Přečtěte si náš blog

Jak péče v raném dětství ovlivňuje vztahy v dospělosti – 2. část

Citová vazba, připoutání, nebo také anglický výraz „attachment“ vyjadřují vzájemný citový vztah, který se postupně utváří mezi dítětem a jeho nejbližší osobou. Zkušenost miminka z prvního roku života může významně ovlivnit základní pocit důvěry a později schopnost vytvářet harmonické vztahy. V první části článku jste se dočetli, jak se v dospělém životě liší děti chtěné a nechtěné; co přispívá k vytvoření bezpečné vazby; a proč je krmení více než přísun živin. Druhá část článku popisuje čtyři fáze budování připoutání podle věku dítěte a nejčastější typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti. Attachment a jeho vliv na dospělé vztahy je dnes v ohnisku zájmu mnoha výzkumů v zahraničí i v České republice.

4 fáze vytváření citové vazby

Rudolf Schaffer a Peggy Emersonová už v roce 1964 sledovali vývin citových vazeb u skupiny skotských dětí od narození do 18 měsíců. Dítě bylo považováno za připoutané k nějaké osobě, pokud oddělení od této osoby zpravidla vyvolalo protest. Vymezili 4 fáze budování vazby:

Asociální fáze (0-6 týdnů). Téměř všechny podněty vyvolávají příznivou reakci. Na konci tohoto období děti začínají pozitivně reagovat na sociální stimuly, např. usmívající se obličej.

Fáze nespecifických vazeb (6 týdnů - 6 až 7 měsíců). Děti si užívají lidskou společnost, ale nevybírají si. Směji se více na lidi než na další objekty (např. mluvící loutky) a protestují, pokud je dospělý položí na zem. I když největší úsměvy si nechávají pro své blízké, těší se pozornosti, kterou dostávají od kohokoliv.

Fáze specifických vazeb (asi 7-9 měsíců). Mezi sedmým a devátým měsícem děti začínají protestovat, pouze když jsou odděleny od jednoho určitého člověka, většinou od matky. Snaží se zůstat v její blízkosti a po návratu ji vítají. V přítomnosti neznámých lidí jsou ostražití. Vytvoření první bezpečné vazby dovoluje batoleti začít prozkoumávat okolí. Děti paradoxně potřebují pocit jistoty, že se mohou na rodiče spolehnout, aby se mohly chovat nezávisle. Pokud je v této době nutná hospitalizace dítěte, tak vždy jen společně s matkou (Vymětal, 1994).

Fáze početných vazeb. V této fázi se děti připoutají k dalším osobám, jako jsou otcové, sourozenci, prarodičové a další pečovatelé, obvykle v týdnech po vytvoření první vazby.

Typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti

De Wolff (1997) definoval 6 základních aspektů dobré péče: citlivost, pozitivní přístup, synchronie, vzájemnost, podpora a stimulace. Při výzkumu matek nejistě připoutaných dětí (když dítě reaguje na oddělení od matky lhostejně nebo až moc úzkostně) se ukázalo, že reagují spíše na základě svých vlastních potřeb nebo nálad. V budování uspokojivého a synchronizovaného vztahu s dětmi selhávají i depresivní rodiče, kteří často ignorují dětské sociální signály. Další skupinou necitlivých rodičů jsou ti, kteří sami vyrostli jako nemilované, zanedbávané nebo zneužívané děti. I když často začínají vychovávat své děti s těmi nejlepšími úmysly, očekávají, že jejich děti budou dokonalé a vždy projevující lásku. Takže když jsou miminka podrážděná, mrzutá nebo nepozorná, emocionálně nejistí rodiče se budou cítit, jakoby byli opět odmítnuti. Rodiče, jejichž těhotenství bylo neplánované a jejich děti nechtěné, mohou být také necitlivými pečovateli. Rozdíly jsou patrné i v kvalitě vztahu rodičů - obecně platí zásada: „jaké partnerství, takové rodičovství“. Šťastné páry se navzájem podporují v péči o dítě, jsou trpělivější a optimističtější. Naopak nešťastné páry jsou po narození dítěte méně citlivé, mají horší postoj k roli rodičů a s dětmi si vytvářejí méně těsné vazby (Schaffer, 1989). Nezodpovědný a nepředvídatelný pečovatel vyvolává v dítěti nedůvěru, která se může v budoucnu projevit jako vyhýbavost vztahům založeným na vzájemné důvěře. I z bludného kruhu „jak jsem byl vychován, tak budu vychovávat“ se ale lze osvobodit a citlivou péči v dítěti vzbudit pocit, že svět je dobré místo.

Zdroje:

De Wolff, M.S., & van IJzendoorn, M.H. (1997). Sensitivity and attachment: A meta-analysis on parental antecedents of infant attachment. Child Development, 66, 571-591.

Kassin, S. (2009). Psychologie. Brno: Computer Press.

Matějček, Z. (2005). Výbor z díla. Praha: Karolinum.

Schaffer, D. R. (1989). Developmental psychology: childhood and adolescence (2nd ed.). Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole.

Schanberg, S.M., & Field, T.M. (1987). Sensory deprivation stress and supplemental stimulation in the rat pup and the preterm human neonate. Child Development, 58, 1431 – 1447.

