Přečtěte si náš blog

Jak mrkání ovlivňuje činnost mozku?

12. prosince 2016

Na první pohled jednoduchá otázka: proč mrkat? Většina lidí odpoví, že mrkání pomáhá oko zvlhčit a vyhnout se tak syndromu suchého oka. Frekvence pohybů víček je však mnohem větší, než by bylo na zvlhčení oka potřebné. Neurovědci z Univerzity v Ósace publikovali v roce 2012 zajímavé výzkumné zjištění: mrkání mimo jiné umožňuje mozku odpočinout si.

Experimenty využívající zobrazující metody mozku realizoval Tamami Nakano a jeho tým. Když mrkneme, mozek přejde ze stavu soustředěné pozornosti, která mobilizuje tzv. dorzální systém, do stavu uvolněné pozornosti, čili volného proudění myšlenek. Vertikální pohyby víček se jeví jako spouštěč této změny. Zamrkáme, abychom na chvilku uvolnili pozornost, abychom nezůstali po celou dobu připoutáni k jedné myšlence, jednomu rozhovoru, či jedné roli, která by vyčerpala všechny zdroje mozku.

Důsledek je následující: v situacích, kdy musíme udržet pozornost na vysoké úrovni a po dlouhou dobu, máme tendenci mrkat méně. Psycholog Albert Vrij z Univerzity v Amsterdamu pracoval v policejních službách a konstatoval, že podezřelí mrkají méně, pokud lžou, protože se intenzivně soustředí. Naopak, když lež dořeknou, frekvence mrkání se zdvojnásobí -pozornost se uvolní a podezřelý si potřebuje pomocí mrkání odpočinout.

Vertikální pohyby víček jsou natolik zautomatizované a banální, že jim nevěnujeme pozornost, jsou pro nás ale velmi nápomocné. Když náš mozek identifikuje moment, kde je jeho pozornost méně důležitá (v průběhu konverzace, činnosti, atd.), automaticky nařídí mrkání, čímž pomyslně přejde houbou po tabuli vědomí, vynuluje obsah, "dobije baterky". V jednom ze svých experimentů Tamami Nakano objevil, že když se několik lidí dívá na film, jejich pohyby víček se synchronizují. Mrkají ve chvílích, kdy film vyžaduje nejméně pozornosti. Pak, když se děj filmu zase zdramatizuje, oči mrkají méně.

Dlouhodobě upřený pohled do monitoru snižuje frekvenci mrkání. Podle Národního institutu pro bezpečnost a ochranu zdraví (National Institute of Occupational Safety and Health) až 90% lidí, kteří tráví u PC alespoň 3 hodiny denně, trpí Syndromem počítačového vidění (Computer Vision Syndrome). Projevuje se podrážděním očí, ale i bolestmi hlavy, krku a páteře. Důležitá je správná tělesná pozice a "oční hygiena": mrkání a občasné upření pohledu do dálky uvolní okohybné svaly a nechá odpočinout nejen zrak, ale i dlouhodobě přetíženou pozornost. Když chcete dát mozku opravdu pauzu, vstaňte namísto sociálních médií od počítače a jděte se z okna podívat, co se děje venku. Odvděčí se vám zlepšením pozornosti.

  přečteno 5263×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Kristína Medalová
Absolventka jednooborové psychologie na FF UPOL v Olomouci. V současnosti pokračuje ve svých studiích na Université de Fribourg ve Švýcarsku, kde se specializuje na klinickou psychologii a psychologii zdraví. Zajímá se zejména o aplikaci výzkumu kognitivních a afektivních neurověd do každodenního života. O popularizaci psychologie se snaží také prostřednictvím vzdělávacích workshopů pro širokou veřejnost.

Podobné články

Pozornost

je schopnost zaměřit a soustředit se na určitý děj nebo objekt. Její funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet prvků, dějů či informací. Má ochrannou funkci, chrání před zahlcením a přetížením informacemi, přičemž do vědomí vpouští informace, které jsou pro nás v určitém ohledu prioritně významné. Zaměření pozornosti je ovlivňováno vůlí, motivy a pocity.

