Přečtěte si náš blog

Co je to Mindfulness a jak může pomoci ve stáří – 2. díl

Životní styl a kultura západní společnosti, které jsou do značné míry ovlivněny neustále rostoucí globalizací, jsou postaveny na výkonu, maximální efektivitě a výsledcích. Doba se neustále zrychluje; často se nám děje, že si ani nepamatujeme cestu do práce, multitasking udává rytmus našeho dne a večer už jen vyčerpaní a přehlcení informacemi z okolí přicházíme domů. Tomuto se však dá velice snadno a elegantně předcházet – jak??

V minulém díle jsme si obecně nastínili, co je to mindfulness a jaký má vliv na mozek a další oblasti našeho zdraví. Kromě základní definice a popisu problematiky, je často výhodné uvést si ji také do protikladů – přispívá to k hlubšímu porozumění. V tomto případě si tedy vysvětlíme, co mindfulness není; za co je často zaměňována, co je a není jejím předmětem a jaký má význam ve stáří.

Problematika všímavosti

Všímavost je vrozenou schopností mysli, kterou disponuje do určité míry každý z nás; „jedná se o přirozenou schopnost nezaujatě pozorovat, zaznamenávat, znovupoznávat a pamatovat si prožívané psychické jevy“. Abychom tedy správně porozuměli pojmu všímavost, je třeba rozlišovat mezi těmito psychickými jevy a samotnými psychickými významy. Mezi psychické jevy řadíme v první řadě procesy mysli (paměť), psychické stavy (city) a psychické vlastnosti (charakter). Naopak psychické významy jsou konkrétní obsahy myšlenek a představ. Všímavost však zůstává vždy „nad“ těmito obsahy – to znamená, že samotný proces myšlení může být předmětem všímavosti, zatímco konkrétní myšlenka či obraz už ne. Zjednodušeně řečeno: pokud si vzpomenete na svoji poslední dovolenou v Řecku, jde o vzpomínání. Pokud si všimnete, že vzpomínáte, jde o všímavost.

Uvědomění si tohoto rozlišení v obsahu všímavosti je důležité především proto, že se vyvarujete chybám, kdy se lidé snaží „zastavit proud myšlenek“, odpoutat se pomyslně od svého těla či představovat si něco zvláštního až mystického. Naopak, všímavost znamená pozorovat a uvědomovat si se zájmem a trpělivostí, co se právě teď děje uvnitř i kolem nás; co vnímáme v těle a našimi smysly, jak to prožíváme, zda nás u toho napadají nějaké myšlenky a jak to spolu všechno souvisí.


 

Jak začít?

Bdělé všímavosti se může naučit každý. Nerodí se lidé, kteří jsou více „duchapřítomní“ než jiní. Všímavost je možné rozvíjet a posilovat pravidelným cvičením, a později ji implementovat do našeho každodenního života.

Klasickým a zcela nejzákladnějším nácvikem všímavosti, který je podobný meditaci, je zaměření se na dech:

Najděte si pohodlnou pozici, v níž budete mít rovná záda, ale nebude vám působit nepohodlí. Nemusíte se krčit v tureckém sedu, stačí se posadit na paty, případně si je podložit polštářem, nebo si můžete jen volně sednout na židli. Sledujte přítomný moment tak, jak je. Cílem všímavosti není „utišení“ mysli nebo dosažení věčného klidu. Jenom pozorujte co se děje kolem a uvnitř vás. Pro snížení ruchů z okolí je dobré zavřít oči. Nechte jakékoli hodnotící myšlenky plynout kolem. Když si všimnete, že se objevují, nebo že začínáte místo pozorování dané obsahy posuzovat, všimněte si jich a nechte je plynout dál. Vraťte se k bodu číslo dva. Pokud to pro vás bude těžké, nadechněte se a zaměřte svoji pozornost na dech; jaké vjemy to ve vás vzbuzuje, jak se studený vzduch dostává do vašich plic, a jak se vrací zpátky a dotýká se pokožky nad vašimi rty. Pokuste se znovu zaměřit na přítomný okamžik. Nekárejte sami sebe za to, že jste se ztratili v myšlenkách a přestali si „všímat“. Pouze trénujte rozpoznávání toho, kdy se vám mysl zatoulá a vraťte se tak do nynějšího To je podstata mindfulness – nácvik vracení se, a to znovu a znovu, zpátky do přítomnosti. Pokud se vám podaří „vrátit se“ pouze jednou, nebo vůbec, nic to neznamená. Jen tuto skutečnost zaznamenejte a vraťte se k následujícímu nádechu.

Zaměření se na dech je tolik populární především proto, že se jedná o jednoduchý fyzický vjem, který nosíme pořád s sebou. Můžeme jej tak použít jako kotvu k přítomnosti. Mindfulness je nám dostupná nejen v tiché místnosti a stabilní poloze, lze ji praktikovat i během běžných každodenních činností – můžete si například všímat své chůze, nebo toho, jak vám chutná jídlo.


 

Nikdy není příliš pozdě

Důvodů, proč lidé začínají s mindfulness, je mnoho; některým slouží jako „duševní hygiena“ či oddech od náročného pracovního dne, jiným pomáhá vyčistit mysl od negativních myšlenek. Málo kdo však vnímá mindfulness jako investici do budoucna. Stejně jako je třeba dbát na zdravou stravu, pravidelný pohyb a návštěvu lékaře, abychom si ve stáří mohli užívat důchodu v zachovaném fyzickém zdraví, je třeba takto postupovat i v případě naší mysli. Tu můžeme „posilovat“ stejně jako sval, a to pravidelným nácvikem mindfulness.

Jak jsme již zmiňovali v minulém díle, praktikováním všímavosti dochází ke změnám ve struktuře mozku, což má pozitivní efekt na prevenci úzkostí a depresí, ale také na kognitivní schopnosti. Existuje řada výzkumů zabývajících se degradací kognitivních funkcí u seniorů a jejich možnou nápravu pomocí mindfulness metod. Výsledky jedné studie ukázaly, že u populace lidí nad 60 let došlo ke zpomalení přirozené degradace kognitivních funkcí, které jsou spojeny se stářím. Zda-li může praxe mindfulness kognici zcela „obnovit“ či dokonce „vylepšit“ je však zatím otázkou bádání a hlubšího výzkumu. Role mindfulness jakožto prevence úzkostí v pokročilém věku, které jsou často následkem stárnutí, je i přesto významná; depresivní ladění u starší populace je jedním z nejrozšířenějších psychologických problémů, který má dopad na celkovou kvalitu života

Závěrem

Mimo „vylepšené“ kognitivní schopnosti, jež jsme zmiňovali v prvním díle, je „vedlejší účinkem“ mindfulness praxe i celková vyrovnanost, duševní pohoda a vnitřní klid. Nejde však o to, hnát se za cílem, ale ocenit a plně prožít samotný proces všímavosti, aniž bychom očekávali její pozitivní přínos. Bez tohoto uvědomění se totiž budeme trápit a pomyšlení na meditaci nás akorát bude více stresovat, jelikož budeme mít pocit, že se nám nedaří ji „dělat správně“. Stejné je to ve sportu; pokud se budeme honit za vypracovanými svaly, samotná návštěva fitness centra se nám znechutí. Lidé tak dělají stejné chyby při nácviku všímavosti; snaží se odstranit myšlenky nebo mají pocit, že když budou usilovně meditovat, stanou se tak „moudřejším“ nebo lepším člověkem. Není nutné v tom hledat něco vyššího či komplikovaného, stačí jen na chvíli vypnout režim autopilota a plynout.


