Přečtěte si náš blog

Alexithymie - když člověk nemluví jazykem emocí

7. října 2016

Alexithymie (z řečtiny a- lexi- thymia, čili žádná slova pro pocity) je vlastnost, kterou má v mírné, střední nebo silné podobě asi 8% mužů a 2% žen (Blanchard, Arena & Pullmeyer, 1981). Projevuje se obtížemi v rozeznávání a vyjadřování jednotlivých emocí. Podle Bermonda (2007) má alexithymie dvě dimenze: kognitivní, na které člověk bojuje s určováním, porozuměním a pojmenováním pocitů ("myslící" část emočního prožitku) a afektivní, která zahrnuje potíže s reakcí, vyjadřováním, cítěním a představováním ("prožitková" část emočního prožitku). Mezi další příznaky alexithymie patří:

Alexithymie není považována za poruchu samu o sobě, je však často spojena s různými psychickými poruchami, od autismu, deprese, schizofrenie, až po poruchy příjmu potravy a závislosti. Naproti chudobnosti emočního světa mívají lidé s alexithymií bohaté prožitky ve svém těle. Chybějící emoce mohou proces psychoterapie dělat těžším. Zde jsou dva příklady pacientů, u kterých lékař či terapeut pozoroval alexithymii (Lumley, Neely & Burger, 2007):

Pan A., 50-letý obézní muž s hypertenzí, dostal v čekárně u obvodního lékaře netypický panický záchvat. Zdálo se mu, že se stěny kolem uzavírají a hlasy se mění na bzukot. Psychoterapeutovi tvrdí, že při tom necítil strach ani obavy, neměl žádné obrazy spojené s událostí a ani netušil, co záchvat spustilo. Pan A je vysokoškolsky vzdělaný, ženatý, ale má jen málo blízkých přátel, je orientovaný na detaily a těžko si představuje svět z perspektivy druhých lidí. Kromě mírné podrážděnosti vyjadřuje velmi málo emocí a na svůj psychický život má minimální náhled. Jako spouštěče svých stavů vidí spíše vnější okolnosti (počasí, práce, manželka, strava atd.) než vnitřní zážitky. V psychoterapii si pečlivě dělá zápisky, ale rozpravy o pocitech mu přijdou vzdálené a nudné.

Paní B, 45-letá žena, přišla k lékaři pro chronickou bolest, únavový syndrom, a další zdravotní problémy včetně deprese. Během psychoterapie se odkrývají různá emoční témata (např. tvrdé tresty v dětství) a na tváři paní B jsou vidět silné pocity - především smutek, hanba a strach - ale nedokáže pojmenovat své emoce a přiřadit je ke vzpomínkám a zážitkům. Obzvláště těžce identifikuje hněv. Když jí negativní emoce naberou na síle, typicky přesměruje pozornost na tělo a hovoří pouze o tělesné bolesti bez zmínky o té psychické. Zajímavé však je, že paní B se ráda věnuje pocitům druhých a dokáže je dobře rozpoznávat. I to v terapii pomůže k tomu, aby se paní B přiblížila svému vnitřnímu světu, naučila se vyjadřovat hněv, a tím i zmírnila chronické bolesti a dysfunkce.

Pokud jste v popisu alexithymie našli někoho blízkého, je dobré si uvědomit, že nepochopené signály, chladné reakce nebo nedostatky ve vyjadřování pozitivních emocí mají neurobiologický a psychologický původ. V komunikaci zkuste vysvětlovat své potřeby přímo: „Jsem dnes unavená, nechce se mi vařit. Pojďme dnes na večeři ven." Nebo jim pomozte označit pocity: „Vypadáš naštvaně. Trápí tě něco?" Či pojmenovat možné stresory, které víří pod povrchem: „Blíží se maturity, máš z toho strach?". Uvědomění, že váš blízký nemusí vnímat emoce stejně, jako vy, je užitečné při řešení konfliktů a nedorozumění.

