Přečtěte si náš blog

Cenové kotvy: Čísla, která ovlivňují vaši útratu

14. února 2017

Vzpomínáte si, jak řešil nepříjemné povinnosti hrdina dobrodružných románů Tom Sawyer? Z pracného a zdlouhavého natírání plotu udělal zábavu, kterou mu mohli ostatní jen závidět. A když už závidí, proč jim rovnou celou práci nepřenechat a ještě na tom nevydělat? Tak Mark Twain ve své knize před více jak stoletím zachytil jev, který dokáže proměnit zábavu v práci a práci v zábavu. Jste si jistí, že dokážete jedno rozeznat od druhého?

Lidské preference bývají vrtkavé a stejně nestabilní může být i rozdíl mezi příjemným zážitkem a nepříjemnou povinností. Řekněme, že vám nabídnu slušnou částku za to, že budete účinkovat ve filmovém komparzu. Musíte se dopravit na natáčení, navléct se do kostýmu a procházet se sem a tam mezi kulisami. Ke všemu si to nakonec se slibovanou odměnou rozmyslím a žádné peníze vám nenabídnu, takže se do práce můžete pustit leda zadarmo. Předpokládám, že teď už se do ní příliš nepohrnete. Ale co kdybych začala jinou nabídkou? Můžete si zahrát ve filmu! Dostanete kostým a budete se pohybovat mezi skutečnými kulisami. Takovou možnost nemá každý a samozřejmě si za ni budete muset náležitě zaplatit. A co teprve když vám tahle příležitost spadne do klína úplně zadarmo! První nabídka nastavila laťku a druhou s ní budete chtě nechtě srovnávat. Když byli při jednom z výzkumů účastníci rozděleni do dvou skupin a každá dostala jinou nabídku, jednou na placený a podruhé na proplácený poslech recitace, zájem zúčastnit se jí zadarmo později vyjádřilo podstatně více těch, kteří byli nejdříve seznámeni s nutností za ni zaplatit. Možná si říkáte, že nejste hloupí, víte, že se komparzu platí, a na podobnou nabídku byste rozhodně nekývli. Ale co když žádnou podobnou předchozí zkušenost nemáte? Věděli byste, jestli za zážitek s chutí zaplatit, nebo peníze sami požadovat?

Jsme bytosti zvyku a návaznosti. Naše volby se odvíjí od těch předchozích. Jakmile poprvé něco koupíme za určitou sumu, částka se nám dostane pod kůži a řídí naše další rozhodnutí. Tahle sudička nám tedy předurčuje, kolik jsme ochotní za stejné nebo podobné zboží utratit. Zkuste se teď zamyslet nad věcmi, které běžně kupujete. Je jejich přínos nebo potěšení, které vám přináší, úměrné částce, kterou jste na ni museli vydělat, nebo jste si prostě zvykli? To, že jste se jí vy a mnoho dalších konzumentů podřídili, ještě nezaručuje, že je opravdu rozumná. Klidně by totiž mohla být stanovena i náhodně. Když výzkumníci předvedli studentům zboží v hodnotě od deseti do sta dolarů, položili jim otázku, jestli by si daný předmět koupili za cenu určenou náhodným dvojčíslím. To představovalo výchozí bod pro jejich odpověď na druhý dotaz: Kolik byste byli ochotní za něj maximálně zaplatit? Lidé s vyšším počátečním číslem pak za zboží nabízeli vyšší sumy než ti, kteří náhodou dostali číslo nižší. Dokážete si představit, že za víno dobrovolně zaplatíte o 80% víc jen díky nahodilé cifře, která stála na počátku vašeho rozhodnutí?

Není snadné přiznat si, že naše představa o hodnotě věcí je poněkud mlhavá a snadno ovlivnitelná. Pokud ale jednou u pokladny zahoříte neodolatelnou touhou udělat prodavačce obsáhlou přednášku na téma „za nás byl chleba levnější“, zkuste si vzpomenout, že cenové kotvy dřímou i ve vaší hlavě.

Zdroj:

  přečteno 4945×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Eva Krejčí
Eva Krejčí je studentkou jednooborové psychologie a absolventkou žurnalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V současnosti se zaměřuje především na fenomén snění, mediální komunikaci a účinky a kreativní myšlení. Popularizací psychologie by chtěla podpořit kritické myšlení veřejnosti.