Vymětal, J. (1994). Lékařská psychologie. Praha: J. Kocourek.

Jak péče v raném dětství ovlivňuje vztahy v dospělosti – 1. část

Citová vazba, připoutání, nebo také anglický výraz „attachment“ vyjadřují vzájemný citový vztah, který se postupně utváří mezi dítětem a jeho nejbližší osobou. Zkušenost miminka z prvního roku života může významně ovlivnit základní pocit důvěry a později schopnost vytvářet harmonické vztahy. V první části článku se dočtete, jak se v dospělém životě liší děti chtěné a nechtěné; co přispívá k vytvoření bezpečné vazby; a proč je krmení více než přísun živin. Druhá část článku popisuje čtyři fáze budování připoutání podle věku dítěte a nejčastější typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti. Attachment a jeho vliv na dospělé vztahy je dnes v ohnisku zájmu mnoha výzkumů v zahraničí i v České republice.

Význam přijetí těhotenství

Vztahy rodičů a dětí se začínají budovat už během těhotenství. Matčina nálada a výraznější emoční reakce, doprovázené biochemickými změnami, se krví přenášejí na plod. Například na smyslové působení reaguje ještě nenarozené dítě v posledním trimestru pohyby a kopáním. Význam vztahů rodičů k dosud nenarozenému dítěti dokládají časté spontánní potraty u nechtěných těhotenství. Vnitřní odmítnutí tak může vést k „vypuzení nechtěného“ (Shaffer, 1989). V známé studií provedené v Československu (Matejček et al., 2005) autoři sledovali děti, kterým byla žádost o potrat zamítnuta. Tuto skupinu 200 „nechtěných“ dětí porovnali s dětmi stejné věkové skupiny a socioekonomického původu. Děti byly sledovány od narození do svých 29 let. I když byly při narození všechny děti zdravé, ty „nechtěně“ byly v průběhu dalších 9 let častěji hospitalizovány, měly horší známky ve škole, méně stabilní rodinný život, horší vztahy s vrstevníky a byly obecněji dráždivější než děti „chtěné“. V porovnání s kontrolní skupinou vykazovaly více problémových vztahů k sobě i okolí. Ženy z této skupiny byly častěji rozvedené a měly již v mladém věku zkušenosti s přerušením těhotenství. Zdá se, že nechtěnost, tj. vnitřní nepřijetí, se projevuje nejen citovým „hladem“, ale také tím, že rodič není dobrým modelem partnerského chování (Vymětal, 1994).

Citlivé reagování na dítě

Blízky kontakt s novorozencem v prvních hodinách po narození může posílit pozitivní pocity rodičů k dítěti. Pravá citová vazba se postupně buduje interakcí mezi rodičem a dítětem po prvních měsících. Důležitým prvkem v budování vazby je vytváření ritualizovaných činností a zvyků. Je nutné, aby pečovatel reagoval na dítě citlivě. Pokud u hraní hry například miminko odvrátí hlavičku a tváří se zmateně, naznačuje, že je to na něj příliš. Rodič to vycítí a nechá dítě vydechnout, aby se po chvíli vrátili k aktivitě. Tímto způsobem se buduje vztah a vzájemné porozumění. Pokud pečovatel reaguje spolehlivě, dítě si vyvíjí smysl pro důvěru v jiné osoby.

Krmení, teplo a doteky

Krmení je pro dítě silným zdrojem pozitivních pocitů, které přispívají k budování citové vazby. Experiment Harlowa a Zimermana z roku 1959 však dokládají i význam jiných smyslových vjemů. Makakové byli odděleni od matky v první den života a dalších 165 dní strávili v přítomnosti dvou náhradních „matek“. Obě tyto matky měly tvář a tělo vyrobené z drátu, a jedna z nich byla obalená měkkou látkou. Polovina mláďat byla krmena touto teplou, příjemnou náhradní matkou, zbývající polovinu krmila nepohodlná drátěná „matka“. Ukázalo se, že opičky na drátěné matce trávily čas jen během krmení. Když byly rozrušeny nebo se bály, okamžitě utekly na látkovou matku. Význam tepla a doteku u dětí popsal Schanberg a Fieldová (1987, in Kassin, 2007). Autoři dělali u předčasně narozených dětí masáž těla po dobu 10 dní a poté srovnávali jejich vývoj s dětmi, které nemasírovali. Obě skupiny pily stejné množství dětské výživy, ale masírované děti přibývaly na váze o 47% více, byly živější, aktivní a koordinované. Nemocnici opustily průměrně o 6 dní dříve. Podle Fieldové je dotek cenným terapeutickým nástrojem - nejen pro předčasně narozené děti, ale i pro děti a dospělé, kteří jsou „dotekově deprivovaní“. Krmení pro lidské děti není o nic důležitější než pro malé opičky - velký význam má tepelný komfort a pocit bezpečí.

Zdroje:

De Wolff, M.S., & van IJzendoorn, M.H. (1997). Sensitivity and attachment: A meta-analysis on parental antecedents of infant attachment. Child Development, 66, 571-591.

Kassin, S. (2009). Psychologie. Brno: Computer Press.

Matějček, Z. (2005). Výbor z díla. Praha: Karolinum.

