Přečtěte si náš blog

Kofein během učení zlepšuje paměť

1. února 2017

Kofein můžeme nalézt v mnoha formách. Ať už je to černý čaj, čokoláda s vysokým obsahem kakaa nebo káva, velmi oblíbený povzbuzovací nápoj. Mnoho lidí pije kávu při snídani právě kvůli obsahu kofeinu, aby tím docílili lepšího a rychlejšího probuzení. Věděli jste však, že kofein také pomáhá zlepšit paměť?

O účincích kofeinu na lidský organismus existuje mnoho různých studií. Některé chválí vysoký obsah antioxidantů, jež přispívají k prevenci vzniku různých onemocnění. Jiné zase naráží právě na její špatné vlastnosti v případě vysoké konzumace.

Správná dávka kofeinu

Vědci z univerzity v Kalifornii požádali vzorek dvou stovek dospělých osob, aby se zúčastnily jejich experimentu. Ten spočíval v pozorování náhodných obrazů. Pár minut poté dostala část zkoumaných kávu s obsahem 200 mg kofeinu, druhá polovina užila pouze placebo. Následující den měli všichni zkoumaní pozorovat obrazy předchozího dne. Jejich úkol byl určit, zda jsou obrazy zcela jiné, stejné či pouze podobné.

Skupina osob, která užila placebo, dokázala pouze rozeznat, zda fotografie již někdy viděli, či nikoliv. Zda jsou stejné či podobné těm z předchozího dne, už určit nedokázali. Avšak skupina, která dostala dávku kofeinu, dokázala ve většině případů také určit, zda jsou stejné nebo aspoň podobné jako předchozí den.

Poté vědci zkusili dávku kofeinu zvětšit. To se ale neosvědčilo. Lidé byli spíše nervózní a trpěli bolestmi hlavy. Není tudíž dobré pít velké množství kávy. Její účinky by byly spíše opačné a nepřinesly by kýžený efekt.

Výsledky této i dalších studií tedy můžeme shrnout následovně: při optimální dávce kofeinu jsou pozitivně ovlivněny naše kognitivní funkce - paměť, pozornost a koncentrace.

Káva pomáhá. Může i škodit

Pití kávy je velikou tradicí – málokdo si bez ní umí představit své ráno i pracovní den. Mnoho lidí však netuší, že kvalitní káva pomáhá snižovat riziko Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby. Dále taky pomáhá snižovat riziko vzniku široké škály poruch nálad – například deprese.

Pokud se tedy rozhodnete dopovat při učení kávou, neměli byste to s ní nijak přehánět. Uvedená dávka, kterou dostali studenti při testu, odpovídá přibližně dvěma šálkům espressa. Větší množství už navozuje stavy úzkosti, nervozity a také bolesti hlavy.

Dalším problémem, který může při zvýšené konzumaci nastat, je nespavost. Proto se nedoporučuje pití kávy v odpoledních a večerních hodinách – neplánujete-li sedět nad učebnicí celou noc.

Zdroje:

  přečteno 2309×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Lukáš Bryksa
Zakladatel a manažer projektu Mentem.cz. Oblastí psychologie a fungování mozku se aktivně zabývá od roku 2011, kdy přišel s myšlenkou online projektu na zlepšení kognitivních funkcí mozku.

Podobné články

Techniky dechu pro posílení těla i mysli – 2. část

V minulém článku jsme popsali techniku dechu jménem Nadí Šodhana, která redukuje stres, posiluje nervy a pozornost a vyrovnává funkci obou mozkových hemisfér. Tento článek se zaměří na další techniku dechu, která významně prokrvuje mozek a pomáhá jeho kognitivním funkcím, především paměti a pozornosti. Jmenuje se Kapálabháti, což se dá přeložit jako „pročištěná lebka“ nebo také „rozzářená lebka“. Příval krve do mozku je totiž při praktikování Kapálabháti tak silný, že získáte pocit, jako by vám z hlavy prýštily prameny energie.

