Přečtěte si náš blog

Stres: co se stane, když je ho příliš

2. května 2016

Stres je přirozenou součástí každodenního života. Odpovídá na okolnosti a požadavky našeho okolí. Na rozdíl od zvířat, která pod tlakem stresu buď uprchnou, nebo zaútočí, lidé často nemají ve svém psychosociálním prostředí příliš na výběr. Stresujícím situacím někdy zkrátka nejde utéct.

Stres dělíme z hlediska kvality na eustres a distres. První zmíněný je stres nižší intenzity, který má na organismus stimulující vliv. Je spojený spíše s příjemnými událostmi, jako je náročná, ale odměňující práce, svatba nebo budování nového bydlení. Distres je naopak negativní a silně prožívaný stres, který je pro nás zatěžující.

Rozlišujeme také typy stresu podle trvání – akutní a chronický. Akutní stres trvá pouze po dobu určité situace (projev před publikem nebo třeba hledání ztracených klíčů) a přináší s sebou odezvy těla - pocení dlaní nebo zrychlené a mělké dýchání. Po ukončení stresové situace se tělo vrací do rovnováhy.

Chronický stres je pro organismus mnohem nebezpečnější. Jde o reakci na dlouhotrvající stresové situace. Například chronické onemocnění, sociální nejistoty, nebo vleklé manželské neshody.

Něco málo teorie

Po první světové válce se výzkumem stresu zabýval americký fyziolog W. B. Cannon. Jeho teorie „útok nebo útěk“ je založena na principu homeostázy, kdy organismus usiluje o nastolení vnitřní rovnováhy právě jednou z těchto dvou reakcí.

Nejznámější teorií o stresu je tzv. všeobecný adaptační syndrom. Vyvinul ji kanadský biolog Hans Selye. Při pokusech na stovkách zvířat zjistil, že při dlouhodobém vystavení stresujícím podmínkám reaguje organismus třemi stadii.

Nejprve se spustí tzv. poplachová reakce. Ta je velmi podobná Cannonově teorii „útok nebo útěk“. Nelze-li se stresoru vyhnout, nastává druhé stadium – rezistence. Jde o energeticky velmi náročnou fázi, protože organismus mobilizuje své síly pro vyrovnávání se s nepříznivou situací. Posledním stadiem je vyčerpání, které nastává při dlouhodobém vystavení stresoru. Organismu zkrátka dojdou síly.

Co s námi stres dělá

Dlouhodobý stres mívá za následek mnoho nepříjemností. Problémy mohou nastat v oblasti zažívání nebo imunity. Dochází ke zvýšení krevního tlaku, nárůstu váhy a emocionálním výkyvům.

Existuje silné pojítko mezi stresem a poruchami spánku. Časté působení stresorů zvyšuje takzvaný arousal (stupeň nabuzení), který brání kvalitnímu spánku. Z nevyspání přicházejí další stresy a vzniká začarovaný kruh. A protože během spánku dochází v mozku k důležitým procesům, není divu, že jejich narušením se brzy objeví problémy s pamětí a pozorností.

Vědci ze St. Louis prováděli výzkum, ve kterém mělo 51 dobrovolníků brát po určitou dobu dávky kortizolu. Jedná se o hormon, který je vyplaven do těla při stresových situacích. Bylo zjištěno, že při několikadenním vystavení kortizolu se u zkoumaných osob zhoršila verbální paměť. Po ukončení experimentu se paměť naštěstí navrátila. Žijeme-li však v neustálém stresu, může kognitivní úpadek probíhat vlekle a nenápadně.

Jak bojovat se stresem

V boji proti stresu se doporučují následující kroky. Tím prvním je identifikace stresoru. Jakmile jej zjistíme, měli bychom se zamyslet nad tím, zda se stresorem můžeme něco udělat. V případě, že ano, budeme se snažit mu předcházet. Pokud je kontakt se stresorem nevyhnutelný, musíme zvolit jinou strategii – naučit se s ním žít, přijmout jej.

