Přečtěte si náš blog

Co bezpečně prozradí lháře aneb Pinokiův efekt

9. ledna 2017

Kang Lee z univerzity v Torontu studuje fenomén lhaní u dětí už dvě desetiletí. Ve společnosti podle něj panují tři silná přesvědčení o dětských lžích. Zaprvé, děti jsou špatnými lháři a pro dospělé není problém lež odhalit. Zadruhé, děti začínají lhát až po nástupu do školy. Zatřetí, lže-li dítě už ve velmi útlém věku, svědčí to o vadě jeho charakteru a s velkou pravděpodobností z něj vyroste patologický lhář. Tato přesvědčení jsou však mylná, jak ukazují dvě dekády Leeových výzkumů.

Experiment s kartami

Se svým týmem totiž přišel na několik zajímavých poznatků. Uspořádali jednoduchý experiment: s každým dítětem hráli hru na hádání karet. Za uhodnutí karty byla přislíbena odměna. V určitý moment si experimentátor musel náhle odskočit a dítě za jeho nepřítomnosti za žádnou cenu nemělo kartu obrátit. Tipnete si, kolik z nich se na kartu podívalo? Ve chvíli, kdy za sebou experimentátor zavřel dveře, podvádělo 90% dětí. Netušily však, že je sledují skryté kamery.

Když se výzkumník vrátil, část dětí o podvodu zalhala a část z nich se přiznala. Zajímavé je, že s věkem se poměr lhářů a poctivců mění. Zatímco dvouleté děti zalhaly v 30% a přiznaly se v 70%, starší už na tom nebyly tak dobře. Tříleté děti odpovídaly z poloviny lživě, z poloviny pravdivě a čtyřleté zalhaly dokonce v 80%!

Experiment: 2-leté děti v 30% zalhaly; 3-leté děti v 50% zalhaly; 4-leté děti v 80% zalhaly

Poznáme lháře?

Pokud dospělí lidé věří své schopnosti dětskou lež odhalit, nabízí výzkum další překvapivý výsledek. Při přehrání stovek dětských zalhání i přiznání si v tipování nevedli dobře studenti, sociální pracovníci ani strážci zákona. Ti přitom se lží přicházejí do styku denně. Co je však pozoruhodnější zjištění - lež dětí nepoznají většinou ani vlastní rodiče.

Dvě ingredience lži

Tým výzkumníků se zamýšlel také nad tím, proč některé děti lžou více a jiné méně. Přišli s teorií, že k opravdu dobré lži jsou zapotřebí dvě dovednosti. Tou první je znalost teorie mysli, jinými slovy schopnost číst mysl toho druhého - vědět, že neví něco, co vím já. S touto schopností se nerodíme, ale osvojujeme si ji mezi druhým a třetím rokem. A jak je vidět, v praxi ji použijeme hned, jak to jen jde.

Druhou dovedností, která je při lhaní potřebná, je sebeovládání. Není totiž tak lehké tvářit se jinak, než jak se cítíme. U lži to platí dvojnásob. Většina lidí zažívá při tomto aktu spoustu negativních emocí, například vinu, strach či stud. Skrýt tyto emoce tedy vyžaduje velkou dávku sebeovládání, především v koordinaci drobných mimických svalů tváře.

Jak se snímá lež

Zdaleka ne všechno dění lze však v našem obličeji dobře skrýt. Například nezadržitelně se vynořující ruměnec na našich tvářích. Může za to autonomní nervový systém, který navzdory naší snaze zachovat si “chladnou hlavu” přivádí do obličeje větší množství krve.

A právě na to se zaměřil Leeův výzkumný kolektiv. Kamerou snímali obličeje lidí, kteří lhali, nebo mluvili pravdu. Zjistili při tom, že kromě brunátnění obličeje, pocení, zvýšené teploty a frekvence srdečního tepu se výrazně změnil ještě jeden detail v obličeji lhářů. Začal se jim červenat nos. Proto se tým rozhodl tento efekt nazvat Pinokiův.

Většina změn v prokrvení obličeje při prožívání emocí není ale viditelná pouhým okem. Speciálně upravenou kamerou je však možné zachytit i ty nejmenší změny, které se v naší kůži odehrávají. Jak Kang Lee zdůrazňuje, určování emocí pouze za pomoci kamerového snímání je sice na počátku své existence, ale nese v sobě velký potenciál. Mohli bychom tak brzy mít možnost zjistit, co prožívá člověk sedící na druhém konci videochatu nebo například prokouknout pravé úmysly politiků v televizních debatách.

