Přečtěte si náš blog

Přeceňujeme vrozenost inteligence?

IQ testy a podobná měření nám často nutí představu inteligence jako něčeho vrozeného a neměnného. Co když je to ale úplně jinak – a chytří můžeme být všichni?

Matematika umí prokázat, že existují minimálně dva druhy nekonečna: spočetné a nespočetné. To nespočetné je větší než to spočetné – laicky může připomínat „nekonečno nekonečen“ položených vedle sebe. I inteligence kteréhokoli člověka se může chovat podobně jako to menší, spočetné nekonečno: být sice nějak limitovaná – ale zároveň potenciálně nekonečná. Hloupí lidé neexistují!

Některé teorie počítají s tím, že je inteligence do velké míry (třeba 80%) „vrozená“ nebo „dědičná“. Co to ale znamená? V praxi docela málo. Dědičnost se totiž neprojevuje ve vakuu – ale v prostředí (a v kontextu výchovy). A kdo je v jednom prostředí „vrozeně hloupý“, může být v jiném „vrozeně chytrý“.

Jak je to možné? Představte si, že vám na zahradě vyrostou krásné růže. Jsou ty krásné květy dané geneticky, nebo prostředím? Pokud by obojí fungovalo odděleně, mohli byste to jednoduše otestovat. Zasadili byste vedle růží kaktus, který by na jaře zplesnivěl, případně vydržel do podzimu a umrzl. Totožné prostředí s odlišným výsledkem – takže rozdíl musí tkvít v genech, řekli byste si.

Přirozeně se jedná o nesmysl. Pokud byste místo zahrádky na Vysočině pokus zopakovali v subtropech, nejspíš byste skončili s přesně opačným výsledkem: nádherně rozkvetlým kaktusem a uschlými růžemi. Nejde totiž ani o samotné geny, ani o samotné prostředí (a výchovu), ale o kombinaci obojího.

Sebelepší péčí o rostlinu byste v nevhodném prostředí dosáhli jen dílčího zlepšení. Podobně nekonečné sezení na kurzech a u IQ boosterů neudělá z hlupáka génia – pokud nezjistí, co ho brzdí. V kontextu naší civilizace to zřejmě nebude nedostatek vody, živin nebo tepla – ale spíš destruktivní procesy uvnitř, v těle, mozku a stylu přemýšlení každého člověka.

Jedním z nejzásadnějších je stres – a s ním spojená tělesná aktivace vhodná pro boj nebo útěk, ale nevhodná pro intelektuální výkony. Stres vede k množství fyziologických procesů, které mimo jiné odkrví mozek a stimulují aktivaci těch nervových center, která jsou určená pro okamžitou reakci. Převládnou reflexivní reakce, impulzivita, emoce – zatímco prefrontální části mozkové kůry, které jsou zásadní pro typicky lidské schopnosti, se utlumí.

Roli stresu v běžném životě dobře ilustruje Porgesova polyvagální teorie – teorie o třech různých reakcích na stres, které souvisí s činností bloudivého nervu (nervus vagus – proto také polyvagální). Za klidného stavu vysílá nervus vagus do útrob signály, že je všechno v pořádku; člověk dobře vnímá své okolí, cítí se pohodlně a všechno v těle pracuje, jak má.

V případě zvýšení stresu nad určitou úroveň, kterou člověk nezvládá, se člověk (pozvolně) „přepne“ do evolučně staršího módu – a reaguje činností sympatiku. Tělo zkrátka v průběhu pár set let civilizace nestačilo naučit, že většina současných stresorů a hrozeb vyžaduje úplně jiný způsob reakce, než jaké jsme získali v průběhu milionů let evoluce. Zpomalí se trávení, zrychlí dech a tep, zvýší pocení – a člověk se všemi dostupnými prostředky připraví na fyzickou aktivitu potřebnou k boji nebo útěku.

Pokud následně zjistí, že nepomůže ani boj nebo únik, „propadne se“ do historicky nejstaršího stádia – a znehybní. Pokud nelze utéct ani zvítězit, poslední, co zbývá, je strnout a doufat, že hrozba přejde. V tomto ani předchozím stavu samozřejmě zdaleka nehraje prim rozum a intelektuální a sociální schopnosti jsou omezené.

Podstatná část lidské hlouposti v konkrétním momentu tak nevychází z nějakého abstraktního „nedostatku IQ“ – ale z omezené schopnosti svou moudrost využít. Zásadní roli v tom hraje náchylnost ke stresu. Míra, do jaké je člověk dlouhodobě v klidu – a do jaké má 24/7 tělo napnuté k prasknutí, aby stihnul a zvládnul všechno, co po něm někdo (nebo on sám) chce. Vyplývající poselství je docela banální: uklidněte se – a zmoudříte.