Schaffer, D. R. (1989). Developmental psychology: childhood and adolescence (2nd ed.). Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole.

Schanberg, S.M., & Field, T.M. (1987). Sensory deprivation stress and supplemental stimulation in the rat pup and the preterm human neonate. Child Development, 58, 1431 – 1447.

Vymětal, J. (1994). Lékařská psychologie. Praha: J. Kocourek.

Techniky dechu pro posílení těla i mysli – 2. část

V minulém článku jsme popsali techniku dechu jménem Nadí Šodhana, která redukuje stres, posiluje nervy a pozornost a vyrovnává funkci obou mozkových hemisfér. Tento článek se zaměří na další techniku dechu, která významně prokrvuje mozek a pomáhá jeho kognitivním funkcím, především paměti a pozornosti. Jmenuje se Kapálabháti, což se dá přeložit jako „pročištěná lebka“ nebo také „rozzářená lebka“. Příval krve do mozku je totiž při praktikování Kapálabháti tak silný, že získáte pocit, jako by vám z hlavy prýštily prameny energie.

Co tedy tato technika dechu může přinést:

zásobuje kyslíkem i ty nejzazší buňky našeho těla, vyživuje je a detoxikuje,

obnovuje celý nervový systém,

posiluje mozek a jeho kognitivní funkce: především pozornost, reakční rychlost a paměť,

snižuje ospalost a únavový syndrom, zvyšuje pocit tepla v celém těle

uzdravuje plíce,

posiluje břišní orgány, břišní svaly a zkvalitňuje zažívání,

posiluje tělo i mysl lidí se sedavým stylem života

Vliv na kognici – vědecky potvrzeno

Účinek této techniky byl potvrzen i vědeckou studií uspořádanou v roce 2011 na výzkumném institutu Puducherry v Indii. Probandi mělo za úkol trénovat Kapálabháti 35 minut 3x týdně po dobu 12 týdnů. Výsledky oproti kontrolní skupině byly obdivuhodné. V paměťových testech se probandi zlepšili v průměru o 11%. Reakční rychlost a pozornost se zvedly dokonce o 20%.

Oproti jiným jógovým dechům je Kapálabháti specifický tím, že aktivní je výdech, nikoli nádech (ten se děje samovolně bez našeho úsilí). Zvláštní je také tím, že jde o velmi rychlé a relativně povrchové dýchání. Řadí se tak mezi energizující techniky, které během 5-6 minut nabudí celý organismus. Je pravda, že krev můžeme rozproudit i sportovními aktivitami, ale při nich je kyslík okamžitě spotřebován svaly. Při Kapálabháti ale svaly zůstávají nečinné, takže kyslík může putovat i do ostatních tkání.

Postup cvičení Rozzářené lebky:

Nejprve se pohodlně usaďte do tureckého nebo lotosového sedu. Páteř propněte, hlava je vzpřímená. Kapálabháti je brániční technika dýchání, hrudník i ramena tedy zůstanou nehybná. Na začátku cviku se hruď vypne a po celou dobu cviku zůstávají žebra roztažená.

Soustřeďte svou pozornost na podbřišek. Uvolněte břicho a vnímejte, jak se lehce vyboulí. Uvolněte svaly v obličeji.

Nyní silně stáhněte břišní svaly, což způsobí velmi prudký výdech nosem. Sílu výdechu můžete posoudit podle rozšíření nosního chřípí. Pro lepší zvládnutí techniky výdechu si můžete představit, že se břišní stěnou prudce udeříte do podbřišku.

Hned po výdechu břišní svaly opět uvolněte. Tím dosáhnete pasivního, jemného a tichého nádechu. Chřípí nosu musí zůstat uvolněné. Nádech trvá přibližně 3x déle než výdech.

Tuto sérii provádějte po dobu jedné minuty. Postupně zvyšujte frekvenci výdechů na 60 za minutu. Maximum je pak 120 výdechů za minutu. Za tuto hranici už není doporučováno zacházet, bylo by to na úkor prospěšnosti cvičení. Důležitější než počet výdechů je jejich kvalita, tedy jejich síla.

Nezapomeňte na kapesník

Při dýchání je vždy vhodné mít po ruce kapesník, protože s téměř stoprocentní jistotou ho budete potřebovat hned od začátku. Tím se ale nenechte odradit, protože právě pročištění nosních sliznic je jedním z důležitých cílů této techniky. Dýchat by se mělo tak dlouho, dokud se nos zcela nezprůchodní.

Postupujte po malých krůčcích

Ještě než se do pravidelného provádění Kapálabháti pustíte, měli byste dodržet důležité pravidlo: nic se nemá přehánět. Plíce nejsou na tento energický druh dýchání zvyklé a nárazové cvičení by je mohlo poškodit. Proto začněte pozvolna. Třeba tak, že během prvního týdne provedete denně následující sérii: 10 výdechů a 30 vteřin odpočinku, to celé třikrát za sebou. Každý následující týden přidáte do každé série dalších 10 výdechů. Jakmile se pak dostanete ke hranici 120 výdechů (trvajících 1 minutu), odpočinkové pauzy prodlužte na 1 minutu. Cvik pak bude trvat celkem 6 minut.