Zdroje:

Malinowski, P., & Shalamanova, L. (2017). Meditation and cognitive ageing: the role of mindfulness meditation in building cognitive reserve. Journal of Cognitive Enhancement. doi:10.1007/s41465- 017-0022-7.

Brown, K.W., Ryan, R.M. (2003): The benefits of being present: The role of mindfulness in psychological well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 84, 822-848.

Benda, Jan (2007): Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi.

Československá psychologie, 51, 2, 129-140.

 

Rozšiřující zdroje:

Jak začít s mindfulness: https://patrikedblad.com/habits/how-to-practice-mindfulness/

Jon Kabat-Zinn: https://www.youtube.com/watch?v=ULJSacYFzzQ&feature=youtu.be

Vytvoření prostoru pro meditaci: https://www.thebrecklife.com/creating-home-meditation-space.php

 

Mindfulness kurzy v ČR:      

Jaroslav Chýle: http://www.mbsr.cz

Jan Burian: http://praveted.info/mindfulness                                                                      

Michal Dvořák: https://bemindful.cz

Co je to Mindfulness a jaký má vliv na funkci mozku – 1. díl

Mindfulness neboli „všímavost“ je v současné době vzrůstajícím trendem především v západním světě. Původně pochází z tradiční buddhistické psychologie. Co si pod tímto pojem lze představit?

Díky jejímu buddhistickému původu není neobvyklé, že je často zaměňována s jógou či meditací, což se nevylučuje, ovšem není to totéž. Je pravda, že meditace je efektivní nástroj, skrze nějž můžeme mindfulness praktikovat, jedná se však o mnohem víc. Je to stav, ve kterém si člověk plně uvědomuje a věnuje pozornost tomu, co se děje v přítomném okamžiku – tady a teď. Nemusíme přitom sedět v tureckém sedu, můžeme v tomto stavu zažívat jakoukoli chvíli v každodenním fungování.

Je to stav uvědomování si

Jinou definici poskytuje také zakladatel osmitýdenního programu Mindfulness Based Stress Reduction (zkráceně MBSR), Jon Kabat-Zinn, který říká, že mindfulness je stav „uvědomování si, jež vyvstává prostřednictvím úmyslného soustředění pozornosti v přítomném okamžiku a bez posuzování zkušenosti, odhalující se okamžik za okamžikem“.

Tento autor přinesl pojem mindfulness i do výzkumné sféry v západním světě. Je zakladatelem Kliniky pro redukci stresu, kde vyvinul léčebný program MBSR, jehož cílem je pomoci lidem efektivněji zvládat stresující podněty a zmírnit tak následky způsobené dlouhodobým působením stresové zátěže. Mezi tyto se řadí především úzkosti, deprese či syndrom vyhoření a s nimi spojená psychosomatická onemocnění. Intervence v rámci tohoto programu však vycházejí z mohutného výzkumu, který pojem všímavosti zbavuje původního náboženského – někdy až esoterického – zabarvení. Dnes slouží principy všímavosti (coby meditačního tréninku) i jako nástroj v rámci psychoterapie.

 

Co je to všímavost?

Všímavost znamená uvědomovat si se záměrem, co se právě teď děje uvnitř i kolem nás. Co vnímáme smysly, jak vnímáme své tělo, jaké nás napadají myšlenky, jaké prožíváme emoce – a to bez posuzování, hodnocení či očekávání. Tímto uvědomělým pozorováním vytváříme prostor mezi podnětem a reakcí. Díky tomu získáváme „odstup“, který nám poskytuje vhled a větší kontrolu na tím, co se děje v našem vnějším i vnitřním prostředí. To nám v praxi umožňuje obratněji reagovat především ve stresových a náročných situacích.

Všímavý mozek

V posledních letech se mindfulness pro svoji popularitu dostala i do popředí vědeckého výzkumu – díky předpokládanému pozitivnímu efektu na mozek a kognici. Několik současných studií potvrdilo, že trénink všímavosti (především formou meditace) produkuje fyzicky měřitelné změny ve strukturách mozku, které mají za následek zlepšení kognitivních schopností jako např. exekutivní funkce, regulace pozornosti, paměťové procesy či zvládání emocí. Při zobrazení mozku pomocí zobrazovací metody fMRI (funkční magnetická rezonance) u jedinců, kteří se účastnili dvouměsíčního tréninku všímavosti, došlo ke zvýšení hustoty šedé kůry mozkové, která má na starost především asociační funkci. Mimo jiné se oblasti mozku, mezi nimiž byla naměřena vyšší konektivita, podílí také na mechanismech pozornosti. Ty mají pozitivní efekt na schopnost „vyklidnit“ mysl, čímž předchází „toulavým myšlenkám“ a ztrátě pozornosti při práci.

Být „všímavý“ se vyplatí

V jiné studii zase zkoumali vliv programu meditace a vhledu (MBSR) na imunitní systém člověka. V tomto výzkumu se mimo EEG záznamů mozku pozorovala i odezva těla na vakcinaci chřipky. Prokázalo se, že u testované skupiny se, během i po absolvování programu, významně zvýšilo množství protilátek v krvi v reakci na vakcínu chřipky. Kromě toho byla u participantů, bezprostředně po ukončení programu, naměřena vyšší aktivita v levé anteriorní části mozku (oblast spojovaná s pozitivním cítěním).

V mnoha dalších studiích se rovněž našla spojitost mezi pravidelnou praxí všímavosti a zvýšenou fyziologickou hladinou hormonu melatoninu, který má vliv na kvalitu spánku, ale také imunitu. Další prokázaná pozitivní stimulace prefrontálního laloku mozku tréninkem bdělé pozornosti, byla spojena s intuicí, introspekcí a regulací emocí – konkrétně strachu. Tyto poznatky dávají velký význam všímavosti v prevenci nejen duševních, ale i somatických onemocnění.

Mezi další příznivé účinky všímavosti na naše zdraví a kognici se řadí:

zvýšení kapacity pracovní paměti zpomalení kognitivní degradace ve stáří redukce úzkostných stavů a následků deprese vlivem snížení hladiny kortizolu „zrychlení“ procesu učení u dětí (rozvoj kreativity) potencionální redukce risku deviantního chování u mladistvých snížení emocionální reaktivity zvýšení flexibility adaptivního chování v náročných či stresových situacích

Závěrem

Na chvíli „se zastavit“, všimnout si okamžiku, ve kterém se nacházíme, jak se v něm cítíme a co v něm prožíváme, aniž bychom je nějak „nálepkovali“ či hodnotili, může být v době zaměřené na výkon, maximální efektivitu a výsledky vítanou změnou. V druhé části článku se dočtete jak na to, na co si dát během tréninku mindfulness pozor a jaké benefity nám může všímavost přinést ve stáří.


