Přečtěte si náš blog

Přeceňujeme vrozenost inteligence?

5. dubna 2017

IQ testy a podobná měření nám často nutí představu inteligence jako něčeho vrozeného a neměnného. Co když je to ale úplně jinak – a chytří můžeme být všichni?

Matematika umí prokázat, že existují minimálně dva druhy nekonečna: spočetné a nespočetné. To nespočetné je větší než to spočetné – laicky může připomínat „nekonečno nekonečen“ položených vedle sebe. I inteligence kteréhokoli člověka se může chovat podobně jako to menší, spočetné nekonečno: být sice nějak limitovaná – ale zároveň potenciálně nekonečná. Hloupí lidé neexistují!

Některé teorie počítají s tím, že je inteligence do velké míry (třeba 80%) „vrozená“ nebo „dědičná“. Co to ale znamená? V praxi docela málo. Dědičnost se totiž neprojevuje ve vakuu – ale v prostředí (a v kontextu výchovy). A kdo je v jednom prostředí „vrozeně hloupý“, může být v jiném „vrozeně chytrý“.

Jak je to možné? Představte si, že vám na zahradě vyrostou krásné růže. Jsou ty krásné květy dané geneticky, nebo prostředím? Pokud by obojí fungovalo odděleně, mohli byste to jednoduše otestovat. Zasadili byste vedle růží kaktus, který by na jaře zplesnivěl, případně vydržel do podzimu a umrzl. Totožné prostředí s odlišným výsledkem – takže rozdíl musí tkvít v genech, řekli byste si.

Přirozeně se jedná o nesmysl. Pokud byste místo zahrádky na Vysočině pokus zopakovali v subtropech, nejspíš byste skončili s přesně opačným výsledkem: nádherně rozkvetlým kaktusem a uschlými růžemi. Nejde totiž ani o samotné geny, ani o samotné prostředí (a výchovu), ale o kombinaci obojího.

Sebelepší péčí o rostlinu byste v nevhodném prostředí dosáhli jen dílčího zlepšení. Podobně nekonečné sezení na kurzech a u IQ boosterů neudělá z hlupáka génia – pokud nezjistí, co ho brzdí. V kontextu naší civilizace to zřejmě nebude nedostatek vody, živin nebo tepla – ale spíš destruktivní procesy uvnitř, v těle, mozku a stylu přemýšlení každého člověka.

Jedním z nejzásadnějších je stres – a s ním spojená tělesná aktivace vhodná pro boj nebo útěk, ale nevhodná pro intelektuální výkony. Stres vede k množství fyziologických procesů, které mimo jiné odkrví mozek a stimulují aktivaci těch nervových center, která jsou určená pro okamžitou reakci. Převládnou reflexivní reakce, impulzivita, emoce – zatímco prefrontální části mozkové kůry, které jsou zásadní pro typicky lidské schopnosti, se utlumí.

Roli stresu v běžném životě dobře ilustruje Porgesova polyvagální teorie – teorie o třech různých reakcích na stres, které souvisí s činností bloudivého nervu (nervus vagus – proto také polyvagální). Za klidného stavu vysílá nervus vagus do útrob signály, že je všechno v pořádku; člověk dobře vnímá své okolí, cítí se pohodlně a všechno v těle pracuje, jak má.

V případě zvýšení stresu nad určitou úroveň, kterou člověk nezvládá, se člověk (pozvolně) „přepne“ do evolučně staršího módu – a reaguje činností sympatiku. Tělo zkrátka v průběhu pár set let civilizace nestačilo naučit, že většina současných stresorů a hrozeb vyžaduje úplně jiný způsob reakce, než jaké jsme získali v průběhu milionů let evoluce. Zpomalí se trávení, zrychlí dech a tep, zvýší pocení – a člověk se všemi dostupnými prostředky připraví na fyzickou aktivitu potřebnou k boji nebo útěku.