Podobné články

Jak myslíme a rozhodujeme se? Procesy na pozadí myšlení a rozhodování.

Myšlení a rozhodování jsou kognitivní funkce pro člověka naprosto nezbytné. Z celé živočišné říše jsme my ti, kteří v evolučním boji (zatím) vyhrávají právě proto, že kvalitě lidského myšlení a rozhodování se nerovná žádný jiný živočišný druh. Každý den jsme všichni vystaveni nepřebernému množství rozhodnutí, od triviálních (jako výběr dnešního oblečení do práce na základě počasí a denního rozvrhu) až po zásadní životní milníky (koupě domu či rozhodnutí změnit zásadně směřování kariéry). Co však stojí za schopností myslet a rozhodovat se?

Myšlení je definováno jako proces zpracování a využívání informací, jeho hlavními funkcemi jsou vytváření pojmů, rozpoznávání a nacházení vztahů, vytváření závěrů z předchozích předpokladů (tedy usuzování) a řešení problémů.

Historicky se názory na myšlení a procesy na jeho pozadí měnily s novými psychologickými směry.

V období behaviorizmu panoval názor, že myšlení je obyčejné zkoušení možných řešení (postup pokus - omyl) a následné využití naučených odpovědí. Gestaltisti naopak tvrdili, že myšlení je produktivní. Ve známém experimentu německého psychologa Köhlera byly opice vystaveny situaci, kdy měli před sebou klec s jídlem. Opice však na jídlo nedosáhla sama, proto měla po ruce dvě tyče. Ani jedna z nich však nebyla dost dlouhá. Řešením bylo tyče spojit a jídlo si z klece přitáhnout. Opice se chvíli snažila jídlo dosáhnout bez pomoci tyčí, následně zkoušela vždy jednu a druhou tyč střídavě. Po chvilce se unavila a zdánlivě bez zájmu před klecí z jídlem seděla. Avšak po několika minutách se náhle zvedla, tyče spojila a jídlo si přitáhla. Popsaný proces Kohler nazval vhled, tedy náhlé pochopení souvislostí a nalezení řešení. Tento experiment nám ukazuje, že myšlení není pouze reprodukce v minulosti naučených řešení, ale produktivní proces.

V sedmdesátých letech se rozšířila teorie Newella a Simona, která proces nalézání řešení problémů připodobňuje orientaci v prostoru. Problém se tedy nachází v problémovém prostoru a existuje množství cest, které vedou k řešení. Z některých nesprávných je možné se vrátit do výchozího bodu, některé nás zavedou objížďkou tam, kam potřebujeme.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se objevila teorie, která vedla až k Nobelově ceně za ekonomii pro autory. Tverská a Kahneman přišli s názorem, že lidé se rozhodují na základě určitých zkratkovitých postupů, heuristik. Ty jsou v lidském rozhodování nenahraditelné, protože snižují náročnost rozhodovacího procesu, ale zároveň v některých případech mohou vést k chybným a nerozumným rozhodnutím. Například heuristika reprezentativnosti (známá také jako hráčský klam) hovoří o tom, že pokud série náhodných událostí působí nenáhodné, máme tendenci věřit, že dojde k obratu. Konkrétně například při ruletě máme pocit, že pokud několikrát za sebou padlo sudé číslo, musí následovat číslo liché. Tento způsob usuzování je však nesprávný, při každém z pokusů existuje přesně stejná pravděpodobnost, že padne sudé nebo liché číslo.

Heuristika založená na dostupných informacích mluví o naší tendenci usuzovat na výskyt některých jevů na základě toho, jak snadno si je vybavíme z paměti. Pokud si na určitou událost vzpomeneme rychle, máme tendenci ji považovat za běžnější, její výskyt za častější.

Na naší cestě za pochopením myšlení a rozhodování se blížíme ke konci. V devadesátých letech přišel Antonio Damasio s myšlenkou, že rozhodování je založeno nejen na práci mozku, ale na odpovědi celého těla. Navrhl hypotézu somatických markerů, která předpokládá, že v rozhodovacím procesu hraje podstatnou roli odpověď organismu, tedy jakýsi pocit, intuice (autor sám to nazývá "gut feeling", něco jako pocit v žaludku). Říká, že při rozhodování často naše tělo zná správné rozhodnutí ještě před tím, než si ho člověk racionálně uvědomí. Doporučuje tedy poslouchat své tělo a dát na náznaky, které se nás snaží varovat před špatným rozhodnutím.

