Přečtěte si náš blog

Články na téma synestézie

Synestézie: stav, při kterém člověk slyší barvy nebo cítí zvuky

Vilayanur S. Ramachandran, jeden z nejslavnějších neurovědců současnosti, se dlouho zabýval synestézií. Po století známé, ale přesto opomíjené zvláštnosti spočívající v překřížení smyslů – slyšení barev nebo třeba cítění zvuků. Jiní vědci se synestézii dlouho vyhýbali a považovali ji za omyl nebo za nedůležitou drobnost. Jak je to ale ve skutečnosti?

Ramachandran několika sofistikovanými experimenty prokázal, že synestezie opravdu funguje. Např. ti synestetici, kteří vidí čísla jako barvy, jsou prokazatelně schopni rozlišit dvojky v množství pětek mnohem rychleji než obyčejní lidé, kterým digitální čísla splývají. Synestézie tak není žádným klamem, ale neobvyklou schopností svých nositelů.

Ramachandran dokonce vyslovil odvážnou tezi, že synestezie není překřížením smyslů jen metaforicky, ale že za ní skutečně stojí fyzické překřížení nervů. Vjemy určené pro jednu oblast v mozku „nedopatřením“ zpracovává oblast jiná, která je interpretuje jako jinou modalitu – podobně, jako kdybychom si v počítači otevřeli hudební skladbu v textovém souboru: z hudby se náhle stane text.

Ramachandranova teorie synestézie ale sahá mnohem dál než k jejímu vysvětlení: Ramachandran se jí snaží vysvětlit i existenci metafor a – v konečném důsledku – také jazyka. Člověk se rodí s obrovským množstvím neuronových spojení, které mu umožňují dobře se přizpůsobit prostředí. V raném dětství se ta spojení, která často používáme, posílí – a ostatní naopak zaniknou. K synestézii potom možná dochází geneticky podmíněným přetrváním některých z nervových spojů, které byly u běžných lidí odsouzeny k zániku – např. ty, které spojují barvy a zvuky.

Jak je ale možné, že se zdánlivě zbytečný gen, který za oním „nesmyslným“ neuronovým spojením stojí, probojoval přírodním výběrem až do dneška? Právě tato otázka podle Ramachandranovy teorie vzniku jazyka „postupným syntestetickým nabalováním“ spojuje zdánlivě jednoduchou a nedůležitou synestézii s metaforami a jazykem. Ono překřížení je totiž zřejmě evolučně výhodné a do určité míry jím disponujeme všichni!

Všichni máme nervové vstupy jednotlivých smyslů aspoň trošku propojené – a právě tato spojení stojí za naší schopností abstrakce a pochopení metafor. Umíme si spojit „ostrý zvuk“, „ostrý tvar“ nebo „ostrou chuť“, přestože slovo „ostrý“ má v každém případě úplně jiný význam. Ramachandran prokázal, že jejich spojení není dané kulturně, ale je nám vrozené – a vidí za ním právě nervová překřížení.

Dokonce tvrdí, že právě tato schopnost byla nutnou podmínkou spouštění vývoje lidské řeči. Na jeho počátku totiž musel stát nějaký základ společný všem lidem, všeobecně srozumitelné spojení nějakých zvuků s objekty okolního světa. Ramachandran jej vidí v podobném nervovém překřížení, které se v tomto případě týká motorických oblastí.

V prvopočátcích lidské řeči podle něj stála subtilní překřížení, jako by lidé pojmenovali ostré předměty ostrými zvuky a tupé tupými zvuky. Právě maličkost totiž může stát na počátku evolučního děje, který následně vede k obrovským změnám; žirafí krk také nevznikl najednou, ale postupně, díky setrvalému prodlužování zapříčiněném drobnou výhodou několika centimetrů navíc při shánění potravy.

Argumentace možná není 100% přesvědčivá, o tom se autor tohoto článku neodvažuje čtenáře přesvědčovat. V každém případě ale nabízí skvělý příklad potenciálního vysvětlení sociálně-vědných jevů evoluční (neuro)biologií. A právě o to se Ramachandran pokouší ve své knížce Krátký výlet po lidském vědomí, jejíž český překlad právě vychází.