Přečtěte si náš blog

8 důvodů, proč je svět videoher lákavější než realita

25. dubna 2016

Netřeba zdůrazňovat, že popularita videoher, zejména u mladé generace, je obrovská a neustále stoupá. Pro mnohé „nehráče“ je však záhadou, čím je virtuální svět hry tak atraktivní. V následujícím článku si představíme 8 důvodů, proč se cítíme šťastnější ve hře než ve skutečnosti, jak hry odměňují mozek a jak tyto poznatky využít v reálném životě.

10 miliard $ Hodnota videoherního průmyslu v roce 1990
50 miliard $ Hodnota videoherního průmyslu v roce 2015
8 miliard $ Suma, která se ročně utratí za nákup předmětů, které existují pouze ve videohře
10 000 hodin Čas, který průměrný mladý člověk v hráčské zemi stráví hraním videoher do 21 let
10 800 hodin Čas, který stráví dítě v USA ve škole od 5. třídy do maturity v případě stoprocentní docházky
22 hodin Čas, který stráví hraním průměrný hráč Warcraftu za týden, čili něco jako jeho práce na poloviční úvazek

1. Ve hře se stáváme lepšími

V herním světě jsme nejen úspěšnější ve smyslu, že dokážeme víc, ale i motivovanější udělat něco, co má smysl, inspirování k společné práci. Když se pohybujeme v herním světě, mnoho z nás se stává lepší verzí sebe sama: tou, která dokáže okamžitě pomoci, která vydrží u problému tak dlouho, jak je potřeba, která se zdvihne po neúspěchu a zkusí to znovu. Když nás potká neúspěch ve skutečném životě, často se cítíme spíše úzkostně, deprimovaně, frustrovaně či cynicky.

2. Možnost tvrdě pracovat pro dosáhnutí cíle

Jakožto velmi inteligentní a civilizované bytosti jsme nesmírně motivovaní k řešení problémů a učení. Když hrajeme hru, jsme ve skutečnosti šťastnější, když musíme tvrdě pracovat, než když odpočíváme. Jako lidské bytosti jsme optimalizovaní na náročnou smysluplnou práci a hráči jsou ochotní pracovat neustále, jakmile dostanou vhodnou úlohu. Ve skutečném světě je mnoho lidí bez práce, která by je podobně naplňovala.

3. Epický význam

Ve hrách se můžeme zúčastňovat inspirativních a impozantních misí nebo lidských příběhů planetárních rozměrů. V realitě obvykle řešíme více „pozemské“ a méně atraktivní problémy.

4. Směřování a možnost šplhat vzhůru

Hráči mají obvykle různé typy úloh (krátkodobé i dlouhodobé cíle), na kterých mohou pracovat souběžně. Tím se udrží hráčský zápal. Ve hrách je (oproti realitě) jednoduché vědět, kam směřujeme a čeho chceme dosáhnout. Neustále se zlepšovat po velmi malých kouscích, přičemž vše směřuje ke konkrétnímu cíli, se kterým se ztotožňujeme.

5. Zvládnutelnost a pomoc druhých

Kdykoli vstoupíte to většiny videoher, potkáte množství postav ochotných důvěřovat vám při vaší misi na záchranu světa. Nejde o libovolnou misi, ale o takovou, která přesně zodpovídá vaší dosáhnuté úrovni ve hře. Tím pádem jste schopni ji zvládnout. Nikdy nedostanete úlohu, kterou nemůžete zvládnout, ale úlohu, která je na hranici vašich schopností, takže se musíte velmi snažit. Vždy je něco konkrétního a důležitého, co je třeba udělat. A také kamkoli přijdete, všude jsou stovky lidí připravených s vámi spolupracovat. Ve skutečnosti často musíme čelit úlohám, na které nemáme dostatečné schopnosti, anebo které jsou pro nás příliš lehké.