Co tedy tato technika dechu může přinést:

zásobuje kyslíkem i ty nejzazší buňky našeho těla, vyživuje je a detoxikuje,

obnovuje celý nervový systém,

posiluje mozek a jeho kognitivní funkce: především pozornost, reakční rychlost a paměť,

snižuje ospalost a únavový syndrom, zvyšuje pocit tepla v celém těle

uzdravuje plíce,

posiluje břišní orgány, břišní svaly a zkvalitňuje zažívání,

posiluje tělo i mysl lidí se sedavým stylem života

Vliv na kognici – vědecky potvrzeno

Účinek této techniky byl potvrzen i vědeckou studií uspořádanou v roce 2011 na výzkumném institutu Puducherry v Indii. Probandi mělo za úkol trénovat Kapálabháti 35 minut 3x týdně po dobu 12 týdnů. Výsledky oproti kontrolní skupině byly obdivuhodné. V paměťových testech se probandi zlepšili v průměru o 11%. Reakční rychlost a pozornost se zvedly dokonce o 20%.

Oproti jiným jógovým dechům je Kapálabháti specifický tím, že aktivní je výdech, nikoli nádech (ten se děje samovolně bez našeho úsilí). Zvláštní je také tím, že jde o velmi rychlé a relativně povrchové dýchání. Řadí se tak mezi energizující techniky, které během 5-6 minut nabudí celý organismus. Je pravda, že krev můžeme rozproudit i sportovními aktivitami, ale při nich je kyslík okamžitě spotřebován svaly. Při Kapálabháti ale svaly zůstávají nečinné, takže kyslík může putovat i do ostatních tkání.

Postup cvičení Rozzářené lebky:

Nejprve se pohodlně usaďte do tureckého nebo lotosového sedu. Páteř propněte, hlava je vzpřímená. Kapálabháti je brániční technika dýchání, hrudník i ramena tedy zůstanou nehybná. Na začátku cviku se hruď vypne a po celou dobu cviku zůstávají žebra roztažená.

Soustřeďte svou pozornost na podbřišek. Uvolněte břicho a vnímejte, jak se lehce vyboulí. Uvolněte svaly v obličeji.

Nyní silně stáhněte břišní svaly, což způsobí velmi prudký výdech nosem. Sílu výdechu můžete posoudit podle rozšíření nosního chřípí. Pro lepší zvládnutí techniky výdechu si můžete představit, že se břišní stěnou prudce udeříte do podbřišku.

Hned po výdechu břišní svaly opět uvolněte. Tím dosáhnete pasivního, jemného a tichého nádechu. Chřípí nosu musí zůstat uvolněné. Nádech trvá přibližně 3x déle než výdech.

Tuto sérii provádějte po dobu jedné minuty. Postupně zvyšujte frekvenci výdechů na 60 za minutu. Maximum je pak 120 výdechů za minutu. Za tuto hranici už není doporučováno zacházet, bylo by to na úkor prospěšnosti cvičení. Důležitější než počet výdechů je jejich kvalita, tedy jejich síla.

Nezapomeňte na kapesník

Při dýchání je vždy vhodné mít po ruce kapesník, protože s téměř stoprocentní jistotou ho budete potřebovat hned od začátku. Tím se ale nenechte odradit, protože právě pročištění nosních sliznic je jedním z důležitých cílů této techniky. Dýchat by se mělo tak dlouho, dokud se nos zcela nezprůchodní.

Postupujte po malých krůčcích

Ještě než se do pravidelného provádění Kapálabháti pustíte, měli byste dodržet důležité pravidlo: nic se nemá přehánět. Plíce nejsou na tento energický druh dýchání zvyklé a nárazové cvičení by je mohlo poškodit. Proto začněte pozvolna. Třeba tak, že během prvního týdne provedete denně následující sérii: 10 výdechů a 30 vteřin odpočinku, to celé třikrát za sebou. Každý následující týden přidáte do každé série dalších 10 výdechů. Jakmile se pak dostanete ke hranici 120 výdechů (trvajících 1 minutu), odpočinkové pauzy prodlužte na 1 minutu. Cvik pak bude trvat celkem 6 minut.

