Přečtěte si náš blog

Půst a jeho vliv na činnost mozku

9. dubna 2019

K jaru neodmyslitelně patří Velikonoce a k nim se váže tradice čtyřicetidenního půstu. Nejsou to však pouze křesťanské svátky, které vybízejí k dočasnému hladovění. Tradici půstů můžeme najít například také v judaismu, nebo islámském Ramadánu. Hladovění tedy může působit jako katalyzátor duchovního růstu. Co však udělá s naším tělem a především lidským mozkem?



Přínosy půstu pro organismus

Půst a mozek

Rozumná míra půstu má blahodárný vliv i na kognitivní funkce mozku, což potvrzují mnohé studie.

Nic se nemá přehánět

Nutno však podotknout, že není půst jako půst. Obvykle se za zdravou míru považují spíše mírnější formy hladovění. Jako například půst v rámci běžného dne, kdy tělu odepřeme stravu na 6-12 hodin a kromě této přestávky se stravujeme běžným (myšleno střídmým a rozumným) způsobem. Půst ale může trvat i podstatně déle, typicky 24 – 72 hodin, přičemž po tuto dobu se pije ideálně pouze čistá voda. Zde platí, že je potřeba tělo na tento půst připravit snižováním příjmu kalorií a po skončení se opět jen pozvolna vracet k normálnímu stravování.

Najdou se samozřejmě také lidé, kteří drží půst o vodě podstatně déle (v rámci týdnů), ale je dobré mít na paměti, že nic se nemá přehánět. Když tělo dává jasný signál, že mu půst nevyhovuje, tak se do něj zkrátka nenutit násilím. Také pokud již trpíte nějakou závažnější nemocí (diabetem či srdečním onemocněním), je vždy nutné poradit se s lékařem.

V každém případě, pokud se na půst cítíte, nezapomeňte pít hodně tekutin a v době mimo půst jíst vyváženou a pestrou stravu. Je také vhodné vyhýbat se v době hladovění těžší fyzické práci. Lepší je být co nejvíce v klidu a relaxovat.

Zdroje:

  přečteno 1483×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Tereza Procházková
Absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. V minulosti působila jako terapeutka EEG biofeedbacku, kde se poprvé seznámila s problematikou trénování mozkových funkcí. Ve spolupráci se sdružením Cerebrum a FN Bohunice se v současnosti věnuje kognitivně rehabilitačnímu tréninku osob po poranění mozku.

Podobné články

Zakrní nám kvůli Googlu mozek?

Moderní technologie hrají v našem životě stále větší a větší roli. Jsme obklopeni počítači, smartphony, tablety... Jaký vliv ale mají tyto nové technologie na naše myšlení? Jsme díky nim chytřejší nebo hloupneme? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá a tato debata se vede téměř pokaždé, když se objeví nějaký nový přístroj či vynález. Už ve starém Řecku protestoval filosof Sókratés proti používání písma a knih. Myslel si totiž, že kvůli nim budou lidé hloupnout, protože když si budou moci všechno přečíst a napsat, nebudou si muset vůbec nic pamatovat. Čas ukázal, že neměl pravdu. Lidé už sice neumí zpaměti odrecitovat celou Odysseu a Iliadu jako za časů Sókrata, ale rozšíření písma vedlo k nebývalému pokroku a nárůstu vzdělanosti. V průběhu staletí se lidé přeli ještě o vlivu knihtisku, psacích strojů, telegrafu a televize. Dnes pak proti sobě stojí zastánci a odpůrci počítačů a internetu. Skutečně nám tedy kvůli Google zakrní mozek nebo je to jinak? Pojďme se teď tedy krátce podívat na zástupce obou táborů.