6. Odměna úsilí a zpětná vazba

Vždy, když něco uděláte, získáte body - i za samotný pokus. Nejste trestáni za chyby, každý kousek úsilí je odměňován trochou zlata, trochou bodů apod. To vše působí jako injekce motivace. Naproti tomu v reálném životě vám za uvaření večeře nikdo 10 bodů nedá. Rovněž je důležitá zpětná vazba. Když se podíváte na některé aktuální globální problémy, je velmi těžké se z nich poučit, pokud není možné spojit akce s důsledky. Znečištění, globální oteplování atd. jsou důsledky vzdálené v čase i prostoru. Pokud dokážete tyto věci lidem namodelovat, poskytnout jim věci, se kterými mohou manipulovat a hrát si a z kterých dostanou zpětnou vazbu, potom mohou najít ponaučení.

7. Element nejistoty

Známá odměna motivuje. Ale co hráče obzvlášť nutí pokračovat, je element nejistoty. Správná úroveň nejistoty (taková, o které si hráč není jistý, zda ji získá, nebo ne, tj. 25%), povzbuzuje mozek. Pokud něco neočekáváme úplně jasně, jsme z toho nadšení. Chceme se vrátit a najít další odměnu. Hry jsou namodelované tak, aby se optimální úroveň nejistoty zachovala – což v realitě není možné.

8. Pevná sociální síť

Existuje množství zajímavých výzkumů o tom, že když si s někým zahrajeme hru, máme ho raději. Dokonce i v případě, že jsme prohráli. Hry vyžadují důvěru, že s námi druhý hráč stráví svůj čas, že bude hrát podle pravidel, bude sledovat stejný cíl a dohraje s námi hru až do konce. Hráči si tak i ve virtuálním světě budují sociální vazby, přičemž v neherní online realitě to tak rychle nejde.

Jak tyto poznatky využít v realitě

Protože videohry se odehrávají ve světě počítačů, existuje obrovské množství dat o herním chování. Čím dál více vědců začíná toto chování analyzovat a vymýšlet využití objevených mechanizmů v reálném životě. Na univerzitě v Bristolu ve Velké Británii začali matematicky modelovat úrovně dopaminu (neurotransmiteru spojeného s učením a odměňováním) v mozku. To znamená možnost předpovídat učení a zvýšený zájem. To by se dalo využít v oblasti vzdělávání tak, že v bodě, kdy je člověk připravený na učení, posilníme nový nervový spoj odměnou. Cíle s postupným odměňováním se využívají i v kognitivně-behaviorální terapii. Využití herních prvků v neherním prostředí se označuje jako gamifikace a má rostoucí popularitu v obchodním sektoru, ale i v motivaci k zdravějšímu životnímu stylu.

„Svět bez ropy“

Jane McGonigal vytvořila v roce 2007 hru „Svět bez ropy“. Jedná se o online hru, kde se snažíte přežít nedostatek ropy. Ve hře je dostatek online obsahu, aby bylo uvěřitelné, že to není jen fikce: žijete svůj skutečný život, jakoby lidem opravdu ropa docházela. Připojíte se do hry, zaregistrujete a udáte bydliště. Následně dostanete videa s aktuálními zprávami, datové zdroje, které vám přesně ukazují, kolik stojí ropa, co není dostupné, jak jsou ovlivněné zásoby potravin, doprava, zda jsou zavřené školy nebo dochází k výtržnostem atd. Hráči mají přijít na to, jak by žili, kdyby to byla skutečnost. Poté jsou požádáni, aby o tom napsali komentář, zaslali videa či fotky. Prvních 1700 hráčů bylo sledováno tři roky. Tím, že byli lidé vtáhnutí do epického dobrodružství „dochází nám ropa“, se z toho stal úžasný a napínavý příběh. Kromě toho si však většina hráčů uchovala návyky, které si v této hře vytvořila. Schopnost her modelovat situace reálného života, odměňovat náš mozek řešením složitých problémů a dělat z nás lepší lidi má velký potenciál a pravděpodobně ho budeme využívat ještě víc.

Zdroje:

  přečteno 1353×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Kristína Medalová
Absolventka jednooborové psychologie na FF UPOL v Olomouci. V současnosti pokračuje ve svých studiích na Université de Fribourg ve Švýcarsku, kde se specializuje na klinickou psychologii a psychologii zdraví. Zajímá se zejména o aplikaci výzkumu kognitivních a afektivních neurověd do každodenního života. O popularizaci psychologie se snaží také prostřednictvím vzdělávacích workshopů pro širokou veřejnost.

