Emoce

Kategorie Emoce

    Rizika, emoce a čísla, která nám unikají

    Naše představivost nás může ovlivnit víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Proč nás mnohem víc děsí úvahy o neznámém nebezpečí, než skutečné hrozby v našem okolí? A proč raději ignorujeme pravděpodobnost? Přečtěte si o tom v našem článku.

    Na spánky vám už pár hodin vytrvale tepe cestovní horečka, když se konečně dostáváte na řadu. Přichází zatěžkávací kolo letištního maratonu - bezpečnostní kontrola. V rychlosti házíte svoje léky do průhledného sáčku, hned nato si prošacujete kapsy, jednou rukou si vyzouváte boty a druhou taháte z batohu notebook, abyste ho spolu s nejsoukromějšími daty poslali z dohledu, zatímco vám ostraha šmátrá rukou po lýtku. Ve jménu bezpečí, opakujete si, dělám to ve jménu bezpečí. Až příliš živě si totiž dokážete představit, co by se mohlo stát, kdyby kontroly nebyly dostatečně přísné.

    Jenže právě živé představy mohou být jedním z viníků ignorování pravděpodobnosti. Když naším tělem otřásají silné emoce, máme tendenci zaměřovat se na negativní možnosti a nebrat v úvahu pravděpodobnost, že se naše katastrofické představy (ne)naplní. Kvůli jejímu ignorování jsou tak lidé často více vyděšení hrozbami, které jsou pro ně nové a těžce se kontrolují, než statisticky významnějšími riziky, na něž mohou narazit v běžném životě.

    Představivost se v takové chvíli stává našim nepřítelem. Barvité obrazy živí obavy z rizika. Obchodníci  si ale mohou mnout ruce. Částka, kterou jsou lidé ochotní zaplatit za pojištění škod souvisejících s terorismem, totiž převyšuje tu, kterou by zaplatili za pojištění ztrát způsobených jakýmikoli událostmi. Děsivé představy a zesílené emoce posouvají zvážení pravděpodobnosti do pozadí nebo jej rovnou úplně vystrnadí z naší mysli.

    Podle odborníků navíc reakce veřejnosti může vyústit v opatření, které se ukáže jako kontraproduktivní. Stresující a časově náročné kontroly na letištích tak mohou například přimět některé lidi více využívat automobilovou dopravu, ačkoli je létání nepoměrně bezpečnějším způsobem přepravy. Kvůli obavám se navíc mohou vyhýbat některým činnostem nebo své chování úplně změnit, aby se nemuseli potýkat se stresem. Nemohou jinak, dokonce i když si sami uvědomují, jak malé riziko je.

    Pokud se tedy jeden z vašich přátel u představy takové hrozby zasekne, apelovat na zvážení pravděpodobnosti zřejmě žádné ovoce nepřinese. Raději se pokuste odvést jeho pozornost jiným směrem. Třeba k azurovým plážím cílové destinace. Nutno ovšem říct, že pokud se nakonec stane jedním z těch nešťastníků, co se do cíle skutečně nedostanou, ani vědomí toho, jak je jeho případ ojedinělý, mu zřejmě nijak nepomůže.

     

    Literatura

    Sunstein, C.R. (2003). Terrorism and Probability Neglect. Journal of Risk and Uncertainty, 26 (2/3), 121-136.

     

    Toxičtí lidé – jak si s nimi poradit

    V minulém článku jsme popisovali, jak bezpečně poznáte toxické chování lidí kolem vás. Následující řádky se zabývají tím, jak se vlivům toxicity úspěšně bránit a nenechat se jimi zbytečně otravovat. Není to ale vždy tak snadné, obzvlášť pokud nelze tuto osobu jen tak smazat ze svého života. Často se totiž jedná o naše rodinné příslušníky nebo kolegy v práci. I v takovém případě ale naštěstí existují způsoby, jak si s nimi poradit.




    Nebuďte snadná kořist. Když se k vám někdo chová špatně, jaký mechanismus stojí za tím, že si to necháte líbit? Je to podvědomá touha lidem vyhovět nebo například strach z vyvolání konfliktu? V situacích, kdy narážíte na osobu, se kterou vám často není dobře, se pokuste uvědomit pozadí svých pocitů: Proč se tak cítím? Časté kladení této otázky vás může přivést ke zjištění, že problém není ve vás, ale v míře toxicity této osoby. Poté je nasnadě položit si otázku: Potřebuji tohoto člověka ve svém životě? Pokud ne, je radno rychle odejít. Pokud je toxická osoba někým, koho nemůžete tak snadno ze svého života vyškrtnout, hodí se otázka: Potřebuji tuto osobu ve svém osobním prostoru?

    Vsaďte na intuici. Lidé mají často tendenci omlouvat nevhodné chování druhých. Určitě to nemyslel zle, přišel jsem jen ve špatný moment... Nejspíš si neuvědomila, jak mě svým gestem zranila – až jí vysvětlím, že mi to bylo nepříjemné, určitě to nebude opakovat. Pravda je ale taková, že se to opakovat bude. A vůbec nebude záležet na tom, jak moc vám to vadí. Proto je důležité rozpoznat toxického člověka a přestat omlouvat jeho chování, natož dávat jej za vinu sobě.