Za zmínku stojí také relaxační a meditativní techniky, kterých existuje velké množství. Určité typy je vhodné provádět před spaním, jiné můžeme praktikovat při čekání na autobus. U některých se zaměřujeme na tělo, jinými zase klidníme mysl. Vybrat si může zkrátka každý.

Zdroje:

  přečteno 3070×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Tereza Procházková
Absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. V minulosti působila jako terapeutka EEG biofeedbacku, kde se poprvé seznámila s problematikou trénování mozkových funkcí. Ve spolupráci se sdružením Cerebrum a FN Bohunice se v současnosti věnuje kognitivně rehabilitačnímu tréninku osob po poranění mozku.

Podobné články

Spánková paralýza - past mezi bděním a sněním

Je hluboká noc a vy jste se právě ze snu vrátili do reality vaší ložnice. Něco je ale špatně. Někdo cizí je ve vašem pokoji a mlčky kolem vás prochází. Chcete se natáhnout ke světlu a posvítit si na toho vetřelce, ruce vás ale neposlouchají. Zatímco vaši mysl zaplavuje panika, vaše tělo bezvládně leží v posteli a nedává vám sebemenší šanci se bránit nebo alespoň vykřiknout. Ve skutečnosti se přitom nemusíte o svůj život vůbec obávat. Jediný, kdo vás dnes v noci navštívil, byla spánková paralýza.

Spánková paralýza je stav, kdy tělo spí, ale mysl zůstává bdělá. Spánek přirozeně doprovází svalová ochablost. Zatímco se oddáváte snění, vaše tělo může ve snovém světě běžet, tančit i létat, a přesto zůstáváte klidně ležet ve své posteli. Když se pak obvykle ráno probudíte, bezvládnost vás opustí a můžete jít snídat. Pokud se ale bdělost setká s REM fází, vaše tělo zůstává znehybněno a mysl prožívá úzkost. Odhaduje se, že se se spánkovou paralýzou alespoň jednou za život setká zhruba 25 až 30 procent lidí. Jako by nebyla samotná nemožnost pohnout se a promluvit dostatečně děsivá, tento stav navíc často doprovází halucinace a problémy s dýcháním. Pokud jste sami spánkovou paralýzu nikdy nezažili, zkuste si vybavit, co prožíváte těsně před tím, než se ponoříte do spánku. Jak usínání a probouzení, tak spánkovou paralýzu totiž běžně doprovází zvukové a obrazové halucinace. V nezvyklé situaci uvědomělé bezvládnosti má ale mozek zřejmě tendenci vyložit si vynořující se vize a zvuky jako zlověstnou přítomnost druhé osoby, strach a panika tak ještě zesílí, až nakonec prožijete blízké setkání třetího druhu přímo ve vaší ložnici.

Přesná podoba postav a způsoby, jak si jejich přítomnost vyložíte, jsou pravděpodobně ovlivněny kulturně. Příslušníci různých národů si spánkovou paralýzu spojují s rozličnými mytickými bytostmi nebo duchy a předávají si zároveň opatření k jejich zahnání. Studie z roku 2014 ukázala, že Egypťané oproti Dánům více inklinovali k tomu, aby zážitek přisuzovali nadpřirozeným silám. Američané v něm zase mohou častěji spatřovat „strašáka“ podlomeného psychického zdraví a hrozby mozkového onemocnění. Pokud společnost nemá pro zlověstné noční návštěvy pochopení, její členové se mohou zdráhat o svých zážitcích mluvit a nikdy se tak nemusí dozvědět, že se jedná o vcelku běžný jev.