Zdroje:

  přečteno 8955×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Tereza Procházková
Absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. V minulosti působila jako terapeutka EEG biofeedbacku, kde se poprvé seznámila s problematikou trénování mozkových funkcí. Ve spolupráci se sdružením Cerebrum a FN Bohunice se v současnosti věnuje kognitivně rehabilitačnímu tréninku osob po poranění mozku.

Podobné články

Cenové kotvy: Čísla, která ovlivňují vaši útratu

Vzpomínáte si, jak řešil nepříjemné povinnosti hrdina dobrodružných románů Tom Sawyer? Z pracného a zdlouhavého natírání plotu udělal zábavu, kterou mu mohli ostatní jen závidět. A když už závidí, proč jim rovnou celou práci nepřenechat a ještě na tom nevydělat? Tak Mark Twain ve své knize před více jak stoletím zachytil jev, který dokáže proměnit zábavu v práci a práci v zábavu. Jste si jistí, že dokážete jedno rozeznat od druhého?

Lidské preference bývají vrtkavé a stejně nestabilní může být i rozdíl mezi příjemným zážitkem a nepříjemnou povinností. Řekněme, že vám nabídnu slušnou částku za to, že budete účinkovat ve filmovém komparzu. Musíte se dopravit na natáčení, navléct se do kostýmu a procházet se sem a tam mezi kulisami. Ke všemu si to nakonec se slibovanou odměnou rozmyslím a žádné peníze vám nenabídnu, takže se do práce můžete pustit leda zadarmo. Předpokládám, že teď už se do ní příliš nepohrnete. Ale co kdybych začala jinou nabídkou? Můžete si zahrát ve filmu! Dostanete kostým a budete se pohybovat mezi skutečnými kulisami. Takovou možnost nemá každý a samozřejmě si za ni budete muset náležitě zaplatit. A co teprve když vám tahle příležitost spadne do klína úplně zadarmo! První nabídka nastavila laťku a druhou s ní budete chtě nechtě srovnávat. Když byli při jednom z výzkumů účastníci rozděleni do dvou skupin a každá dostala jinou nabídku, jednou na placený a podruhé na proplácený poslech recitace, zájem zúčastnit se jí zadarmo později vyjádřilo podstatně více těch, kteří byli nejdříve seznámeni s nutností za ni zaplatit. Možná si říkáte, že nejste hloupí, víte, že se komparzu platí, a na podobnou nabídku byste rozhodně nekývli. Ale co když žádnou podobnou předchozí zkušenost nemáte? Věděli byste, jestli za zážitek s chutí zaplatit, nebo peníze sami požadovat?

Jsme bytosti zvyku a návaznosti. Naše volby se odvíjí od těch předchozích. Jakmile poprvé něco koupíme za určitou sumu, částka se nám dostane pod kůži a řídí naše další rozhodnutí. Tahle sudička nám tedy předurčuje, kolik jsme ochotní za stejné nebo podobné zboží utratit. Zkuste se teď zamyslet nad věcmi, které běžně kupujete. Je jejich přínos nebo potěšení, které vám přináší, úměrné částce, kterou jste na ni museli vydělat, nebo jste si prostě zvykli? To, že jste se jí vy a mnoho dalších konzumentů podřídili, ještě nezaručuje, že je opravdu rozumná. Klidně by totiž mohla být stanovena i náhodně. Když výzkumníci předvedli studentům zboží v hodnotě od deseti do sta dolarů, položili jim otázku, jestli by si daný předmět koupili za cenu určenou náhodným dvojčíslím. To představovalo výchozí bod pro jejich odpověď na druhý dotaz: Kolik byste byli ochotní za něj maximálně zaplatit? Lidé s vyšším počátečním číslem pak za zboží nabízeli vyšší sumy než ti, kteří náhodou dostali číslo nižší. Dokážete si představit, že za víno dobrovolně zaplatíte o 80% víc jen díky nahodilé cifře, která stála na počátku vašeho rozhodnutí?

Není snadné přiznat si, že naše představa o hodnotě věcí je poněkud mlhavá a snadno ovlivnitelná. Pokud ale jednou u pokladny zahoříte neodolatelnou touhou udělat prodavačce obsáhlou přednášku na téma „za nás byl chleba levnější“, zkuste si vzpomenout, že cenové kotvy dřímou i ve vaší hlavě.

Zdroj:

Ariely, D., Loewenstein, G., & Prelec, D. (2006). Tom Sawyer and the construction of value. Journal of Economic Behavior and Organization, 60(1), 1-10.

