Přečtěte si náš blog

Až 700 nových neuronů denně. Hipokampus boří mýty o fungování mozku

16. března 2016

Po celá desetiletí byli vědci přesvědčeni, že se rodíme s určitým počtem mozkových buněk, o které během života přicházíme. Nenávratně. Byli jsme si jisti, že úžasné regenerační schopnosti našeho organismu se na mozek nevztahují. Že s každým dlouhým ponocováním přicházíme o tisíce mozkových neuronů, bez naděje na jejich náhradu.

Výzkumníci z londýnské laboratoře však nedávno zjistili, že toto zdaleka neplatí pro celý mozek. Jedna jeho část – takzvaný hipokampus – se tomuto přesvědčení vymyká.

Co to ten hipokampus je?

Hipokampus sídlí takřka v samotném středu mozku. Svůj název získal podle nápadné podoby s mořským koníkem. Podílí se na učení, krátkodobém uchovávání informací v paměti, orientaci v prostoru a na našich emocích.

Podle nedávných zjištění vzniká v hipokampu až 700 nových neuronů za jediný den. Jak nové přibývají, staré odumírají. To znamená, že hipokampus padesátiletého člověka má zcela jiné složení neuronů, než se kterými se narodil. A to je velký průlom v poznání.

Jak o koníka pečovat

Tak jako v ostatních oblastech lidského těla, i u hipokampu závisí rychlost regenerace na našem životním stylu. Alespoň z velké části. Vznik nových neuronů můžeme podpořit například fyzickou aktivitou, učením nebo pravidelným spánkem. Naopak stres významně zpomaluje růst nových buněk, stejně jako náš věk.

Významnou roli zde sehrává také strava. Vznik nových neuronů můžeme podpořit konzumací borůvek, kurkumy, kávy nebo omega 3 mastných kyselin. Hipokampu prospěje také omezení příjmu kalorií a občasný půst. Naopak nevhodná je konzumace alkoholu, cukrů a nasycených mastných kyselin.

Zmíněná doporučení v dnešní době asi nikoho nezaskočí. Zcela nečekané je ale zjištění, že ve prospěch nových neuronů hraje hůře rozkousatelná strava. Doslova. Můžeme říci, že čím větší práci si naše čelisti dají, tím více vznikne v hipokampu buněk.

A proč je vhodné věnovat našemu koníkovi vhodné podmínky pro růst nových neuronů? Jednoduše proto, že zlepšíme svou paměť, zdokonalíme orientaci v prostoru a zlepšíme si náladu.

Zdroje:

  přečteno 4178×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Tereza Procházková
Absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. V minulosti působila jako terapeutka EEG biofeedbacku, kde se poprvé seznámila s problematikou trénování mozkových funkcí. Ve spolupráci se sdružením Cerebrum a FN Bohunice se v současnosti věnuje kognitivně rehabilitačnímu tréninku osob po poranění mozku.

Podobné články

Paměť a emoce

Nikdo z nás nemůže popřít, že v našem životě hrají emoce důležitou úlohu. Lidé nejsou chladně kalkulující stroje a přestože se někdy snažíme chovat co nejvíce racionálně, naše city a pocity budou mít na naše chování a rozhodování stále určitý vliv. Proto se v tomto článku krátce zaměřím na to, jak působí emoce na naši paměť.

V této oblasti byla provedena celá řada nejrůznějších výzkumů. Psychologové se například snažili zjistit, jakou roli hraje naše nálada ve chvíli, když si máme něco zapamatovat, a ve chvíli, když si máme naopak něco z paměti vybavit. Ukázalo se, že člověk si na věci dokáže lépe vzpomenout ve chvíli, kdy má stejnou náladu jako v okamžiku, kdy si je měl zapamatovat. Pokud se tedy například učíme nová anglická slovíčka a zrovna se cítíme pod psa, lépe si tato slovíčka vybavíme ve chvíli, kdy budeme opět podobně smutní. Ze stejného důvodu si například ve chvíli, kdy se nám všechno daří a máme dobrou náladu, lépe vzpomeneme na pozitivní události, které nás v životě potkaly.

