Přečtěte si náš blog

Články na téma prostředí

Přeceňujeme vrozenost inteligence?

IQ testy a podobná měření nám často nutí představu inteligence jako něčeho vrozeného a neměnného. Co když je to ale úplně jinak – a chytří můžeme být všichni?

Matematika umí prokázat, že existují minimálně dva druhy nekonečna: spočetné a nespočetné. To nespočetné je větší než to spočetné – laicky může připomínat „nekonečno nekonečen“ položených vedle sebe. I inteligence kteréhokoli člověka se může chovat podobně jako to menší, spočetné nekonečno: být sice nějak limitovaná – ale zároveň potenciálně nekonečná. Hloupí lidé neexistují!

Některé teorie počítají s tím, že je inteligence do velké míry (třeba 80%) „vrozená“ nebo „dědičná“. Co to ale znamená? V praxi docela málo. Dědičnost se totiž neprojevuje ve vakuu – ale v prostředí (a v kontextu výchovy). A kdo je v jednom prostředí „vrozeně hloupý“, může být v jiném „vrozeně chytrý“.

Jak je to možné? Představte si, že vám na zahradě vyrostou krásné růže. Jsou ty krásné květy dané geneticky, nebo prostředím? Pokud by obojí fungovalo odděleně, mohli byste to jednoduše otestovat. Zasadili byste vedle růží kaktus, který by na jaře zplesnivěl, případně vydržel do podzimu a umrzl. Totožné prostředí s odlišným výsledkem – takže rozdíl musí tkvít v genech, řekli byste si.

Přirozeně se jedná o nesmysl. Pokud byste místo zahrádky na Vysočině pokus zopakovali v subtropech, nejspíš byste skončili s přesně opačným výsledkem: nádherně rozkvetlým kaktusem a uschlými růžemi. Nejde totiž ani o samotné geny, ani o samotné prostředí (a výchovu), ale o kombinaci obojího.

Sebelepší péčí o rostlinu byste v nevhodném prostředí dosáhli jen dílčího zlepšení. Podobně nekonečné sezení na kurzech a u IQ boosterů neudělá z hlupáka génia – pokud nezjistí, co ho brzdí. V kontextu naší civilizace to zřejmě nebude nedostatek vody, živin nebo tepla – ale spíš destruktivní procesy uvnitř, v těle, mozku a stylu přemýšlení každého člověka.

Jedním z nejzásadnějších je stres – a s ním spojená tělesná aktivace vhodná pro boj nebo útěk, ale nevhodná pro intelektuální výkony. Stres vede k množství fyziologických procesů, které mimo jiné odkrví mozek a stimulují aktivaci těch nervových center, která jsou určená pro okamžitou reakci. Převládnou reflexivní reakce, impulzivita, emoce – zatímco prefrontální části mozkové kůry, které jsou zásadní pro typicky lidské schopnosti, se utlumí.

Roli stresu v běžném životě dobře ilustruje Porgesova polyvagální teorie – teorie o třech různých reakcích na stres, které souvisí s činností bloudivého nervu (nervus vagus – proto také polyvagální). Za klidného stavu vysílá nervus vagus do útrob signály, že je všechno v pořádku; člověk dobře vnímá své okolí, cítí se pohodlně a všechno v těle pracuje, jak má.

V případě zvýšení stresu nad určitou úroveň, kterou člověk nezvládá, se člověk (pozvolně) „přepne“ do evolučně staršího módu – a reaguje činností sympatiku. Tělo zkrátka v průběhu pár set let civilizace nestačilo naučit, že většina současných stresorů a hrozeb vyžaduje úplně jiný způsob reakce, než jaké jsme získali v průběhu milionů let evoluce. Zpomalí se trávení, zrychlí dech a tep, zvýší pocení – a člověk se všemi dostupnými prostředky připraví na fyzickou aktivitu potřebnou k boji nebo útěku.

Pokud následně zjistí, že nepomůže ani boj nebo únik, „propadne se“ do historicky nejstaršího stádia – a znehybní. Pokud nelze utéct ani zvítězit, poslední, co zbývá, je strnout a doufat, že hrozba přejde. V tomto ani předchozím stavu samozřejmě zdaleka nehraje prim rozum a intelektuální a sociální schopnosti jsou omezené.

Podstatná část lidské hlouposti v konkrétním momentu tak nevychází z nějakého abstraktního „nedostatku IQ“ – ale z omezené schopnosti svou moudrost využít. Zásadní roli v tom hraje náchylnost ke stresu. Míra, do jaké je člověk dlouhodobě v klidu – a do jaké má 24/7 tělo napnuté k prasknutí, aby stihnul a zvládnul všechno, co po něm někdo (nebo on sám) chce. Vyplývající poselství je docela banální: uklidněte se – a zmoudříte.