Jsme na konci našeho pátrání po záhadách myšlení. A ať už máte tendenci podléhat heuristikám, řešit problémy vhledem nebo poslouchat svou intuici, zkuste se při rozhodování zamyslet nad mechanismy, které na Vás při tomto procesu působí. Hodně dobrých rozhodnutí do budoucna!

Dokážeme změnit svou osobnost? Část I.

Novoroční předsevzetí jsou dobrá věc, ale často končí neúspěchem. Proč tomu tak je? Pokud si dáme za cíl častější návštěvu posilovny nebo méně hodin strávených u televize, hraje v úspěchu hlavní roli především disciplína. Co když ale toužíme změnit své chování? Ze samotáře se stát vyhledávaným společníkem nebo zvýšit psychickou odolnost vůči událostem, které nemůžeme ovlivnit? To je předsevzetí o poznání složitější a v neúspěchu se kromě slabé disciplíny promítá také naše vnitřní nedůvěra v dosažení opravdu trvalé změny.



Po dlouhou dobu panoval v odborných i laických kruzích názor, že lidská osobnost je daná a neměnná. Snahy o její změnu byly považovány za boj s větrnými mlýny. Jedna z nejznámějších teorií osobnosti vznikla v 90. letech 20. století. Jednalo se o rozsáhlý výzkum, jehož cílem bylo zjistit co nejpřesnější esenci vlastností, ze kterých se lidská osobnost skládá. Výstupem bylo definování pěti základních rysů osobnosti. Říká se mu Pětifaktorový model osobnosti, neboli Velká pětka (Big five). Jde o pět škál neboli dimenzí, které se u nás ujaly pod pojmy přívětivost, svědomitost, otevřenost vůči zkušenosti, extraverze a neuroticismus.

Způsob, jakým vědci na tyto škály přišli, byl poměrně originální. Na začátku vzali slovníky a sepsali všechna přídavná jména. Poté z nich vyfiltrovali taková, kterými může být popsaný člověk. V dalším kroku z dlouhého seznamu vyfiltrovali pouze přídavná jména, která označovala lidský rys nebo vlastnost. Takto získaná slova pak rozdělili do pěti velkých skupin, tedy do Velké pětky.

Pětifaktorový model osobnosti

Přívětivost - tato dimenze určuje způsob, jakým vstupujeme do kontaktu s ostatními lidmi. Vysoká míra tohoto faktoru zahrnuje příjemné až vřelé vystupování, obětavost a ochotu pomoci. Jedinci záleží především na dosažení harmonie ve vztazích a nedělá mu problém ustoupit v konfliktu. Důvěřuje ostatním a volí raději spolupráci než rivalitu. Naopak nízká míra této vlastnosti se vyznačuje popudlivostí, nepřátelstvím a soupeřivostí.

Vysoká míra: Dobrosrdečný, laskavý, snášenlivý, srdečný, skromný, smířlivý

Nízká míra: Panovačný, útočný, pomstychtivý, bezcitný, despotický, konfliktní

Svědomitost - podstatou této dimenze je zodpovědnost, motivace a vytrvalost. Člověk s vysokou mírou této dimenze je snem každého zaměstnavatele - je spolehlivý, disciplinovaný, náročný na detail a umí skvěle plánovat svoji práci. Pořádkumilovný a pečlivý je i v osobním životě. Rád se také vzdělává a nepotřebuje k tomu vnější motivaci. Naopak nedostatek v této dimenzi se projevuje leností, nedbalostí, chaotičností a nízkým zaujetím k plnění cílů a povinností.

Vysoká míra: Spolehlivý, pracovitý, přesný, pořádkumilovný, zodpovědný, pečlivý

Nízká míra: Bezcílný, nedbalý, líný, nesvědomitý, chaotický, nevytrvalý

Otevřenost vůči zkušenosti - této dimenzi můžeme rozumět jako tendenci k vyhledávání nových zkušeností a prožitků. Člověk s vysokou mírou je tolerantní k novému, má bujnou fantazii a zajímá se o umění. Osobnost je inteligentní a kultivovaná. Vytváří si nezávislý úsudek a má sklon přinášet originální nápady. Naopak člověk s nízkou mírou této dimenze je konzervativní a spíše realistický. Nekriticky přijímá tradiční postupy a má sklon žít podle dogmat. Také emoční reakce mohou být utlumené.