Štěstí je v hlavě

Kdo by nechtěl být šťastný. Zvlášť, když se na nás ze všech stran valí desítky zaručených způsobů, jak dosáhnout věčného štěstí. Jenže ono to často nefunguje jako mávnutí kouzelným proutkem. Jako bychom se pořád točili v bludném kruhu, který nemá konce. Téma štěstí se zdá být natolik zapeklitá věc, že se stala nosnou myšlenkou mnoha teorií. V dávné minulosti se jím zabývali filozofové, v posledních dekádách hlavně psychologové a neurovědci. V tomto článku se zaměříme na teorii štěstí, se kterou přišel současný psycholog Dan Gilbert. Nejprve ale dovolte krátkou zmínku o jeho experimentu.

Gilbert položil před zkoumanou osobu šest obrazů Clauda Moneta. Úkolem bylo seřadit díla podle toho, jak se osobě líbí od nejhezčího po nejméně hezký. Následně si zkoumaný mohl vybrat jeden obraz s sebou domů, ale na výběr měl pouze ze dvou obrazů – třetí, nebo čtvrtý z jeho sestavené řady. Podle očekávání si většina vzala třetí obraz, protože se jim líbil více. Po určitém období proběhl úplně stejný experiment s těmi samými probandy i obrazy. Opět bylo úkolem seskládat obrazy podle preference. Tentokrát ale probandi ve většině případů seřadili malby v jiném pořadí, než poprvé. Obraz, který byl původně třetí, se vytáhl na druhé místo. Naopak původně čtvrtý obraz klesl na páté místo. Probandi zkrátka připsali „svému“ obrazu větší hodnotu.

Asi nijak zvlášť zajímavé zjištění, řeknete si. Když ale tým Dana Gilberta provedl zcela stejný experiment u pacientů s vážnými poruchami paměti, získali stejný výsledek. Při druhém setkání se (stejně jako u probandů bez amnézie) posunuly preference obrazů stejným směrem. Teď ale přichází ten háček. V případě osob s poruchami paměti totiž nemohlo hrát roli zapamatování původních preferencí, stejně tak zapamatování výběru třetího obrazu a už vůbec ne jeho „vlastnictví“. Jak si tuto zvláštnost vyložit? Výzkumníci vysvětlili jev tím, že v mozku došlo ke skutečné změně estetické a citové reakce na onen vybraný (třetí) obraz. Jeho vynesení na druhou příčku má tedy čistě estetickou příčinu, nikoli vlastnickou.

Této myšlence se Dan Gilbert věnoval dále a založil na ní svoji teorii přirozeného a vytvořeného štěstí. Stručně by se rozdíl mezi těmito formami štěstí mohl vysvětlit takto: přirozené štěstí přichází, když získáme něco, o co usilujeme, zatímco vytvořené štěstí vzniká tehdy, když se nám nedostává toho, po čem toužíme. Je to tedy jakýsi obranný mechanismus neboli imunitní systém naší psychiky.

Představte si dva příběhy. V tom prvním je výherce sta milionů korun, v tom druhém je paraplegik odkázaný na život s vozíčkem. Který z těchto dvou lidí je šťastnější? Výzkumy ukazují, že po roce od obou událostí je míra osobního štěstí přibližně stejná. Není třeba jít až k extrémům. I malé každodenní události, jako selhání u zkoušky, neúspěšný pohovor nebo rozchod s partnerem, můžou vyústit ve vytvořené štěstí. Samozřejmě ne ihned, ale až po určité době. Může se zdát, že jde jen o jakési „sebechlácholení“. Dan Gilbert však nepovažuje vytvořené štěstí za méně hodnotné, než to přirozené.

Jako příklad uvádí jeden z typických justičních omylů – jistý Morees Bickham strávil polovinu svého života ve vězení za zločin, který nespáchal. Když mu na základě testů DNA potvrdili nevinu, bylo mu už 78 let. Jako první asi každému přijde na mysl hrůza a lítost. Morees však na tuto událost reagoval se slovy: „Ani na okamžik toho nelituji. Byla to úžasná zkušenost.“ Dalším příkladem je kdysi velmi vlivný americký politik, který ze dne na den přišel o všechno. Vaz mu zlomil skandál s nelegálně uzavřeným obchodem ohledně jeho nové knihy. Nějakou dobu se z toho vzpamatovával a po letech řekl: „Cítím se o tolik líp fyzicky, finančně, emocionálně, mentálně a skoro ve všech dalších ohledech.“ Přesně takto podle Dana Gilberta funguje vytvořené štěstí.

