Přečtěte si náš blog

Alexithymie - když člověk nemluví jazykem emocí

7. října 2016

Alexithymie (z řečtiny a- lexi- thymia, čili žádná slova pro pocity) je vlastnost, kterou má v mírné, střední nebo silné podobě asi 8% mužů a 2% žen (Blanchard, Arena & Pullmeyer, 1981). Projevuje se obtížemi v rozeznávání a vyjadřování jednotlivých emocí. Podle Bermonda (2007) má alexithymie dvě dimenze: kognitivní, na které člověk bojuje s určováním, porozuměním a pojmenováním pocitů ("myslící" část emočního prožitku) a afektivní, která zahrnuje potíže s reakcí, vyjadřováním, cítěním a představováním ("prožitková" část emočního prožitku). Mezi další příznaky alexithymie patří:

Alexithymie není považována za poruchu samu o sobě, je však často spojena s různými psychickými poruchami, od autismu, deprese, schizofrenie, až po poruchy příjmu potravy a závislosti. Naproti chudobnosti emočního světa mívají lidé s alexithymií bohaté prožitky ve svém těle. Chybějící emoce mohou proces psychoterapie dělat těžším. Zde jsou dva příklady pacientů, u kterých lékař či terapeut pozoroval alexithymii (Lumley, Neely & Burger, 2007):

Pan A., 50-letý obézní muž s hypertenzí, dostal v čekárně u obvodního lékaře netypický panický záchvat. Zdálo se mu, že se stěny kolem uzavírají a hlasy se mění na bzukot. Psychoterapeutovi tvrdí, že při tom necítil strach ani obavy, neměl žádné obrazy spojené s událostí a ani netušil, co záchvat spustilo. Pan A je vysokoškolsky vzdělaný, ženatý, ale má jen málo blízkých přátel, je orientovaný na detaily a těžko si představuje svět z perspektivy druhých lidí. Kromě mírné podrážděnosti vyjadřuje velmi málo emocí a na svůj psychický život má minimální náhled. Jako spouštěče svých stavů vidí spíše vnější okolnosti (počasí, práce, manželka, strava atd.) než vnitřní zážitky. V psychoterapii si pečlivě dělá zápisky, ale rozpravy o pocitech mu přijdou vzdálené a nudné.

Paní B, 45-letá žena, přišla k lékaři pro chronickou bolest, únavový syndrom, a další zdravotní problémy včetně deprese. Během psychoterapie se odkrývají různá emoční témata (např. tvrdé tresty v dětství) a na tváři paní B jsou vidět silné pocity - především smutek, hanba a strach - ale nedokáže pojmenovat své emoce a přiřadit je ke vzpomínkám a zážitkům. Obzvláště těžce identifikuje hněv. Když jí negativní emoce naberou na síle, typicky přesměruje pozornost na tělo a hovoří pouze o tělesné bolesti bez zmínky o té psychické. Zajímavé však je, že paní B se ráda věnuje pocitům druhých a dokáže je dobře rozpoznávat. I to v terapii pomůže k tomu, aby se paní B přiblížila svému vnitřnímu světu, naučila se vyjadřovat hněv, a tím i zmírnila chronické bolesti a dysfunkce.

Pokud jste v popisu alexithymie našli někoho blízkého, je dobré si uvědomit, že nepochopené signály, chladné reakce nebo nedostatky ve vyjadřování pozitivních emocí mají neurobiologický a psychologický původ. V komunikaci zkuste vysvětlovat své potřeby přímo: „Jsem dnes unavená, nechce se mi vařit. Pojďme dnes na večeři ven." Nebo jim pomozte označit pocity: „Vypadáš naštvaně. Trápí tě něco?" Či pojmenovat možné stresory, které víří pod povrchem: „Blíží se maturity, máš z toho strach?". Uvědomění, že váš blízký nemusí vnímat emoce stejně, jako vy, je užitečné při řešení konfliktů a nedorozumění.

