Přečtěte si náš blog

Články na téma vztahy

Toxičtí lidé – jak si s nimi poradit

V minulém článku jsme popisovali, jak bezpečně poznáte toxické chování lidí kolem vás. Následující řádky se zabývají tím, jak se vlivům toxicity úspěšně bránit a nenechat se jimi zbytečně otravovat. Není to ale vždy tak snadné, obzvlášť pokud nelze tuto osobu jen tak smazat ze svého života. Často se totiž jedná o naše rodinné příslušníky nebo kolegy v práci. I v takovém případě ale naštěstí existují způsoby, jak si s nimi poradit.




Nebuďte snadná kořist. Když se k vám někdo chová špatně, jaký mechanismus stojí za tím, že si to necháte líbit? Je to podvědomá touha lidem vyhovět nebo například strach z vyvolání konfliktu? V situacích, kdy narážíte na osobu, se kterou vám často není dobře, se pokuste uvědomit pozadí svých pocitů: Proč se tak cítím? Časté kladení této otázky vás může přivést ke zjištění, že problém není ve vás, ale v míře toxicity této osoby. Poté je nasnadě položit si otázku: Potřebuji tohoto člověka ve svém životě? Pokud ne, je radno rychle odejít. Pokud je toxická osoba někým, koho nemůžete tak snadno ze svého života vyškrtnout, hodí se otázka: Potřebuji tuto osobu ve svém osobním prostoru?

Vsaďte na intuici. Lidé mají často tendenci omlouvat nevhodné chování druhých. Určitě to nemyslel zle, přišel jsem jen ve špatný moment... Nejspíš si neuvědomila, jak mě svým gestem zranila – až jí vysvětlím, že mi to bylo nepříjemné, určitě to nebude opakovat. Pravda je ale taková, že se to opakovat bude. A vůbec nebude záležet na tom, jak moc vám to vadí. Proto je důležité rozpoznat toxického člověka a přestat omlouvat jeho chování, natož dávat jej za vinu sobě.

Stanovte si hranice. Pokud je ve vašem okolí toxická osoba, které se nemůžete tak úplně vyhnout (kolega, soused, tchýně atd.), je důležité stanovit si jasné a pevné hranice vašeho vztahu, přes které nepůjde ani jeden z vás. Náznaky nestačí. Neznamená to, že byste měli být hrubí, netaktní nebo vyčítaví. Právě naopak. Důležitý je především asertivní a sebejistý postoj, nemusí však být podáván tvrdým a zraňujícím způsobem. V praxi pak může takové vymezení na pracovišti znít například takto: „Nevadí mi kritika, která je opodstatněná, ale rozhodně není v pořádku, že se navážíš do mých rodinných poměrů.“ Sousedovi zase můžeme říct: „Chápu, že si chcete užít zábavu se svou návštěvou, ale opakované bujaré večírky do ranních hodin jsou nepřípustné.“

Nenechte se zmást. Toxické chování se často projevuje skrze slova. Ta dokáží velmi krutě zraňovat, ale toxický člověk se bude vždy hájit tím, že vám nic neprovedl, že to bylo jen pár nevýznamných slov. A právě zde je velký háček. Pokud přistoupíte na tuto hru, je velká šance, že jim to bude pokaždé procházet – vy budete nešťastní a oni se budou neustále schovávat za věty typu „Vždyť jsem zase tolik neřekl, jsi jen přecitlivělá“. Mezi toxické chování patří i zveličování, bagatelizování, říkání polopravd nebo záměrné upravování událostí a následné osočování: „Měl ses zeptat napřímo, pokud jsi chtěl znát tenhle detail“, čímž vám seberou všechny vaše karty. Proto je na místě pečlivé vnímání nejen formy, ale i obsahu toho, co ten druhý sděluje. Pokud vás začne zatahovat do svých her, poukažte na to a rychle z této hry vycouvejte.