 

Zdroje

Mooneyham, B. W., Mrazek, M. D., Mrazek, A. J., Mrazek, K. L., Ihm, E. D. & Schooler, J. W. (2017). An integrated assessment of changes in brain structure and function of the insula resulting from an intensive mindfulness-based intervention. Journal of Cognitive Enhancement.

Sato, J. R., Kozasa, E. H., Wallace, B. A., & Amaro Jr., E. (2017). Neuroimaging data from a single participant before and after a meditation retreat: a proof of concept study. Journal of Cognitive Enhancement. doi:10.1007/s41465-017-0025-4.

Benda, Jan (2007): Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi.

Československá psychologie, 51, 2, 129-140.

Sheridan, J. F. (2003): Alterations in brain and immune function produced by mindfulness meditation. Psychosomatic Medicine. 65 (4), 564-570.

Moore, C. (18. únor, 2020). What is mindfulness. Stařeno z https://positivepsychology.com/what-is-mindfulness/

Selva, J. (4. únor, 2020). History of mindfulness. Staženo z https://positivepsychology.com/history-of-mindfulness/

Rozšiřující online zdroje:

Český mindfulness institut: http://www.mindfulness-institut.cz
Jon Kabat Zinn o mindfulness: https://www.mindful.org/jon-kabat-zinn-defining-mindfulness/
Mindfulness podle Americké psychologické společnosti: https://www.apa.org/monitor/2012/07-08/ce-corner
Vytvoření prostoru pro meditaci: https://www.thebrecklife.com/creating-home-meditation-space.php

Spánek jako nejlepší nootropikum

Zkoušíte všechno možné, jak zvýšit intelektuální schopnosti sebe nebo svých dětí, od tabletek po cvičení mozku? Pak byste neměli zapomenout na jedno z nejefektivnějších nootropik, které známe: spánek. Jeho nedostatek totiž kognitivní výkon sníží natolik, že jej nevyváží ani cvičení s tabletkami dohromady.


„Všichni pátrají po magické formulce, která zlepší vzdělání napříč všemi společenskými vrstvami a etniky, která měřitelně zlepší výsledky testů, docházku a počet úspěšně složených maturit, aniž bychom za to museli platit. Tady ji máte!“

Anthony Portantin, kalifornský senátor a předkladatel zákona, který kalifornským školám zakazuje zahajovat výuku moc brzy, aby studenti měli čas se vyspat. Pokud Vám taková idea zní naivně nebo směšně, vězte, že se zákon zakládá na doporučení medicínských organizací a v říjnu 2019 byl za aplausu pediatrů a spánkových expertů schválen.


Pozornost přirozeně podmiňuje veškeré další kognitivní funkce. Právě porucha pozornosti se tak mnohdy skrývá i za domnělými intelektuálními nedostatky nebo obtížemi s pamětí. Což z pozitivního pohledu znamená, že zlepšení pozornosti může zvýšit celkový kognitivní výkon, od školního prospěchu přes pracovní efektivitu až po kognitivní úpadek ve stáří. Pro mnohé z obyvatel uspěchaného prvního světa je přitom nejefektivnější cestou k navýšení pozornosti přestat ji blokovat nedostatkem spánku.

Zaměření pozornosti požadovaným směrem v mozku začíná ještě dřív, než se předmět našeho soustředění vůbec dostane do vědomí. Mozek musí „zapnout“ oblasti, které se zabývají právě tím, čemu se chce věnovat: zvýšit činnost oblastí důležitých třeba pro studium fyzikálních pouček, a naopak omezit aktivitu center emočních vzpomínek, aby hlavu nevystavoval přemítání o posledním rande.

Thalamus a další nervové struktury navíc upravují váhu různých podnětů, které soupeří o naši vědomou pozornost. Pokud se snažíte číst, mozek „zesílí“ zrakové vjemy, a naopak potlačí vzruchy z uší nebo útrobních nervů. Nervové impulzy ze zrakových center pak budou silnější nejen metaforicky, ale i fyzikálně. Díky tomu si je spíš uvědomíme, a také nervové dráhy při svém průchodu zásadněji ovlivní: lépe si je zapamatujeme.

Pozornost ovlivňuje i jednotlivé neurony zpracovávající zrakové podněty: zvyšuje citlivost těch buněk, které zpracovávají právě takové podněty, na něž se chceme soustředit. Třeba v případě čtení tak naše zraková kůra bude citlivější na tvary připomínající písmenka a nacházející se v té části zrakového pole, kde leží knížka.

Klíčovou roli přitom hraje noradrenalin, hormon vyplavovaný při stresu, ale taky důležitý neurotransmiter – a centrum, které jej produkuje v mozku: locus coeruleus (nebo krátce LC). Při spánku nebo odpočinku zůstávají neurony LC v relativním klidu, zatímco ve stresu naopak pálí o sto šest, čímž podporuje naši ostražitost – tedy schopnost věnovat pozornost rozličným podnětům ze všech stran a smyslů. Pro poklidné soustředění pak potřebujeme přesně odměřené a načasované výstřely buněk LC, které v mozku „zdůrazní“ právě ty podněty, na které se chceme soustředit, zatímco v souvislosti s jinými se odmlčí. 

Právě tento jemný mechanizmus může nevyspání narušit. Únava a útlum přirozeně LC inhibuje. Mozek pak může na nedostatečnou aktivaci reagovat zvýšením biologického stresu, která činnost LC povzbudí. Stres ale zaprvé LC povzbuzuje k nespecifickému zvýšení aktivity a zadruhé ovlivňuje i řadu dalších nervových procesů, takže nás sice udrží v bdělém stavu, ale soustředění znesnadňuje.

Podobně působí i řada dalších, biologicky odlišných mechanizmů, které spojují dobré soustředění a dostatek spánku. Kromě přímých spojitostí se na důležitosti spánku pro duševní výkon podílí i jeho vliv na emoční a tělesné obtíže: snížení doby spánku o pouhou hodinu zvyšuje o desítky procent pravděpodobnost vzniku depresí nebo úzkostí – a významně se podílí i na riziku obezity, cukrovky a onemocnění cév a srdce.


O tom, že spíme málo, přitom není pochyb. Jak američtí, tak čeští náctiletí spí v průměru sedm a půl hodiny: o 75 minut méně než před první světovou válkou a o 60 méně než 8,5 až 9,5 hodiny, které doporučují odborníci. A může za to hlavně začátek školy rigidně nastavený na osmou, který nutí adolescenty vstávat pořád stejně brzy, zatímco čas usínání se od průmyslové revoluce nepřestává opožďovat. A právě na začátek vyučování se soustředí současné debaty – které vyústily například v kalifornský zákon zakazující základkám začínat před osmou a středním školám před půl devátou.