Feuerstein: psycholog, který změnil pohled na lidskou inteligenci

Možná už jste se někdy setkali s pojmem „instrumentální obohacování“. Název může působit komplikovaně a evokovat nějakou nesmírně složitou teorii. Ve skutečnosti jde ale o snadno uchopitelnou metodu – jejím cílem je učení, které zdaleka nevypadá tak, jak jej známe z běžných školních lavic.

Tvůrcem instrumentálního obohacování je Reuven Feuerstein, významná osobnost psychologie 20. století. Už jako žák Jeana Piageta (taktéž světoznámého psychologa) přišel s teorií, která změnila pohled na vnímání lidské inteligence. Na rozdíl od svého učitele Feuerstein totiž zastával myšlenku, že lidská inteligence není pouze samovolně dozrávající proces, ale že ji lze během života kultivovat a zdokonalovat. Dokonce tvrdil, že zušlechťování je podmínkou jejího ideálního vývoje.

Feuersteinův život byl sám o sobě velmi pestrý. Narodil se roku 1921 do chudé židovské rodiny v Rumunsku. Koncem druhé světové války emigroval do dnešního Izraele, kde mimo jiné pomáhal přeživším holokaustu a židovským imigrantům z celého světa. Právě tam si všiml, že kognitivní výkon traumatizovaných lidí je nižší – a že tito lidé působí, jako by měli nižší inteligenci. Při detailnější práci s těmito lidmi ale Feuerstein zjistil, že nedošlo ke snížení jejich intelektu, ale pouze k dočasnému zablokování kognitivních funkcí způsobenému hrůznými zážitky.

Při svých dalších studiích v Ženevě a Sorbonně pak Feuerstein přišel na to, že některé děti selhávají ve školní výuce, ale v mimoškolním prostředí (například v zájmovém kroužku) se projevují jako bystré a nadané. Klíčovým problémem takových dětí je podle Feuersteina kognitivní deficit – nenaučily se myslet v širších souvislostech.

Značnou část svého života zasvětil Feuerstein vývoji metod, kterými lze probudit potenciál lidské inteligence. Tyto metody nazval souhrnně „instrumentálním obohacováním“. Jde o konkrétní a předem konstruované postupy rozvoje inteligence. Nelze však říci, že by tímto metoda získala nějaký těžkopádný charakter. Stále totiž sleduje jeden cíl – plynulý a přirozený proces učení.

Mezi dílčí základy jeho metody patří: zprostředkované učení, důraz na vhodné prostředí a kognitivní mapování. O co jde?

Zprostředkované učení

Co dělá metodu instrumentálního obohacování tolik přínosnou, to je interakce mezi žákem a učitelem (zprostředkovatelem). Učitel je aktivní a doprovází žáka ke správnému splnění úkolu – například zodpovězení otázky. Citlivě volí jednotlivé kroky, kterými povzbuzuje žákovu touhu po poznání. Zároveň si ověřuje, zda žák všemu plně rozumí.

Vytvoření vhodného prostředí

Pro kognitivní růst je podle Feuersteina zapotřebí dodržet tyto zásadní podmínky:

zajistit takové prostředí, ve kterém má každý jedinec šanci dosáhnout úspěchu, stimulovat přiměřený a pozitivní stres – úkol nesmí být ani moc těžký ani moc lehký, zmapovat oblasti, které dítě ještě neovládá a postupně je včlenit do již osvojených znalostí a dovedností.

Ve zkratce lze toto pravidlo charakterizovat jako „předávání učiva takovým způsobem, který odpovídá potřebám konkrétního jedince.“

Kognitivní mapování

Feuersteinovo pojetí kognitivní mapy slouží k rozboru úkolů, se kterými žák pracuje. Výhodou zmapování kognitivních prvků je zaměření výuky takovým směrem, který stimuluje žákův růst. Postupnými kroky připravuje žáka na zvládání náročnějších úkolů tak, aby nevznikal stres spojený s narážením na těžce překonatelné překážky.

Které oblasti úkolu kognitivní mapa sleduje? Především úroveň složitosti zadání a míru zdatnosti, která je pro zvládnutí úkolu zapotřebí. Dále se zaměřuje na modalitu, ve které je úkol řešen (zda je slovní, numerická nebo třeba obrázková) nebo myšlenkové operace (poznávání objektů, třídění nebo logické vyvozování vztahů). Nástroj také například mapuje, nakolik je úkol abstraktní či konkrétní.

Metodu instrumentálního obohacování lze použít už u 8letých dětí, přičemž horní věková hranice není stanovena. Výhodou metody je její široké využití – je určena nejen dětem s poruchami učení a chování, ale i psychiatrickým pacientům nebo seniorům. Určitě se ale hodí i lidem, jejichž práce je kognitivně náročná nebo těm, kdo rádi zkouší alternativní cesty osobního rozvoje.