Přečtěte si náš blog

Jak střevo ovlivňuje lidskou psychiku

Střevo ovlivňuje lidskou psychiku. Tato věta by na počátku 21. století vzbudila nejspíš jen rozpačitý pohled a nepochopení leckterého neurologa. Za posledních deset let ale vzniklo tolik výzkumů, které hypotézu potvrzují, že o tomto prazvláštním vztahu mezi střevem a mozkem není pochyb. Ostatně spojení mezi zažíváním a myslí se odráží i v běžném jazyce: „Nemůžu to strávit“, „Leží mi to v žaludku“ nebo „Já se z toho…“. Ač se může zdát, že střevo a mozek nemají vůbec nic společného, není tomu tak. Enterická nervová soustava (ENS), jak se říká tenkému a tlustému střevu, je druhý nejkomplikovanější orgán, co se týče spleti nervových vláken. Tato hustá síť má jeden důležitý úkol – bedlivě sledovat, co se ve střevech odehrává a svým vlastním „rozumem“ korigovat, co se s potravou stane. Jde tedy o největší senzorický orgán lidského těla – zpracovává více informací než oči nebo uši. Vyhodnocení složitých výpočtů pak posílám mozku cestou tzv. bloudivého nervu, který spojuje ENS s mozkem. Díky tomu nejvyšší řídící orgán získává velmi důležité informace přímo z „centra dění“.

Experimenty

Střevo samo o sobě je fascinující orgán hodný bádání. Zvláštní pozornost je ale ve výzkumech věnována také bakteriím, které obývají stěny ENS. Zjistilo se, že ač jde o organismy, které nemají s lidským tělem nic společného a pouze jej využívají jako hostitele, mohou mít významný vliv na chování jedince. Jako příklad lze uvést tyto studie:

Výzkum z roku 2011 zkoumal, jak střevní bakterie mění chování myší v život ohrožující situaci. Badatelé vložili myši do nádoby s vodou, ve které nedosáhly na dno. Musely tedy plavat tak dlouho, dokud jim vydržely síly. Polovina z nich byla nakrmena bakterií Lactobacillus rhamnosus, která pozitivně ovlivňuje střevní mikroflóru. Tyto myši pak plavaly o poznání déle a vykazovaly méně stresových hormonů, než myši bez této bakterie. Když jim však badatelé přerušili bloudivý nerv, rozdíl mezi myšmi zcela vymizel.

Další studie (2011) také sledovala, jak změna střevní mikroflóry ovlivní chování myší. Vybrali si dva vyšlechtěné druhy myší – jeden se vyznačoval plachostí a ten druhý naopak odvážností a zvídavostí. Oběma skupinám nejprve antibiotiky zcela vyhladili střevní mikroflóru. Poté těmto „sterilním“ jedincům vpravili do zažívacího traktu bakterie typické pro opačnou skupinu myší. A výsledek? Skupina bázlivých myší se rázem stala zvídavou, zatímco původně odvážná skupina se stala ostýchavou. To byl poznatek zcela průlomový, protože dokazuje, nakolik jsou drobní obyvatelé střev zodpovědní za chování jedince.

V roce 2013 provedli vědci bakteriální studii přímo na lidech. Probandi měli za úkol konzumovat určitou směs bakterií po dobu čtyř týdnů, což je dostatečná doba k tomu, aby střevní mikroflóra prošla zásadní změnou. Po této době byly jejich mozky podrobeny vědeckému zkoumání. Výsledky byly překvapivé. Některé mozkové oblasti totiž prošly výraznou změnou, například oblast pro zpracování emocí nebo bolesti.

Vliv stresu na střevo

Když zažíváme stresovou situaci, mozek vyšle do střeva jasný signál: energii, kterou by využilo na trávení, musí věnovat tělu. Tato zpráva putuje z mozku pomocí sympatických vláken. ENS na tuto zprávu reaguje tak, že zpomalí svou činnost. Není v tom žádný problém, když jde o ojedinělou a krátce trvající akci. Pokud je ale tělo ve stresu příliš často (nebo trvale), významně se to podepíše na zažívání. Člověk se pak cítí malátně, trpí nechutenstvím, nevolností nebo průjmy. Jde o zoufalé volání střeva po lepším zacházení. Když jej neposloucháme, vlivem snížené sekrece ve stěnách orgánu dochází k předráždění imunitních buněk – střevo se tak stává čím dál víc přecitlivělé a vyhodí jej z rovnováhy i takové podmínky, které dříve zvládlo levou zadní.

Stres má také významný vliv na změnu střevní mikroflóry. Dlouhodobé nepříznivé podmínky zvládnou ustát pouze některé druhy mikrobů, zatímco ty subtilnější odkráčí do věčných lovišť, což jen podpoří další množení těch přeživších. Vzniklá nerovnováha pak může mít na svědomí negativní psychické změny. Špatná zpráva je, že tento stav neodezní spolu s vymizením stresové situace. Náprava těchto škod je totiž na mnohem déle. Navíc soudě podle zmíněných výzkumů mají miniaturní bakterie nezanedbatelný vliv na to, jak se cítíme, jak si věříme nebo jak vnímáme bolest.

Neměli bychom tedy zapomínat, že při prožívání stresu jedeme na jakýsi dluh. Ten bychom si pak měli vynahradit zaslouženým odpočinkem, aby střeva byla opět spokojená. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat také času, kdy konzumujeme potravu. Dbát na to, abychom u jídla neprožívali negativní emoce, nebyli ve stresu a spěchu.

Zdroje:

Enders, G. (2015). Střevo není tabu. Praha: Ikar.

Bercik, P. et al.: The Intestinal Microbiota Affect Central Levels of Brain-Derived Neurotropic Factor and Behavior In Mice. In: Gastroenterology. 2011; 141 (2), s. 599 – 609. Dostupné zde: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/21683077

Bravo, J. A. et al.: Ingestion of Lactobacillus Strain Regulates Emotional Behavior and Central GABA Receptor Expression in a Mouse via the Vagus Nerve. In: Proc Natl Acad Sci. USA. 2011; 108 (38), s. 16050-16055. Dostupné zde: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/21876150

Tillisch, K. et al.: Consumption of Fermented Milk Product With Probiotic Modulates Brain Activity. In: Gastroenterology. 2013; 144 (7), s. 1394-1401. Dostupné zde: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/23474283

Dokážeme změnit svou osobnost? Část II.