Protože jde o velmi energizující techniku dechu, měli by ji s opatrností trénovat lidé s plicními a oběhovými obtížemi, bolestmi hlavy, vysokým krevním tlakem a těhotné ženy. Je vhodné postupovat v doprovodu zkušeného učitele, nebo si o technice alespoň načíst více informací v odborné literatuře. Jednou z možností je kniha André Van Lysebetha, na kterou odkazujeme ve zdrojích tohoto článku.

Zdroje:

André Van Lysebeth, A. (1999), Pránájáma - technika dechu. Praha: Argo. http://www.dok.rwan.sk/Zivotny styl/Andre van Lysebeth - Pranajama.pdf

Iyengar, B. K. S. (2016). Výklad Pránájámy. Brno: Lenka Černá.

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3939514/

Rozhovor o tréninku kognitivních funkcí: nejdůležitější je motivace

Trénink našeho těla je naprosto přirozená věc, která nám pomáhá udržet si kondici a cítit se dobře. Stejně tak ale nesmíme zapomínat na to, že i náš mozek ocení určitý typ tréninku. Mozek disponuje skvělými schopnostmi jako je paměť, pozornost, myšlení, představivost nebo prostorová orientace, které nazýváme kognitivní funkce. Právě kolem všech těchto funkcí se točí každý moment našeho života. Trénování kognitivních funkcí je skvělá věc jako prevence a pomáhá udržovat mozek ve střehu. Vedle toho lidé, kteří prodělají úraz mozku, potřebují začít kognitivní funkce trénovat co nejdříve a velmi intenzivně. Jedině tak může mozek zvýšit své šance na účinnou rehabilitaci. Tento fakt si uvědomili profesoři na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a tak vznikl projekt Treko, který se zaměřil právě na trénink kognitivních funkcí po jakémkoliv poškození mozku. Tento počin s sebou přinesl mnohá pozitiva, a to nejen jako trénink pro klienty, ale také jako skvělou praxi pro studenty psychologie.

Každý student, který se chce stát kognitivním trenérem, musí projít tříměsíčním školením. Nejprve začíná ve skupince pod vedením koordinátorky projektu, postupem času začne trénovat s klienty samostatně. Průběh kognitivního tréninku je zaměřen individuálně podle konkrétních potřeb klienta. Proto na první schůzce provede student s nově příchozím klientem testování, které prozradí stav jednotlivých kognitivních funkcí. Na základě testování pak student sestavuje plán úloh zaměřených na specifické oblasti (paměť, pozornost, plánování atd.), a tak zvyšuje šanci na jejich zlepšení. Progres ale není otázkou několika týdnů trénování, ale jedná se o dlouhodobý proces. Klient dochází na individuální nebo skupinové tréninky v závislosti na tom, jak moc samostatně dokáže pracovat. Během hospitalizace studenti dochází i do nemocnice, protože je důležité začít s trénováním co nejdříve. Připravili jsme pro vás rozhovor s koordinátorkou projektu kognitivních tréninků, Mgr. Martinou Dörrerovou, která nám o něm prozradila více.

Na začátku bych se Vás ráda zeptala na základní informace, a to kdy projekt kognitivních tréninků vznikl, kdo ho zastupuje a jak dlouho vlastně probíhá?

