Přečtěte si náš blog

Synestézie: stav, při kterém člověk slyší barvy nebo cítí zvuky

13. července 2016

Vilayanur S. Ramachandran, jeden z nejslavnějších neurovědců současnosti, se dlouho zabýval synestézií. Po století známé, ale přesto opomíjené zvláštnosti spočívající v překřížení smyslů – slyšení barev nebo třeba cítění zvuků. Jiní vědci se synestézii dlouho vyhýbali a považovali ji za omyl nebo za nedůležitou drobnost. Jak je to ale ve skutečnosti?

Ramachandran několika sofistikovanými experimenty prokázal, že synestezie opravdu funguje. Např. ti synestetici, kteří vidí čísla jako barvy, jsou prokazatelně schopni rozlišit dvojky v množství pětek mnohem rychleji než obyčejní lidé, kterým digitální čísla splývají. Synestézie tak není žádným klamem, ale neobvyklou schopností svých nositelů.

Ramachandran dokonce vyslovil odvážnou tezi, že synestezie není překřížením smyslů jen metaforicky, ale že za ní skutečně stojí fyzické překřížení nervů. Vjemy určené pro jednu oblast v mozku „nedopatřením“ zpracovává oblast jiná, která je interpretuje jako jinou modalitu – podobně, jako kdybychom si v počítači otevřeli hudební skladbu v textovém souboru: z hudby se náhle stane text.

Ramachandranova teorie synestézie ale sahá mnohem dál než k jejímu vysvětlení: Ramachandran se jí snaží vysvětlit i existenci metafor a – v konečném důsledku – také jazyka. Člověk se rodí s obrovským množstvím neuronových spojení, které mu umožňují dobře se přizpůsobit prostředí. V raném dětství se ta spojení, která často používáme, posílí – a ostatní naopak zaniknou. K synestézii potom možná dochází geneticky podmíněným přetrváním některých z nervových spojů, které byly u běžných lidí odsouzeny k zániku – např. ty, které spojují barvy a zvuky.

Jak je ale možné, že se zdánlivě zbytečný gen, který za oním „nesmyslným“ neuronovým spojením stojí, probojoval přírodním výběrem až do dneška? Právě tato otázka podle Ramachandranovy teorie vzniku jazyka „postupným syntestetickým nabalováním“ spojuje zdánlivě jednoduchou a nedůležitou synestézii s metaforami a jazykem. Ono překřížení je totiž zřejmě evolučně výhodné a do určité míry jím disponujeme všichni!

Všichni máme nervové vstupy jednotlivých smyslů aspoň trošku propojené – a právě tato spojení stojí za naší schopností abstrakce a pochopení metafor. Umíme si spojit „ostrý zvuk“, „ostrý tvar“ nebo „ostrou chuť“, přestože slovo „ostrý“ má v každém případě úplně jiný význam. Ramachandran prokázal, že jejich spojení není dané kulturně, ale je nám vrozené – a vidí za ním právě nervová překřížení.

Dokonce tvrdí, že právě tato schopnost byla nutnou podmínkou spouštění vývoje lidské řeči. Na jeho počátku totiž musel stát nějaký základ společný všem lidem, všeobecně srozumitelné spojení nějakých zvuků s objekty okolního světa. Ramachandran jej vidí v podobném nervovém překřížení, které se v tomto případě týká motorických oblastí.

V prvopočátcích lidské řeči podle něj stála subtilní překřížení, jako by lidé pojmenovali ostré předměty ostrými zvuky a tupé tupými zvuky. Právě maličkost totiž může stát na počátku evolučního děje, který následně vede k obrovským změnám; žirafí krk také nevznikl najednou, ale postupně, díky setrvalému prodlužování zapříčiněném drobnou výhodou několika centimetrů navíc při shánění potravy.

Argumentace možná není 100% přesvědčivá, o tom se autor tohoto článku neodvažuje čtenáře přesvědčovat. V každém případě ale nabízí skvělý příklad potenciálního vysvětlení sociálně-vědných jevů evoluční (neuro)biologií. A právě o to se Ramachandran pokouší ve své knížce Krátký výlet po lidském vědomí, jejíž český překlad právě vychází.

  přečteno 2728×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě, na dílčích kurzech studoval například na maďarské ELTE, dánské Aalborg University nebo londýnské The Coaching Academy. V Praze a Hannoveru získal vzdělání jako neurofeedbackový terapeut, několikrát z finančních důvodů odmítl přijetí ke studiu neurověd na Maastricht University, aby se nakonec rozhodl, že chce prací v první řadě vydelávat a začal pracovat jako finanční analytik. Neurovědám a psychologii se od té doby věnuje ve volném čase jako publicista a překladatel: v poslední době mu například vyšel seriál o neurofeedbacku v Psychologii Dnes, momentálně překládá jednu z Ramachandranových publikací.