Ačkoliv koncept alexithymie pojmenoval psychoterapeut Peter Sifneos již v roce 1973, stále není jasné, jak vzniká. Jedná se o stabilní rys osobnosti? Nebo "odříznutí" od emocí v důsledku minulých traumatických zážitků? Je alexithymie dědičná a dá se ovlivnit výchovou? A je protikladem alexithymie emoční inteligence? Některé výzkumy naznačují, že schopnost uvědomovat si a rozumět pocitům se dá rozvíjet. Zde je pár příkladů, jak na to:

  1. Psaní deníku: vyjadřování se psaním může být dobrým tréninkem schopnosti uvědomovat si emoce (Paes, Velasco & Gonzalez, 1999). Obecně se doporučuje psát deník každý den. Důležité je zkusit zahrnout více než věcný popis událostí dne, například pozorování o tom, co se děje ve mně a v mém okolí.
  2. Čtení povídek a románů: právě zde najdete bohaté popisy myšlenek, pocitů a zážitků. Díky nim se můžete naučit vyjadřovat emoce různými jazykovými formulacemi a lépe porozumět myšlenkovým pochodům druhých lidí (Kidd & Castano, 2013).
  3. Umělecké aktivity: divadlo, tanec, malování či terapie zaměřená na práci s tělem. Podle výzkumu (Levy, 1995) pomáhají tyto činnosti lidem s alexithymií rozpoznávat pocity a "vytahovat je na povrch".
  4. Psychoterapie: některé druhy psychoterapie (např. Kognitivně-behaviorální terapie zaměřená na všímavost) vás naučí, jak být vnímavější ke svým emočním stavům a jak identifikovat emoce druhých (Kennedy & Franklin, 2012). Skupinová psychoterapie zase pomocí interakcí s druhými prohlubuje schopnost emočního kontaktu s druhými (Beresnevaite, 2000).
  5. Relaxační techniky a hypnóza: Zatímco většina psychoterapií používá vyprávění jako cestu ke zmírnění alexithymických příznaků, hypnóza a relaxace používají cestu řízené imaginace a mentalizace na zvýšení emočního porozumění (Gay, Hania & Luminet, 2008). V jednodušší podobě se stačí věnovat veškerým aktivitám na rozvoj fantazie a představivosti.

Zdroje:

  přečteno 39806×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Kristína Medalová
Absolventka jednooborové psychologie na FF UPOL v Olomouci. V současnosti pokračuje ve svých studiích na Université de Fribourg ve Švýcarsku, kde se specializuje na klinickou psychologii a psychologii zdraví. Zajímá se zejména o aplikaci výzkumu kognitivních a afektivních neurověd do každodenního života. O popularizaci psychologie se snaží také prostřednictvím vzdělávacích workshopů pro širokou veřejnost.

Podobné články

Paměť a emoce

Nikdo z nás nemůže popřít, že v našem životě hrají emoce důležitou úlohu. Lidé nejsou chladně kalkulující stroje a přestože se někdy snažíme chovat co nejvíce racionálně, naše city a pocity budou mít na naše chování a rozhodování stále určitý vliv. Proto se v tomto článku krátce zaměřím na to, jak působí emoce na naši paměť.

V této oblasti byla provedena celá řada nejrůznějších výzkumů. Psychologové se například snažili zjistit, jakou roli hraje naše nálada ve chvíli, když si máme něco zapamatovat, a ve chvíli, když si máme naopak něco z paměti vybavit. Ukázalo se, že člověk si na věci dokáže lépe vzpomenout ve chvíli, kdy má stejnou náladu jako v okamžiku, kdy si je měl zapamatovat. Pokud se tedy například učíme nová anglická slovíčka a zrovna se cítíme pod psa, lépe si tato slovíčka vybavíme ve chvíli, kdy budeme opět podobně smutní. Ze stejného důvodu si například ve chvíli, kdy se nám všechno daří a máme dobrou náladu, lépe vzpomeneme na pozitivní události, které nás v životě potkaly.

Na paměť ale nemá vliv jen naše momentální nálada, ale i emoční náboj informací, které se snažíme zapamatovat. Právě věci a události, které mají silný emoční náboj, si pamatujeme lépe než věci, které v nás nevzbuzují téměř žádné emoce. Výzkumy, které prováděla psycholožka Matherová a Carstensenová se svým týmem (2005), pak naznačují, že mladší lidé si lépe pamatují negativní podněty a starší lidé si naopak lépe pamatují podněty pozitivní. V jednom ze svých experimentů například promítaly mladším a starším participantům sadu pozitivních, negativních a neutrálních obrázků. Všichni účastníci si lépe pamatovali emočně nabité obrázky, mladší lidé si však lépe vzpomněli na negativní obrázky a senioři naopak na ty pozitivní.