    Stanovte si hranice. Pokud je ve vašem okolí toxická osoba, které se nemůžete tak úplně vyhnout (kolega, soused, tchýně atd.), je důležité stanovit si jasné a pevné hranice vašeho vztahu, přes které nepůjde ani jeden z vás. Náznaky nestačí. Neznamená to, že byste měli být hrubí, netaktní nebo vyčítaví. Právě naopak. Důležitý je především asertivní a sebejistý postoj, nemusí však být podáván tvrdým a zraňujícím způsobem. V praxi pak může takové vymezení na pracovišti znít například takto: „Nevadí mi kritika, která je opodstatněná, ale rozhodně není v pořádku, že se navážíš do mých rodinných poměrů.“ Sousedovi zase můžeme říct: „Chápu, že si chcete užít zábavu se svou návštěvou, ale opakované bujaré večírky do ranních hodin jsou nepřípustné.“

    Nenechte se zmást. Toxické chování se často projevuje skrze slova. Ta dokáží velmi krutě zraňovat, ale toxický člověk se bude vždy hájit tím, že vám nic neprovedl, že to bylo jen pár nevýznamných slov. A právě zde je velký háček. Pokud přistoupíte na tuto hru, je velká šance, že jim to bude pokaždé procházet – vy budete nešťastní a oni se budou neustále schovávat za věty typu „Vždyť jsem zase tolik neřekl, jsi jen přecitlivělá“. Mezi toxické chování patří i zveličování, bagatelizování, říkání polopravd nebo záměrné upravování událostí a následné osočování: „Měl ses zeptat napřímo, pokud jsi chtěl znát tenhle detail“, čímž vám seberou všechny vaše karty. Proto je na místě pečlivé vnímání nejen formy, ale i obsahu toho, co ten druhý sděluje. Pokud vás začne zatahovat do svých her, poukažte na to a rychle z této hry vycouvejte.

    Nebojte se konfrontovat. Nejen skrze slova, ale často i skrze chování se projevuje lidská toxicita. Může jít o projevy, jako jsou posměch nebo pasivní agresivita. O tomto svém chování moc dobře vědí a záměrně jej využívají. A budou jej používat tak dlouho, dokud je nebudete konfrontovat. Nemusí jít hned o hádku, často stačí věty typu: „Způsob, jakým se mnou mluvíš, mě rozčiluje. Je tvým cílem mě naštvat?“ ... „Zdá se mi, že vypadáš znuděně. Přijde ti to, o čem mluvím, nedůležité?“ Možná budete překvapení, jak rychle vezmou zpátečku. A budou si velmi dobře pamatovat, že na vás toto chování neplatí.

    Setřást ze sebe toxického člověka nemusí být nic snadného. Pokud se rozhodnete vymezit proti toxickému chování, je celkem pravděpodobné, že dotyčná osoba nebude reagovat zrovna smířlivě. Spíše naopak. Je důležité si uvědomit, že toxičtí lidé používají své strategie chování se specifickým cílem. Buď potřebují mít kontrolu nad druhými, nebo znepříjemňovat život ostatním tak, aby na tom náhodou nebyli sami hůře. Motivů ale může být celá řada a vždy platí, že pokud už někoho takového v životě máte a přistoupili jste na jeho hru, nebude se z ní odcházet hladce. Můžete očekávat další dávku manipulace, pomluv nebo například překrucování proběhlých událostí, čímž vás dokáže velmi cíleně a hluboce znejistit. V každém případě to ale není důvod pro to, abychom v takovém vztahu setrvávali. Určitá dávka nepříjemností rozhodně stojí za následný pocit svobody.

    Zdroje:

    https://www.psychologytoday.com/us/blog/tech-support/201612/8-strategies-dealing-the-toxic-people-in-your-life

    https://www.marcandangel.com/2013/12/08/7-smart-ways-to-deal-with-toxic-people/

    Toxičtí lidé – jak je bezpečně poznáte

    Stejně jako může být toxický vzduch nebo voda, i lidé často dokáží pořádně otrávit své okolí. Šíří kolem sebe negativní náladu a rozhodně to s vámi nemyslí dobře. Čas od času může každý vyvolat nepříjemnou atmosféru, pokud mu není z jakéhokoli důvodu do zpěvu. Někteří lidé ale mají toxicitu, jak se říká, pod kůží. Jejich chování je pak často motivováno nedobrými úmysly. Jak takové otravné osoby bezpečně poznat? Pravděpodobně budou splňovat alespoň několik z následujících kritérií.




    Je to s nimi jako na horské dráze. Jeden den jsou milí a neví, co by si bez vás počali. Další den se bez zjevné příčiny stáhnou, působí protivně, smutně, chladně, s nevyřčenou výčitkou. Když se jich ale zeptáte, co se děje, dostane se vám odpověď „Nic.“ doprovozená vzdychnutím, zvednutým obočím nebo úkosným pohledem. To citlivého člověka nenechá chladným a snaží se skleslému protějšku pomoci, ospravedlňuje jeho podivné chování a především začne hledat chybu u sebe. A to je přesně to, o co toxickému člověku jde. Jednoduše zneužívá vaší dobrosrdečnosti a vysává vaši energii, ale nedává nic zpátky. Jde-li o případ, kdy jste špatnou náladu zavinili opravdu vy, vše se dá vyříkat, omluvit se. Pokud jste ale v situaci, kdy můžete jen hádat, co si dotyčný umanul, v takovém případě je lepší odejít a vrátit se, až se nálada dotyčného spraví.