Na závěr slova filozofa Thomase Browna z roku 1642: „Jsem nejšťastnější člověk na světě. Mám v sobě nástroj, který umí změnit chudobu na bohatství, utrpení na prosperitu. Jsem nezranitelnější než Achilles. Osud nemá vůbec šanci mne ranit.“

Zdroje:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/690806

https://www.ted.com/talks/dan_gilbert_asks_why_are_we_happy/transcript

Lucidní snění – jak se stát tvůrcem svých snů

Sny nás asi nikdy nepřestanou překvapovat. Zabývaly se jimi už starověké civilizace, o snech a jejich významech psal například Aristoteles. V průběhu staletí se jim přikládal magický, někdy i prorocký význam. Ve dvacátém století se snům a jejich nevědomému obsahu věnoval Sigmund Freud. Další proslulý psycholog Carl Gustav Jung se ve své teorii snů zaměřil na iracionální obsahy. Velký rozmach ve výzkumu snů proběhl pak v 70. letech 20. století. A právě v této době se sny začal zabývat americký psycholog Stephen LaBerge. Přesněji řečeno lucidními sny.

A co vlastně lucidní sen je?

Jde o uvědomění, že se nacházíme ve snu. Zní to snadně, ale mozek nás obvykle umí tak šikovně ošálit, že při snění máme neustále pocit, že se nacházíme v realitě. A až po probuzení si uvědomíme jeho nereálnost. Člověk, který má schopnost lucidního snění, získává jednu ohromnou možnost: dokáže modelovat sen podle vlastního přání. Možnosti jsou neomezené – může létat, dýchat pod vodou, stavět města, navštívit vzdálené galaxie. Může trénovat sporty nebo hru na hudební nástroj. Cokoli vás napadne. Díky lucidnímu snění se lze dokonce zbavit nočních můr – jakmile si totiž uvědomíme, že „bubáci“ jsou jen výplodem naší fantazie, dá nám to možnost je konfrontovat, smířit se s nimi nebo se snažit pochopit jejich podvědomý význam, který je odrazem událostí v reálném životě.

Když se Stephen LaBerge začal výzkumem lucidního snění zabývat, nikdo mu nevěnoval výraznou pozornost. Reakce byly spíš vlažné. V laboratořích věhlasné Stanfordské univerzity se mu ale díky mnoha experimentům podařila existence lucidního snění potvrdit a v roce 1987 dokonce založil Institut lucidního snění. Dnes má praktikování lucidního snění tisíce nadšených stoupenců.

Jak získat schopnost lucidního snění

Lucidního snění je schopen každý. Liší se jen délka nutného tréninku, která je ale závislá na vnitřní motivaci. Abyste mohli trénovat lucidní snění, je v první řadě zapotřebí, abyste si pamatovali obsah svých snů. Pokud nepatříte mezi šťastlivce, kteří se po probuzení dokáží rozvzpomenout na své sny, nevadí. Můžete si vést deník, do kterého bezprostředně po probuzení zapíšete nejprve fragmenty toho, co se vám udrželo v paměti. Postupem času a díky zvyku zaznamenávání si budete čím dál častěji schopni vybavovat obsahy svých snů. Budou detailnější a bohatší.

Dalším důležitým krokem je takzvané testování reality, abychom si dokázali uvědomit, že ve snu něco „nehraje“. Položíme si tedy otázku: „Je toto realita?“ Odpověď však není tak snadná. Ve snu totiž dokážeme cítit bolest, chutě, vůně; a dokonce fyzikální podmínky jsou velmi věrohodné. Můžeme však na svůj geniální mozek vyzrát jednou věcí: něco si ve snu přečíst. Písmena se budou vytrácet, přeskupovat a nebudeme schopní zapamatovat si ani celou jednu větu. Děje se to proto, že mozkové centrum určení ke čtení je během spánku inhibováno.

Je tu ale jeden háček. Možná vás napadá „Jak si mám ve snu něco záměrně přečíst, když si vůbec neuvědomuji, že sním?“ Odpověď je vcelku snadná: Abyste mohli ve snu testovat realitu, je nutné, abyste se ji naučili testovat i během dne. Doporučuje se tedy 10x až 15x denně ověřit realitu (třeba právě čtením) a vytvořit si tak zvyk, který se později přenese i do samotného snu. Nemusíte se bát, že byste se zamotali do bludů nebo jakkoli ztratili pojem o tom, co je reálné a co nikoli. Naopak – lidé, kteří se tímto způsobem několikrát denně zastavují a uvědomují si reálný pocit bytí „tady a teď“, si vybudují lepší vnímání přítomnosti a svých pocitů a potřeb. Tak proč to nezkusit?