Podobné články

Teorie motivace podle Maslowa

Americký humanistický psycholog Abraham Harold Maslow se do paměti poválečných generací dostal díky své teorii hierarchie potřeb (1943), které nás motivují k veškerému našemu chování a jednání. Maslow věřil, že každý člověk má předpoklady k tomu, aby dosáhl životního naplnění, pouze k tomu musí překonat několik překážek v podobě naplnění nižších potřeb. Oproti tehdejšímu trendu, kdy se psychologické teorie zabývaly spíše tím „špatným“ v nás, to byla zajímavá změna a teorie nemohla zůstat bez povšimnutí.

Maslow rozdělil potřeby do pomyslné pyramidy podle toho, s jakou intenzitou na nás potřeby naléhají. V nižších patrech se nacházejí potřeby, které jsou důležité pro naše individuální i společenské přežití. Vyšší patra nejsou nutná pro přežití, ale přispívají k dlouhodobé spokojenosti a rozvíjí náš osobnostní potenciál. Ústředním principem této teorie je růst do vyšších sfér pomyslné pyramidy pouze za předpokladu uspokojení nižších potřeb.

A o které potřeby vlastně jde? Ve stručnosti se s nimi seznámíme:

Fyziologické potřeby - jde o vůbec nejzákladnější potřeby, díky jejichž naplňování je člověk naživu. Jde o potřeby, které zajišťují udržení rovnovážného stavu našeho organismu (tzv. homeostáza). Spadá sem potřeba jezení, dýchání, pohybu, spánku, rozmnožování, vyměšování, nebo například potřeba smyslové stimulace a odstraňování bolesti. Začne-li být některá z potřeb neuspokojena, tělo si velmi rychle vyžádá naši pozornost a úporně se hlásí o naplnění dané potřeby.

Bezpečí a jistota - další silnou potřebou je vyhýbání se nebezpečí, neznámým a ohrožujícím podnětům. Naplněním této potřeby je vyhledání jistoty, spolehlivosti a stability. Patrné je naplňování této potřeby ve chvíli, kdy zabezpečujeme svá obydlí nebo uzavíráme pojistky. Jistotu vyhledáváme v otázkách svého zdraví, zaměstnání nebo rodiny.

Sounáležitost a láska - potřeba, díky které udržujeme příbuzenské, partnerské a přátelské vztahy. Touha po intimitě, potřeba někam patřit, milovat a být milován. Sem spadá také život v komunitě lidí, se kterými nejsme jen pro pocit jistoty, ale právě pro pocit sounáležitosti. Tato prostřední potřeba chrání člověka před samotou, depresemi a úzkostností.

Uznání a sebeúcta - tato potřeba vychází z touhy člověka být uznán jak okolím, tak sám sebou. Mohlo by se zdát, že uznávat sám sebe je jednoduché, ale dosáhnut opravdové a ryzí sebeúcty může být dlouhý životní proces. Právě proto se tato potřeba nachází až téměř na vrcholu pyramidy. Ne každému se podaří tuto potřebu naplnit.

Seberealizace - potřeba rozvinout svůj potenciál, své schopnosti a talent. Potřeba osobnostního růstu, touha po vědění a estetických zážitcích. Na nejvyšším vrcholu si Maslow představoval ještě potřebu sebetranscendence neboli duchovní potřebu. Maslow definuje seberealizované osoby jako tvořivé, spontánní, bez předsudků, etické a nezávislé na vnějších autoritách. Ne každý má předpoklady obstát v potřebách seberealizačního charakteru. Pokud ano, přichází naplňování těchto potřeb obvykle až po období středního věku. Podle Maslowa se podaří uspokojit své potřeby růstu pouze u 1 % lidí.

Pětici potřeb rozdělil Maslow ještě na dvě skupiny – na potřeby nedostatkové a potřeby růstové. Do nedostatkových patří 1. až 4. skupina potřeb a daly by se shrnout jako ty, díky nimž si uchováváme fyzickou a psychickou pohodu. Do růstových potřeb patří 5. skupina –seberealizace, tedy rozvoj potenciálu, touha po vědění, duchovnu a estetice. Růstové se nazývají proto, že nám dávají možnost přesáhnout sami sebe.

