O mozku

Kategorie O mozku

    Zakrní nám kvůli Googlu mozek?

    Moderní technologie hrají v našem životě stále větší a větší roli. Jsme obklopeni počítači, smartphony, tablety... Jaký vliv ale mají tyto nové technologie na naše myšlení? Jsme díky nim chytřejší nebo hloupneme? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá a tato debata se vede téměř pokaždé, když se objeví nějaký nový přístroj či vynález. Už ve starém Řecku protestoval filosof Sókratés proti používání písma a knih. Myslel si totiž, že kvůli nim budou lidé hloupnout, protože když si budou moci všechno přečíst a napsat, nebudou si muset vůbec nic pamatovat. Čas ukázal, že neměl pravdu. Lidé už sice neumí zpaměti odrecitovat celou Odysseu a Iliadu jako za časů Sókrata, ale rozšíření písma vedlo k nebývalému pokroku a nárůstu vzdělanosti. V průběhu staletí se lidé přeli ještě o vlivu knihtisku, psacích strojů, telegrafu a televize. Dnes pak proti sobě stojí zastánci a odpůrci počítačů a internetu. Skutečně nám tedy kvůli Google zakrní mozek nebo je to jinak? Pojďme se teď tedy krátce podívat na zástupce obou táborů.

    Na straně odpůrců moderních technologii stojí německý psychiatr a psycholog Manfred Spitzer, který v jednom rozhovoru prohlásil: “Když používáte auto, atrofují vám svaly. Když používáte GPS, atrofuje Vám mozek.” Ve své knize Digitální demence, která vyšla v roce 2014 i u nás, pak uvádí řadu výzkumů, které podle něj potvrzují to, že používání počítačů a mobilních telefonů má na naše kognitivní schopnosti převážně negativní účinky. Spitzer zde popisuje například výsledky výzkumu, který se zaměřil na vliv moderních technologií na paměť a mezilidskou komunikaci. V tomto výzkumu sledovali účastníci společně krátký hraný film. Po jeho shlédnutí si pak z něj měli vybavit co možná nejvíce detailů. Někteří účastníci si na tyto detaily měli vzpomenout sami, aniž by měli možnost diskutovat s ostatními. Další účastníci pak mohli navzájem spolupracovat a tento úkol měli společně prodiskutovat tváří v tvář nebo pomocí internetového chatu. Ukázalo se, že na nejvíce detailů si vzpomněli lidé, kteří diskutovali tváří v tvář.

    Spitzer pak dále v této knize poukazuje na výzkumy, podle kterých má multitasking negativní vliv na naši pozornost a zvyšuje naši impulzivitu. Další jím zmiňované výzkumy ukazují, že kvůli snadné dostupnosti informací na internetu mnohem rychleji zapomínáme. Je tomu skutečně tak? Patrně ano, i jiné, nejnovější výzkumy, které Spitzer ve své knize neuvádí, tomu nasvědčují. Například průzkum, který byl proveden v USA v roce 2013, ukázal, že lidé mezi 18-34 lety jsou více zapomnětliví než lidé starší 55 let. Častěji totiž zapomínali například na to, co je dnes za den, kam si dali klíče nebo kde nechali telefon.

    Dalším velkým odpůrcem moderních technologií je americký novinář Nicholas Carr, podle kterého mají počítače a internet špatný vliv především na naše čtenářské návyky. Kvůli přívalu informací podle něj čteme stále rychleji, povrchněji a mnohem méně rozumíme psanému textu. Carr o tomto tématu vydal již několik knih, já osobně bych vám však doporučil spíše jeho kratší texty a to především jeho slavný článek Is Google making us stupid?, který vyšel v časopise The Atlantic.

    Mezi optimisty, kteří se více zaměřují na pozitivní stránku nových technologií, patří naopak kanadský novinář Clive Thompson, autor knihy Smarter Than You Think: How Technology Is Changing Our Minds for the Better. V této knize se Thompson věnuje tomu, jak vlastně mohou moderní technologie zlepšovat naše myšlení. Poukazuje zde například na to, že kvůli počítačům, mobilům a internetu píšeme dnes mnohem více a častěji než předchozí generace. Právě díky tomu by se měli zlepšovat naše vyjadřovací schopnosti. To potvrzuje například výzkum Andrey Lunsfordové ze Stanfordské univerzity. Ta ve své práci analyzovala eseje studentů vysokých škol, které byly napsány v současnosti a na počátku dvacátého století. Ukázalo se, že v textech dnešních studentů byl přibližně stejný počet gramatických chyb, byly však mnohem delší než texty napsané téměř před sto lety. Kromě délky však došlo i k výraznému posunu ve stylu. Eseje současných studentů byly mnohem propracovanější a obsahovaly více jasných argumentů.