Protože jde o velmi energizující techniku dechu, měli by ji s opatrností trénovat lidé s plicními a oběhovými obtížemi, bolestmi hlavy, vysokým krevním tlakem a těhotné ženy. Je vhodné postupovat v doprovodu zkušeného učitele, nebo si o technice alespoň načíst více informací v odborné literatuře. Jednou z možností je kniha André Van Lysebetha, na kterou odkazujeme ve zdrojích tohoto článku.

Zdroje:

André Van Lysebeth, A. (1999), Pránájáma - technika dechu. Praha: Argo. http://www.dok.rwan.sk/Zivotny styl/Andre van Lysebeth - Pranajama.pdf

Iyengar, B. K. S. (2016). Výklad Pránájámy. Brno: Lenka Černá.

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3939514/

Techniky dechu pro posílení těla i mysli – 1. část

V posledních letech se roztrhl pytel s radami na posílení a zlepšení kdečeho. Jde na vás viróza? Pijte zázvorový čaj. Máte vysoký tlak? Nevadí, je spousta léků, které jej sníží. Přitom zapomínáme (nebo často ani nevíme), že existují způsoby, kterými můžeme kýženého stavu dosáhnout, a nepotřebujeme k nim nic víc, než vlastní tělo. Tedy přesněji řečeno, vlastní dech. Jde o techniky, které byly pilovány indickými jogíny tisíce let a neztratily na své účinnosti ani dnes. Dokonce západní „přísná“ věda potvrzuje blahodárný efekt dechových technik, ale o tom až za chvíli.

V tomto článku se zaměříme na dech zvaný Nadí Šodhana. V jogínském učení je tento dech považovaný za očistný a bývá součástí dalších náročnějších cviků. Ale i jeho samostatné a pravidelné praktikování přináší mnoho pozitivních účinků na tělo i mysl:

redukuje stres a nervozitu,

pročišťuje mysl, zvyšuje bdělost a schopnost soustředit se,

posiluje celý nervový systém, čímž působí blahodárně na mozek,

vyrovnává funkci obou mozkových hemisfér,

zásobuje tělo kyslíkem, tím podporuje látkovou výměnu a zbavuje nás toxinů,

ozdravuje plíce a zmírňuje alergii,

pomáhá vytvářet optimální hormonální hladinu.

A teď k těm studiím. Není asi překvapením, že nejvíce výzkumů technik dechu se provádí právě v Indii. To ale nemění nic na jejich exaktnosti ve smyslu západní medicínské vědeckosti. Univerzita medicíny v Jaipur podnikla v roce 2014 výzkum, ve kterém zjišťovala účinek jednorázového 20-minutového cvičení Šodhany u 30 probandů. Výsledkem krátkého cviku bylo snížení srdečního tepu a krevního tlaku o 8%. Zároveň se snížil také reakční čas, a to o 10%. Podobný výzkum provedla i Univerzita v Mangaloře, kde srdeční tep probandů klesl o 13% a kognitivní výkon v podobě řešení matematických úloh se zlepšil dokonce o 24%. Toto byly výsledky jednoho 20minutového sezení; při dlouhodobém praktikování tohoto dechu lze dosáhnout mnohem hlubších pozitivních změn.

Dech krok za krokem

Dechová technika Nadí Šodhana je velmi jednoduchá, časově nenáročná a pro její praktikování potřebujete pouze klidné místo. Toto cvičení můžete provádět kdykoli. Ideální doba je ráno po probuzení a večer před spaním. Můžete si ji hned dnes zkusit sami s následujícím postupem:

Zaujměte pozici vsedě. Ideální je lotosový sed, ale pro svou náročnost vyžaduje poměrně dlouhou dobu cviku. Alternativou je turecký sed, nebo sed na židli. Záda mějte vzpřímená.

Zavřete oči a několikrát se zlehka, pomalu a hluboce nadechněte a vydechněte. Ukazovák a prostředníček pravé ruky zaviňte do dlaně. Zbylé tři prsty použijete během cvičení.

Pravým palcem ucpěte pravou nosní dírku. Palec netlačí a je zlehka položený nad křídlem nosu, tedy v místě asi centimetr od kraje nosní dírky. Bez námahy se nadechněte levou nosní dírkou.

Než vydechnete, na krátký moment ucpěte také levou nosní dírku prsteníčkem a malíčkem. Pokud by tato pozice ruky byla nepříjemná, použijte jen jeden z prstů. Nyní uvolněte palec a vydechněte prvou dírkou. Dlouze a uvolněně.

Při dalším nádechu zůstávají prsty na levé nosní dírce a vdechujeme pravou stranou. Způsob střídání je u této techniky velmi důležitý.

Opět na krátký moment ucpěte obě nosní dírky a vzápětí pro výdech uvolněte levou nosní dírku.

Cyklus zopakujte zhruba 10x. Tato technika je velmi snadná i pro začátečníky. Stačí si jen uvědomit, že po vystřídání nosních dírek přichází nejprve výdech, pak nádech.