Nebojte se konfrontovat. Nejen skrze slova, ale často i skrze chování se projevuje lidská toxicita. Může jít o projevy, jako jsou posměch nebo pasivní agresivita. O tomto svém chování moc dobře vědí a záměrně jej využívají. A budou jej používat tak dlouho, dokud je nebudete konfrontovat. Nemusí jít hned o hádku, často stačí věty typu: „Způsob, jakým se mnou mluvíš, mě rozčiluje. Je tvým cílem mě naštvat?“ ... „Zdá se mi, že vypadáš znuděně. Přijde ti to, o čem mluvím, nedůležité?“ Možná budete překvapení, jak rychle vezmou zpátečku. A budou si velmi dobře pamatovat, že na vás toto chování neplatí.

Setřást ze sebe toxického člověka nemusí být nic snadného. Pokud se rozhodnete vymezit proti toxickému chování, je celkem pravděpodobné, že dotyčná osoba nebude reagovat zrovna smířlivě. Spíše naopak. Je důležité si uvědomit, že toxičtí lidé používají své strategie chování se specifickým cílem. Buď potřebují mít kontrolu nad druhými, nebo znepříjemňovat život ostatním tak, aby na tom náhodou nebyli sami hůře. Motivů ale může být celá řada a vždy platí, že pokud už někoho takového v životě máte a přistoupili jste na jeho hru, nebude se z ní odcházet hladce. Můžete očekávat další dávku manipulace, pomluv nebo například překrucování proběhlých událostí, čímž vás dokáže velmi cíleně a hluboce znejistit. V každém případě to ale není důvod pro to, abychom v takovém vztahu setrvávali. Určitá dávka nepříjemností rozhodně stojí za následný pocit svobody.

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/us/blog/tech-support/201612/8-strategies-dealing-the-toxic-people-in-your-life

https://www.marcandangel.com/2013/12/08/7-smart-ways-to-deal-with-toxic-people/

Toxičtí lidé – jak je bezpečně poznáte

Stejně jako může být toxický vzduch nebo voda, i lidé často dokáží pořádně otrávit své okolí. Šíří kolem sebe negativní náladu a rozhodně to s vámi nemyslí dobře. Čas od času může každý vyvolat nepříjemnou atmosféru, pokud mu není z jakéhokoli důvodu do zpěvu. Někteří lidé ale mají toxicitu, jak se říká, pod kůží. Jejich chování je pak často motivováno nedobrými úmysly. Jak takové otravné osoby bezpečně poznat? Pravděpodobně budou splňovat alespoň několik z následujících kritérií.




Je to s nimi jako na horské dráze. Jeden den jsou milí a neví, co by si bez vás počali. Další den se bez zjevné příčiny stáhnou, působí protivně, smutně, chladně, s nevyřčenou výčitkou. Když se jich ale zeptáte, co se děje, dostane se vám odpověď „Nic.“ doprovozená vzdychnutím, zvednutým obočím nebo úkosným pohledem. To citlivého člověka nenechá chladným a snaží se skleslému protějšku pomoci, ospravedlňuje jeho podivné chování a především začne hledat chybu u sebe. A to je přesně to, o co toxickému člověku jde. Jednoduše zneužívá vaší dobrosrdečnosti a vysává vaši energii, ale nedává nic zpátky. Jde-li o případ, kdy jste špatnou náladu zavinili opravdu vy, vše se dá vyříkat, omluvit se. Pokud jste ale v situaci, kdy můžete jen hádat, co si dotyčný umanul, v takovém případě je lepší odejít a vrátit se, až se nálada dotyčného spraví.

Manipulují. Máte pocit, že do vztahu přispíváte jenom vy, ale ten druhý nepromešká příležitost, aby vám dal signál, že mu něco dlužíte. Ubližuje vám, ale zároveň to pojmenovává jako pomoc. Dělá to přeci kvůli vašemu dobru a vy si toho vůbec nevážíte. Také často pokládají zdánlivě neutrální otázky takovým tónem, že jde vlastně o útok. Větu typu: „Co jsi dnes dělal?“ lze vnímat jako příjemnou konverzaci, ale také jako výčitku, po které by mohlo následovat: „Vsadím se, že nic. Jako obvykle…“ nebo „Vsadím se, že tvůj den byl lepší než ten můj. Já se měl hrozně a ty se ani nezeptáš…“. Pokud na základě takto „nevinně“ mířené otázky vznikne hádka, buďte si jistí, že ve vyhroceném momentě řeknou: „Vždyť já se jen ptal, co jsi dnes dělal!“. Tím vás dostanou do nevýhodné pozice.