V minulém článku jsme psali o teorii osobnosti zvané Pětifaktorový model osobnosti. Dlouho se věřilo, že osobnost změnit nelze. Teprve až studie z roku 2013 ukázala, že to není pravda. Výzkumu se zúčastnilo osm tisíc Australanů, kteří vyplnili dotazník mapující jejich osobnostní rysy. Po čtyřech letech pak odpovídali opět na ty samé otázky. Výzkumníci byli přesvědčení, že rysy zůstanou stejné, ale oproti očekávání se změnily. A to natolik, že ovlivnily celkovou spokojenost se současným životem.



Pět důležitých faktorů k dosažení změny osobnostních rysů:

Ačkoli je tedy změna osobnosti možná, rozhodně nelze říct, že je jednoduchá. Nestačí jen odhodlání a vytrvalost, ale také jasná vize a představivost. Pokud i vy toužíte po změně, je důležité si nejprve uvědomit, které faktory jsou pro zdárný proces určující.

Víra ve změnu. Víra v dosažení cíle je jeden z nejdůležitějších předpokladů pro dosažení trvalé změny. Vzpomeňme například na známý placebo efekt. Funguje to ale i opačně - pokud jste přesvědčení, že se vám změna nepodaří, pak to tak pravděpodobně dopadne.

Silná vůle. Bude zapotřebí si uvědomit, že je to váš boj a musíte mít silnou touhu se změnit. Nikdo jiný to za vás chtít nemůže.

Vytrvalost. Bude to běh na dlouhou trať a možná se mu budete muset věnovat každý den alespoň chvíli.

Vize. Aby vaše motivace ke změně neslábla, měli byste být schopní si představit, jak bude váš život vypadat po dosažení cíle. Možná někoho zaskočí vaše nové chování, budete to však stále vy.

Odhodlání. Budou vás čekat překážky a často si při pádu „odřete koleno“. Někdy budete mít chuť se vším praštit. To je přirozené. Jde přece o zásadní změnu, která vám za to ale stojí.

Jak dosáhnout změny osobnostních rysů krok za krokem:

A nyní se dostáváme k samotnému postupu, jak dosáhnout změny osobnostních rysů. Zde je důležité brát jednotlivé kroky poctivě a žádný z nich nevynechat. Možná budete pro některý z nich potřebovat více času, takže si jej dopřejte.

Identifikujte konkrétní rys, který chcete změnit, a jasně jej pojmenujte. Zároveň si konkrétně definujte, o jakou změnu chcete usilovat. Čím přesněji a jednoznačněji tento bod pojmete, tím snazší budou další kroky.

Uvědomte si všechny své pocity, pozitivní i negativní, které se vám u pomyšlení na změnu vynořují. Buďte k sobě upřímní a připusťte si beze studu jakékoli pochyby a strachy. Následně si vytvořte plán, jak tuto negativitu eliminovat. Čím větší poměr pozitivních pocitů vám zůstane, tím budete mít větší šanci na úspěch.

Představujte si jasně a často, jací budete po dosažení změny. Mohou to být jakékoli situace a obrazy. Fantazii se meze nekladou. Toto je velmi důležitý krok, který byste neměli opomíjet. Dokážete tím naprogramovat svou mysl a cíl tak bude snadněji dosažitelný. Představy navíc dokáží spustit emoce, o kterých jste ani netušili. Tím se možná vrátíte do bodu 2, ale zcela jistě poznáte, že to není cesta zpět, ale vpřed.

Učte se a vzdělávejte, pokud postrádáte nějakou důležitou dovednost k dosažení změny. Člověk se pořád učí a dvojnásobně to platí v případě, kdy se snaží vymanit ze svých zajetých kolejí. Učení nemusí bolet a ani to nemusí být nuda. Učit se můžete i vzorem – najděte si někoho, kdo vám bude inspirací. Zvolte takovou cestu, která vám bude vyhovovat.

Poohlížejte se po příležitostech k nácviku. Jakmile se objeví situace, ve které opakovaně selháváte, na moment se zastavte. Uvědomte si, že právě toto je ta chvíle, kdy máte příležitost začít dělat věci jinak. Využijte ji.

Jak to může v praxi fungovat?

Petr má dlouhodobé problémy se svým kolegou z práce a chce to změnit. Jak bude postupovat, aby změny trvale dosáhl?

Krok 1, Identifikace: „Vztah s kolegou je špatný, protože jsem příliš konfliktní a nevrle reaguji na jeho nápady“. O jakou změnu chce usilovat: „Chci být vlídnější ke svému kolegovi, otevřenější jeho nápadům a budovat přátelský vztah“.

Krok 2, uvědomění pocitů: „Toužím po dobré atmosféře na pracovišti. Těší mě představa, že by mezi námi bylo méně napětí. Zároveň se ale obávám, že nepřijme má přátelská gesta a vyloží si je jako přetvářku. Už nemůžu získat jeho důvěru“. Eliminace negativity: „Není nic špatného na vstřícném chování. Nemusím být ze dne na den jako vyměněný. Pokud si kolega vyloží mou vstřícnost špatně, je to ve výsledku jeho škoda“.

Krok 3, fantazírování: „Na firemním jednání je příjemná atmosféra... Užíváme si obědovou pauzu a smějeme se dávným malichernostem. Chodíme spolu na florbal. Náš pracovní tým dosahuje lepších výsledků“.

Krok 4, získání informací: vztahům na pracovišti se věnuje bezpočet rozvojových publikací. Petr se může zeptat svých přátel, zda si podobnou situací také prošli a jak s tím pracovali. Nevrlou náladu může Petr zlepšit meditací nebo sportem. Co takhle zkusit večerní běhání? Anebo možná stačí kolegu lépe poznat.

Krok 5, využití příležitosti: Petr se rozhodne jednat. Kroky už zná z rozvojových knížek a denně tedy aplikuje teorii v praxi. Zpočátku to možná trochu „drhne“ a kolega zaujímá nedůvěřivý postoj. Petr ale pokračuje s nácvikem vlídnosti, kolegu se snaží lépe poznat a dokonce spolu zajdu na pivo. Atmosféra v týmu se uvolňuje a Petr zažívá důležitou zpětnou vazby svého snažení – vynaložené úsilí ke změně nebylo marné a je mu teď mnohem lépe, což dále prohlubuje jeho pozitivní změnu chování.

Závěrem

Teď už je možná zřejmé, proč naše novoroční předsevzetí často dopadají nezdarem. K dosažení změny osobnosti je toho zapotřebí mnohem více, než jen chtít. Možná ještě jedna rada na závěr: sdílejte. Protože jak se říká, sdílená radost z dobrodružství a úspěchu se dvojnásobí.