Ačkoliv koncept alexithymie pojmenoval psychoterapeut Peter Sifneos již v roce 1973, stále není jasné, jak vzniká. Jedná se o stabilní rys osobnosti? Nebo "odříznutí" od emocí v důsledku minulých traumatických zážitků? Je alexithymie dědičná a dá se ovlivnit výchovou? A je protikladem alexithymie emoční inteligence? Některé výzkumy naznačují, že schopnost uvědomovat si a rozumět pocitům se dá rozvíjet. Zde je pár příkladů, jak na to:

  1. Psaní deníku: vyjadřování se psaním může být dobrým tréninkem schopnosti uvědomovat si emoce (Paes, Velasco & Gonzalez, 1999). Obecně se doporučuje psát deník každý den. Důležité je zkusit zahrnout více než věcný popis událostí dne, například pozorování o tom, co se děje ve mně a v mém okolí.
  2. Čtení povídek a románů: právě zde najdete bohaté popisy myšlenek, pocitů a zážitků. Díky nim se můžete naučit vyjadřovat emoce různými jazykovými formulacemi a lépe porozumět myšlenkovým pochodům druhých lidí (Kidd & Castano, 2013).
  3. Umělecké aktivity: divadlo, tanec, malování či terapie zaměřená na práci s tělem. Podle výzkumu (Levy, 1995) pomáhají tyto činnosti lidem s alexithymií rozpoznávat pocity a "vytahovat je na povrch".
  4. Psychoterapie: některé druhy psychoterapie (např. Kognitivně-behaviorální terapie zaměřená na všímavost) vás naučí, jak být vnímavější ke svým emočním stavům a jak identifikovat emoce druhých (Kennedy & Franklin, 2012). Skupinová psychoterapie zase pomocí interakcí s druhými prohlubuje schopnost emočního kontaktu s druhými (Beresnevaite, 2000).
  5. Relaxační techniky a hypnóza: Zatímco většina psychoterapií používá vyprávění jako cestu ke zmírnění alexithymických příznaků, hypnóza a relaxace používají cestu řízené imaginace a mentalizace na zvýšení emočního porozumění (Gay, Hania & Luminet, 2008). V jednodušší podobě se stačí věnovat veškerým aktivitám na rozvoj fantazie a představivosti.

Zdroje:

  přečteno 10113×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Kristína Medalová
Absolventka jednooborové psychologie na FF UPOL v Olomouci. V současnosti pokračuje ve svých studiích na Université de Fribourg ve Švýcarsku, kde se specializuje na klinickou psychologii a psychologii zdraví. Zajímá se zejména o aplikaci výzkumu kognitivních a afektivních neurověd do každodenního života. O popularizaci psychologie se snaží také prostřednictvím vzdělávacích workshopů pro širokou veřejnost.

Podobné články

Co bezpečně prozradí lháře aneb Pinokiův efekt

Kang Lee z univerzity v Torontu studuje fenomén lhaní u dětí už dvě desetiletí. Ve společnosti podle něj panují tři silná přesvědčení o dětských lžích. Zaprvé, děti jsou špatnými lháři a pro dospělé není problém lež odhalit. Zadruhé, děti začínají lhát až po nástupu do školy. Zatřetí, lže-li dítě už ve velmi útlém věku, svědčí to o vadě jeho charakteru a s velkou pravděpodobností z něj vyroste patologický lhář. Tato přesvědčení jsou však mylná, jak ukazují dvě dekády Leeových výzkumů.

Experiment s kartami

Se svým týmem totiž přišel na několik zajímavých poznatků. Uspořádali jednoduchý experiment: s každým dítětem hráli hru na hádání karet. Za uhodnutí karty byla přislíbena odměna. V určitý moment si experimentátor musel náhle odskočit a dítě za jeho nepřítomnosti za žádnou cenu nemělo kartu obrátit. Tipnete si, kolik z nich se na kartu podívalo? Ve chvíli, kdy za sebou experimentátor zavřel dveře, podvádělo 90% dětí. Netušily však, že je sledují skryté kamery.