Vysoká míra: Zvídavý, originální, tvořivý, obrazotvorný, inteligentní, kultivovaný

Nízká míra: Konvenční, pragmatický, realistický, nepřizpůsobivý, neinteligentní, nevzdělaný

Extraverze - Jak už název napovídá, tato dimenze popisuje, nakolik jsme společensky aktivní. Člověk s vysokou mírou extraverze vyhledává společnost ostatních lidí. Rád je středem pozornosti a užívá si energií nabité diskuze. Je dobrý organizátor a svou výřečností a šarmem umí zaujmout ostatní. Samota jej může silně vyvést z míry. Naopak na protipólu stojí člověk, kterému samota nevadí a může ji dokonce vyhledávat. Když jde do společnosti, spíše se kontaktu straní. Rád si povídá s méně lidmi, které dobře zná.

Vysoká míra: Společenský, aktivní, povídavý, družný, průbojný, smělý

Nízká míra: Uzavřený, málomluvný, plachý, nesmělý, samotářský, tichý

Neuroticismus - Tato dimenze rozlišuje, jak jedinec reaguje na frustrující situace. Na jejích pólech jsou psychicky labilní a stabilní rysy osobnosti. Vysoká míra neuroticismu se vyznačuje snadnou podrážditelností nebo výbušností. Velmi rychle dochází k vyčerpání psychických sil. Jedinec se cítí zranitelný, nervózní a nejistý. Často prožívá strach, obavy a smutek. Má tendenci k pláči. Na opačném pólu je osoba vyrovnaná, klidná a bezstarostná. Dokáže držet své emoce na uzdě a má zdravý nadhled.

Vysoká míra: Napjatý, neklidný, labilní, nejistý, vznětlivý, popudlivý

Nízká míra: Klidný, uvolněný, vyrovnaný, stabilní, sebejistý, nezdolný

U všech těchto vlastností se předpokládalo, že jsou stabilní a nelze je trvale změnit. Teprve až studie z roku 2013 ukázala, že to není pravda. Výzkumu se zúčastnilo osm tisíc Australanů, kteří vyplnili dotazník mapující jejich osobnostní rysy. Po čtyřech letech pak odpovídali opět na ty samé otázky. Výzkumníci byli přesvědčení, že rysy zůstanou stejné, ale oproti očekávání se změnily. A to natolik, že ovlivnily celkovou spokojenost se současným životem.

Věříte, že dokážete trvale změnit svou osobnost, nebo jste k těmto úvahám spíše skeptičtí? V obou případech si nenechte ujít náš příští článek, ve kterém popíšeme jednotlivé kroky, jak této trvalé změny dosáhnout.

Dokážeme změnit svou osobnost? Část II.

V minulém článku jsme psali o teorii osobnosti zvané Pětifaktorový model osobnosti. Dlouho se věřilo, že osobnost změnit nelze. Teprve až studie z roku 2013 ukázala, že to není pravda. Výzkumu se zúčastnilo osm tisíc Australanů, kteří vyplnili dotazník mapující jejich osobnostní rysy. Po čtyřech letech pak odpovídali opět na ty samé otázky. Výzkumníci byli přesvědčení, že rysy zůstanou stejné, ale oproti očekávání se změnily. A to natolik, že ovlivnily celkovou spokojenost se současným životem.



Pět důležitých faktorů k dosažení změny osobnostních rysů:

Ačkoli je tedy změna osobnosti možná, rozhodně nelze říct, že je jednoduchá. Nestačí jen odhodlání a vytrvalost, ale také jasná vize a představivost. Pokud i vy toužíte po změně, je důležité si nejprve uvědomit, které faktory jsou pro zdárný proces určující.

Víra ve změnu. Víra v dosažení cíle je jeden z nejdůležitějších předpokladů pro dosažení trvalé změny. Vzpomeňme například na známý placebo efekt. Funguje to ale i opačně - pokud jste přesvědčení, že se vám změna nepodaří, pak to tak pravděpodobně dopadne.

Silná vůle. Bude zapotřebí si uvědomit, že je to váš boj a musíte mít silnou touhu se změnit. Nikdo jiný to za vás chtít nemůže.

