Přečtěte si náš blog

Jak zlepšit svou prospektivní paměť

2. března 2015
Jak zlepšit svou prospektivní paměť

V mém minulém článku jsme se podívali na to, co je to vlastně prospektivní paměť a jak nám pomáhá při plánování nejrůznějších úkolů. Častokrát se nám však může stát, že na nějaký úkol, který jsme si naplánovali, můžeme během dne snadno zapomenout. Psychologové Gilles Einstein a Mark McDaniel uvádí ve své knize Prospective memory (2007) celou řadu různých tipů a rad, jak se takovým chybám vyhnout a právě o některé z těchto rad bych se s vámi nyní chtěl podělit.

Rada č. 1: Pokud se rozhodneme, že bychom měli něco udělat, měli bychom to udělat co možná nejdříve, nejlépe ihned.

Tahle rada zní na první pohled poměrně banálně, výzkum Einsteina a McDaniela však ukazuje, že na to, že máme v plánu něco udělat, můžeme někdy zapomenout až překvapivě rychle. Například v jednom z jejich experimentů měli lidé na počítači plnit různě náročné úkoly a zároveň měli vždy zmáčknout určitou klávesu, když se změnila barva pozadí na obrazovce. Část účastníků měla zmáčknout klávesu ihned, část ji měla zmáčknout až poté, co vyřeší rozpracovaný úkol. Lidé, kteří měli zmáčknout klávesu ihned, na to téměř nikdy nezapomněli. Lidé, kteří zmáčknutí klávesy museli odložit o 5 sekund, aby dořešili zadaný úkol, ji zapomněli zmáčknout téměř v 25 % případů.

I velmi krátký odklad tedy může vést k tomu, že na svůj záměr zapomeneme a při rušném dni na něj můžeme klidně zapomenout i během několika sekund. Pokud tedy například chceme kolegyni poslat e-mail s důležitou přílohou, měli bychom ji k němu připojit ještě předtím, než tento e-mail začneme psát. Pokud bychom si řekli, že ji připojíme až po dopsání, mohli bychom na to jednoduše zapomenout.

Rada č. 2: Pokud si chceme na něco vzpomenout, měli bychom používat vhodná vodítka.

Někdy bohužel nejde vykonat náš záměr ihned a musíme ho tedy o něco odložit. V takovém případě je třeba mít nějaké vhodné vodítko, které by nám náš plán v ten správný čas připomnělo. Jaké by takové vodítko mělo být? Především by mělo být dostatečně výrazné a hlavně by mělo být nějak smysluplně spojeno s tím, co chceme udělat. Jaké vodítko by nám tedy mohlo například úspěšně připomenout, že máme v obchodě ráno koupit mléko? Někdo by třeba mohl zkusit přilepit lístek s poznámkou na ledničku. Pokud máte však na ledničce už více podobných lístků, nemuselo by být takové vodítko dostatečně výrazné. Dalším vodítkem, dříve často používaným, by mohl být třeba uzel na kapesníku. Takové vodítko je možná dostatečně výrazné, není ale nijak smysluplně spojeno s tím, co chceme udělat. Pokud bychom viděli uzel na kapesníku, vzpomněli bychom si pouze, že si máme na něco vzpomenout, ale nevěděli bychom přesně na co. Gilles a Einstein navrhují, že vhodným vodítkem by v tomto případě byla například prázdná krabice od mléka, kterou bychom postavili přede dveře. Takové vodítko by bylo dostatečně výrazné a zároveň i smysluplné.

Rada č. 3: Při plánování našich úkolů bychom měli být co nejvíce konkrétní.