Zdroje:

https://blogs.psychcentral.com/childhood-neglect/2015/01/the-5-essential-steps-to-change-a-personality-trait/

https://link.springer.com/article/10.1007%2Fs11205-012-0006-z

Hřebíčková, M. (2011). Pětifaktorový model v psychologii osobnosti: Přístupy, diagnostika, uplatnění. Praha: Grada.

Dokážeme změnit svou osobnost? Část I.

Novoroční předsevzetí jsou dobrá věc, ale často končí neúspěchem. Proč tomu tak je? Pokud si dáme za cíl častější návštěvu posilovny nebo méně hodin strávených u televize, hraje v úspěchu hlavní roli především disciplína. Co když ale toužíme změnit své chování? Ze samotáře se stát vyhledávaným společníkem nebo zvýšit psychickou odolnost vůči událostem, které nemůžeme ovlivnit? To je předsevzetí o poznání složitější a v neúspěchu se kromě slabé disciplíny promítá také naše vnitřní nedůvěra v dosažení opravdu trvalé změny.



Po dlouhou dobu panoval v odborných i laických kruzích názor, že lidská osobnost je daná a neměnná. Snahy o její změnu byly považovány za boj s větrnými mlýny. Jedna z nejznámějších teorií osobnosti vznikla v 90. letech 20. století. Jednalo se o rozsáhlý výzkum, jehož cílem bylo zjistit co nejpřesnější esenci vlastností, ze kterých se lidská osobnost skládá. Výstupem bylo definování pěti základních rysů osobnosti. Říká se mu Pětifaktorový model osobnosti, neboli Velká pětka (Big five). Jde o pět škál neboli dimenzí, které se u nás ujaly pod pojmy přívětivost, svědomitost, otevřenost vůči zkušenosti, extraverze a neuroticismus.

Způsob, jakým vědci na tyto škály přišli, byl poměrně originální. Na začátku vzali slovníky a sepsali všechna přídavná jména. Poté z nich vyfiltrovali taková, kterými může být popsaný člověk. V dalším kroku z dlouhého seznamu vyfiltrovali pouze přídavná jména, která označovala lidský rys nebo vlastnost. Takto získaná slova pak rozdělili do pěti velkých skupin, tedy do Velké pětky.

Pětifaktorový model osobnosti

Přívětivost - tato dimenze určuje způsob, jakým vstupujeme do kontaktu s ostatními lidmi. Vysoká míra tohoto faktoru zahrnuje příjemné až vřelé vystupování, obětavost a ochotu pomoci. Jedinci záleží především na dosažení harmonie ve vztazích a nedělá mu problém ustoupit v konfliktu. Důvěřuje ostatním a volí raději spolupráci než rivalitu. Naopak nízká míra této vlastnosti se vyznačuje popudlivostí, nepřátelstvím a soupeřivostí.

Vysoká míra: Dobrosrdečný, laskavý, snášenlivý, srdečný, skromný, smířlivý

Nízká míra: Panovačný, útočný, pomstychtivý, bezcitný, despotický, konfliktní

Svědomitost - podstatou této dimenze je zodpovědnost, motivace a vytrvalost. Člověk s vysokou mírou této dimenze je snem každého zaměstnavatele - je spolehlivý, disciplinovaný, náročný na detail a umí skvěle plánovat svoji práci. Pořádkumilovný a pečlivý je i v osobním životě. Rád se také vzdělává a nepotřebuje k tomu vnější motivaci. Naopak nedostatek v této dimenzi se projevuje leností, nedbalostí, chaotičností a nízkým zaujetím k plnění cílů a povinností.

Vysoká míra: Spolehlivý, pracovitý, přesný, pořádkumilovný, zodpovědný, pečlivý

Nízká míra: Bezcílný, nedbalý, líný, nesvědomitý, chaotický, nevytrvalý

Otevřenost vůči zkušenosti - této dimenzi můžeme rozumět jako tendenci k vyhledávání nových zkušeností a prožitků. Člověk s vysokou mírou je tolerantní k novému, má bujnou fantazii a zajímá se o umění. Osobnost je inteligentní a kultivovaná. Vytváří si nezávislý úsudek a má sklon přinášet originální nápady. Naopak člověk s nízkou mírou této dimenze je konzervativní a spíše realistický. Nekriticky přijímá tradiční postupy a má sklon žít podle dogmat. Také emoční reakce mohou být utlumené.

Vysoká míra: Zvídavý, originální, tvořivý, obrazotvorný, inteligentní, kultivovaný

Nízká míra: Konvenční, pragmatický, realistický, nepřizpůsobivý, neinteligentní, nevzdělaný

Extraverze - Jak už název napovídá, tato dimenze popisuje, nakolik jsme společensky aktivní. Člověk s vysokou mírou extraverze vyhledává společnost ostatních lidí. Rád je středem pozornosti a užívá si energií nabité diskuze. Je dobrý organizátor a svou výřečností a šarmem umí zaujmout ostatní. Samota jej může silně vyvést z míry. Naopak na protipólu stojí člověk, kterému samota nevadí a může ji dokonce vyhledávat. Když jde do společnosti, spíše se kontaktu straní. Rád si povídá s méně lidmi, které dobře zná.

Vysoká míra: Společenský, aktivní, povídavý, družný, průbojný, smělý

Nízká míra: Uzavřený, málomluvný, plachý, nesmělý, samotářský, tichý

Neuroticismus - Tato dimenze rozlišuje, jak jedinec reaguje na frustrující situace. Na jejích pólech jsou psychicky labilní a stabilní rysy osobnosti. Vysoká míra neuroticismu se vyznačuje snadnou podrážditelností nebo výbušností. Velmi rychle dochází k vyčerpání psychických sil. Jedinec se cítí zranitelný, nervózní a nejistý. Často prožívá strach, obavy a smutek. Má tendenci k pláči. Na opačném pólu je osoba vyrovnaná, klidná a bezstarostná. Dokáže držet své emoce na uzdě a má zdravý nadhled.

Vysoká míra: Napjatý, neklidný, labilní, nejistý, vznětlivý, popudlivý

Nízká míra: Klidný, uvolněný, vyrovnaný, stabilní, sebejistý, nezdolný

U všech těchto vlastností se předpokládalo, že jsou stabilní a nelze je trvale změnit. Teprve až studie z roku 2013 ukázala, že to není pravda. Výzkumu se zúčastnilo osm tisíc Australanů, kteří vyplnili dotazník mapující jejich osobnostní rysy. Po čtyřech letech pak odpovídali opět na ty samé otázky. Výzkumníci byli přesvědčení, že rysy zůstanou stejné, ale oproti očekávání se změnily. A to natolik, že ovlivnily celkovou spokojenost se současným životem.