Posunutí školy z osmé na devátou se skrz lepší školní úspěchy přetaví v celoživotní lepší pracovní uplatnění – z ekonomického hlediska tak pro žáky znamená pětistovku ke každé výplatě navíc.

Co může přinést půl hodiny spánku navíc, dobře ilustrují propočty dopadů posunutí prvního zvonění o hodinu, které v praxi školákům přidá ke spánku právě přibližně půlhodinu. Závěr amerického think tanku mluví o zlepšení napříč předměty o 0,175 směrodatné odchylky – číslo, které si lze představit jako zvýšení v IQ testech o dva a půl bodu. A takové školní zlepšení se projeví i finančně: podle citovaného modelu celoživotním navýšením příjmů o 1,4%.

Pro základní orientaci si tak můžeme ekonomický přínos bonusové půlhodiny spánku během školní docházky představit jako pětistovku navíc ke každé výplatě, kterou za celý život dostaneme. Spát dost se zkrátka vyplatí.


K přečtení:

Are you searching for No. 1 essay writing service today? You canget more info - and you will have less troubles in your life. Try this opportunity. O spánku a nepozornosti: Arns et al. (2019). Editorial: Time to Wake Up: Appreciating the Role of Sleep in Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder. O zaměření pozornosti: Moore: Neural Mechanisms of Selective Visual Attention O noradrenalinu: Aston-Jones: Brain structures and receptors involved in alertness O zkracování spánku napříč dvacátým stoletím: Matriccani et al. (2014). In search of lost sleep: Secular trends in the sleep time of school-aged children and adolescents.

Existuje souvislost mezi koronavirem a demencí?

V Číně a v USA byly zaznamenány případy, kdy koronavirus přímo ovlivnil činnost mozku a kognitivních funkcí. Virus nenapadl jen dýchací ústrojí, ale pronikl do mozku. Následkem byl vznik zánětu – někdy s různými komplikacemi. U takto postižených osob se poté projevily známky demence.

Zasažení jedinci byli zmatení, nedokázali popsat, kde jsou či jak se jmenují, a u některých z nich se předtím objevil delirantní stav. Z dosud zjištěných informací vyplývá, že lidé, kteří prodělali encefalitické komplikace, by byli pravděpodobně takto postiženi i jinými typy virových onemocnění (např. pokud by prodělali těžkou chřipku). Zdá se také, že byli nějakým způsobem oslabení, ať už se jednalo o chronické onemocnění, či onemocnění neurodegenerativní.

Podobných případů je zatím minimum

Je ovšem velmi důležité říci, že jde o komplikace při vážném průběhu onemocnění a jsou popsány pouze jednotky případů. Jen pro přehled – ve světě se od začátku letošního roku k 13. 4. nakazilo přes 1,8 milionů lidí a z toho jich přes 113 000 zemřelo.

Případů, kdy nový typ koronaviru napadl mozek, byla hrstka. Právě z důvodu malého počtu případů nelze dělat závěry, nejprve musí být známy výsledky klinických studií a průběh onemocnění u takto postižených lidí. Vědci i lékaři tak čekají na klinické studie a výzkumy, aby mohli zjistit více o tom, jak se vir dostal do mozku, co pomáhá v léčbě právě této komplikace, zda má trvalé následky a kdo je touto vzácnou komplikací nejvíce ohrožen. V Itálii, která je nejvíce postiženou zemí Evropy, vzniklo speciální oddělení NeuroCovid pro nemocné s neurologickými obtížemi.

Dodržujte zásady ochrany

Pro všechny tak stále platí stejné zásady ochrany:

Nestýkat se s lidmi, nechodit na místa, kde je více osob najednou a vycházet ven jen v nejnutnějších případech. Dodržovat odstup alespoň dva metry, nepodávat si ruce ani se jinak dotýkat. Mít ochranu úst a nosu, pokud vycházím z domova. Při příchodu domů si pečlivě umýt ruce a hlavně – nesahat si špinavýma rukama na obličej, do očí nebo do otevřených ran či oděrek.

Nejvíce ohroženi novým typem koronaviru jsou chronicky nemocní lidé a senioři. Pro ty existuje mnoho dobrovolnické pomoci, takže nemusí chodit na nákupy, do drogerie ani do lékárny. Sledujte dění v místě svého bydliště a zjistěte, jaké služby jsou pro vás dostupné.

Společně to zvládneme!

Zdroje:

https://pubs.rsna.org/doi/full/10.1148/radiol.2020201187

https://www.mdpi.com/1999-4915/12/1/14

http://www.szu.cz/tema/prevence/aktualni-situace-poctu-onemocneni-2019-ncov-podle-ecdc

https://www.wikiskripta.eu/w/Encefalitida

https://www.novinky.cz/zahranicni/koronavirus/clanek/cast-pacientu-s-covid-19-ma-poskozeni-mozku-40319231

https://smartmania.cz/vedci-varuji-koronavirus-muze-zpusobit-poskozeni-mozku/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

 

Bronz, který bychom neměli chtít vyhrát: nadměrná konzumace alkoholu v Česku

Všichni to známe – večerní pivíčko s přáteli, tu a tam nějaká ta oslava, o víkendu panáky na zábavě nebo všednodenní sklenička či dvě u filmu před spaním. Kdo nepije ať se připraví na překvapené výrazy ostatních, opakování „opravdu si nedám“ nebo vymyšlené lékařské diagnózy neumožňující přiťuknout si s ostatními lektvarem společenskosti.

Průzkumy Světové zdravotnické organizace dlouhodobě staví Českou republiku na přední příčky konzumace alkoholu (v roce 2005 se dokonce jednalo o druhé místo na světě), a i při snaze vědců upozorňovat na negativní účinky této látky nadále zůstáváme při starém.

Alkohol je obrovskou částí naší kultury; pivo považujeme za dominantní charakteristiku českého národa, jsme hrdí na slivovici a moravská vína… a něco o nás koneckonců možná vypovídá i občany zvolený prezident, který otevřeně hájí nadměrné pití a svými excesy vzbuzuje posměch i v zahraničí (x, x, x).

Roli hraje určitě i cenová dostupnost – vědci z amerických univerzit analýzou dat zjistili, že nižší cena alkoholických nápojů pozitivně koreluje s vyšší mírou zneužívání alkoholu a s ním spojeným násilí a zločiny. V Česku je alkohol bezprecedentně levný – například v průzkumu provedeném v roce 2016 byla Praha označena za nejlevnější metropoli v Evropě co se alkoholu týče.

Pít jako Čech

Ve statistice OECD z roku 2017 Česká republika s přehledem trumfla i příslovečné Dánsko. Zatímco většina zemí (včetně Lotyšska a Francie, ve kterých byla tehdy spotřeba alkoholu vyšší než u nás) vykresluje v grafu v posledních deseti letech úsečky směřující dolů, Česko své trendy v ročních průměrech spotřeby nějak drasticky nemění.

