Přečtěte si náš blog

Jak mrkání ovlivňuje činnost mozku?

12. prosince 2016

Na první pohled jednoduchá otázka: proč mrkat? Většina lidí odpoví, že mrkání pomáhá oko zvlhčit a vyhnout se tak syndromu suchého oka. Frekvence pohybů víček je však mnohem větší, než by bylo na zvlhčení oka potřebné. Neurovědci z Univerzity v Ósace publikovali v roce 2012 zajímavé výzkumné zjištění: mrkání mimo jiné umožňuje mozku odpočinout si.

Experimenty využívající zobrazující metody mozku realizoval Tamami Nakano a jeho tým. Když mrkneme, mozek přejde ze stavu soustředěné pozornosti, která mobilizuje tzv. dorzální systém, do stavu uvolněné pozornosti, čili volného proudění myšlenek. Vertikální pohyby víček se jeví jako spouštěč této změny. Zamrkáme, abychom na chvilku uvolnili pozornost, abychom nezůstali po celou dobu připoutáni k jedné myšlence, jednomu rozhovoru, či jedné roli, která by vyčerpala všechny zdroje mozku.

Důsledek je následující: v situacích, kdy musíme udržet pozornost na vysoké úrovni a po dlouhou dobu, máme tendenci mrkat méně. Psycholog Albert Vrij z Univerzity v Amsterdamu pracoval v policejních službách a konstatoval, že podezřelí mrkají méně, pokud lžou, protože se intenzivně soustředí. Naopak, když lež dořeknou, frekvence mrkání se zdvojnásobí -pozornost se uvolní a podezřelý si potřebuje pomocí mrkání odpočinout.

Vertikální pohyby víček jsou natolik zautomatizované a banální, že jim nevěnujeme pozornost, jsou pro nás ale velmi nápomocné. Když náš mozek identifikuje moment, kde je jeho pozornost méně důležitá (v průběhu konverzace, činnosti, atd.), automaticky nařídí mrkání, čímž pomyslně přejde houbou po tabuli vědomí, vynuluje obsah, "dobije baterky". V jednom ze svých experimentů Tamami Nakano objevil, že když se několik lidí dívá na film, jejich pohyby víček se synchronizují. Mrkají ve chvílích, kdy film vyžaduje nejméně pozornosti. Pak, když se děj filmu zase zdramatizuje, oči mrkají méně.

Dlouhodobě upřený pohled do monitoru snižuje frekvenci mrkání. Podle Národního institutu pro bezpečnost a ochranu zdraví (National Institute of Occupational Safety and Health) až 90% lidí, kteří tráví u PC alespoň 3 hodiny denně, trpí Syndromem počítačového vidění (Computer Vision Syndrome). Projevuje se podrážděním očí, ale i bolestmi hlavy, krku a páteře. Důležitá je správná tělesná pozice a "oční hygiena": mrkání a občasné upření pohledu do dálky uvolní okohybné svaly a nechá odpočinout nejen zrak, ale i dlouhodobě přetíženou pozornost. Když chcete dát mozku opravdu pauzu, vstaňte namísto sociálních médií od počítače a jděte se z okna podívat, co se děje venku. Odvděčí se vám zlepšením pozornosti.

  přečteno 3542×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Kristína Medalová
Absolventka jednooborové psychologie na FF UPOL v Olomouci. V současnosti pokračuje ve svých studiích na Université de Fribourg ve Švýcarsku, kde se specializuje na klinickou psychologii a psychologii zdraví. Zajímá se zejména o aplikaci výzkumu kognitivních a afektivních neurověd do každodenního života. O popularizaci psychologie se snaží také prostřednictvím vzdělávacích workshopů pro širokou veřejnost.

Podobné články

Na vlně extáze – fenomén Flow (část II.)

Minulý článek věnovaný fenoménu Flow se zaměřil na zákonitosti, při kterých tento duševní stav (jinak nazývaný plynutí) vzniká. Část byla také věnována duševním prožitkům, které se s tímto stavem spojují. Jeho pokračování se zaměří na fyziologické procesy, které stav Flow vyvolává v našem těle. Nebo jak ovlivňuje naše kognitivní funkce.