Pokud následně zjistí, že nepomůže ani boj nebo únik, „propadne se“ do historicky nejstaršího stádia – a znehybní. Pokud nelze utéct ani zvítězit, poslední, co zbývá, je strnout a doufat, že hrozba přejde. V tomto ani předchozím stavu samozřejmě zdaleka nehraje prim rozum a intelektuální a sociální schopnosti jsou omezené.

Podstatná část lidské hlouposti v konkrétním momentu tak nevychází z nějakého abstraktního „nedostatku IQ“ – ale z omezené schopnosti svou moudrost využít. Zásadní roli v tom hraje náchylnost ke stresu. Míra, do jaké je člověk dlouhodobě v klidu – a do jaké má 24/7 tělo napnuté k prasknutí, aby stihnul a zvládnul všechno, co po něm někdo (nebo on sám) chce. Vyplývající poselství je docela banální: uklidněte se – a zmoudříte.

  přečteno 3042×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě, na dílčích kurzech studoval například na maďarské ELTE, dánské Aalborg University nebo londýnské The Coaching Academy. V Praze a Hannoveru získal vzdělání jako neurofeedbackový terapeut, několikrát z finančních důvodů odmítl přijetí ke studiu neurověd na Maastricht University, aby se nakonec rozhodl, že chce prací v první řadě vydelávat a začal pracovat jako finanční analytik. Neurovědám a psychologii se od té doby věnuje ve volném čase jako publicista a překladatel: v poslední době mu například vyšel seriál o neurofeedbacku v Psychologii Dnes, momentálně překládá jednu z Ramachandranových publikací.

Podobné články

Osm druhů inteligence dle Gardnera

Americký psycholog Howard Gardner již v roce 1983 zpochybnil tradiční pojetí inteligence. Tvrdil, že logicko-matematická a jazyková inteligence jsou příliš zdůrazňovány, co se odráží i v učebních osnovách škol. Jako alternativu nabídnul multidimenzionální teorii inteligence, která popisuje osm nezávislých druhů inteligence. Ty můžou vzájemně spolupracovat a vytvářet inteligentní chování. Přestože většina jedinců dokáže do určité míry využívat všechny druhy inteligence, pro každého je typická jedinečná kombinace relativně slabších a silnějších typů inteligence. Přitom platí, že nemluvíme o danosti, ale o potenciálu.

Námořník je inteligentní jinak než krasobruslař nebo matematik

Obvyklé testy IQ jsou dobrými prediktory prospěchu na vysoké škole, ale nedokážou předvídat pozdější úspěch v práci a při rozvíjeni kariéry. Gardner se tak pokusil objasnit rozmanitost rolí dospělých jedinců napříč kulturami, kterou nelze vysvětlit jediným typem inteligence. Námořník, který umí navigovat podle hvězd, krasobruslař, který zvládne trojitého axela a charizmatický vůdce, jenž dokáže motivovat davy svých stoupenců, nejsou inteligentní méně, než vědec, matematik nebo technik. Jsou inteligentní jinak.

Osm inteligencí

Lingvistická inteligence (zacházení s jazykem, čtení, psaní, chápání obsahu)

Logicko-matematická inteligence (řešení matematických problémů, provádění důkazů, schopnost abstraktního myšlení)

Prostorová inteligence (schopnost vytvářet trojrozměrné představy, pohybovat jimi a otáčet je, čtení mapy, ukládání zavazadel do kufru tak, aby se tam vešly)

Hudební inteligence (schopnost zacházet se zvukem, rytmem, zpívání, hraní, skládání)

Tělesně-kinestetická inteligence (schopnost využívat všechny části těla k řešení problémů nebo vytváření produktů, ovládat hrubou a jemnou motoriku, manipulovat s předměty, tanec, basketbal, voják)

Interpersonální inteligence (schopnost chápat chování, motivace, emoce druhých lidí)

Intrapersonální inteligence (schopnost rozlišovat vlastní pocity, záměry a motivace)

Přírodovědná inteligence (schopnost rozlišovat různé druhy fauny a flóry, rozumět uspořádání přírody a využívat ji například při botanice, zemědělství nebo vaření).