Častokrát se stává, že při plánování našich úkolů nejsme příliš konkrétní a zaměřujeme se více na to, co máme udělat, než na to, kdy a kde bychom to mohli udělat. Pokud bychom například měli vyřídit nemocnému kolegovi nějaký vzkaz, v duchu si často řekneme jen: "Musím mu během dneška zavolat." Takový plán ale není dostatečně specifický a může se snadno stát, že na něj zapomeneme. Můžeme si ale v duchu říct i konkrétnější plán: "Až se dneska vrátím z oběda a sednu si v práci zpátky ke svému stolu, tak mu zavolám." V takovém případě si pak na svůj plán vzpomeneme mnohem častěji, než když je neurčitý a vágní. To, že má tato propracovanost plánu vliv na vybavování z naší prospektivní paměti, ukázala i řada různých studií.

Rada č. 4: Pozor na rutinní činnosti, které děláme pravidelně každý den.

Říká se, že zvyk je železná košile a my často předpokládáme, že pokud něco děláme pravidelně každý den, nemůžeme na to zapomenout. Je pravdou, že na každodenní úkoly si vzpomeneme lépe než na nepravidelné úkoly, ale i rutinní činnost přináší podle Gillese a Einsteina problémy, před kterými bychom měli být na pozoru. Opakovanou činnost často děláme automaticky a může se nám snadno stát, že zapomeneme na to, že jsme ji již udělali, a proto ji uděláme znovu. Tato chyba se často objevuje u seniorů a v některých případech může mít i vážné následky. Může se například stát, že senior, který si vždy ráno bere léky, zapomene na to, že si je před chvíli vzal, protože to udělal automaticky. Znovu si je tedy vezme a pak může dojít i k jeho předávkování. V experimentech Einsteina a McDaniela se ukázalo, že k zopakování již jednou provedené rutinní činnosti, docházelo u seniorů poměrně často (přibližně v 18 % případů), u mladších dospělých se tato chyba téměř nevyskytovala (přibližně v 5 % případů).

Jak tedy můžeme těmto chybám alespoň částečně zabránit? Na tuto otázku našla odpověď psycholožka Grit Ramuschkatová se svým týmem. V jejím experimentu plnili senioři na počítači několik různých úkolů a v průběhu každého úkolu měli vždy jedenkrát zmáčknout určenou klávesu. Část seniorů měla klávesu jednoduše zmáčknout jednou rukou, ostatní senioři pak měli jednou rukou zmáčknout klávesu a druhou ruku se při tom měli dotknout hlavy. Ukázalo se, že senioři, kteří měli pouze zmáčknout klávesu, ji omylem zmáčkli dvakrát téměř v 17 % případů. Senioři, kteří se při tom měli dotknout hlavy, zmáčkli klávesu dvakrát pouze v 6 % případů. Velmi jednoduchou rutinní činnost tedy můžeme omylem zopakovat, u rutinní činnosti, která je komplexnější, se to však tak často nestane.

Einstein a McDaniel tedy doporučují seniorům, aby si pravidelně brané léky několikrát převalili v puse a ne je jen jednoduše spolkli. Podobně "obohatit" pak můžeme i jiné rutinní činnosti a lépe si pak pamatovat, že jsme je již udělali.

Zdroj: McDaniel, M. A., & Einstein, G. O. (2007). Prospective memory: An overview and synthesis of an emerging field. Sage Publications.

  přečteno 2251×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Luboš Brabenec
Psycholog a absolvent Fakulty sociálních studií MU v Brně. V rámci sdružení Práh se podílel na kognitivním tréninku na psychiatrickém oddělení v Bohunicích a nyní pracuje jako poradce v Internetové poradně Katedry psychologie FSS MU. K jeho zájmům patří právě výzkum kognitivních funkcí, momentálně se pak podílí na výzkumném projektu ve spolupráci s Goldsmiths, University of London. V současné době také spolupracuje s několika seniorskými organizacemi, pro které pořádá přednášky o paměti.