    Manipulují. Máte pocit, že do vztahu přispíváte jenom vy, ale ten druhý nepromešká příležitost, aby vám dal signál, že mu něco dlužíte. Ubližuje vám, ale zároveň to pojmenovává jako pomoc. Dělá to přeci kvůli vašemu dobru a vy si toho vůbec nevážíte. Také často pokládají zdánlivě neutrální otázky takovým tónem, že jde vlastně o útok. Větu typu: „Co jsi dnes dělal?“ lze vnímat jako příjemnou konverzaci, ale také jako výčitku, po které by mohlo následovat: „Vsadím se, že nic. Jako obvykle…“ nebo „Vsadím se, že tvůj den byl lepší než ten můj. Já se měl hrozně a ty se ani nezeptáš…“. Pokud na základě takto „nevinně“ mířené otázky vznikne hádka, buďte si jistí, že ve vyhroceném momentě řeknou: „Vždyť já se jen ptal, co jsi dnes dělal!“. Tím vás dostanou do nevýhodné pozice.

    Jejich pocity jsou vaše. Jde o jistý druh projekce. Pokud se zlobí, mohou se vyhnout zodpovědnosti za tuto emoci tím, že nařknou z negativity vás. Pravděpodobně budete zaskočení, protože nic takového nepociťujete. Začnete se bránit a obhajovat a nakonec budete možná opravdu vzteklí, protože jde o nevyrovnaný souboj a začínáte se do konfliktu zamotávat. Je proto důležité si uvědomovat, které emoce jsou vaše a které toho druhého. Jen tak budete připravení spirálu konfliktu zarazit hned v počátku.

    Citoví vyděrači. Když dojde na nějaký váš záměr, toxičtí lidé vás často postaví před nepříjemné dilema – buď váš plán, nebo oni. Přičemž neopominou situaci značně zdramatizovat a nepřímo vás přinutit k druhé volbě. Jsou zkrátka schopní počkat si na ten správný moment, kdy využít citového vydírání. Typická věta je „Kdyby ti na mně opravdu záleželo, večer bys byl raději se mnou než s kamarády.“ Nezáleží přitom na tom, zda se s kamarády vídáte jednou za týden, nebo jednou za rok. Toxické osobě je to úplně jedno.

    Zkazí vám každou radost. Ať jim sdělíte sebeskvělejší zprávu, nečekejte, že vás nechají dlouho se z ní radovat. Na všem najdou chybu a můžete si být jistí, že vám ji neopomenou řádně „vmést“ do tváře. Povýšili vás v práci? No ano, ale tolik práce za takové peníze, to přece ani nestojí za to… Tímto způsobem se snaží vás snížit na svou vlastní úroveň. Pokud ze sebe máte radost, nepotřebujete ničí schválení.

    Mají sklon ke zveličování. „Nikdy mi nepomůžeš… Vždycky jsi na mě hrubá.“ Toxičtí lidé rádi zkreslují a dramatizují situaci, jen aby vás vydráždili do pořádného konfliktu. Přitom takové výtky logicky nemohou být ve většině případů pravdivé. V takových situacích nestojí zato zavlékat se do konfliktu. Raději rovnou přerušte rozhovor nebo odejděte.

    Jsou samozvanými soudci. Trpělivě čekají na vaši chybu a ihned vám ji vytknou. Nemusí jít vlastně ani o chybu, stačí, když nesouhlasí s vaším způsobem života. Vznášením kritiky nebo upozorňováním na vaše chyby záměrně napadají vaše sebevědomí, protože cítí, že je vyšší než to jejich. Chybuje však každý, a pokud to nemá negativní vliv na okolí, není třeba člověka hned plísnit.

    Poznáváte ve zmíněných kritériích někoho blízkého, kolegu z práce, nebo snad sebe? Mít ve svém okolí toxické osoby není žádný med. Od takových lidí je dobré držet se co nejdále. Naštěstí existují způsoby, jak se jim zdárně vyhnout. A pokud se jim nemůžeme vyhnout, tak alespoň můžeme zvýšit svoji odolnost vůči jejich nezdravému působení. Někdy je to snadné, jindy to vyžaduje trochu tréninku a odhodlání. Této tematice se bude věnovat náš příští článek.

    Volně přeloženo z webu https://www.heysigmund.com/toxic-people/

    Manipulace: věty, které obchází rozum a zasahují srdce (2. část)

    V první části článku jsme se zabývali mechanismy, kterými manipulátor využívá druhé osoby k uspokojení svých cílů. Manipulace v nás obvykle vyvolává negativní pocity – provinilost, strach, pocit méněcennosti. V dané chvíli jsme zahlceni prožitkem a nepřemýšlíme racionálně.

    Jestli se nám povede zavést do mozku kontrolku "pozor, manipulace!", příště manipulátora můžeme včas odhalit a nepřistoupit na jeho nebo její hru. Věděli jste, že manipulace může být i přehánění naší slabosti, abychom se vyhnuli nepříjemnému úkolu? Přečtěte si 9 častých typů manipulátorů a věty, které by mohli používat. Jaký pocit ve vás vyvolávají?

    Typy manipulátorů

    Statistik. Jádrem manipulace je věta "všichni, jenom ty ne...". Přehánění a zobecňování je metodou, jak vyvolat u druhého pocit viny a nedostatečnosti.

    "Všichni normální kluci mají krátké vlasy." "Všechny holky v tvém věku už mají děti."

    Diktátor. Silně prosazuje svou vůli s odvoláváním se na tradici a autoritu. Může trvat na setkání v prostoru, kde má převahu a kontrolu, např. kancelář, dům, auto nebo jiné místo, kde pociťuje vlastnictví a dobře prostor zná (a vy ne).

