Zajímavosti | Mentem.cz

Kategorie Zajímavosti

Demence: novodobý mor 21. století

Neurodegenerativní onemocnění, novější výraz pro demenci, je považováno za nemoc 21. století. Podle statistik Londýnské King's College se jeho celosvětový výskyt každých 20 let zvyšuje téměř dvojnásobně. Zatímco v roce 2015 se jednalo o 47 milionů, odhady na rok 2030 jsou 75 milionů a v roce 2050 dokonce 131 milionů osob postižených demencí. Není se čemu divit - nejrizikovějším faktorem pro vznik demence je totiž vysoký věk. A právě ten se díky zlepšování péče neustále zvyšuje.

Zvyšování výskytu demence se však netýká jen ekonomicky vyspělých zemí. Čím dál více případů se vyskytuje i v rozvojových zemích. Dnes na ně připadá 58 % celkového výskytu demencí, ale v roce 2050 to bude už 68 %. Nejprudší nárůst se očekává v Číně a Indii.

Jak se demence projevuje

Syndrom demence se projevuje poruchami v několika oblastech – v intelektu, paměti, soudnosti a abstraktním myšlení, pozornosti, motivaci nebo náladách. V důsledku tak dochází k poruchám osobnosti a k celkové degradaci osobnosti.

Rozlišují se tři stadia demence – lehká, střední a těžká. V prvním stadiu se začínají projevovat problémy s koordinací těla, postižený se cítí nejistý při chůzi a častěji se přidržuje opory. Také krátkodobá paměť začíná nápadně selhávat.

V druhém stadiu přichází zhoršování dlouhodobé paměti, což znesnadňuje samostatnost postiženého. Ten není schopen vykonávat běžné činnosti, které dříve bez problému ovládal. Zhoršuje se také orientace místem a časem.

Často se pak stává, že nemocný nedokáže najít cestu domů a později se neorientuje ani v domácím prostředí. Vlivem zhoršené schopnosti soustředění pomalu ztrácí zájem o dřívější aktivity a koníčky. Pro neschopnost postihnout to podstatné se často soustředí na okrajový detail na úkor vnímání celku. V prvních dvou stadiích pomáhá i farmakologická léčba podporující kognitivní funkce mozku – tzv. kognitiva.

Ve třetím stadiu nepoznává postižený ani sám sebe v zrcadle, nepoznává svoji rodinu a ani si neuvědomuje, že nějakou má. Není schopen vydržet u jakékoli aktivity bez neustálého přísunu podnětů. Z léků se užívají antidepresiva a medikamenty snižující úzkost.

Demence obvykle přichází ve vysokém věku a vyvíjí se pozvolna v průběhu zhruba pěti let. Ve věkovém rozmezí mezi 75-80 let je riziko vzniku demence okolo 8 %, během dalších pěti let vzrůstá na 16 % a na hranici 90. roku hrozí demence již každému třetímu člověku. Propukne-li demence dříve než v 60 letech, bývá vývoj nemoci podstatně rychlejší – rok až dva. Toto riziko je naštěstí jen okolo 1 %.

Druhy demencí

Nejznámějším druhem demence je Alzheimerova demence. Ta vzniká jako důsledek Alzheimerovy choroby, tedy chronického onemocnění nervové soustavy, při kterém dochází k výraznému úbytku neuronů v mozku. Poprvé byla popsána v roce 1907 Aloisem Alzheimerem. V tehdejší době se jednalo o ojedinělou nemoc.

Dále se demence spojuje s Parkinsonovou nebo Pickovou nemocí. Může ale vzniknout i jako důsledek otravy, metabolických poruch, nádoru mozku nebo pohlavních chorob. Podle statistik jsou rizikovou skupinou ženy nad 65 let, v jejichž rodinné historii se vyskytla Alzheimerova demence, prodělaly úraz hlavy, trpí na vysoký krevní tlak a mají málo duševní a sociální aktivity.

Lze se demenci vyhnout?

Neexistuje žádný lék, který by demenci zcela vyléčil. Je však mnoho způsobů, jak snížit riziko vzniku nemoci nebo zmírnit její průběh, pokud již nastoupila. Nejlepší prevencí je dostatek duševní a sociální aktivity – jak během života, tak ve stáří. Sociální vazby totiž stimulují aktivitu mozkových buněk, což zpomaluje degeneraci neuronů. Nezanedbatelnou prevencí je také učení se novým věcem a procvičování mozku pomocí logických, pozornostních nebo paměťových her, popřípadě skupinových tréninků mozku.

Významnou roli v boji proti demenci hraje také výživa mozku. Důležité je zajistit dostatečný přísun vitaminů (především skupin B, C, D a E), minerálů a zdravých tuků. Dále platí již dobře známá pravidla správné životosprávy – nepřejídat se, nekouřit a nepít alkohol. Tak prokážete svému mozku velkou službu a ten se odvděčí dlouhodobým fungováním.

Vyhlídky tedy nejsou natolik negativní, jak nás straší všemožné vědecké statistiky. Demenci sice nejde zcela předejít, ale správným životním stylem lze významně snížit riziko jejího vzniku a zpomalit její průběh. Úspěch tkví v prevenci a osvětě – i proto si Alzheimerova choroba vysloužila svůj vlastní mezinárodní den, který připadá na 21.9.