Emoce však nemají na paměť pouze pozitivní vliv, ale mohou ji i značně zkreslit. Předchozí výzkumy totiž ukázaly, že pokud v nějaké chvíli prožíváme silné emoce, často se zaměřujeme na detaily. Díky emocím si tedy zapamatujeme více detailů z dané události, kvůli přílišnému zaměření na tyto detaily si však hůře zapamatujeme věci, které jsou mimo centrum naší pozornosti. Pokud bychom byli například svědky přepadení a jeden z pachatelů by měl v ruce pistoli, naše pozornost se bude soustředit právě na ni. Při policejním výslechu bychom pak byli schopni detailně popsat danou zbraň a možná i muže, který ji držel. Zároveň bychom si ale asi nebyli vůbec schopni vybavit, jak vypadali pachatelovi komplici, ani jakým autem odjeli. Pokud bychom v dané chvíli neprožívali tak silné emoce, byli bychom schopni si tyto informace lépe zapamatovat a vybavit, protože by v dané chvíli nedošlo k takovému zúžení naší pozornosti.

To, jak mohou emoce zkreslit naši paměť zjišťovala v roce 2015 ve svém výzkumu například i psycholožka Julie Earlesová. Vědci v tomto experimentu promítali lidem sérii různých videí. V každém videu zahráli herci nějakou krátkou scénku, která byla buď pozitivní, negativní nebo neutrální. Po týdnu pak výzkumníci promítli účastníkům novou sadu videí. Část z těchto videí viděli účastníci již před týdnem, část tvořili zcela nové scénky a poslední část pak tvořili scénky, které byly podobné těm, které účastníci sledovali před týdnem, ale tentokrát byly zahrány jinými herci. Úkolem účastníků pak bylo určit, zda viděli dělat daného herce stejnou činnost i před týdnem. Ukázalo se, že lidé si u pozitivních a negativních scének častěji než u neutrálních vzpomněli, že je již před týdnem viděli. Zároveň se však u těchto scének častěji než u neutrálních spletli v tom, který herec v nich hrál. Silné emoce tedy vedli k tomu, že si účastníci lépe zapamatovali danou činnost, hůře si však zapamatovali, kdo tuto činnost prováděl.

Závěrem tedy můžu říci, že vztah mezi pamětí a emocemi je značně spletitý. V něčem nám mohou emoce značně pomoci, v něčem naopak uškodit. Lépe si díky nim zapamatujeme detaily z nějaké události, ale hůře si pak kvůli nim můžeme poskládat celkový obrázek o dané události.

Jak odhalit lháře? ...a jde to vůbec?

Odhady vědců říkají, že většina z nás každý den zalže deset až stokrát! Od nevinných malých lží (tzv. White lies - bílé lži), jako když odpovídáme na otázku "Jak se máš?" občasným neupřímný "Výborně", až po zásadní komplikované lži, kterými se snažíme zastřít skutečnost, či dokonce oklamat sami sebe.

Už mnohokrát se psalo o tom, jak odhalit lháře, většina takových "návodů" však nebyla postavena na výzkumných základech. To se změnilo výzkumem doktora Paula Ekmana, který zasvětil svůj život zkoumání emocí, odlišností ve výrazech v obličeji při prožívání emocí napříč různými kulturami a v neposlední řadě odhalování fundamentálních znaků lži v obličeji.

Jeho výzkum naváží na evolučního biologa Charlese Darwina, který tvrdil, že výrazy emocí jsou univerzálně napříč kulturami. Ekman vycestoval do Papua Nové Guineji, kde životem mezi domorodci zjistit právě tuto univerzálnost (Ekman, 2003). Na základě svých zjištění a porovnávání různých kultur sestavil seznam základních emocí, tedy strach, hněv, radost, znechucen, smutek a překvapení. Tyto základní emoce jsou stejným způsobem detekovatelné v tvářích lidí celého světa. Ekman nejen definoval svalové skupiny, které doprovázejí každý z výrazů, popsal taky takzvané mikro výrazy, které představují charakteristickou, nevědomou aktivitu svalů na obličeji, která prozrazuje skutečně prožívané emoce a jen velmi málo lidí se dokáže naučit tuto svalovou aktivitu ovládat (Ekman, 1992).

Právě zmíněné mikro výrazy považuje Ekman za spolehlivý zdroj informací o lži, či pravdě. Pokud víme, co máme ve výrazů tváře hledat, dokážeme spolehlivě určit, jaké emoce náš oponent prožívá, a tak odhalit, zda to, co nám říká, je pravda.