    Mezi další zastánce internetu a počítačů patří například psychiatr Garry Small. Ten ve svém výzkumu v roce 2008 zjistil, že při surfování na internetu dochází k vyšší aktivitě mozku než při běžném čtení knih. Ke zvýšení aktivity pak došlo především v těch částech mozku, které jsou zodpovědné za komplexní uvažování a rozhodování. To, že moderní technologie, mohou mít na naše myšlení pozitivní vliv, ukazuje i výzkum psycholožky Betsy Sparrowové. Jeho výsledky naznačují, že díky moderním technologiím si nemusíme pamatovat tolik informací a tím pádem má náš mozek při řešení problémů mnohem větší kapacitu na promýšlení různých postupů a strategií. Díky tomu jsme pak při hledání řešení mnohem více kreativní.

    Zakrní nám tedy kvůli Googlu mozek? Těžko říct. Počítače a internet mají stejně jako jiné věci své pro a proti. Jsme díky nim patrně kreativnější při hledání řešení různých problémů a dokážeme díky nim lépe prezentovat svoje myšlenky a postoje. Zároveň jsme však kvůli nim také roztěkanější a impulzivnější. Články a zprávy čteme často rychle, povrchně a pamatujeme si z nich méně informací. Moderní technologie zkrátka mohou být dobrým sluhou, ale špatným pánem, a proto vždy přemýšlejme nad tím, kdy a jak je používáme.

    Vzpomínkový boom

    Zamysleli jste se někdy nad tím, co považujete za nejdůležitější události, které se vám v životě zatím staly? Myslíte, že všechny události, které považujete ve svém životě za důležité vy, jsou takto vnímány všemi? Nebo je hodnocení našich zážitků nějak kulturně podmíněno?

    Naše autobiografická paměť, teda to, co si vybavujeme z naší vlastní minulosti, je silně ovlivňována kulturou, ve které jsme vyrůstali a žijeme. Tento jev byl zkoumán v mnoha kulturách a výsledky naznačují zajímavý fenomén. Výzkum probíhal v různých krajinách na velkém množství respondentů nad 40 let, jejich úkolem bylo popsat sedm nejdůležitějších událostí v jejich dosavadním životě. První zajímavý a důležitý objev byl takzvaný „vzpomínkový boom“, který se objevuje ve všech kulturách. Je charakterizován zvýšeným výskytem pozitivních vzpomínek v období mezi patnáctým a třicátým rokem života (Berntsen & Rubin, 2004). Dalším zajímavým výsledkem studijí bylo, že tyto významné a důležité vzpomínky se lišily krajina od krajiny. To, co je považováno za důležité v životě člověka z Ameriky nemusí být vůbec podstatné pro někoho z Evropy, či z Asie. Například Američané často mezi nejdůležitější události zařazovali nástup na střední školu, zatímco obyvatelé Turecka považují za jednu z nejdůležitějších událostí první lásku, či přijímací zkoušky na univerzitu (Ahu Erdoğan et al., 2008). Naproti tomu starší Dánové často hovořili o odchodu do domova pro seniory (Rubin & Berntsen , 2003). Objevili se však i události, které byly ve všech kulturách stejné a to narození dětí, či započetí manželského života.

    Tyto studie také naznačují, jak se posouvá věková hranice pro určité události a jak se věk pro některé důležité kroky v životě liší v jednotlivých kulturách. V České republice se například zásadně mění věk pro pořízení prvního dítěte, předešlá generace považovala za vhodný věk pro založení rodiny do 25 let, dnes je to už věk kolem třicítky. V Dánsku je za běžné začít navštěvovat univerzitu až kolem 25. roku života, většina mladých lidí nenastupuje na vysokou školu hned po dokončení střední školy. Tyto nuance jsou určitě zajímavé z pohledu měnící se doby, no také nám naznačují, jak silný vliv kultura může mít nejen na náš život, ale i na to, co které události našeho života budou mít pro nás v stáří největší váhu, a které si budeme nejlépe pamatovat.