Na straně odpůrců moderních technologii stojí německý psychiatr a psycholog Manfred Spitzer, který v jednom rozhovoru prohlásil: “Když používáte auto, atrofují vám svaly. Když používáte GPS, atrofuje Vám mozek.” Ve své knize Digitální demence, která vyšla v roce 2014 i u nás, pak uvádí řadu výzkumů, které podle něj potvrzují to, že používání počítačů a mobilních telefonů má na naše kognitivní schopnosti převážně negativní účinky. Spitzer zde popisuje například výsledky výzkumu, který se zaměřil na vliv moderních technologií na paměť a mezilidskou komunikaci. V tomto výzkumu sledovali účastníci společně krátký hraný film. Po jeho shlédnutí si pak z něj měli vybavit co možná nejvíce detailů. Někteří účastníci si na tyto detaily měli vzpomenout sami, aniž by měli možnost diskutovat s ostatními. Další účastníci pak mohli navzájem spolupracovat a tento úkol měli společně prodiskutovat tváří v tvář nebo pomocí internetového chatu. Ukázalo se, že na nejvíce detailů si vzpomněli lidé, kteří diskutovali tváří v tvář.

Spitzer pak dále v této knize poukazuje na výzkumy, podle kterých má multitasking negativní vliv na naši pozornost a zvyšuje naši impulzivitu. Další jím zmiňované výzkumy ukazují, že kvůli snadné dostupnosti informací na internetu mnohem rychleji zapomínáme. Je tomu skutečně tak? Patrně ano, i jiné, nejnovější výzkumy, které Spitzer ve své knize neuvádí, tomu nasvědčují. Například průzkum, který byl proveden v USA v roce 2013, ukázal, že lidé mezi 18-34 lety jsou více zapomnětliví než lidé starší 55 let. Častěji totiž zapomínali například na to, co je dnes za den, kam si dali klíče nebo kde nechali telefon.

Dalším velkým odpůrcem moderních technologií je americký novinář Nicholas Carr, podle kterého mají počítače a internet špatný vliv především na naše čtenářské návyky. Kvůli přívalu informací podle něj čteme stále rychleji, povrchněji a mnohem méně rozumíme psanému textu. Carr o tomto tématu vydal již několik knih, já osobně bych vám však doporučil spíše jeho kratší texty a to především jeho slavný článek Is Google making us stupid?, který vyšel v časopise The Atlantic.

Mezi optimisty, kteří se více zaměřují na pozitivní stránku nových technologií, patří naopak kanadský novinář Clive Thompson, autor knihy Smarter Than You Think: How Technology Is Changing Our Minds for the Better. V této knize se Thompson věnuje tomu, jak vlastně mohou moderní technologie zlepšovat naše myšlení. Poukazuje zde například na to, že kvůli počítačům, mobilům a internetu píšeme dnes mnohem více a častěji než předchozí generace. Právě díky tomu by se měli zlepšovat naše vyjadřovací schopnosti. To potvrzuje například výzkum Andrey Lunsfordové ze Stanfordské univerzity. Ta ve své práci analyzovala eseje studentů vysokých škol, které byly napsány v současnosti a na počátku dvacátého století. Ukázalo se, že v textech dnešních studentů byl přibližně stejný počet gramatických chyb, byly však mnohem delší než texty napsané téměř před sto lety. Kromě délky však došlo i k výraznému posunu ve stylu. Eseje současných studentů byly mnohem propracovanější a obsahovaly více jasných argumentů.

Mezi další zastánce internetu a počítačů patří například psychiatr Garry Small. Ten ve svém výzkumu v roce 2008 zjistil, že při surfování na internetu dochází k vyšší aktivitě mozku než při běžném čtení knih. Ke zvýšení aktivity pak došlo především v těch částech mozku, které jsou zodpovědné za komplexní uvažování a rozhodování. To, že moderní technologie, mohou mít na naše myšlení pozitivní vliv, ukazuje i výzkum psycholožky Betsy Sparrowové. Jeho výsledky naznačují, že díky moderním technologiím si nemusíme pamatovat tolik informací a tím pádem má náš mozek při řešení problémů mnohem větší kapacitu na promýšlení různých postupů a strategií. Díky tomu jsme pak při hledání řešení mnohem více kreativní.

