Přečtěte si náš blog

Feuerstein: psycholog, který změnil pohled na lidskou inteligenci

19. července 2016

Možná už jste se někdy setkali s pojmem „instrumentální obohacování“. Název může působit komplikovaně a evokovat nějakou nesmírně složitou teorii. Ve skutečnosti jde ale o snadno uchopitelnou metodu – jejím cílem je učení, které zdaleka nevypadá tak, jak jej známe z běžných školních lavic.

Tvůrcem instrumentálního obohacování je Reuven Feuerstein, významná osobnost psychologie 20. století. Už jako žák Jeana Piageta (taktéž světoznámého psychologa) přišel s teorií, která změnila pohled na vnímání lidské inteligence. Na rozdíl od svého učitele Feuerstein totiž zastával myšlenku, že lidská inteligence není pouze samovolně dozrávající proces, ale že ji lze během života kultivovat a zdokonalovat. Dokonce tvrdil, že zušlechťování je podmínkou jejího ideálního vývoje.

Feuersteinův život byl sám o sobě velmi pestrý. Narodil se roku 1921 do chudé židovské rodiny v Rumunsku. Koncem druhé světové války emigroval do dnešního Izraele, kde mimo jiné pomáhal přeživším holokaustu a židovským imigrantům z celého světa. Právě tam si všiml, že kognitivní výkon traumatizovaných lidí je nižší – a že tito lidé působí, jako by měli nižší inteligenci. Při detailnější práci s těmito lidmi ale Feuerstein zjistil, že nedošlo ke snížení jejich intelektu, ale pouze k dočasnému zablokování kognitivních funkcí způsobenému hrůznými zážitky.

Při svých dalších studiích v Ženevě a Sorbonně pak Feuerstein přišel na to, že některé děti selhávají ve školní výuce, ale v mimoškolním prostředí (například v zájmovém kroužku) se projevují jako bystré a nadané. Klíčovým problémem takových dětí je podle Feuersteina kognitivní deficit – nenaučily se myslet v širších souvislostech.

Značnou část svého života zasvětil Feuerstein vývoji metod, kterými lze probudit potenciál lidské inteligence. Tyto metody nazval souhrnně „instrumentálním obohacováním“. Jde o konkrétní a předem konstruované postupy rozvoje inteligence. Nelze však říci, že by tímto metoda získala nějaký těžkopádný charakter. Stále totiž sleduje jeden cíl – plynulý a přirozený proces učení.

Mezi dílčí základy jeho metody patří: zprostředkované učení, důraz na vhodné prostředí a kognitivní mapování. O co jde?

Zprostředkované učení

Co dělá metodu instrumentálního obohacování tolik přínosnou, to je interakce mezi žákem a učitelem (zprostředkovatelem). Učitel je aktivní a doprovází žáka ke správnému splnění úkolu – například zodpovězení otázky. Citlivě volí jednotlivé kroky, kterými povzbuzuje žákovu touhu po poznání. Zároveň si ověřuje, zda žák všemu plně rozumí.

Vytvoření vhodného prostředí

Pro kognitivní růst je podle Feuersteina zapotřebí dodržet tyto zásadní podmínky:

Ve zkratce lze toto pravidlo charakterizovat jako „předávání učiva takovým způsobem, který odpovídá potřebám konkrétního jedince.“

Kognitivní mapování

Feuersteinovo pojetí kognitivní mapy slouží k rozboru úkolů, se kterými žák pracuje. Výhodou zmapování kognitivních prvků je zaměření výuky takovým směrem, který stimuluje žákův růst. Postupnými kroky připravuje žáka na zvládání náročnějších úkolů tak, aby nevznikal stres spojený s narážením na těžce překonatelné překážky.

Které oblasti úkolu kognitivní mapa sleduje? Především úroveň složitosti zadání a míru zdatnosti, která je pro zvládnutí úkolu zapotřebí. Dále se zaměřuje na modalitu, ve které je úkol řešen (zda je slovní, numerická nebo třeba obrázková) nebo myšlenkové operace (poznávání objektů, třídění nebo logické vyvozování vztahů). Nástroj také například mapuje, nakolik je úkol abstraktní či konkrétní.