Pro připomenutí: stav Flow obvykle vzniká v situacích, kdy vykonáváme nějakou náročnou aktivitu, kterou zároveň dobře ovládáme. Poprvé tento fenomén popsal psycholog Mihaly Csikszentmihalyi. Pokud vás „zasáhne“ Flow, ztratíte pojem o čase, o sobě a zakusíte pocit nadhledu a energizující smysluplnosti. Protože stavy Flow na nás působí blahodárně, patří tato teorie do proudu tzv. pozitivní psychologie.

Vliv stavu Flow na procesy mozku

Když se zeptáte sportovce po výkonu, během kterého zažil Flow, jak se při tom cítil a co prožíval, odpoví nejspíš „Vlastně ani nevím.“ nebo „Vůbec nic.“ Na tento projev stavu Flow se zaměřilo mnoho neurologických studií a přišly na pozoruhodné výsledky.

Během Flow totiž pobíhá v mozku několik procesů. Především se výrazně zpomalí jedna jeho část – prefrontální kortext (čelní část mozku), ve kterém sídlí naše racionální vědomí a (zjednodušeně řečeno) naše osobnost. Tento proces je nazýván také hypofrontalita.

Během stavu Flow se sníží ještě jedna oblast mozku – amygdala. Ta je zodpovědná na pocit strachu a bývá aktivní při situacích, které vyhodnocujeme jako nebezpečné. Při Flow se však výrazně upozaďuje. To zní logicky, protože obavy (například ze selhání) nemají ve Flow žádné místo – člověk se cítí doslova všehoschopný.

Mozek, který snížil svou aktivitu v oblasti prefrontálního kortexu a amygdaly, může své kapacity následně věnovat vrcholovému výkonu. I netrénovaný člověk pak může podat výsledek, za který by se nemusel stydět ani profesionál.

Flow a pozornost

Při stavu plynutí dochází k enormnímu přívalu koncentrace. Nejde však o pozornost záměrnou, ale bezděčnou. Jinými slovy, během této aktivity nevěnujeme pozornost tomu, co děláme a zda to děláme správně, ale přecházíme na zcela automatizovanou pozornost. Ta se věnuje pouze aktivitě samotné, nikoli přemýšlení nad ní.

Dokonce platí, že začneme-li věnovat záměrnou pozornost dané aktivitě, celé kouzlo Flow momentu se vytratí jako pára nad hrncem. Že jsme se ocitli ve Flow, si tedy uvědomíme až po ukončení tohoto stavu. Vidíme-li však jiného člověka, který se ve Flow nachází, obvykle to na něm okamžitě poznáme.

Jak trénovat stav Flow

Není až tak složité dostat se do stavu plynutí. Podle výzkumů jsou nejčastějšími aktivitami s potenciálem Flow ty, které provádíme každý den – ať už jde o řízení auta nebo činnost v zaměstnání. Navzdory očekávání máme daleko větší šanci zažít Flow v práci než při volnočasových aktivitách. Stačí, aby měla pracovní náplň alespoň trochu smysluplný a naplňující obsah, a máme napůl vyhráno.

Jak na to, radí ve své knize Hack Your Motivation Bobby Hoffman. Hlavním předpokladem je vyhnout se stresujícím nebo nudu vyvolávajícím úkolům. Pokud se nudě vyhnout nemůžeme, radí Hoffman jednoduše si tento úkol „vylepšit“, povýšit ho na další level. Například tím, že se rutinní aktivitu pokusíme dokončit v osobním časovém rekordu, převezmeme v úkolu větší díl zodpovědnosti nebo si příležitostně prohodíme práci s kolegou, abychom nabourali rutinu. Pokud budeme tuto vylepšenou aktivitu opakovat tak často, až dojde k jejímu automatizování, začneme s největší pravděpodobností pociťovat kýžené stavy Flow. Jakmile však začne být úkol příliš jednoduchý, je načase zapojit další stupeň „vylepšováku“. Důležité je při tom mít nějakou zpětnou vazbu – ať už časový údaj, nebo nějaký nástroj na měření efektivity pracovních činností.