Kritika teorie

Gardner pro svou multidimenzionální teorii hledal různé zdroje důkazů (např. že poškození určité části mozku zničí určité inteligentní chování; že v této oblasti existují mimořádně nadaní jedinci; že jsou vymezené stupně vedoucí od začátečníka k mistrovi; že dokážeme určit, které operace jsou základem tohoto inteligentního chování; nebo že máme podpůrné doklady z výzkumu). Kritici teorie ale namítají, že Gardner nerozšiřuje definici slova "inteligence", spíše ho jen používá tam, kde jiní lidé mluví o „schopnosti“ nebo „nadání“. Navíc neexistuje vědecky ověřený postup, jak jednotlivé druhy inteligence u lidí spolehlivým způsobem měřit. A nakonec, možná bez ohledu na náš profil inteligencí, „ta jedna“ určuje, jak moc náš potenciál umíme využít.

V čem nám teorie může být užitečná

Teorie osmi inteligencí je užitečná při objevování nadání u sebe a u lidí ve vašem okolí. Díky širšímu pojetí Gardnera lze tak i schopnost dítěte úsporně si naskládat věci do baťůžku ocenit jako projev inteligence. Anebo změnit pohled na kolegyni, která v písemném projevu dělá hrubky, na druhou stranu však vždy vycítí, když potřebujete pomoc nebo podporu. Obecně je lepší zaměřit se na rozvoj nadání a silných stránek než na dorovnávání toho, co vám nejde. Zkuste v seznamu najít své tři nebo čtyři dominantní inteligence a zamyslet se, jak moc je ve vašem životě využíváte a k čemu by se vám (nebo okolí) ještě mohly hodit.

Zdroje:

Gardner, H. (1983). Frames of mind. The theory of multiple intelligences. New York: Basic Books. České vydání (1999). Dimenze myšlení. Praha: Portál.

Gardner, H. (1993b). Multiple intelligences: the theory in practice. New York: Basic Books.

Nolen-Hoeksema, S., Frederickson, B. L., Loftus, G.R. & Wagenaar, W. A. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Praha: Portál.

Reisberg, D. (Ed). (2013). The Oxford Handbook of Cognitive Psychology. Oxford University Press.

Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.

Feuerstein: psycholog, který změnil pohled na lidskou inteligenci

Možná už jste se někdy setkali s pojmem „instrumentální obohacování“. Název může působit komplikovaně a evokovat nějakou nesmírně složitou teorii. Ve skutečnosti jde ale o snadno uchopitelnou metodu – jejím cílem je učení, které zdaleka nevypadá tak, jak jej známe z běžných školních lavic.

Tvůrcem instrumentálního obohacování je Reuven Feuerstein, významná osobnost psychologie 20. století. Už jako žák Jeana Piageta (taktéž světoznámého psychologa) přišel s teorií, která změnila pohled na vnímání lidské inteligence. Na rozdíl od svého učitele Feuerstein totiž zastával myšlenku, že lidská inteligence není pouze samovolně dozrávající proces, ale že ji lze během života kultivovat a zdokonalovat. Dokonce tvrdil, že zušlechťování je podmínkou jejího ideálního vývoje.

Feuersteinův život byl sám o sobě velmi pestrý. Narodil se roku 1921 do chudé židovské rodiny v Rumunsku. Koncem druhé světové války emigroval do dnešního Izraele, kde mimo jiné pomáhal přeživším holokaustu a židovským imigrantům z celého světa. Právě tam si všiml, že kognitivní výkon traumatizovaných lidí je nižší – a že tito lidé působí, jako by měli nižší inteligenci. Při detailnější práci s těmito lidmi ale Feuerstein zjistil, že nedošlo ke snížení jejich intelektu, ale pouze k dočasnému zablokování kognitivních funkcí způsobenému hrůznými zážitky.