Když se výzkumník vrátil, část dětí o podvodu zalhala a část z nich se přiznala. Zajímavé je, že s věkem se poměr lhářů a poctivců mění. Zatímco dvouleté děti zalhaly v 30% a přiznaly se v 70%, starší už na tom nebyly tak dobře. Tříleté děti odpovídaly z poloviny lživě, z poloviny pravdivě a čtyřleté zalhaly dokonce v 80%!

Poznáme lháře?

Pokud dospělí lidé věří své schopnosti dětskou lež odhalit, nabízí výzkum další překvapivý výsledek. Při přehrání stovek dětských zalhání i přiznání si v tipování nevedli dobře studenti, sociální pracovníci ani strážci zákona. Ti přitom se lží přicházejí do styku denně. Co je však pozoruhodnější zjištění - lež dětí nepoznají většinou ani vlastní rodiče.

Dvě ingredience lži

Tým výzkumníků se zamýšlel také nad tím, proč některé děti lžou více a jiné méně. Přišli s teorií, že k opravdu dobré lži jsou zapotřebí dvě dovednosti. Tou první je znalost teorie mysli, jinými slovy schopnost číst mysl toho druhého - vědět, že neví něco, co vím já. S touto schopností se nerodíme, ale osvojujeme si ji mezi druhým a třetím rokem. A jak je vidět, v praxi ji použijeme hned, jak to jen jde.

Druhou dovedností, která je při lhaní potřebná, je sebeovládání. Není totiž tak lehké tvářit se jinak, než jak se cítíme. U lži to platí dvojnásob. Většina lidí zažívá při tomto aktu spoustu negativních emocí, například vinu, strach či stud. Skrýt tyto emoce tedy vyžaduje velkou dávku sebeovládání, především v koordinaci drobných mimických svalů tváře.

Jak se snímá lež

Zdaleka ne všechno dění lze však v našem obličeji dobře skrýt. Například nezadržitelně se vynořující ruměnec na našich tvářích. Může za to autonomní nervový systém, který navzdory naší snaze zachovat si “chladnou hlavu” přivádí do obličeje větší množství krve.

A právě na to se zaměřil Leeův výzkumný kolektiv. Kamerou snímali obličeje lidí, kteří lhali, nebo mluvili pravdu. Zjistili při tom, že kromě brunátnění obličeje, pocení, zvýšené teploty a frekvence srdečního tepu se výrazně změnil ještě jeden detail v obličeji lhářů. Začal se jim červenat nos. Proto se tým rozhodl tento efekt nazvat Pinokiův.

Většina změn v prokrvení obličeje při prožívání emocí není ale viditelná pouhým okem. Speciálně upravenou kamerou je však možné zachytit i ty nejmenší změny, které se v naší kůži odehrávají. Jak Kang Lee zdůrazňuje, určování emocí pouze za pomoci kamerového snímání je sice na počátku své existence, ale nese v sobě velký potenciál. Mohli bychom tak brzy mít možnost zjistit, co prožívá člověk sedící na druhém konci videochatu nebo například prokouknout pravé úmysly politiků v televizních debatách.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks/kang_lee_can_you_really_tell_if_a_kid_is_lying https://www.researchgate.net/publication/282569498_Theory-of-Mind_Training_Causes_Honest_Young_Children_to_Lie onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/cdep.12023/abstract

Neuromarketing, aneb když tvůrci reklam vidí do našeho mozku

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak je možné, že se při reklamách v průběhu filmu ne a ne odtrhnout od obrazovky? Vždyť je to čas, který bychom měli využít k otevření dalších brambůrků nebo skok na toaletu. Místo toho jsme přivrtaní do gauče a hltáme jeden spot za druhým. Tu se smějeme, za okamžik zasněním zvážníme, pak nás přepadne nepředvídatelná chuť na černou bublinkovou limonádu. Možná si říkáte, že to není váš případ, ale ruku na srdce – nestalo se vám to aspoň párkrát v životě?