Na paměť ale nemá vliv jen naše momentální nálada, ale i emoční náboj informací, které se snažíme zapamatovat. Právě věci a události, které mají silný emoční náboj, si pamatujeme lépe než věci, které v nás nevzbuzují téměř žádné emoce. Výzkumy, které prováděla psycholožka Matherová a Carstensenová se svým týmem (2005), pak naznačují, že mladší lidé si lépe pamatují negativní podněty a starší lidé si naopak lépe pamatují podněty pozitivní. V jednom ze svých experimentů například promítaly mladším a starším participantům sadu pozitivních, negativních a neutrálních obrázků. Všichni účastníci si lépe pamatovali emočně nabité obrázky, mladší lidé si však lépe vzpomněli na negativní obrázky a senioři naopak na ty pozitivní.

Emoce však nemají na paměť pouze pozitivní vliv, ale mohou ji i značně zkreslit. Předchozí výzkumy totiž ukázaly, že pokud v nějaké chvíli prožíváme silné emoce, často se zaměřujeme na detaily. Díky emocím si tedy zapamatujeme více detailů z dané události, kvůli přílišnému zaměření na tyto detaily si však hůře zapamatujeme věci, které jsou mimo centrum naší pozornosti. Pokud bychom byli například svědky přepadení a jeden z pachatelů by měl v ruce pistoli, naše pozornost se bude soustředit právě na ni. Při policejním výslechu bychom pak byli schopni detailně popsat danou zbraň a možná i muže, který ji držel. Zároveň bychom si ale asi nebyli vůbec schopni vybavit, jak vypadali pachatelovi komplici, ani jakým autem odjeli. Pokud bychom v dané chvíli neprožívali tak silné emoce, byli bychom schopni si tyto informace lépe zapamatovat a vybavit, protože by v dané chvíli nedošlo k takovému zúžení naší pozornosti.

To, jak mohou emoce zkreslit naši paměť zjišťovala v roce 2015 ve svém výzkumu například i psycholožka Julie Earlesová. Vědci v tomto experimentu promítali lidem sérii různých videí. V každém videu zahráli herci nějakou krátkou scénku, která byla buď pozitivní, negativní nebo neutrální. Po týdnu pak výzkumníci promítli účastníkům novou sadu videí. Část z těchto videí viděli účastníci již před týdnem, část tvořili zcela nové scénky a poslední část pak tvořili scénky, které byly podobné těm, které účastníci sledovali před týdnem, ale tentokrát byly zahrány jinými herci. Úkolem účastníků pak bylo určit, zda viděli dělat daného herce stejnou činnost i před týdnem. Ukázalo se, že lidé si u pozitivních a negativních scének častěji než u neutrálních vzpomněli, že je již před týdnem viděli. Zároveň se však u těchto scének častěji než u neutrálních spletli v tom, který herec v nich hrál. Silné emoce tedy vedli k tomu, že si účastníci lépe zapamatovali danou činnost, hůře si však zapamatovali, kdo tuto činnost prováděl.

Závěrem tedy můžu říci, že vztah mezi pamětí a emocemi je značně spletitý. V něčem nám mohou emoce značně pomoci, v něčem naopak uškodit. Lépe si díky nim zapamatujeme detaily z nějaké události, ale hůře si pak kvůli nim můžeme poskládat celkový obrázek o dané události.

Plasticita mozku

Lidský mozek je tvořen desítkami miliard nervových buněk – neuronů. Každá z těchto buněk je přitom spojena až s desetitisícem dalších. Do nedávné doby panoval názor, že jediné buňky, které se v těle neobnovují jsou buňky mozkové. Moderní metody výzkumu mozku však tento mýtus vyvrátily.