Vytrvalost. Bude to běh na dlouhou trať a možná se mu budete muset věnovat každý den alespoň chvíli.

Vize. Aby vaše motivace ke změně neslábla, měli byste být schopní si představit, jak bude váš život vypadat po dosažení cíle. Možná někoho zaskočí vaše nové chování, budete to však stále vy.

Odhodlání. Budou vás čekat překážky a často si při pádu „odřete koleno“. Někdy budete mít chuť se vším praštit. To je přirozené. Jde přece o zásadní změnu, která vám za to ale stojí.

Jak dosáhnout změny osobnostních rysů krok za krokem:

A nyní se dostáváme k samotnému postupu, jak dosáhnout změny osobnostních rysů. Zde je důležité brát jednotlivé kroky poctivě a žádný z nich nevynechat. Možná budete pro některý z nich potřebovat více času, takže si jej dopřejte.

Identifikujte konkrétní rys, který chcete změnit, a jasně jej pojmenujte. Zároveň si konkrétně definujte, o jakou změnu chcete usilovat. Čím přesněji a jednoznačněji tento bod pojmete, tím snazší budou další kroky.

Uvědomte si všechny své pocity, pozitivní i negativní, které se vám u pomyšlení na změnu vynořují. Buďte k sobě upřímní a připusťte si beze studu jakékoli pochyby a strachy. Následně si vytvořte plán, jak tuto negativitu eliminovat. Čím větší poměr pozitivních pocitů vám zůstane, tím budete mít větší šanci na úspěch.

Představujte si jasně a často, jací budete po dosažení změny. Mohou to být jakékoli situace a obrazy. Fantazii se meze nekladou. Toto je velmi důležitý krok, který byste neměli opomíjet. Dokážete tím naprogramovat svou mysl a cíl tak bude snadněji dosažitelný. Představy navíc dokáží spustit emoce, o kterých jste ani netušili. Tím se možná vrátíte do bodu 2, ale zcela jistě poznáte, že to není cesta zpět, ale vpřed.

Učte se a vzdělávejte, pokud postrádáte nějakou důležitou dovednost k dosažení změny. Člověk se pořád učí a dvojnásobně to platí v případě, kdy se snaží vymanit ze svých zajetých kolejí. Učení nemusí bolet a ani to nemusí být nuda. Učit se můžete i vzorem – najděte si někoho, kdo vám bude inspirací. Zvolte takovou cestu, která vám bude vyhovovat.

Poohlížejte se po příležitostech k nácviku. Jakmile se objeví situace, ve které opakovaně selháváte, na moment se zastavte. Uvědomte si, že právě toto je ta chvíle, kdy máte příležitost začít dělat věci jinak. Využijte ji.

Jak to může v praxi fungovat?

Petr má dlouhodobé problémy se svým kolegou z práce a chce to změnit. Jak bude postupovat, aby změny trvale dosáhl?

Krok 1, Identifikace: „Vztah s kolegou je špatný, protože jsem příliš konfliktní a nevrle reaguji na jeho nápady“. O jakou změnu chce usilovat: „Chci být vlídnější ke svému kolegovi, otevřenější jeho nápadům a budovat přátelský vztah“.

Krok 2, uvědomění pocitů: „Toužím po dobré atmosféře na pracovišti. Těší mě představa, že by mezi námi bylo méně napětí. Zároveň se ale obávám, že nepřijme má přátelská gesta a vyloží si je jako přetvářku. Už nemůžu získat jeho důvěru“. Eliminace negativity: „Není nic špatného na vstřícném chování. Nemusím být ze dne na den jako vyměněný. Pokud si kolega vyloží mou vstřícnost špatně, je to ve výsledku jeho škoda“.

Krok 3, fantazírování: „Na firemním jednání je příjemná atmosféra... Užíváme si obědovou pauzu a smějeme se dávným malichernostem. Chodíme spolu na florbal. Náš pracovní tým dosahuje lepších výsledků“.

Krok 4, získání informací: vztahům na pracovišti se věnuje bezpočet rozvojových publikací. Petr se může zeptat svých přátel, zda si podobnou situací také prošli a jak s tím pracovali. Nevrlou náladu může Petr zlepšit meditací nebo sportem. Co takhle zkusit večerní běhání? Anebo možná stačí kolegu lépe poznat.