Pokud se i přes tyto snahy nepodaří stav Flow vyvolat v práci, není třeba zoufat. Prostor nabízí také volnočasové aktivity nebo příjemný sociální kontakt. Rozhodně stojí zato pěstovat stavy plynutí - obvykle po nich dochází ke spokojenosti, uvolnění a načerpání sil, což nás naplňuje štěstím a zjednodušuje podmínky pro budoucí zážitky Flow.

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/blog/motivate/201703/annoyed-work-the-flow-hack-transforms-motivation https://run.mcmillanrunning.com/the-flow-state-the-science-of-running-in-the-zone https://www.psychologytoday.com/articles/199707/finding-flow

Mindfulness: nepotřebujeme zázračné pilulky

Mindfulness je pojem hojně užívaný v moderních seberozvojových publikacích, které se záhy po svém vydání stávají bestsellery. Výraz mindfulness má poměrně širokou škálu významů, ale nejčastěji se překládá jako bdělá pozornost, všímavost nebo pozornost zaměřená na přítomný okamžik. S pojmem Mindfulness se neodmyslitelně pojí jméno Jon Kabat-Zinn. Tento profesor medicíny na Massachusettské univerzitě založil vůbec první Kliniku pro snižování stresu a Centrum mindfulness. Sestavil také první ucelený program pro snižování stresu (známý pod zkratkou MBSR). Kabat-Zinn definuje mindfulness jako „…uvědomování si, které vyvstává záměrným, nehodnotícím zaměřením pozornosti v přítomné chvíli na odvíjející se zkušenost okamžik za okamžikem.“ (2003). Skvěle je mindfulness popsán také v krátkém videu TED, které najdete na konci tohoto článku.

Proč máme právě pojem mindfulness čím dál častěji na očích? Může za to dnešní životní styl, který je zaměřený na výkon a efektivitu. Žijeme v neustálém závodu o čas a naše pozornost se tříští víc než kdy dřív. Jsme také náchylnější k syndromu vyhoření, který nás ohrožuje zejména v profesní oblasti a čím dál častěji i v rovině osobního života. A právě mindfulness nás může před vyhasínáním pomyslného vnitřního ohýnku ochránit.

Čím je mindfulness tak přínosný? Stovky studií na toto téma prokázaly, že trénink bdělé pozornosti má pozitivní vliv na tyto oblasti:

mírní depresivní nálady, snižuje úzkostné stavy a eliminuje stresový hormon Kortizol, zmírňuje chronickou i akutní bolest, snižuje krevní tlak, rozvíjí kreativitu, zlepšuje kvalitu spánku a imunitu, zvětšuje hustotu mozkové tkáně v centrech pro paměť a učení (přímá souvislost tohoto jevu se zlepšením funkce těchto center je ale teprve předmětem bádání).

Při těchto zjištěních není divu, že s nácvikem mindfulness zaexperimentovali také na některých amerických školách. V oblastech zužovaných chudobou a kriminalitou zavedli několikatýdenní kurzy mindfulness, což mělo na žáky blahodárný vliv – výrazně se snížila míra stresu a školáci také oceňovali uvědomování svých emocí a myšlenek. Běžně se kurzy mindfulness podnikají také ve velkých nadnárodních firmách. Zaměstnavatelé jsou si moc dobře vědomi, jak tím zlepší psychický stav svých zaměstnanců. Mnohdy totiž sami životnímu stylu bdělé pozornosti „propadají“.

V čem Mindfulness spočívá

Jádrem mindfulness je uvědomění si sebe sama tady a teď. Pozorování veškerých tělesných pocitů, svých emocí a myšlenek. Důležité je být pouze pozorovatelem a nesnažit se nežádoucí myšlenky či emoce potlačovat. Uvědomění, které přichází, nám může brzy pomoci odhalit původ pociťovaných emocí. Pokud pak víme, z čeho pramení naše emoce, můžeme je mnohem lépe uchopit a dále s nimi pracovat.