To, jakým způsobem zacházíme s uvědomováním a uspokojováním svých potřeb, je značné závislé na kultuře, ve které se nacházíme. Ta může některé potřeby upřednostňovat a jiné opomíjet (například konzumerismus -1- na úkor duchovna -5-).

Kritika teorie

Maslowova teorie hierarchických potřeb bývá někdy zpochybňována příklady, kdy je jedinec navzdory svým neuspokojeným fyziologickým potřebám schopen dosáhnout pozoruhodných počinů. Jako příklad lze uvést židovské hudebníky v koncentračních táborech, kteří během svého strastiplného pobytu vytvořili nádherná orchestrální díla a měli možnost je spolu s ostatními vězni realizovat přímo v táborech. Podle kritiků k těmto počinům z oblasti růstových potřeb docházelo bez naplnění jakékoli potřeby z řad nedostatkových. Což značně nabourává hierarchickou teorii. Naštěstí i pro tento příklad existuje vysvětlení. Proto, aby člověk mohl seberealizačně tvořit, není natolik nutná psychofyzická pohoda v daný moment, ale fakt, že si uspokojením základních nedostatkových potřeb jedinec prošel v průběhu svého života. Pokud tedy někdo prožije klidné dětství, nechybí mu základní zajištění, láska rodičů a úcta okolí (potažmo sebeúcta), získá pak předpoklady k úspěšnému uspokojování růstových potřeb. Může pak nastat situace, která vše dobré převrátí v katastrofu, ale najdou se (a našli) jedinci, kteří rostou na úkor těmto událostem.

Sportovci

Jen málokterá sociální skupina se věnuje tak intenzivně fyzickému pohybu, jak aktivní sportovci. Pokud sport pěstujeme jako doplňkovou aktivitu k našemu běžnému zaměstnání, zejména máme-li spíše sedavé zaměstnání, je sportování ideálním aktivním odpočinkem.

Existují však takoví, kteří se sportem "živí". Ano, říkáme jim profesionální sportovci. I toto povolání má svá úskalí, podobně jako jiná. Profesionální a vrcholoví sportovci kolem sebe mají často tým nejrůznějších odborníků-specialistů, kteří dbají na vyváženost jejich tréninku a denního režimu, aby se tělo dostatečně vytrénovalo, a zároveň nedošlo k přetížení, dbají na kvalitu odpočinku a vyváženou a výživnou stravu.

Vrcholoví sportovci díky nim patrně již vědí, jak důležitá při sportu naše psychika je. Je třeba se soustředit, vytvářet vlastní plány jak dosáhnout cíle, poměřovat a odhadovat soupeře, hledat způsoby jak být lepší, případně taktiku, jak nad ním zvítězit. Je třeba být rychlý, umět se orientovat v prostoru, odhadovat překážky, rychle a přesně zpracovávat informace a rychle přicházet na efektivní řešení, pohotově reagovat. V kolektivních sportech je třeba také umění spolupráce. Sport vyžaduje i určitou dávku tvořivého přístupu. A především a vždy klade důraz na pozornost, rozdělování a rychlé přenášení pozornosti.

Ať už jste sportovci rekreační, aktivní, profesionální či vrcholoví, v každém případě vám Mentem trénink nabízí možnost se na víceméně krátkou dobu, protože tu si určujete vy sami, zrelaxovat. MT můžete provádět v pohodlí, protože cvičit se bude právě váš mozek. Jako aktivní varianta odpočinku pro aktivní sportovce je MT více než vhodný. Můžete při něm soutěžit sami se sebou a přitom budete posilovat nástroj, který vám umožní být ve sportu podávat ještě lepší výsledky. Na ten nástroj nezapomínejte, je velmi důležitý. Je to váš mozek, vaše mysl.