    "Je mi jedno, co tě baví a nebaví. Řekl jsem, že půjdeš studovat práva tak, jako všichni muži v naší rodině." "Slušná svatba má být v kostele, jinak mě tam nedostaneš."

    Chudáček. Rád by něco učinil, ale nedostává se mu dostatečných sil, hraje si na "hlupáčka". Zdůrazňuje své nedostatky a svou méněcennost. Nepříjemné úkoly neslyší, nebo je zapomene. Předstírá, že nerozumí, co se po něm chce. Pasivně-agresivním způsobem vás manipulátor dotlačí k tomu, abyste za úkol převzali zodpovědnost a udělali to za něj.

    "Vůbec nechápu, jak máme dělat tu prezentaci a ještě mě strašně bolí hlava." "Já pokaždé u mytí nádobí něco rozbiju, raději se toho nebudu ani chytat."

    Počtář. Dělá vždy to, co je pro něj nejvýhodnější. Střídá taktiku biče a cukru dle okolností, chová se v očích druhých nepředvídatelně. Lichotky a dárky můžou být prostředkem, jak si odčinit minulou chybu a usmířit si osobu, kterou chce dále využívat.

    "Tome, tobě ty diktáty vždycky tak jdou, nechceš si dneska sednout ke mně?" "Já ti teď nemůžu půjčit na operaci, děti potřebují nové lyže a vůbec.."

    Drsňák. Některé osoby zvyšují hlas během diskuzí jako prostředek agresivní manipulace. Základním předpokladem je, že jestli budou křičet dostatečně hlasitě, nebo ukazovat jiné negativní emoce, podřídíte se jejich přání a dáte jim, co chtějí. Agresivní hlas je pro zvýraznění efektu často spojený s výraznou řečí těla, např. pozicí nebo gestikulací rukama.

    "Vypadni a vrať se, odkud si přišel, cizince tady nechceme!" "Tak ty jsi dělala přesčas, jo? Slyšíte všichni, jak mě moje žena podvádí a ještě mi lže??"

    Břečtan. Zdůrazňuje svojí závislost. Chce, aby se o něj jiní starali, a tak se tváří bezmocně, bezbranně. Využívá péče a laskavosti druhých.

    "Prosím, zůstaň tady, já to bez tebe nezvládnu, umřela bych strachy." "A co budu o víkendu jíst, když tu nebudeš? No, kdyžtak dojím ty staré sušenky ze skříně."

    Obětavec. Obětuje se pro druhé a tvrdí, že nechce nic pro sebe, ale zároveň vybírá daň.

    "Já ti vařím, žehlím, peru a ty se se mnou budeš jen hádat." "Vyzvednu tě na nádraží a ty mi pak uděláš radost a konečně se s ním rozejdeš."

    Mafián. Jsem tvá záštita a ochránce, ale musíš mi sloužit. Postavíš-li se na své nohy, smetu tě. Kdo nejde se mnou, je proti mně.

    "Brzy je dostaneme na kolena. Opovaž se ale ceknout."

    Poslední spravedlivý. Neustálá kontrola, kritika, zesměšňování. Vyvoláním špatného pocitu ve vás získává psychologickou výhodu, nadřazenou pozici. Cokoliv uděláte, nikdy to nebude dost dobré. Nenabízí ale konstruktivní radu, pomoc ani řešení. V jemnější podobě může být kritika podaná jako humor nebo ironie, ale "píchá" stejně.

    "Podívej se, jak vypadáš. Nedivím se, že tě z té zkoušky vyhodili." "Zase pozdě. Mně to už ani nepřekvapuje." "To bych o tobě neřekl.", "To jsi mě zklamal." "Kdyby maminka věděla,..."

    Jak se bránit manipulaci

    Jelikož manipulace zasahuje spíš emoce, než rozum, není snadné zastavit "toxický" pocit, který v nás vyvolává. Prvním a důležitým krokem je rozsvítit kontrolku "manipulace" v naší mysli. Zkusme si v takové chvíli uvědomit, že poznámka nepatří nám, je jen prostředkem k cíli manipulátora. Není nutné se omlouvat a vysvětlovat. Manipulativní věta by měla po nás "stéct". Můžete vyjádřit, že nerozumíte, na co nevhodnou otázkou naráží (tomu nerozumím… co přesně myslíš slovem...? Jakou situaci máš konkrétně na mysli...?). Manipulátorovi nenapovídejte, nechte ho podrobně vysvětlit, co chtěl říct. Často se dostane do úzkých.

    Také je možné manipulaci nahlas pojmenovat a navrhnout, aby se rozhovor dále rozvíjel konstruktivně a bez úderů pod pás. Důležité je ale přijmout chybu, jestli je kritika druhé strany oprávněná a sám se vyhnout manipulativním větám.

    Osobní integrita je nejlepší ochrana před manipulací

    Neztrácejte čas snahou obhajovat se před lidmi, kteří vám nechtějí porozumět. Neplýtvejte energií, abyste se každému zalíbili. Pravidelně kontrolujte, čemu věříte. Když si nejsme jisti, čemu věříme, je velice snadné, aby někdo jiný, kdo si je svým přesvědčením jistý, zmanipuloval naše myšlení.

    Zdroje:

    https://www.psychologytoday.com/blog/communication-success/201510/14-signs-psychological-and-emotional-manipulation https://www.psychologytoday.com/blog/in-flux/201610/9-things-you-can-expect-manipulative-people-do Typologie manipulátorů (s výjimkou "statistika") dle Vališová, A. (2008). Jak získat, udržet a neztrácet autoritu. Praha: Grada.