Metodu instrumentálního obohacování lze použít už u 8letých dětí, přičemž horní věková hranice není stanovena. Výhodou metody je její široké využití – je určena nejen dětem s poruchami učení a chování, ale i psychiatrickým pacientům nebo seniorům. Určitě se ale hodí i lidem, jejichž práce je kognitivně náročná nebo těm, kdo rádi zkouší alternativní cesty osobního rozvoje.

  přečteno 2782×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Tereza Procházková
Absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. V minulosti působila jako terapeutka EEG biofeedbacku, kde se poprvé seznámila s problematikou trénování mozkových funkcí. Ve spolupráci se sdružením Cerebrum a FN Bohunice se v současnosti věnuje kognitivně rehabilitačnímu tréninku osob po poranění mozku.

Podobné články

Přeceňujeme vrozenost inteligence?

IQ testy a podobná měření nám často nutí představu inteligence jako něčeho vrozeného a neměnného. Co když je to ale úplně jinak – a chytří můžeme být všichni?

Matematika umí prokázat, že existují minimálně dva druhy nekonečna: spočetné a nespočetné. To nespočetné je větší než to spočetné – laicky může připomínat „nekonečno nekonečen“ položených vedle sebe. I inteligence kteréhokoli člověka se může chovat podobně jako to menší, spočetné nekonečno: být sice nějak limitovaná – ale zároveň potenciálně nekonečná. Hloupí lidé neexistují!

Některé teorie počítají s tím, že je inteligence do velké míry (třeba 80%) „vrozená“ nebo „dědičná“. Co to ale znamená? V praxi docela málo. Dědičnost se totiž neprojevuje ve vakuu – ale v prostředí (a v kontextu výchovy). A kdo je v jednom prostředí „vrozeně hloupý“, může být v jiném „vrozeně chytrý“.

Jak je to možné? Představte si, že vám na zahradě vyrostou krásné růže. Jsou ty krásné květy dané geneticky, nebo prostředím? Pokud by obojí fungovalo odděleně, mohli byste to jednoduše otestovat. Zasadili byste vedle růží kaktus, který by na jaře zplesnivěl, případně vydržel do podzimu a umrzl. Totožné prostředí s odlišným výsledkem – takže rozdíl musí tkvít v genech, řekli byste si.

Přirozeně se jedná o nesmysl. Pokud byste místo zahrádky na Vysočině pokus zopakovali v subtropech, nejspíš byste skončili s přesně opačným výsledkem: nádherně rozkvetlým kaktusem a uschlými růžemi. Nejde totiž ani o samotné geny, ani o samotné prostředí (a výchovu), ale o kombinaci obojího.

Sebelepší péčí o rostlinu byste v nevhodném prostředí dosáhli jen dílčího zlepšení. Podobně nekonečné sezení na kurzech a u IQ boosterů neudělá z hlupáka génia – pokud nezjistí, co ho brzdí. V kontextu naší civilizace to zřejmě nebude nedostatek vody, živin nebo tepla – ale spíš destruktivní procesy uvnitř, v těle, mozku a stylu přemýšlení každého člověka.

Jedním z nejzásadnějších je stres – a s ním spojená tělesná aktivace vhodná pro boj nebo útěk, ale nevhodná pro intelektuální výkony. Stres vede k množství fyziologických procesů, které mimo jiné odkrví mozek a stimulují aktivaci těch nervových center, která jsou určená pro okamžitou reakci. Převládnou reflexivní reakce, impulzivita, emoce – zatímco prefrontální části mozkové kůry, které jsou zásadní pro typicky lidské schopnosti, se utlumí.

Roli stresu v běžném životě dobře ilustruje Porgesova polyvagální teorie – teorie o třech různých reakcích na stres, které souvisí s činností bloudivého nervu (nervus vagus – proto také polyvagální). Za klidného stavu vysílá nervus vagus do útrob signály, že je všechno v pořádku; člověk dobře vnímá své okolí, cítí se pohodlně a všechno v těle pracuje, jak má.

V případě zvýšení stresu nad určitou úroveň, kterou člověk nezvládá, se člověk (pozvolně) „přepne“ do evolučně staršího módu – a reaguje činností sympatiku. Tělo zkrátka v průběhu pár set let civilizace nestačilo naučit, že většina současných stresorů a hrozeb vyžaduje úplně jiný způsob reakce, než jaké jsme získali v průběhu milionů let evoluce. Zpomalí se trávení, zrychlí dech a tep, zvýší pocení – a člověk se všemi dostupnými prostředky připraví na fyzickou aktivitu potřebnou k boji nebo útěku.

