme je, zatímco všechny pozitivní aspekty situace vyfiltrujeme.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák, však mi to taky Karel na konci řekl, že jsem mluvila moc rychle a nedávalo mu to smysl”.

Alternativa: “No, Karlovi se moje prezentace nelíbila, ale spousta jiných lidí mě za ni pochválilo. Asi se nedá zavděčit všem.”

2. Černobílé myšlení

V polarizovaném vidění jsou věci černé nebo bílé. Musíme být perfektní, nebo jsme selhali, neexistuje nic uprostřed. Pokud náš výkon není dokonalý, považujeme to za totální selhání.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák. Celou dobu jsem se zakoktávala, byla červená, a na konci ani nezbyl čas na dotazy.”

Alternativa: “Během prezentování jsem byla hodně nervózní a nezbylo mi moc času, ale na konci mi všichni tleskali a několik lidí mi pak prezentaci pochválilo.”

3. Zobecňování, škatulkování

Na základě jediného incidentu či důkazu si uděláme všeobecný závěr. Pokud se nám jednou stalo něco špatného, očekáváme, že se to bude dít znovu. Osoba by mohla vidět jedinou, nepříznivou událost jako součást nekonečného vzorce prohry.

Extrémní forma zobecňování je “škatulkování”. Pokud chování někoho jiného vzbudí špatný dojem, dostane nálepku jako “je to fakt blbec”. Škatulkování také zahrnuje popisování událostí jazykem, který je nabitý barvami a emocemi. Například namísto výroku “každý den přivede své děti do jeslí”, řekneme “nechá své malé děti s úplně cizími lidmi”.

Příklad: “Prostě jsem v mluvení před lidmi hrozná. To je naposledy, co se takhle ztrapňuji.”

Alternativa: “Dnes jsem byla hodně nervózní, ale nakonec to dopadlo dobře. Příště se musím lépe připravit.”

4. Unáhlené závěry

Bez toho, aby osoba cokoli řekla, víme, jak se cítí a co si myslí. Především pokud se jedná o nás. Kromě tohoto “čtení mysli” do unáhlených závěrů zařazujeme “věštce”. Věštci dokáží předvídat budoucnost, zejména pokud se jedná o jejich selhání a neúspěchy (“už teď je jasné, že tu práci nedostanu”).

Příklad: “Viděla jsem, jak se na mě Milan koukal. Myslí si o mně, že jsem úplně blbá.”

Alternativa: “Kdoví, jak se má prezentace líbila Milanovi. Musím se ho zeptat.”

5. Zveličování, zlehčování, katastrofizace

Příkladem zveličování může být: “Děkuji strašně moc, že jsi mi dnes pohlídal Alíka, ty jsi tak úžasný, jsem tvým věčným dlužníkem.” Zlehčování pak je: “To nic nebylo, napsat knihu, stejně mi s tím pomáhala spousta lidí.” Poddruhem zveličování je katastrofizace: když očekáváme, že se stane něco hrozného. Slyšíme o nějakém problému a ptáme se “co kdyby”.

Příklad: “Co když způsobím dopravní nehodu? Co když zničím tátovo auto?”

Alternativa: “Nikdy se v řízení nezlepším, pokud nebudu trénovat. Musím prostě ze začátku řídit opatrně.”

6. Vztahování k sobě

Personalizace neboli vztahování k sobě je kognitivní omyl, ve kterém člověk věří, že všechno, co ostatní dělají nebo říkají, je přímá reakce na jejich osobu. Srovnáváme se s jinými v tom, kdo je chytřejší, hezčí atd. Osoba, která vše vztahuje k sobě, se taky může vidět jako zdroj vnějších událostí, za které reálně nemohla.

Příklad: “Jdeme na večeři pozdě, a proto hostitelka spálila maso v troubě. Kdybych jenom byla donutila manžela, aby si pospíšil, nikdy by se to nestalo.”

Alternativa: “Eva sice spálila maso, ale jinak to byl moc povedený večer. Musíme jim pozvání brzo oplatit.”