Při svých dalších studiích v Ženevě a Sorbonně pak Feuerstein přišel na to, že některé děti selhávají ve školní výuce, ale v mimoškolním prostředí (například v zájmovém kroužku) se projevují jako bystré a nadané. Klíčovým problémem takových dětí je podle Feuersteina kognitivní deficit – nenaučily se myslet v širších souvislostech.

Značnou část svého života zasvětil Feuerstein vývoji metod, kterými lze probudit potenciál lidské inteligence. Tyto metody nazval souhrnně „instrumentálním obohacováním“. Jde o konkrétní a předem konstruované postupy rozvoje inteligence. Nelze však říci, že by tímto metoda získala nějaký těžkopádný charakter. Stále totiž sleduje jeden cíl – plynulý a přirozený proces učení.

Mezi dílčí základy jeho metody patří: zprostředkované učení, důraz na vhodné prostředí a kognitivní mapování. O co jde?

Zprostředkované učení

Co dělá metodu instrumentálního obohacování tolik přínosnou, to je interakce mezi žákem a učitelem (zprostředkovatelem). Učitel je aktivní a doprovází žáka ke správnému splnění úkolu – například zodpovězení otázky. Citlivě volí jednotlivé kroky, kterými povzbuzuje žákovu touhu po poznání. Zároveň si ověřuje, zda žák všemu plně rozumí.

Vytvoření vhodného prostředí

Pro kognitivní růst je podle Feuersteina zapotřebí dodržet tyto zásadní podmínky:

zajistit takové prostředí, ve kterém má každý jedinec šanci dosáhnout úspěchu, stimulovat přiměřený a pozitivní stres – úkol nesmí být ani moc těžký ani moc lehký, zmapovat oblasti, které dítě ještě neovládá a postupně je včlenit do již osvojených znalostí a dovedností.

Ve zkratce lze toto pravidlo charakterizovat jako „předávání učiva takovým způsobem, který odpovídá potřebám konkrétního jedince.“

Kognitivní mapování

Feuersteinovo pojetí kognitivní mapy slouží k rozboru úkolů, se kterými žák pracuje. Výhodou zmapování kognitivních prvků je zaměření výuky takovým směrem, který stimuluje žákův růst. Postupnými kroky připravuje žáka na zvládání náročnějších úkolů tak, aby nevznikal stres spojený s narážením na těžce překonatelné překážky.

Které oblasti úkolu kognitivní mapa sleduje? Především úroveň složitosti zadání a míru zdatnosti, která je pro zvládnutí úkolu zapotřebí. Dále se zaměřuje na modalitu, ve které je úkol řešen (zda je slovní, numerická nebo třeba obrázková) nebo myšlenkové operace (poznávání objektů, třídění nebo logické vyvozování vztahů). Nástroj také například mapuje, nakolik je úkol abstraktní či konkrétní.

Metodu instrumentálního obohacování lze použít už u 8letých dětí, přičemž horní věková hranice není stanovena. Výhodou metody je její široké využití – je určena nejen dětem s poruchami učení a chování, ale i psychiatrickým pacientům nebo seniorům. Určitě se ale hodí i lidem, jejichž práce je kognitivně náročná nebo těm, kdo rádi zkouší alternativní cesty osobního rozvoje.

Mozek a inteligence

" "Inteligence? Hahaha." Řekla naše asistentka a nacpala si plnou pusu hlávkového salátu. Pozn.: Je to tmavovláska. "Co to je? Něco o inteligenčním kvocientu? A výpočtu?" "

Budiž IQ = MV/CHV * 100 (MV=mentální věk, CHV=chronologický věk).

" Když se na to podíval vedoucí našeho technického oddělení, ing. XY, řekl: "Co to na mně zkoušíš? To je nějakej test, nebo co?" Copywriter sedící vedle se hlásí o slovo: "Co to je? Já chci taky, já chci taky!" "

S inteligencí je to těžké. Existuje minimálně dvacet různých definic, co to je inteligence.