    Manipulace: věty, které obchází rozum a zasahují srdce (1. část)

    Většina z nás někdy používá manipulativní věty, aniž bychom si toho byli vědomi. Na druhou stranu se také necháme zatahovat do situací a vztahů, do kterých jsme se vůbec nechtěli dostat. Základní pocit spojený s manipulací je provinilost, kterou v nás manipulátor vyvolává. Abychom svou vinu „odčinili”, uděláme to, co po nás chce. Díky pochopení základních mechanismů manipulace se můžeme vtažení do manipulativních vztahů vyhnout.

    V mysli manipulátora

    „Důležité jsou jen moje potřeby a přání“

    Manipulátor je typicky přesvědčen, že jeho/její pohled na situaci je jediný možný, protože je nejvýhodnější. Všechny situace a vztahy jsou o něm/o ní. To, co si myslí a cítí druzí, není důležité. Narušení mého prostoru – fyzicky, emocionálně, nebo spirituálně – manipulátora nezajímá. Mohou se klidně živit na někom, kdo se na jejich úkor vyčerpává, slábne a ponižuje.

    Nejlepším cílem manipulace je snadná kořist

    Nejzranitelnějšími osobami pro manipulaci a využívání jsou lidé s nízkou sebeúctou, kteří snadno podlehnou lichotkám, ale i uvěří kritice. Často mají snahu za každou cenu druhému vyhovět. Mají strach z odmítnutí, můžou častěji než jiní lidé prožívat pocity viny, úzkosti, obavy. Obvykle jsou více závislí na partnerech.

    „To ty zodpovídáš za moje štěstí.“

    Manipulátoři mohou chtít, abyste převzali odpovědnost za uspokojování jejich potřeb, takže nezůstává žádný prostor pro splnění těch vašich. Vědí, že mají dobrou šanci zatáhnout vás do vztahu, protože jste laskavá, vnímavá, pečující osoba. Mohou zprvu živit vaši dobrotu lichotkami a zdůrazňováním, jak úžasná osoba jste. V průběhu času bude ale chvály za tyto vlastnosti ubývat. Jste ve službě někoho, komu záleží jen na tom, co můžete udělat pro ně.

    Manipulace vždy útočí na city, obchází rozum

    Cítíte v přítomnosti druhého vinu? Je-li opodstatněná, je vhodné přiznat chybu a omluvit se. Manipulátor ale typicky vyvolává u druhých vinu ze svých pohnutek. Jestli vlastně nerozumíte, proč se tak cítíte, je možné, že jste právě manipulováni. Pocit viny může vznikat i vyčítavým pohledem („vy si nic nekoupíte, když jste si zkoušela 5 párů bot?“) nebo jinou neverbální komunikací. Další formou manipulace může být ponižování, citové vydírání, apod. Na konci ani nevíme, co se stalo, zůstává jen provinilý nebo méněcenný pocit.

    Manipulátor se snaží získat převahu a nadřazenost

    „Mluvte první, abych zjistil, kdo jste, a našel vaše slabiny”. Mnozí obchodníci používají tuto techniku, aby vás poznali. Tím, že se vás v úvodu ptají na obecné a zvídavé otázky, mají čas vytvořit si základní představu o vašem myšlení a chování, z něhož pak mohou zhodnotit vaše silné a slabé stránky. Sami pak reagují tak, aby se vám zalíbili. Zahlcení fakty a statistikami. Některé osoby využívají „intelektuální šikanu” tím, že se tváří jako experti, např. v oblasti prodeje a finanční situace, v odborných diskusích i jednáních. Zdůrazňováním svých znalostí a zkušeností se staví do pozice, ve které snadněji prosadí své argumenty. Časový nátlak při rozhodování. Tohle je častá taktika v oblasti prodeje a vyjednávání. Manipulátor tlačí, abyste udělali rozhodnutí dřív, než jste připraveni. Pod tlakem a v napětí se zvyšuje pravděpodobnost, že se „zlomíte” a podřídíte požadavkům agresora. Zahlcení procedurami a byrokracií. Někteří lidé můžou používat administrativu a různé procesy k tomu, aby udrželi svou nadřazenou pozici a vám zkomplikovali život. Tato technika může také zdržet hledání faktů a pravdivých informací, nebo zakrýt chyby, které nemají být odhaleny. Manipulace tichem. Úmyslné neodpovídání na vaše hovory, zprávy, emaily apod. Manipulátor získává sílu tím, že vás nechává čekat a snaží se do vaší mysli zasít pochybnost a nejistotu.

    Jak rozpoznat manipulaci

    Jestli přede mnou pomlouvá druhé, nejspíš před druhými pomlouvá mně

    Chcete-li znát snadný způsob, jak rozlišit manipulátora od empatických lidí, věnujte pozornost způsobu, jakým mluví o druhých ve vztahu k vám. Často bude mluvit o vás za zády stejným způsobem, jako s vámi mluví o druhých. Manipulátoři jsou mistři „triangulace" - vytvoření scénářů a dynamiky, která umožňuje intriky, rivalitu a žárlivost.

    Věnujte pozornost činům

    Zaměřte se na to, co člověk dělá a jak moc je to v souladu s tím, co říká. Pozorujte je bez toho, abyste pro ně hledali omluvy. Jsou osoby, které vás kritizují, poučují nebo shazují, opravdu tak bezchybné, jak se tváří?