Manipulace: věty, které obchází rozum a zasahují srdce (2. část)

V první části článku jsme se zabývali mechanismy, kterými manipulátor využívá druhé osoby k uspokojení svých cílů. Manipulace v nás obvykle vyvolává negativní pocity – provinilost, strach, pocit méněcennosti. V dané chvíli jsme zahlceni prožitkem a nepřemýšlíme racionálně.

Jestli se nám povede zavést do mozku kontrolku "pozor, manipulace!", příště manipulátora můžeme včas odhalit a nepřistoupit na jeho nebo její hru. Věděli jste, že manipulace může být i přehánění naší slabosti, abychom se vyhnuli nepříjemnému úkolu? Přečtěte si 9 častých typů manipulátorů a věty, které by mohli používat. Jaký pocit ve vás vyvolávají?

Typy manipulátorů

Statistik. Jádrem manipulace je věta "všichni, jenom ty ne...". Přehánění a zobecňování je metodou, jak vyvolat u druhého pocit viny a nedostatečnosti.

"Všichni normální kluci mají krátké vlasy." "Všechny holky v tvém věku už mají děti."

Diktátor. Silně prosazuje svou vůli s odvoláváním se na tradici a autoritu. Může trvat na setkání v prostoru, kde má převahu a kontrolu, např. kancelář, dům, auto nebo jiné místo, kde pociťuje vlastnictví a dobře prostor zná (a vy ne).

"Je mi jedno, co tě baví a nebaví. Řekl jsem, že půjdeš studovat práva tak, jako všichni muži v naší rodině." "Slušná svatba má být v kostele, jinak mě tam nedostaneš."

Chudáček. Rád by něco učinil, ale nedostává se mu dostatečných sil, hraje si na "hlupáčka". Zdůrazňuje své nedostatky a svou méněcennost. Nepříjemné úkoly neslyší, nebo je zapomene. Předstírá, že nerozumí, co se po něm chce. Pasivně-agresivním způsobem vás manipulátor dotlačí k tomu, abyste za úkol převzali zodpovědnost a udělali to za něj.

"Vůbec nechápu, jak máme dělat tu prezentaci a ještě mě strašně bolí hlava." "Já pokaždé u mytí nádobí něco rozbiju, raději se toho nebudu ani chytat."

Počtář. Dělá vždy to, co je pro něj nejvýhodnější. Střídá taktiku biče a cukru dle okolností, chová se v očích druhých nepředvídatelně. Lichotky a dárky můžou být prostředkem, jak si odčinit minulou chybu a usmířit si osobu, kterou chce dále využívat.

"Tome, tobě ty diktáty vždycky tak jdou, nechceš si dneska sednout ke mně?" "Já ti teď nemůžu půjčit na operaci, děti potřebují nové lyže a vůbec.."

Drsňák. Některé osoby zvyšují hlas během diskuzí jako prostředek agresivní manipulace. Základním předpokladem je, že jestli budou křičet dostatečně hlasitě, nebo ukazovat jiné negativní emoce, podřídíte se jejich přání a dáte jim, co chtějí. Agresivní hlas je pro zvýraznění efektu často spojený s výraznou řečí těla, např. pozicí nebo gestikulací rukama.

"Vypadni a vrať se, odkud si přišel, cizince tady nechceme!" "Tak ty jsi dělala přesčas, jo? Slyšíte všichni, jak mě moje žena podvádí a ještě mi lže??"

Břečtan. Zdůrazňuje svojí závislost. Chce, aby se o něj jiní starali, a tak se tváří bezmocně, bezbranně. Využívá péče a laskavosti druhých.

"Prosím, zůstaň tady, já to bez tebe nezvládnu, umřela bych strachy." "A co budu o víkendu jíst, když tu nebudeš? No, kdyžtak dojím ty staré sušenky ze skříně."

Obětavec. Obětuje se pro druhé a tvrdí, že nechce nic pro sebe, ale zároveň vybírá daň.

"Já ti vařím, žehlím, peru a ty se se mnou budeš jen hádat." "Vyzvednu tě na nádraží a ty mi pak uděláš radost a konečně se s ním rozejdeš."

Mafián. Jsem tvá záštita a ochránce, ale musíš mi sloužit. Postavíš-li se na své nohy, smetu tě. Kdo nejde se mnou, je proti mně.

"Brzy je dostaneme na kolena. Opovaž se ale ceknout."