Projekt kognitivních tréninků probíhá na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (PsÚ) minimálně 10 let. Myšlenkou bylo nabídnutí kognitivního tréninku pacientům i po ukončení hospitalizace, tedy ambulantně. Postupně se zrodila spolupráce s Fakultní Nemocnicí Bohunice (FN Bohunice). Ze začátku to vypadalo tak, že lékaři z různých oddělení (např. oddělení Karim a některá neurologická) informovali psychology o tom, pro které konkrétní pacienty je vhodné pokračovat v tréninku i po ukončení hospitalizace. Pak přišla úloha Psychologického ústavu, který dal dohromady tým trenérů z řad studentů. Zpočátku se jednalo opravdu jen o několik málo studentů. Snahou tedy bylo vytvářet skupinky o asi třech klientech. Postupem času se podařila spolupráce s FN Bohunice prohloubit. Vždy záleží na lékaři, který daného klienta doporučí. Díky tomu se k nám dostávají například i klienti s diagnózou hemofílie, kteří zdánlivě kognitivní trénink nepotřebují, protože se nejedná o postižení mozku. U takových klientů se ale jedná spíše o prevenci, aby věděli, že existuje kognitivní trénink a že se na nás lze v případě potřeby obrátit.

Jak dlouho si myslíte, že je potřeba trénovat, aby vznikla šance na sebemenší zlepšení?

Ze zkušenosti vím, že nejvíce záleží na klientově motivaci a na tom, o jaké postižení mozku se jedná. Dá se ale říct, že první měřitelné zlepšení můžeme v testech vidět po půl až jednom roce. Kognitivní trénink je metoda pomalá, avšak na druhou stranu pro klienty dostupná.

Kolikrát týdně je ideální, aby klient trénoval?

Ideální frekvence sezení s trenérem je jednou týdně. Je ovšem důležité, aby klient trénoval také doma. Proto se projekt Treko snaží, aby klienti trénovali se studenty jednou týdně a poté šestkrát týdně doma. Snažíme se klienty vést k co největší samostatnosti. Aby si uvědomovali, že oni sami udělají tu největší práci.

Jací klienti na tréninky nejčastěji dochází?

Nedá se říct, že bychom měli nějakou nejčastější diagnózu. Ani se nedá říct, že by k nám docházeli spíše mladší nebo starší klienti. Je to opravdu namíchané. Aktuální věkové rozmezí je od 16 do 82 let. A opravdu je to rovnoměrně zastoupené. Co se týče diagnóz, tak možná o trochu více lidí je po autonehodách, tedy s různými typy kraniotraumat, ale také klienti po mozkové příhodě atd. Přibývá také klientů s degenerativním onemocněním mozku, tedy Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou. Dochází k nám i klienti s psychiatrickou diagnózou, např. se schizofrenií nebo s depresivním syndromem. Tito klienti většinou využívají skupinový trénink.

Jaký klient má při kognitivním trénování šanci na největší možné zlepšení?

Mladší klient, který se k nám dostane velice brzy po poškození mozku, má větší šanci na zlepšení.

Kdo se do tohoto projektu může zapojit v roli trenéra?

Všichni studenti z PsÚ nebo i další studenti psychologie. Mohou se zapojit i po dokončení studia.

Jakým způsobem se klient může dostat k trénování se studentem?

Tím, že projekt běží několik let, se k nám klienti dostávají různými cestami. Což je dobře, protože si o této možnosti mezi sebou řeknou. Klienti k nám nepřichází pouze z FN Bohunice, ale také z nemocnice Sv. Anny nebo i ze sdružení Práh. Dokonce se k nám dostali i klienti, o kterých nevíme, jakou cestou se o nás dozvěděli. Ale prostě o nás ví

Kolik studentů se aktivně zapojuje do kognitivního trénování s klienty?

Přibližně 10.

Setkala jste se někdy s pacientem, který Vás překvapil svým rychlým pokrokem?