Doplňující zdroje:

https://www.alz.co.uk/research/statistics www.alzheimer.cz/alzheimerova-choroba/vyskyt-demence

Neuromarketing, aneb když tvůrci reklam vidí do našeho mozku

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak je možné, že se při reklamách v průběhu filmu ne a ne odtrhnout od obrazovky? Vždyť je to čas, který bychom měli využít k otevření dalších brambůrků nebo skok na toaletu. Místo toho jsme přivrtaní do gauče a hltáme jeden spot za druhým. Tu se smějeme, za okamžik zasněním zvážníme, pak nás přepadne nepředvídatelná chuť na černou bublinkovou limonádu. Možná si říkáte, že to není váš případ, ale ruku na srdce – nestalo se vám to aspoň párkrát v životě?

Poutavost reklam všeho druhu nevězí až tak v talentovaných tvůrcích. Mnohem větší zásluhu na tom má technika, které se říká neuromarketing. Princip je to velmi jednoduchý – za pomoci elektrických přístrojů snímáme všemožné fyziologické projevy spojené se sledováním nějakého podnětu. Na základě jejich rozborů pak posoudíme, jakou má prezentovaný materiál (například reklama) účinnost a kde vězí její slabiny.

První zmínka o spojení neurologie a marketingu padla počátkem 21. století. Nešlo ale o nic jiného, než využití dlouho známých nástrojů pro nové účely. A o které nástroje vlastně jde?

Čím se měří v neuromarketingu

Mezi nejpoužívanější nástroje neuromarketingu patří takzvané neinvazivní metody, tedy takové, které nezasahují do organismu - elektroencefalograf (EEG) a magnetická rezonance (fMRI). EEG sleduje elektrické vzruchy mozku a dokáže zjistit míru klidu a rozčilení. Výhoda EEG tkví v okamžitém rozpoznání stavu mysli, řádově v milisekundách. Magnetická rezonance zase dokáže přesně lokalizovat mozkové oblasti, které se při pohledu na vystavený podnět aktivují. Nejen na povrchu mozku, ale i v jeho centru.

Další technikou je takzvaný eye tracker - malá krabička, která stojí u monitoru a sleduje pohyb očí. Z výsledků můžeme usoudit, zda si člověk vůbec všimne toho důležitého a kolik tomu věnuje pozornosti. A co upoutá lidské oko nejlépe? Obličeje (především ženské) a zvířata.

Osvědčenou metodou je také vyhodnocování mimiky tváře. Přístroje dokáží až pozoruhodně vyhodnotit i ty nejmenší změny – včetně těch vůlí neovladatelných. Takto se zjišťují emoce, jako je radost, překvapení, znechucení, nebo třeba strach.

Pro opravdu důkladný (a nákladný) výzkum reakcí se měří také srdeční rytmus, dýchání nebo kožní galvanická reakce (změny ve vodivosti kůže, které nastávají při emočních výkyvech).

Kde se techniky používají

Nejrozšířenější oblastí, která neuromarketing využívá, je reklama. Jejím cílem je totiž za velmi krátký čas zaujmout pozorovatele a přimět jej ke koupi produktu. A to je čím dál těžší úkol. Proto se tvůrcům televizních spotů a billboardů vyplatí zainvestovat velké sumy do účinné reklamy. Snadno pak zjistí, na čem ulpívá naše oko nejdéle, jak se na prezentaci tváříme nebo jaké barvy či slogany nás zaujmou nejvíce.

Asi nejznámějším příkladem využití neuromarketingu v reklamě je případ Coca-Cola versus Pepsi. Když zkoumané osoby pily z označených kelímků, jejich mozková aktivita naznačovala, že jim více chutná Coca-Cola. Jakmile ale pily z neoznačených kelímků, najednou jejich mozek upřednostňoval Pepsi. Od tohoto výzkumu uběhlo už několik desítek let a stále se potvrzuje, že budování značky (tzv. branding) je nesmírně silným konkurenčním nástrojem.

Zajímavý výsledek přinesl neuromarketingový rozbor produktových cen. Starý dobrý Baťovský trik s cenami 99,90 Kč asi nikoho nepřekvapí. Vědci šli ale ještě dál. Zjišťovali reakci mozku na dvě různé ceny: 100$ a 99.11$. První z nich je snáze zpracovatelná, sebere méně energie a působí na naše emoce. Cena 99.11$ působí naopak na naši racionální stránku a musíme vynaložit mnohem větší úsilí na její pochopení. Jdeme-li do obchodu s cílem koupit si něco pěkného na sebe, hledíme spíše na emocionálně cílenou cenu (tedy celé číslo). Pokud kupujeme nový pracovní notebook, zapojujeme zase racionální obvody mozku a mají na nás nezaokrouhlené ceny mnohem větší vliv.

Na své si neuromarketing přijde i v hudebním odvětví. Například neurovědec Gregory Berns z atlantské univerzity zjistil, že je možné určit, který song bude vévodit hudebním žebříčkům. Zkoumané osoby měly za úkol poslechnout si zatím neznámé písně a při tom jim byla magnetickou rezonancí snímána aktivita mozku. Následně vypovídaly, zda očekávají budoucí úspěch jednotlivých písní v hitparádách. A výsledky? Úspěšnost dokázalo celkem přesně předpovědět jedno malé místo v mozku, tzv. nucleus accumbens. Pokud se při poslechu aktivovalo, čekala píseň zářná budoucnost. Co se týče slovních hodnocení jednotlivých songů, ta se s budoucím úspěchem písní překvapivě vůbec neshodovala.