Poslední spravedlivý. Neustálá kontrola, kritika, zesměšňování. Vyvoláním špatného pocitu ve vás získává psychologickou výhodu, nadřazenou pozici. Cokoliv uděláte, nikdy to nebude dost dobré. Nenabízí ale konstruktivní radu, pomoc ani řešení. V jemnější podobě může být kritika podaná jako humor nebo ironie, ale "píchá" stejně.

"Podívej se, jak vypadáš. Nedivím se, že tě z té zkoušky vyhodili." "Zase pozdě. Mně to už ani nepřekvapuje." "To bych o tobě neřekl.", "To jsi mě zklamal." "Kdyby maminka věděla,..."

Jak se bránit manipulaci

Jelikož manipulace zasahuje spíš emoce, než rozum, není snadné zastavit "toxický" pocit, který v nás vyvolává. Prvním a důležitým krokem je rozsvítit kontrolku "manipulace" v naší mysli. Zkusme si v takové chvíli uvědomit, že poznámka nepatří nám, je jen prostředkem k cíli manipulátora. Není nutné se omlouvat a vysvětlovat. Manipulativní věta by měla po nás "stéct". Můžete vyjádřit, že nerozumíte, na co nevhodnou otázkou naráží (tomu nerozumím… co přesně myslíš slovem...? Jakou situaci máš konkrétně na mysli...?). Manipulátorovi nenapovídejte, nechte ho podrobně vysvětlit, co chtěl říct. Často se dostane do úzkých.

Také je možné manipulaci nahlas pojmenovat a navrhnout, aby se rozhovor dále rozvíjel konstruktivně a bez úderů pod pás. Důležité je ale přijmout chybu, jestli je kritika druhé strany oprávněná a sám se vyhnout manipulativním větám.

Osobní integrita je nejlepší ochrana před manipulací

Neztrácejte čas snahou obhajovat se před lidmi, kteří vám nechtějí porozumět. Neplýtvejte energií, abyste se každému zalíbili. Pravidelně kontrolujte, čemu věříte. Když si nejsme jisti, čemu věříme, je velice snadné, aby někdo jiný, kdo si je svým přesvědčením jistý, zmanipuloval naše myšlení.

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/blog/communication-success/201510/14-signs-psychological-and-emotional-manipulation https://www.psychologytoday.com/blog/in-flux/201610/9-things-you-can-expect-manipulative-people-do Typologie manipulátorů (s výjimkou "statistika") dle Vališová, A. (2008). Jak získat, udržet a neztrácet autoritu. Praha: Grada.

Manipulace: věty, které obchází rozum a zasahují srdce (1. část)

Většina z nás někdy používá manipulativní věty, aniž bychom si toho byli vědomi. Na druhou stranu se také necháme zatahovat do situací a vztahů, do kterých jsme se vůbec nechtěli dostat. Základní pocit spojený s manipulací je provinilost, kterou v nás manipulátor vyvolává. Abychom svou vinu „odčinili”, uděláme to, co po nás chce. Díky pochopení základních mechanismů manipulace se můžeme vtažení do manipulativních vztahů vyhnout.

V mysli manipulátora

„Důležité jsou jen moje potřeby a přání“

Manipulátor je typicky přesvědčen, že jeho/její pohled na situaci je jediný možný, protože je nejvýhodnější. Všechny situace a vztahy jsou o něm/o ní. To, co si myslí a cítí druzí, není důležité. Narušení mého prostoru – fyzicky, emocionálně, nebo spirituálně – manipulátora nezajímá. Mohou se klidně živit na někom, kdo se na jejich úkor vyčerpává, slábne a ponižuje.

Nejlepším cílem manipulace je snadná kořist

Nejzranitelnějšími osobami pro manipulaci a využívání jsou lidé s nízkou sebeúctou, kteří snadno podlehnou lichotkám, ale i uvěří kritice. Často mají snahu za každou cenu druhému vyhovět. Mají strach z odmítnutí, můžou častěji než jiní lidé prožívat pocity viny, úzkosti, obavy. Obvykle jsou více závislí na partnerech.

„To ty zodpovídáš za moje štěstí.“

Manipulátoři mohou chtít, abyste převzali odpovědnost za uspokojování jejich potřeb, takže nezůstává žádný prostor pro splnění těch vašich. Vědí, že mají dobrou šanci zatáhnout vás do vztahu, protože jste laskavá, vnímavá, pečující osoba. Mohou zprvu živit vaši dobrotu lichotkami a zdůrazňováním, jak úžasná osoba jste. V průběhu času bude ale chvály za tyto vlastnosti ubývat. Jste ve službě někoho, komu záleží jen na tom, co můžete udělat pro ně.