Odhalit mikro výrazy a správně je definovat a interpretovat není snadné. Vyžaduje to roky tréninku, který ale zájemci mají možnost podstoupit Prostřednictvím Ekman Group, společnosti založené Paulem Ekman. Ekman Group spolupracuje s FBI, CIA a různými dalšími agenturami při odhalování lží a nabízí online trénink detekce mikro výrazů.

Z Ekmanova výzkumu vyplývá, že odhalení lháře není vůbec tak jednoduché, jak nám často říkají populární vědecké články. Nestačí obyčejná všímavost, potřebujeme k tomu dlouhodobý trénink. Ačkoliv ne všichni odborníci jsou zastánci mikro výrazů jako spolehlivého nástroje odhalování lži, je na místě na závěr říci, že je to zatím jediná vědecky podložená a momentálně asi nejspolehlivější metoda k odhalování lží.

Zdroje:

Ekman, P. (1992). Telling lies. New York-London: W W - NORTON & COMPANY Ekman, P. (2003). Darwin, Deception, and Facial Expression. ANNALS NEW YORK ACADEMY OF SCIENCES 1000, 205–221.

Umělá inteligence - Může se počítač vyrovnat lidskému mozku?

Vznik kognitivní psychologie v 60. letech byl do velké míry podnícen pokroky v rozvoji počítačů. "Počítačová metafora" poukazovala na podobnost fungování poznávacích procesů u počítačů a lidského mozku. Dnes se zdůrazňují spíše jejich odlišnosti: mozek a počítače fungují na rozdílných principech, stejně jako nelze srovnávat letadla s ptačími křídly. Vědci však neustále pracují na vývoji umělé inteligence, tedy inteligentního chování produkovaného počítači či počítačovými softwary.

Umělá inteligence - kde je hranice mezi robotem a člověkem?

Pokud by lidský pozorovatel nedokázal rozeznat, zda komunikuje s člověkem, nebo robotem, můžeme hovořit o umělé inteligenci. Tak přemýšlel v roce 1950 britský matematik Alan Turing. Aby svou teorii aplikoval v praxi, vyvinul Turingův test: vyšetřovatel si píše se dvěma osobami - jednou z nich je živý člověk, druhou počítač - a pokouší se určit, kdo je kdo. Cílem počítače je vystupovat jako člověk. Pokud by se mu podařilo vyšetřovatele zmást alespoň na třetinu času v průběhu 5 - minutové konverzace, prošel by Turingovým testem. V roce 2014 se na webu BBC objevila zpráva, že program "Eugene Goostman" (imaginární 13-letý ukrajinský chlapec) testem prošel. Mnozí experti však experiment zpochybňují.

Proč v některých oblastech umělá inteligence vítězí nad lidskou?

Procesy evoluce se v mozku rozvinuly ty schopnosti, které jsou důležité pro přežití. Jednou z nejvýznamnějších je připravenost pružně reagovat na okolní prostředí. Schopnost počítačů provádět nesčetné repetitivní operace, zda shromažďovat miliardy statistických dat, je pro přežití člověka oproti jiným funkcím nepodstatná, a tak se u něj nerozvinula.

V kterých oblastech se umělá inteligence snaží přiblížit člověku?

Získávání a zpracovávání informací

Člověk získává prostřednictvím smyslových vjemů obrovské množství nových informací. Už jako děti se naučíme rozeznávat, co vidíme na obrázku, co slyšíme. Jsme schopni "dekódovat" text psaný rukou. V této oblasti udělaly i počítače velký pokrok: v roce 2012 ukázal tým Googlu počítači miliony obrázků. Počítač se analyzováním obrovského množství dat naučil objekty rozeznávat a kategorizovat. Facebook v roce 2014 přišel s algoritmem DeepFace, který dokáže rozeznat lidskou tvář v 97% případů. Novější generace iPhonů mají Siri - inteligentní osobní asistentku, která umí rozpoznávat hlas, vyhledat informace, které potřebujete a řešit řadu dalších úkolů. Pro počítače je však zatím těžké určit, co ze záplavy informací, které vyhledá, je důležité a jaké závěry z toho vyplývají (např. Psaní reportáží, výzkum).