Neuromarketing využívá čím dál více odvětví – film, potravinářství nebo dokonce architektura. Lze jej zkrátka využít všude, kde se najde dostatečný rozpočet na financování těchto nákladných technik.

S velkým nadšením z praktičnosti neuromarketingu však vyvstává také otázka, nakolik je tato technika etická. Mnozí totiž upozorňují, že tyto triky s lidskými emocemi a rozhodováním mohou účinně zasahovat do našeho podvědomí a lépe ovládat naši vůli. Někteří uvažují i v širším kontextu a pokládají si otázku – nemůže být neuromarketing zneužitelný například na politickou propagandu? Neuromarketingoví specialisté se ale celkem logicky brání tím, že jejich snahou je pouze zefektivnit přenos informace zákazníkovi a tím zabránit zbytečnému vyhazování peněz do neúčinné reklamy. Nakonec, každá mince má dvě strany.

Zdroj:

link.springer.com/article/10.1007/s12115-010-9408-1

Elegance v neurovědách: terapie zrcadlovou krabicí

Terapie bolesti pomocí zrcadlového boxu – který skutečně není ničím než krabicí vybavenou zrcadly – vyčnívá mezi sofistikovanými neurozobrazovacími zařízeními a složitě působícími léky svou jednoduchostí. Přímočaré řešení takzvaných fantomových bolestí, jimiž trpí pacienti po amputacích, ukazuje, že ani ve světě sofistikovaných neurozobrazovacích zařízení nechybí prostor pro elegantní teorie a vynalézavost.

Jakkoli je užitečné si lidské tělo v učebnicích rozdělovat na množství oddělených soustav a součástí, ve skutečnosti funguje jako úzce propojený celek. Ovlivnění jedné části systému se tak může odrazit kdekoli jinde: odsud také pramení například široká škála možných vedlejších nebo nežádoucích účinků léků. Ani končetiny nejsou uzavřené systémy, které by bylo možné jednoduše odejmout – takže po jejich amputaci zůstanou v mozku určitá prázdná místa.

Po amputaci paže člověk přijde o celou větev nervů, které řídily procesy v chybějící končetině a přinášely signály z ruky do mozku – zatímco mozková centra specializovaná na tuto končetinu zůstávají aktivní. Činnost center, které pohyb ruky řídí, lze doložit jednoduchým experimentem: pokud zdravý člověk jednou rukou kreslí kolečka, není zároveň schopný kreslit druhou rukou jiné tvary. A pokud si pacient po amputaci bude představovat, že kreslí kolečka svou amputovanou rukou, výsledek je stejný.

Centrům, která byla zvyklá přijímat signály z nervů v paži, naopak chybí jakékoli vstupy. Protože je mozek propojený a neustále se učí a proměňuje, centra, jimž chybí signály, se často do určité míry propojí s okolními nervy. Totéž se často děje například i u vrozené slepoty. Buňky, jejichž podráždění odpovídá podnětu na prstu ruky, se tak například aktivují i v případě doteku na některém místě obličeje. Člověk tak při doteku na tváři nebo rtu zároveň ucítí stejný dotek třeba na prsteníčku (totéž se může stát i po amputaci penisu; stejně jako u chybějící ruky začnou mozková centra zodpovědná za penis reagovat na stimulaci jiné části těla a pacient tak může prožít i orgasmus – někdy popisovaný jako výrazně silnější než kdy dříve – díky dotykům v jiné části těla).

Po amputaci paže se někdo cítí, jako by ji měl stále zdravou: může s ní třeba („v duchu“) zamávat na pozdrav nebo si s někým potřást rukou. 50-80 % pacientů ji ale vnímá jako ochrnutou nebo zdřevěnělou; ruka se může nacházet v nezdravé pozici a intenzivně bolet nebo brnět, může mít silné křeče, může v ní bodat – a to do té míry, že takový problém zásadně ovlivní celkovou spokojenost pacienta se svým životem. Zdá se, že tyto nepříjemné pocity mohou vyvěrat z pociťované strnulosti ruky nebo ze stavu před amputací: pokud měl člověk ruku ochrnutou nebo v nepohodlné poloze už před amputací, do mozku se nikdy nedostala informace o nápravě – takže v jeho paměti ruka zůstává pokřivená a zdřevěnělá.

Z mnoha pohledů může být taková potíž poměrně těžko řešitelná: bez přítomnosti paže nelze problém odstranit fyzioterapií, lokální anestetika nepomohou a mnohé další prostředky tlumení bolesti také ne, protože působí na přenos signálů o bolesti do mozku – zatímco fantomová bolest má svůj původ přímo v mozku. Jak by bylo možné dosáhnout toho, aby se neexistující ruka uvolnila a přestala bolet?

Základním principem učení a fungování mozku je velmi silné propojování signálů, které přichází zároveň. Nervy tak od dětství propojily pohyb ruky s pohledem na ruku, která se skutečně požadovaným způsobem pohybuje. Profesor neurologie Vilayanur S. Ramachandran se proslavil svým použitím zrcadla: posadit pacienta ke stolu, na němž stálo zrcadlo tak, aby pacient přesně na místě své chybějící amputované paže viděl odraz zdravé končetiny.