Věříte, že dokážete trvale změnit svou osobnost, nebo jste k těmto úvahám spíše skeptičtí? V obou případech si nenechte ujít náš příští článek, ve kterém popíšeme jednotlivé kroky, jak této trvalé změny dosáhnout.

5 strategií proti každodennímu stresu

Vánoce jsou už za rohem a někdy se může zdát, že lidé se v tuto dobu dělí na dvě skupiny. Zatímco ta první má všechny dárky vyřízené už od října, tu druhou chytá panika a hrůza z kupování dárků na poslední chvíli. Přestože by Vánoce měly být svátky klidu a pohody, zdá se, že si to stále nedokážeme vzít opravdu k srdci a necháváme se opakovaně semlít prosincovými shony.

Jenže ono to není jen o Vánocích. Stres na sebe necháváme působit běžně i v práci nebo doma. Zúzkostní nás novinové články nebo debaty s přáteli. Dokážeme si vůbec představit život bez stresu?

Stres dřív a dnes

Co jeden člověk považuje za stresující, nemusí u druhého vyvolat tak silné negativní pocity. To, co považujeme za stresující, je zcela individuální a záleží na naší osobní odolnosti, minulých zážitcích a interpretaci dané situace.

V souvislosti se stresující situací se mluví o reakci útok nebo útěk (anglicky fight or flight). Tělesné pocity, které zažíváme při zvýšeném stresu (zrychlené dýchání, zvýšení tělesná teplota, zúžené vnímání) má tedy evoluční význam. Naše tělo se tak chystá k náročné akci – buď zaútočit, nebo utéct. Tento mechanismus nás chránil po tisíciletí, ale v každodenních problémech dnešní doby jej nedokážeme plně využít. Jako příklad lze uvést stres v zaměstnání nebo špatná finanční situace. Útoková či útěková reakce tu není nemožná, ale přináší s sebou nevyhnutelně další stresující situace (ztráta zaměstnání, bezdomovectví, soud za ublížení na zdraví atd.).

Existují však způsoby, jak míru našeho stresového nepohodlí účinně snížit. V tomto článku vám nabídneme hned pět strategií. Na některé budete potřebovat papír a tužku, jiné budou vyžadovat okamžitou pohotovost a další budou naopak běh na dlouhou trať. Není nutné dodržovat všech pět zásad a pořadí je také na osobním rozhodnutí.

1. Ovládněte své myšlenky

Už samotný způsob, jakým přemýšlíme o událostech našeho každodenního života, může mít negativní vliv na naši duševní pohodu. Některé myšlenky si mohou pomyslně žít svým vlastním životem a nejenže svou zbytečností zahlcují naši mysl, dokonce nám mohou velmi uškodit. Je proto užitečné si uvědomit, že jde často jen o myšlenky, dojmy a domněnky, nikoli nepopiratelná fakta.

Podrobte tedy své myšlenky následujícím otázkám:

Existuje nějaký důkaz, který popírá neochvějnou jistotu této myšlenky?

Co bych řekl/a příteli, který by měl v podobné situaci stejnou myšlenku?

Co získávám a co ztrácím, když takto přemýšlím?

Jaké pocity ohledně této situace budu mít za půl roku?

Existuje nějaký jiný způsob, jak na tuto situaci nahlížet?

Pokuste se své myšlenky podrobit těmto otázkám a pravděpodobně budete překvapení, jak málo myšlenek obstojí. Označením myšlenky za zbytečnou na vás přestane mít takový vliv a hladina úzkosti začne klesat.

2. Hledejte řešení

Je těžké snažit se vyřešit problém, když jste v něm ponoření až po uši. Jedním ze způsobů, jak si v těžkých chvílích ulevit od stresu, je praktikování těchto tří kroků:

Uvědomte si problém a napište si jej na papír

Sepište si seznam možných řešení tohoto problému.

Vyberte řešení, které se vám v danou chvíli jeví jako nejlepší a realizujte jej.

Pokud výsledek nebude uspokojivý, zvolte jiné řešení ze seznamu.

3. Omezte čas věnovaný obavám

Se stresem se silně váží pocity znepokojení, starostí a obav. Často pak mysl není schopná vypnout a uklidnit se. Utápění v trápení se může stát každodenní součástí uvažování o realitě kolem vás. Proto dalším způsobem, jak snížit intenzitu úzkosti, je zredukování času, který vtíravým myšlenkám věnujete.

Jak na to? Určete si krátký časový úsek, který věnujete svým obavám. Může to být například 10 minut denně někdy v odpoledních hodinách. Pokud si na nějakou starost vzpomenete kdykoli jindy během dne, zapište si ji a věnujte se jí až v 10 minutách určených pro starosti. Díky tomuto zvyku nejen snížíte hladinu stresu během celého dne, ale také si dokážete, že dříve vtíravé myšlenky dokážete mít nyní pod kontrolou.

4. Odpočívejte a dýchejte

Najít si čas pro odpočinek je velmi důležité. Můžeme se věnovat například svým koníčkům, číst knížku nebo si udělat sólo procházku do lesa. Jde zkrátka o jakoukoli aktivitu, která vám dělá radost. Bez občasného zastavení a uvolnění nás i běžné události snadno vyčerpají a leccos nám může způsobovat úzkost.

Dobrý způsob, jak zklidnit své tělo a snížit úzkost, je ovládání vlastního dechu – jeho rytmu a intenzity. Jeden z typických příznaků úzkosti je totiž změna dechu, který se stává zrychleným a mělkým. Pokud si ve stresové situaci uvědomíte tuto změnu, zaměřte se na zpomalení a prohloubení dechu. Výsledek pocítíte téměř okamžitě. Výhodou této techniky je, že ji můžete praktikovat téměř kdykoli a kdekoli a nepotřebujete k tomu žádný nástroj. Mnohdy si okolí ani nevšimne, že s dechem zrovna pracujete. Dechových technik existuje celá řada, o jedné z nich jsme psali zde.