Poutavost reklam všeho druhu nevězí až tak v talentovaných tvůrcích. Mnohem větší zásluhu na tom má technika, které se říká neuromarketing. Princip je to velmi jednoduchý – za pomoci elektrických přístrojů snímáme všemožné fyziologické projevy spojené se sledováním nějakého podnětu. Na základě jejich rozborů pak posoudíme, jakou má prezentovaný materiál (například reklama) účinnost a kde vězí její slabiny.

První zmínka o spojení neurologie a marketingu padla počátkem 21. století. Nešlo ale o nic jiného, než využití dlouho známých nástrojů pro nové účely. A o které nástroje vlastně jde?

Čím se měří v neuromarketingu

Mezi nejpoužívanější nástroje neuromarketingu patří takzvané neinvazivní metody, tedy takové, které nezasahují do organismu - elektroencefalograf (EEG) a magnetická rezonance (fMRI). EEG sleduje elektrické vzruchy mozku a dokáže zjistit míru klidu a rozčilení. Výhoda EEG tkví v okamžitém rozpoznání stavu mysli, řádově v milisekundách. Magnetická rezonance zase dokáže přesně lokalizovat mozkové oblasti, které se při pohledu na vystavený podnět aktivují. Nejen na povrchu mozku, ale i v jeho centru.

Další technikou je takzvaný eye tracker - malá krabička, která stojí u monitoru a sleduje pohyb očí. Z výsledků můžeme usoudit, zda si člověk vůbec všimne toho důležitého a kolik tomu věnuje pozornosti. A co upoutá lidské oko nejlépe? Obličeje (především ženské) a zvířata.

Osvědčenou metodou je také vyhodnocování mimiky tváře. Přístroje dokáží až pozoruhodně vyhodnotit i ty nejmenší změny – včetně těch vůlí neovladatelných. Takto se zjišťují emoce, jako je radost, překvapení, znechucení, nebo třeba strach.

Pro opravdu důkladný (a nákladný) výzkum reakcí se měří také srdeční rytmus, dýchání nebo kožní galvanická reakce (změny ve vodivosti kůže, které nastávají při emočních výkyvech).

Kde se techniky používají

Nejrozšířenější oblastí, která neuromarketing využívá, je reklama. Jejím cílem je totiž za velmi krátký čas zaujmout pozorovatele a přimět jej ke koupi produktu. A to je čím dál těžší úkol. Proto se tvůrcům televizních spotů a billboardů vyplatí zainvestovat velké sumy do účinné reklamy. Snadno pak zjistí, na čem ulpívá naše oko nejdéle, jak se na prezentaci tváříme nebo jaké barvy či slogany nás zaujmou nejvíce.

Asi nejznámějším příkladem využití neuromarketingu v reklamě je případ Coca-Cola versus Pepsi. Když zkoumané osoby pily z označených kelímků, jejich mozková aktivita naznačovala, že jim více chutná Coca-Cola. Jakmile ale pily z neoznačených kelímků, najednou jejich mozek upřednostňoval Pepsi. Od tohoto výzkumu uběhlo už několik desítek let a stále se potvrzuje, že budování značky (tzv. branding) je nesmírně silným konkurenčním nástrojem.

Zajímavý výsledek přinesl neuromarketingový rozbor produktových cen. Starý dobrý Baťovský trik s cenami 99,90 Kč asi nikoho nepřekvapí. Vědci šli ale ještě dál. Zjišťovali reakci mozku na dvě různé ceny: 100$ a 99.11$. První z nich je snáze zpracovatelná, sebere méně energie a působí na naše emoce. Cena 99.11$ působí naopak na naši racionální stránku a musíme vynaložit mnohem větší úsilí na její pochopení. Jdeme-li do obchodu s cílem koupit si něco pěkného na sebe, hledíme spíše na emocionálně cílenou cenu (tedy celé číslo). Pokud kupujeme nový pracovní notebook, zapojujeme zase racionální obvody mozku a mají na nás nezaokrouhlené ceny mnohem větší vliv.