Co je to inteligence?

Inteligence (z lat. inter-legere, rozlišovat, poznávat, chápat) je rozumová schopnost řešit nově vzniklé nebo obtížné situace, učit se ze zkušeností či se přizpůsobit novým okolnostem. Je podmíněna schopností správného určení podstatných souvislostí a vztahů, pomocí nichž řešíme nové problémy a orientujeme se v nastalých situacích. Je z části geneticky podmíněná, ale můžeme ji rozvíjet získáváním zkušeností a procvičováním modelových situací.

– zdroj Wikipedie

Takto docela trefně a obecně popsla základní principy inteligence naše Wiki.

Historie měření IQ

Historie definování pojmu inteligence a jejího měření se datuje už od 19. století a souvisí se jmény Francise Galtona, Alfreda Bineta a Théodora Simona. V roce 1912 zavedl německý psycholog William Stern pojem inteligenčního kvocientu, známý pod svou zkratkou IQ. K jeho výpočtu využil již výše uvedeného vzorce.

Ačkoli od té doby bylo vyvinuto na těchto základech velké množství různých testů snažících se změřit inteligenci, do dnešní doby je definice inteligence v podstatě nejednoznačná. Ch. Spearman se sice pokusil vyčlenit obecný faktor inteligence, který je nazýván g-faktorem (g = general, tj. anglicky obecný), neboli obecnou rozumovou schopností. Podle jiných autorů je však inteligence velmi rozmanitá lidská schopnost, která v sobě zahrnuje spoustu různých, někdy možná i protichůdných rysů.

Mezi tyto autory se řadí například J. P. Guilford, který pracoval se třemi rozměry inteligence, a to: mentálními operacemi, obsahy a produkty mentální činnosti. Dále např. Howard Gardner hovořil o multifaktoriální inteligenci. Pro něj není inteligence pouze jediný a jednotný pojem, nýbrž osm na sobě vzájemně nezávislých inteligencích (lingvistické, logicko-matematické, vizuálně-prostorové, pohybové, hudební, interpersonální, intrapersonální a přirozené).

Buďme také opatrní při posuzování výsledků inteligenčních testů, ať už se jedná o kterýkoli. Inteligenční test a výsledný inteligenční kvocient nám slouží pouze jako určité orientační vodítko. Člověka jednoduše nelze vměstnat do určitých políček, definicí, pravidel či měřících nástrojů. Na to jsme příliš komplexní a složití, a naše individualita v kombinaci s rozličnými vlivy prostředí nám umožńuje být jedinečnými, neměřitelnými a neopakovatelnými bytostmi v tom velkém nebo jen svém malém, vlastním světě.

Děti a dospívající

" Je úžasné, co děti dokáží, když jim k tomu dáme příležitost. "

– Linda Dobson

Děti jsou z vývojového hlediska nejrozlišnější skupinou populace. Během docela krátké doby, v rozmezí 0-15 let dochází v porovnání s ostatními životními dekádami, k poměrně prudkému a zásadnímu vývoji jedince. Jaký tento vývoj je, určuje potom celý jeho další život. Věková hranice, kdy jsme a nejsme ještě dětmi není daná věkem 15 let, to je spíše stanoveno pro snadnější orientaci. 15. rok je v našem státě hranice daná zákonem, kdy začíná trestně právní odpovědnost. Dospívající dostávají tento rok občanský průkaz. Tato pomyslná hranice dospělosti je však stanovena uměle. V dnešní době dospívající dozrávají celkově poměrně později, než tomu bylo například před sto a více lety. Díky lepší výživě sice fyzicky dozrávají dříve, než dříve :-) ale psychosociální dospělost se naproti tomu posunuje věkově výš. Děti jsou tak déle dětmi. Abychom nekřivdili mládeži, dospívajícím trvá déle, než jsou schopni se zcela postavit na vlastní nohy. Říká se, že nejsou ani dětmi, ale ani ještě dospělými.