Manipulace vždy útočí na city, obchází rozum

Cítíte v přítomnosti druhého vinu? Je-li opodstatněná, je vhodné přiznat chybu a omluvit se. Manipulátor ale typicky vyvolává u druhých vinu ze svých pohnutek. Jestli vlastně nerozumíte, proč se tak cítíte, je možné, že jste právě manipulováni. Pocit viny může vznikat i vyčítavým pohledem („vy si nic nekoupíte, když jste si zkoušela 5 párů bot?“) nebo jinou neverbální komunikací. Další formou manipulace může být ponižování, citové vydírání, apod. Na konci ani nevíme, co se stalo, zůstává jen provinilý nebo méněcenný pocit.

Manipulátor se snaží získat převahu a nadřazenost

„Mluvte první, abych zjistil, kdo jste, a našel vaše slabiny”. Mnozí obchodníci používají tuto techniku, aby vás poznali. Tím, že se vás v úvodu ptají na obecné a zvídavé otázky, mají čas vytvořit si základní představu o vašem myšlení a chování, z něhož pak mohou zhodnotit vaše silné a slabé stránky. Sami pak reagují tak, aby se vám zalíbili. Zahlcení fakty a statistikami. Některé osoby využívají „intelektuální šikanu” tím, že se tváří jako experti, např. v oblasti prodeje a finanční situace, v odborných diskusích i jednáních. Zdůrazňováním svých znalostí a zkušeností se staví do pozice, ve které snadněji prosadí své argumenty. Časový nátlak při rozhodování. Tohle je častá taktika v oblasti prodeje a vyjednávání. Manipulátor tlačí, abyste udělali rozhodnutí dřív, než jste připraveni. Pod tlakem a v napětí se zvyšuje pravděpodobnost, že se „zlomíte” a podřídíte požadavkům agresora. Zahlcení procedurami a byrokracií. Někteří lidé můžou používat administrativu a různé procesy k tomu, aby udrželi svou nadřazenou pozici a vám zkomplikovali život. Tato technika může také zdržet hledání faktů a pravdivých informací, nebo zakrýt chyby, které nemají být odhaleny. Manipulace tichem. Úmyslné neodpovídání na vaše hovory, zprávy, emaily apod. Manipulátor získává sílu tím, že vás nechává čekat a snaží se do vaší mysli zasít pochybnost a nejistotu.

Jak rozpoznat manipulaci

Jestli přede mnou pomlouvá druhé, nejspíš před druhými pomlouvá mně

Chcete-li znát snadný způsob, jak rozlišit manipulátora od empatických lidí, věnujte pozornost způsobu, jakým mluví o druhých ve vztahu k vám. Často bude mluvit o vás za zády stejným způsobem, jako s vámi mluví o druhých. Manipulátoři jsou mistři „triangulace" - vytvoření scénářů a dynamiky, která umožňuje intriky, rivalitu a žárlivost.

Věnujte pozornost činům

Zaměřte se na to, co člověk dělá a jak moc je to v souladu s tím, co říká. Pozorujte je bez toho, abyste pro ně hledali omluvy. Jsou osoby, které vás kritizují, poučují nebo shazují, opravdu tak bezchybné, jak se tváří?

Ve druhé části článku si představíme 9 typů manipulátorů a jejich klasické věty. Jaké metody používá diktátor, počtář, nebo chudáček? A jak se vůči manipulaci bránit? Přečtěte si v pokračování.

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/blog/communication-success/201510/14-signs-psychological-and-emotional-manipulation https://www.psychologytoday.com/blog/in-flux/201610/9-things-you-can-expect-manipulative-people-do

Cenové kotvy: Čísla, která ovlivňují vaši útratu

Vzpomínáte si, jak řešil nepříjemné povinnosti hrdina dobrodružných románů Tom Sawyer? Z pracného a zdlouhavého natírání plotu udělal zábavu, kterou mu mohli ostatní jen závidět. A když už závidí, proč jim rovnou celou práci nepřenechat a ještě na tom nevydělat? Tak Mark Twain ve své knize před více jak stoletím zachytil jev, který dokáže proměnit zábavu v práci a práci v zábavu. Jste si jistí, že dokážete jedno rozeznat od druhého?