Na své si neuromarketing přijde i v hudebním odvětví. Například neurovědec Gregory Berns z atlantské univerzity zjistil, že je možné určit, který song bude vévodit hudebním žebříčkům. Zkoumané osoby měly za úkol poslechnout si zatím neznámé písně a při tom jim byla magnetickou rezonancí snímána aktivita mozku. Následně vypovídaly, zda očekávají budoucí úspěch jednotlivých písní v hitparádách. A výsledky? Úspěšnost dokázalo celkem přesně předpovědět jedno malé místo v mozku, tzv. nucleus accumbens. Pokud se při poslechu aktivovalo, čekala píseň zářná budoucnost. Co se týče slovních hodnocení jednotlivých songů, ta se s budoucím úspěchem písní překvapivě vůbec neshodovala.

Neuromarketing využívá čím dál více odvětví – film, potravinářství nebo dokonce architektura. Lze jej zkrátka využít všude, kde se najde dostatečný rozpočet na financování těchto nákladných technik.

S velkým nadšením z praktičnosti neuromarketingu však vyvstává také otázka, nakolik je tato technika etická. Mnozí totiž upozorňují, že tyto triky s lidskými emocemi a rozhodováním mohou účinně zasahovat do našeho podvědomí a lépe ovládat naši vůli. Někteří uvažují i v širším kontextu a pokládají si otázku – nemůže být neuromarketing zneužitelný například na politickou propagandu? Neuromarketingoví specialisté se ale celkem logicky brání tím, že jejich snahou je pouze zefektivnit přenos informace zákazníkovi a tím zabránit zbytečnému vyhazování peněz do neúčinné reklamy. Nakonec, každá mince má dvě strany.

Zdroj:

link.springer.com/article/10.1007/s12115-010-9408-1

Jak moc rozdílný je mužský a ženský mozek?

Knihou z roku 1992 Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše si autor John Graz vysloužil mnoho kritiky. Společnosti vadil především důraz na genderové stereotypy, kterými autor ve své publikaci ani trochu nešetřil. Zásadní otázkou však zůstává: existují nějaké rozdíly mezi mužským a ženským mozkem? A pokud ano, ovlivňují chování a životy lidí?

Mnoho vědců potvrzuje, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími (Jantz, 2014, Kattenburg, 2016). Studie ukazují, že muži mají obvykle větší levou část hipokampu, což je oblast spojená s pamětí. Další rozdílností je tzv. corpus callosum - struktura, která spojuje levou a pravou hemisféru a zajišťuje jejich komunikaci. Bylo zjištěno, že je silnější naopak u žen.

Studie potvrzují zažité klišé…

Z mnoha studií navíc vyplývá, že mužské mozky obsahují více šedé hmoty a ženské naopak více hmoty bílé. Šedá hmota se podílí na zpracování informací a bílá hmota „schvaluje“ komunikaci mezi šedou hmotou a jinými částmi těla. Bylo také zjištěno, že ženy dosahují lepších výsledků v jazykových a komunikačních dovednostech, zatímco muži dosahují lepších výsledků při používání svých prostorových schopností a navigaci. Mozky obou pohlaví sice vylučují stejné neurotransmitery, ale v různých množstvích. To může částečně vysvětlit rozdíly v chování mezi oběma pohlavími. Například, muži se zdají být více agresivní a impulzivní, ženy naopak empatičtější a citlivější.

… ale nebude to tak horké

Nicméně stále více studií potvrzuje, že je téměř nemožné nalézt čistě mužsky nebo žensky strukturovaný mozek (Kattenburg, 2016; Wheeling 2015). K takovému výsledku došla například behaviorální neuroložka Daphna Joel, která zkoumala mozek pomocí magnetické rezonance (MRI). Dospěla k závěru, že drtivá většina mozku vykazovala kombinaci mužských a ženských dominantních prvků. To dokazuje, že funkčnost mužského a ženského mozku se z části překrývá.

Neurovědkyně Margaret McCarthy následně poznamenala, že tato studie poskytuje první důkazy o tom, že nemůžeme hovořit o čistě ženském a mužském mozku. To samozřejmě neznamená úplné zamítnutí skutečnosti, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími. Tyto rozdíly však nejsou u každého jedince konzistentní.