Šťastné hemisféry

Jak už bylo řečeno, Nadí Šodhana působí harmonicky na obě mozkové hemisféry. Pravá strana nosu povzbuzuje levou hemisféru, která je sídlem logického myšlení, řeči, počítání nebo pojmu o čase. Levá strana nosu naopak podporuje funkci pravé hemisféry, kde sídlí představivost, denní snění, intuice, vnímání barev a hudby. Pokud byste chtěli v kterýkoli moment podpořit jednu, nebo druhou hemisféru, stačí soustředěně dýchat do nosní dírky, která je propojená s požadovanou oblastí. Můžete zjistit, že jedna z nosních dírek je hůře průchozí, než ta druhá. Jde o přirozený jev, kdy se zhruba každé dvě hodiny automaticky střídá průchodnost mezi oběma stranami nosu.

Příští článek o technice dechu se zaměří na povzbuzení pozornosti a paměti.

Zdroje:

http://www.dok.rwan.sk/Zivotny styl/Andre van Lysebeth - Pranajama.pdf

http://www.j-pbs.org/pdf/182/subbalakshmi.pdf

http://jctmb.com/Vol2-Issue3-Jul-Sep-2014/02.Immediate Effect of Nadi-Shodhana Pranayam on Some Selected Parameters of Cardiorespiratory and Mental Efficiency.pdf

https://www.banyanbotanicals.com/info/ayurvedic-living/living-ayurveda/yoga/nadi-shodhana-pranayama/

Sezení s roboterapeutem aneb Budoucnost zdravotnictví

Snad každá oblast lidské činnosti čelí otázce, jak dlouho bude trvat, než ji zcela ovládne mechanizace a umělá inteligence. Ve výrobě je to už běžný jev. Ale o proměně zdravotnictví, obzvláště psychiatrické sféry, se v odborných kruzích začíná debatovat až v posledních letech. Ve vzduchu nyní visí velký otazník a možná i proto putuje do výzkumu nových léčiv čím dál méně financí.

Odvážné vize o budoucnost zdravotnictví

Výzkumník Domenico Giacco a jeho tým z londýnské univerzity kontaktovali v roce 2017 řadu evropských expertů v oblasti duševního zdraví. Na základě jejich náhledu na jednotlivé oblasti sestavili čtyři poněkud odvážné varianty, jakými by se mohlo zdravotnictví v budoucnosti ubírat, přičemž scénáře se mohou vzájemně prolínat:

Důraz na rozhodování pacientů: podle této představy budou mít pacienti zásadní roli při výběru své léčby, zatímco zdravotníci budou spíše poskytovat klíčové informace pro tato rozhodnutí. Sníží se tím určitý nátlak a uměle vytvářené autority odborníků. Důraz bude kladen na co největší osvětu a vzdělání veřejnosti. Tento styl přinese ještě další změnu: pokud se duševně nemocný člověk dopustí trestné činnosti, nebude posílán do léčebného zařízení, ale poputuje přímo do vězení.

Důraz na širší sociální kontext: budoucnost se může vyvinout i tak, že akcent bude kladen na sociální zázemí pacienta, tedy otázky rodičovství, vzdělávání, zaměstnání a dalších mezilidských vztahů. Lepší zmapování sociálního kontextu tak povede k účinnějším intervencím. Mezi obory s významným podílem na této realitě budou sociální vědy, psychologie a geografie.

Pomoc společensky znevýhodněným: třetí cesta, kterou si odborníci představují jako reálnou, je zaměření zdravotnictví na znevýhodněné sociální skupiny. Ať už z důvodu chudoby, sociální izolovanosti, bezdomovectví, nezaměstnanosti či jakékoli diskriminaci. Tento pohled příliš nerozlišuje sociální, fyzickou a fyziologickou příčinu nesnází, naopak je řeší celistvě. Vzniká více komunitních center, která se zaměřují na prevenci negativních jevů. Politika i společnost se snaží znevýhodněným skupinám podat pomocnou ruku.

Virtuální svět: jeden z nejpravděpodobnějších scénářů budoucnosti počítá s virtuální realitou a umělou inteligencí. Psychiatrická léčba bude probíhat čím dál více online a do výzkumu zdravotnického softwaru budou investovány závratné částky. Pomáhat budou doktoři-avataři, které si budeme moci sami vymodelovat, aby nám byli sympatičtí, a o roznášku medikamentů se nám postarají drony.

Kde si dnes popovídat s robotem

Ve skutečnosti debaty o vpádu umělé inteligence (AI) do lidského světa není až taková fikce. Už dnes existují softwary, o kterých se nám před pěti lety ani nesnilo, a pokrok nabírá podivuhodně rychlé obrátky. Tak například na Kolumbijské univerzitě použili program na analýzu řeči od IBM k tomu, aby určili pravděpodobnost vzniku psychózy u adolescentů. Zatímco odborníci se u této předpovědi trefují v 79 procentech, počítačová analýza dokáže vznik psychózy predikovat se 100% úspěšností. V dalším výzkumu zanalyzovali řeč osob s Parkinsonovou chorobou, což vzápětí umožnilo tuto nemoc předpovědět s 80% úspěšností, a to během jediné minuty mluveného slova. Do pěti let plánuje IBM rozšířit rozsah analyzovaných diagnóz a implementovat tento software i do smartphonů.