Zakrní nám tedy kvůli Googlu mozek? Těžko říct. Počítače a internet mají stejně jako jiné věci své pro a proti. Jsme díky nim patrně kreativnější při hledání řešení různých problémů a dokážeme díky nim lépe prezentovat svoje myšlenky a postoje. Zároveň jsme však kvůli nim také roztěkanější a impulzivnější. Články a zprávy čteme často rychle, povrchně a pamatujeme si z nich méně informací. Moderní technologie zkrátka mohou být dobrým sluhou, ale špatným pánem, a proto vždy přemýšlejme nad tím, kdy a jak je používáme.

Techniky dechu pro posílení těla i mysli – 2. část

V minulém článku jsme popsali techniku dechu jménem Nadí Šodhana, která redukuje stres, posiluje nervy a pozornost a vyrovnává funkci obou mozkových hemisfér. Tento článek se zaměří na další techniku dechu, která významně prokrvuje mozek a pomáhá jeho kognitivním funkcím, především paměti a pozornosti. Jmenuje se Kapálabháti, což se dá přeložit jako „pročištěná lebka“ nebo také „rozzářená lebka“. Příval krve do mozku je totiž při praktikování Kapálabháti tak silný, že získáte pocit, jako by vám z hlavy prýštily prameny energie.

Co tedy tato technika dechu může přinést:

zásobuje kyslíkem i ty nejzazší buňky našeho těla, vyživuje je a detoxikuje,

obnovuje celý nervový systém,

posiluje mozek a jeho kognitivní funkce: především pozornost, reakční rychlost a paměť,

snižuje ospalost a únavový syndrom, zvyšuje pocit tepla v celém těle

uzdravuje plíce,

posiluje břišní orgány, břišní svaly a zkvalitňuje zažívání,

posiluje tělo i mysl lidí se sedavým stylem života

Vliv na kognici – vědecky potvrzeno

Účinek této techniky byl potvrzen i vědeckou studií uspořádanou v roce 2011 na výzkumném institutu Puducherry v Indii. Probandi mělo za úkol trénovat Kapálabháti 35 minut 3x týdně po dobu 12 týdnů. Výsledky oproti kontrolní skupině byly obdivuhodné. V paměťových testech se probandi zlepšili v průměru o 11%. Reakční rychlost a pozornost se zvedly dokonce o 20%.

Oproti jiným jógovým dechům je Kapálabháti specifický tím, že aktivní je výdech, nikoli nádech (ten se děje samovolně bez našeho úsilí). Zvláštní je také tím, že jde o velmi rychlé a relativně povrchové dýchání. Řadí se tak mezi energizující techniky, které během 5-6 minut nabudí celý organismus. Je pravda, že krev můžeme rozproudit i sportovními aktivitami, ale při nich je kyslík okamžitě spotřebován svaly. Při Kapálabháti ale svaly zůstávají nečinné, takže kyslík může putovat i do ostatních tkání.

Postup cvičení Rozzářené lebky:

Nejprve se pohodlně usaďte do tureckého nebo lotosového sedu. Páteř propněte, hlava je vzpřímená. Kapálabháti je brániční technika dýchání, hrudník i ramena tedy zůstanou nehybná. Na začátku cviku se hruď vypne a po celou dobu cviku zůstávají žebra roztažená.

Soustřeďte svou pozornost na podbřišek. Uvolněte břicho a vnímejte, jak se lehce vyboulí. Uvolněte svaly v obličeji.

Nyní silně stáhněte břišní svaly, což způsobí velmi prudký výdech nosem. Sílu výdechu můžete posoudit podle rozšíření nosního chřípí. Pro lepší zvládnutí techniky výdechu si můžete představit, že se břišní stěnou prudce udeříte do podbřišku.

Hned po výdechu břišní svaly opět uvolněte. Tím dosáhnete pasivního, jemného a tichého nádechu. Chřípí nosu musí zůstat uvolněné. Nádech trvá přibližně 3x déle než výdech.