Požádal pacienta, aby simultánně pohyboval oběma rukama a jejich pohyby sledoval v zrcadle. Pacient díky vizuálnímu potvrzení, že se neexistující ruka pohybuje, vykonávané pohyby skutečně cítil – a s nimi i úlevu od křečí a bolesti. Kvantitativní studie i kazuistiky ukazují, že se nejednalo o výjimku a zrcadlová terapie může významně zvýšit kvalitu života.

Jakkoli se nejedná o stoprocentně účinnou a zřejmě ani trvalou léčbu a pro definitivní potvrzení budou zapotřebí ještě další výzkumy, zrcadlová krabice se úspěšně užívá. Metaanalýza z roku 2012 její účinnost jasně prokazuje minimálně pro dočasnou úlevu od fantomových bolestí. Zároveň existují i důkazy o její účinnosti například při léčbě chronické bolesti nebo hemiparézy.

Jednou z uchvacujících charakteristik Ramachandranova řešení je spojení poznatků „tradiční“ neurologie, které známe díky stovkám let medicínského výzkumu neurozobrazovacích technologií, ve své podstatě hypnotickým postupem: přichystáním prostoru, z něhož si pacient odnese velmi jednoduchý, ale zato specifický zážitek, který na něj má silný vliv. Společně s levnou a efektivní terapií některých neurologických syndromů bez vedlejších účinků zrcadlový box přináší i ukázku moderní celostní medicíny založené na kombinaci biologického poznání a psychoterapeutických metod.

8 důvodů, proč je svět videoher lákavější než realita

Netřeba zdůrazňovat, že popularita videoher, zejména u mladé generace, je obrovská a neustále stoupá. Pro mnohé „nehráče“ je však záhadou, čím je virtuální svět hry tak atraktivní. V následujícím článku si představíme 8 důvodů, proč se cítíme šťastnější ve hře než ve skutečnosti, jak hry odměňují mozek a jak tyto poznatky využít v reálném životě.

10 miliard $ Hodnota videoherního průmyslu v roce 1990 50 miliard $ Hodnota videoherního průmyslu v roce 2015 8 miliard $ Suma, která se ročně utratí za nákup předmětů, které existují pouze ve videohře 10 000 hodin Čas, který průměrný mladý člověk v hráčské zemi stráví hraním videoher do 21 let 10 800 hodin Čas, který stráví dítě v USA ve škole od 5. třídy do maturity v případě stoprocentní docházky 22 hodin Čas, který stráví hraním průměrný hráč Warcraftu za týden, čili něco jako jeho práce na poloviční úvazek

1. Ve hře se stáváme lepšími

V herním světě jsme nejen úspěšnější ve smyslu, že dokážeme víc, ale i motivovanější udělat něco, co má smysl, inspirování k společné práci. Když se pohybujeme v herním světě, mnoho z nás se stává lepší verzí sebe sama: tou, která dokáže okamžitě pomoci, která vydrží u problému tak dlouho, jak je potřeba, která se zdvihne po neúspěchu a zkusí to znovu. Když nás potká neúspěch ve skutečném životě, často se cítíme spíše úzkostně, deprimovaně, frustrovaně či cynicky.

2. Možnost tvrdě pracovat pro dosáhnutí cíle

Jakožto velmi inteligentní a civilizované bytosti jsme nesmírně motivovaní k řešení problémů a učení. Když hrajeme hru, jsme ve skutečnosti šťastnější, když musíme tvrdě pracovat, než když odpočíváme. Jako lidské bytosti jsme optimalizovaní na náročnou smysluplnou práci a hráči jsou ochotní pracovat neustále, jakmile dostanou vhodnou úlohu. Ve skutečném světě je mnoho lidí bez práce, která by je podobně naplňovala.

3. Epický význam

Ve hrách se můžeme zúčastňovat inspirativních a impozantních misí nebo lidských příběhů planetárních rozměrů. V realitě obvykle řešíme více „pozemské“ a méně atraktivní problémy.

4. Směřování a možnost šplhat vzhůru

Hráči mají obvykle různé typy úloh (krátkodobé i dlouhodobé cíle), na kterých mohou pracovat souběžně. Tím se udrží hráčský zápal. Ve hrách je (oproti realitě) jednoduché vědět, kam směřujeme a čeho chceme dosáhnout. Neustále se zlepšovat po velmi malých kouscích, přičemž vše směřuje ke konkrétnímu cíli, se kterým se ztotožňujeme.

5. Zvládnutelnost a pomoc druhých

Kdykoli vstoupíte to většiny videoher, potkáte množství postav ochotných důvěřovat vám při vaší misi na záchranu světa. Nejde o libovolnou misi, ale o takovou, která přesně zodpovídá vaší dosáhnuté úrovni ve hře. Tím pádem jste schopni ji zvládnout. Nikdy nedostanete úlohu, kterou nemůžete zvládnout, ale úlohu, která je na hranici vašich schopností, takže se musíte velmi snažit. Vždy je něco konkrétního a důležitého, co je třeba udělat. A také kamkoli přijdete, všude jsou stovky lidí připravených s vámi spolupracovat. Ve skutečnosti často musíme čelit úlohám, na které nemáme dostatečné schopnosti, anebo které jsou pro nás příliš lehké.