5. Poznejte sami sebe a sdílejte

Pro zvládání úzkosti je nesmírně důležité, abyste se dokázali vyznat sami v sobě. Kam v životě směřujete, čeho chcete dosáhnout a co vás činí šťastnými. Důležité a často opomíjené je přijetí sebe takové, jací jste. Nestresovat se z toho, čeho jste mohli dosáhnout nebo kdo z vás mohl být.

Podpůrné je, když své vnitřní procesy sdílíte s někým blízkým, komu důvěřujete. Pocit izolovanosti určitě není to správné rozpoložení pro duševní pohodu. Proto se zkuste svěřovat. Možná budete zpočátku cítit ostych, ale pravděpodobně brzy zjistíte, že i lidé kolem vás prochází nelehkými chvílemi. A právě sdílení může významně ulehčit vaší úzkosti.

Závěrem

Výše zmíněných pět strategií vám pomůže lépe zvládat míru své úzkosti. Nezapomínejte však, že změna nenastane ze dne na den. Možná přijdou i nepříjemné chvíle. Jde o dlouhodobý proces, do kterého je zapotřebí věnovat mnoho energie. Ale jak se říká – nejdůležitější je první krok. A nevzdat to.

Zdroj:

Kathryn Sandford: Anxiety Coping Mechanisms That Work When You’re Stressed to the Max
https://www.lifehack.org/812967/anxiety-coping-mechanisms

Rozhovor o tréninku kognitivních funkcí: nejdůležitější je motivace

Trénink našeho těla je naprosto přirozená věc, která nám pomáhá udržet si kondici a cítit se dobře. Stejně tak ale nesmíme zapomínat na to, že i náš mozek ocení určitý typ tréninku. Mozek disponuje skvělými schopnostmi jako je paměť, pozornost, myšlení, představivost nebo prostorová orientace, které nazýváme kognitivní funkce. Právě kolem všech těchto funkcí se točí každý moment našeho života. Trénování kognitivních funkcí je skvělá věc jako prevence a pomáhá udržovat mozek ve střehu. Vedle toho lidé, kteří prodělají úraz mozku, potřebují začít kognitivní funkce trénovat co nejdříve a velmi intenzivně. Jedině tak může mozek zvýšit své šance na účinnou rehabilitaci. Tento fakt si uvědomili profesoři na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a tak vznikl projekt Treko, který se zaměřil právě na trénink kognitivních funkcí po jakémkoliv poškození mozku. Tento počin s sebou přinesl mnohá pozitiva, a to nejen jako trénink pro klienty, ale také jako skvělou praxi pro studenty psychologie.

Každý student, který se chce stát kognitivním trenérem, musí projít tříměsíčním školením. Nejprve začíná ve skupince pod vedením koordinátorky projektu, postupem času začne trénovat s klienty samostatně. Průběh kognitivního tréninku je zaměřen individuálně podle konkrétních potřeb klienta. Proto na první schůzce provede student s nově příchozím klientem testování, které prozradí stav jednotlivých kognitivních funkcí. Na základě testování pak student sestavuje plán úloh zaměřených na specifické oblasti (paměť, pozornost, plánování atd.), a tak zvyšuje šanci na jejich zlepšení. Progres ale není otázkou několika týdnů trénování, ale jedná se o dlouhodobý proces. Klient dochází na individuální nebo skupinové tréninky v závislosti na tom, jak moc samostatně dokáže pracovat. Během hospitalizace studenti dochází i do nemocnice, protože je důležité začít s trénováním co nejdříve. Připravili jsme pro vás rozhovor s koordinátorkou projektu kognitivních tréninků, Mgr. Martinou Dörrerovou, která nám o něm prozradila více.

Na začátku bych se Vás ráda zeptala na základní informace, a to kdy projekt kognitivních tréninků vznikl, kdo ho zastupuje a jak dlouho vlastně probíhá?

Projekt kognitivních tréninků probíhá na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (PsÚ) minimálně 10 let. Myšlenkou bylo nabídnutí kognitivního tréninku pacientům i po ukončení hospitalizace, tedy ambulantně. Postupně se zrodila spolupráce s Fakultní Nemocnicí Bohunice (FN Bohunice). Ze začátku to vypadalo tak, že lékaři z různých oddělení (např. oddělení Karim a některá neurologická) informovali psychology o tom, pro které konkrétní pacienty je vhodné pokračovat v tréninku i po ukončení hospitalizace. Pak přišla úloha Psychologického ústavu, který dal dohromady tým trenérů z řad studentů. Zpočátku se jednalo opravdu jen o několik málo studentů. Snahou tedy bylo vytvářet skupinky o asi třech klientech. Postupem času se podařila spolupráce s FN Bohunice prohloubit. Vždy záleží na lékaři, který daného klienta doporučí. Díky tomu se k nám dostávají například i klienti s diagnózou hemofílie, kteří zdánlivě kognitivní trénink nepotřebují, protože se nejedná o postižení mozku. U takových klientů se ale jedná spíše o prevenci, aby věděli, že existuje kognitivní trénink a že se na nás lze v případě potřeby obrátit.

Jak dlouho si myslíte, že je potřeba trénovat, aby vznikla šance na sebemenší zlepšení?

Ze zkušenosti vím, že nejvíce záleží na klientově motivaci a na tom, o jaké postižení mozku se jedná. Dá se ale říct, že první měřitelné zlepšení můžeme v testech vidět po půl až jednom roce. Kognitivní trénink je metoda pomalá, avšak na druhou stranu pro klienty dostupná.

Kolikrát týdně je ideální, aby klient trénoval?

Ideální frekvence sezení s trenérem je jednou týdně. Je ovšem důležité, aby klient trénoval také doma. Proto se projekt Treko snaží, aby klienti trénovali se studenty jednou týdně a poté šestkrát týdně doma. Snažíme se klienty vést k co největší samostatnosti. Aby si uvědomovali, že oni sami udělají tu největší práci.

Jací klienti na tréninky nejčastěji dochází?

Nedá se říct, že bychom měli nějakou nejčastější diagnózu. Ani se nedá říct, že by k nám docházeli spíše mladší nebo starší klienti. Je to opravdu namíchané. Aktuální věkové rozmezí je od 16 do 82 let. A opravdu je to rovnoměrně zastoupené. Co se týče diagnóz, tak možná o trochu více lidí je po autonehodách, tedy s různými typy kraniotraumat, ale také klienti po mozkové příhodě atd. Přibývá také klientů s degenerativním onemocněním mozku, tedy Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou. Dochází k nám i klienti s psychiatrickou diagnózou, např. se schizofrenií nebo s depresivním syndromem. Tito klienti většinou využívají skupinový trénink.