Tuto sérii provádějte po dobu jedné minuty. Postupně zvyšujte frekvenci výdechů na 60 za minutu. Maximum je pak 120 výdechů za minutu. Za tuto hranici už není doporučováno zacházet, bylo by to na úkor prospěšnosti cvičení. Důležitější než počet výdechů je jejich kvalita, tedy jejich síla.

Nezapomeňte na kapesník

Při dýchání je vždy vhodné mít po ruce kapesník, protože s téměř stoprocentní jistotou ho budete potřebovat hned od začátku. Tím se ale nenechte odradit, protože právě pročištění nosních sliznic je jedním z důležitých cílů této techniky. Dýchat by se mělo tak dlouho, dokud se nos zcela nezprůchodní.

Postupujte po malých krůčcích

Ještě než se do pravidelného provádění Kapálabháti pustíte, měli byste dodržet důležité pravidlo: nic se nemá přehánět. Plíce nejsou na tento energický druh dýchání zvyklé a nárazové cvičení by je mohlo poškodit. Proto začněte pozvolna. Třeba tak, že během prvního týdne provedete denně následující sérii: 10 výdechů a 30 vteřin odpočinku, to celé třikrát za sebou. Každý následující týden přidáte do každé série dalších 10 výdechů. Jakmile se pak dostanete ke hranici 120 výdechů (trvajících 1 minutu), odpočinkové pauzy prodlužte na 1 minutu. Cvik pak bude trvat celkem 6 minut.

Protože jde o velmi energizující techniku dechu, měli by ji s opatrností trénovat lidé s plicními a oběhovými obtížemi, bolestmi hlavy, vysokým krevním tlakem a těhotné ženy. Je vhodné postupovat v doprovodu zkušeného učitele, nebo si o technice alespoň načíst více informací v odborné literatuře. Jednou z možností je kniha André Van Lysebetha, na kterou odkazujeme ve zdrojích tohoto článku.

Zdroje:

André Van Lysebeth, A. (1999), Pránájáma - technika dechu. Praha: Argo. http://www.dok.rwan.sk/Zivotny styl/Andre van Lysebeth - Pranajama.pdf

Iyengar, B. K. S. (2016). Výklad Pránájámy. Brno: Lenka Černá.

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3939514/

Štěstí je v hlavě

Kdo by nechtěl být šťastný. Zvlášť, když se na nás ze všech stran valí desítky zaručených způsobů, jak dosáhnout věčného štěstí. Jenže ono to často nefunguje jako mávnutí kouzelným proutkem. Jako bychom se pořád točili v bludném kruhu, který nemá konce. Téma štěstí se zdá být natolik zapeklitá věc, že se stala nosnou myšlenkou mnoha teorií. V dávné minulosti se jím zabývali filozofové, v posledních dekádách hlavně psychologové a neurovědci. V tomto článku se zaměříme na teorii štěstí, se kterou přišel současný psycholog Dan Gilbert. Nejprve ale dovolte krátkou zmínku o jeho experimentu.

Gilbert položil před zkoumanou osobu šest obrazů Clauda Moneta. Úkolem bylo seřadit díla podle toho, jak se osobě líbí od nejhezčího po nejméně hezký. Následně si zkoumaný mohl vybrat jeden obraz s sebou domů, ale na výběr měl pouze ze dvou obrazů – třetí, nebo čtvrtý z jeho sestavené řady. Podle očekávání si většina vzala třetí obraz, protože se jim líbil více. Po určitém období proběhl úplně stejný experiment s těmi samými probandy i obrazy. Opět bylo úkolem seskládat obrazy podle preference. Tentokrát ale probandi ve většině případů seřadili malby v jiném pořadí, než poprvé. Obraz, který byl původně třetí, se vytáhl na druhé místo. Naopak původně čtvrtý obraz klesl na páté místo. Probandi zkrátka připsali „svému“ obrazu větší hodnotu.