Stimulací mozku lze obnovovat mozkové buňky

Díky nejnovějším přístrojům lze mapovat činnost mozku a lze dlouhodobě sledovat vliv činností na jeho strukturu. Bylo opakovaně prokázáno, že stimulací určitých mozkových center dochází ke zlepšování jeho příslušných stávajících funkcí. Plasticita mozku je potvrzována funkčním zobrazování mozku a může být simulována např. v neuronových sítích. více

Mozek a mícha, jako centrální nervová soustava, je vysoce plastický. Denně vzniká až několik tisíc nových nervových buněk. více, ke stažení z CUNI Díky plasticitě neuronů se v podstatě člověk stimulací příslušných mozkových center vyvinul do dnešní podoby. A vyvíjí se dál.

Pokrok probíhá neustále

" "Současná děcka se nechtějí učit a jsou drzá." "Vyučovaná látka je nezajímá a neposlouchají." "Drogují, kouří a chlastají!" "Jó za našich starých dobrých časů, to fugovalo jinak". Docela časté komentáře, které můžeme slýchávat kole sebe. Včetně označení kauzální příčiny. My dospělí jsme dávno evolučně zastaralí, proto domnívat se, že současné děti musí být stejné jako my před 20 a více roky, je jednen z nejzásadnějších omylů dospělých. "

zdroj

Vývoj mozku od narození

Mozek a jeho základy se utváří prakticky ihned od početí. Už během prenatálního vývoje a v obodbí po narození je mozek nejtvárnější a nejcitlivější vůči stimulaci. Proto taky naše ranné zážitky rozhodujícím způsobem ovlivňují náš celý další život. Neznamená to ovšem, že posadíme naše děti k počítači a budeme po nich chtít maximální výkony. Mozek zraje v průběhu celého dospívání a během něho uzrávají různé kognitivní funkce. Děti je třeba proto stimulovat postupně s ohledem na jejich věk a v co největší možné variabilitě činností. Ale musíme si dát velký pozor na to, abychom je nepřetěžovali. V dospělém věku si své činnosti zpravidla řídíme již sami a stále máme potenciál se rozvíjet právě díky plasticitě mozku, v podstatě až do vysokého stáří.

Stimulací mozku ke změnám v neuronové síti

Výzkumy v této oblasti prokazují, že vlivem stimulace různých mozkových center dochází k pozitivním strukturálním změnám v neuronové síti. Laicky řečeno, mozkové buňky, které jsou přenašečem signálu, vykazují nárůst ať už ve své stavbě či ve smyslu nárůstu jejich počtu. Proto platí, že u lidí, kteří svůj mozek nijak pozitivně nestimulují a netrénují, dochází ke snížení (nejen) kognitivních funkcí. To lze však díky neuronální plasticitě napravit vhodným tréninkem. Jedním z nástrojů je pak právě online Mentem trénink.

Mozek se umí uzdravit i po úrazu

Plasticita mozku, nebo chcete-li jeho přizpůsobivost, se pozitivně projevuje v případě mozkových poranění nejrůznějšího původu. Pokud došlo ke zranění v některém z center zodpovědných za určitou funkci, tuto funkci, vlivem stimulace, tréninku a odborné neurorehabilitace přebírá některá z alternativních či sousedních oblastí. V odborných kruzích je známo mnoho případů, kdy zcela dříve zdravý člověk prošel některým ze závažných mozkových traumat, zranění, a díky následné odborné péči i vlastní snaze a tréninku se opět uzdravil. Až následná pitva ukázala rozsáhlá poranění mozku. I přesto byl ale tento člověk díky snaze a pomoci plnohodnotně žít svůj život.

Tyto zkušenosti a další výzkumy lékaře dovedli právě k již výše zmíněným poznatkům o mozkové plasticitě a jeho schopnosti přebírat funce zničených oblastí, eventuelně restrukturalizace, nebo-li přeuspořádání neuronových funčních sítí pro obnovení některých kognitivních a dalších funkcí mozku.

Využíváme jenom 10% kapacity mozku?

Žádný vědecký objev moderní psychologie nedává za pravdu rozšířenému mýtu, podle kterého „průměrný člověk využívá jenom 10% kapacity svého mozku.“ Jak je ale možné, že je tak rozšířený?