    Zdroje:

    Berntsen, D., & Rubin, D. C.(2004).Cultural life scripts structure recall from autobiographical memory. Memory & Cognition, 32 (3),427-442. Erdoğan A., & Baran B., & Avlar B., & Cağlar Taş A., & Tekcan A. İ. (2008). On the persistance of positive events in life scripts. Applied cognitive psychology, 22, 95-111. Rubin D.C., & Berntsen D. (2003). Life scripts help to maintain autobiographical memories of highly positive, but not highly negative, events. Memory and Cognition, 31 (1), 1-14.

    Paměť a emoce

    Nikdo z nás nemůže popřít, že v našem životě hrají emoce důležitou úlohu. Lidé nejsou chladně kalkulující stroje a přestože se někdy snažíme chovat co nejvíce racionálně, naše city a pocity budou mít na naše chování a rozhodování stále určitý vliv. Proto se v tomto článku krátce zaměřím na to, jak působí emoce na naši paměť.

    V této oblasti byla provedena celá řada nejrůznějších výzkumů. Psychologové se například snažili zjistit, jakou roli hraje naše nálada ve chvíli, když si máme něco zapamatovat, a ve chvíli, když si máme naopak něco z paměti vybavit. Ukázalo se, že člověk si na věci dokáže lépe vzpomenout ve chvíli, kdy má stejnou náladu jako v okamžiku, kdy si je měl zapamatovat. Pokud se tedy například učíme nová anglická slovíčka a zrovna se cítíme pod psa, lépe si tato slovíčka vybavíme ve chvíli, kdy budeme opět podobně smutní. Ze stejného důvodu si například ve chvíli, kdy se nám všechno daří a máme dobrou náladu, lépe vzpomeneme na pozitivní události, které nás v životě potkaly.

    Na paměť ale nemá vliv jen naše momentální nálada, ale i emoční náboj informací, které se snažíme zapamatovat. Právě věci a události, které mají silný emoční náboj, si pamatujeme lépe než věci, které v nás nevzbuzují téměř žádné emoce. Výzkumy, které prováděla psycholožka Matherová a Carstensenová se svým týmem (2005), pak naznačují, že mladší lidé si lépe pamatují negativní podněty a starší lidé si naopak lépe pamatují podněty pozitivní. V jednom ze svých experimentů například promítaly mladším a starším participantům sadu pozitivních, negativních a neutrálních obrázků. Všichni účastníci si lépe pamatovali emočně nabité obrázky, mladší lidé si však lépe vzpomněli na negativní obrázky a senioři naopak na ty pozitivní.

    Emoce však nemají na paměť pouze pozitivní vliv, ale mohou ji i značně zkreslit. Předchozí výzkumy totiž ukázaly, že pokud v nějaké chvíli prožíváme silné emoce, často se zaměřujeme na detaily. Díky emocím si tedy zapamatujeme více detailů z dané události, kvůli přílišnému zaměření na tyto detaily si však hůře zapamatujeme věci, které jsou mimo centrum naší pozornosti. Pokud bychom byli například svědky přepadení a jeden z pachatelů by měl v ruce pistoli, naše pozornost se bude soustředit právě na ni. Při policejním výslechu bychom pak byli schopni detailně popsat danou zbraň a možná i muže, který ji držel. Zároveň bychom si ale asi nebyli vůbec schopni vybavit, jak vypadali pachatelovi komplici, ani jakým autem odjeli. Pokud bychom v dané chvíli neprožívali tak silné emoce, byli bychom schopni si tyto informace lépe zapamatovat a vybavit, protože by v dané chvíli nedošlo k takovému zúžení naší pozornosti.