Asi nijak zvlášť zajímavé zjištění, řeknete si. Když ale tým Dana Gilberta provedl zcela stejný experiment u pacientů s vážnými poruchami paměti, získali stejný výsledek. Při druhém setkání se (stejně jako u probandů bez amnézie) posunuly preference obrazů stejným směrem. Teď ale přichází ten háček. V případě osob s poruchami paměti totiž nemohlo hrát roli zapamatování původních preferencí, stejně tak zapamatování výběru třetího obrazu a už vůbec ne jeho „vlastnictví“. Jak si tuto zvláštnost vyložit? Výzkumníci vysvětlili jev tím, že v mozku došlo ke skutečné změně estetické a citové reakce na onen vybraný (třetí) obraz. Jeho vynesení na druhou příčku má tedy čistě estetickou příčinu, nikoli vlastnickou.

Této myšlence se Dan Gilbert věnoval dále a založil na ní svoji teorii přirozeného a vytvořeného štěstí. Stručně by se rozdíl mezi těmito formami štěstí mohl vysvětlit takto: přirozené štěstí přichází, když získáme něco, o co usilujeme, zatímco vytvořené štěstí vzniká tehdy, když se nám nedostává toho, po čem toužíme. Je to tedy jakýsi obranný mechanismus neboli imunitní systém naší psychiky.

Představte si dva příběhy. V tom prvním je výherce sta milionů korun, v tom druhém je paraplegik odkázaný na život s vozíčkem. Který z těchto dvou lidí je šťastnější? Výzkumy ukazují, že po roce od obou událostí je míra osobního štěstí přibližně stejná. Není třeba jít až k extrémům. I malé každodenní události, jako selhání u zkoušky, neúspěšný pohovor nebo rozchod s partnerem, můžou vyústit ve vytvořené štěstí. Samozřejmě ne ihned, ale až po určité době. Může se zdát, že jde jen o jakési „sebechlácholení“. Dan Gilbert však nepovažuje vytvořené štěstí za méně hodnotné, než to přirozené.

Jako příklad uvádí jeden z typických justičních omylů – jistý Morees Bickham strávil polovinu svého života ve vězení za zločin, který nespáchal. Když mu na základě testů DNA potvrdili nevinu, bylo mu už 78 let. Jako první asi každému přijde na mysl hrůza a lítost. Morees však na tuto událost reagoval se slovy: „Ani na okamžik toho nelituji. Byla to úžasná zkušenost.“ Dalším příkladem je kdysi velmi vlivný americký politik, který ze dne na den přišel o všechno. Vaz mu zlomil skandál s nelegálně uzavřeným obchodem ohledně jeho nové knihy. Nějakou dobu se z toho vzpamatovával a po letech řekl: „Cítím se o tolik líp fyzicky, finančně, emocionálně, mentálně a skoro ve všech dalších ohledech.“ Přesně takto podle Dana Gilberta funguje vytvořené štěstí.

Na závěr slova filozofa Thomase Browna z roku 1642: „Jsem nejšťastnější člověk na světě. Mám v sobě nástroj, který umí změnit chudobu na bohatství, utrpení na prosperitu. Jsem nezranitelnější než Achilles. Osud nemá vůbec šanci mne ranit.“

Zdroje:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/690806

https://www.ted.com/talks/dan_gilbert_asks_why_are_we_happy/transcript

Jak (ne)spolehlivé jsou naše vzpomínky?

Psali jste si někdy deník? A zkoušeli jste se k němu vrátit o pár let později? Může vás překvapit, jak moc se vaše vzpomínky liší od toho, co jste si tehdy za čerstva zaznamenali. Něco jste upozadili, něco zveličili a něco úplně zapomněli. Navíc jste tato „bílá místa“ v paměti zřejmě zaplnili tím, co se vám jevilo jako pravděpodobné nebo smysluplné. Naše paměť nám o sobě vypráví příběh: o tom, kým jsme a čím jsme prošli. A tak na svou minulost nahlížíme optikou dneška a volné konce svazujeme do úhledných uzlíčků konzistence. Chceme si o svých blízkých pamatovat jen to dobré a zapomínáme to, co by se našim současným pocitům, přáním a potřebám příčilo.