Setkala jsem se s klientem, který mě překvapil tím, že i přes velké poškození mozku dokázal velice rychle „umazávat“ svůj kognitivní deficit. Z mé zkušenosti opravdu nejvíc záleží na klientově motivaci. Když on chce, tak jde vše relativně rychle. Setkala jsem se také slečnou, která mě překvapila svým pokrokem. Později jsme se ale dozvěděli, že to nebylo tak úplně díky trénování, ale díky změně léků. Ta medikace, která pro ni byla prospěšnější (měla méně negativních účinků) dovolila mozku, aby opravdu fungoval tak, jak nejlépe dokázal. Někdy účinky léků trochu zastřou kognitivní schopnosti. Díky výměně léků se pak tato slečna dostala z podprůměrných výsledků v testu k výsledkům průměrných hodnot.

***

Děkuji paní magistře za rozhovor. V případě jakýchkoliv dotazů je možné kontaktovat projekt Treko na následujícím e-mailu: kognitivnitrenink@centrum.cz. Webové stránky jsou momentálně v přípravné fázi.

Trénování mozku nepřináší výsledky ze dne na den. Pokud ale v trénování vytrváme, dáme svému mozku příležitost neustále si procvičovat své funkce, které ve svém životě potřebujeme více, než si ve skutečnosti uvědomujeme.

Pozornost

je schopnost zaměřit a soustředit se na určitý děj nebo objekt. Její funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet prvků, dějů či informací. Má ochrannou funkci, chrání před zahlcením a přetížením informacemi, přičemž do vědomí vpouští informace, které jsou pro nás v určitém ohledu prioritně významné. Zaměření pozornosti je ovlivňováno vůlí, motivy a pocity.

Pozornost můžeme dělit mimo jiné na:

aktivní neboli záměrnou – je cílená, vůlí řiditelná, například, když hledáme něco na stole, když se soustředíme na nějakou činnost, třeba učení, soustředění se na řešení nějakého úkolu, atp. pasivní neboli bezděčnou – něco upoutá naši pozornost, např. cinknutí klíčů, nečekaná událost, kontrastní prvek či děj, hrozící nebezpečí, fyzické podněty – bolest, hlad, atp. selektivní – pozornost zaměřená na jednu oblast, jeden prvek, děj, vnímání statních je potlačeno
difúzní – rozptýlená pozornost, schopnost udržet pozornost na více věcí zároveň

Mezi vlastnosti pozornosti počítáme:

vytrvalost neboli schopnost soustředit se delší dobu na jeden podnět koncentrace neboli schopnost udržet pozornost na jednu věc za současného ignorace vnímání věcí ostatních rozsah neboli kapacita souvisí s tím, na kolik prvků zároveň jsme schopni se soustředit výběrovost neboli schopnost soustředit se na určitý výsek reality dráždivost neboli práh citlivosti na další potenciálně rušivé podněty, než na které je pozornost primárně soustředěna) kolísání neboli kolísání intenzity pozornosti, slouží k ochraně před vyčerpáním distribuce neboli překlápění pozornosti mezi jednotlivé podněty zaměstnávající naši aktuální pozornost

Štěstí je v hlavě

Kdo by nechtěl být šťastný. Zvlášť, když se na nás ze všech stran valí desítky zaručených způsobů, jak dosáhnout věčného štěstí. Jenže ono to často nefunguje jako mávnutí kouzelným proutkem. Jako bychom se pořád točili v bludném kruhu, který nemá konce. Téma štěstí se zdá být natolik zapeklitá věc, že se stala nosnou myšlenkou mnoha teorií. V dávné minulosti se jím zabývali filozofové, v posledních dekádách hlavně psychologové a neurovědci. V tomto článku se zaměříme na teorii štěstí, se kterou přišel současný psycholog Dan Gilbert. Nejprve ale dovolte krátkou zmínku o jeho experimentu.