Podobné články

Vliv bilingvní výchovy na vývoj dítěte

Bilingvismus neboli dvojjazyčnost vzniká, když si dítě v útlém věku přisvojí ne jeden, ale dva jazyky jako mateřské. Každý z rodičů bilingvního dítěte pochází obvykle z jiného kulturního prostředí a mluví na svého potomka svým rodným jazykem. Poměrně dlouho se vedly spory o to, zda tento styl výchovy dítě spíš nezatíží a nezpůsobí mu více nesnází, než výhod. Proces osvojení dvou mateřských jazyků totiž není vždy procházka růžovým sadem.

Vývoj bilingvní řeči

Dítě vnímá řeč už od narození. Přesněji řečeno, vnímá ji vlastně ještě před narozením - to se však zaměřuje spíš na intonaci a barvu hlasu, aby pak bylo schopno bezpečně rozpoznat hlas své matky. Co se však týče osvojování mateřštiny, vnímá dítě jazyk a jeho specifika už v prvním roce života. Postupně také daný jazyk napodobuje, což se tak na venek nemusí zdát, protože dětské procvičování řečových orgánů obvykle považujeme za univerzální žvatlání. Už v tomto období je ale dobré komunikovat s dítětem oběma jazyky, aby je rovnocenně přijalo za mateřské. Vhodné je, aby každý rodič mluvil na dítě pouze svým jazykem – může tak předejít přejímání gramatických a výslovnostních chyb, jejichž náprava může znamenat zbytečnou zátěž pro dítě.

V batolecím věku, tedy mezi 1 a 3 roky dítěte, dochází k prudkému vývoji řeči, nejen jejímu rozumění. Dítě tak má možnost si v komunikaci se svým okolím testovat, která slova patří do kterého „soudku“. Ne vždy je totiž přepínání řeči mezi dvěma jazyky natolik automatizované. V tomto věku vzniká také mnoho jazykových novotvarů. Vývoj řeči totiž není pouze přejímání slyšeného a zažitého. Je to kreativní proces, kdy dítě nachází nové a nové tvary, které poté zkouší aplikovat na komunikaci se svým okolím. U bilingvních dětí se pak nezřídka stává, že si touto tvořivou cestou vymyslí slovo, které je spojením obou mateřských jazyků a v reálném světě nedává valný význam.

Jak už bylo řečeno, ne vždy je bilingvní proces procházkou růžovým sadem. Období, které nastává v předškolním a raně školním věku, může být pro bilingvní dítě velmi náročné. Často v této fázi dochází ke zhoršení jazykových schopností. Důvodem bývají zvyšující se nároky spojené se školní docházkou. Na sebemenší zhoršení v oblasti komunikace navíc často reaguje i okolí dítěte. Širší rodinný kruh získává do rukou silný argument proti bilingvní výchově, ke které má apriori nedůvěru (obzvlášť v naší kultuře). Rodiče pod tlakem okolností mohou nad bilingvní výchovou chvilkově zapochybovat a byl by v tom čert, aby všechny tyto vlivy nekladly největší stres zpět na ramena dítěte. Na řadu pak může přijít například balbutismus (koktavost), zvýšená nervová dráždivost nebo časté noční pomočování.

Naštěstí velmi brzy po této krizi přichází zlepšení situace. Dítě jazykové nedostatky obvykle dohání a nadto mu bilingvismus přináší mnoho výhod. Mezi ně patří například schopnost rychleji se naučit cizí jazyk, vyvinutější abstraktní myšlení a kreativita. Za zmínku stojí také rozšířená kulturní identita a lepší uplatnění na trhu práce.

Využití v praxi

O tom, že je bilingvismus dobrá věc, se dnes již nevedou vášnivé spory. Naopak. Některé školy zavádějí do své výuky prvek zvaný CLIL (Content and Language Integrated Learning), který se snaží o podobný princip – tedy o to, aby se cizí jazyk stal přirozenou součástí komunikace. V praxi to vypadá například tak, že do výkladu v hodině dějepisu, fyziky, nebo dokonce tělocviku zahrne vyučující čas od času nějaké cizí slovíčko. Pro žáky nejde o rušící prvek, protože se nejedná o klasickou výuku daného předmětu v cizím jazyce, jak je tomu v některých specializovaných školách. Tato metoda se v českých školách teprve pomalu usazuje, ale z dosavadních výsledků je považována za velmi nadějnou.