Pokud následně zjistí, že nepomůže ani boj nebo únik, „propadne se“ do historicky nejstaršího stádia – a znehybní. Pokud nelze utéct ani zvítězit, poslední, co zbývá, je strnout a doufat, že hrozba přejde. V tomto ani předchozím stavu samozřejmě zdaleka nehraje prim rozum a intelektuální a sociální schopnosti jsou omezené.

Podstatná část lidské hlouposti v konkrétním momentu tak nevychází z nějakého abstraktního „nedostatku IQ“ – ale z omezené schopnosti svou moudrost využít. Zásadní roli v tom hraje náchylnost ke stresu. Míra, do jaké je člověk dlouhodobě v klidu – a do jaké má 24/7 tělo napnuté k prasknutí, aby stihnul a zvládnul všechno, co po něm někdo (nebo on sám) chce. Vyplývající poselství je docela banální: uklidněte se – a zmoudříte.

Víte, proč sníte?

Sny jsou odedávna chápány jako nositelé cenného významu. Během prvních dekád jejich výzkumu vévodilo známé psychoanalytické hledisko. Postupně se ale začaly objevovat i jiné významné teorie. V tomto článku navážu na předchozí část a seznámím vás s dalšími z možných úloh, které snění v našem životě plní.

Sním, tedy tvořím

Už jste se někdy probudili s nápadem na řešení problému, o kterém jste před spaním přemýšleli? Nebyli byste jediní, také mnoho uměleckých děl a vynálezů se prvně objevilo ve snu svého tvůrce. Barrettová, která se těmito výtvory zabývala, tvrdí, že sny mohou vyřešit především problémy, kterým napomáhá vizualizace nebo kde východisko spočívá v nekonvenčním myšlení. To souvisí se skutečností, že snové obsahy mají převážně vizuální podstatu, jen část z nich zahrnuje sluchové, hmatové a jiné smyslové zážitky.

Podle některých vědců byly sny nejranější formou lidské kreativity. Umožňují totiž širší propojení informací než bdělý stav. Foulkes o snění mluví jako o „aktivní imaginaci“, která kreativně kombinuje vzpomínky a vědomosti. Tím se vytváří nové asociace a nové vhledy do problému nebo problematiky.

Pokud ale potřebujete přijít s kreativním nápadem nebo řešením, měli byste jít spát co nejdřív. Sny řeší především problémy související s posledními zážitky a neuzavřenými záležitostmi předešlého dne.

Sním, tedy jsem připraven

Ohrožení patří mezi nejtypičtější motivy snů. Podle Revensuovy teorie je smyslem snového světa možnost bezpečného nácviku reakce na hrozbu a schopnosti se jí vyhnout. Simulované nebezpečí je pak založené na zážitcích skutečného ohrožení a emocích s nimi spojenými. Mozek přitom ze vzpomínek vybírá ty nejaktuálnější a nejhorší zkušenosti.

Pokud vás napadlo, že se to příliš neliší od opakování traumatických událostí, máte pravdu. Zatímco ale teorie psychického uzdravování počítá s neutralizací negativních vzpomínek, podle Revensua je cílem rozpoznání kritických situací a opakovaný nácvik jednání, které jim předchází. Takové simulace údajně mohly našim předkům poskytnout výhodu, protože zvyšovaly možnost přežití, a tak byly součástí selekce. To by zároveň vysvětlovalo, proč je negativita ve snech nejen frekventovanější, ale i závažnější než v reálném životě.

Také podle Snydera tkví význam snění v přípravě na možné riziko, tentokrát má ale spočívat v hlídání okolí. V REM fázi se zvyšuje stupeň naší mozkové aktivity, abychom byli připraveni na urychlené probuzení a okamžitý útok nebo útěk, pokud informace zvenku napovídá, že hrozí nebezpečí. A některé výzkumy skutečně ukazují, že vnější stimuly jako zvuky, pachy a dotyk mohou být spícím mozkem zaznamenány a vést ke zvýšené aktivitě. Pokud k zásadnější vnější stimulaci nedojde, člověk může dál bezstarostně dřímat. Neškodné podněty jsou navíc často zavedeny přímo do snu, takže je spáč o okolním dění informován, i když ho zrovna neohrožuje. Ten, kdo někdy usnul při zapnuté televizi, možná nejlíp ví, jak takové zapojení vnějších ruchů vypadá.