Lidské preference bývají vrtkavé a stejně nestabilní může být i rozdíl mezi příjemným zážitkem a nepříjemnou povinností. Řekněme, že vám nabídnu slušnou částku za to, že budete účinkovat ve filmovém komparzu. Musíte se dopravit na natáčení, navléct se do kostýmu a procházet se sem a tam mezi kulisami. Ke všemu si to nakonec se slibovanou odměnou rozmyslím a žádné peníze vám nenabídnu, takže se do práce můžete pustit leda zadarmo. Předpokládám, že teď už se do ní příliš nepohrnete. Ale co kdybych začala jinou nabídkou? Můžete si zahrát ve filmu! Dostanete kostým a budete se pohybovat mezi skutečnými kulisami. Takovou možnost nemá každý a samozřejmě si za ni budete muset náležitě zaplatit. A co teprve když vám tahle příležitost spadne do klína úplně zadarmo! První nabídka nastavila laťku a druhou s ní budete chtě nechtě srovnávat. Když byli při jednom z výzkumů účastníci rozděleni do dvou skupin a každá dostala jinou nabídku, jednou na placený a podruhé na proplácený poslech recitace, zájem zúčastnit se jí zadarmo později vyjádřilo podstatně více těch, kteří byli nejdříve seznámeni s nutností za ni zaplatit. Možná si říkáte, že nejste hloupí, víte, že se komparzu platí, a na podobnou nabídku byste rozhodně nekývli. Ale co když žádnou podobnou předchozí zkušenost nemáte? Věděli byste, jestli za zážitek s chutí zaplatit, nebo peníze sami požadovat?

Jsme bytosti zvyku a návaznosti. Naše volby se odvíjí od těch předchozích. Jakmile poprvé něco koupíme za určitou sumu, částka se nám dostane pod kůži a řídí naše další rozhodnutí. Tahle sudička nám tedy předurčuje, kolik jsme ochotní za stejné nebo podobné zboží utratit. Zkuste se teď zamyslet nad věcmi, které běžně kupujete. Je jejich přínos nebo potěšení, které vám přináší, úměrné částce, kterou jste na ni museli vydělat, nebo jste si prostě zvykli? To, že jste se jí vy a mnoho dalších konzumentů podřídili, ještě nezaručuje, že je opravdu rozumná. Klidně by totiž mohla být stanovena i náhodně. Když výzkumníci předvedli studentům zboží v hodnotě od deseti do sta dolarů, položili jim otázku, jestli by si daný předmět koupili za cenu určenou náhodným dvojčíslím. To představovalo výchozí bod pro jejich odpověď na druhý dotaz: Kolik byste byli ochotní za něj maximálně zaplatit? Lidé s vyšším počátečním číslem pak za zboží nabízeli vyšší sumy než ti, kteří náhodou dostali číslo nižší. Dokážete si představit, že za víno dobrovolně zaplatíte o 80% víc jen díky nahodilé cifře, která stála na počátku vašeho rozhodnutí?

Není snadné přiznat si, že naše představa o hodnotě věcí je poněkud mlhavá a snadno ovlivnitelná. Pokud ale jednou u pokladny zahoříte neodolatelnou touhou udělat prodavačce obsáhlou přednášku na téma „za nás byl chleba levnější“, zkuste si vzpomenout, že cenové kotvy dřímou i ve vaší hlavě.

Zdroj:

Ariely, D., Loewenstein, G., & Prelec, D. (2006). Tom Sawyer and the construction of value. Journal of Economic Behavior and Organization, 60(1), 1-10.

Kofein během učení zlepšuje paměť

Kofein můžeme nalézt v mnoha formách. Ať už je to černý čaj, čokoláda s vysokým obsahem kakaa nebo káva, velmi oblíbený povzbuzovací nápoj. Mnoho lidí pije kávu při snídani právě kvůli obsahu kofeinu, aby tím docílili lepšího a rychlejšího probuzení. Věděli jste však, že kofein také pomáhá zlepšit paměť?

O účincích kofeinu na lidský organismus existuje mnoho různých studií. Některé chválí vysoký obsah antioxidantů, jež přispívají k prevenci vzniku různých onemocnění. Jiné zase naráží právě na její špatné vlastnosti v případě vysoké konzumace.

Správná dávka kofeinu

Vědci z univerzity v Kalifornii požádali vzorek dvou stovek dospělých osob, aby se zúčastnily jejich experimentu. Ten spočíval v pozorování náhodných obrazů. Pár minut poté dostala část zkoumaných kávu s obsahem 200 mg kofeinu, druhá polovina užila pouze placebo. Následující den měli všichni zkoumaní pozorovat obrazy předchozího dne. Jejich úkol byl určit, zda jsou obrazy zcela jiné, stejné či pouze podobné.

Skupina osob, která užila placebo, dokázala pouze rozeznat, zda fotografie již někdy viděli, či nikoliv. Zda jsou stejné či podobné těm z předchozího dne, už určit nedokázali. Avšak skupina, která dostala dávku kofeinu, dokázala ve většině případů také určit, zda jsou stejné nebo aspoň podobné jako předchozí den.