Co dělat, abyste se dýchánkům s nestvůrami pokud možno úplně vyhnuli? Snažte se nestresovat a věnujte dostatek času spánku. Stres způsobuje problémy s usínáním a souvisí s častým probouzením v průběhu noci. A právě v nedostatečném a nepravidelném spánku tkví kámen úrazu. Obzvlášť často tak může spánková paralýza doprovázet profese s dlouhými směnami a nočním provozem, jako jsou například zdravotníci a hlídači. Ani víra v paranormální původ jevů vám zřejmě příliš nepomůže. Strach z počínání záhadných bytostí může celý zážitek zhoršit a zvýšit pravděpodobnost jeho dalšího výskytu. Pokud se do této noční pasti přesto jednou chytíte, zkuste nepanikařit a soustřeďte se na rozpohybování jediného prstu na ruce nebo na noze. Právě tato malá výhra nad spícím tělem totiž často pomáhá bdělou noční můru zahnat.

Zdroje:

Adler, S. R. (2011). Sleep Paralysis: Night-mares, Nocebos, and the Mind-Body Connection. New Brunswick: Rutgers University Press.

Jalal, B., Simons-Rudolph, J., Jalal, B., Hinton, D.E. (2014). Explanations of sleep paralysis among Egyptian college students and the general population in Egypt and Denmark. Transcult Psychiatry, 51(2), 158-75.

Mozkové vlny: neviditelné tajemství v naší hlavě

První vědecká zmínka o mozkových vlnách padla už koncem 19. století, ale teprve s vynálezem elektroencefalogramu (EEG) ve 30. letech 20. století bylo možné existenci vln skutečně dokázat – a rozlišit i jejich různé podoby.

Co to vlastně mozkové vlny jsou?

Mozkové vlny jsou součástí elektromagnetického pole, které vzniká kolem mozku díky elektrické aktivitě neuronů. Přístroj EEG dokáže rozlišit mnoho různých vln, přičemž nejčastěji je zmiňováno pět z nich – Alfa, Beta, Gama, Delta a Theta. Během našeho života jsou aktivní všechny, jedna však bývá v závislosti na okolnostech dominantnější. A která z nich to je, záleží na našem psychickém rozpoložení.

Mozkové vlny měříme v jednotkách Hertz (Hz). Čím více Hz, tím „divočejší“ je vlna i naše duševní naladění. Například 10 Hz znamená, že křivka dosáhne deseti kmitů za sekundu.

Gama vlny (40 – 100 Hz) jsou dominantní v situacích, kdy vystavujeme náš mozek náročným úkolům. Například při trénování na Mentemu. Gama frekvence hraje důležitou roli při učení a paměti.

Beta vlny jsou aktivní v bdělém stavu. Nacházejí se v rozmezí 12-40 Hz. Čím vyšší je jejich frekvence, tím podrážděnější se stáváme. Ovládá nás zlost, nervozita nebo strach. Nižší frekvence se vyskytuje při pocitu únavy nebo ospalosti. Vlny beta jsou patrné při logicko-analytickém, tedy rozumovém uvažování. Při jejich aktivitě se zaměřujeme na řešení problémů.

Alfa vlny s frekvencí 8 – 12 Hz převládají při stavu uvolnění a odpočinku. Zkrátka vždy, když si neděláme s ničím starosti a nezahlcujeme naše smysly žádnými výraznými podněty. Duševní pohoda, kterou Alfa vlny vyvolávají, zlepšuje kvalitu spánku, učení, zvyšuje produktivitu a dokonce naši imunitu.

Aktivace Theta vln (4 – 8 Hz) nastává při hluboké relaxaci, meditaci a v některých fázích spánku. Během těchto frekvencí dochází ke zkvalitňování dlouhodobé paměti a schopnosti nacházet neobvyklá řešení. Vzniká většina vizionářských vidění. Každý jogín také ví, že ve stavu aktivace Theta vln dochází k prohloubení intuice a v některých momentech se lze setkat se svým vlastním nevědomím.