7. “Já za to nemůžu” nebo “za všechno můžu já”

Pokud se cítíme kontrolováni z vnějška, vidíme sami sebe jako bezmocnou oběť osudu. Omyl vnitřní kontroly nám zase dává zodpovědnost za bolest a štěstí každého kolem nás.

Omyl vnější kontroly: “Můj šéf mě donutil pracovat přesčasy, nemůže se tedy divit, pokud je kvalita mé práce špatná.”

Omyl vnitřní kontroly: “Proč jsi smutný? Je to kvůli mně?”

8. “Život není fér”

Cítíme se zahořkle, protože si myslíme, že víme, co je spravedlivé. Lidé, kteří prochází životem s pravítkem na každou situaci a soudí její “spravedlivost”, se často budou cítit špatně.

Příklad: “To není spravedlivé, že se Maruška na medicínu nedostala, když se tolik připravovala, ale Karolína, která se vůbec nesnažila, ano.”

Alternativa: “Je to smutný, že se Maruška na tu medicínu nedostala, moc bych ji to přála. Možná jí Karolína poradí, jak se na přijímačky naučit příští rok.”

9. Obviňování

Přesouváme na druhé lidi zodpovědnost za naši bolest, nebo naopak viníme sebe za každý problém. Nikdo ale nemůže za to, že se cítíme tak nebo onak – jenom my máme kontrolu nad vlastními emocemi a emočními reakcemi.

Příklad: “Zase je mi špatně, to je z toho, jak se ke mně všichni chováte, přiděláváte mi jenom starosti.”

Alternativa: “Je mi dneska nějak špatně, půjdu si na chvilku lehnout a snad bude líp.”

10. “Měl bych” nebo “musím”

Máme seznam pravidel o tom, jak by se druzí i my sami měli chovat. Lidé, kteří porušují pravidla, nás štvou a sami se cítíme provinile, pokud tyto pravidla porušíme. Emočním důsledkem je pocit viny. Když osoba směřuje “měl bych” výroky na ostatní, často cítí vztek, frustraci a zahořklost.

Příklad: “Vážně bych měl začít chodit do fitka častěji. Neměl bych být tak líný.”, “Měli byste už mít děti”.

Alternativa: “Nemusím chodit každý den do fitka jen proto, že to dělají mí kolegové. Radši si občas zahraju s klukama fotbal.” “Na vnoučata se už těším, ale rozhodnutí záleží jen na vás.”

11. Zdůvodňování na základě emocí

Věříme, že to, co cítíme, musí byt automaticky pravda. Předpokládáme, že naše emoce odrážejí skutečný stav věci.

Příklad: “Není mi vůbec sympatický, bude mít asi hodně nosánek nahoru”, “Mám pocit, že jsem pro kluky strašně nudná, vím, že je to tak.”

Alternativa: “Působí na mně trochu namyšleně, ale musím ho lépe poznat, než si o něm udělám úsudek.” “Někdy se cítím nudně, když mluvím s klukama, ale nevím, jestli to taky tak vnímají.”

12. Očekávání změny

Očekáváme, že druzí lidé se změní k našemu obrazu, pokud na ně budeme dostatečně tlačit. Musíme druhé lidi měnit, protože naše naděje na štěstí se zdá být úplně závislá na nich.

Příklad: “Byla bych šťastná, kdybys mi občas říkal, jak mě miluješ.”

Alternativa: “Už vím, že od něj nemůžu očekávat něžná slovíčka, ale je skvělý v tom, jak mi uvaří večeři nebo mne vyzvedne na nádraží.”

13. “Vždycky musím mít pravdu”

Neustále se snažíme dokázat, že naše názory a skutky jsou správné. Mýlit se je nemyslitelné a uděláme cokoliv, abychom dokázali naši pravdu. Mít pravdu je často mnohem důležitější než emoce druhých, i milovaných osob.

Příklad: “Je mi jedno, jak nerad se se mnou hádáš, já prostě tuhle hádku musím vyhrát, protože mám pravdu.”