Za nejpravděpodobnější kořeny tohoto omylu je považován výrok jednoho z prvních psychologů - Williama Jamese, který se ve svém díle Energie lidí vyjádřil, že lidé za život rozvinou jenom 10% jejich skrytých mentálních schopností. Odkazoval tím na vágní, blíže nespecifikovaný pojem mentální energie. Za další možný zdroj omylu se považují pokusy slavného neurovědce Wildera Penfielda, který při elektrické stimulaci různých částí mozku zjistil, že stimulace některých oblastí nevede k žádným vnějším projevům. To byly ale neurovědy 30let a dnes už víme, že každá buňka v mozku plní spolu s ostatními určitou funkci. Myslím, že dalším možným zdrojem podpory pro mýtus se stal objev gliových buněk, které vedle neuronů tvoří asi 85% objemu mozku. Donedávna se jejich funkce podceňovala a mělo se za to, že pouze drží mozek pohromadě (odsuď jejich jméno – glia = latinsky lepidlo) a jsou odpovědné za jeho zásobení živinami a kyslíkem. Opak je ale pravdou a proto zase nemůžeme dát 10 procentnímu mýtu za pravdu.

Pokud jste doteď mýtus pokládali za pravdivý, nemusíte se cítit špatně, ukazuje se, že zhruba polovina učitelů v Nizozemí i Anglii mu také věří.

Jakkoliv mýtus vznikl a byl podporován, nic z toho, co dnes o mozku víme, nám nedovoluje uvažovat o jeho opodstatněnosti. Dokonce, i když oddychujeme nebo spíme, jsou některé části mozku téměř stejně aktivní jako přes den. Také u závažných poškození mozku (po mozkových příhodách nebo úrazech), kdy odumírá nebo je poškozeno méně než několik procent buněk mozku, je omezení funkčnosti nervové soustavy rozsáhlé a výrazně ovlivňuje život člověka. Kdybychom 90% mozku nepotřebovali, jakékoliv jeho poškození by se obešlo bez tak závažných následků.

Jak by mohl pod tlakem evoluce přežít organizmus, kterému mozek funguje jenom na deset procent a spotřebuje nato pětinu energie celého organizmu?

Abychom se vrátili zpátky k Williamu Jamesovi, domnívám se, že jeho odkaz je poněkud subtilnější. Každý z nás by dokázal zaběhnout půlmaraton, nebo si zapamatovat hlavní města všech států země. Ale potenciál jako takový nestačí a pro rozvinutí všech našich možností je zapotřebí vůle a práce. A možná těch 10% je naším potenciálem – v energii našich svalů, kapacity plic, kapacity paměti – a naše snažení představuje zbylých 90% cesty k úspěchu.

Dvě cesty zpracování emocí v mozku

Umíte si představit, že byste žili bez emocí? Evoluční psychologové považují emoce za klíčový nástroj, který pomohl lidem přežít. Když pravěký člověk potkal nebezpečné zvíře, pocítil strach, jeho tělo spustilo poplach a zahájilo stresovou reakci: "bojuj nebo uteč!". Zachránil se díky tomu, že reakce v mozku byla velmi rychlá. Emoce nás informují o tom, co je příjemné, nechutné, nebo nebezpečné. Učí nás tak, které situace vyhledávat a kterým situacím se vyhýbat.

Podněty, které nás ohrožují v dnešním životě, často vnímáme jako nepříjemné, ale jen výjimečně ohrožují naše přežití. Naše tělo však může například na dopravní zácpu reagovat úplně stejně, jako pravěký člověk na nebezpečné zvíře. Vyplavení stresových hormonů v této situaci nám již dnes neslouží k přežití tak, jako kdysi. Proto musíme na regulaci emocí používat i jiné mechanismy.

Stalo se vám někdy, že jste se procházeli po zahradě a náhle jste odskočili v domnění, že jste uviděli hada? Srdce vám začalo prudce bít, po těle proběhla husí kůže a pocítili jste nával energie? Vzápětí jste si však uvědomili, že "had" je pouze zahradní hadice, která se zaleskla na slunci? Tato situace dobře ilustruje dvě cesty zpracování emocí, které v mozku máme: jednu rychlou, nepřesnou a emoční, druhou pomalou, přesnou a racionální. Jak to vlastně funguje?