Delta vlny s frekvencí 1-4 Hz se objevují při velmi důkladné meditaci, ve stavu hlubokého spánku nebo v bezvědomí. Při těchto frekvencích dochází k hloubkové regeneraci organismu.

Mozkové vlny přicházejí automaticky s tím, jak prožíváme svět kolem nás. Dá se však naučit ovládat jejich intenzitu. Například pomocí meditace, autogenního tréninku a jiných relaxačních technik.

Zdroje:

https://www.transparentcorp.com/products/np/brainwaves.php mentalhealthdaily.com/2014/04/15/5-types-of-brain-waves-frequencies-gamma-beta-alpha-theta-delta

Řidiči

" Osmdesát procent všech lidí se považuje za nadprůměrné řidiče. "

Řízení motorového vozidla je z kognitivního hlediska velice náročný úkol. Řidič musí být soustředěný na docela široké spektrum podnětů, jako jsou dopravní značky, chodci, semafory, jiné auta či samotná trasa cesty. Dále si řidič všímá také povrchu cesty, aby se vyhnul kanálům a jiným nerovnostem. Musí také poslouchat motor, sledovat rychlost a další věci a tomu všemu může bránit nepříznivé počasí nebo ukecaný spolucestující.

Řízení ale není jenom o rozsahu pozornosti (o tom kolik věcí musí člověk vnímat naráz). Často je důležitá také časová stálost pozornosti. Kdyby totiž řidič přestal sledovat cestu, mohlo by to vést k havárii. Proto je důležité, aby nebyl unavený, nebo neřešil věci náročné na soustředění přes telefon během cesty. Zvýšení soustředění na telefon může způsobit snížení soustředění na cestu. Proto hovor se spolucestujícím je méně nebezpečný. Složitosti situace na cestě si všímá také a tomu podvědomě přizpůsobuje obtížnost konverzace.

S tím souvisí fakt, že na některé věci se soustředíme více a na některé méně. Řidič je nucený tuto intenzitu pozornosti správně modulovat, aby mu neunikly důležité informace (například, že na semaforu svítí červená) kvůli těm méně důležitým (vedlejší pruh vede do jiného města).

Všechny tyhle vlastnosti pozornosti se dají trénovat pomocí kognitivního tréninku.

Možná se vám ale zdá, že na řízení nestačí jenom dobrá pozornost. Máte pravdu. Taky jsou potřebné rychlé reakce, schopnost rozhodování, plánování a vykonávaní činnosti, které se nazývají i exekutivní funkce. Ty se lehko dají trénovat během kognitivních her.

Trénování těchto kognitivních funkcí je proto dobré pro řidiče ve všeobecnosti, kteří si je tak udržují ve formě. Ještě o něco přínosnější může být ale pro řidiče, kteří se chystají z nějakých důvodů na dopravně psychologické vyšetření. Jeho součástí je totiž právě i testování kognitivních funkcí řidiče.

A na závěr zákon Murphyho dědečka: „Člověk se nenaučí nadávat, dokud se nenaučí řídit.“

Usínání pokažené civilizací

Nespíte? Pokud za to může odkládání spánku kvůli práci nebo jiným aktivitám, nejspíš by bylo dobré něco změnit a na spánek si najít čas. Asi čtvrtina populace prvního a druhého světa ale nespí, protože to jednoduše neumí. Usnout a spát není tak jednoduchý proces, jak by se možná zdálo tomu, kdo se do spánku propadne samovolně okamžik po přistání v posteli. Co s tím, pokud se člověku usnout nedaří?

Fyziologický spánek není bezvědomí, co do nervové činnosti se vyznačuje střídáním různých aktivit – a věda je na něj krátká, přímo jej navodit neumí. Pomoc s usínáním tak obnáší odstranění překážek, které brání přirozenému usnutí. V nejzávažnějších případech se tak děje za použití hypnotik: léků, které utlumí nervovou činnost, což nástup spánku výrazně usnadní. Jejich působení ale zároveň mění strukturu spánku a nese s sebou rizika vedlejších účinků, takže je obecně výhodnější cílit léčbu přesněji.