Poté vědci zkusili dávku kofeinu zvětšit. To se ale neosvědčilo. Lidé byli spíše nervózní a trpěli bolestmi hlavy. Není tudíž dobré pít velké množství kávy. Její účinky by byly spíše opačné a nepřinesly by kýžený efekt.

Výsledky této i dalších studií tedy můžeme shrnout následovně: při optimální dávce kofeinu jsou pozitivně ovlivněny naše kognitivní funkce - paměť, pozornost a koncentrace.

Káva pomáhá. Může i škodit

Pití kávy je velikou tradicí – málokdo si bez ní umí představit své ráno i pracovní den. Mnoho lidí však netuší, že kvalitní káva pomáhá snižovat riziko Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby. Dále taky pomáhá snižovat riziko vzniku široké škály poruch nálad – například deprese.

Pokud se tedy rozhodnete dopovat při učení kávou, neměli byste to s ní nijak přehánět. Uvedená dávka, kterou dostali studenti při testu, odpovídá přibližně dvěma šálkům espressa. Větší množství už navozuje stavy úzkosti, nervozity a také bolesti hlavy.

Dalším problémem, který může při zvýšené konzumaci nastat, je nespavost. Proto se nedoporučuje pití kávy v odpoledních a večerních hodinách – neplánujete-li sedět nad učebnicí celou noc.

Zdroje:

www.nature.com/neuro/journal/v17/n2/full/nn.3623.html cs.medlicker.com/1093-kava-a-zdravi onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1046/j.1468-1331.2002.00421.x/full onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/ana.10277/abstract

Na vlně extáze – fenomén Flow (část I.)

Možná jste už někdy zažili situaci, kdy vás nějaká činnost pohltila natolik, že jste zapomněli na plynutí času a vše kolem. Dokonce i sami na sebe. Mohlo tak uplynout pět i deset hodin, aniž byste pomysleli na hlad, žízeň nebo únavu.

Jde o zvláštní stav mysli, který se nazývá Flow fenomén. Do češtiny se nejčastěji překládá jako plynutí. Okrajově se o něm zmínil už třeba antický myslitel Marcus Aurelius nebo vídeňský psychiatr Viktor Frankl, jehož poutavá teorie smyslu života se opírá o vlastní přežití koncentračního tábora. S ucelenou teorií fenoménu Flow však přišel až americký psycholog maďarského původu, který vlastní poněkud krkolomé jméno - Mihaly Csikszentmihalyi (výslovnost je přibližně tato: Miháj Číksentmiháji). Flow fenomén právem náleží do směru tzv. pozitivní psychologie, která se zabývá aspekty, jež nám zpříjemňují život a činí nás šťastnými. Při prožitku Flow-plynutí totiž zažíváme pocity smysluplnosti a energizujícího nadšení, které může vést až k prožitkům extáze.

Co je to Flow

Pojďme nyní zabrousit trochu hlouběji do fenoménu Flow. Jeho teorie je prostá, ale o to geniálnější. Pracuje totiž se dvěma proměnnými a tím jsou 1) dovednost člověka a 2) náročnost úkolu. Představíme-li si těžký úkol, k jehož provedení nemáme odpovídající dovednosti, nečiší z toho nic dobrého. Pravděpodobně nás totiž bude zužovat pocit napětí, úzkost a obava ze selhání. Je-li naopak úkol příliš jednoduchý, ale dovednost vysoká, budeme se potýkat buď s nudou, nebo si příjemně odpočineme.

Pokud je mezi dovedností a náročností souhra, je napůl vyhráno. Záleží totiž ještě na jedné věci – na intenzitě obou proměnných, byť jsou sebelépe sehrané. Je-li úkol zároveň jednoduchý a naše dovednost ne zrovna oslňující, nastává pocit apatie. Ten zažíváme například u nekonečného přepínání televizních kanálů – to od nás totiž nevyžaduje nic než mačkání ovladače. Teprve když se náročnost i dovednost zvyšují, nastává to pravé zaujetí a pocit smysluplnosti – tedy Flow. Pokud máme to štěstí, že vykonáváme nad míru těžký úkol, který nám jde krásně od ruky, můžeme se dostat až do stavu extáze.

Jak prožíváme Flow

Lidé, kteří zažívají stav extáze (extrémní Flow), popisují své pocity jako naprostou ztrátu pojmu o čase a sobě samém. Jen sledují například své ruce, které jakoby oddělené od těla tvoří symfonii nebo román. Pocit kontroly a přemýšlení „jak na to“ je minimální – není ani zapotřebí, stejně jako když se necháváme unášet opravdovým proudem vody. Zároveň však nejde o bezmyšlenkovitost a pocit „vymytého mozku“. Právě naopak.