Oproti tomu, v dnešní době tolik bohaté na podněty, informace a výdobytky moderní techniky, důrazu kladenému na výkon, jsou dnešní děti jaksi "inteligentnější", než tomu v porovnání ve stejném věku u dřívěji narozených generacích. Odborné studie pokukazují na lepší výkony dnešních dětí v inteligenčních testech, než tomu bylo řekněme o 40 let dříve, proto se inteligenční a jiné testy neustále vyvíjejí a přizpůsobujií se požadavkům moderní doby. Možná, a to je docela škoda, je tento trend příznivější na úkor vývoje jiných důležitých vlastností osobnosti, jako jsou například emocionální a morální vývoj, a jiné, než materiální hodnoty.

Nicméně, využijme dnešní dobu a možnosti, které máme a věnujme se nyní výkonům v poznávacích, tedy kognitivních oblastech.

Postavte vedle sebe 3 leté dítě a 7 leté dítě. Oboje spadají do katergorie děti, ale všichni vidíme, jak výrazný kognitivního posunu během 5 let díte doshálo. Vývoj kognitivních schopností u dětí je velmi složitý a má svoje zákonité etapy. Zájemce o tuto problematiku odkazujeme buď na odbornou literaturu, či o totmo tématu pojednáme na tomto webu jindy.

Zhodnotíme-li stav dnešního českého školství, oproti minulosti se zde objevilo ve vzdělávání dětí mnoho nového. Nicméně není to prioritní resort, a proto je ve školství stále málo peněz k tomu, aby byli všichni učitelé dále odborně a moderně vzděláváni s ohledem na vývoj moderních vzdělávacích metod, a mnoho mladých učitelů svůj obor opuští, aby našli lépe placené místo. Je tedy otázkou, zda je ve všech školách dostatek prostoru vyhovět individuálním kognitivním nárokům a požadavkům všech žáků a studentů. Pomineme-li specializované školy, zaměřené na rozvoj toho či onoho talentu (školy s rozšířenou výukou cizího jazyka., tvůrčích či matematicko-logických dovedností), často soukromého zaměření, je tu stále velké množství škol státních.

Díky značnému zkvalitnění stravy v posledních desetiletích, dostává mozek našich dětí větší přísun vitamínů a látek potřebných pro optimální rozvoj vrozených dispozic a schopností, včetně těch mentálních. Otázkou ale je, nakolik mají děti a dospívající ve škole možnost tyto dispozice optimálně rozvinout.

" Jestliže neumíš, naučíme tě, jestliže nemůžeš, pomůžeme ti, jestliže nechceš, nepotřebujeme tě. "

– Jan Werich

Trendem dnešní doby jsou počítače a počítačové hry. Ne všechny děti a mládež mají ale tu motivaci svůj vrozený potenciál dále rozvíjet. Často je k tomu nikdo nevede, byť třeba jen proto, že neví o možnostech, kteréexistují. Počítač a internet má dnes obrovskou výhodu v tom, že je na každé škole a takřka v každé domácnosti. Je tedy relativně snadno dostupný. A levný. A s tím i možnost tréninku vlastních schopností a dovedností.

Komerčně je mezi dětmi a mláděží rozšířeno mnoho her, které sice osobnost nějakým způsobem stimulují, otázkou ale je, zda je vždy k jejich vlastnímu dobru a rozvoji. Je spousta mladých lidí, kteří nevědí sami, jak by svůj volný čas využili.

Díky tréninku kognitivních schopností mohou děti ve škole dosáhnout ve škole lepších výkonů, a to zejména díky tomu, že Mentem trénink je pojat formou hry a zábavy. Místo toho, aby se ve škole předháněli, kdo vykouří více cigaret, mohou se přehánět v tom, kdo dosál v jaké hře lepších výsledků.

Tak do toho! :-)

" Váš život, čas a mozek by měl patřit vám a ne nějaké instituci. "

– Grace Llewellyn