Americký neurovědec Paul MacLean ve své teorií "trojjediného mozku" tvrdí, že v lidském mozku jsou ve skutečnosti tři mozky, které se vyvinuly v procesu evoluce. Nejstarší je "plazí mozek", který řídí základní fyziologické funkce, jako např. dýchání, spánek, krevní oběh nebo reflexy. Tento mozek ještě nezná emoce, nedokáže se potěšit, vystrašit ani naštvat. Typické chování u mozku plaza je instinktivně: agrese, dominance, bránění svého teritoria, nebo rituály prováděné při páření. Pokud je had v ohrožení, reaguje instinktivně a ihned nepřítele bez jakýchkoliv projevů emocí uštkne.

S potřebou udržovat tělesnou teplotu se postupně zvyšoval celkový metabolismus, což vyžadovalo změnu. Z čichových laloků se tedy vyvinuly struktury mezimozku a limbického systému. Právě limbický systém se spojuje se vznikem emocí. Tomuto emočnímu mozku se také říká "tygří mozek". Rčení "netahej tygra za vousy" tedy naráží na to, že tygr se nejprve rozzuří, a až potom zaútočí. Savci však mohou prožívat i další emoce jako strach, smutek, radost, překvapení, či znechucení.

Třetí, nejvyšší systém mozku, je neokortex. Zvýšení podílu objemu mozkové kůry v mozku, zejména v oblasti čelních laloků a prefrontální kortexu, nám umožnilo osvojit si jazyk, plánovat, uvažovat abstraktně a také zpracovávat emoce "racionálním způsobem." K rychlé a nepřesné cestě zpracování emocí přes limbický systém jsme si vytvořili pomalejší a přesnější alternativu. Má to však pro nás vůbec nějakou výhodu?

Prefrontální kůra umožňuje lepší zvládnutí náročných situaci a dokáže eliminovat negativní prožitkové i fyzické složky emocí. Tygr v nás se tedy rozzuří, ale náš neokortex ho dokáže zase zkrotit. Individuální rozdíly jsou i v tom, jak snadno se náš tygr rozzuří. Pokud zpracováváme ohrožující podněty více emočně, pomocí limbického systému, posilujeme v mozku tuto cestu. Pokud naopak využíváme zejména prefrontální kůru, budeme emoce schopni lépe regulovat. Negativní emoce se mohou odrazit do celého života člověka - ve formě fyzických symptomů (psychosomatická onemocnění), zhoršením kognitivních funkcí, problémy ve vztazích, či v sebepojetí. Přestože jsou výzkumy emoční regulace v mozku kvůli velké nákladnosti stále na začátku, zdá se, že farmakoterapie i psychoterapie dokážou mozek ovlivnit: Heller et al. (2013) zjistili, že u pacientů s depresí, kterým se v průběhu 6 měsíců stav nejvíce zlepšil, se také nejvíce zvýšila aktivita prefrontální kůry.

Mozkové laloky se dají posilovat tak, jak se posilují svaly, tedy různým cvičením. Díky obrovské neuroplasticitě můžeme mozek "přeprogramovat" vytvářením nových synapsí (spojení mezi neurony). Prefrontální kortex se prokrvuje a rozvíjí, když zaměřujeme aktivní pozornost na učení, plánování či řešení problémů. Odměnou nám bude kromě rozvoje kognitivních funkcí i schopnost lépe zpracovávat negativní emoce.

Zdroje:

Orel, M., Facová, V. a kol. (2009). Člověk, jeho mozek a svět. Praha: Grada. Nakonečný, M. (2000). Lidské emoce. Praha: Academia. Heller, A.S., Johnstone, T., Peterson, M.J., Kolden. G.G., Kalin, N.H., Davidson, R.J. (2013) Increased Prefrontal Cortex Activity During Negative Emotion Regulation as a Predictor of Depression Symptom Severity Trajectory Over 6 Months. JAMA Psychiatry. 7 0(11): 1181-1189.