Podobné články

Prospektivní paměť: Vzpomínky na budoucnost

Výzkum paměti trvá již od samých počátků psychologie, přesto však stále existují oblasti, které dosud nebyly příliš zkoumány. Většina dosavadních výzkumů se například věnovala převážně tzv. retrospektivní paměti, tedy paměti zaměřené na minulost. Tento druh paměti používáme například ve chvíli, kdy si vzpomínáme na to, co jsme prožili, a nebo když si snažíme vybavit nějaká dříve naučená fakta nebo informace. Naše paměť však nehraje podstatnou úlohu pouze při vybavování si minulých událostí a zážitků, ale je důležitá i při plánování toho, co chceme udělat v budoucnosti. Psychologové v tomto případě hovoří o tzv. prospektivní paměti, tedy o schopnosti zapamatovat si to, co máme v úmyslu v budoucnosti udělat a později si ve správnou chvíli na svůj záměr vzpomenout. Právě tento druh paměti byl psychology poměrně dlouho opomíjen a zájem o toto téma začal narůstat až v posledních desetiletích.

V čem konkrétně se tedy od sebe prospektivní a retrospektivní paměť liší? Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma druhy paměti je především v tom, jakým způsobem dochází k vybavení toho, co jsme si měli zapamatovat. V případě retrospektivní paměti se nás někdo přímo na nějakou informaci zeptá a my víme, na co si v dané chvíli máme vzpomenout. Retrospektivní paměť tedy používáme například ve chvíli, když se nás někdo zeptá, ve kterém roce jsme se narodili. V případě prospektivní paměti se nás nikdo přímo na nic neptá a my si musíme vzpomenout na to, že si vůbec v dané chvíli na něco máme vzpomenout. Prospektivní paměť používáme například ve chvíli, kdy si máme vzpomenout na to, že dnes musíme odejít z práce dříve, abychom stihli vyzvednout na poště balík.

Prospektivní paměť tedy využíváme velmi často a v mnoha různých situacích. Hraje důležitou roli například ve chvíli, kdy máme brát pravidelně v určitý čas léky, využíváme ji při plánování schůzek i při plánování večerního nákupu. Výzkumy také ukazují, že v životě nejčastěji chybujeme právě v úkolech, při kterých je třeba zapojit prospektivní paměť. Například studie Crovitze a Daniela (1984), ve které si účastníci měli vést podrobný deník, ukázala, že více než polovinu našich každodenních problémů s pamětí tvoří právě problémy s prospektivní pamětí.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že selhávání prospektivní paměti je poměrně běžné. Jaký vliv však má na prospektivní paměť stárnutí? A dosahují mladší dospělí lepších výkonů v úlohách na prospektivní paměť než senioři? Těmito otázkami se zabývala řada různých studií a dosud nejsou zcela zodpovězeny. Výsledky jednotlivých studií se od sebe totiž značně liší a jsou do jisté míry závislé na tom, v jakých podmínkách jsou tyto studie prováděny. Experimenty, které byly prováděny v laboratoři, zjistili, že mladší dospělí dosahují v úkolech na prospektivní paměť výrazně lepších výsledků než senioři. Ve studiích, které byly prováděny mimo laboratoř, však mladší i starší dospělí dosahovali v úkolech na prospektivní paměť stejných výsledků. Tento paradox dosud nebyl uspokojivě vysvětlen a stále se čeká na jeho objasnění.

Poměrně k zásadním zjištěním však dospěly studie, který se zaměřily na prospektivní paměť u lidí trpících Alzheimerovou chorobou. Ukázalo se, že u lidí, kteří trpí tímto typem demence, dochází ke zhoršení prospektivní paměti dříve než ke zhoršení paměti retrospektivní. V současné době se tedy psychologové snaží zjistit, zda by úkoly na prospektivní paměť šlo využít pro dřívější diagnostiku jak Alzheimerovy choroby, tak i jiných onemocnění mozku.

Závěrem tedy můžeme říci, že prospektivní paměť patří mezi velmi důležité kognitivní funkce, a proto se vyplatí ji trénovat. Na to, jak můžeme prospektivní paměť trénovat, se však důkladně podíváme až v některém z příštích článků.