Pozornost můžeme dělit mimo jiné na:

aktivní neboli záměrnou – je cílená, vůlí řiditelná, například, když hledáme něco na stole, když se soustředíme na nějakou činnost, třeba učení, soustředění se na řešení nějakého úkolu, atp. pasivní neboli bezděčnou – něco upoutá naši pozornost, např. cinknutí klíčů, nečekaná událost, kontrastní prvek či děj, hrozící nebezpečí, fyzické podněty – bolest, hlad, atp. selektivní – pozornost zaměřená na jednu oblast, jeden prvek, děj, vnímání statních je potlačeno
difúzní – rozptýlená pozornost, schopnost udržet pozornost na více věcí zároveň

Mezi vlastnosti pozornosti počítáme:

vytrvalost neboli schopnost soustředit se delší dobu na jeden podnět koncentrace neboli schopnost udržet pozornost na jednu věc za současného ignorace vnímání věcí ostatních rozsah neboli kapacita souvisí s tím, na kolik prvků zároveň jsme schopni se soustředit výběrovost neboli schopnost soustředit se na určitý výsek reality dráždivost neboli práh citlivosti na další potenciálně rušivé podněty, než na které je pozornost primárně soustředěna) kolísání neboli kolísání intenzity pozornosti, slouží k ochraně před vyčerpáním distribuce neboli překlápění pozornosti mezi jednotlivé podněty zaměstnávající naši aktuální pozornost

Řidiči

" Osmdesát procent všech lidí se považuje za nadprůměrné řidiče. "

Řízení motorového vozidla je z kognitivního hlediska velice náročný úkol. Řidič musí být soustředěný na docela široké spektrum podnětů, jako jsou dopravní značky, chodci, semafory, jiné auta či samotná trasa cesty. Dále si řidič všímá také povrchu cesty, aby se vyhnul kanálům a jiným nerovnostem. Musí také poslouchat motor, sledovat rychlost a další věci a tomu všemu může bránit nepříznivé počasí nebo ukecaný spolucestující.

Řízení ale není jenom o rozsahu pozornosti (o tom kolik věcí musí člověk vnímat naráz). Často je důležitá také časová stálost pozornosti. Kdyby totiž řidič přestal sledovat cestu, mohlo by to vést k havárii. Proto je důležité, aby nebyl unavený, nebo neřešil věci náročné na soustředění přes telefon během cesty. Zvýšení soustředění na telefon může způsobit snížení soustředění na cestu. Proto hovor se spolucestujícím je méně nebezpečný. Složitosti situace na cestě si všímá také a tomu podvědomě přizpůsobuje obtížnost konverzace.

S tím souvisí fakt, že na některé věci se soustředíme více a na některé méně. Řidič je nucený tuto intenzitu pozornosti správně modulovat, aby mu neunikly důležité informace (například, že na semaforu svítí červená) kvůli těm méně důležitým (vedlejší pruh vede do jiného města).

Všechny tyhle vlastnosti pozornosti se dají trénovat pomocí kognitivního tréninku.

Možná se vám ale zdá, že na řízení nestačí jenom dobrá pozornost. Máte pravdu. Taky jsou potřebné rychlé reakce, schopnost rozhodování, plánování a vykonávaní činnosti, které se nazývají i exekutivní funkce. Ty se lehko dají trénovat během kognitivních her.

Trénování těchto kognitivních funkcí je proto dobré pro řidiče ve všeobecnosti, kteří si je tak udržují ve formě. Ještě o něco přínosnější může být ale pro řidiče, kteří se chystají z nějakých důvodů na dopravně psychologické vyšetření. Jeho součástí je totiž právě i testování kognitivních funkcí řidiče.

A na závěr zákon Murphyho dědečka: „Člověk se nenaučí nadávat, dokud se nenaučí řídit.“

Pozornost, change blindness

Pozornost je jedna ze základních poznávacích schopností, které lidé (a nejen my, v živočišné říši je schopnost detekovat nebezpečí otázkou života a smrti) využívají při orientaci ve světě. Původ má v poplachové reakci, kterou vyvolává neznámý podnět, a která u živočichů probudí pud bojovat nebo utéct na základě toho, jak moc nás podnět ohrožuje. Tato evoluční výhoda včas se rozhodnout, zda naše okolí momentálně představuje hrozbu a utéct, nebo naopak nabízí možnost družit se, objevit potravu, nás dovedla až na vrchol potravního řetězce.