Přitom si výborně vybavujeme i drobné detaily našeho života ve chvílích, kdy došlo k něčemu šokujícímu, emotivnímu nebo významnému. S jakými pocity jste odcházeli od maturity? Od koho jste se dozvěděli, že zemřela princezna Diana? A odkud jste sledovali tragický pád newyorských dvojčat?

Nakonec je ale také možné, že z paměti vylovíte i něco, co se vůbec nestalo. Sugestivní otázky, naléhání nebo opakování zavádějících informací může způsobit, že se z neprůhledné mlhy vaší paměti začnou vynořovat jasnější obrazy. Pokud už po tisící slyšíte, jak jste se v dětství na výletě ztratili a strýc vás nakonec našel ve společnosti úplně cizích lidí nebo jak se pod vámi na zamrzlém jezeře probořil led a podchlazeného vás nesli domů, můžete mít pocit, že si pád do ledové vody nebo cestu po vlastní ose skutečně vybavujete, i kdyby šlo ve skutečnosti o vašeho sourozence nebo o úplně smyšlený příběh. Strýc nemusí chtít rodičům přiznat, že to byl ve skutečnosti on, kdo se poněkud zapomněl a svěřil vás na hlídání obyvatelům vedlejší chatky, a voilà, falešná vzpomínka je na světě. Jindy se zase něco pokazí, auto uprostřed cesty skolí neznámá porucha nebo selže lidský faktor, a vy podlehnete dojmu, že už když jste do něj nastupovali, tušili jste, že se něco stane. „Já jsem od začátku věděl, že to takhle skončí,“ říkají zklamaní fanoušci při pohledu na výsledek sportovního utkání nebo zoufalí milenci, jejichž bývalá polovička si zrovna balí kufry. Ale zkuste se jich zeptat na začátku.

Máme tedy přehodnotit důvěru ve své vzpomínky a smířit se s tím, že to, co nám ukazují, není to, co se skutečně stalo? Pokud ale nemůžeme věřit své minulosti, co o sobě vlastně víme? Nepohltily by nakonec celou naši existenci pochybnosti? Ale to bychom zašli příliš daleko. Konec konců vám už asi nikdo nedokáže, že si svůj výlet nebo sevření ledové vody skutečně nepamatujete, třeba z jiného životního období. A snad vás uklidní, že i zapomínání má zřejmě svůj smysl. Představte si, jak zahlcená a neustále zaměstnaná by naše mysl byla, kdybychom si pamatovali i nejmenší detaily každého dne. Zapomínání je milosrdné. Záplava vzpomínek, zvlášť těch nepříjemných, provázející každý náš krok, by nám mohla viset na krku jako závaží a ztěžovat pohyb dopředu. Je ale na místě připustit si, že naše vzpomínky zachycují minulost podobně nepřesně jako fotografie, které stylizujeme, zdobíme a řadíme do alb, abychom minulost zaznamenali.

Zdroje:

Barnier, A.J., Hung, L., & Conway, M.A. (2004). Retrieval-induced forgetting of emotional and unemotional autobiographical memories. Cognition and Emotion, 18 (4), 457–477. Fischhoff, B. & Beyth, R. (1975). „I knew it would happen" - Remembered probabilities of once-future things. Organizational Behavior and Human Performance, 13, 1-16. Halford, W.K., Keefer, E., & Osgarby, S.M. (2002). “How Has the Week Been for You Two?” Relationship Satisfaction and Hindsight Memory Biases in Couples’ Reports of Relationship Events. Cognitive Therapy and Research, 26 (6), 759-773. Kizilöz, B.K. & Tekcan, A.I. (2013). Canonical categories in flashbulb memories. Applied Cognitive Psychology, 27(3), 352–359. Loftus, E.F., Coan, J.A., & Pickrell, J.E. (2014). Manufacturing false memories using bits of reality. In L. M. Reder, Implicit memory and metacognition (s. 195–220). New York: Psychology Press. Loftus, E.F. & Pickrell, J.E. (1995). The formation of false memories. Psychiatric Annals, 25, 720-725. Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.