V nejnovější statistice Světové zdravotnické organizace (2018) se změnily první dvě příčky (první Litva, druhé Moldavsko), za kterými následujeme my s roční spotřebou 12.9 litrů čistého alkoholu na osobu (15+). Jen něco přes čtvrtinu celkové dospělé populace tvoří podle Státního zdravotního ústavu trvalí abstinenti (3,7 %) a umírnění konzumenti alkoholu (24,6 %). Největší částí populace jsou pijáci s mírným rizikem (53,2 %), a zbývajících 18,6 % obyvatel (více než jeden milion lidí) spadá do kategorie rizikového pití. Pod „rizikovým pitím“ rozumíme jak osoby, které alkohol zneužívají, tak i jedince zařazené do kategorie „problémového pití“ a alkoholiky.

Metla lidstva

Když mluvíme o „alkoholu“, přesněji máme na mysli ethanol, celebritu chemické skupiny alkoholů. Jedná se o psychoaktivní látku působící euforicky v malých dávkách a ve větších množství tlumivě, v extrémně vysokých dávkách je pak pro lidský organismus jedovatá.
Při požití alkoholu se nejprve dostaví pocity uvolněnosti, zvýšeného sebevědomí, máme lepší náladu. Jak noc pokračuje a skleničky přibývají, cítíme zhoršení jemné motoriky, problémy s rovnováhou, rozmazané vidění. Někde mezi 0.25-0.4% koncentrací alkoholu v krvi může dojít k výpadkům vědomí či celkovému bezvědomí, zpomaluje se tepová frekvence, přichází zvracení. Nebezpečná hranice je u každého jinde, obecně však mezi 0.35 až 0.8 procenty alkoholu v krvi jedinec upadá do kómatu, respirační a tepová frekvence jsou nebezpečně sníženy a hrozí smrt.

Ročně je alkohol je zodpovědný za obrovské množství úmrtí – v porovnání s ostatními drogami představuje výrazně nejvyšší společenské riziko. Podle Světové zdravotnické organizace je alkohol nejvyšším rizikovým faktorem předčasné úmrtnosti, zodpovědný za 10 % úmrtí lidí mezi patnácti a devětačtyřiceti lety. Tři miliony úmrtí v roce 2016 souvisely se škodlivým užíváním alkoholu – 1.2 milionu lidí zemřelo na následky trávicích a kardiovaskulárních onemocnění, dalších 400 tisíc na rakovinu, zbylý necelý milion na následky zranění (nehody, sebepoškozování, napadení).

Malé množství je ale zdravé, tak na zdraví! …nebo raději ne?

Zajisté jste zaslechli o prospěšnosti pití malého množství alkoholu (až 1 sklenička denně pro ženy a 2 pro muže). Některé studie opravdu prokázaly souvislost mírného pití s lepším celkovým zdravím - například zde u zdravě se stravujících diabetiků došlo ke „skromnému“ snížení kardiometabolického rizika, v této studii potvrdili snížené riziko onemocnění diabetem, v britské studii zaznamenali u mírných pijáků menší četnost ledvinových kamenů…

Novější vědecké články však ukazují, že to se vztahem mírného pití a zdravotní benefity nebude tak slavné. V jedné novozélandské studii například skupina mírných pijáků ukazovala lepší zdraví než abstinenti a osoby s vysokým příjmem alkoholu; po tom, co vědci při analýze ošetřili proměnné související se socioekonomickým stavem participantů, rozdíl byl mezi skupinami téměř nulový.

Autoři zde také upozorňují, že závěry dřívějších studií naznačujících prospěšný vliv alkoholu na zdraví nejednou pramenily z chybné metodologie – abstinenti v kontrolní skupině, se kterou vědci výsledky porovnávali, často nepili alkohol z nějakého zdravotního důvodu, což samozřejmě vedlo ke zkreslení výsledků.

Když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Ti, kteří pijí příliš, samozřejmě pozitivní účinky na zdraví očekávat nemohou. Opačný extrém, abstinenti, mohou mít pro nepití nejrůznější důvody – například jim to nedovoluje zdravotní stav, žijí v chudobě, nebo byli v minulosti závislí na alkoholu. Někde uprostřed pak leží ideální populace těch, kterým bylo dáno vzdělání a bohatství, a mohou si tedy spíš dovolit žít šetrněji, dbát na své zdraví, netrávit čas v nebezpečném prostředí. 

„V podstatě je nemožné ze spousty těchto výzkumů usoudit, zda mírné pití přispívá ke zdraví, nebo je to jen tím, že část společnosti, která pije mírně, je jen bohatší a má se lépe, a proto máme dojem, že mírné pití je pro nás dobré“, shrnul Gideon M-K v článku pro The Guardian.

Pokud vás zajímá, do jaké kategorie konzumenta alkoholu se řadíte, a zda byste své návyky možná měli změnit, doporučuji vyzkoušet krátký a přehledný test na stránkách kampaně Suchej únor.

Čtyři roviny psychoterapie po úrazu mozku

Psychoterapie léčí mysl i mozek – což z ní dělá vhodnou léčbu i v případě jeho poškození cévní příhodou nebo úrazem. Jenže různých psychoterapeutických přístupů jsou desítky a konkrétních terapií stovky. Které z nich jsou vhodné při poškození mozku?

 

Každý domácí kutil ví, že někdy pomůže kladivo, zatímco jindy se hodí spíš šroubovák. Totéž platí i při plánování terapie: klíčová je otázka, čeho vlastně chceme docílit. Ideálně bychom samozřejmě veškeré důsledky poškození mozku nechali zmizet mávnutím kouzelného proutku, jenže takový proutek medicíně chybí. Vedle samotného snižování přímých, biologických důsledků poškození tak mezi základní cíle patří i kompenzace ztracených funkcí. A hlavně co nejlepší kvalita života, protože uzdravený pacient je nejen ten, kterému se navrátilo co nejvíc funkcí – ale hlavně ten, kterému se žije dobře.

Studie o současné psychoterapii pacientů s poškozením mozku Od smyslu k redukci symptomů tak začíná rozlišením čtyř rovin uzdravování:

Redukce symptomů. Může jít o pohybová nebo kognitivní omezení, nicméně mezi přímé, biologické důsledky poškození mozku často patří i emoční problémy, od depresí přes popudlivost po vztek. Redukce nevhodného chování. Biologické důsledky i náročnost zvládání nastalé situace často vyvolá nebo zhorší špatné návyky – terapie tak zároveň může předcházet například rozvoji závislosti na alkoholu nebo drogách. Zlepšení emočního zvládání. V reakci na pracovní, sociální i osobní změny pacienti přirozeně trpí i sekundárními emočními problémy. Nejistota jak ohledně uzdravení vlastních schopností, tak ohledně dalšího pracovního uplatnění a postavení v rodině a ve společnosti bývá stejně náročná jako akutní problémy – a na rozdíl od přímých biologických dopadů poškození mozku z principu není neléčitelná. Znovunalezení životního cíle. Terapie soustředící se na čtvrtou rovinu pacientovi pomáhají „najít nový smysl života tváří v tvář (nikoli navzdory) dopadům poruchy mozku,“ zdůrazňují autoři studie důležitost nalezení vlastní role v novém světě, do něhož pacienta uvrhlo neurologické poškození.