Jejich pocity jsou vaše. Jde o jistý druh projekce. Pokud se zlobí, mohou se vyhnout zodpovědnosti za tuto emoci tím, že nařknou z negativity vás. Pravděpodobně budete zaskočení, protože nic takového nepociťujete. Začnete se bránit a obhajovat a nakonec budete možná opravdu vzteklí, protože jde o nevyrovnaný souboj a začínáte se do konfliktu zamotávat. Je proto důležité si uvědomovat, které emoce jsou vaše a které toho druhého. Jen tak budete připravení spirálu konfliktu zarazit hned v počátku.

Citoví vyděrači. Když dojde na nějaký váš záměr, toxičtí lidé vás často postaví před nepříjemné dilema – buď váš plán, nebo oni. Přičemž neopominou situaci značně zdramatizovat a nepřímo vás přinutit k druhé volbě. Jsou zkrátka schopní počkat si na ten správný moment, kdy využít citového vydírání. Typická věta je „Kdyby ti na mně opravdu záleželo, večer bys byl raději se mnou než s kamarády.“ Nezáleží přitom na tom, zda se s kamarády vídáte jednou za týden, nebo jednou za rok. Toxické osobě je to úplně jedno.

Zkazí vám každou radost. Ať jim sdělíte sebeskvělejší zprávu, nečekejte, že vás nechají dlouho se z ní radovat. Na všem najdou chybu a můžete si být jistí, že vám ji neopomenou řádně „vmést“ do tváře. Povýšili vás v práci? No ano, ale tolik práce za takové peníze, to přece ani nestojí za to… Tímto způsobem se snaží vás snížit na svou vlastní úroveň. Pokud ze sebe máte radost, nepotřebujete ničí schválení.

Mají sklon ke zveličování. „Nikdy mi nepomůžeš… Vždycky jsi na mě hrubá.“ Toxičtí lidé rádi zkreslují a dramatizují situaci, jen aby vás vydráždili do pořádného konfliktu. Přitom takové výtky logicky nemohou být ve většině případů pravdivé. V takových situacích nestojí zato zavlékat se do konfliktu. Raději rovnou přerušte rozhovor nebo odejděte.

Jsou samozvanými soudci. Trpělivě čekají na vaši chybu a ihned vám ji vytknou. Nemusí jít vlastně ani o chybu, stačí, když nesouhlasí s vaším způsobem života. Vznášením kritiky nebo upozorňováním na vaše chyby záměrně napadají vaše sebevědomí, protože cítí, že je vyšší než to jejich. Chybuje však každý, a pokud to nemá negativní vliv na okolí, není třeba člověka hned plísnit.

Poznáváte ve zmíněných kritériích někoho blízkého, kolegu z práce, nebo snad sebe? Mít ve svém okolí toxické osoby není žádný med. Od takových lidí je dobré držet se co nejdále. Naštěstí existují způsoby, jak se jim zdárně vyhnout. A pokud se jim nemůžeme vyhnout, tak alespoň můžeme zvýšit svoji odolnost vůči jejich nezdravému působení. Někdy je to snadné, jindy to vyžaduje trochu tréninku a odhodlání. Této tematice se bude věnovat náš příští článek.

Volně přeloženo z webu https://www.heysigmund.com/toxic-people/

Jak péče v raném dětství ovlivňuje vztahy v dospělosti – 2. část

Citová vazba, připoutání, nebo také anglický výraz „attachment“ vyjadřují vzájemný citový vztah, který se postupně utváří mezi dítětem a jeho nejbližší osobou. Zkušenost miminka z prvního roku života může významně ovlivnit základní pocit důvěry a později schopnost vytvářet harmonické vztahy. V první části článku jste se dočetli, jak se v dospělém životě liší děti chtěné a nechtěné; co přispívá k vytvoření bezpečné vazby; a proč je krmení více než přísun živin. Druhá část článku popisuje čtyři fáze budování připoutání podle věku dítěte a nejčastější typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti. Attachment a jeho vliv na dospělé vztahy je dnes v ohnisku zájmu mnoha výzkumů v zahraničí i v České republice.