S tréninkem bdělé pozornosti přitom můžete začít hned dnes. Nepotřebujete k tomu nic speciálního. Pouze klidnou místnost a místo k sezení – zemi, nebo židli. Jakmile se pohodlně usadíte a položíte ruce volně na klín, pokuste se soustředit na svůj dech. Nijak se ho při tom nesnaže ovlivňovat. Různé směry tréninku doporučují k soustředění i jiné aktivity nebo předměty (tzv. kotvy), ale dech se využívá nejčastěji. Tímto způsobem se pokuste soustředit zpočátku alespoň pět až deset minut denně. Pokaždé, když se vaše mysl přestane soustředit na dech, nenásilně se k němu vraťte. Je velmi pravděpodobné, že se vám zpočátku bude na dech soustředit těžko, ale věřte, že to půjde snáze a snáze. Tímto způsobem se dostaneme do stavu hluboké relaxace a nastává ten správný čas pro nekritické pozorování našich vlastních myšlenek. Důležité je uvědomit si, že mnoho událostí v našem životě ovlivnit nemůžeme. Co ale můžeme ovlivnit je způsob, jak na ně reagujeme.

Rozšiřující video:

https://www.ted.com/talks/andy_puddicombe_all_it_takes_is_10_mindful_minutes?language=cs

Zdroje:

Kabat-Zinn, J. (2003). Mindfulness-based interventions in context: Past, present, and future. Clinical Psychology: Science and Practice, 10 (2), 144-156 https://www.vox.com/science-and-health/2017/5/22/13768406/mindfulness-meditation-good-for-kids-evidence lifehacky.cz/post/mindfulness-vselek-proti-stresu

S Járou Cimrmanem za percepční střídmost

Když jsem Ewě ukazoval české turistické značky, nepamatovala si, po které že jdeme. Zatímco já jsem viděl „zelenou značku”, ona si pamatovala tmavý proužek mezi dvěma světlými – ale přesnou barvu si nevybavila.

Vidění a vizuální paměť není jen snímáním okolí a jeho ukládáním na pomyslný disk, ale diferencováním a interpretací. Pokud jsem sledování turistické značky zvládl lépe, není to díky lepší kapacitě paměti. Právě naopak, zatímco ona má paměť vycvičenou mnoha univerzitami, já každý den pociťuji zásadní nedostatky: u cizích jazyků, u jmen, u tváří. Uměl jsem se ale zaměřit na to podstatné – což rozhodlo. Nejednalo se samozřejmě o zásadní problém, jednoduše jsem Ewě vysvětlil, že nejde o tvar ani bílé okraje, ale právě a jen o barvu proužku uvnitř – a pokračovali jsme po zelené.

Percepční nánosy

Podstatnější potíže ale může takové zahlcení způsobit v jiných oblastech. Zdaleka se totiž nejedná jen o vidění a paměť. Jak těžké by bylo zapamatovat si prstoklad klavírní skladby pro člověka, který by nechápal sestavu černých a bílých klapek? Jak složité by bylo rozhodnout se, které jídlo z menu je pro organizmus v dané chvíli nejvhodnější, pokud by vědomí nedostalo od těla předzpracovanou informaci o tom, co mu chybí, v podobě chuti na salát?

Zatímco klavír velkým nebezpečím nehrozí, obtíže s jídlem jsou čím dál hrozivější. To podstatné – v tuto chvíli signály z těla – nám unikají pod nánosy podnětů, které mylně vyhodnocujeme jako důležitější. Anorexie je viditelnou špičkou ledovce, pod kterým se skrývají břicha plná brambůrků snězených mimoděk při práci na nekonečných projektech, záda ohnutá od zaujatého zírání do monitoru, imunita poškozená stresem z pěti následujících deadlinů a vazy natažené posledním pokusem o maraton.

Jakkoli je takové problémy dobré připomínat, nejedná se o nic nového: pro zdravého ducha je zapotřebí zdravé tělo – a tělesné problémy přes řadu fyziologických souvislostí škodí i psychickým schopnostem. V analogické situaci jako tělo se ale nachází i myšlení o sobě. Ewě bránilo v „úspěchu“ zahlcení paměti detaily, které pro „řešení“ nebyly podstatné – což se děje každému a téměř neustále.

