Přečtěte si náš blog

Stres: co se stane, když je ho příliš

2. května 2016

Stres je přirozenou součástí každodenního života. Odpovídá na okolnosti a požadavky našeho okolí. Na rozdíl od zvířat, která pod tlakem stresu buď uprchnou, nebo zaútočí, lidé často nemají ve svém psychosociálním prostředí příliš na výběr. Stresujícím situacím někdy zkrátka nejde utéct.

Stres dělíme z hlediska kvality na eustres a distres. První zmíněný je stres nižší intenzity, který má na organismus stimulující vliv. Je spojený spíše s příjemnými událostmi, jako je náročná, ale odměňující práce, svatba nebo budování nového bydlení. Distres je naopak negativní a silně prožívaný stres, který je pro nás zatěžující.

Rozlišujeme také typy stresu podle trvání – akutní a chronický. Akutní stres trvá pouze po dobu určité situace (projev před publikem nebo třeba hledání ztracených klíčů) a přináší s sebou odezvy těla - pocení dlaní nebo zrychlené a mělké dýchání. Po ukončení stresové situace se tělo vrací do rovnováhy.

Chronický stres je pro organismus mnohem nebezpečnější. Jde o reakci na dlouhotrvající stresové situace. Například chronické onemocnění, sociální nejistoty, nebo vleklé manželské neshody.

Něco málo teorie

Po první světové válce se výzkumem stresu zabýval americký fyziolog W. B. Cannon. Jeho teorie „útok nebo útěk“ je založena na principu homeostázy, kdy organismus usiluje o nastolení vnitřní rovnováhy právě jednou z těchto dvou reakcí.

Nejznámější teorií o stresu je tzv. všeobecný adaptační syndrom. Vyvinul ji kanadský biolog Hans Selye. Při pokusech na stovkách zvířat zjistil, že při dlouhodobém vystavení stresujícím podmínkám reaguje organismus třemi stadii.

Nejprve se spustí tzv. poplachová reakce. Ta je velmi podobná Cannonově teorii „útok nebo útěk“. Nelze-li se stresoru vyhnout, nastává druhé stadium – rezistence. Jde o energeticky velmi náročnou fázi, protože organismus mobilizuje své síly pro vyrovnávání se s nepříznivou situací. Posledním stadiem je vyčerpání, které nastává při dlouhodobém vystavení stresoru. Organismu zkrátka dojdou síly.

Co s námi stres dělá

Dlouhodobý stres mívá za následek mnoho nepříjemností. Problémy mohou nastat v oblasti zažívání nebo imunity. Dochází ke zvýšení krevního tlaku, nárůstu váhy a emocionálním výkyvům.

Existuje silné pojítko mezi stresem a poruchami spánku. Časté působení stresorů zvyšuje takzvaný arousal (stupeň nabuzení), který brání kvalitnímu spánku. Z nevyspání přicházejí další stresy a vzniká začarovaný kruh. A protože během spánku dochází v mozku k důležitým procesům, není divu, že jejich narušením se brzy objeví problémy s pamětí a pozorností.

Vědci ze St. Louis prováděli výzkum, ve kterém mělo 51 dobrovolníků brát po určitou dobu dávky kortizolu. Jedná se o hormon, který je vyplaven do těla při stresových situacích. Bylo zjištěno, že při několikadenním vystavení kortizolu se u zkoumaných osob zhoršila verbální paměť. Po ukončení experimentu se paměť naštěstí navrátila. Žijeme-li však v neustálém stresu, může kognitivní úpadek probíhat vlekle a nenápadně.

Jak bojovat se stresem

V boji proti stresu se doporučují následující kroky. Tím prvním je identifikace stresoru. Jakmile jej zjistíme, měli bychom se zamyslet nad tím, zda se stresorem můžeme něco udělat. V případě, že ano, budeme se snažit mu předcházet. Pokud je kontakt se stresorem nevyhnutelný, musíme zvolit jinou strategii – naučit se s ním žít, přijmout jej.

Za zmínku stojí také relaxační a meditativní techniky, kterých existuje velké množství. Určité typy je vhodné provádět před spaním, jiné můžeme praktikovat při čekání na autobus. U některých se zaměřujeme na tělo, jinými zase klidníme mysl. Vybrat si může zkrátka každý.

Zdroje:

  přečteno 2587×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Tereza Procházková
Absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. V minulosti působila jako terapeutka EEG biofeedbacku, kde se poprvé seznámila s problematikou trénování mozkových funkcí. Ve spolupráci se sdružením Cerebrum a FN Bohunice se v současnosti věnuje kognitivně rehabilitačnímu tréninku osob po poranění mozku.