4 fáze vytváření citové vazby

Rudolf Schaffer a Peggy Emersonová už v roce 1964 sledovali vývin citových vazeb u skupiny skotských dětí od narození do 18 měsíců. Dítě bylo považováno za připoutané k nějaké osobě, pokud oddělení od této osoby zpravidla vyvolalo protest. Vymezili 4 fáze budování vazby:

Asociální fáze (0-6 týdnů). Téměř všechny podněty vyvolávají příznivou reakci. Na konci tohoto období děti začínají pozitivně reagovat na sociální stimuly, např. usmívající se obličej.

Fáze nespecifických vazeb (6 týdnů - 6 až 7 měsíců). Děti si užívají lidskou společnost, ale nevybírají si. Směji se více na lidi než na další objekty (např. mluvící loutky) a protestují, pokud je dospělý položí na zem. I když největší úsměvy si nechávají pro své blízké, těší se pozornosti, kterou dostávají od kohokoliv.

Fáze specifických vazeb (asi 7-9 měsíců). Mezi sedmým a devátým měsícem děti začínají protestovat, pouze když jsou odděleny od jednoho určitého člověka, většinou od matky. Snaží se zůstat v její blízkosti a po návratu ji vítají. V přítomnosti neznámých lidí jsou ostražití. Vytvoření první bezpečné vazby dovoluje batoleti začít prozkoumávat okolí. Děti paradoxně potřebují pocit jistoty, že se mohou na rodiče spolehnout, aby se mohly chovat nezávisle. Pokud je v této době nutná hospitalizace dítěte, tak vždy jen společně s matkou (Vymětal, 1994).

Fáze početných vazeb. V této fázi se děti připoutají k dalším osobám, jako jsou otcové, sourozenci, prarodičové a další pečovatelé, obvykle v týdnech po vytvoření první vazby.

Typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti

De Wolff (1997) definoval 6 základních aspektů dobré péče: citlivost, pozitivní přístup, synchronie, vzájemnost, podpora a stimulace. Při výzkumu matek nejistě připoutaných dětí (když dítě reaguje na oddělení od matky lhostejně nebo až moc úzkostně) se ukázalo, že reagují spíše na základě svých vlastních potřeb nebo nálad. V budování uspokojivého a synchronizovaného vztahu s dětmi selhávají i depresivní rodiče, kteří často ignorují dětské sociální signály. Další skupinou necitlivých rodičů jsou ti, kteří sami vyrostli jako nemilované, zanedbávané nebo zneužívané děti. I když často začínají vychovávat své děti s těmi nejlepšími úmysly, očekávají, že jejich děti budou dokonalé a vždy projevující lásku. Takže když jsou miminka podrážděná, mrzutá nebo nepozorná, emocionálně nejistí rodiče se budou cítit, jakoby byli opět odmítnuti. Rodiče, jejichž těhotenství bylo neplánované a jejich děti nechtěné, mohou být také necitlivými pečovateli. Rozdíly jsou patrné i v kvalitě vztahu rodičů - obecně platí zásada: „jaké partnerství, takové rodičovství“. Šťastné páry se navzájem podporují v péči o dítě, jsou trpělivější a optimističtější. Naopak nešťastné páry jsou po narození dítěte méně citlivé, mají horší postoj k roli rodičů a s dětmi si vytvářejí méně těsné vazby (Schaffer, 1989). Nezodpovědný a nepředvídatelný pečovatel vyvolává v dítěti nedůvěru, která se může v budoucnu projevit jako vyhýbavost vztahům založeným na vzájemné důvěře. I z bludného kruhu „jak jsem byl vychován, tak budu vychovávat“ se ale lze osvobodit a citlivou péči v dítěti vzbudit pocit, že svět je dobré místo.