Další významnou technologickou společností je například X2AI. Ta vyvíjí chatboty (jinými slovy chatující roboty, tedy umělou inteligenci, která dokáže konverzovat téměř jako člověk), kteří dokáží nabídnout vysoce personalizovanou psychoterapii a psychoedukaci. Dánská verze například pomáhá překonat úzkosti a strach, v Brazílii nabízí podporu lidem zažívajícím násilí ze strany místních gangů a v Africe pomáhá osobám nakaženým HIV.

Jakkoli strmý vývoj zažívá umělá inteligence, v oblasti zdravotnictví to nebude s odosobněním péče až tak žhavé. Samy technologické společnosti potvrzují, že jejich aplikace slouží a budou sloužit spíše jako podpora, než nástroj k přímé léčbě. Potrvá ještě dlouhou dobu, než budou stroje schopné zachytit ty nejdrobnější odchylky v kulturních a osobnostních zvláštnostech každého člověka. Koneckonců, opravdovou mezilidskou komunikaci, péči a přijetí žádné stroje nahradit nemohou.

Zdroje:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/27816568

https://www.nationalelfservice.net/commissioning/service-reconfiguration/the-future-of-mental-health-care-time-for-a-social-perspective

https://skywoodrecovery.com/the-future-of-mental-health-care-is-now-and-its-promising

https://www.theguardian.com/world/2016/jul/29/from-ketamine-to-cupboard-therapy-the-future-of-mental-health-treatment

Štěstí je v hlavě

Kdo by nechtěl být šťastný. Zvlášť, když se na nás ze všech stran valí desítky zaručených způsobů, jak dosáhnout věčného štěstí. Jenže ono to často nefunguje jako mávnutí kouzelným proutkem. Jako bychom se pořád točili v bludném kruhu, který nemá konce. Téma štěstí se zdá být natolik zapeklitá věc, že se stala nosnou myšlenkou mnoha teorií. V dávné minulosti se jím zabývali filozofové, v posledních dekádách hlavně psychologové a neurovědci. V tomto článku se zaměříme na teorii štěstí, se kterou přišel současný psycholog Dan Gilbert. Nejprve ale dovolte krátkou zmínku o jeho experimentu.

Gilbert položil před zkoumanou osobu šest obrazů Clauda Moneta. Úkolem bylo seřadit díla podle toho, jak se osobě líbí od nejhezčího po nejméně hezký. Následně si zkoumaný mohl vybrat jeden obraz s sebou domů, ale na výběr měl pouze ze dvou obrazů – třetí, nebo čtvrtý z jeho sestavené řady. Podle očekávání si většina vzala třetí obraz, protože se jim líbil více. Po určitém období proběhl úplně stejný experiment s těmi samými probandy i obrazy. Opět bylo úkolem seskládat obrazy podle preference. Tentokrát ale probandi ve většině případů seřadili malby v jiném pořadí, než poprvé. Obraz, který byl původně třetí, se vytáhl na druhé místo. Naopak původně čtvrtý obraz klesl na páté místo. Probandi zkrátka připsali „svému“ obrazu větší hodnotu.

Asi nijak zvlášť zajímavé zjištění, řeknete si. Když ale tým Dana Gilberta provedl zcela stejný experiment u pacientů s vážnými poruchami paměti, získali stejný výsledek. Při druhém setkání se (stejně jako u probandů bez amnézie) posunuly preference obrazů stejným směrem. Teď ale přichází ten háček. V případě osob s poruchami paměti totiž nemohlo hrát roli zapamatování původních preferencí, stejně tak zapamatování výběru třetího obrazu a už vůbec ne jeho „vlastnictví“. Jak si tuto zvláštnost vyložit? Výzkumníci vysvětlili jev tím, že v mozku došlo ke skutečné změně estetické a citové reakce na onen vybraný (třetí) obraz. Jeho vynesení na druhou příčku má tedy čistě estetickou příčinu, nikoli vlastnickou.

Této myšlence se Dan Gilbert věnoval dále a založil na ní svoji teorii přirozeného a vytvořeného štěstí. Stručně by se rozdíl mezi těmito formami štěstí mohl vysvětlit takto: přirozené štěstí přichází, když získáme něco, o co usilujeme, zatímco vytvořené štěstí vzniká tehdy, když se nám nedostává toho, po čem toužíme. Je to tedy jakýsi obranný mechanismus neboli imunitní systém naší psychiky.

Představte si dva příběhy. V tom prvním je výherce sta milionů korun, v tom druhém je paraplegik odkázaný na život s vozíčkem. Který z těchto dvou lidí je šťastnější? Výzkumy ukazují, že po roce od obou událostí je míra osobního štěstí přibližně stejná. Není třeba jít až k extrémům. I malé každodenní události, jako selhání u zkoušky, neúspěšný pohovor nebo rozchod s partnerem, můžou vyústit ve vytvořené štěstí. Samozřejmě ne ihned, ale až po určité době. Může se zdát, že jde jen o jakési „sebechlácholení“. Dan Gilbert však nepovažuje vytvořené štěstí za méně hodnotné, než to přirozené.