Podobné články

Spánková paralýza - past mezi bděním a sněním

Je hluboká noc a vy jste se právě ze snu vrátili do reality vaší ložnice. Něco je ale špatně. Někdo cizí je ve vašem pokoji a mlčky kolem vás prochází. Chcete se natáhnout ke světlu a posvítit si na toho vetřelce, ruce vás ale neposlouchají. Zatímco vaši mysl zaplavuje panika, vaše tělo bezvládně leží v posteli a nedává vám sebemenší šanci se bránit nebo alespoň vykřiknout. Ve skutečnosti se přitom nemusíte o svůj život vůbec obávat. Jediný, kdo vás dnes v noci navštívil, byla spánková paralýza.

Spánková paralýza je stav, kdy tělo spí, ale mysl zůstává bdělá. Spánek přirozeně doprovází svalová ochablost. Zatímco se oddáváte snění, vaše tělo může ve snovém světě běžet, tančit i létat, a přesto zůstáváte klidně ležet ve své posteli. Když se pak obvykle ráno probudíte, bezvládnost vás opustí a můžete jít snídat. Pokud se ale bdělost setká s REM fází, vaše tělo zůstává znehybněno a mysl prožívá úzkost. Odhaduje se, že se se spánkovou paralýzou alespoň jednou za život setká zhruba 25 až 30 procent lidí. Jako by nebyla samotná nemožnost pohnout se a promluvit dostatečně děsivá, tento stav navíc často doprovází halucinace a problémy s dýcháním. Pokud jste sami spánkovou paralýzu nikdy nezažili, zkuste si vybavit, co prožíváte těsně před tím, než se ponoříte do spánku. Jak usínání a probouzení, tak spánkovou paralýzu totiž běžně doprovází zvukové a obrazové halucinace. V nezvyklé situaci uvědomělé bezvládnosti má ale mozek zřejmě tendenci vyložit si vynořující se vize a zvuky jako zlověstnou přítomnost druhé osoby, strach a panika tak ještě zesílí, až nakonec prožijete blízké setkání třetího druhu přímo ve vaší ložnici.

Přesná podoba postav a způsoby, jak si jejich přítomnost vyložíte, jsou pravděpodobně ovlivněny kulturně. Příslušníci různých národů si spánkovou paralýzu spojují s rozličnými mytickými bytostmi nebo duchy a předávají si zároveň opatření k jejich zahnání. Studie z roku 2014 ukázala, že Egypťané oproti Dánům více inklinovali k tomu, aby zážitek přisuzovali nadpřirozeným silám. Američané v něm zase mohou častěji spatřovat „strašáka“ podlomeného psychického zdraví a hrozby mozkového onemocnění. Pokud společnost nemá pro zlověstné noční návštěvy pochopení, její členové se mohou zdráhat o svých zážitcích mluvit a nikdy se tak nemusí dozvědět, že se jedná o vcelku běžný jev.

Co dělat, abyste se dýchánkům s nestvůrami pokud možno úplně vyhnuli? Snažte se nestresovat a věnujte dostatek času spánku. Stres způsobuje problémy s usínáním a souvisí s častým probouzením v průběhu noci. A právě v nedostatečném a nepravidelném spánku tkví kámen úrazu. Obzvlášť často tak může spánková paralýza doprovázet profese s dlouhými směnami a nočním provozem, jako jsou například zdravotníci a hlídači. Ani víra v paranormální původ jevů vám zřejmě příliš nepomůže. Strach z počínání záhadných bytostí může celý zážitek zhoršit a zvýšit pravděpodobnost jeho dalšího výskytu. Pokud se do této noční pasti přesto jednou chytíte, zkuste nepanikařit a soustřeďte se na rozpohybování jediného prstu na ruce nebo na noze. Právě tato malá výhra nad spícím tělem totiž často pomáhá bdělou noční můru zahnat.

Zdroje:

Adler, S. R. (2011). Sleep Paralysis: Night-mares, Nocebos, and the Mind-Body Connection. New Brunswick: Rutgers University Press.

Jalal, B., Simons-Rudolph, J., Jalal, B., Hinton, D.E. (2014). Explanations of sleep paralysis among Egyptian college students and the general population in Egypt and Denmark. Transcult Psychiatry, 51(2), 158-75.

5 chyb, které dělá skoro každý. Škodí přitom mozku

Zvyk je železná košile. Ačkoliv víme, že některé zvyky nám škodí, často se jich nedokážeme zbavit. Následující pětice však patří mezi ty úplně nejnebezpečnější – neblaze totiž ovlivňuje kognitivní funkce jako paměť, pozornost, řeč nebo prostorovou orientaci.

1. Příliš mnoho soli

Není to jen cukr, který v posledních letech považujeme za potravinového zabijáka č. 1. I přehnaná konzumace soli má závažná rizika – například zvyšuje krevní tlak. A ten kromě mozkové mrtvice způsobuje také deficit mozkových funkcí.