    To, jak mohou emoce zkreslit naši paměť zjišťovala v roce 2015 ve svém výzkumu například i psycholožka Julie Earlesová. Vědci v tomto experimentu promítali lidem sérii různých videí. V každém videu zahráli herci nějakou krátkou scénku, která byla buď pozitivní, negativní nebo neutrální. Po týdnu pak výzkumníci promítli účastníkům novou sadu videí. Část z těchto videí viděli účastníci již před týdnem, část tvořili zcela nové scénky a poslední část pak tvořili scénky, které byly podobné těm, které účastníci sledovali před týdnem, ale tentokrát byly zahrány jinými herci. Úkolem účastníků pak bylo určit, zda viděli dělat daného herce stejnou činnost i před týdnem. Ukázalo se, že lidé si u pozitivních a negativních scének častěji než u neutrálních vzpomněli, že je již před týdnem viděli. Zároveň se však u těchto scének častěji než u neutrálních spletli v tom, který herec v nich hrál. Silné emoce tedy vedli k tomu, že si účastníci lépe zapamatovali danou činnost, hůře si však zapamatovali, kdo tuto činnost prováděl.

    Závěrem tedy můžu říci, že vztah mezi pamětí a emocemi je značně spletitý. V něčem nám mohou emoce značně pomoci, v něčem naopak uškodit. Lépe si díky nim zapamatujeme detaily z nějaké události, ale hůře si pak kvůli nim můžeme poskládat celkový obrázek o dané události.

    Pracovní paměť

    Jak funguje paměť v každodenním životě, se snaží vysvětlit vícero vědců. Jedením z výsledků této práce je model pracovní paměti.

    Informace, se kterými aktuálně pracujeme a musíme je dočasně uschovat, zpracovává právě pracovní paměť. Její částí je paměť krátkodobá, která využívá informace jenom na krátký čas. Například když si potřebujete zapamatovat telefonní číslo, nebo pamatovat si seznam položek, které chceme nakoupit. Uchovává taky informace přicházející ze senzorických systému (ze zraku, sluchu…). Pracovní paměť využívá ještě k tomu i data, které si vybavíme z dlouhodobé paměti. Je to taký prostředník mezi pamětí krátkodobou a dlouhodobou. Využíváme ji, když musíme informace uchovávat a zároveň s nimi manipulovat. Například když se snažíme vypočítat kolik je 16x3. Je to systém dočasného udržení a manipulace s informacemi nápomocný při výkonu komplexních kognitivních úkolů. Jde o oblast lidské psychicky, ve které aktuálně probíhá mentální aktivita.

    Dle Alana Baddleyho, autora tohoto modelu, se pracovní paměť skládá ze tří složek. Jedna zabezpečuje koordinaci pozornosti a přesun obsahů z dlouhodobé paměti do krátkodobé a naopak. Nazývá jí centrální exekutiva, právě kvůli výkonné funkci. Dále si Baddley všiml, že musí existovat struktura, ve které uchováváme vizuální a slovní představy. Mentální manipulaci s vizuálními představami děláme pomocí optickoprostorového náčrtníku a slovními obsahy (například seznam nákupu) pomocí fonologické smyčky.

    Pracovní paměť je už komplexní struktura, která vyžaduje manipulaci. Pokud vás nebaví počítat z paměti vysoká čísla, nebo se snažit říct slovo pozpátky (město – otsěm), můžete jí cvičit pomocí různých kognitivních her.

    " V životě zapomínáme mnohem více věcí, než bychom si chtěli zapamatovat. "

    – Lech Przeczek

    Jak zlepšit svou prospektivní paměť

    V mém minulém článku jsme se podívali na to, co je to vlastně prospektivní paměť a jak nám pomáhá při plánování nejrůznějších úkolů. Častokrát se nám však může stát, že na nějaký úkol, který jsme si naplánovali, můžeme během dne snadno zapomenout. Psychologové Gilles Einstein a Mark McDaniel uvádí ve své knize Prospective memory (2007) celou řadu různých tipů a rad, jak se takovým chybám vyhnout a právě o některé z těchto rad bych se s vámi nyní chtěl podělit.

    Rada č. 1: Pokud se rozhodneme, že bychom měli něco udělat, měli bychom to udělat co možná nejdříve, nejlépe ihned.