    Ve druhé části článku si představíme 9 typů manipulátorů a jejich klasické věty. Jaké metody používá diktátor, počtář, nebo chudáček? A jak se vůči manipulaci bránit? Přečtěte si v pokračování.

    Zdroje:

    https://www.psychologytoday.com/blog/communication-success/201510/14-signs-psychological-and-emotional-manipulation https://www.psychologytoday.com/blog/in-flux/201610/9-things-you-can-expect-manipulative-people-do

    Na vlně extáze – fenomén Flow (část I.)

    Možná jste už někdy zažili situaci, kdy vás nějaká činnost pohltila natolik, že jste zapomněli na plynutí času a vše kolem. Dokonce i sami na sebe. Mohlo tak uplynout pět i deset hodin, aniž byste pomysleli na hlad, žízeň nebo únavu.

    Jde o zvláštní stav mysli, který se nazývá Flow fenomén. Do češtiny se nejčastěji překládá jako plynutí. Okrajově se o něm zmínil už třeba antický myslitel Marcus Aurelius nebo vídeňský psychiatr Viktor Frankl, jehož poutavá teorie smyslu života se opírá o vlastní přežití koncentračního tábora. S ucelenou teorií fenoménu Flow však přišel až americký psycholog maďarského původu, který vlastní poněkud krkolomé jméno - Mihaly Csikszentmihalyi (výslovnost je přibližně tato: Miháj Číksentmiháji). Flow fenomén právem náleží do směru tzv. pozitivní psychologie, která se zabývá aspekty, jež nám zpříjemňují život a činí nás šťastnými. Při prožitku Flow-plynutí totiž zažíváme pocity smysluplnosti a energizujícího nadšení, které může vést až k prožitkům extáze.

    Co je to Flow

    Pojďme nyní zabrousit trochu hlouběji do fenoménu Flow. Jeho teorie je prostá, ale o to geniálnější. Pracuje totiž se dvěma proměnnými a tím jsou 1) dovednost člověka a 2) náročnost úkolu. Představíme-li si těžký úkol, k jehož provedení nemáme odpovídající dovednosti, nečiší z toho nic dobrého. Pravděpodobně nás totiž bude zužovat pocit napětí, úzkost a obava ze selhání. Je-li naopak úkol příliš jednoduchý, ale dovednost vysoká, budeme se potýkat buď s nudou, nebo si příjemně odpočineme.

    Pokud je mezi dovedností a náročností souhra, je napůl vyhráno. Záleží totiž ještě na jedné věci – na intenzitě obou proměnných, byť jsou sebelépe sehrané. Je-li úkol zároveň jednoduchý a naše dovednost ne zrovna oslňující, nastává pocit apatie. Ten zažíváme například u nekonečného přepínání televizních kanálů – to od nás totiž nevyžaduje nic než mačkání ovladače. Teprve když se náročnost i dovednost zvyšují, nastává to pravé zaujetí a pocit smysluplnosti – tedy Flow. Pokud máme to štěstí, že vykonáváme nad míru těžký úkol, který nám jde krásně od ruky, můžeme se dostat až do stavu extáze.

    Jak prožíváme Flow

    Lidé, kteří zažívají stav extáze (extrémní Flow), popisují své pocity jako naprostou ztrátu pojmu o čase a sobě samém. Jen sledují například své ruce, které jakoby oddělené od těla tvoří symfonii nebo román. Pocit kontroly a přemýšlení „jak na to“ je minimální – není ani zapotřebí, stejně jako když se necháváme unášet opravdovým proudem vody. Zároveň však nejde o bezmyšlenkovitost a pocit „vymytého mozku“. Právě naopak.

    Csikszentmihalyi spolu s psycholožkou Jeanne Nakamurou (2001) popsali okolnosti vzniku stavu Flow. Některé z nich se mohou vyskytovat izolovaně, ale to ještě nemluvíme o Flow v tom pravém slova smyslu. Pro zážitek toho správného „plynutí“ by totiž měly být přítomny všechny tyto okolnosti:

    dostavuje se intenzivní a soustředěná koncentrace na přítomný okamžik, daná činnost a povědomí jsou v silném spojení, dochází ke ztrátě sebereflexe, získáváme okamžitou zpětnou vazbu ohledně úspěšnosti naší aktivity (k tomu nám stačí naše vlastní smysly), zintenzivňují se pocity nadhledu nad celou situací, ztrácíme pojem o čase a plyne nám rychleji, zkušenost z činnosti je vnitřně obohacující a zakoušíme pocit smysluplnosti.

    Výzkumy Csikszentmihalyiho dokazují, že stav Flow není kulturně podmíněný. Probíhá stejně u lidí z celého světa, z odlišných kulturně-sociálních zázemí. A netýká se zdaleka pouze umělců. Flow můžeme zažít prakticky při každé činnosti, pokud splňuje „pravidla plynutí“ znázorněné v grafu výše. Můžeme tak zažívat šťastné chvíle jak u sportu, tak při chirurgickém zákroku (pochopitelně ze strany operatéra) nebo u vykonávání domácích prací.

    Protože fenomén Flow si zaslouží mnohem více prostoru, budeme se mu věnovat i v dalším článku. Dozvíte se například, jak Flow ovlivňuje naše kognitivní funkce a co se při něm odehrává v celém těle.

    Zdroje:

    https://www.ted.com/talks/mihaly_csikszentmihalyi_on_flow?language=cs C. R. Wright & S. H. Lopez (2001). Flow Theory and Research. Handbook of Positive Psychology. Oxford University Press, 195-206.