6. Odměna úsilí a zpětná vazba

Vždy, když něco uděláte, získáte body - i za samotný pokus. Nejste trestáni za chyby, každý kousek úsilí je odměňován trochou zlata, trochou bodů apod. To vše působí jako injekce motivace. Naproti tomu v reálném životě vám za uvaření večeře nikdo 10 bodů nedá. Rovněž je důležitá zpětná vazba. Když se podíváte na některé aktuální globální problémy, je velmi těžké se z nich poučit, pokud není možné spojit akce s důsledky. Znečištění, globální oteplování atd. jsou důsledky vzdálené v čase i prostoru. Pokud dokážete tyto věci lidem namodelovat, poskytnout jim věci, se kterými mohou manipulovat a hrát si a z kterých dostanou zpětnou vazbu, potom mohou najít ponaučení.

7. Element nejistoty

Známá odměna motivuje. Ale co hráče obzvlášť nutí pokračovat, je element nejistoty. Správná úroveň nejistoty (taková, o které si hráč není jistý, zda ji získá, nebo ne, tj. 25%), povzbuzuje mozek. Pokud něco neočekáváme úplně jasně, jsme z toho nadšení. Chceme se vrátit a najít další odměnu. Hry jsou namodelované tak, aby se optimální úroveň nejistoty zachovala – což v realitě není možné.

8. Pevná sociální síť

Existuje množství zajímavých výzkumů o tom, že když si s někým zahrajeme hru, máme ho raději. Dokonce i v případě, že jsme prohráli. Hry vyžadují důvěru, že s námi druhý hráč stráví svůj čas, že bude hrát podle pravidel, bude sledovat stejný cíl a dohraje s námi hru až do konce. Hráči si tak i ve virtuálním světě budují sociální vazby, přičemž v neherní online realitě to tak rychle nejde.

Jak tyto poznatky využít v realitě

Protože videohry se odehrávají ve světě počítačů, existuje obrovské množství dat o herním chování. Čím dál více vědců začíná toto chování analyzovat a vymýšlet využití objevených mechanizmů v reálném životě. Na univerzitě v Bristolu ve Velké Británii začali matematicky modelovat úrovně dopaminu (neurotransmiteru spojeného s učením a odměňováním) v mozku. To znamená možnost předpovídat učení a zvýšený zájem. To by se dalo využít v oblasti vzdělávání tak, že v bodě, kdy je člověk připravený na učení, posilníme nový nervový spoj odměnou. Cíle s postupným odměňováním se využívají i v kognitivně-behaviorální terapii. Využití herních prvků v neherním prostředí se označuje jako gamifikace a má rostoucí popularitu v obchodním sektoru, ale i v motivaci k zdravějšímu životnímu stylu.

„Svět bez ropy“

Jane McGonigal vytvořila v roce 2007 hru „Svět bez ropy“. Jedná se o online hru, kde se snažíte přežít nedostatek ropy. Ve hře je dostatek online obsahu, aby bylo uvěřitelné, že to není jen fikce: žijete svůj skutečný život, jakoby lidem opravdu ropa docházela. Připojíte se do hry, zaregistrujete a udáte bydliště. Následně dostanete videa s aktuálními zprávami, datové zdroje, které vám přesně ukazují, kolik stojí ropa, co není dostupné, jak jsou ovlivněné zásoby potravin, doprava, zda jsou zavřené školy nebo dochází k výtržnostem atd. Hráči mají přijít na to, jak by žili, kdyby to byla skutečnost. Poté jsou požádáni, aby o tom napsali komentář, zaslali videa či fotky. Prvních 1700 hráčů bylo sledováno tři roky. Tím, že byli lidé vtáhnutí do epického dobrodružství „dochází nám ropa“, se z toho stal úžasný a napínavý příběh. Kromě toho si však většina hráčů uchovala návyky, které si v této hře vytvořila. Schopnost her modelovat situace reálného života, odměňovat náš mozek řešením složitých problémů a dělat z nás lepší lidi má velký potenciál a pravděpodobně ho budeme využívat ještě víc.

Zdroje:

www.ted.com/talks/tom_chatfield_7_ways_games_reward_the_brain www.ted.com/talks/jane_mcgonigal_gaming_can_make_a_better_world

5 chyb, které dělá skoro každý. Škodí přitom mozku

Zvyk je železná košile. Ačkoliv víme, že některé zvyky nám škodí, často se jich nedokážeme zbavit. Následující pětice však patří mezi ty úplně nejnebezpečnější – neblaze totiž ovlivňuje kognitivní funkce jako paměť, pozornost, řeč nebo prostorovou orientaci.

1. Příliš mnoho soli

Není to jen cukr, který v posledních letech považujeme za potravinového zabijáka č. 1. I přehnaná konzumace soli má závažná rizika – například zvyšuje krevní tlak. A ten kromě mozkové mrtvice způsobuje také deficit mozkových funkcí.

2. Příliš krátký spánek

Nedostatek spánku je jedním z největších hříchů, kterými trápíme tělo i mysl. Během spánku totiž v organismu probíhají procesy, které připomínají generální úklid. Ten probíhá pouze během spánku, jindy na něj není čas. Mozek třídí zážitky, ukládá je do dlouhodobé paměti a detoxikuje svůj buněčný prostor. Odepíráme-li mozku spánek, vystavujeme jej riziku poničení.