Naše pozornost operuje s obsahy, které vnímáme smysly, do pozornosti se dostávají i naše vzpomínky, tedy obsahy paměti, emoce a city.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pozornost je jedna z poznávacích (kognitivních) funkcí, které nejsou ničím takříkajíc kontroverzní. Ve skutečnosti je ale výzkum pozornosti zajímavější a obsáhlejší, jak se zdá.

Vědci popsali fenomén, který se objevuje napříč výzkumnými skupinami, kde při prezentaci dvou téměř identických obrázků lišících se pouze jedním, často podstatným detailem, které se na monitoru účastníkovi výzkumu objevují vždy jen na malou chvíli (několik milisekund) a jsou při prezentaci od sebe odděleny obrázkem jednobarevným, lidé nejsou schopni určit, co se na obrázku mění. V dalším klasickém experimentu výzkumníci pustili účastníkům video, kde si dva týmy asi pěti lidí házely basketbalový míč. Úkolem účastníků bylo spočítat, kolikrát si hráči míč hodí. Po několika krátkých minutách sledování videa prošla hrací plochou postava oblečená v kostýmu gorily. Účastníci byli tak soustředěni na počítání hodů, že jen velmi malé procento z nich si gorilu skutečně všimlo i přesto, že se nacházela ve středu hrací plochy a představovala poměrně velký podnět zasahující do hry týmů. Tento fenomén se nazývá slepota vůči změně (change blindness; Simons & Rensink, 2005). Tyhle úkoly jsou jednoduše dohledatelné na internetu i široké veřejnosti a je to zajímavá forma, jak se přesvědčit o tom, že naše pozornost má limity, o kterých jsme dosud netušili. Velmi zajímavé je také to, že pokud byl účastníkům úkol popsán, byli přesvědčeni o tom, že by si změny určitě všimli. Evidentně máme na naši pozornost velká očekávání a předpokládáme, že je téměř bezchybná.

Fenomén slepoty vůči změně je vysvětlován různě, jedním z vysvětlení je, že naše zraková pozornost je přitahována pohybem v zorném poli, který indikuje změnu. V zmíněných případech tedy pohyb selhává v přitažení pozornosti k podnětu, přestože je tento podnět jakkoli výrazný. Slepota vůči změně nám nebrání ve fungování v běžném životě, ale když vás příště kamarád či kolega nepozdraví na ulici, může to být tím, že jste v jeho zorném poli v té chvíli představovaly právě zmiňovanou "gorilu".

Zdroj:

Simons, D. & Rensink, R.A. (2005). Change blindness: Past, present, and future. Trends in Cognitive Sciences, 9(1), 16-20

Můžeme silou mysli ovlivnit bolest?

Podle Mezinárodní asociace pro studium bolesti (IASP) trpí 20-40% populace chronickými bolestmi. Aby bolest mohla být považovaná za chronickou, musí trvat aspoň 3 měsíce, ale průměrně trvá až 7 roků. Tyhle bolesti nejsou vysvětlitelné porušením tkání či jinou fyziologickou příčinou. Nejčastěji nás trápí bolesti hlavy (40%) a zad (39%). Chronické bolesti znemožní každému pátému pacientovi běžné fungovaní natolik, že ztratí zaměstnaní. Ještě běžnějším důsledkům chronických bolestí jsou subjektivní pocity beznaděje a neschopnosti zvládat úlohy každého dne.

Melzack a Wall publikovali už v roku 1965 vrátkovou teorii bolesti. Táto teorie tvrdí, že bolest v mozku přechází „vrátky“, které můžu bolest vpustit s různou intenzitou. Faktory jako únava, deprese, hněv, nespavost, úzkost či izolace otvírají vrátka, čímž sníží práh bolesti a síla našich bolestí narůstá. Wilbert Fordyce v roku 1976 dodal, že naše vnímaní bolesti může být ovlivněno i učením – tedy reakcemi našeho okolí. Pokud se například k matce třech dětí, která trpí bolestmi zad, rodina začne chovat ve chvilkách bolesti lépe, může se podvědomě naučit, že bolest je pro ni výhodná.