Csikszentmihalyi spolu s psycholožkou Jeanne Nakamurou (2001) popsali okolnosti vzniku stavu Flow. Některé z nich se mohou vyskytovat izolovaně, ale to ještě nemluvíme o Flow v tom pravém slova smyslu. Pro zážitek toho správného „plynutí“ by totiž měly být přítomny všechny tyto okolnosti:

dostavuje se intenzivní a soustředěná koncentrace na přítomný okamžik, daná činnost a povědomí jsou v silném spojení, dochází ke ztrátě sebereflexe, získáváme okamžitou zpětnou vazbu ohledně úspěšnosti naší aktivity (k tomu nám stačí naše vlastní smysly), zintenzivňují se pocity nadhledu nad celou situací, ztrácíme pojem o čase a plyne nám rychleji, zkušenost z činnosti je vnitřně obohacující a zakoušíme pocit smysluplnosti.

Výzkumy Csikszentmihalyiho dokazují, že stav Flow není kulturně podmíněný. Probíhá stejně u lidí z celého světa, z odlišných kulturně-sociálních zázemí. A netýká se zdaleka pouze umělců. Flow můžeme zažít prakticky při každé činnosti, pokud splňuje „pravidla plynutí“ znázorněné v grafu výše. Můžeme tak zažívat šťastné chvíle jak u sportu, tak při chirurgickém zákroku (pochopitelně ze strany operatéra) nebo u vykonávání domácích prací.

Protože fenomén Flow si zaslouží mnohem více prostoru, budeme se mu věnovat i v dalším článku. Dozvíte se například, jak Flow ovlivňuje naše kognitivní funkce a co se při něm odehrává v celém těle.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks/mihaly_csikszentmihalyi_on_flow?language=cs C. R. Wright & S. H. Lopez (2001). Flow Theory and Research. Handbook of Positive Psychology. Oxford University Press, 195-206.

Jak moc rozdílný je mužský a ženský mozek?

Knihou z roku 1992 Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše si autor John Graz vysloužil mnoho kritiky. Společnosti vadil především důraz na genderové stereotypy, kterými autor ve své publikaci ani trochu nešetřil. Zásadní otázkou však zůstává: existují nějaké rozdíly mezi mužským a ženským mozkem? A pokud ano, ovlivňují chování a životy lidí?

Mnoho vědců potvrzuje, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími (Jantz, 2014, Kattenburg, 2016). Studie ukazují, že muži mají obvykle větší levou část hipokampu, což je oblast spojená s pamětí. Další rozdílností je tzv. corpus callosum - struktura, která spojuje levou a pravou hemisféru a zajišťuje jejich komunikaci. Bylo zjištěno, že je silnější naopak u žen.

Studie potvrzují zažité klišé…

Z mnoha studií navíc vyplývá, že mužské mozky obsahují více šedé hmoty a ženské naopak více hmoty bílé. Šedá hmota se podílí na zpracování informací a bílá hmota „schvaluje“ komunikaci mezi šedou hmotou a jinými částmi těla. Bylo také zjištěno, že ženy dosahují lepších výsledků v jazykových a komunikačních dovednostech, zatímco muži dosahují lepších výsledků při používání svých prostorových schopností a navigaci. Mozky obou pohlaví sice vylučují stejné neurotransmitery, ale v různých množstvích. To může částečně vysvětlit rozdíly v chování mezi oběma pohlavími. Například, muži se zdají být více agresivní a impulzivní, ženy naopak empatičtější a citlivější.

… ale nebude to tak horké

Nicméně stále více studií potvrzuje, že je téměř nemožné nalézt čistě mužsky nebo žensky strukturovaný mozek (Kattenburg, 2016; Wheeling 2015). K takovému výsledku došla například behaviorální neuroložka Daphna Joel, která zkoumala mozek pomocí magnetické rezonance (MRI). Dospěla k závěru, že drtivá většina mozku vykazovala kombinaci mužských a ženských dominantních prvků. To dokazuje, že funkčnost mužského a ženského mozku se z části překrývá.

Neurovědkyně Margaret McCarthy následně poznamenala, že tato studie poskytuje první důkazy o tom, že nemůžeme hovořit o čistě ženském a mužském mozku. To samozřejmě neznamená úplné zamítnutí skutečnosti, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími. Tyto rozdíly však nejsou u každého jedince konzistentní.

Vezmeme-li v úvahu všechny faktory životního prostředí, které mohou potenciálně ovlivnit chování lidí a jejich životy, můžeme získat jasnější obraz o rozdílech v chování mezi muži a ženami. Pokročilé znalosti o rozdílech mezi pohlavími by mohly obohatit například výchovnou a vzdělávací sféru a mohly by tak poskytnout podporu pro děti od útlého věku.