Zdroje:

LaBerge, S. (2006). Lucidní snění. Praha: DharmaGaia

https://en.wikipedia.org/wiki/Stephen_LaBerge

https://www.youtube.com/watch?v=rFjiAUYZj68

https://www.youtube.com/watch?time_continue=4&v=hswbeP6oork

Paměť a emoce

Nikdo z nás nemůže popřít, že v našem životě hrají emoce důležitou úlohu. Lidé nejsou chladně kalkulující stroje a přestože se někdy snažíme chovat co nejvíce racionálně, naše city a pocity budou mít na naše chování a rozhodování stále určitý vliv. Proto se v tomto článku krátce zaměřím na to, jak působí emoce na naši paměť.

V této oblasti byla provedena celá řada nejrůznějších výzkumů. Psychologové se například snažili zjistit, jakou roli hraje naše nálada ve chvíli, když si máme něco zapamatovat, a ve chvíli, když si máme naopak něco z paměti vybavit. Ukázalo se, že člověk si na věci dokáže lépe vzpomenout ve chvíli, kdy má stejnou náladu jako v okamžiku, kdy si je měl zapamatovat. Pokud se tedy například učíme nová anglická slovíčka a zrovna se cítíme pod psa, lépe si tato slovíčka vybavíme ve chvíli, kdy budeme opět podobně smutní. Ze stejného důvodu si například ve chvíli, kdy se nám všechno daří a máme dobrou náladu, lépe vzpomeneme na pozitivní události, které nás v životě potkaly.

Na paměť ale nemá vliv jen naše momentální nálada, ale i emoční náboj informací, které se snažíme zapamatovat. Právě věci a události, které mají silný emoční náboj, si pamatujeme lépe než věci, které v nás nevzbuzují téměř žádné emoce. Výzkumy, které prováděla psycholožka Matherová a Carstensenová se svým týmem (2005), pak naznačují, že mladší lidé si lépe pamatují negativní podněty a starší lidé si naopak lépe pamatují podněty pozitivní. V jednom ze svých experimentů například promítaly mladším a starším participantům sadu pozitivních, negativních a neutrálních obrázků. Všichni účastníci si lépe pamatovali emočně nabité obrázky, mladší lidé si však lépe vzpomněli na negativní obrázky a senioři naopak na ty pozitivní.

Emoce však nemají na paměť pouze pozitivní vliv, ale mohou ji i značně zkreslit. Předchozí výzkumy totiž ukázaly, že pokud v nějaké chvíli prožíváme silné emoce, často se zaměřujeme na detaily. Díky emocím si tedy zapamatujeme více detailů z dané události, kvůli přílišnému zaměření na tyto detaily si však hůře zapamatujeme věci, které jsou mimo centrum naší pozornosti. Pokud bychom byli například svědky přepadení a jeden z pachatelů by měl v ruce pistoli, naše pozornost se bude soustředit právě na ni. Při policejním výslechu bychom pak byli schopni detailně popsat danou zbraň a možná i muže, který ji držel. Zároveň bychom si ale asi nebyli vůbec schopni vybavit, jak vypadali pachatelovi komplici, ani jakým autem odjeli. Pokud bychom v dané chvíli neprožívali tak silné emoce, byli bychom schopni si tyto informace lépe zapamatovat a vybavit, protože by v dané chvíli nedošlo k takovému zúžení naší pozornosti.

To, jak mohou emoce zkreslit naši paměť zjišťovala v roce 2015 ve svém výzkumu například i psycholožka Julie Earlesová. Vědci v tomto experimentu promítali lidem sérii různých videí. V každém videu zahráli herci nějakou krátkou scénku, která byla buď pozitivní, negativní nebo neutrální. Po týdnu pak výzkumníci promítli účastníkům novou sadu videí. Část z těchto videí viděli účastníci již před týdnem, část tvořili zcela nové scénky a poslední část pak tvořili scénky, které byly podobné těm, které účastníci sledovali před týdnem, ale tentokrát byly zahrány jinými herci. Úkolem účastníků pak bylo určit, zda viděli dělat daného herce stejnou činnost i před týdnem. Ukázalo se, že lidé si u pozitivních a negativních scének častěji než u neutrálních vzpomněli, že je již před týdnem viděli. Zároveň se však u těchto scének častěji než u neutrálních spletli v tom, který herec v nich hrál. Silné emoce tedy vedli k tomu, že si účastníci lépe zapamatovali danou činnost, hůře si však zapamatovali, kdo tuto činnost prováděl.

Závěrem tedy můžu říci, že vztah mezi pamětí a emocemi je značně spletitý. V něčem nám mohou emoce značně pomoci, v něčem naopak uškodit. Lépe si díky nim zapamatujeme detaily z nějaké události, ale hůře si pak kvůli nim můžeme poskládat celkový obrázek o dané události.