Jaký klient má při kognitivním trénování šanci na největší možné zlepšení?

Mladší klient, který se k nám dostane velice brzy po poškození mozku, má větší šanci na zlepšení.

Kdo se do tohoto projektu může zapojit v roli trenéra?

Všichni studenti z PsÚ nebo i další studenti psychologie. Mohou se zapojit i po dokončení studia.

Jakým způsobem se klient může dostat k trénování se studentem?

Tím, že projekt běží několik let, se k nám klienti dostávají různými cestami. Což je dobře, protože si o této možnosti mezi sebou řeknou. Klienti k nám nepřichází pouze z FN Bohunice, ale také z nemocnice Sv. Anny nebo i ze sdružení Práh. Dokonce se k nám dostali i klienti, o kterých nevíme, jakou cestou se o nás dozvěděli. Ale prostě o nás ví

Kolik studentů se aktivně zapojuje do kognitivního trénování s klienty?

Přibližně 10.

Setkala jste se někdy s pacientem, který Vás překvapil svým rychlým pokrokem?

Setkala jsem se s klientem, který mě překvapil tím, že i přes velké poškození mozku dokázal velice rychle „umazávat“ svůj kognitivní deficit. Z mé zkušenosti opravdu nejvíc záleží na klientově motivaci. Když on chce, tak jde vše relativně rychle. Setkala jsem se také slečnou, která mě překvapila svým pokrokem. Později jsme se ale dozvěděli, že to nebylo tak úplně díky trénování, ale díky změně léků. Ta medikace, která pro ni byla prospěšnější (měla méně negativních účinků) dovolila mozku, aby opravdu fungoval tak, jak nejlépe dokázal. Někdy účinky léků trochu zastřou kognitivní schopnosti. Díky výměně léků se pak tato slečna dostala z podprůměrných výsledků v testu k výsledkům průměrných hodnot.

***

Děkuji paní magistře za rozhovor. V případě jakýchkoliv dotazů je možné kontaktovat projekt Treko na následujícím e-mailu: kognitivnitrenink@centrum.cz. Webové stránky jsou momentálně v přípravné fázi.

Trénování mozku nepřináší výsledky ze dne na den. Pokud ale v trénování vytrváme, dáme svému mozku příležitost neustále si procvičovat své funkce, které ve svém životě potřebujeme více, než si ve skutečnosti uvědomujeme.

Teorie motivace podle Maslowa

Americký humanistický psycholog Abraham Harold Maslow se do paměti poválečných generací dostal díky své teorii hierarchie potřeb (1943), které nás motivují k veškerému našemu chování a jednání. Maslow věřil, že každý člověk má předpoklady k tomu, aby dosáhl životního naplnění, pouze k tomu musí překonat několik překážek v podobě naplnění nižších potřeb. Oproti tehdejšímu trendu, kdy se psychologické teorie zabývaly spíše tím „špatným“ v nás, to byla zajímavá změna a teorie nemohla zůstat bez povšimnutí.

Maslow rozdělil potřeby do pomyslné pyramidy podle toho, s jakou intenzitou na nás potřeby naléhají. V nižších patrech se nacházejí potřeby, které jsou důležité pro naše individuální i společenské přežití. Vyšší patra nejsou nutná pro přežití, ale přispívají k dlouhodobé spokojenosti a rozvíjí náš osobnostní potenciál. Ústředním principem této teorie je růst do vyšších sfér pomyslné pyramidy pouze za předpokladu uspokojení nižších potřeb.

A o které potřeby vlastně jde? Ve stručnosti se s nimi seznámíme:

Fyziologické potřeby - jde o vůbec nejzákladnější potřeby, díky jejichž naplňování je člověk naživu. Jde o potřeby, které zajišťují udržení rovnovážného stavu našeho organismu (tzv. homeostáza). Spadá sem potřeba jezení, dýchání, pohybu, spánku, rozmnožování, vyměšování, nebo například potřeba smyslové stimulace a odstraňování bolesti. Začne-li být některá z potřeb neuspokojena, tělo si velmi rychle vyžádá naši pozornost a úporně se hlásí o naplnění dané potřeby.

Bezpečí a jistota - další silnou potřebou je vyhýbání se nebezpečí, neznámým a ohrožujícím podnětům. Naplněním této potřeby je vyhledání jistoty, spolehlivosti a stability. Patrné je naplňování této potřeby ve chvíli, kdy zabezpečujeme svá obydlí nebo uzavíráme pojistky. Jistotu vyhledáváme v otázkách svého zdraví, zaměstnání nebo rodiny.

Sounáležitost a láska - potřeba, díky které udržujeme příbuzenské, partnerské a přátelské vztahy. Touha po intimitě, potřeba někam patřit, milovat a být milován. Sem spadá také život v komunitě lidí, se kterými nejsme jen pro pocit jistoty, ale právě pro pocit sounáležitosti. Tato prostřední potřeba chrání člověka před samotou, depresemi a úzkostností.

Uznání a sebeúcta - tato potřeba vychází z touhy člověka být uznán jak okolím, tak sám sebou. Mohlo by se zdát, že uznávat sám sebe je jednoduché, ale dosáhnut opravdové a ryzí sebeúcty může být dlouhý životní proces. Právě proto se tato potřeba nachází až téměř na vrcholu pyramidy. Ne každému se podaří tuto potřebu naplnit.

Seberealizace - potřeba rozvinout svůj potenciál, své schopnosti a talent. Potřeba osobnostního růstu, touha po vědění a estetických zážitcích. Na nejvyšším vrcholu si Maslow představoval ještě potřebu sebetranscendence neboli duchovní potřebu. Maslow definuje seberealizované osoby jako tvořivé, spontánní, bez předsudků, etické a nezávislé na vnějších autoritách. Ne každý má předpoklady obstát v potřebách seberealizačního charakteru. Pokud ano, přichází naplňování těchto potřeb obvykle až po období středního věku. Podle Maslowa se podaří uspokojit své potřeby růstu pouze u 1 % lidí.

Pětici potřeb rozdělil Maslow ještě na dvě skupiny – na potřeby nedostatkové a potřeby růstové. Do nedostatkových patří 1. až 4. skupina potřeb a daly by se shrnout jako ty, díky nimž si uchováváme fyzickou a psychickou pohodu. Do růstových potřeb patří 5. skupina –seberealizace, tedy rozvoj potenciálu, touha po vědění, duchovnu a estetice. Růstové se nazývají proto, že nám dávají možnost přesáhnout sami sebe.