Vezmeme-li v úvahu všechny faktory životního prostředí, které mohou potenciálně ovlivnit chování lidí a jejich životy, můžeme získat jasnější obraz o rozdílech v chování mezi muži a ženami. Pokročilé znalosti o rozdílech mezi pohlavími by mohly obohatit například výchovnou a vzdělávací sféru a mohly by tak poskytnout podporu pro děti od útlého věku.

10 překvapivých faktů o osamělosti

Odhaduje se, že více než 40% lidí pocítí během života bolestný pocit osamělosti. Navzdory tomu, jak je osamělost běžná, málokdo si plně uvědomuje její moc. Zde je 10 překvapivých faktů o osamělosti, které změní váš pohled na tento běžný, ale devastující psychologický stav:

Osamělost nezávisí na tom, kolik kamarádů a vztahů máme. Pocit osamělosti plně závisí na subjektivní kvalitě našich vztahů - jak moc se cítíme emočně vzdáleni od lidí kolem nás. Člověk může žít sám a necítit se osaměle, stejně jako žít obklopen lidmi a trpět osamělostí. Dokonce to není nic neobvyklého... Více než 60% osamělých lidí žije v manželství. Když manželské páry již nesdílejí nejhlubší pocity, myšlenky a prožitky, můžou se cítit odcizeně a osaměle. Lidé v takových vztazích věří, že jejich manžel/ka nemůže nabídnout tak hluboké porozumění, jaké by si přáli. Zatím co jejich strach může být oprávněný, může také plynout z faktu, že... Osamělost narušuje vnímání našich vztahů. Studie ukázaly, že pouze vybavení situace, kdy se lidé cítili osaměle stačilo k tomu, aby svoje vztahy hodnotili jako méně pevné a hluboké. Toto pokřivené vnímání často způsobuje, že osamělí lidé se ještě víc vzdalují od lidí, kteří by mohli zmírnit jejich osamělost. Navíc, jejich přátelé můžou také přistupovat k navazování vztahů s váhavostí, protože... Osamělost je v sociálních skupinách nakažlivá. Osamělost zanechává jasnou stopu - proto máme sklon všimnout si osamělých lidí kolem nás. Jedna výzkumná studie ukázala, že osamělí lidé byli během 6 měsíců vytlačeni na okraj sociální skupiny a překvapivě, to samé platilo i pro jejich přátele. Být takovým způsobem vytlačen "do chladu" má překvapivý účinek na naše tělo... Osamělost způsobuje větší pocit chladu. Studie ukázaly, že vzpomínka na situaci, ve které jsme se cítili osaměle způsobila, že účastníci výzkumu odhadovali pokojovou teplotu jako signifikantně nižší. Dokonce se snížila i jejich teplota těla. Pocit "vyhnání do zimy" rezonuje s naší evoluční minulostí, ve které odloučení od našeho kmene znamenalo ztrátu možnosti zahřát se u ohniště v srdci sociální skupiny. Opravdu se jeví, že lidské tělo reaguje na osamělost dramatickými způsoby... Lidské tělo prožívá osamělost podobně jako útok. Osamělost způsobuje okamžitou tělesnou odezvu. Zvyšuje krevní tlak a cholesterol, aktivuje naši tělesnou a psychologickou stresovou reakci. A proto... Chronická osamělost signifikantně zvyšuje riziko kardiovaskulárních onemocnění. U chronicky osamělých lidí ve větší míře hrozí rozvoj kardiovaskulárních onemocnění, protože jejich těla jsou v konstantním a neúprosném stresu. Osamělost ovlivňuje naše tělo i jinými způsoby... Osamělost potlačuje fungování imunitního systému. Osamělost způsobuje, že imunitní systém funguje méně efektivně, co z dlouhodobého hlediska zvyšuje riziko rozvinutí nejrůznějších onemocnění. I krátké období osamělosti se na naší imunitě může podepsat... Osamělí studenti vysokých škol měli slabší reakci na očkování proti chřipce. Několik týdnů osamělosti stačilo na to, aby imunitní systém studentů reagoval slaběji na očkovací injekci chřipky proti studentům, kteří se osaměle necítili. Osamělost je nebezpečná téměř jako kouření cigaret. Vědci shrnuli, že s ohledem na všechny vlivy osamělosti na tělo, reprezentuje osamělost velké riziko pro dlouhodobé zdraví a dlouhověkost. Toto riziko se dá srovnávat k zdravotním rizikům vyplývajících z kouření cigaret. Chronická osamělost zvyšuje riziko předčasného úmrtí o 14%.