Řešení nestrukturovaných problémů

Počítač řeší problémy pomocí schopností, které do něj "vloží" lidští programátoři. To je možné, pokud jsou problémy jasně vymezeny a existují určitá pravidla či postupy, jak je řešit. Těžší je to v případě, že se jedná o problém nepředvídatelný. Schopnost člověka řešit problémy je rozvinutá i díky schopnosti využívat kontext. Lidský mozek má, na rozdíl od počítače, autobiografickou paměť, která obsahuje naše poznatky, vztahy, vzpomínky a zážitky. Ty nám umožňují "domyslet si" smysl v nejednoznačných situacích. Pokud si například přečteme větu s mnohovýznamovým slovem, podle kontextu si dokážeme odvodit správný význam slova. U počítačů je tato schopnost ve vývoji.

Nerutinní manuální práce, pohyb v prostoru

Provádění komplexních úkolů v 3-D prostoru (úklid, vaření, řízení auta, až po dělání manikúry) vyžaduje souhru několika mozkových center. Tyto úkoly, které se člověk naučí poměrně jednoduše, jsou stále pro stroje velkou výzvou. Např. robot v přeplněném supermarketu se nedokáže nakupujícím vyhýbat dostatečně rychle. Zdá se, že roboty ještě nějaký čas nebudou konkurovat lidským fotbalovým hráčům. Co se však týče řízení, Google neustále dělá pokroky ve vývoji samořídicího auta.

"Lidskost"

Být vřelý, empatický, rozesmát druhé je něco, co lidé stále dělají lépe než roboti. Naše lidskost je dána tím, že máme emoce a potřeby. Dnes již existují stroje, které dokáží emoce podle postavení svalů v obličeji dekódovat a také jejich vyjadřovat, je to však pouze mechanismus. Dalšími aspekty lidskosti jsou intuice, kreativita, selský rozum, péče o druhých, empatie. Otázkou je, zda mohou být roboty "lidské", dokud nemají vědomí, a tak i pocity a potřeby.

Vědomí

Fenomén vědomí je stále nezodpovězenou otázkou nejen u robotů, ale i u člověka. Někteří vědci si myslí, že základem pro vědomí je "mentální život". Aby robot mohl vést mentální život, musel by být schopen pracovat se smyslovými vjemy (např. představa psa) i v jejich nepřítomnosti. Vědomí je asi největší výzvou umělé inteligence.

Americký filozof John Searle vysvětluje, že počítače pracují se symboly, ale nerozumí jejich významu. Pokud by někdo chtěl komunikovat s počítačem čínsky, předloží mu čínské znaky, počítač je ve svém programu zpracuje a odpoví opět v čínských znacích. Tato osoba by si mohla myslet, že počítač je myslící bytost. Ve skutečnosti ale pouze pracuje se znaky způsobem, který ho někdo naučil. Vůbec netuší, co je obsahem konverzace. Zatímco tedy počítač neporozumí operacím, které provádí, nemůže se srovnávat s člověkem.

Vývoji nových technologií v oblasti umělé inteligence se intenzivně věnují firmy jako Google, Facebook, Amazon či Baidu. Mnoho lidí má strach, že umělá inteligence dospěje až k tomu, že stroje budou samostatně myslet, jednat a ovládnou lidstvo. Zatím se však jeví jako opodstatněnější obava, že nás inteligentní stroje nahradí i na našich kvalifikovaných pracovních pozicích. Zájemcům o hlubší porozumění problematice doporučuji přečíst si odkazy uvedené níže.

Zdroje:

http://www.economist.com/news/briefing/21650526-artificial-intelligence-scares-peopleexcessively-so-rise-machines http://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark-civilizace/25.5.2013/ https://www.ted.com/talks/john_searle_our_shared_condition_consciousness

Dvě cesty zpracování emocí v mozku

Umíte si představit, že byste žili bez emocí? Evoluční psychologové považují emoce za klíčový nástroj, který pomohl lidem přežít. Když pravěký člověk potkal nebezpečné zvíře, pocítil strach, jeho tělo spustilo poplach a zahájilo stresovou reakci: "bojuj nebo uteč!". Zachránil se díky tomu, že reakce v mozku byla velmi rychlá. Emoce nás informují o tom, co je příjemné, nechutné, nebo nebezpečné. Učí nás tak, které situace vyhledávat a kterým situacím se vyhýbat.

Podněty, které nás ohrožují v dnešním životě, často vnímáme jako nepříjemné, ale jen výjimečně ohrožují naše přežití. Naše tělo však může například na dopravní zácpu reagovat úplně stejně, jako pravěký člověk na nebezpečné zvíře. Vyplavení stresových hormonů v této situaci nám již dnes neslouží k přežití tak, jako kdysi. Proto musíme na regulaci emocí používat i jiné mechanismy.