Zdroje:

De Wolff, M.S., & van IJzendoorn, M.H. (1997). Sensitivity and attachment: A meta-analysis on parental antecedents of infant attachment. Child Development, 66, 571-591.

Kassin, S. (2009). Psychologie. Brno: Computer Press.

Matějček, Z. (2005). Výbor z díla. Praha: Karolinum.

Schaffer, D. R. (1989). Developmental psychology: childhood and adolescence (2nd ed.). Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole.

Schanberg, S.M., & Field, T.M. (1987). Sensory deprivation stress and supplemental stimulation in the rat pup and the preterm human neonate. Child Development, 58, 1431 – 1447.

Vymětal, J. (1994). Lékařská psychologie. Praha: J. Kocourek.

Jak péče v raném dětství ovlivňuje vztahy v dospělosti – 1. část

Citová vazba, připoutání, nebo také anglický výraz „attachment“ vyjadřují vzájemný citový vztah, který se postupně utváří mezi dítětem a jeho nejbližší osobou. Zkušenost miminka z prvního roku života může významně ovlivnit základní pocit důvěry a později schopnost vytvářet harmonické vztahy. V první části článku se dočtete, jak se v dospělém životě liší děti chtěné a nechtěné; co přispívá k vytvoření bezpečné vazby; a proč je krmení více než přísun živin. Druhá část článku popisuje čtyři fáze budování připoutání podle věku dítěte a nejčastější typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti. Attachment a jeho vliv na dospělé vztahy je dnes v ohnisku zájmu mnoha výzkumů v zahraničí i v České republice.

Význam přijetí těhotenství

Vztahy rodičů a dětí se začínají budovat už během těhotenství. Matčina nálada a výraznější emoční reakce, doprovázené biochemickými změnami, se krví přenášejí na plod. Například na smyslové působení reaguje ještě nenarozené dítě v posledním trimestru pohyby a kopáním. Význam vztahů rodičů k dosud nenarozenému dítěti dokládají časté spontánní potraty u nechtěných těhotenství. Vnitřní odmítnutí tak může vést k „vypuzení nechtěného“ (Shaffer, 1989). V známé studií provedené v Československu (Matejček et al., 2005) autoři sledovali děti, kterým byla žádost o potrat zamítnuta. Tuto skupinu 200 „nechtěných“ dětí porovnali s dětmi stejné věkové skupiny a socioekonomického původu. Děti byly sledovány od narození do svých 29 let. I když byly při narození všechny děti zdravé, ty „nechtěně“ byly v průběhu dalších 9 let častěji hospitalizovány, měly horší známky ve škole, méně stabilní rodinný život, horší vztahy s vrstevníky a byly obecněji dráždivější než děti „chtěné“. V porovnání s kontrolní skupinou vykazovaly více problémových vztahů k sobě i okolí. Ženy z této skupiny byly častěji rozvedené a měly již v mladém věku zkušenosti s přerušením těhotenství. Zdá se, že nechtěnost, tj. vnitřní nepřijetí, se projevuje nejen citovým „hladem“, ale také tím, že rodič není dobrým modelem partnerského chování (Vymětal, 1994).

Citlivé reagování na dítě

Blízky kontakt s novorozencem v prvních hodinách po narození může posílit pozitivní pocity rodičů k dítěti. Pravá citová vazba se postupně buduje interakcí mezi rodičem a dítětem po prvních měsících. Důležitým prvkem v budování vazby je vytváření ritualizovaných činností a zvyků. Je nutné, aby pečovatel reagoval na dítě citlivě. Pokud u hraní hry například miminko odvrátí hlavičku a tváří se zmateně, naznačuje, že je to na něj příliš. Rodič to vycítí a nechá dítě vydechnout, aby se po chvíli vrátili k aktivitě. Tímto způsobem se buduje vztah a vzájemné porozumění. Pokud pečovatel reaguje spolehlivě, dítě si vyvíjí smysl pro důvěru v jiné osoby.