" Jestliže si myslíš, že jsi poražen – JSI.
Jestliže si myslíš, že nemáš odvahu – NEMÁŠ JI.
Chceš-li vyhrát, ale myslíš, že to nedokážeš, je téměř jisté, že to nesvedeš.
Myslíš-li si, že prohraješ, jsi ztracen.
Proto ze světa víme, že úspěch začíná s VŮLÍ člověka.
Všechno je ve stavu mysli.
Pokud si myslíš, že jsi předstižen – JSI.
Chceš-li stoupat vzhůru, musíš mířit vysoko.
Než budeš moci vyhrát cenu, musíš si být sám sebou jist.
Životní bitvy nevyhrává vždy nejsilnější a nejrychlejší.
Ale dříve nebo později člověk, který zvítězí, bude ten,
KTERÝ SI MYSLÍ, ŽE TO DOKÁŽE. "

– Bruce Lee

Nezaměstnaní

" Pokud chceš dosáhnout trvalého úspěchu, musí motivace, která tě žene k tomuto cíli, vycházet z nitra. Nezáleží na tom, kdo jsi, ani jak jsi starý. "

– P.J.Meyer

Ztráta zaměstnání s následnou nezaměstnaností s sebou nese řadu nepříjemných následků. Nezáleží na tom, zda člověk dosavadní práci opustili z vlastního rozhodnutí, nebo ho propustil z různých důvodů zaměstnavatel. Pokud někdo opustil zaměstnání kvůli zaměstnání novému, je všechno fajn. Pokud ale nemá kam nastoupit a čeká ho Úřad práce, je to jiné. Mnoho aktivních lidí různého věku prožívá návštěvy na Úřadu práce přinejmenším rozpačitě, pracovat by chtěli, ale není nikdo, kdo by "o ně stál".

Řešením je začít si hledat nové místo, ale málokomu se podaří uspět hned napoprvé, případně na začátku. Opakované pracovní pohovory s negativním výsledkem jsou časem zákonitě demotivující a deprimující. Při dlouhodobé nezaměstnanosti člověk ztrácí svůj denní režim, a často se propadá do negativních pocitů a negativního sebehodnocení, uzavírá se doma, přestává na sobě pracovat.

Je to velká škoda, protože každý člověk má v sobě nějaký potenciál, který je na trhu uplatnitelný a prospěšný. Existuje velmi málo motivačních a stimulujících programů pro nezaměstnané. Následkem dlouhodobé nezaměstnanosti je i menší stimulace a ztráta určité míry našich mentálních schopností, což ještě přispívá k prohlubování pochybností o sobě samém.

" Naší největší chloubou není to, že nikdy nepadneme, ale že se pokaždé znovu zvedneme. "

– Hal Urban

Pro nezaměstnané může být Mentem trénink pomocníkem, jak se udržet mentálně v kondici, jak neztratit své dosavadní mentální dovednosti. Může je trénovat a zvyšovat jejich funkčnost nad úroveň, kterou měl ještě před ztrátou zaměstnání. Kromě procvičování poznávacích schopností může MT nezaměstnaným přinést také podporu sebeúcty, pocit, že na sobě pracují, pomůže jim udržet se duševně v kondici, porovnávat svoje výsledky dnes a za měsíc. Stimulovat je k vyšším výkonům. Samotné vítězství sám nad sebou, forma hry, která je MT vlastní a vědomí, že se rozvíjejí, může nezaměstnaným přinášet i pocity uspokojení a nové naděje, aby se nevzdávali a bojovali. Rozvoj tvořivosti díky MT je také může posunout k doposud "nebojeveným" možnostem realizace svého vlatního potenciálu. A najít tak na trhu práce vlastní uplatnění, ve kterém by spatřili možnost realizace vlastních přání a cílů. A našli v MT podporu pro to je realizovat.

" Člověk nepřestane pátrat, pokud je poháněn nějakým vášnivým zájmem. "

– Teilhard De Chardin

Lucidní snění – jak se stát tvůrcem svých snů

Sny nás asi nikdy nepřestanou překvapovat. Zabývaly se jimi už starověké civilizace, o snech a jejich významech psal například Aristoteles. V průběhu staletí se jim přikládal magický, někdy i prorocký význam. Ve dvacátém století se snům a jejich nevědomému obsahu věnoval Sigmund Freud. Další proslulý psycholog Carl Gustav Jung se ve své teorii snů zaměřil na iracionální obsahy. Velký rozmach ve výzkumu snů proběhl pak v 70. letech 20. století. A právě v této době se sny začal zabývat americký psycholog Stephen LaBerge. Přesněji řečeno lucidními sny.