    Tahle rada zní na první pohled poměrně banálně, výzkum Einsteina a McDaniela však ukazuje, že na to, že máme v plánu něco udělat, můžeme někdy zapomenout až překvapivě rychle. Například v jednom z jejich experimentů měli lidé na počítači plnit různě náročné úkoly a zároveň měli vždy zmáčknout určitou klávesu, když se změnila barva pozadí na obrazovce. Část účastníků měla zmáčknout klávesu ihned, část ji měla zmáčknout až poté, co vyřeší rozpracovaný úkol. Lidé, kteří měli zmáčknout klávesu ihned, na to téměř nikdy nezapomněli. Lidé, kteří zmáčknutí klávesy museli odložit o 5 sekund, aby dořešili zadaný úkol, ji zapomněli zmáčknout téměř v 25 % případů.

    I velmi krátký odklad tedy může vést k tomu, že na svůj záměr zapomeneme a při rušném dni na něj můžeme klidně zapomenout i během několika sekund. Pokud tedy například chceme kolegyni poslat e-mail s důležitou přílohou, měli bychom ji k němu připojit ještě předtím, než tento e-mail začneme psát. Pokud bychom si řekli, že ji připojíme až po dopsání, mohli bychom na to jednoduše zapomenout.

    Rada č. 2: Pokud si chceme na něco vzpomenout, měli bychom používat vhodná vodítka.

    Někdy bohužel nejde vykonat náš záměr ihned a musíme ho tedy o něco odložit. V takovém případě je třeba mít nějaké vhodné vodítko, které by nám náš plán v ten správný čas připomnělo. Jaké by takové vodítko mělo být? Především by mělo být dostatečně výrazné a hlavně by mělo být nějak smysluplně spojeno s tím, co chceme udělat. Jaké vodítko by nám tedy mohlo například úspěšně připomenout, že máme v obchodě ráno koupit mléko? Někdo by třeba mohl zkusit přilepit lístek s poznámkou na ledničku. Pokud máte však na ledničce už více podobných lístků, nemuselo by být takové vodítko dostatečně výrazné. Dalším vodítkem, dříve často používaným, by mohl být třeba uzel na kapesníku. Takové vodítko je možná dostatečně výrazné, není ale nijak smysluplně spojeno s tím, co chceme udělat. Pokud bychom viděli uzel na kapesníku, vzpomněli bychom si pouze, že si máme na něco vzpomenout, ale nevěděli bychom přesně na co. Gilles a Einstein navrhují, že vhodným vodítkem by v tomto případě byla například prázdná krabice od mléka, kterou bychom postavili přede dveře. Takové vodítko by bylo dostatečně výrazné a zároveň i smysluplné.

    Rada č. 3: Při plánování našich úkolů bychom měli být co nejvíce konkrétní.

    Častokrát se stává, že při plánování našich úkolů nejsme příliš konkrétní a zaměřujeme se více na to, co máme udělat, než na to, kdy a kde bychom to mohli udělat. Pokud bychom například měli vyřídit nemocnému kolegovi nějaký vzkaz, v duchu si často řekneme jen: "Musím mu během dneška zavolat." Takový plán ale není dostatečně specifický a může se snadno stát, že na něj zapomeneme. Můžeme si ale v duchu říct i konkrétnější plán: "Až se dneska vrátím z oběda a sednu si v práci zpátky ke svému stolu, tak mu zavolám." V takovém případě si pak na svůj plán vzpomeneme mnohem častěji, než když je neurčitý a vágní. To, že má tato propracovanost plánu vliv na vybavování z naší prospektivní paměti, ukázala i řada různých studií.

    Rada č. 4: Pozor na rutinní činnosti, které děláme pravidelně každý den.

    Říká se, že zvyk je železná košile a my často předpokládáme, že pokud něco děláme pravidelně každý den, nemůžeme na to zapomenout. Je pravdou, že na každodenní úkoly si vzpomeneme lépe než na nepravidelné úkoly, ale i rutinní činnost přináší podle Gillese a Einsteina problémy, před kterými bychom měli být na pozoru. Opakovanou činnost často děláme automaticky a může se nám snadno stát, že zapomeneme na to, že jsme ji již udělali, a proto ji uděláme znovu. Tato chyba se často objevuje u seniorů a v některých případech může mít i vážné následky. Může se například stát, že senior, který si vždy ráno bere léky, zapomene na to, že si je před chvíli vzal, protože to udělal automaticky. Znovu si je tedy vezme a pak může dojít i k jeho předávkování. V experimentech Einsteina a McDaniela se ukázalo, že k zopakování již jednou provedené rutinní činnosti, docházelo u seniorů poměrně často (přibližně v 18 % případů), u mladších dospělých se tato chyba téměř nevyskytovala (přibližně v 5 % případů).