2. Příliš krátký spánek

Nedostatek spánku je jedním z největších hříchů, kterými trápíme tělo i mysl. Během spánku totiž v organismu probíhají procesy, které připomínají generální úklid. Ten probíhá pouze během spánku, jindy na něj není čas. Mozek třídí zážitky, ukládá je do dlouhodobé paměti a detoxikuje svůj buněčný prostor. Odepíráme-li mozku spánek, vystavujeme jej riziku poničení.

3. Hlučné prostředí

Hlasitá hudba ve sluchátkách, hlučná doprava, plná restaurace. Co to dělá s naším sluchem, tím se zabývaly mnohé vědecké studie. Jedna z nich se zaměřila na vztah mezi nedoslýchavostí a kognitivními funkcemi mozku. Vědci z John Hopkins University zjistili, že lidé s vadami sluchu mají o 30 – 40% vyšší riziko rozvinutí kognitivní poruchy než osoby se zdravým sluchem. Možná je na čase nosit špunty do uší.

4. Přejídání se

Mezi hlavní zásady, jak udržet tělo v kondici, patří střídmá strava. A to platí nejen pro tělo, ale také pro mozek. Dokazuje to například výzkum publikovaný v roce 2012 v časopise Neurology. Skupina 6 000 osob se v průběhu deseti let podrobila dvěma důkladným testům. Výsledek? Kognitivní funkce lidí s nadváhou byly o 22% horší, než u štíhlejších účastníků výzkumu.

5. Osamělost

Překvapivým negativním faktorem je také nedostatek sociálních vazeb. Osamělost nastává v situacích, kdy se nám dostává méně sociálního kontaktu, než po kterém toužíme. Nepříjemné a mnohdy depresivní pocity nejsou jediným negativem takového stavu.

Při osamělosti strádá také náš mozek. Paměť ztrácí pružnost, pozornost i učení se zhoršují.

Vědci z Chicaga zkoumali sociální život osob starších 80 let. Zjistili, že lidé s chudšími společenskými vazbami častěji trpěli kognitivními poruchami.

A nejde jen o množství přátel, které máme. Studie z Michiganu přišla se zjištěním, že naše kognitivní funkce může ovlivnit i způsob, jakým se s lidmi bavíme. Příjemná přátelská konverzace podporuje schopnost mozku řešit složité úkoly. Situace, ve které vedeme konfliktní rozhovor, nám však takovou výhodu nepřináší.

Čas od času je dobré si připomenout, čím naší mysli ubližujeme. A v návaznosti na to sjednat nápravu – třeba tím, že pozveme přátele na střídmou večeři nebo půjdeme spát o půl hodiny dřív než obvykle.

Zdroje:

https://www.sciencedaily.com/releases/2010/10/101028113817.htm

Řidiči

" Osmdesát procent všech lidí se považuje za nadprůměrné řidiče. "

Řízení motorového vozidla je z kognitivního hlediska velice náročný úkol. Řidič musí být soustředěný na docela široké spektrum podnětů, jako jsou dopravní značky, chodci, semafory, jiné auta či samotná trasa cesty. Dále si řidič všímá také povrchu cesty, aby se vyhnul kanálům a jiným nerovnostem. Musí také poslouchat motor, sledovat rychlost a další věci a tomu všemu může bránit nepříznivé počasí nebo ukecaný spolucestující.

Řízení ale není jenom o rozsahu pozornosti (o tom kolik věcí musí člověk vnímat naráz). Často je důležitá také časová stálost pozornosti. Kdyby totiž řidič přestal sledovat cestu, mohlo by to vést k havárii. Proto je důležité, aby nebyl unavený, nebo neřešil věci náročné na soustředění přes telefon během cesty. Zvýšení soustředění na telefon může způsobit snížení soustředění na cestu. Proto hovor se spolucestujícím je méně nebezpečný. Složitosti situace na cestě si všímá také a tomu podvědomě přizpůsobuje obtížnost konverzace.

S tím souvisí fakt, že na některé věci se soustředíme více a na některé méně. Řidič je nucený tuto intenzitu pozornosti správně modulovat, aby mu neunikly důležité informace (například, že na semaforu svítí červená) kvůli těm méně důležitým (vedlejší pruh vede do jiného města).

Všechny tyhle vlastnosti pozornosti se dají trénovat pomocí kognitivního tréninku.

Možná se vám ale zdá, že na řízení nestačí jenom dobrá pozornost. Máte pravdu. Taky jsou potřebné rychlé reakce, schopnost rozhodování, plánování a vykonávaní činnosti, které se nazývají i exekutivní funkce. Ty se lehko dají trénovat během kognitivních her.