Stalo se vám někdy, že jste se procházeli po zahradě a náhle jste odskočili v domnění, že jste uviděli hada? Srdce vám začalo prudce bít, po těle proběhla husí kůže a pocítili jste nával energie? Vzápětí jste si však uvědomili, že "had" je pouze zahradní hadice, která se zaleskla na slunci? Tato situace dobře ilustruje dvě cesty zpracování emocí, které v mozku máme: jednu rychlou, nepřesnou a emoční, druhou pomalou, přesnou a racionální. Jak to vlastně funguje?

Americký neurovědec Paul MacLean ve své teorií "trojjediného mozku" tvrdí, že v lidském mozku jsou ve skutečnosti tři mozky, které se vyvinuly v procesu evoluce. Nejstarší je "plazí mozek", který řídí základní fyziologické funkce, jako např. dýchání, spánek, krevní oběh nebo reflexy. Tento mozek ještě nezná emoce, nedokáže se potěšit, vystrašit ani naštvat. Typické chování u mozku plaza je instinktivně: agrese, dominance, bránění svého teritoria, nebo rituály prováděné při páření. Pokud je had v ohrožení, reaguje instinktivně a ihned nepřítele bez jakýchkoliv projevů emocí uštkne.

S potřebou udržovat tělesnou teplotu se postupně zvyšoval celkový metabolismus, což vyžadovalo změnu. Z čichových laloků se tedy vyvinuly struktury mezimozku a limbického systému. Právě limbický systém se spojuje se vznikem emocí. Tomuto emočnímu mozku se také říká "tygří mozek". Rčení "netahej tygra za vousy" tedy naráží na to, že tygr se nejprve rozzuří, a až potom zaútočí. Savci však mohou prožívat i další emoce jako strach, smutek, radost, překvapení, či znechucení.

Třetí, nejvyšší systém mozku, je neokortex. Zvýšení podílu objemu mozkové kůry v mozku, zejména v oblasti čelních laloků a prefrontální kortexu, nám umožnilo osvojit si jazyk, plánovat, uvažovat abstraktně a také zpracovávat emoce "racionálním způsobem." K rychlé a nepřesné cestě zpracování emocí přes limbický systém jsme si vytvořili pomalejší a přesnější alternativu. Má to však pro nás vůbec nějakou výhodu?

Prefrontální kůra umožňuje lepší zvládnutí náročných situaci a dokáže eliminovat negativní prožitkové i fyzické složky emocí. Tygr v nás se tedy rozzuří, ale náš neokortex ho dokáže zase zkrotit. Individuální rozdíly jsou i v tom, jak snadno se náš tygr rozzuří. Pokud zpracováváme ohrožující podněty více emočně, pomocí limbického systému, posilujeme v mozku tuto cestu. Pokud naopak využíváme zejména prefrontální kůru, budeme emoce schopni lépe regulovat. Negativní emoce se mohou odrazit do celého života člověka - ve formě fyzických symptomů (psychosomatická onemocnění), zhoršením kognitivních funkcí, problémy ve vztazích, či v sebepojetí. Přestože jsou výzkumy emoční regulace v mozku kvůli velké nákladnosti stále na začátku, zdá se, že farmakoterapie i psychoterapie dokážou mozek ovlivnit: Heller et al. (2013) zjistili, že u pacientů s depresí, kterým se v průběhu 6 měsíců stav nejvíce zlepšil, se také nejvíce zvýšila aktivita prefrontální kůry.

Mozkové laloky se dají posilovat tak, jak se posilují svaly, tedy různým cvičením. Díky obrovské neuroplasticitě můžeme mozek "přeprogramovat" vytvářením nových synapsí (spojení mezi neurony). Prefrontální kortex se prokrvuje a rozvíjí, když zaměřujeme aktivní pozornost na učení, plánování či řešení problémů. Odměnou nám bude kromě rozvoje kognitivních funkcí i schopnost lépe zpracovávat negativní emoce.

Zdroje:

Orel, M., Facová, V. a kol. (2009). Člověk, jeho mozek a svět. Praha: Grada. Nakonečný, M. (2000). Lidské emoce. Praha: Academia. Heller, A.S., Johnstone, T., Peterson, M.J., Kolden. G.G., Kalin, N.H., Davidson, R.J. (2013) Increased Prefrontal Cortex Activity During Negative Emotion Regulation as a Predictor of Depression Symptom Severity Trajectory Over 6 Months. JAMA Psychiatry. 7 0(11): 1181-1189.