Přečtěte si náš blog

Čtyři roviny psychoterapie po úrazu mozku

23. března 2020

Psychoterapie léčí mysl i mozek – což z ní dělá vhodnou léčbu i v případě jeho poškození cévní příhodou nebo úrazem. Jenže různých psychoterapeutických přístupů jsou desítky a konkrétních terapií stovky. Které z nich jsou vhodné při poškození mozku?

 

Každý domácí kutil ví, že někdy pomůže kladivo, zatímco jindy se hodí spíš šroubovák. Totéž platí i při plánování terapie: klíčová je otázka, čeho vlastně chceme docílit. Ideálně bychom samozřejmě veškeré důsledky poškození mozku nechali zmizet mávnutím kouzelného proutku, jenže takový proutek medicíně chybí. Vedle samotného snižování přímých, biologických důsledků poškození tak mezi základní cíle patří i kompenzace ztracených funkcí. A hlavně co nejlepší kvalita života, protože uzdravený pacient je nejen ten, kterému se navrátilo co nejvíc funkcí – ale hlavně ten, kterému se žije dobře.

Studie o současné psychoterapii pacientů s poškozením mozku Od smyslu k redukci symptomů tak začíná rozlišením čtyř rovin uzdravování:

  1. Redukce symptomů. Může jít o pohybová nebo kognitivní omezení, nicméně mezi přímé, biologické důsledky poškození mozku často patří i emoční problémy, od depresí přes popudlivost po vztek.
  2. Redukce nevhodného chování. Biologické důsledky i náročnost zvládání nastalé situace často vyvolá nebo zhorší špatné návyky – terapie tak zároveň může předcházet například rozvoji závislosti na alkoholu nebo drogách.
  3. Zlepšení emočního zvládání. V reakci na pracovní, sociální i osobní změny pacienti přirozeně trpí i sekundárními emočními problémy. Nejistota jak ohledně uzdravení vlastních schopností, tak ohledně dalšího pracovního uplatnění a postavení v rodině a ve společnosti bývá stejně náročná jako akutní problémy – a na rozdíl od přímých biologických dopadů poškození mozku z principu není neléčitelná.
  4. Znovunalezení životního cíle. Terapie soustředící se na čtvrtou rovinu pacientovi pomáhají „najít nový smysl života tváří v tvář (nikoli navzdory) dopadům poruchy mozku,“ zdůrazňují autoři studie důležitost nalezení vlastní role v novém světě, do něhož pacienta uvrhlo neurologické poškození.

Na začátku byl Freud

Jak s čtyřmi rovinami uzdravování souvisí různé psychoterapie? Na jejich začátku stálo odhalení nevědomých procesů, které ovlivňují duševní život člověka. Z práce Sigmunda Freuda se rozvinuly psychoterapie nazývané hlubinné a psychodynamické, které lidské problémy vnímají v kontextu jeho nevědomí založeného na vrozeném temperamentu, výchově v dětství a prožitých traumatech. Člověku samotnému tyto souvislosti unikají – a terapeut je expertem, který je umí odhalit. Pacientovi tak pomůže pochopit skryté procesy, které ovládají jeho chování, aby se stal svým vlastním pánem.

V jednadvacátém století vychází z psychodynamických kořenů například relační psychoanalýza, která se zabývá mezilidskými vztahy. Lidé totiž svému okolí nepřizpůsobují jenom chování, ale podle náznaků blízkých lidí upravují i myšlení a prožívání. Příkladem mohou být docela obyčejná uklidňující slova přátel nebo rodiny – ale i méně zjevná vodítka v jejich chování, podle nichž můžeme třeba usuzovat, jestli je v určité situaci na místě nechat se obsluhovat druhými, nebo překonat nesnáze a obsloužit se sám. Následky úrazu logicky naruší předchozí rovnováhu ve vztazích – a psychoterapie ji může pomoci obnovit a vrátit tak člověku možnost těžit z uspokojivých vztahů s ostatními lidmi.