    Jak tedy můžeme těmto chybám alespoň částečně zabránit? Na tuto otázku našla odpověď psycholožka Grit Ramuschkatová se svým týmem. V jejím experimentu plnili senioři na počítači několik různých úkolů a v průběhu každého úkolu měli vždy jedenkrát zmáčknout určenou klávesu. Část seniorů měla klávesu jednoduše zmáčknout jednou rukou, ostatní senioři pak měli jednou rukou zmáčknout klávesu a druhou ruku se při tom měli dotknout hlavy. Ukázalo se, že senioři, kteří měli pouze zmáčknout klávesu, ji omylem zmáčkli dvakrát téměř v 17 % případů. Senioři, kteří se při tom měli dotknout hlavy, zmáčkli klávesu dvakrát pouze v 6 % případů. Velmi jednoduchou rutinní činnost tedy můžeme omylem zopakovat, u rutinní činnosti, která je komplexnější, se to však tak často nestane.

    Einstein a McDaniel tedy doporučují seniorům, aby si pravidelně brané léky několikrát převalili v puse a ne je jen jednoduše spolkli. Podobně "obohatit" pak můžeme i jiné rutinní činnosti a lépe si pak pamatovat, že jsme je již udělali.

    Zdroj: McDaniel, M. A., & Einstein, G. O. (2007). Prospective memory: An overview and synthesis of an emerging field. Sage Publications.

    Prospektivní paměť: Vzpomínky na budoucnost

    Výzkum paměti trvá již od samých počátků psychologie, přesto však stále existují oblasti, které dosud nebyly příliš zkoumány. Většina dosavadních výzkumů se například věnovala převážně tzv. retrospektivní paměti, tedy paměti zaměřené na minulost. Tento druh paměti používáme například ve chvíli, kdy si vzpomínáme na to, co jsme prožili, a nebo když si snažíme vybavit nějaká dříve naučená fakta nebo informace. Naše paměť však nehraje podstatnou úlohu pouze při vybavování si minulých událostí a zážitků, ale je důležitá i při plánování toho, co chceme udělat v budoucnosti. Psychologové v tomto případě hovoří o tzv. prospektivní paměti, tedy o schopnosti zapamatovat si to, co máme v úmyslu v budoucnosti udělat a později si ve správnou chvíli na svůj záměr vzpomenout. Právě tento druh paměti byl psychology poměrně dlouho opomíjen a zájem o toto téma začal narůstat až v posledních desetiletích.

    V čem konkrétně se tedy od sebe prospektivní a retrospektivní paměť liší? Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma druhy paměti je především v tom, jakým způsobem dochází k vybavení toho, co jsme si měli zapamatovat. V případě retrospektivní paměti se nás někdo přímo na nějakou informaci zeptá a my víme, na co si v dané chvíli máme vzpomenout. Retrospektivní paměť tedy používáme například ve chvíli, když se nás někdo zeptá, ve kterém roce jsme se narodili. V případě prospektivní paměti se nás nikdo přímo na nic neptá a my si musíme vzpomenout na to, že si vůbec v dané chvíli na něco máme vzpomenout. Prospektivní paměť používáme například ve chvíli, kdy si máme vzpomenout na to, že dnes musíme odejít z práce dříve, abychom stihli vyzvednout na poště balík.

    Prospektivní paměť tedy využíváme velmi často a v mnoha různých situacích. Hraje důležitou roli například ve chvíli, kdy máme brát pravidelně v určitý čas léky, využíváme ji při plánování schůzek i při plánování večerního nákupu. Výzkumy také ukazují, že v životě nejčastěji chybujeme právě v úkolech, při kterých je třeba zapojit prospektivní paměť. Například studie Crovitze a Daniela (1984), ve které si účastníci měli vést podrobný deník, ukázala, že více než polovinu našich každodenních problémů s pamětí tvoří právě problémy s prospektivní pamětí.

    Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že selhávání prospektivní paměti je poměrně běžné. Jaký vliv však má na prospektivní paměť stárnutí? A dosahují mladší dospělí lepších výkonů v úlohách na prospektivní paměť než senioři? Těmito otázkami se zabývala řada různých studií a dosud nejsou zcela zodpovězeny. Výsledky jednotlivých studií se od sebe totiž značně liší a jsou do jisté míry závislé na tom, v jakých podmínkách jsou tyto studie prováděny. Experimenty, které byly prováděny v laboratoři, zjistili, že mladší dospělí dosahují v úkolech na prospektivní paměť výrazně lepších výsledků než senioři. Ve studiích, které byly prováděny mimo laboratoř, však mladší i starší dospělí dosahovali v úkolech na prospektivní paměť stejných výsledků. Tento paradox dosud nebyl uspokojivě vysvětlen a stále se čeká na jeho objasnění.

    Poměrně k zásadním zjištěním však dospěly studie, který se zaměřily na prospektivní paměť u lidí trpících Alzheimerovou chorobou. Ukázalo se, že u lidí, kteří trpí tímto typem demence, dochází ke zhoršení prospektivní paměti dříve než ke zhoršení paměti retrospektivní. V současné době se tedy psychologové snaží zjistit, zda by úkoly na prospektivní paměť šlo využít pro dřívější diagnostiku jak Alzheimerovy choroby, tak i jiných onemocnění mozku.

    Závěrem tedy můžeme říci, že prospektivní paměť patří mezi velmi důležité kognitivní funkce, a proto se vyplatí ji trénovat. Na to, jak můžeme prospektivní paměť trénovat, se však důkladně podíváme až v některém z příštích článků.

    Zvyšuje poslech klasické hudby inteligenci?

    Tak jak je tomu u mnoha mýtů, i tzv. Mozartův efekt má reálný podklad ve vědeckých výsledcích a mýtus z něho dělá až následná chybná interpretace.

    Bylo to v roce 1993, kdy prestižní vědecký časopis Nature publikoval výzkum Dr. Rauschera a jeho kolegů, ve kterém zjistili, že 10 minutový poslech Mozartovy klavírní sonáty K448 vede k nárůstu skóre v části Standford-Binetova inteligenčního testu. Účastníci výzkumu nevyplňovali celý test, jenom jednu část, která měří schopnost vizuoprostorového usuzování. Výkon těch, kteří poslouchali sonátu byl vyšší v přepočtu na IQ skór o 8-9bodů, zatímco ostatní účastníci, kteří seděli v tichu nebo poslouchali relaxační instrukce nezaznamenali nárůst.

    Zpráva to byla atraktivní, protože zdánlivě řešila důležitý sociální a ekonomický problém: jak zaručit vysokou inteligenci svých potomků. Našla si proto svou cestu i do popularizačních médií, kde už ale kolovaly její poněkud fantastičtější verze: "Poslech Mozartovy hudby zvyšuje inteligenci", nebo také že když dítě poslouchá jakoukoliv klasickou hudbu v raném věku, bude později inteligentnější a vůbec, osobnostně zralejší. V americkém státě Georgia dokonce uzákonili, že každá nová matka dostane CD s klasickou hudbou, na Floridě musela v jeslích znít klasická hudba každý den.

    Potíž je ale v tom, že pozitivní efekt klavírní sonáty na výkon v testu byl ve vzpomínaném výzkumu jenom dočasný a také v tom, že není možné výsledek jednoho úkolu interpretovat jako zvýšení celkového intelektového nadání. A v neposlední řadě se ve výzkumu mluví o jediné klavírní sonátě, nevíme jaký efekt by mělo poslouchání jiné sonáty od Mozarta, nebo možná od jiného skladatele, nebo jiné hudební formy s použitím jiných nástrojů než je klavír, a pod.

    Mozartův efekt nezachvátil ale jenom laickou veřejnost. Kromě autorů původního výzkumu se o vztah hudby a vizuoprostorových schopností začalo zajímat více odborníků. Replikace původního výzkumu přinesly smíšené výsledky – některé původní výsledky potvrdily, ale většina ne. Jiní autoři pozorovali také pozitivní vliv Schubertovy hudby nebo mluveného slova na vizuospaciální funkce, jiní nenalezli změnu v úkolu po poslechu jakékoliv hudby nebo ticha či slova. Velká statistická analýza těchto studií uzavírá, že pokud se efekt nalezl, byl zanedbatelný. Otázkou jestli déledobé poslouchání klasické hudby zvyšuje celkové IQ i na několik let, se nikdo nezabýval, protože k tomu nebyl důvod. Neexistuje tedy žádný důkaz, že by poslech klasické hudby zvyšoval inteligenci.