Pracovní paměť

Jak funguje paměť v každodenním životě, se snaží vysvětlit vícero vědců. Jedením z výsledků této práce je model pracovní paměti.

Informace, se kterými aktuálně pracujeme a musíme je dočasně uschovat, zpracovává právě pracovní paměť. Její částí je paměť krátkodobá, která využívá informace jenom na krátký čas. Například když si potřebujete zapamatovat telefonní číslo, nebo pamatovat si seznam položek, které chceme nakoupit. Uchovává taky informace přicházející ze senzorických systému (ze zraku, sluchu…). Pracovní paměť využívá ještě k tomu i data, které si vybavíme z dlouhodobé paměti. Je to taký prostředník mezi pamětí krátkodobou a dlouhodobou. Využíváme ji, když musíme informace uchovávat a zároveň s nimi manipulovat. Například když se snažíme vypočítat kolik je 16x3. Je to systém dočasného udržení a manipulace s informacemi nápomocný při výkonu komplexních kognitivních úkolů. Jde o oblast lidské psychicky, ve které aktuálně probíhá mentální aktivita.

Dle Alana Baddleyho, autora tohoto modelu, se pracovní paměť skládá ze tří složek. Jedna zabezpečuje koordinaci pozornosti a přesun obsahů z dlouhodobé paměti do krátkodobé a naopak. Nazývá jí centrální exekutiva, právě kvůli výkonné funkci. Dále si Baddley všiml, že musí existovat struktura, ve které uchováváme vizuální a slovní představy. Mentální manipulaci s vizuálními představami děláme pomocí optickoprostorového náčrtníku a slovními obsahy (například seznam nákupu) pomocí fonologické smyčky.

Pracovní paměť je už komplexní struktura, která vyžaduje manipulaci. Pokud vás nebaví počítat z paměti vysoká čísla, nebo se snažit říct slovo pozpátky (město – otsěm), můžete jí cvičit pomocí různých kognitivních her.

" V životě zapomínáme mnohem více věcí, než bychom si chtěli zapamatovat. "

– Lech Przeczek

Paměť

je schopnost přijímat, uchovávat a vybavovat si informace. Souvisí úzce s nervovou soustavou, i když zatím nebyl zcela vysvětlen její fyziologický mechanismus. Jsou známa mozkové centra související s určitými typy paměti – hippokampus, amygdala, mozeček, atd., více.

Podle délky uchovávání informací se dělí na krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou. Podle typu vstupní informace dále na: hmatovou, sluchovou, vizuální, chuťovou a čichovou.

Dále známe druhy paměti např.

deklarativní – obsahuje informace, které jsou dostupné znovuvybavení si. Ta se dále dělí na sémantickou (slovní) a procedurální (ucelené zkušenosti a zážitky), nedeklarativní – obsah nelze přímo verbalizovat, jedná se o především o nabyté dovednosti.

Základní paměťový proces zahrnuje

vštípení – ukládání informací do paměti, podržení – uchování těchto informací po určitou dobu a vybavování – vyvolání těchto podržených informací z paměti.

K paměti se též váže zapomínání, tj. vyhasnutí nervových spojení souvesejících s podržením informace.

" Na jedné straně máme tak dobrou paměť, že příteli do nejmenších podrobností vypravujeme příhodu, která nás potkala a na druhé straně si nevzpomeneme, kolikrát už jsme mu ji vyprávěli. "

– Francois de la Rochefoucauld

Paměť a emoce

Nikdo z nás nemůže popřít, že v našem životě hrají emoce důležitou úlohu. Lidé nejsou chladně kalkulující stroje a přestože se někdy snažíme chovat co nejvíce racionálně, naše city a pocity budou mít na naše chování a rozhodování stále určitý vliv. Proto se v tomto článku krátce zaměřím na to, jak působí emoce na naši paměť.