Může ulevit i řešení minulosti

Zaměstnancům zákaznického centra jistě prospěje školení o tom, jak se mají chovat k zákazníkům. Do určitého bodu bude takové školení nejspíš nejefektivnějším nástrojem ke zdokonalení komunikace. Vliv takových školení bude ale postupem času slábnout, jakkoli customer care stále nebude ideální. Zaměstnanci se naučili, jak ideálně komunikovat – ale něco jim v tom brání. Můj zahraniční kolega (říkejme mu John), který dlouhou dobu ukázkově zodpovídal sebehloupější dotazy klientů, jednoho dne opakovaně na pracovním Facebooku použil slovo prdel – v reakci na otevřeně rasistický komentář, který se ho osobně dotkl.

John tak přišel o práci – ne protože neměl příslušné kompetence, ale protože je nedokázal použít. Nepomohlo by mu další obecné zdokonalení v péči o zákazníka – ale vyřešení jakéhosi dávného problému. Totéž platí ve všech banálních situacích: zásadním krokem k úspěchu může být jak ukončení trápení s bolavým zubem nebo vztahem, tak náprava dávných křivd nebo včerejší hádky. Je skvělé rozšiřovat své kognitivní nebo jiné kapacity, ale stejně tak je „čistit“ od problémů, které je zbytečně odvádí od požadovaných výkonů.

Odpočiňme si od každodenního ruchu

Na té nejnižší úrovni to znamená ulevit zahlcené percepci. Mozek není stavěný na neustálé vystavení barevným blikajícím světélkům, na města, počítače, telefony, na neustálé bryskní reakce na interaktivní technologie. V USA se rozmáhá „digitální půst“, kterým se docela úspěšně léčí třeba děti s problémy učením jednoduše tím, že tráví méně času s interaktivními zařízeními. V Česku bychom si mohli připomenout Cimrmanovu pomněnku a zapomněnku – a snažit se ignorovat všechno, co nemusíme vnímat.

Člověka totiž nezahlcují jen obrazovky. Projít se je jednodušší než shánět parkování, správnou tramvaj nebo obvolávat taxikáře. Civění do stropu může při obědě zajistit lepší odpočinek než čerstvé zprávy o kolegově víkendu. Poklidná večeře může být intelektuálně přínosnější než certifikovaný kurz bůhvíčeho. Krátký telefonát je efektivnější než nekonečné domluvy po messengerech. A často není nutné ani telefonovat, ale naučit se přežít zdánlivě volnou chvíli a nechat mozek pracovat.

Techniky dechu pro posílení těla i mysli – 2. část

V minulém článku jsme popsali techniku dechu jménem Nadí Šodhana, která redukuje stres, posiluje nervy a pozornost a vyrovnává funkci obou mozkových hemisfér. Tento článek se zaměří na další techniku dechu, která významně prokrvuje mozek a pomáhá jeho kognitivním funkcím, především paměti a pozornosti. Jmenuje se Kapálabháti, což se dá přeložit jako „pročištěná lebka“ nebo také „rozzářená lebka“. Příval krve do mozku je totiž při praktikování Kapálabháti tak silný, že získáte pocit, jako by vám z hlavy prýštily prameny energie.

Co tedy tato technika dechu může přinést:

zásobuje kyslíkem i ty nejzazší buňky našeho těla, vyživuje je a detoxikuje,

obnovuje celý nervový systém,

posiluje mozek a jeho kognitivní funkce: především pozornost, reakční rychlost a paměť,

snižuje ospalost a únavový syndrom, zvyšuje pocit tepla v celém těle

uzdravuje plíce,

posiluje břišní orgány, břišní svaly a zkvalitňuje zažívání,

posiluje tělo i mysl lidí se sedavým stylem života

Vliv na kognici – vědecky potvrzeno

Účinek této techniky byl potvrzen i vědeckou studií uspořádanou v roce 2011 na výzkumném institutu Puducherry v Indii. Probandi mělo za úkol trénovat Kapálabháti 35 minut 3x týdně po dobu 12 týdnů. Výsledky oproti kontrolní skupině byly obdivuhodné. V paměťových testech se probandi zlepšili v průměru o 11%. Reakční rychlost a pozornost se zvedly dokonce o 20%.