Mnozí pacienti odmítají, že by bolest mohla být „jen v jich hlavě“. Příčiny bolestí jsou neznámé, ale ukazuje se, že psychoterapie dokáže bolesti aspoň zmírnit. V bernské klinice pro léčbu chronických bolestí používají tento experiment: pacienti mají ponořit ruku do ledové vody, soustředit se na to, co cítí a nechat jí tam, až dokud nebude bolest nesnesitelná. Pacienti takto průměrně udrží ruku v ledové vodě 100 sekund. V druhé možnosti se s pacientem po čas experimentu někdo baví: čas, po který je bolest snesitelná, se prodlouží na 120 sekund. Nakonec pokud jsou pacientovi po čas experimentu promítány obrázky (např. zvířata, cestování), ruku v ledové vodě udrží až 200 sekund. Rozptýlení tedy dokáže zdvojnásobit toleranci bolesti. Jedním ze základních terapeutických cílů je proto naplánovat pacientům trpícím bolestmi co nejvíc aktivit, které je dokážou od bolesti odpoutat.

Další metodou pro práci s bolestmi je biofeedback. Biofeedback nám ukazuje, jak se mění náš dech, tepová frekvence a další ukazatele v závislosti na naší činnosti. Pokud nás něco rozruší, učíme se, jak pomocí dýchaní či technik relaxace tělo opět sklidit. Jak jsme viděli výše, strach či hněv otvírá vrátka bolesti. Proto je důležité osvojit si techniky zvládání stresu a negativních emocí.

Výsledkem výzkumu Crombez et al. (2012) bylo poznaní, že v momentech nejsilnější bolesti se pacienti na bolest nejvíc soustředili, nejvíc se jí báli a k bolesti měli nejnegativnější pocity. Někteří pacienti se naučili bolest přijímat jako součást sebe. Díky tomu, že se bolesti méně báli a vnímali ji méně negativně, se potom síla jeich bolestí zmírnila.

Co tedy dělat, pokud vás zasáhne chronická bolest hlavy? Pamatujte si, že mozek upřednostní jakýkoli jiný smyslový vstup před bolestí (proto například maminky intuitivně foukají na ránu svého děťátka). I když není vždy možné bolest „vypnout“ úplně, je možné ji zmírnit. Rozptýlení příjemnými podněty zvýší toleranci bolesti: ať už je to rozhovor, sledování filmu, fyzická aktivita, anebo dobré jídlo. Výzkum ukazuje, že nejhorší je jen ležet a soustředit se na bolest. Důležité je též přemýšlet o tom, co vaši bolest spouští a kdy odeznívá. Pokud máte často pocit, že vám může „vybouchnut hlava“ ze všeho, na co musíte myslet, bolest hlavy je jen způsob komunikace vašeho těla, že byste měli snížit nároky na sebe. Zdravý životní styl, techniky zvládání stresu a rozvinutý sociální život jsou nejlepší prevencí chronických bolestí.

Zdroje:

Crombez, G., Viane, I., Eccleston, C., Devulder, J., & Goubert, L. (2012). Attention to pain and fear of pain in patients with chronic pain. Journal of Behavioral Medicine, 36(4), 371-378. Ehde, D., Dillworth, T., & Turner, J. (2014). Cognitive-behavioral therapy for individuals with chronic pain: Efficacy, innovations, and directions for research. American Psychologist, 69(2), 153-166. Rieder, C. (2015, March 10). Approche psychologique de la douleur chronique. Forum en psychologie de la santé et psychosomatique, Université de Fribourg. Lecture conducted from Clinique Bernoise Montana. Windt, D., Hay, E., Jellema, P., & Main, C. (2008). Psychosocial Interventions for Low Back Pain in Primary Care. Spine, 33(1), 81-89.