Krok 5, využití příležitosti: Petr se rozhodne jednat. Kroky už zná z rozvojových knížek a denně tedy aplikuje teorii v praxi. Zpočátku to možná trochu „drhne“ a kolega zaujímá nedůvěřivý postoj. Petr ale pokračuje s nácvikem vlídnosti, kolegu se snaží lépe poznat a dokonce spolu zajdu na pivo. Atmosféra v týmu se uvolňuje a Petr zažívá důležitou zpětnou vazby svého snažení – vynaložené úsilí ke změně nebylo marné a je mu teď mnohem lépe, což dále prohlubuje jeho pozitivní změnu chování.

Závěrem

Teď už je možná zřejmé, proč naše novoroční předsevzetí často dopadají nezdarem. K dosažení změny osobnosti je toho zapotřebí mnohem více, než jen chtít. Možná ještě jedna rada na závěr: sdílejte. Protože jak se říká, sdílená radost z dobrodružství a úspěchu se dvojnásobí.

Zdroje:

https://blogs.psychcentral.com/childhood-neglect/2015/01/the-5-essential-steps-to-change-a-personality-trait/

https://link.springer.com/article/10.1007%2Fs11205-012-0006-z

Hřebíčková, M. (2011). Pětifaktorový model v psychologii osobnosti: Přístupy, diagnostika, uplatnění. Praha: Grada.

Rychlost

Rychlost psychických funkcí zahrnuje zejména: reakční rychlost, rychlost myšlenkových operací (zpracovávání zadání a řešení problému), rychlost ukládání si a znovuvybavování informací, resp. rychlost vybavení si informací z dlouhodobé paměti, pohotovost, rychlost související s pozorností (přepínání poroznosti, apod.), zpracování smyslových informací (jednoduché či složité vizuální, auditivní, olfaktorické, chuťové či hmatové ponděty).

Aby byla rychlost psychických funkcí měřitelná, obvykle ( i když ne vždy) je tato rychlost spjata s motorickým systémem, tedy tím, co převádí zpracovanou informaci na okolím pozorovatelnou rovinu (například zmáčknutí tlačítka, vyřčení slova, napsání výsledku, uskočení stranou, apod.). Motorický systém je systém cenrálních i periferních nervů, který je vykonávací jednotkou příkazu, který mozek vydá. Začíná v mozku, ale konečným efektorem je například ruka, noha, obličejové svaly, ad., případně jejich kombinace.

Reakční čas je doba, která uplyne od podnětu do adekvátní reakce. Člověk tedy musí podnět zaznamenat, zpracovat a správně vyhodnotit, a následně provést adekvátní reakci. Uveďme si to na příkladu řidičů. Řidič jedoucí po městě rychlostí 50 km za hodinu v plynulém provozu. Auto jedoucí před ním náhle prudce zabrzdí (třeba mu vběhne do cesty malé dítě). Řidič auta jedoucího za ním má jen velmi krátkou dobu na to, aby danou situaci postřehl, zaznamenal, v mozku potom vyhodnotil a vyslal správnou reakci, tedy dupnul na brzdu, aby si zachránil auto, potažmo zdraví, či život. Jedná se o sekundy. A i sekunda může hrát v dopravních situacích důležitou roli.

V jiných povoláních, například u lékařů, či managerů, hraje rychlost také důležitou úlohu. Rychlost správného lékařského postupu např. v urgentní medicíně může pacientovi zachránit život. Jedná se přitom o složitý myšlenkový proces, kdy dochází jak k vyhodnocování situace, tak i k "vytahování" potřebných informací z krátkodobé či dlouhodobé paměti (co se naučili na univerzitě, v dalším vzdělávání a praxi) a stejně tak i rychlost motorických aplikací těchto lékařských postupů.

U managerů je nutnost často rychle rozhodovat ve stresových či vypjatých situacích, kdy rovněž využívají ke správnému rozhodnutí svého vzdělání a dosavadních praxí nabytých zkušeností.

Rychlost myšlenkových operací je dobře postřehnutelná i v běžném životě. Uskočíme před projíždějícím automobilem. Ve spěchu musíme najít klíče, mobil. Zorganizovat si nejbližší čas pod přívalem aktuálních informací. A tak dále.

Mentem Vám dává právě tu příležitost rozvíjet a zdokonalovat rychlost myšlenkových operací, abyste mohli lépe fungovat jak v profesním tak i soukromém životě.