Co bezpečně prozradí lháře aneb Pinokiův efekt

Kang Lee z univerzity v Torontu studuje fenomén lhaní u dětí už dvě desetiletí. Ve společnosti podle něj panují tři silná přesvědčení o dětských lžích. Zaprvé, děti jsou špatnými lháři a pro dospělé není problém lež odhalit. Zadruhé, děti začínají lhát až po nástupu do školy. Zatřetí, lže-li dítě už ve velmi útlém věku, svědčí to o vadě jeho charakteru a s velkou pravděpodobností z něj vyroste patologický lhář. Tato přesvědčení jsou však mylná, jak ukazují dvě dekády Leeových výzkumů.

Experiment s kartami

Se svým týmem totiž přišel na několik zajímavých poznatků. Uspořádali jednoduchý experiment: s každým dítětem hráli hru na hádání karet. Za uhodnutí karty byla přislíbena odměna. V určitý moment si experimentátor musel náhle odskočit a dítě za jeho nepřítomnosti za žádnou cenu nemělo kartu obrátit. Tipnete si, kolik z nich se na kartu podívalo? Ve chvíli, kdy za sebou experimentátor zavřel dveře, podvádělo 90% dětí. Netušily však, že je sledují skryté kamery.

Když se výzkumník vrátil, část dětí o podvodu zalhala a část z nich se přiznala. Zajímavé je, že s věkem se poměr lhářů a poctivců mění. Zatímco dvouleté děti zalhaly v 30% a přiznaly se v 70%, starší už na tom nebyly tak dobře. Tříleté děti odpovídaly z poloviny lživě, z poloviny pravdivě a čtyřleté zalhaly dokonce v 80%!

Poznáme lháře?

Pokud dospělí lidé věří své schopnosti dětskou lež odhalit, nabízí výzkum další překvapivý výsledek. Při přehrání stovek dětských zalhání i přiznání si v tipování nevedli dobře studenti, sociální pracovníci ani strážci zákona. Ti přitom se lží přicházejí do styku denně. Co je však pozoruhodnější zjištění - lež dětí nepoznají většinou ani vlastní rodiče.

Dvě ingredience lži

Tým výzkumníků se zamýšlel také nad tím, proč některé děti lžou více a jiné méně. Přišli s teorií, že k opravdu dobré lži jsou zapotřebí dvě dovednosti. Tou první je znalost teorie mysli, jinými slovy schopnost číst mysl toho druhého - vědět, že neví něco, co vím já. S touto schopností se nerodíme, ale osvojujeme si ji mezi druhým a třetím rokem. A jak je vidět, v praxi ji použijeme hned, jak to jen jde.

Druhou dovedností, která je při lhaní potřebná, je sebeovládání. Není totiž tak lehké tvářit se jinak, než jak se cítíme. U lži to platí dvojnásob. Většina lidí zažívá při tomto aktu spoustu negativních emocí, například vinu, strach či stud. Skrýt tyto emoce tedy vyžaduje velkou dávku sebeovládání, především v koordinaci drobných mimických svalů tváře.

Jak se snímá lež

Zdaleka ne všechno dění lze však v našem obličeji dobře skrýt. Například nezadržitelně se vynořující ruměnec na našich tvářích. Může za to autonomní nervový systém, který navzdory naší snaze zachovat si “chladnou hlavu” přivádí do obličeje větší množství krve.

A právě na to se zaměřil Leeův výzkumný kolektiv. Kamerou snímali obličeje lidí, kteří lhali, nebo mluvili pravdu. Zjistili při tom, že kromě brunátnění obličeje, pocení, zvýšené teploty a frekvence srdečního tepu se výrazně změnil ještě jeden detail v obličeji lhářů. Začal se jim červenat nos. Proto se tým rozhodl tento efekt nazvat Pinokiův.

Většina změn v prokrvení obličeje při prožívání emocí není ale viditelná pouhým okem. Speciálně upravenou kamerou je však možné zachytit i ty nejmenší změny, které se v naší kůži odehrávají. Jak Kang Lee zdůrazňuje, určování emocí pouze za pomoci kamerového snímání je sice na počátku své existence, ale nese v sobě velký potenciál. Mohli bychom tak brzy mít možnost zjistit, co prožívá člověk sedící na druhém konci videochatu nebo například prokouknout pravé úmysly politiků v televizních debatách.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks/kang_lee_can_you_really_tell_if_a_kid_is_lying https://www.researchgate.net/publication/282569498_Theory-of-Mind_Training_Causes_Honest_Young_Children_to_Lie onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/cdep.12023/abstract