Gilbert položil před zkoumanou osobu šest obrazů Clauda Moneta. Úkolem bylo seřadit díla podle toho, jak se osobě líbí od nejhezčího po nejméně hezký. Následně si zkoumaný mohl vybrat jeden obraz s sebou domů, ale na výběr měl pouze ze dvou obrazů – třetí, nebo čtvrtý z jeho sestavené řady. Podle očekávání si většina vzala třetí obraz, protože se jim líbil více. Po určitém období proběhl úplně stejný experiment s těmi samými probandy i obrazy. Opět bylo úkolem seskládat obrazy podle preference. Tentokrát ale probandi ve většině případů seřadili malby v jiném pořadí, než poprvé. Obraz, který byl původně třetí, se vytáhl na druhé místo. Naopak původně čtvrtý obraz klesl na páté místo. Probandi zkrátka připsali „svému“ obrazu větší hodnotu.

Asi nijak zvlášť zajímavé zjištění, řeknete si. Když ale tým Dana Gilberta provedl zcela stejný experiment u pacientů s vážnými poruchami paměti, získali stejný výsledek. Při druhém setkání se (stejně jako u probandů bez amnézie) posunuly preference obrazů stejným směrem. Teď ale přichází ten háček. V případě osob s poruchami paměti totiž nemohlo hrát roli zapamatování původních preferencí, stejně tak zapamatování výběru třetího obrazu a už vůbec ne jeho „vlastnictví“. Jak si tuto zvláštnost vyložit? Výzkumníci vysvětlili jev tím, že v mozku došlo ke skutečné změně estetické a citové reakce na onen vybraný (třetí) obraz. Jeho vynesení na druhou příčku má tedy čistě estetickou příčinu, nikoli vlastnickou.

Této myšlence se Dan Gilbert věnoval dále a založil na ní svoji teorii přirozeného a vytvořeného štěstí. Stručně by se rozdíl mezi těmito formami štěstí mohl vysvětlit takto: přirozené štěstí přichází, když získáme něco, o co usilujeme, zatímco vytvořené štěstí vzniká tehdy, když se nám nedostává toho, po čem toužíme. Je to tedy jakýsi obranný mechanismus neboli imunitní systém naší psychiky.

Představte si dva příběhy. V tom prvním je výherce sta milionů korun, v tom druhém je paraplegik odkázaný na život s vozíčkem. Který z těchto dvou lidí je šťastnější? Výzkumy ukazují, že po roce od obou událostí je míra osobního štěstí přibližně stejná. Není třeba jít až k extrémům. I malé každodenní události, jako selhání u zkoušky, neúspěšný pohovor nebo rozchod s partnerem, můžou vyústit ve vytvořené štěstí. Samozřejmě ne ihned, ale až po určité době. Může se zdát, že jde jen o jakési „sebechlácholení“. Dan Gilbert však nepovažuje vytvořené štěstí za méně hodnotné, než to přirozené.

Jako příklad uvádí jeden z typických justičních omylů – jistý Morees Bickham strávil polovinu svého života ve vězení za zločin, který nespáchal. Když mu na základě testů DNA potvrdili nevinu, bylo mu už 78 let. Jako první asi každému přijde na mysl hrůza a lítost. Morees však na tuto událost reagoval se slovy: „Ani na okamžik toho nelituji. Byla to úžasná zkušenost.“ Dalším příkladem je kdysi velmi vlivný americký politik, který ze dne na den přišel o všechno. Vaz mu zlomil skandál s nelegálně uzavřeným obchodem ohledně jeho nové knihy. Nějakou dobu se z toho vzpamatovával a po letech řekl: „Cítím se o tolik líp fyzicky, finančně, emocionálně, mentálně a skoro ve všech dalších ohledech.“ Přesně takto podle Dana Gilberta funguje vytvořené štěstí.

Na závěr slova filozofa Thomase Browna z roku 1642: „Jsem nejšťastnější člověk na světě. Mám v sobě nástroj, který umí změnit chudobu na bohatství, utrpení na prosperitu. Jsem nezranitelnější než Achilles. Osud nemá vůbec šanci mne ranit.“

Zdroje:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/690806

https://www.ted.com/talks/dan_gilbert_asks_why_are_we_happy/transcript