Kognitivně-behaviorální terapie cílí na problematické symptomy

Poválečná Amerika ovšem hledala vědečtější teorie než freudovské představy o těžko měřitelných nevědomých procesech. Nacistická eugenika navíc zdiskreditovala myšlenku, že by lidské vlastnosti měly být vrozené. Alternativu nabídla behaviorální terapie: přesvědčení, že lidskou psychiku řídí podobné principy jako chování laboratorních myší nebo Pavlovových psů. Terapeut se tak pokouší postupně změnit navyklé reagování na podněty a životní situace.

K behaviorálním metodám se postupně přidaly i metody kognitivní, které pracují se složitostmi lidského myšlení, ale základní idea zůstává: duševní problémy pramení z nevhodných reakcí na prostředí, v němž člověk žije – a terapeut je proto přeučuje. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se tak zakládá na racionálním pochopení vlastních možností a chyb v úsudku. Pacienty vzdělává a učí myslet a jednat tak, aby se jim v konečném důsledku žilo lépe. Protože se zabývá hlavně konkrétními, jasně definovanými problémy, působí hlavně na první a druhé úrovni.

Postmoderní přístupy v psychoterapii přináší nová řešení

Mechanistické chápání lidské psychiky se ale neslučovalo s hippie atmosférou šedesátých let – a navíc neumělo vysvětlit krutost, jíž byli schopní docela obyčejní lidé, jak ukazovala válka ve Vietnamu nebo slavné vězeňské experimenty. Zrodily se tak další přístupy, které podstatu lidské psychiky hledaly v pocitu životního smyslu a prospěchu společnosti – a psychické onemocnění vnímaly jako jejich nedostatek. Humanistická a existenciální terapie tak klientovi nic nevysvětluje ani nepřeučuje, ale podporuje ho v nalezení vlastního místa ve světě – například tváří v tvář změnám, které mu vnutil úraz mozku.

Složitosti světa, v němž žijeme, posléze daly vzejít dalším, „postmoderním“ terapiím, které kladou důraz na jedinečnost každého z nás, včetně narativní terapie. Ta se soustředí na význam, který přikládáme různým lidem, hodnotám, vztahům a zážitkům, a ukazuje, že není daný a že jej můžeme měnit. Taková terapie podporuje zvládání změn po poškození mozku nalézáním nových východisek a pohledů na svět a sebe samého, takže se soustředí hlavně na třetí úroveň.

Mezi současné trendy v psychoterapii patří hlavně vzájemné obohacování a mísení různých přístupů. Široká skupina „terapií třetí vlny“ přidává ke kognitivně-behaviorálním metodám spirituální nebo existenciální prvky. Výsledkem jsou například fúze KBT a meditace mindfulness, které uklidňováním člověka na biologické i psychické úrovni cílí na první a třetí rovinu uzdravování.

 

Jednotlivé úrovně vyrovnávání se s poškozením mozku se samozřejmě prolínají a nemá smysl je od sebe oddělovat. Model, který je rozlišuje, ale ukazuje důležitost psychoterapie v péči o člověka, který utrpěl poškození mozku – a také odhaluje, jak mohou různé přístupy každý jinak přispět k obnovení kvality života.

 

K přečtení: podrobně směřování různých psychoterapií po úrazu mozku popisuje studie FROM MEANING TO SYMPTOM REDUCTION: Contemporary approaches to psychotherapy after traumatic brain injury.

 

  přečteno 161×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě, na dílčích kurzech studoval například na maďarské ELTE, dánské Aalborg University nebo londýnské The Coaching Academy. V Praze a Hannoveru získal vzdělání jako neurofeedbackový terapeut, několikrát z finančních důvodů odmítl přijetí ke studiu neurověd na Maastricht University, aby se nakonec rozhodl, že chce prací v první řadě vydelávat a začal pracovat jako finanční analytik. Neurovědám a psychologii se od té doby věnuje ve volném čase jako publicista a překladatel: v poslední době mu například vyšel seriál o neurofeedbacku v Psychologii Dnes, momentálně překládá jednu z Ramachandranových publikací.