Osamělost představuje důležité psychologické zranění a neměli bychom jej ignorovat. Pokuste se podniknout kroky, které vás vyvedou z bludného kruhu osamělosti, spíše než ty, které vás v něm budou nadále udržovat.

I pětileté dítě ví, že když se řízne do prstu, musí si ránu vyčistit a zavázat. Když dojde ale k zranění emočnímu (např. osamělost, odmítnutí, selhání), kdo z nás ví, jak si ránu ošetřit? Naše tendence je často "přežvýkávání" situace a sebe zraňování, které je srovnatelné s tím, jako bychom si do své rány stále znovu řezali. Zde je několik doporučení k emoční první pomoci, na základě práce Dr. Guy Winche:

Mluvte k sobě jako ke svému nejlepšímu příteli

Sára se po dlouhém a bolestivém rozvodu po několika letech rozhodla znovu hledat partnera. Zaregistrovala se na internetové seznamce, navázala kontakt se sympatickým vrstevníkem a domluvili si rande. Moc se těšila a pečlivě si na schůzku vybrala nové šaty. I když měla ze schůzky dobrý pocit, její partner sympatie neopětoval, po deseti minutách se omluvil a odešel. Sára zavolala své nejlepší kamarádce a ta jí řekla: “A co jsi čekala? Nejsi ničím zajímavá a ty nové šaty tvoje špeky stejně nezakryjí! Už máš prostě to nejlepší za sebou.” Přijde vám reakce kamarádky krutá? Máte pravdu – ta nejlepší kamarádka, která k Sáře promlouvala, byla ve skutečnosti ona sama. Proč jsme tak často mnohem laskavější k druhým než k sobě?

Uvědomte si, jak osamělost ovlivňuje vaše chování

Při sebe-průzkumu si Sára rychle uvědomila, že se na rande svého partnera ptala minimum otázek, co vedlo k jeho pocitu, že o něj nemá zájem. Navíc byla tak úzkostná, že se jen zřídka usmála a byla neustále napjatá. Když došla k tomuto vhledu, pocítila úlevu, protože obě věci lze změnit. V osamělosti máme tendenci svádět chyby na své neměnné rysy, místo toho, abychom se zaměřili na své chování.

Budujte aktivně své vztahy

Projevy pozornosti, soucitu, stejně jako praktická pomoc nebo dobrovolnické aktivity jsou jednou z nejlepších cest jak udržovat, ale i vytvářet nové vztahy. Pomoc druhým snižuje pocity osamělosti, zvyšuje pocit vlastní hodnoty a oblíbenost u druhých. Také je vhodnou příležitostí na seznámení pro ty, kdo mají strach navazovat nové kontakty s lidmi. Zaměření na druhé místo na sebe nás v konečném důsledku činí šťastnějšími. V případě, že okolnosti takové budování vztahů neumožňují, je velice účinným prostředkem proti osamělosti čtyřnohý kamarád. Pes (a i když existuje méně výzkumů, i kočka) skvěle tiší pocit osamění u lidí, kteří jsou izolovaní, trpící nemocí nebo psychologickým traumatem, a také u seniorů. Psi navíc umožňují navazovat přátelství při procházkách v parku lépe jako magnet.

Zde se můžete podívat na video o emoční první pomoci (možnost zapnout si české titulky): https://www.ted.com/talks/guy_winch_the_case_for_emotional_hygiene?language=cs

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/blog/the-squeaky-wheel/201410/10-surprising-facts-about-loneliness Winch, G. (2013). Emotional first aid: practical strategies for treating failure, rejection, guilt and other everyday psychological injuries. New York: Penguin group.