3. Hlučné prostředí

Hlasitá hudba ve sluchátkách, hlučná doprava, plná restaurace. Co to dělá s naším sluchem, tím se zabývaly mnohé vědecké studie. Jedna z nich se zaměřila na vztah mezi nedoslýchavostí a kognitivními funkcemi mozku. Vědci z John Hopkins University zjistili, že lidé s vadami sluchu mají o 30 – 40% vyšší riziko rozvinutí kognitivní poruchy než osoby se zdravým sluchem. Možná je na čase nosit špunty do uší.

4. Přejídání se

Mezi hlavní zásady, jak udržet tělo v kondici, patří střídmá strava. A to platí nejen pro tělo, ale také pro mozek. Dokazuje to například výzkum publikovaný v roce 2012 v časopise Neurology. Skupina 6 000 osob se v průběhu deseti let podrobila dvěma důkladným testům. Výsledek? Kognitivní funkce lidí s nadváhou byly o 22% horší, než u štíhlejších účastníků výzkumu.

5. Osamělost

Překvapivým negativním faktorem je také nedostatek sociálních vazeb. Osamělost nastává v situacích, kdy se nám dostává méně sociálního kontaktu, než po kterém toužíme. Nepříjemné a mnohdy depresivní pocity nejsou jediným negativem takového stavu.

Při osamělosti strádá také náš mozek. Paměť ztrácí pružnost, pozornost i učení se zhoršují.

Vědci z Chicaga zkoumali sociální život osob starších 80 let. Zjistili, že lidé s chudšími společenskými vazbami častěji trpěli kognitivními poruchami.

A nejde jen o množství přátel, které máme. Studie z Michiganu přišla se zjištěním, že naše kognitivní funkce může ovlivnit i způsob, jakým se s lidmi bavíme. Příjemná přátelská konverzace podporuje schopnost mozku řešit složité úkoly. Situace, ve které vedeme konfliktní rozhovor, nám však takovou výhodu nepřináší.

Čas od času je dobré si připomenout, čím naší mysli ubližujeme. A v návaznosti na to sjednat nápravu – třeba tím, že pozveme přátele na střídmou večeři nebo půjdeme spát o půl hodiny dřív než obvykle.

Zdroje:

https://www.sciencedaily.com/releases/2010/10/101028113817.htm

Když mozek zkresluje realitu... bludy, iluze a halucinace

Mezi nejčastější mýty v psychologii patří zaměňování schizofrenie a mnohočetné poruchy osobnosti (rozštěp osobnosti). Oproti vzácné vícečetné poruše se schizofrenie (z řeckého schizein - štěpit a fren - mysl, tedy doslova rozštěp mysli) během života vyskytne u 1% populace. Schizofrenie se může projevovat velmi různorodě. Typicky je něco "navíc" (např. Bludy a halucinace), nebo naopak něco "chybí" (např. Emoční apatie, snížení aktivity, neradostnosť). Diagnóza schizofrenie neznamená, že člověk nemůže žít normální život. Obtíže spojené s tímto onemocněním zachycuje například film "Čistá duše", inspirovaný skutečným příběhem talentovaného matematika Johna Nashe. Se schizofrenií žili i osobnosti jako Vincent van Gogh nebo Isaac Newton.

Blud - když v mysli vznikají zvláštní přesvědčení...

Blud je nepravdivé, nevyvratitelné a chorobně vzniklé přesvědčení. Tato porucha myšlení se často vyskytuje u schizofrenie, ale může být i symptomem jiných onemocnění. Nejčastěji se týká kontrolovanosti, spiknutí, ovládání, ovlivňování, nadpřirozených schopností atd. Blud není (ve vašich očích) "chorobné" přesvědčení kolegy o určité politické tématu. Jedná se skutečně o bizarnosti v důsledku změny rovnováhy hladin chemických látek v mozku.

Blud se často rozvíjí postupně. Začíná nejasným pocitem, že se kolem něco zvláštního děje. Toto bludné ladění se pak krystalizuje v zřejmý blud prostřednictvím "aha-zážitku". Jako příklad uveďme případ 25leté ženy, která začala nejasně tušit, že se kolem ní děje nějaké spiknutí. Nedokázala přesně formulovat, co to je, dokud si nepřečetla v časopise článek o čipování vzácných zvířat. Náhle jí došlo, co se děje (aha-zážitek): tajně ji uspali a do hlavy jí vložili čip, kterým ji nyní sledují, kontrolují, ovládají a vkládají do hlavy myšlenky a slova. Jsou do toho zapojeni i sousedé, kteří si na balkon umístili satelit, aby ji sledovali. Celá organizace je napojena na mezinárodní a meziplanetární síť. Na psychiatrii se tato žena dostala přes chirurgii, kam přišla s žádostí o vyoperování čipu z hlavy (příklad z Orel, Facová & kol., 2009).

Pokud se setkáme s člověkem s bludným přesvědčením, je důležité pamatovat si dvě pravidla:

Blud NEVYMLOUVÁME ("To je blbost, lžeš, tvá matka není mimozemšťanka a nemá v hlavě anténu"). Blud NEPOTVRZUJEME ("Nyní je jasné, proč tvá matka nosí klobouky. Schovává pod nimi anténu! Že mě to nenapadlo dřív..."). To však neznamená, že člověka nevyslyšíme.