    Jak moc rozdílný je mužský a ženský mozek?

    Knihou z roku 1992 Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše si autor John Graz vysloužil mnoho kritiky. Společnosti vadil především důraz na genderové stereotypy, kterými autor ve své publikaci ani trochu nešetřil. Zásadní otázkou však zůstává: existují nějaké rozdíly mezi mužským a ženským mozkem? A pokud ano, ovlivňují chování a životy lidí?

    Mnoho vědců potvrzuje, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími (Jantz, 2014, Kattenburg, 2016). Studie ukazují, že muži mají obvykle větší levou část hipokampu, což je oblast spojená s pamětí. Další rozdílností je tzv. corpus callosum - struktura, která spojuje levou a pravou hemisféru a zajišťuje jejich komunikaci. Bylo zjištěno, že je silnější naopak u žen.

    Studie potvrzují zažité klišé…

    Z mnoha studií navíc vyplývá, že mužské mozky obsahují více šedé hmoty a ženské naopak více hmoty bílé. Šedá hmota se podílí na zpracování informací a bílá hmota „schvaluje“ komunikaci mezi šedou hmotou a jinými částmi těla. Bylo také zjištěno, že ženy dosahují lepších výsledků v jazykových a komunikačních dovednostech, zatímco muži dosahují lepších výsledků při používání svých prostorových schopností a navigaci. Mozky obou pohlaví sice vylučují stejné neurotransmitery, ale v různých množstvích. To může částečně vysvětlit rozdíly v chování mezi oběma pohlavími. Například, muži se zdají být více agresivní a impulzivní, ženy naopak empatičtější a citlivější.

    … ale nebude to tak horké

    Nicméně stále více studií potvrzuje, že je téměř nemožné nalézt čistě mužsky nebo žensky strukturovaný mozek (Kattenburg, 2016; Wheeling 2015). K takovému výsledku došla například behaviorální neuroložka Daphna Joel, která zkoumala mozek pomocí magnetické rezonance (MRI). Dospěla k závěru, že drtivá většina mozku vykazovala kombinaci mužských a ženských dominantních prvků. To dokazuje, že funkčnost mužského a ženského mozku se z části překrývá.

    Neurovědkyně Margaret McCarthy následně poznamenala, že tato studie poskytuje první důkazy o tom, že nemůžeme hovořit o čistě ženském a mužském mozku. To samozřejmě neznamená úplné zamítnutí skutečnosti, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími. Tyto rozdíly však nejsou u každého jedince konzistentní.

    Vezmeme-li v úvahu všechny faktory životního prostředí, které mohou potenciálně ovlivnit chování lidí a jejich životy, můžeme získat jasnější obraz o rozdílech v chování mezi muži a ženami. Pokročilé znalosti o rozdílech mezi pohlavími by mohly obohatit například výchovnou a vzdělávací sféru a mohly by tak poskytnout podporu pro děti od útlého věku.

    Alexithymie - když člověk nemluví jazykem emocí

    Alexithymie (z řečtiny a- lexi- thymia, čili žádná slova pro pocity) je vlastnost, kterou má v mírné, střední nebo silné podobě asi 8% mužů a 2% žen (Blanchard, Arena & Pullmeyer, 1981). Projevuje se obtížemi v rozeznávání a vyjadřování jednotlivých emocí. Podle Bermonda (2007) má alexithymie dvě dimenze: kognitivní, na které člověk bojuje s určováním, porozuměním a pojmenováním pocitů ("myslící" část emočního prožitku) a afektivní, která zahrnuje potíže s reakcí, vyjadřováním, cítěním a představováním ("prožitková" část emočního prožitku). Mezi další příznaky alexithymie patří:

    Snížené porozumění tomu, jak pocity vznikají Obtíže ve čtení výrazů obličeje a neverbální komunikace Omezená představivost Vysoká citlivost na tělesné prožitky Odosobněné vztahy s druhými

    Alexithymie není považována za poruchu samu o sobě, je však často spojena s různými psychickými poruchami, od autismu, deprese, schizofrenie, až po poruchy příjmu potravy a závislosti. Naproti chudobnosti emočního světa mívají lidé s alexithymií bohaté prožitky ve svém těle. Chybějící emoce mohou proces psychoterapie dělat těžším. Zde jsou dva příklady pacientů, u kterých lékař či terapeut pozoroval alexithymii (Lumley, Neely & Burger, 2007):

    Pan A., 50-letý obézní muž s hypertenzí, dostal v čekárně u obvodního lékaře netypický panický záchvat. Zdálo se mu, že se stěny kolem uzavírají a hlasy se mění na bzukot. Psychoterapeutovi tvrdí, že při tom necítil strach ani obavy, neměl žádné obrazy spojené s událostí a ani netušil, co záchvat spustilo. Pan A je vysokoškolsky vzdělaný, ženatý, ale má jen málo blízkých přátel, je orientovaný na detaily a těžko si představuje svět z perspektivy druhých lidí. Kromě mírné podrážděnosti vyjadřuje velmi málo emocí a na svůj psychický život má minimální náhled. Jako spouštěče svých stavů vidí spíše vnější okolnosti (počasí, práce, manželka, strava atd.) než vnitřní zážitky. V psychoterapii si pečlivě dělá zápisky, ale rozpravy o pocitech mu přijdou vzdálené a nudné.