Jako příklad uvádí jeden z typických justičních omylů – jistý Morees Bickham strávil polovinu svého života ve vězení za zločin, který nespáchal. Když mu na základě testů DNA potvrdili nevinu, bylo mu už 78 let. Jako první asi každému přijde na mysl hrůza a lítost. Morees však na tuto událost reagoval se slovy: „Ani na okamžik toho nelituji. Byla to úžasná zkušenost.“ Dalším příkladem je kdysi velmi vlivný americký politik, který ze dne na den přišel o všechno. Vaz mu zlomil skandál s nelegálně uzavřeným obchodem ohledně jeho nové knihy. Nějakou dobu se z toho vzpamatovával a po letech řekl: „Cítím se o tolik líp fyzicky, finančně, emocionálně, mentálně a skoro ve všech dalších ohledech.“ Přesně takto podle Dana Gilberta funguje vytvořené štěstí.

Na závěr slova filozofa Thomase Browna z roku 1642: „Jsem nejšťastnější člověk na světě. Mám v sobě nástroj, který umí změnit chudobu na bohatství, utrpení na prosperitu. Jsem nezranitelnější než Achilles. Osud nemá vůbec šanci mne ranit.“

Zdroje:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/690806

https://www.ted.com/talks/dan_gilbert_asks_why_are_we_happy/transcript

Usínání pokažené civilizací

Nespíte? Pokud za to může odkládání spánku kvůli práci nebo jiným aktivitám, nejspíš by bylo dobré něco změnit a na spánek si najít čas. Asi čtvrtina populace prvního a druhého světa ale nespí, protože to jednoduše neumí. Usnout a spát není tak jednoduchý proces, jak by se možná zdálo tomu, kdo se do spánku propadne samovolně okamžik po přistání v posteli. Co s tím, pokud se člověku usnout nedaří?

Fyziologický spánek není bezvědomí, co do nervové činnosti se vyznačuje střídáním různých aktivit – a věda je na něj krátká, přímo jej navodit neumí. Pomoc s usínáním tak obnáší odstranění překážek, které brání přirozenému usnutí. V nejzávažnějších případech se tak děje za použití hypnotik: léků, které utlumí nervovou činnost, což nástup spánku výrazně usnadní. Jejich působení ale zároveň mění strukturu spánku a nese s sebou rizika vedlejších účinků, takže je obecně výhodnější cílit léčbu přesněji.

Za střídáním spánku a bdění stojí souhra tří různých neurohormonálních systémů.

První z nich odpovídá únavě. Klíčovou látkou je adenosin: pamatujete si ze školy „molekulu energie“ ATP, adenosintrifosfát? Při jeho rozkladu vzniká energie, kterou buňky potřebují k činnosti – a také právě adenosin, který se ukládá v mozku – a jeho nárůst signalizuje únavu. Adenosin stojí i za oblibou kávy a čaje: kofein totiž potlačuje právě jeho projevy.

Druhý synchronizuje naše tělesné rytmy se světem okolo. Klíčovou látkou je melatonin: hormon, který náš mozek syntetizuje téměř výhradně za tmy. Jeho nárůst signalizuje, že nastal čas spát.

Třetí systém potom spánek a bdění přizpůsobuje aktuální situaci. Co kdyby hladiny adenosinu a melatoninu překročily pomyslnou hranici, která by měla navodit spánek, během poslední minuty napínavého zápasu? Na útěku před smečkou vlků nebo při lovu mamuta? Prožívané napětí – z hormonálního hlediska koktejl adrenalinu, noradrenalinu a kortizolu – nás usnout nenechá.

Trojice systémů byla v průběhu evoluce dovedena téměř k dokonalosti – ovšem při použití v úplně jiném světě než v tom, ve kterém žijeme my. Na tom, že špatně spíme, se silně podílí stres, který spánku nesvědčí. Včetně stresu, který vyplývá ze samotného nevyspání: nedávný výzkum ukázal, že večer následující po probdělé noci charakterizuje zvýšená hladina kortizolu – který znesnadňuje usnutí.

Pokud člověk špatně spí, může svou obtíž chápat jako upozornění, že možná nežije úplně nejlépe – a že stojí za to něco změnit. Opomíjení nemoci, stáří a smrti ve veřejném diskurzu nás společně s lékařskou péčí hrazenou z veřejných peněz vede k představě, že je téměř všechno důležitější než „údržba“ sebe samého. Není, a to ani z ekonomického pohledu, který je navíc v takovém kontextu druhotný.

Civilizace zároveň zásadně ovlivňuje druhý, melatoninový systém. Před zavedením elektřiny do domácností ovlivňovalo světlo plamene náš denní rytmus jen minimálně – syntéza melatoninu je totiž citlivá obzvlášť na studené světlo o nízké vlnové délce, které vnímáme jako modré. Nažloutlé plameny tak organizmu „připomínají“ teplé světlo zapadajícího slunce, které tvorbě melatoninu příliš nebrání. „Studené“ zářivky naopak mozek chápe jako signál poledního slunce, že se čas spánku ještě ani neblíží.

Zásadní vliv mají i displeje telefonů a počítačů, jejichž světlo charakterizuje právě ona modrá barva. Proto je vhodné je před cestou do postele neužívat – nebo aspoň ztlumit jas, dívat se zpovzdálí a pořídit si software, který modrou částečně filtruje, je k dispozici zdarma snad pro každý operační systém.