Na začátku byl Freud

Jak s čtyřmi rovinami uzdravování souvisí různé psychoterapie? Na jejich začátku stálo odhalení nevědomých procesů, které ovlivňují duševní život člověka. Z práce Sigmunda Freuda se rozvinuly psychoterapie nazývané hlubinné a psychodynamické, které lidské problémy vnímají v kontextu jeho nevědomí založeného na vrozeném temperamentu, výchově v dětství a prožitých traumatech. Člověku samotnému tyto souvislosti unikají – a terapeut je expertem, který je umí odhalit. Pacientovi tak pomůže pochopit skryté procesy, které ovládají jeho chování, aby se stal svým vlastním pánem.

V jednadvacátém století vychází z psychodynamických kořenů například relační psychoanalýza, která se zabývá mezilidskými vztahy. Lidé totiž svému okolí nepřizpůsobují jenom chování, ale podle náznaků blízkých lidí upravují i myšlení a prožívání. Příkladem mohou být docela obyčejná uklidňující slova přátel nebo rodiny – ale i méně zjevná vodítka v jejich chování, podle nichž můžeme třeba usuzovat, jestli je v určité situaci na místě nechat se obsluhovat druhými, nebo překonat nesnáze a obsloužit se sám. Následky úrazu logicky naruší předchozí rovnováhu ve vztazích – a psychoterapie ji může pomoci obnovit a vrátit tak člověku možnost těžit z uspokojivých vztahů s ostatními lidmi.

Kognitivně-behaviorální terapie cílí na problematické symptomy

Poválečná Amerika ovšem hledala vědečtější teorie než freudovské představy o těžko měřitelných nevědomých procesech. Nacistická eugenika navíc zdiskreditovala myšlenku, že by lidské vlastnosti měly být vrozené. Alternativu nabídla behaviorální terapie: přesvědčení, že lidskou psychiku řídí podobné principy jako chování laboratorních myší nebo Pavlovových psů. Terapeut se tak pokouší postupně změnit navyklé reagování na podněty a životní situace.

K behaviorálním metodám se postupně přidaly i metody kognitivní, které pracují se složitostmi lidského myšlení, ale základní idea zůstává: duševní problémy pramení z nevhodných reakcí na prostředí, v němž člověk žije – a terapeut je proto přeučuje. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se tak zakládá na racionálním pochopení vlastních možností a chyb v úsudku. Pacienty vzdělává a učí myslet a jednat tak, aby se jim v konečném důsledku žilo lépe. Protože se zabývá hlavně konkrétními, jasně definovanými problémy, působí hlavně na první a druhé úrovni.

Postmoderní přístupy v psychoterapii přináší nová řešení

Mechanistické chápání lidské psychiky se ale neslučovalo s hippie atmosférou šedesátých let – a navíc neumělo vysvětlit krutost, jíž byli schopní docela obyčejní lidé, jak ukazovala válka ve Vietnamu nebo slavné vězeňské experimenty. Zrodily se tak další přístupy, které podstatu lidské psychiky hledaly v pocitu životního smyslu a prospěchu společnosti – a psychické onemocnění vnímaly jako jejich nedostatek. Humanistická a existenciální terapie tak klientovi nic nevysvětluje ani nepřeučuje, ale podporuje ho v nalezení vlastního místa ve světě – například tváří v tvář změnám, které mu vnutil úraz mozku.

Složitosti světa, v němž žijeme, posléze daly vzejít dalším, „postmoderním“ terapiím, které kladou důraz na jedinečnost každého z nás, včetně narativní terapie. Ta se soustředí na význam, který přikládáme různým lidem, hodnotám, vztahům a zážitkům, a ukazuje, že není daný a že jej můžeme měnit. Taková terapie podporuje zvládání změn po poškození mozku nalézáním nových východisek a pohledů na svět a sebe samého, takže se soustředí hlavně na třetí úroveň.

Mezi současné trendy v psychoterapii patří hlavně vzájemné obohacování a mísení různých přístupů. Široká skupina „terapií třetí vlny“ přidává ke kognitivně-behaviorálním metodám spirituální nebo existenciální prvky. Výsledkem jsou například fúze KBT a meditace mindfulness, které uklidňováním člověka na biologické i psychické úrovni cílí na první a třetí rovinu uzdravování.

 

Jednotlivé úrovně vyrovnávání se s poškozením mozku se samozřejmě prolínají a nemá smysl je od sebe oddělovat. Model, který je rozlišuje, ale ukazuje důležitost psychoterapie v péči o člověka, který utrpěl poškození mozku – a také odhaluje, jak mohou různé přístupy každý jinak přispět k obnovení kvality života.

 

K přečtení: podrobně směřování různých psychoterapií po úrazu mozku popisuje studie FROM MEANING TO SYMPTOM REDUCTION: Contemporary approaches to psychotherapy after traumatic brain injury.

 

Bez telefonu ani ránu: Mozek pod vlivem smartphonů

Z původních neelegantních minipočítačů pro nadšence a podnikatele se za pár desítek let vyvinuly lehoučké spotřebiče akorát do ruky, bez kterých si spousta z nás každodenní fungování dovede jen těžko představit. Odhaduje se, že více než polovina světového obyvatelstva vlastní chytrý telefon – samozřejmě platí, že čím vyspělejší stát, tím větší procento uživatelů mobilních zařízení. Jsou ale skutečně takovým přínosem, jak se zdá, nebo spíše omezením, které nás izoluje?

Snadný a téměř neomezený přístup k informacím, možnost komunikovat v reálném čase i s lidmi z opačných koutů světa, aplikace a vychytávky usnadňující a obohacující naše životy tolika způsoby - není složité pochopit, proč se chytré telefony staly hitem. Poslední dobou však věda začíná upozorňovat i na druhou stranu mince.

Temná stránka

Jako uživatelé sociálních sítí jsme nepřetržitě v reálném čase zavalováni zprávami o dění po celém světě ale i novinkách ze životů našich přátel, celebrit a idolů. Přepínáme z jedné aplikace na druhou, účastníme se několika konverzací najednou, „lajkujeme“ jako o závod a soutěžíme o pozornost online světa. Ať už to jsou palce nahoru, srdíčka, hvězdičky, nebo cokoliv dalšího, jedno mají společné: potenciál způsobit závislost.

Odlož ten mobil na chvilku!