Krmení, teplo a doteky

Krmení je pro dítě silným zdrojem pozitivních pocitů, které přispívají k budování citové vazby. Experiment Harlowa a Zimermana z roku 1959 však dokládají i význam jiných smyslových vjemů. Makakové byli odděleni od matky v první den života a dalších 165 dní strávili v přítomnosti dvou náhradních „matek“. Obě tyto matky měly tvář a tělo vyrobené z drátu, a jedna z nich byla obalená měkkou látkou. Polovina mláďat byla krmena touto teplou, příjemnou náhradní matkou, zbývající polovinu krmila nepohodlná drátěná „matka“. Ukázalo se, že opičky na drátěné matce trávily čas jen během krmení. Když byly rozrušeny nebo se bály, okamžitě utekly na látkovou matku. Význam tepla a doteku u dětí popsal Schanberg a Fieldová (1987, in Kassin, 2007). Autoři dělali u předčasně narozených dětí masáž těla po dobu 10 dní a poté srovnávali jejich vývoj s dětmi, které nemasírovali. Obě skupiny pily stejné množství dětské výživy, ale masírované děti přibývaly na váze o 47% více, byly živější, aktivní a koordinované. Nemocnici opustily průměrně o 6 dní dříve. Podle Fieldové je dotek cenným terapeutickým nástrojem - nejen pro předčasně narozené děti, ale i pro děti a dospělé, kteří jsou „dotekově deprivovaní“. Krmení pro lidské děti není o nic důležitější než pro malé opičky - velký význam má tepelný komfort a pocit bezpečí.

Zdroje:

De Wolff, M.S., & van IJzendoorn, M.H. (1997). Sensitivity and attachment: A meta-analysis on parental antecedents of infant attachment. Child Development, 66, 571-591.

Kassin, S. (2009). Psychologie. Brno: Computer Press.

Matějček, Z. (2005). Výbor z díla. Praha: Karolinum.

Schaffer, D. R. (1989). Developmental psychology: childhood and adolescence (2nd ed.). Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole.

Schanberg, S.M., & Field, T.M. (1987). Sensory deprivation stress and supplemental stimulation in the rat pup and the preterm human neonate. Child Development, 58, 1431 – 1447.

Vymětal, J. (1994). Lékařská psychologie. Praha: J. Kocourek.

10 překvapivých faktů o osamělosti

Odhaduje se, že více než 40% lidí pocítí během života bolestný pocit osamělosti. Navzdory tomu, jak je osamělost běžná, málokdo si plně uvědomuje její moc. Zde je 10 překvapivých faktů o osamělosti, které změní váš pohled na tento běžný, ale devastující psychologický stav:

Osamělost nezávisí na tom, kolik kamarádů a vztahů máme. Pocit osamělosti plně závisí na subjektivní kvalitě našich vztahů - jak moc se cítíme emočně vzdáleni od lidí kolem nás. Člověk může žít sám a necítit se osaměle, stejně jako žít obklopen lidmi a trpět osamělostí. Dokonce to není nic neobvyklého... Více než 60% osamělých lidí žije v manželství. Když manželské páry již nesdílejí nejhlubší pocity, myšlenky a prožitky, můžou se cítit odcizeně a osaměle. Lidé v takových vztazích věří, že jejich manžel/ka nemůže nabídnout tak hluboké porozumění, jaké by si přáli. Zatím co jejich strach může být oprávněný, může také plynout z faktu, že... Osamělost narušuje vnímání našich vztahů. Studie ukázaly, že pouze vybavení situace, kdy se lidé cítili osaměle stačilo k tomu, aby svoje vztahy hodnotili jako méně pevné a hluboké. Toto pokřivené vnímání často způsobuje, že osamělí lidé se ještě víc vzdalují od lidí, kteří by mohli zmírnit jejich osamělost. Navíc, jejich přátelé můžou také přistupovat k navazování vztahů s váhavostí, protože... Osamělost je v sociálních skupinách nakažlivá. Osamělost zanechává jasnou stopu - proto máme sklon všimnout si osamělých lidí kolem nás. Jedna výzkumná studie ukázala, že osamělí lidé byli během 6 měsíců vytlačeni na okraj sociální skupiny a překvapivě, to samé platilo i pro jejich přátele. Být takovým způsobem vytlačen "do chladu" má překvapivý účinek na naše tělo... Osamělost způsobuje větší pocit chladu. Studie ukázaly, že vzpomínka na situaci, ve které jsme se cítili osaměle způsobila, že účastníci výzkumu odhadovali pokojovou teplotu jako signifikantně nižší. Dokonce se snížila i jejich teplota těla. Pocit "vyhnání do zimy" rezonuje s naší evoluční minulostí, ve které odloučení od našeho kmene znamenalo ztrátu možnosti zahřát se u ohniště v srdci sociální skupiny. Opravdu se jeví, že lidské tělo reaguje na osamělost dramatickými způsoby... Lidské tělo prožívá osamělost podobně jako útok. Osamělost způsobuje okamžitou tělesnou odezvu. Zvyšuje krevní tlak a cholesterol, aktivuje naši tělesnou a psychologickou stresovou reakci. A proto... Chronická osamělost signifikantně zvyšuje riziko kardiovaskulárních onemocnění. U chronicky osamělých lidí ve větší míře hrozí rozvoj kardiovaskulárních onemocnění, protože jejich těla jsou v konstantním a neúprosném stresu. Osamělost ovlivňuje naše tělo i jinými způsoby... Osamělost potlačuje fungování imunitního systému. Osamělost způsobuje, že imunitní systém funguje méně efektivně, co z dlouhodobého hlediska zvyšuje riziko rozvinutí nejrůznějších onemocnění. I krátké období osamělosti se na naší imunitě může podepsat... Osamělí studenti vysokých škol měli slabší reakci na očkování proti chřipce. Několik týdnů osamělosti stačilo na to, aby imunitní systém studentů reagoval slaběji na očkovací injekci chřipky proti studentům, kteří se osaměle necítili. Osamělost je nebezpečná téměř jako kouření cigaret. Vědci shrnuli, že s ohledem na všechny vlivy osamělosti na tělo, reprezentuje osamělost velké riziko pro dlouhodobé zdraví a dlouhověkost. Toto riziko se dá srovnávat k zdravotním rizikům vyplývajících z kouření cigaret. Chronická osamělost zvyšuje riziko předčasného úmrtí o 14%.

Osamělost představuje důležité psychologické zranění a neměli bychom jej ignorovat. Pokuste se podniknout kroky, které vás vyvedou z bludného kruhu osamělosti, spíše než ty, které vás v něm budou nadále udržovat.

I pětileté dítě ví, že když se řízne do prstu, musí si ránu vyčistit a zavázat. Když dojde ale k zranění emočnímu (např. osamělost, odmítnutí, selhání), kdo z nás ví, jak si ránu ošetřit? Naše tendence je často "přežvýkávání" situace a sebe zraňování, které je srovnatelné s tím, jako bychom si do své rány stále znovu řezali. Zde je několik doporučení k emoční první pomoci, na základě práce Dr. Guy Winche:

Mluvte k sobě jako ke svému nejlepšímu příteli

Sára se po dlouhém a bolestivém rozvodu po několika letech rozhodla znovu hledat partnera. Zaregistrovala se na internetové seznamce, navázala kontakt se sympatickým vrstevníkem a domluvili si rande. Moc se těšila a pečlivě si na schůzku vybrala nové šaty. I když měla ze schůzky dobrý pocit, její partner sympatie neopětoval, po deseti minutách se omluvil a odešel. Sára zavolala své nejlepší kamarádce a ta jí řekla: “A co jsi čekala? Nejsi ničím zajímavá a ty nové šaty tvoje špeky stejně nezakryjí! Už máš prostě to nejlepší za sebou.” Přijde vám reakce kamarádky krutá? Máte pravdu – ta nejlepší kamarádka, která k Sáře promlouvala, byla ve skutečnosti ona sama. Proč jsme tak často mnohem laskavější k druhým než k sobě?