Iluze - když svět vnímame zkresleně...

Zatímco blud je poruchou myšlení, u iluzí a halucinací mluvíme o poruchách vnímání. V obou případech vnímá člověk vnější svět zkresleně. Na rozdíl od halucinací vycházejí iluze z reálného objektu, který vnímáme, ale náš mozek ho nepřesně zpracuje. Může se jednat i o projev únavy, úzkosti (dítě jde do sklepa a v každém stínu vidí Bubák), velkého očekávání (někoho vyhlížíme tak dlouho, že ho vidíme v každém člověku) nebo omezenosti našich smyslů (např. Lžička ponořená ve vodě vypadá jako zlomená). Kouzelníci využívají iluze pro svá představení a podléhají jim všichni lidé.

Halucinace - když vnímáme to, co neexistuje...

Halucinace jsou šalebné vjemy, které nejsou založeny na vnímání reálných objektů. Halucinující člověk vidí, slyší a cítí podněty, které ve skutečnosti neexistují. Zajímavé je, že i mozek halucinujícího se chová, jakoby dané podněty opravdu vnímal - aktivují se příslušné centra zraku, sluchu, čichu, chuti atd. Kromě schizofrenie mohou být příznakem intoxikace nebo deliria. U pravých halucinací člověk nedokáže rozeznat, co je skutečné a co není. Pokud něco "vidím, ale vím, že to není skutečné", mluvíme o pseudohalucinaci a nejedná se o patologický jev. Halucinace mohou být velmi nepříjemné a obtěžující (nadávající hlasy, hadi vylézající z otvoru, pach spálené gumy, vkládání cizích myšlenek...), ne vždy to tak však musí být (např. Hlasy, které dlouho dobře radili programátorovi s prací, dokud neprevládly nefunkční bizarnosti). Pro diagnózu schizofrenie musí určité příznaky trvat alespoň měsíc. Je také důležité, aby psychiatr vyloučil jiné možné příčiny (např. Nádor na mozku).

Zajímá vás o fungování mozku a různých psychických poruchách více? Doporučuji velmi čtivě napsanou knihu "Člověk, jeho mozek a svět", která je také hlavním zdrojem tohoto článku: Orel, M., Facová, V. a kol. (2009). Člověk, jeho mozek a svět. Praha: Grada.

Smích: zázračný lék, který dokáže i zabíjet

Smích léčí. Dokáže vyléčit i poměrně závažná onemocnění, pomáhá odbourávat psychické potíže a stres. Alespoň se to o něm tvrdí. Co je na tom ale pravdy?

V roce 2009 provedli kardiologové z léčebného centra Marylandské univerzity v Baltimoru zajímavý výzkum. Vybrali 300 lidí, z nichž první polovina měla někdy problémy se srdcem a druhá polovina byla naprosto zdravá.

Pomocí sofistikovaného výzkumu obě skupiny podrobně testovali a přišli na to, že zdraví lidé se mnohem více a častěji smějí.

„Lidé, kteří brali život vážněji, reagovali na otázky s menší dávkou humoru a obecně se v komických situacích méně smáli, většinou patřili do skupiny těch, co v minulosti měli problémy se srdcem,“ potvrzuje závěry výzkumu doktor Michael Miller, ředitel kardiologického centra Marylandské univerzity.

„Už dávno víme, že pravidelné cvičení, vyhýbání se cigaretám nebo zdravé stravování snižují riziko srdečních potíží. Možná bychom však na tento seznam měli připsat také pravidelný smích,“ dodává Miller.

To, že duševní zdraví má přímý vliv na naše fyzické zdraví, ostatně prokazuje také experiment pittsburské univerzity Carnegie Mellon z roku 1991.

Experiment zkoumal 394 naprosto zdravých jedinců a prokázal, že lidé, kteří snáze propadají psychickému stresu, jsou řádově o desítky procent náchylnější k nachlazení, než lidé psychicky odolní.

Podle dalšího výzkumu smích dokonce pomáhá diabetikům. Lékaři Lee Berk a Stanlety Tan z kalifornské Loma Linda University provedli experiment na skupině 20 vážně nemocných diabetiků, kterou rozdělili na dvě poloviny. Jednu polovinu označili písmenem N (normál) a jednu S (smích).

Zatímco obě skupiny dostávaly standardní léky v souladu s jejich diagnózou, skupina S se dočkala i příjemného bonusu – každý její člen si každý den mohl pustit 30 minut svého oblíbeného humorného seriálu.

Výsledek? Po 12 měsících měli diabetici ze skupiny „smích“ o 26 % více HDL (dobrého) cholesterolu, zatímco „normální“ skupině tento cholesterol vzrostl jenom o 3 %. Naopak hladina nebezpečného C-reaktivního proteinu u skupiny S poklesla o 66 procent, zatímco u skupiny N jen o 26 procent.

To už stojí za to občas se zasmát, co říkáte?

Čím to je?

Každé srdečné zasmání vám prohloubí dech a uvede do klusu srdce, hrudní koš, bránici i plíce. Tato svalová vibrace navíc působí jako masáž na žaludek a střevní trakt, čímž povzbudíte zažívání.

Smích také podporuje produkci endorfinů – tzv. hormonů štěstí. A ty mají protibolestivý účinek – hlavy, zuby nebo svaly díky němu tolik nebolí. Nehledě na to, že endorfiny obecně zlepšují psychický stav.