Tak schválně: dovedete si představit, že strávíte jeden den bez internetu, jakýchkoliv elektronických komunikačních zařízení, ale i televize, rádia a novin? Necelá tisícovka vysokoškolských studentů napříč kontinenty si ve studii „ The World Unplugged “ vyzkoušela abstinovat od médií po čtyřiadvacet hodin; ti, kteří vydrželi celý den, popisovali svou zkušenost v rámci spektra nepříjemných pocitů – panika, osamělost, nuda, prázdnota, bezmoc, úzkost, izolace apod. Nemálo účastníků studie bylo konfrontováno se svou, jak napsali, „závislostí“, a popisovali tělesné a psychické stavy podobné k abstinenčním příznakům.

Od pokusných krys k blikajícím automatům na dopamin

F. Skinner byl významným představitelem behaviorismu (psychologický směr zabývající se reakcí organismů na podněty prostředí). Jako snad každý vědec rád zavíral zvířata do klecí, a v takto kontrolovaném prostředí pomocí odměn a trestů (jídlo/voda a elektrické šoky) zkoumal, jaký způsob posilování vyžadovaného chování funguje nejlépe.

Nejefektivnějším řešením se ukázalo být posilování v náhodném poměru k počtu reakcí (variable ratio). Myši odměňované v náhodných časových intervalech mačkaly páčku uvnitř skříňky kompulzivně, častěji než „participanti“ ve skupině s pravidelnou odměnou.

My lidé si takový vlastní Skinner box dobrovolně nosíme v kapsách. „ Když klikáme na červené ikonky upozornění vedle aplikací, nevíme, jestli objevíme zajímavý e-mail, lavinu „lajků“, nebo naopak vůbec nic. Je to ta možnost zklamání, co nás nutí ke kompulzivitě “, řekl deníku Guardian bývalý zaměstnanec Googlu, T. Harris. Rutinní swipování směrem dolů trefně přirovnává k mechanismu herních automatů – nikdy nevíme, co přijde. Každou minutu mimo síť riskujeme nepřítomnost v momentu, kdy se na nás má usmát štěstí a my opět zvítězíme v loterii společenského uznání, vyčíslené jak jinak než počtem srdíček či odpovědí pod naším příspěvkem.

Neurobiologickým vysvětlením toho, proč se pro společenské uznání z obrazovek našich mobilů rádi vracíme, je neurotransmiter jménem dopamin. Tato látka přirozeně vznikající v mozku ovlivňuje funkce související s motivací, emocemi a systémem odměny. Dopamin zásobuje lidský organismus příjemnými pocity po uskutečnění nějaké pro nás prospěšné aktivity. Odměňované chování v mozku posiluje asociaci mezi stimulem, procesem chování a výslednou odměnou, a proto se k činnosti uvolňující dopamin vracíme, abychom znovu mohli cítit potěšení a spokojenost. Může jít o cokoliv – od potřeby jídla, sexu či společenské interakce až po vyhledání další dávky drogy nebo znovupřilepení zraku (a prstů) na obrazovku telefonu.

Nadměrné užívání smartphonů mění strukturu mozku

Odbornice na problematiku závislostí Mandy Saligari v rozhovoru pro deník Independent prohlásila: „ Když mluvíme o závislosti, lidé mají tendenci soustředit se na danou substanci či věc – ale ve skutečnosti je to vzorec chování, který se projevuje různými způsoby “, a jako příklad uvedla kromě závislosti na smartphonech např. posedlost jídlem nebo sebepoškozování. Tento názor zapadá do moderního konceptu tzv. behaviorálních závislostí.

Vedle „klasické“ závislosti (psychoaktivní látka a fyzická závislost na ní) tedy rozlišujeme závislost behaviorální či nelátkovou, jejíž definice je postavena na projevech nekontrolovatelného chování, výskytu bažení a nesouladu cítění s chováním.

Ve studii publikované v únoru 2020 přinesl tým vědců fascinující, ale zároveň velmi znepokojivé zjištění. Při srovnání mozkové struktury zdravých participantů a osob skórujících vysoko v testech „závislosti na smartphonech“ ( smartphone addiction – novodobý pojem označující závislostní chování související se smartphony, a jeho fyzické a psychosociální důsledky) byly nalezeny významné fyzické odlišnosti. Analýza snímků z magnetické resonance odhalila u skupiny závislých na smartphonech snížený objem šedé hmoty, a to v různých oblastech mozku zpracovávajících např. emoce, identifikaci objektů a paměť.

Co přesně si z tohoto můžeme vzít a jaké další výzkumy toto zjištění přinese? Na zodpovězení podobných otázek nejspíš  nebudeme muset čekat příliš dlouho. Pokud jste podobný problém zaznamenali i u sebe, nezoufejte, nejste v tom zdaleka sami. Jak rozpoznat závislost na smartphonech a které kroky podniknout, abyste ji překonali, si můžete přečíst například zde .

 

Zdroje:

Laura Silver - Smartphone Ownership Is Growing Rapidly Around the World, but Not Always Equally.
https://www.pewresearch.org/global/2019/02/05/
smartphone-ownership-is-growing-rapidly-around-the-world-but-not-always-equally/ International Center for Media & the Public Agenda (ICMPA) - The World Unplugged.
https://theworldunplugged.wordpress.com/ Kendra Cherry - The Skinner Box or Operant Conditioning Chamber.
https://www.verywellmind.com/what-is-a-skinner-box-2795875 Simon Parkin - Has dopamine got us hooked on tech?
https://www.theguardian.com/technology/
2018/mar/04/has-dopamine-got-us-hooked-on-tech-facebook-apps-addiction Juliane Horvath et. al. - Structural and functional correlates of smartphone addiction.
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0306460319313802?via%3Dihub PsychologyToday – Dopamine. https://www.psychologytoday.com/us/basics/dopamine Trevor Haynes - Dopamine, Smartphones & You: A battle for your time.
http://sitn.hms.harvard.edu/flash/2018/dopamine-smartphones-battle-time/ Jeff Parsons - Smartphone addiction physically changes the human brain, argue scientists.
https://metro.co.uk/2020/02/19/smartphone-addiction-physically-changes-human-brain-argue-scientists-12261335/ Paul Lewis - 'Our minds can be hijacked': the tech insiders who fear a smartphone dystopia.
https://www.theguardian.com/technology/2017/oct/05/smartphone-addiction-silicon-valley-dystopia?
CMP=fb_gu&utm_medium=Social&utm_source=Facebook&
fbclid=IwAR2tjjJPzNdf5bP_fy11sa74XqBdsASEafqWUDu4SIjQyTYeSiym1lwK0Y4#
Echobox=1581945479 Nir Eyal - Variable Rewards: Want To Hook Users? Drive Them Crazy.
https://www.nirandfar.com/want-to-hook-your-users-drive-them-crazy/

Proč je důležitá včasná diagnostika demence a co jí brání?