To, jakým způsobem zacházíme s uvědomováním a uspokojováním svých potřeb, je značné závislé na kultuře, ve které se nacházíme. Ta může některé potřeby upřednostňovat a jiné opomíjet (například konzumerismus -1- na úkor duchovna -5-).

Kritika teorie

Maslowova teorie hierarchických potřeb bývá někdy zpochybňována příklady, kdy je jedinec navzdory svým neuspokojeným fyziologickým potřebám schopen dosáhnout pozoruhodných počinů. Jako příklad lze uvést židovské hudebníky v koncentračních táborech, kteří během svého strastiplného pobytu vytvořili nádherná orchestrální díla a měli možnost je spolu s ostatními vězni realizovat přímo v táborech. Podle kritiků k těmto počinům z oblasti růstových potřeb docházelo bez naplnění jakékoli potřeby z řad nedostatkových. Což značně nabourává hierarchickou teorii. Naštěstí i pro tento příklad existuje vysvětlení. Proto, aby člověk mohl seberealizačně tvořit, není natolik nutná psychofyzická pohoda v daný moment, ale fakt, že si uspokojením základních nedostatkových potřeb jedinec prošel v průběhu svého života. Pokud tedy někdo prožije klidné dětství, nechybí mu základní zajištění, láska rodičů a úcta okolí (potažmo sebeúcta), získá pak předpoklady k úspěšnému uspokojování růstových potřeb. Může pak nastat situace, která vše dobré převrátí v katastrofu, ale najdou se (a našli) jedinci, kteří rostou na úkor těmto událostem.

Spánková paralýza - past mezi bděním a sněním

Je hluboká noc a vy jste se právě ze snu vrátili do reality vaší ložnice. Něco je ale špatně. Někdo cizí je ve vašem pokoji a mlčky kolem vás prochází. Chcete se natáhnout ke světlu a posvítit si na toho vetřelce, ruce vás ale neposlouchají. Zatímco vaši mysl zaplavuje panika, vaše tělo bezvládně leží v posteli a nedává vám sebemenší šanci se bránit nebo alespoň vykřiknout. Ve skutečnosti se přitom nemusíte o svůj život vůbec obávat. Jediný, kdo vás dnes v noci navštívil, byla spánková paralýza.

Spánková paralýza je stav, kdy tělo spí, ale mysl zůstává bdělá. Spánek přirozeně doprovází svalová ochablost. Zatímco se oddáváte snění, vaše tělo může ve snovém světě běžet, tančit i létat, a přesto zůstáváte klidně ležet ve své posteli. Když se pak obvykle ráno probudíte, bezvládnost vás opustí a můžete jít snídat. Pokud se ale bdělost setká s REM fází, vaše tělo zůstává znehybněno a mysl prožívá úzkost. Odhaduje se, že se se spánkovou paralýzou alespoň jednou za život setká zhruba 25 až 30 procent lidí. Jako by nebyla samotná nemožnost pohnout se a promluvit dostatečně děsivá, tento stav navíc často doprovází halucinace a problémy s dýcháním. Pokud jste sami spánkovou paralýzu nikdy nezažili, zkuste si vybavit, co prožíváte těsně před tím, než se ponoříte do spánku. Jak usínání a probouzení, tak spánkovou paralýzu totiž běžně doprovází zvukové a obrazové halucinace. V nezvyklé situaci uvědomělé bezvládnosti má ale mozek zřejmě tendenci vyložit si vynořující se vize a zvuky jako zlověstnou přítomnost druhé osoby, strach a panika tak ještě zesílí, až nakonec prožijete blízké setkání třetího druhu přímo ve vaší ložnici.

Přesná podoba postav a způsoby, jak si jejich přítomnost vyložíte, jsou pravděpodobně ovlivněny kulturně. Příslušníci různých národů si spánkovou paralýzu spojují s rozličnými mytickými bytostmi nebo duchy a předávají si zároveň opatření k jejich zahnání. Studie z roku 2014 ukázala, že Egypťané oproti Dánům více inklinovali k tomu, aby zážitek přisuzovali nadpřirozeným silám. Američané v něm zase mohou častěji spatřovat „strašáka“ podlomeného psychického zdraví a hrozby mozkového onemocnění. Pokud společnost nemá pro zlověstné noční návštěvy pochopení, její členové se mohou zdráhat o svých zážitcích mluvit a nikdy se tak nemusí dozvědět, že se jedná o vcelku běžný jev.

Co dělat, abyste se dýchánkům s nestvůrami pokud možno úplně vyhnuli? Snažte se nestresovat a věnujte dostatek času spánku. Stres způsobuje problémy s usínáním a souvisí s častým probouzením v průběhu noci. A právě v nedostatečném a nepravidelném spánku tkví kámen úrazu. Obzvlášť často tak může spánková paralýza doprovázet profese s dlouhými směnami a nočním provozem, jako jsou například zdravotníci a hlídači. Ani víra v paranormální původ jevů vám zřejmě příliš nepomůže. Strach z počínání záhadných bytostí může celý zážitek zhoršit a zvýšit pravděpodobnost jeho dalšího výskytu. Pokud se do této noční pasti přesto jednou chytíte, zkuste nepanikařit a soustřeďte se na rozpohybování jediného prstu na ruce nebo na noze. Právě tato malá výhra nad spícím tělem totiž často pomáhá bdělou noční můru zahnat.

Zdroje:

Adler, S. R. (2011). Sleep Paralysis: Night-mares, Nocebos, and the Mind-Body Connection. New Brunswick: Rutgers University Press.

Jalal, B., Simons-Rudolph, J., Jalal, B., Hinton, D.E. (2014). Explanations of sleep paralysis among Egyptian college students and the general population in Egypt and Denmark. Transcult Psychiatry, 51(2), 158-75.

Předběhněte Alzheimera II.: Prevence a mysl

Dobrý spánek, kvalitní strava, zdravé srdce a aerobní cvičení několikrát týdně. V prvním díle o prevenci Alzheimerovy choroby jsme si tyto hlavní oblasti popsali jako opatření založená na udržování tělesné kondice. Kromě toho jsme také stručně osvětlili, že příčinou rozvoje Alzheimerovy demence je nadměrné množství amyloidu beta v mozku – peptidu, který se shlukuje do plaků a způsobuje v podstatě odumírání synapsí. Vědci a lékaři se dnes zaměřují především na prevenci a snaží se předejít momentu, kdy množství amyloidu beta stoupne nad únosnou míru.