Trénování těchto kognitivních funkcí je proto dobré pro řidiče ve všeobecnosti, kteří si je tak udržují ve formě. Ještě o něco přínosnější může být ale pro řidiče, kteří se chystají z nějakých důvodů na dopravně psychologické vyšetření. Jeho součástí je totiž právě i testování kognitivních funkcí řidiče.

A na závěr zákon Murphyho dědečka: „Člověk se nenaučí nadávat, dokud se nenaučí řídit.“

Vědci možná našli způsob, jak se zbavit předsudků a zlozvyků

Náš mozek během spánku neustále pracuje. Intenzivně do paměti zapisuje vzpomínky a události, které jsme během dne prožili. A dnes už dokonce víme i to, že můžeme ovlivnit, které vzpomínky si do paměti zapíše „silněji“.

Opakování je matka moudrosti

Když během dne něco vidíme nebo slyšíme, neurony v našem mozku vytvoří jedinečné uspořádání, které odpovídá získané informaci. A jakmile si tuto informaci potřebujeme vybavit, uspořádají se neurony do obdobného uspořádání – my si informaci vybavíme a tím, že jsme neurony opět přinutili k danému uspořádání, tuto informaci silněji vryjeme do naší paměti.

Ve zkratce tak můžeme říct, že čím častěji s danou informací pracujeme, tím silněji je v naší paměti zakořeněná. Pokud s nějakou informací pracujete pravidelně, už nad ní ani nemusíte přemýšlet. Pokud ji ale roky nepotřebujete, nejspíš ji brzy zapomenete.

Intenzitu ukládání informací do paměti lze ještě posílit používáním zvuků. Platí totiž, že pokud si nějakou informaci asociujeme se zvukovou stopou, snáze si ji pamatujeme – a navíc si ji vybavíme pokaždé, když slyšíme daný zvuk.

Vědci se těchto známých faktů pokusili využít – s cílem vytlačit z paměti zažité předsudky nebo špatné návyky. Příklad za všechny? Genderová diskriminace. Tak často ve svém okolí slyšíme, že ženy nejsou dobré ve vědeckých oborech, až si tuto informaci zafixujeme v dlouhodobé paměti a považujeme ji za pravdivou. Lze tento předsudek z paměti vytlačit a nahradit ho pozitivnější informací?

Jak z paměti vytlačit předsudky?

Ve Spojených státech proběhla studie, ke které se přihlásilo 40 bělošských studentů z Univerzity Northwestern ve věku od 18 do 30 let. Vědci nejdříve sérií testů zjistili, jaké mají tito lidé předsudky. A následně se je pokusili potlačit.

Všem účastníkům proto ukazovali obrázky s textem – fotografie žen, v jejichž souvislosti skloňovali slova jako matematika, fyzika a další vědy. Následně promítali obrázky černochů, v jejichž souvislosti používali pozitivní slova jako radost nebo smích. Ke každému obrázku navíc pustili účastníkům zvukový signál.

V další fází tohoto pokusu šli všichni studenti spát. Spánek trval 90 minut, během kterého byly účastníkům přehrávány stejné zvukové tóny, které slyšeli při promítání fotografií.

Když se všichni probudili, prošli tím samým testem na sociální vnímání, jako na úplném začátku pokusu. To, co výsledky ukázaly, všechny překvapilo.

Dlouhodobý efekt nikdo nečekal

Najednou totiž studenti reagovali úplně jinak – jejich ovlivnění negativními předsudky se snížilo až o 50 %! Ale to nebylo vše, co vědce šokovalo. Efekt měl navíc dlouhodobý účinek. Po týdnu se všichni sešli znovu a výsledky byly stále dobré – potlačení negativních předsudků se v paměti účastníků evidentně zakořenilo natrvalo.

Doposud známé způsoby na potlačování zlozvyků mají jenom krátkodobou účinnost – ztrácí ji zejména v momentě, kdy se testovaný člověk vrátí do společnosti. Zpět do své zaběhlé rutiny.

V případě pokusu na studentech z Univerzity Northwestern se ale nic takového nestalo – i po týdnu byli lidé negativními předsudky ovlivněni o 20 % méně než na začátku pokusu. A to přitom proběhl jen jeden krátký test… co by se asi stalo, kdyby se mu lidé podrobovali třeba i několik týdnů v kuse?

Podle vědců bude možné v budoucnosti použít tuto metodu na potírání předsudků. A to nejen těch rasových a genderových, ale také třeba sexuálních, náboženských nebo politických.

Největší optimisté dokonce věří, že podobně jako předsudky fungují i návyky. I ty máme zakořeněné ve své paměti a považujeme je za stereotyp. Je tedy možné metodu použít i třeba k odvyknutí kouření?

To nejspíš ukáže až čas.

Zdroje:

blogs.discovermagazine.com/d-brief/2015/05/28/reduce-prejudices-sleep