Oproti jiným jógovým dechům je Kapálabháti specifický tím, že aktivní je výdech, nikoli nádech (ten se děje samovolně bez našeho úsilí). Zvláštní je také tím, že jde o velmi rychlé a relativně povrchové dýchání. Řadí se tak mezi energizující techniky, které během 5-6 minut nabudí celý organismus. Je pravda, že krev můžeme rozproudit i sportovními aktivitami, ale při nich je kyslík okamžitě spotřebován svaly. Při Kapálabháti ale svaly zůstávají nečinné, takže kyslík může putovat i do ostatních tkání.

Postup cvičení Rozzářené lebky:

Nejprve se pohodlně usaďte do tureckého nebo lotosového sedu. Páteř propněte, hlava je vzpřímená. Kapálabháti je brániční technika dýchání, hrudník i ramena tedy zůstanou nehybná. Na začátku cviku se hruď vypne a po celou dobu cviku zůstávají žebra roztažená.

Soustřeďte svou pozornost na podbřišek. Uvolněte břicho a vnímejte, jak se lehce vyboulí. Uvolněte svaly v obličeji.

Nyní silně stáhněte břišní svaly, což způsobí velmi prudký výdech nosem. Sílu výdechu můžete posoudit podle rozšíření nosního chřípí. Pro lepší zvládnutí techniky výdechu si můžete představit, že se břišní stěnou prudce udeříte do podbřišku.

Hned po výdechu břišní svaly opět uvolněte. Tím dosáhnete pasivního, jemného a tichého nádechu. Chřípí nosu musí zůstat uvolněné. Nádech trvá přibližně 3x déle než výdech.

Tuto sérii provádějte po dobu jedné minuty. Postupně zvyšujte frekvenci výdechů na 60 za minutu. Maximum je pak 120 výdechů za minutu. Za tuto hranici už není doporučováno zacházet, bylo by to na úkor prospěšnosti cvičení. Důležitější než počet výdechů je jejich kvalita, tedy jejich síla.

Nezapomeňte na kapesník

Při dýchání je vždy vhodné mít po ruce kapesník, protože s téměř stoprocentní jistotou ho budete potřebovat hned od začátku. Tím se ale nenechte odradit, protože právě pročištění nosních sliznic je jedním z důležitých cílů této techniky. Dýchat by se mělo tak dlouho, dokud se nos zcela nezprůchodní.

Postupujte po malých krůčcích

Ještě než se do pravidelného provádění Kapálabháti pustíte, měli byste dodržet důležité pravidlo: nic se nemá přehánět. Plíce nejsou na tento energický druh dýchání zvyklé a nárazové cvičení by je mohlo poškodit. Proto začněte pozvolna. Třeba tak, že během prvního týdne provedete denně následující sérii: 10 výdechů a 30 vteřin odpočinku, to celé třikrát za sebou. Každý následující týden přidáte do každé série dalších 10 výdechů. Jakmile se pak dostanete ke hranici 120 výdechů (trvajících 1 minutu), odpočinkové pauzy prodlužte na 1 minutu. Cvik pak bude trvat celkem 6 minut.

Protože jde o velmi energizující techniku dechu, měli by ji s opatrností trénovat lidé s plicními a oběhovými obtížemi, bolestmi hlavy, vysokým krevním tlakem a těhotné ženy. Je vhodné postupovat v doprovodu zkušeného učitele, nebo si o technice alespoň načíst více informací v odborné literatuře. Jednou z možností je kniha André Van Lysebetha, na kterou odkazujeme ve zdrojích tohoto článku.

Zdroje:

André Van Lysebeth, A. (1999), Pránájáma - technika dechu. Praha: Argo. http://www.dok.rwan.sk/Zivotny styl/Andre van Lysebeth - Pranajama.pdf

Iyengar, B. K. S. (2016). Výklad Pránájámy. Brno: Lenka Černá.

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3939514/