Jak správně tušíte, existují i další metody prevence této choroby, která zůstává nejčastější příčinou demence vůbec. Ty nejdůležitější preventivní kroky souvisejí s kondicí vašeho mozku a vaší mysli.

Trénujte svůj mozek – rozvíjejte neuroplasticitu a kognitivní rezervy

I kdyby se vám nepodařilo odvrátit nahromadění amyloidu beta nad kritickou míru dobrým spánkem a zdravým životním stylem, je zde další vlivná skutečnost. Dokonce ani tehdy, kdy se váš mozek dostal za „bod zlomu“ co se týče fyzické patologie a nastřádal kritické množství plaku, se u vás symptomy nemoci nemusí reálně projevit. Neuroložka Lisa Genova připomíná, že prožívání symptomů Alzheimerovy choroby je zapříčiněno ztrátou synapsí v mozku. Průměrný mozek má přes 100 trilionů synapsí a neustále nějaké ztrácí, zatímco stále získává nové. Tato schopnost se nazývá neuroplasticita, neboli plasticita mozku. Pokaždé, když se něco nového naučíme, vytváříme zároveň nová neuronová spojení – synapse – a posilujeme ty již existující. Kromě učení se novým věcem je vhodný také kognitivní trénink, který stimuluje právě plasticitu mozku a napomáhá udržet kognitivní funkce v kondici v rámci prevence, ale i během podpůrné léčby pacientů s demencí.

Neuroplastické jeptišky aneb Co naši mysl udrží skutečně fit

Ve slavném výzkumu zvaném „The Nun Study“ se podařilo týmu Davida Snowdona ukázat na neuvěřitelnou schopnost našeho mozku Alzheimerově chorobě odolat. Vědci v této studii zkoumali 678 jeptišek déle než dvacet let. Všechny jeptišky byly na začátku výzkumu starší 75 let a výzkumníci pravidelně kontrolovali jejich fyzickou kondici i kognitivní výkon. Pokud některá účastnice zemřela, byl její mozek podroben pitvě.

A některé mozky vědce ohromily. Ačkoliv byly zahlceny plakem a vykazovaly atrofii mozkové tkáně – byly tedy typickými scvrklými mozky pacientů s Alzheimerovou chorobou – jejich majitelky byly podle veškeré evidence po celý život zcela prosty jakýchkoli příznaků této nemoci. Jak to?

Vysvětlením byla jejich vysoká kognitivní rezerva. To znamená, že v mozku těchto žen bylo mnohem větší množství funkčních synapsí, než je běžné. Lidé, kteří mají za sebou více let formálního vzdělávání, jsou vysoce gramotní a zapojují se do aktivit stimulujících jejich mysl na pravidelné bázi, mají větší kognitivní rezervu a velkou spoustu neuronových spojení. Co to znamená? Že i když mají Alzheimerovu chorobu, která jejich mozku část synapsí ubírá, stále mají k dispozici spousty záložních spojení, které u nich tento neuronový úbytek vyrovnávají.

Vybudujte si odolný mozek, učte se a zažívejte nové věci

Odolnost proti projevům Alzheimerovy choroby tedy můžeme systematicky budovat rozvíjením nových neurálních cest v našem mozku. To se děje, když se učíme nové věci a pravidelně cvičíme své kognitivní funkce. V ideálním případě by tyto nové věci měly být maximálně bohaté na význam. Zapojte zrak i sluch, propojujte je s tím, co již znáte, vytvářejte nové asociace a spojujte je i na emocionální úrovni. Pamatujte, že nejde o to vybavovat si znovu informace, které jste se naučili již dříve. To je jako jezdit po starých cestách, které již stojí, v oblastech, které již znáte. To, co doopravdy chcete, je stavět stále nové, dosud nepoznané neuronové silnice. Zůstaňte také společensky aktivní, potkávejte nové lidi a udržujte kontakt s blízkými. Společenské závazky stimulují kognitivní rezervy a udržují vás fit.

Buďte společensky aktivní – udržujte své dlouhodobé kontakty a vytvářejte nové

Neocenitelný význam dobré společnosti jistě znáte. Rodina, přátelé a známí však nepřinášejí jen dobrý pocit. Jsou doslova hybnou silou pro váš mozek a udržují vaši mysl v pohotovosti. To platí zejména, pokud s druhými lidmi sdílíte kognitivní či intelektuální činnost – co třeba učit se nový jazyk ve skupině jazykové školy namísto doma s příručkou pro samouky?

Kromě stimulace kognitivní rezervy přináší kontakt s druhými také vyšší ochranu proti pocitům osamělosti a depresi, která patří mezi faktory zvyšující riziko rozvoje demence. Výzkumy ukazují, že sociální izolace se může podílet nejen na zvýšeném riziku deprese, ale také srdečních onemocnění, a přispívá k celkově nižší kognitivní aktivitě – která jen uspíší případný úpadek kognitivních funkcí a vaší nálady. Izolaci se tedy vyhněte a raději si vyjděte do společnosti. Podle vědců nakonec není až tak významné, jak jste se svou sociální sítí spokojeni – hlavní je, že jste v ní aktivní.

Vybudovat mozek odolný Alzheimerovi podle Lisy Genovy znamená „naučit se italsky, poznávat nové přátele, číst knihu, nebo poslouchat skvělou TED přednášku“. A co když vás oproti veškerému úsilí v pokročilém věku Alzheimerova nemoc postihne? Nepřestávejte žít, užijte si každý den, máte stále spoustu času. Neztratíte svou emocionální paměť, takže si stále budete užívat věci, jako jsou radost a láska. Možná nebudete vědět, co vám člověk v místnosti řekl před 5 minutami, ale budete vědět, jaký ve vás vyvolal pocit. A konečně, člověk je daleko více než jen to, na co si umí vzpomenout.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks/lisa_genova_what_you_can_do_to_prevent_alzheimer_s

https://www.ted.com/talks/wendy_suzuki_the_brain_changing_benefits_of_exercise

http://www.pnas.org/content/early/2018/03/29/1721694115

https://academic.oup.com/gerontologist/article/37/2/150/616995

https://www.alzheimers.net/1-09-17-what-nuns-are-teaching-us-about-alzheimers/

https://www.nih.gov/news-events/nih-research-matters/how-sleep-clears-brain

http://www.jamda.com/article/S1525-8610%2815%2900435-1/abstract

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/28092015

https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(17)31363-6/fulltext?elsca1=etoc&code=lancet-site

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S156816371500046X?via%3Dihub