V této oblasti byla provedena celá řada nejrůznějších výzkumů. Psychologové se například snažili zjistit, jakou roli hraje naše nálada ve chvíli, když si máme něco zapamatovat, a ve chvíli, když si máme naopak něco z paměti vybavit. Ukázalo se, že člověk si na věci dokáže lépe vzpomenout ve chvíli, kdy má stejnou náladu jako v okamžiku, kdy si je měl zapamatovat. Pokud se tedy například učíme nová anglická slovíčka a zrovna se cítíme pod psa, lépe si tato slovíčka vybavíme ve chvíli, kdy budeme opět podobně smutní. Ze stejného důvodu si například ve chvíli, kdy se nám všechno daří a máme dobrou náladu, lépe vzpomeneme na pozitivní události, které nás v životě potkaly.

Na paměť ale nemá vliv jen naše momentální nálada, ale i emoční náboj informací, které se snažíme zapamatovat. Právě věci a události, které mají silný emoční náboj, si pamatujeme lépe než věci, které v nás nevzbuzují téměř žádné emoce. Výzkumy, které prováděla psycholožka Matherová a Carstensenová se svým týmem (2005), pak naznačují, že mladší lidé si lépe pamatují negativní podněty a starší lidé si naopak lépe pamatují podněty pozitivní. V jednom ze svých experimentů například promítaly mladším a starším participantům sadu pozitivních, negativních a neutrálních obrázků. Všichni účastníci si lépe pamatovali emočně nabité obrázky, mladší lidé si však lépe vzpomněli na negativní obrázky a senioři naopak na ty pozitivní.

Emoce však nemají na paměť pouze pozitivní vliv, ale mohou ji i značně zkreslit. Předchozí výzkumy totiž ukázaly, že pokud v nějaké chvíli prožíváme silné emoce, často se zaměřujeme na detaily. Díky emocím si tedy zapamatujeme více detailů z dané události, kvůli přílišnému zaměření na tyto detaily si však hůře zapamatujeme věci, které jsou mimo centrum naší pozornosti. Pokud bychom byli například svědky přepadení a jeden z pachatelů by měl v ruce pistoli, naše pozornost se bude soustředit právě na ni. Při policejním výslechu bychom pak byli schopni detailně popsat danou zbraň a možná i muže, který ji držel. Zároveň bychom si ale asi nebyli vůbec schopni vybavit, jak vypadali pachatelovi komplici, ani jakým autem odjeli. Pokud bychom v dané chvíli neprožívali tak silné emoce, byli bychom schopni si tyto informace lépe zapamatovat a vybavit, protože by v dané chvíli nedošlo k takovému zúžení naší pozornosti.

To, jak mohou emoce zkreslit naši paměť zjišťovala v roce 2015 ve svém výzkumu například i psycholožka Julie Earlesová. Vědci v tomto experimentu promítali lidem sérii různých videí. V každém videu zahráli herci nějakou krátkou scénku, která byla buď pozitivní, negativní nebo neutrální. Po týdnu pak výzkumníci promítli účastníkům novou sadu videí. Část z těchto videí viděli účastníci již před týdnem, část tvořili zcela nové scénky a poslední část pak tvořili scénky, které byly podobné těm, které účastníci sledovali před týdnem, ale tentokrát byly zahrány jinými herci. Úkolem účastníků pak bylo určit, zda viděli dělat daného herce stejnou činnost i před týdnem. Ukázalo se, že lidé si u pozitivních a negativních scének častěji než u neutrálních vzpomněli, že je již před týdnem viděli. Zároveň se však u těchto scének častěji než u neutrálních spletli v tom, který herec v nich hrál. Silné emoce tedy vedli k tomu, že si účastníci lépe zapamatovali danou činnost, hůře si však zapamatovali, kdo tuto činnost prováděl.

Závěrem tedy můžu říci, že vztah mezi pamětí a emocemi je značně spletitý. V něčem nám mohou emoce značně pomoci, v něčem naopak uškodit. Lépe si díky nim zapamatujeme detaily z nějaké události, ale hůře si pak kvůli nim můžeme poskládat celkový obrázek o dané události.