Alternativa: “Asi máš pravdu.”, “Možná nemá smysl se o tom hádat, vždyť na tom teď už nic nezměníme.”

Zdroj:

psychcentral.com/lib/15-common-cognitive-distortions

Doporučená literatura:

Beck, A. T. (1976). Cognitive therapies and emotional disorders. New York: New American Library. Pešek, R., Praško, J. & Štípek, P. (2013) Kognitivně-behaviorální terapie v praxi. Praha: Portál.

Ohlédnutí za Web Summitem aneb Jak mohou technologie pomáhat psychice?

Letošní konference Web Summit v Lisabonu byla mimo jiné zaměřená na nadějné startupy z celého světa. Mezi stovkami vystavujících projektů se našly desítky velmi zajímavých nápadů. Nás zajímaly především ty, které vznikly za účelem zlepšení oblastí zdravotnictví, školství a sociální sféry. Technologie totiž není vždy jen o robotech a samořiditelných automobilech. Také prostor každodennosti může být nečekaným způsobem obohacený o všemožné „vychytávky“ a aplikace. Nejčastějším propojujícím prvkem je pak komunikace, která mnohdy výrazně usnadňuje různé životní situace. Pro tento článek jsme vybrali pár projektů z těch, které nás na konferenci zaujaly nejvíce.

Náramek pro dorozumění

Tým z Ekvádoru přišel na způsob, jak umožnit komunikaci neslyšících osob s lidmi, kteří neovládají znakovou řeč. Vynalezli chytré náramky Speakliz, které si neslyšící upevní kolem obou předloktí. Podle toho, jak dotyčný gestikuluje rukama, dokáže náramek rozpoznat, která slova právě sděluje (umí tedy rozlišit nepatrné detaily pootočení rukou, zatínání svalů atd.). Celé věty se pak automaticky zapisují do mobilního zařízení, kterým může být běžný smartphone.

Sebedůvěra do škol

Novinky ze světa technologií dorazily už i do školních lavic. Díky aplikaci YouHue mohou žáci zasílat zpětnou vazbu svým učitelům už v průběhu vyučování. Ti pak mohou dříve a mnohem lépe reagovat na potřeby studentů a poskytnout jim dostatečnou podporu. YouHue učí žáky identifikovat a lépe zvládat své sociální a emoční dovednosti. Důležitým prvkem se stává komunikace, sebedůvěra a empatie. Aplikace podporuje i samotné učitele, mohou totiž jednoduchým způsobem sdílet zkušenosti s ostatními pedagogy.

Včasná léčba demence

Že mohou být aplikace sociálně a zdravotně prospěšné, potvrzuje i další z projektů. Tentokrát jde o Geras Solutions, který se zaměřuje na počáteční stadia demence u seniorů. Jen pomyšlení na tuto nemoc dokáže vyděsit i ty nejotrlejší. Navíc je její léčba (zahrnující například následnou péči) celosvětově velmi nákladná, jak dokazují čísla různých zdravotnických asociací. Příznaky často přicházejí pozvolna a demence tak může být odhalena pozdě. Nebo se naopak stává, že jí přičítáme „nevinné“ zapomínání, které s demencí nemá nic společného, čímž se vystavujeme zbytečnému stresu.

Jak aplikace Geras funguje? Velmi jednoduše – spojíte se s týmem lékařů a vyplníte několik diagnostických testů. Na základě jejich výsledků se vyhodnotí další postup, tedy doporučení léčby na míru a osobní konzultace s lékaři. Právě důraz na následnou léčbu je cílem tohoto projektu.

Podobně laděných projektů je v současné době poměrně hodně, ale zatím jsou většinou pouze ve světových jazycích. Na jejich vydání u nás si tedy budeme muset nějakou dobu počkat, ale i tak je dobré vidět, že se uvolňuje stále více prostoru a prostředků na podporu společensky důležitých a prospěšných nápadů. Doufáme tedy, že v budoucnu o podobných startupech ještě hodně uslyšíme.