    Jedna skupina odborníků se domnívá, že příznivý efekt Mozartovy sonáty mohli někteří výzkumníci pozorovat proto, že hudba jako taková vede ke zvýšení celkového nabuzení organizmu, což má nepřímý pozitivní efekt na výkon v jakýchkoliv kognitivních úlohách, i to ale jenom dočasný. Optimističtější odborníci usuzují, že zpracování hudby a vizuoprostorové schopnosti využívají v mozku ty samé struktury, a proto jsou vzájemně propojené.

    Dobrou zprávou pro milovníky jakékoliv hudby ale je, že lidé, kteří hrají na hudební nástroj, dosahují lepších výsledků v testech slovní paměti, mají lepší výslovnost v cizím jazyku, který se učí, a také lepší exekutivní funkce. Hra na hudení nástroj tedy může posloužit jako účinný kognitivní trénink.

    Využíváme jenom 10% kapacity mozku?

    Žádný vědecký objev moderní psychologie nedává za pravdu rozšířenému mýtu, podle kterého „průměrný člověk využívá jenom 10% kapacity svého mozku.“ Jak je ale možné, že je tak rozšířený?

    Za nejpravděpodobnější kořeny tohoto omylu je považován výrok jednoho z prvních psychologů - Williama Jamese, který se ve svém díle Energie lidí vyjádřil, že lidé za život rozvinou jenom 10% jejich skrytých mentálních schopností. Odkazoval tím na vágní, blíže nespecifikovaný pojem mentální energie. Za další možný zdroj omylu se považují pokusy slavného neurovědce Wildera Penfielda, který při elektrické stimulaci různých částí mozku zjistil, že stimulace některých oblastí nevede k žádným vnějším projevům. To byly ale neurovědy 30let a dnes už víme, že každá buňka v mozku plní spolu s ostatními určitou funkci. Myslím, že dalším možným zdrojem podpory pro mýtus se stal objev gliových buněk, které vedle neuronů tvoří asi 85% objemu mozku. Donedávna se jejich funkce podceňovala a mělo se za to, že pouze drží mozek pohromadě (odsuď jejich jméno – glia = latinsky lepidlo) a jsou odpovědné za jeho zásobení živinami a kyslíkem. Opak je ale pravdou a proto zase nemůžeme dát 10 procentnímu mýtu za pravdu.

    Pokud jste doteď mýtus pokládali za pravdivý, nemusíte se cítit špatně, ukazuje se, že zhruba polovina učitelů v Nizozemí i Anglii mu také věří.

    Jakkoliv mýtus vznikl a byl podporován, nic z toho, co dnes o mozku víme, nám nedovoluje uvažovat o jeho opodstatněnosti. Dokonce, i když oddychujeme nebo spíme, jsou některé části mozku téměř stejně aktivní jako přes den. Také u závažných poškození mozku (po mozkových příhodách nebo úrazech), kdy odumírá nebo je poškozeno méně než několik procent buněk mozku, je omezení funkčnosti nervové soustavy rozsáhlé a výrazně ovlivňuje život člověka. Kdybychom 90% mozku nepotřebovali, jakékoliv jeho poškození by se obešlo bez tak závažných následků.

    Jak by mohl pod tlakem evoluce přežít organizmus, kterému mozek funguje jenom na deset procent a spotřebuje nato pětinu energie celého organizmu?

    Abychom se vrátili zpátky k Williamu Jamesovi, domnívám se, že jeho odkaz je poněkud subtilnější. Každý z nás by dokázal zaběhnout půlmaraton, nebo si zapamatovat hlavní města všech států země. Ale potenciál jako takový nestačí a pro rozvinutí všech našich možností je zapotřebí vůle a práce. A možná těch 10% je naším potenciálem – v energii našich svalů, kapacity plic, kapacity paměti – a naše snažení představuje zbylých 90% cesty k úspěchu.