A co vlastně lucidní sen je?

Jde o uvědomění, že se nacházíme ve snu. Zní to snadně, ale mozek nás obvykle umí tak šikovně ošálit, že při snění máme neustále pocit, že se nacházíme v realitě. A až po probuzení si uvědomíme jeho nereálnost. Člověk, který má schopnost lucidního snění, získává jednu ohromnou možnost: dokáže modelovat sen podle vlastního přání. Možnosti jsou neomezené – může létat, dýchat pod vodou, stavět města, navštívit vzdálené galaxie. Může trénovat sporty nebo hru na hudební nástroj. Cokoli vás napadne. Díky lucidnímu snění se lze dokonce zbavit nočních můr – jakmile si totiž uvědomíme, že „bubáci“ jsou jen výplodem naší fantazie, dá nám to možnost je konfrontovat, smířit se s nimi nebo se snažit pochopit jejich podvědomý význam, který je odrazem událostí v reálném životě.

Když se Stephen LaBerge začal výzkumem lucidního snění zabývat, nikdo mu nevěnoval výraznou pozornost. Reakce byly spíš vlažné. V laboratořích věhlasné Stanfordské univerzity se mu ale díky mnoha experimentům podařila existence lucidního snění potvrdit a v roce 1987 dokonce založil Institut lucidního snění. Dnes má praktikování lucidního snění tisíce nadšených stoupenců.

Jak získat schopnost lucidního snění

Lucidního snění je schopen každý. Liší se jen délka nutného tréninku, která je ale závislá na vnitřní motivaci. Abyste mohli trénovat lucidní snění, je v první řadě zapotřebí, abyste si pamatovali obsah svých snů. Pokud nepatříte mezi šťastlivce, kteří se po probuzení dokáží rozvzpomenout na své sny, nevadí. Můžete si vést deník, do kterého bezprostředně po probuzení zapíšete nejprve fragmenty toho, co se vám udrželo v paměti. Postupem času a díky zvyku zaznamenávání si budete čím dál častěji schopni vybavovat obsahy svých snů. Budou detailnější a bohatší.

Dalším důležitým krokem je takzvané testování reality, abychom si dokázali uvědomit, že ve snu něco „nehraje“. Položíme si tedy otázku: „Je toto realita?“ Odpověď však není tak snadná. Ve snu totiž dokážeme cítit bolest, chutě, vůně; a dokonce fyzikální podmínky jsou velmi věrohodné. Můžeme však na svůj geniální mozek vyzrát jednou věcí: něco si ve snu přečíst. Písmena se budou vytrácet, přeskupovat a nebudeme schopní zapamatovat si ani celou jednu větu. Děje se to proto, že mozkové centrum určení ke čtení je během spánku inhibováno.

Je tu ale jeden háček. Možná vás napadá „Jak si mám ve snu něco záměrně přečíst, když si vůbec neuvědomuji, že sním?“ Odpověď je vcelku snadná: Abyste mohli ve snu testovat realitu, je nutné, abyste se ji naučili testovat i během dne. Doporučuje se tedy 10x až 15x denně ověřit realitu (třeba právě čtením) a vytvořit si tak zvyk, který se později přenese i do samotného snu. Nemusíte se bát, že byste se zamotali do bludů nebo jakkoli ztratili pojem o tom, co je reálné a co nikoli. Naopak – lidé, kteří se tímto způsobem několikrát denně zastavují a uvědomují si reálný pocit bytí „tady a teď“, si vybudují lepší vnímání přítomnosti a svých pocitů a potřeb. Tak proč to nezkusit?

Zdroje:

LaBerge, S. (2006). Lucidní snění. Praha: DharmaGaia

https://en.wikipedia.org/wiki/Stephen_LaBerge

https://www.youtube.com/watch?v=rFjiAUYZj68

https://www.youtube.com/watch?time_continue=4&v=hswbeP6oork