Za střídáním spánku a bdění stojí souhra tří různých neurohormonálních systémů.

První z nich odpovídá únavě. Klíčovou látkou je adenosin: pamatujete si ze školy „molekulu energie“ ATP, adenosintrifosfát? Při jeho rozkladu vzniká energie, kterou buňky potřebují k činnosti – a také právě adenosin, který se ukládá v mozku – a jeho nárůst signalizuje únavu. Adenosin stojí i za oblibou kávy a čaje: kofein totiž potlačuje právě jeho projevy.

Druhý synchronizuje naše tělesné rytmy se světem okolo. Klíčovou látkou je melatonin: hormon, který náš mozek syntetizuje téměř výhradně za tmy. Jeho nárůst signalizuje, že nastal čas spát.

Třetí systém potom spánek a bdění přizpůsobuje aktuální situaci. Co kdyby hladiny adenosinu a melatoninu překročily pomyslnou hranici, která by měla navodit spánek, během poslední minuty napínavého zápasu? Na útěku před smečkou vlků nebo při lovu mamuta? Prožívané napětí – z hormonálního hlediska koktejl adrenalinu, noradrenalinu a kortizolu – nás usnout nenechá.

Trojice systémů byla v průběhu evoluce dovedena téměř k dokonalosti – ovšem při použití v úplně jiném světě než v tom, ve kterém žijeme my. Na tom, že špatně spíme, se silně podílí stres, který spánku nesvědčí. Včetně stresu, který vyplývá ze samotného nevyspání: nedávný výzkum ukázal, že večer následující po probdělé noci charakterizuje zvýšená hladina kortizolu – který znesnadňuje usnutí.

Pokud člověk špatně spí, může svou obtíž chápat jako upozornění, že možná nežije úplně nejlépe – a že stojí za to něco změnit. Opomíjení nemoci, stáří a smrti ve veřejném diskurzu nás společně s lékařskou péčí hrazenou z veřejných peněz vede k představě, že je téměř všechno důležitější než „údržba“ sebe samého. Není, a to ani z ekonomického pohledu, který je navíc v takovém kontextu druhotný.

Civilizace zároveň zásadně ovlivňuje druhý, melatoninový systém. Před zavedením elektřiny do domácností ovlivňovalo světlo plamene náš denní rytmus jen minimálně – syntéza melatoninu je totiž citlivá obzvlášť na studené světlo o nízké vlnové délce, které vnímáme jako modré. Nažloutlé plameny tak organizmu „připomínají“ teplé světlo zapadajícího slunce, které tvorbě melatoninu příliš nebrání. „Studené“ zářivky naopak mozek chápe jako signál poledního slunce, že se čas spánku ještě ani neblíží.

Zásadní vliv mají i displeje telefonů a počítačů, jejichž světlo charakterizuje právě ona modrá barva. Proto je vhodné je před cestou do postele neužívat – nebo aspoň ztlumit jas, dívat se zpovzdálí a pořídit si software, který modrou částečně filtruje, je k dispozici zdarma snad pro každý operační systém.

Světlo je zároveň možné využít: ranní procházka na slunci nebo svit speciálních lamp (které na rozdíl od programů stojí pár tisíc) tělu pomohou seřídit biologické hodiny podle pozemského času. Pomoci může i melatonin samotný. Ten je sice v Česku podle vyhlášky k dostání jen na předpis, nicméně v praxi jej nabízí každá lékárna. Načasování a dávkování ovšem není úplně jednoduché, takže by mělo vycházet z doporučení lékaře (nebo aspoň důkladného studia). Pro ilustraci: výzkumy doporučují dávkování okolo 0.3 mg – nicméně v lékárnách vám nabídnou tablety obsahující 2 mg, případně 5 mg melatoninu.