    Paní B, 45-letá žena, přišla k lékaři pro chronickou bolest, únavový syndrom, a další zdravotní problémy včetně deprese. Během psychoterapie se odkrývají různá emoční témata (např. tvrdé tresty v dětství) a na tváři paní B jsou vidět silné pocity - především smutek, hanba a strach - ale nedokáže pojmenovat své emoce a přiřadit je ke vzpomínkám a zážitkům. Obzvláště těžce identifikuje hněv. Když jí negativní emoce naberou na síle, typicky přesměruje pozornost na tělo a hovoří pouze o tělesné bolesti bez zmínky o té psychické. Zajímavé však je, že paní B se ráda věnuje pocitům druhých a dokáže je dobře rozpoznávat. I to v terapii pomůže k tomu, aby se paní B přiblížila svému vnitřnímu světu, naučila se vyjadřovat hněv, a tím i zmírnila chronické bolesti a dysfunkce.

    Pokud jste v popisu alexithymie našli někoho blízkého, je dobré si uvědomit, že nepochopené signály, chladné reakce nebo nedostatky ve vyjadřování pozitivních emocí mají neurobiologický a psychologický původ. V komunikaci zkuste vysvětlovat své potřeby přímo: „Jsem dnes unavená, nechce se mi vařit. Pojďme dnes na večeři ven." Nebo jim pomozte označit pocity: „Vypadáš naštvaně. Trápí tě něco?" Či pojmenovat možné stresory, které víří pod povrchem: „Blíží se maturity, máš z toho strach?". Uvědomění, že váš blízký nemusí vnímat emoce stejně, jako vy, je užitečné při řešení konfliktů a nedorozumění.

    Ačkoliv koncept alexithymie pojmenoval psychoterapeut Peter Sifneos již v roce 1973, stále není jasné, jak vzniká. Jedná se o stabilní rys osobnosti? Nebo "odříznutí" od emocí v důsledku minulých traumatických zážitků? Je alexithymie dědičná a dá se ovlivnit výchovou? A je protikladem alexithymie emoční inteligence? Některé výzkumy naznačují, že schopnost uvědomovat si a rozumět pocitům se dá rozvíjet. Zde je pár příkladů, jak na to:

    Psaní deníku: vyjadřování se psaním může být dobrým tréninkem schopnosti uvědomovat si emoce (Paes, Velasco & Gonzalez, 1999). Obecně se doporučuje psát deník každý den. Důležité je zkusit zahrnout více než věcný popis událostí dne, například pozorování o tom, co se děje ve mně a v mém okolí. Čtení povídek a románů: právě zde najdete bohaté popisy myšlenek, pocitů a zážitků. Díky nim se můžete naučit vyjadřovat emoce různými jazykovými formulacemi a lépe porozumět myšlenkovým pochodům druhých lidí (Kidd & Castano, 2013). Umělecké aktivity: divadlo, tanec, malování či terapie zaměřená na práci s tělem. Podle výzkumu (Levy, 1995) pomáhají tyto činnosti lidem s alexithymií rozpoznávat pocity a "vytahovat je na povrch". Psychoterapie: některé druhy psychoterapie (např. Kognitivně-behaviorální terapie zaměřená na všímavost) vás naučí, jak být vnímavější ke svým emočním stavům a jak identifikovat emoce druhých (Kennedy & Franklin, 2012). Skupinová psychoterapie zase pomocí interakcí s druhými prohlubuje schopnost emočního kontaktu s druhými (Beresnevaite, 2000). Relaxační techniky a hypnóza: Zatímco většina psychoterapií používá vyprávění jako cestu ke zmírnění alexithymických příznaků, hypnóza a relaxace používají cestu řízené imaginace a mentalizace na zvýšení emočního porozumění (Gay, Hania & Luminet, 2008). V jednodušší podobě se stačí věnovat veškerým aktivitám na rozvoj fantazie a představivosti.

    Zdroje:

    Beresnevaite, M.(2000). Exploring the benefits of group psychotherapy in reducing alexithymia in coronary heart disease patients: A preliminary study. Psychotherapy & Psychosomatics, 69:117-122. Bermond, B. et. al. (2007). A cognitive and an affective dimension of alexithymia in six languages and seven populations. Cognition and Emotion, 21: 1125-1136. Blanchard, E.B ; Arena, J.G. & Pallmeyer, T.P. (1981). Psychosomatic properties of a scale to measure alexithymia. Psychotherapy and Psychosomatics, 35, 64-71. Gay, M.C.; Hanin, D. & Luminet, O.(2008). Hypnotic imagery intervention in reducing alexithymia. Contemporary Hypnosis, 25: 1-13. Kennedy, M. & Franklin, J. (2002). Skill based treatment for alexithymia: An exploratory case series. Behavior Change, 19(3):158-171. Kidd, D. C. & Castano, E. (2013). Reading literary fiction improves theory of mind. Science, 342, 377-380. Levy, F. (1995). Dance and other expressive therapies. When words are not enough. New York: Routledge. Lumley, M. A., Neely, L. C., Burger, A. J. (2007). The assessment of alexithymia in medical settings: implications for understanding and treating health problems. Journal of Personality Assessment, 89 (3), 230- 246. Paez, D.; Velasco, C. & Gonzalez J.L. (1999). Expressive writing and the role of alexithymia as a dispositional deficit in self-disclosure and psychological health. Journal of Personality & Social Psychology, 77:630-641. https://blogs.scientificamerican.com/mind-guest-blog/the-emotional-blindness-of-alexithymia