Profesor a psychiatr William Fry ze Stanforské univerzity už v roce 1971 zjistil, že smích zrychluje srdeční tep, zvyšuje krevní tlak a aktivuje svaly, což pozitivně působí na fyzickou i psychickou schránku lidského těla a navozuje podobně skvělý pocit, jaký zažíváte třeba po sportovním výkonu.

Nemocnice smíchu

Některé světové nemocnice dokonce kvůli pozitivnímu účinku smíchu zaměstnávají profesionální komiky. V nemocnici sv. Josefa v Houstonu (Texas) vyprávějí sestry a lékaři každý den patnáct minut vtipy. Údajně se jim to osvědčilo a pacienti, kteří vtipy poslouchají, se uzdraví v průměru o dva dny dříve, než ostatní.

Na některých dalších klinikách a v nemocnicích mají místnosti, kde jsou pro pacienty k dispozici vtipné knihy, filmy či seriály. Čas od času sem chodí vystupovat klauni a komici. Takovou formu léčby by nejspíš přivítali v každé nemocnici 

Diagnóza: usmála se k smrti

Jakkoliv však smích dokáže léčit, na druhou stranu umí i zabíjet.

Při záchvatu smíchu totiž dochází k velkému napětí v těle a u oslabených částí to může vyvolat závažné problémy. V nejhorších případech se dokonce mohou vytvářet praskliny na srdci, dochází k záchvatu astmatu či inkontinenci – především u žen vyššího věku.

„Známe případ ženy se srdečními problémy, která zemřela po sérii záchvatů smíchu. Ty jí totiž způsobily prasklinu na srdci a jícnu,“ uvádějí jeden z příkladů britští vědci pro deník The Telegraph.

Tento případ ale nic nemění na faktu, že smích skutečně léčí. Pokud se smějete, vypadáte lépe, cítíte se lépe a odbouráváte z těla stres a napětí. Takže doporučení za nás – smějte se, jak jen to jde. Budete se pak cítit lépe.

Psychokineze: výjimečná schopnost nebo rafinovaný podvrh?

Ohnout lžíci, zavřít dveře nebo otevřít okno pouze silou vůle? Pro někoho absolutní sci-fi, pro jiné běžný denní trénink. Pokud ovládáte umění psychokineze, dokážete pohybovat nebo tvarovat předměty, aniž byste se jich museli dotýkat. Naučit se tomuto umění prý přitom dokáže každý…

Stačí se podívat na server YouTube, zadat anglické „psychokinesis“ a vyjedou vám desítky videí, které mají dokazovat schopnost pohybovat předměty pouze myslí. Jejich autoři tvrdí, že k ovládnutí této schopnosti musíte splnit několik základních požadavků:

Perfektně se uvolnit. Zhluboka dýchejte, uvolněte svalové napětí a myslete pouze na věc, se kterou hodláte manipulovat. Procvičit fantazii. Zavřete oči a představujte si různé předměty nebo barvy. Začněte něčím jednodušším – třeba tečkou. Postupem času náročnost předmětů zvyšujte. Snažte se svou představivost vypilovat tak, jako byste danou věc skutečně viděli před očima. Maximálně se soustředit. Dívejte se na jeden bod (třeba obrázek na zdi) a plně se na něj soustřeďte. Zapomeňte na okolí, vnímejte jen sami sebe a obrázek. Svět kolem vás musí přestat existovat. Věřit, že to funguje. Kdo prý k psychokinezi přistupuje skepticky, nikdy ji neovládne. Musíte bezmezně věřit, že funguje. A pak fungovat skutečně bude.

Ani při splnění všech těchto požadavků však nedokážete hned první den silou vůle zavřít dveře. Psychokineze vyžaduje trénink – a nejčastějším startovacím bodem je tzv. PSI-wheel. Jedná se o jehlu kolmo zapíchnutou v gumě nebo kousku plastelíny, na kterou posadíte papírovou stříšku. Následně kolem celého výtvoru položte ruce a snažte se silou vůle stříšku na jehle roztočit. Nejpozději za pár dní se to prý povede každému.

Co na to vědci?

Paranormální jevy kolem sebe vždycky budí pozornost – a přitahují jak fanatické stoupence, tak i skeptické vědce. Zatím však nebylo v žádné odborné studii ani výzkumu prokázáno, že psychokineze skutečně funguje. Že někdo dokáže pohybovat věcmi, aniž by se jich dotýkal.

A příklad zmíněného PSI-wheelu? Ano, většina lidí ho skutečně roztočila, aniž by se špendlíku, podstavce nebo papírku dotkla. Jenže vědecké vysvětlení je prosté – papírek se roztáčí díky jednoduchému fyzikálnímu zákonu: teplému vzduchu stoupajícímu vzhůru. Více vám vysvětlí toto video (s českými titulky).

Takže…?

Nic na světě není černobílé – a o paranormálních jevech to platí dvojnásob. Vědecky vzato je psychokineze nemožná, na druhou stranu její trénink a pilování vám určitě neuškodí. Minimálně se krásně uvolníte, vyplavíte ze sebe stres, naučíte se lépe soustředit a procvičíte fantazii. A možnost pohybování předměty berte jako nadstavbu – jako hru, na jejímž vyústění vlastně ani tak nezáleží.