Sním, tedy jsem společenský

Interakce s ostatními členy skupiny byla pro naše předky zásadní a snění o možných scénářích je na ni mělo připravit. To alespoň tvrdí teorie společenské simulace. Cvičení ve zvládání vzájemných vztahů přinášelo výhodu nejen v úspěšnějším nalezení partnera, uzavírání dohod a předcházení konfliktům, také rodinná a skupinová soudržnost zvětšovala šance na přežití, protože byla zásadní pro organizování obrany před predátory a nepřáteli. Ať už nám ale sen pomáhá procvičit spolupráci nebo rozpoznání hrozby, znovu se tím vracíme k funkci učení.

Pokud se vám ze všech těch funkcí zatočila hlava a nemůžete se rozhodnout, jaký význam svým nočním dobrodružstvím přisoudit, netrapte se. V okamžiku bdělosti už si naprostou většinu snů stejně nepamatujete, pokud tedy skutečně plní nějakou zásadní funkci, zřejmě není závislá na vaší schopnosti si je vybavit a interpretovat.

Zdroje:

Eiser, A. S. (2005). Physiology and psychology of dreams. Seminars in neurology , 25(1), 97-105. Hoss, R. J. (2013). The Neuropsychology of Dreaming: Studies and Observations. Dostupné na: dreamscience.org/idx_articles.htm. Stickgold, R. (2013). The Function of Dreaming. Phi Kappa Phi Forum, 93(2), 11-13. Valli, K. (2008). Dreams are more negative than real life: Implications for the function of dreaming. Cognition and emotion [online]. 2008, 22(5), 833-861. Zink, N. (2015). Theories of dreaming and lucid dreaming: An integrative review towards sleep, dreaming and consciousness. International Journal of Dream Research, 8(1), 35 - 53.

Půst a jeho vliv na činnost mozku

K jaru neodmyslitelně patří Velikonoce a k nim se váže tradice čtyřicetidenního půstu. Nejsou to však pouze křesťanské svátky, které vybízejí k dočasnému hladovění. Tradici půstů můžeme najít například také v judaismu, nebo islámském Ramadánu. Hladovění tedy může působit jako katalyzátor duchovního růstu. Co však udělá s naším tělem a především lidským mozkem?

Přínosy půstu pro organismus

reguluje hladinu krevního cukru, což se hodí pro prevenci vzniku diabetu, kterým v ČR trpí 10 % populace,

působí proti chronickým zánětům v těle,

zlepšuje krevní tlak a snižuje množství „špatného“ cholesterolu, čímž velmi pomáhá srdci,

vyplavuje hormony, které v důsledku zrychlují metabolismus, pomáhají s hubnutím a podporují správný růst nových tkání,

oddaluje stárnutí, čímž podporuje dlouhověkost,

působí jako prevence nádorových onemocnění,

zlepšuje některé kognitivní funkce mozku a jeho funkčnost.

Půst a mozek

Rozumná míra půstu má blahodárný vliv i na kognitivní funkce mozku, což potvrzují mnohé studie.

Ve výzkumu na myších bylo zjištěno, že myši, které měly 11 měsíců přerušovaný půst, vykazovaly lepší schopnost učení a zlepšila se také jejich paměť.

Jiný výzkum na hlodavcích dokázal, že při půstu dochází k výrazně menšímu úbytku mozkových buněk. Každý dospělý mozek má část neuronů, které jsou schopné se i nadále množit a právě strava může mít vliv na další život těchto buněk.

Jak už bylo řečeno, půst působí v těle protizánětlivě. A právě záněty mohou v krajním případě vést k neurodegenerativním změnám v mozku. Výzkum prokázal, že snížení příjmu kalorií o 40% spolu s přerušovaným půstem působí pozitivně na kognitivní kapacitu stárnoucí populace (opět ale šlo o výzkum na hlodavcích).

Studie na lidech ukázala, že 48 hodinový půst zlepšil schopnost multitaskingu a kognitivní flexibility.