Světlo je zároveň možné využít: ranní procházka na slunci nebo svit speciálních lamp (které na rozdíl od programů stojí pár tisíc) tělu pomohou seřídit biologické hodiny podle pozemského času. Pomoci může i melatonin samotný. Ten je sice v Česku podle vyhlášky k dostání jen na předpis, nicméně v praxi jej nabízí každá lékárna. Načasování a dávkování ovšem není úplně jednoduché, takže by mělo vycházet z doporučení lékaře (nebo aspoň důkladného studia). Pro ilustraci: výzkumy doporučují dávkování okolo 0.3 mg – nicméně v lékárnách vám nabídnou tablety obsahující 2 mg, případně 5 mg melatoninu.

Osm druhů inteligence dle Gardnera

Americký psycholog Howard Gardner již v roce 1983 zpochybnil tradiční pojetí inteligence. Tvrdil, že logicko-matematická a jazyková inteligence jsou příliš zdůrazňovány, co se odráží i v učebních osnovách škol. Jako alternativu nabídnul multidimenzionální teorii inteligence, která popisuje osm nezávislých druhů inteligence. Ty můžou vzájemně spolupracovat a vytvářet inteligentní chování. Přestože většina jedinců dokáže do určité míry využívat všechny druhy inteligence, pro každého je typická jedinečná kombinace relativně slabších a silnějších typů inteligence. Přitom platí, že nemluvíme o danosti, ale o potenciálu.

Námořník je inteligentní jinak než krasobruslař nebo matematik

Obvyklé testy IQ jsou dobrými prediktory prospěchu na vysoké škole, ale nedokážou předvídat pozdější úspěch v práci a při rozvíjeni kariéry. Gardner se tak pokusil objasnit rozmanitost rolí dospělých jedinců napříč kulturami, kterou nelze vysvětlit jediným typem inteligence. Námořník, který umí navigovat podle hvězd, krasobruslař, který zvládne trojitého axela a charizmatický vůdce, jenž dokáže motivovat davy svých stoupenců, nejsou inteligentní méně, než vědec, matematik nebo technik. Jsou inteligentní jinak.

Osm inteligencí

Lingvistická inteligence (zacházení s jazykem, čtení, psaní, chápání obsahu)

Logicko-matematická inteligence (řešení matematických problémů, provádění důkazů, schopnost abstraktního myšlení)

Prostorová inteligence (schopnost vytvářet trojrozměrné představy, pohybovat jimi a otáčet je, čtení mapy, ukládání zavazadel do kufru tak, aby se tam vešly)

Hudební inteligence (schopnost zacházet se zvukem, rytmem, zpívání, hraní, skládání)

Tělesně-kinestetická inteligence (schopnost využívat všechny části těla k řešení problémů nebo vytváření produktů, ovládat hrubou a jemnou motoriku, manipulovat s předměty, tanec, basketbal, voják)

Interpersonální inteligence (schopnost chápat chování, motivace, emoce druhých lidí)

Intrapersonální inteligence (schopnost rozlišovat vlastní pocity, záměry a motivace)

Přírodovědná inteligence (schopnost rozlišovat různé druhy fauny a flóry, rozumět uspořádání přírody a využívat ji například při botanice, zemědělství nebo vaření).

Kritika teorie

Gardner pro svou multidimenzionální teorii hledal různé zdroje důkazů (např. že poškození určité části mozku zničí určité inteligentní chování; že v této oblasti existují mimořádně nadaní jedinci; že jsou vymezené stupně vedoucí od začátečníka k mistrovi; že dokážeme určit, které operace jsou základem tohoto inteligentního chování; nebo že máme podpůrné doklady z výzkumu). Kritici teorie ale namítají, že Gardner nerozšiřuje definici slova "inteligence", spíše ho jen používá tam, kde jiní lidé mluví o „schopnosti“ nebo „nadání“. Navíc neexistuje vědecky ověřený postup, jak jednotlivé druhy inteligence u lidí spolehlivým způsobem měřit. A nakonec, možná bez ohledu na náš profil inteligencí, „ta jedna“ určuje, jak moc náš potenciál umíme využít.

V čem nám teorie může být užitečná

Teorie osmi inteligencí je užitečná při objevování nadání u sebe a u lidí ve vašem okolí. Díky širšímu pojetí Gardnera lze tak i schopnost dítěte úsporně si naskládat věci do baťůžku ocenit jako projev inteligence. Anebo změnit pohled na kolegyni, která v písemném projevu dělá hrubky, na druhou stranu však vždy vycítí, když potřebujete pomoc nebo podporu. Obecně je lepší zaměřit se na rozvoj nadání a silných stránek než na dorovnávání toho, co vám nejde. Zkuste v seznamu najít své tři nebo čtyři dominantní inteligence a zamyslet se, jak moc je ve vašem životě využíváte a k čemu by se vám (nebo okolí) ještě mohly hodit.

Zdroje:

Gardner, H. (1983). Frames of mind. The theory of multiple intelligences. New York: Basic Books. České vydání (1999). Dimenze myšlení. Praha: Portál.

Gardner, H. (1993b). Multiple intelligences: the theory in practice. New York: Basic Books.

Nolen-Hoeksema, S., Frederickson, B. L., Loftus, G.R. & Wagenaar, W. A. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Praha: Portál.

Reisberg, D. (Ed). (2013). The Oxford Handbook of Cognitive Psychology. Oxford University Press.

Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.