Snad u každé nemoci hraje zásadní roli doba, kdy ji lékař objeví – nachází se v pokročilém stádiu, nebo teprve v rané fázi? Čím dříve se její existence odhalí, tím větší jsou šance na uzdravení či zpomalení jejího průběhu. U demence tomu pochopitelně není jinak. Pacienti však návštěvu lékaře velmi často odkládají. Proč?

Prvotní příznaky jsou nenápadné

Včasná diagnostika znamená, že se na nemoc přijde ještě v raném stádiu. Tehdy ještě nemusí být výrazná ani nemusí zásadně ovlivňovat život nemocného či jeho okolí. Leckdy o ní sám nemocný vůbec neví. Pokud se jedná o nemoc, kterou umí dnešní medicína vyléčit, je šance na úplné uzdravení velmi vysoká.

Některé nemoci se bohužel zatím vyléčit nedají – patří sem i zmíněná demence. Postupná ztráta kognitivních schopností je v tomto případě nevyhnutelná – naštěstí ji okamžitá léčba dokáže významně zpomalit.

Co nemoc způsobuje?

Demenci definujeme jako mozkovou chorobu, za jejímž vznikem stojí degenerativní změny v mozkové tkáni. Bohužel se s ní v současnosti setkáváme poměrně často – příčiny mnohdy nejsou zcela zřejmé. Při vzniku podobné nemoci sehrává určitou roli dědičnost, a řada dalších faktorů.

Mezi nejčastější formy patří vaskulární demence, frontotemporální demence a Alzheimerova choroba. Zpočátku se jednotlivé typy liší, v pokročilejších fázích se příznaky mohou podobat. Ve všech případech je nutné zakročit včas.

Jak průběh nemoci vypadá v praxi?

Abychom si průběh nemoci dovedli lépe představit, uveďme si konkrétní příklad.

Představme si například pana Vlastu, kterému je 71 let. Je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata. Zdá se mu, že se mu zhoršila paměť, občas nedokáže najít to správné slovo a někdy se cítí být zmatený. Stalo se mu, že si nemohl vzpomenout na jména vnoučat, která pravidelně vídá.

Nyní může příběh pokračovat dvěma možnými způsoby.

První způsob je následující:

Pan Vlasta vnímá, že už to není ono, ale vždy si pro sebe řekne, že už stárne a příčinou bude tedy nejspíš věk: „Ostatní zapomínají víc, a to jsou mladší!“ Sice vnímá, jak je mu celá situace nepříjemná, ale nepřipouští si to. Jeho okolí si dost možná ještě ničeho nevšimlo, nebo si drobné potíže taktéž vysvětluje věkem. Pomalu propukající demence není takřka ničím bržděná. Pan Vlasta nepatří mezi aktivní seniory, kteří by se věnovali sportu. Nechodí ani na procházky. Aktivitu má jen se svými vnoučaty a tu považuje za dostačující. Ve volném čase sleduje televizi a čte noviny. Demence v tu chvíli nemá překážky.

Časem se Vlastova paměť a orientace zhoršují. On sám problém nevnímá, zato jeho okolí se začíná strachovat – dcera se obává nechávat děti jen s dědečkem. Vlasta si občas není jistý, jaký je měsíc, kolik má přesně vnoučat a co je hlavní – velmi špatně si pamatuje nové věci (že jeho vnučka jde do školky, že si naplánovali společnou dovolenou s přáteli, že už byl nakoupit).

Nemoc postupuje a Vlasta začíná být závislý na pomoci ostatních. Teprve nyní se dostává k lékaři, který ho vyšetří, sdělí závažnou diagnózu a následně mu předepisuje léky, které nemoc brzdí. Kvalita Vlastova života i jeho rodiny se výrazně snížila. Jeho žena o něj pečuje společně s jejich dětmi, ale všechny to hodně zmáhá. Vlastově ženě už je tou dobou 73 let a energie nemá na rozdávání. Jejich děti mají vlastní rodiny a práci. Vlastovi je 76 let.

A nyní se podíváme, jak by nemoc postupovala v tom lepším případě – kdyby pacient lékařskou pomoc vyhledal včas:

Pan Vlasta vnímá, že už to není ono a pro jistotu si zajde na preventivní prohlídku k lékaři, kde se svěří se svými problémy a obavami. Lékař udělá rychlé orientační vyšetření a posílá Vlastu na diagnostiku ke specialistovi. Za necelé dva měsíce přicházejí výsledky.

Diagnóza demence je šokující, ale Vlasta ihned dostává léky na zpomalení nemoci a doporučení na kognitivní tréninky. Lékař mu sděluje možnosti v jeho místě bydliště a objednává ho na další kontrolu. Demence je bržděná takřka všemi možnými dostupnými prostředky – léky, kognitivními tréninky s odborníkem, domácím tréninkem, dostatečným pohybem a pravidelnými kontrolami u lékaře.

Ačkoli je nemoc jen bržděná, Vlasta i jeho rodina si ještě po mnoho dalších let dokážou udržet podobnou kvalitu života. Jinými slovy, i v 76 letech Vlasta hlídá svá vnoučata, dokáže nakoupit a potřebuje pomoct jen se složitějšími věcmi. Paměť už sice není, co bývala a zapamatovat si nové věci je pro Vlastu těžké, ale přesto dokáže dobře fungovat a užívat si zaslouženého důchodu.

Návštěvu lékaře nepodceňujte

Každý, kdo podobné příběhy slyšel už mnohokrát, naprosto samozřejmě řekne, že je důležité jít k lékaři co nejdřív. Realita ovšem bývá jiná.

Stojí za tím strach a snaha oddálit případnou diagnózu. Přesvědčení, že vám se to nemůže stát, vždyť přece nemoc nemáte v rodině. Nebo životní přístup ve stylu „lepší nevědět“ a „až budu dementní, bude mi to už jedno“.

Někteří lidé krom obav a úzkosti pociťují tíhu stigmatu. Bojí se, že už je okolí nebude brát stejně jako dřív, budou méněcenní, zbyteční nebo dokonce na obtíž. Pochopitelně hraje roli i vlastní ego („Nejsem žádný dement!“). Ať už je to strach, úzkost, snaha neztratit sebe sama, nebo jen touha zůstat tím, kým jsem, co vede k nasazení masky „všechno je v pořádku“, výsledkem je horší průběh nemoci a nedůstojný konec života. Obojí ovlivní nejen nemocného, ale také jeho nejbližší.

Jak z toho ven?

V první řadě je nutné přijmout, že se jedná o nemoc, která se může přihodit i vám. Buďte aktivní a zvídaví ještě v plném zdraví, a jakmile pocítíte, že se vám do mysli vkrádají první pochybnosti, seberte odvahu a vyhledejte lékařskou pomoc.

A pokud si nejste jisti u někoho z vašich příbuzných, také se je snažte motivovat k návštěvě lékaře.

První projevy demence jsou velmi obecné a podobné příznaky mohou mít i jiné nemoci. Nechte na odbornících, ať zjistí příčinu. Nebuďte na to sami a dejte si šanci na lepší a především kvalitnější život.