Nic se nemá přehánět

Nutno však podotknout, že není půst jako půst. Obvykle se za zdravou míru považují spíše mírnější formy hladovění. Jako například půst v rámci běžného dne, kdy tělu odepřeme stravu na 6-12 hodin a kromě této přestávky se stravujeme běžným (myšleno střídmým a rozumným) způsobem. Půst ale může trvat i podstatně déle, typicky 24 – 72 hodin, přičemž po tuto dobu se pije ideálně pouze čistá voda. Zde platí, že je potřeba tělo na tento půst připravit snižováním příjmu kalorií a po skončení se opět jen pozvolna vracet k normálnímu stravování. Najdou se samozřejmě také lidé, kteří drží půst o vodě podstatně déle (v rámci týdnů), ale je dobré mít na paměti, že nic se nemá přehánět. Když tělo dává jasný signál, že mu půst nevyhovuje, tak se do něj zkrátka nenutit násilím. Také pokud již trpíte nějakou závažnější nemocí (diabetem či srdečním onemocněním), je vždy nutné poradit se s lékařem.

V každém případě, pokud se na půst cítíte, nezapomeňte pít hodně tekutin a v době mimo půst jíst vyváženou a pestrou stravu. Je také vhodné vyhýbat se v době hladovění těžší fyzické práci. Lepší je být co nejvíce v klidu a relaxovat.

Zdroje:

https://www.healthline.com/nutrition/fasting-benefits#section4

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/23755298

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/11220789

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/17306982

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5153500/

Mozek a inteligence

" "Inteligence? Hahaha." Řekla naše asistentka a nacpala si plnou pusu hlávkového salátu. Pozn.: Je to tmavovláska. "Co to je? Něco o inteligenčním kvocientu? A výpočtu?" "

Budiž IQ = MV/CHV * 100 (MV=mentální věk, CHV=chronologický věk).

" Když se na to podíval vedoucí našeho technického oddělení, ing. XY, řekl: "Co to na mně zkoušíš? To je nějakej test, nebo co?" Copywriter sedící vedle se hlásí o slovo: "Co to je? Já chci taky, já chci taky!" "

S inteligencí je to těžké. Existuje minimálně dvacet různých definic, co to je inteligence.

Co je to inteligence?

Inteligence (z lat. inter-legere, rozlišovat, poznávat, chápat) je rozumová schopnost řešit nově vzniklé nebo obtížné situace, učit se ze zkušeností či se přizpůsobit novým okolnostem. Je podmíněna schopností správného určení podstatných souvislostí a vztahů, pomocí nichž řešíme nové problémy a orientujeme se v nastalých situacích. Je z části geneticky podmíněná, ale můžeme ji rozvíjet získáváním zkušeností a procvičováním modelových situací.

– zdroj Wikipedie

Takto docela trefně a obecně popsla základní principy inteligence naše Wiki.

Historie měření IQ

Historie definování pojmu inteligence a jejího měření se datuje už od 19. století a souvisí se jmény Francise Galtona, Alfreda Bineta a Théodora Simona. V roce 1912 zavedl německý psycholog William Stern pojem inteligenčního kvocientu, známý pod svou zkratkou IQ. K jeho výpočtu využil již výše uvedeného vzorce.

Ačkoli od té doby bylo vyvinuto na těchto základech velké množství různých testů snažících se změřit inteligenci, do dnešní doby je definice inteligence v podstatě nejednoznačná. Ch. Spearman se sice pokusil vyčlenit obecný faktor inteligence, který je nazýván g-faktorem (g = general, tj. anglicky obecný), neboli obecnou rozumovou schopností. Podle jiných autorů je však inteligence velmi rozmanitá lidská schopnost, která v sobě zahrnuje spoustu různých, někdy možná i protichůdných rysů.

Mezi tyto autory se řadí například J. P. Guilford, který pracoval se třemi rozměry inteligence, a to: mentálními operacemi, obsahy a produkty mentální činnosti. Dále např. Howard Gardner hovořil o multifaktoriální inteligenci. Pro něj není inteligence pouze jediný a jednotný pojem, nýbrž osm na sobě vzájemně nezávislých inteligencích (lingvistické, logicko-matematické, vizuálně-prostorové, pohybové, hudební, interpersonální, intrapersonální a přirozené).

Buďme také opatrní při posuzování výsledků inteligenčních testů, ať už se jedná o kterýkoli. Inteligenční test a výsledný inteligenční kvocient nám slouží pouze jako určité orientační vodítko. Člověka jednoduše nelze vměstnat do určitých políček, definicí, pravidel či měřících nástrojů. Na to jsme příliš komplexní a složití, a naše individualita v kombinaci s rozličnými vlivy prostředí nám umožńuje být jedinečnými, neměřitelnými a neopakovatelnými bytostmi v tom velkém nebo jen svém malém, vlastním světě.