Uvědomte si, jak osamělost ovlivňuje vaše chování

Při sebe-průzkumu si Sára rychle uvědomila, že se na rande svého partnera ptala minimum otázek, co vedlo k jeho pocitu, že o něj nemá zájem. Navíc byla tak úzkostná, že se jen zřídka usmála a byla neustále napjatá. Když došla k tomuto vhledu, pocítila úlevu, protože obě věci lze změnit. V osamělosti máme tendenci svádět chyby na své neměnné rysy, místo toho, abychom se zaměřili na své chování.

Budujte aktivně své vztahy

Projevy pozornosti, soucitu, stejně jako praktická pomoc nebo dobrovolnické aktivity jsou jednou z nejlepších cest jak udržovat, ale i vytvářet nové vztahy. Pomoc druhým snižuje pocity osamělosti, zvyšuje pocit vlastní hodnoty a oblíbenost u druhých. Také je vhodnou příležitostí na seznámení pro ty, kdo mají strach navazovat nové kontakty s lidmi. Zaměření na druhé místo na sebe nás v konečném důsledku činí šťastnějšími. V případě, že okolnosti takové budování vztahů neumožňují, je velice účinným prostředkem proti osamělosti čtyřnohý kamarád. Pes (a i když existuje méně výzkumů, i kočka) skvěle tiší pocit osamění u lidí, kteří jsou izolovaní, trpící nemocí nebo psychologickým traumatem, a také u seniorů. Psi navíc umožňují navazovat přátelství při procházkách v parku lépe jako magnet.

Zde se můžete podívat na video o emoční první pomoci (možnost zapnout si české titulky): https://www.ted.com/talks/guy_winch_the_case_for_emotional_hygiene?language=cs

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/blog/the-squeaky-wheel/201410/10-surprising-facts-about-loneliness Winch, G. (2013). Emotional first aid: practical strategies for treating failure, rejection, guilt and other everyday psychological injuries. New York: Penguin group.

Manipulace: věty, které obchází rozum a zasahují srdce (2. část)

V první části článku jsme se zabývali mechanismy, kterými manipulátor využívá druhé osoby k uspokojení svých cílů. Manipulace v nás obvykle vyvolává negativní pocity – provinilost, strach, pocit méněcennosti. V dané chvíli jsme zahlceni prožitkem a nepřemýšlíme racionálně.

Jestli se nám povede zavést do mozku kontrolku "pozor, manipulace!", příště manipulátora můžeme včas odhalit a nepřistoupit na jeho nebo její hru. Věděli jste, že manipulace může být i přehánění naší slabosti, abychom se vyhnuli nepříjemnému úkolu? Přečtěte si 9 častých typů manipulátorů a věty, které by mohli používat. Jaký pocit ve vás vyvolávají?

Typy manipulátorů

Statistik. Jádrem manipulace je věta "všichni, jenom ty ne...". Přehánění a zobecňování je metodou, jak vyvolat u druhého pocit viny a nedostatečnosti.

"Všichni normální kluci mají krátké vlasy." "Všechny holky v tvém věku už mají děti."

Diktátor. Silně prosazuje svou vůli s odvoláváním se na tradici a autoritu. Může trvat na setkání v prostoru, kde má převahu a kontrolu, např. kancelář, dům, auto nebo jiné místo, kde pociťuje vlastnictví a dobře prostor zná (a vy ne).

"Je mi jedno, co tě baví a nebaví. Řekl jsem, že půjdeš studovat práva tak, jako všichni muži v naší rodině." "Slušná svatba má být v kostele, jinak mě tam nedostaneš."

Chudáček. Rád by něco učinil, ale nedostává se mu dostatečných sil, hraje si na "hlupáčka". Zdůrazňuje své nedostatky a svou méněcennost. Nepříjemné úkoly neslyší, nebo je zapomene. Předstírá, že nerozumí, co se po něm chce. Pasivně-agresivním způsobem vás manipulátor dotlačí k tomu, abyste za úkol převzali zodpovědnost a udělali to za něj.

"Vůbec nechápu, jak máme dělat tu prezentaci a ještě mě strašně bolí hlava." "Já pokaždé u mytí nádobí něco rozbiju, raději se toho nebudu ani chytat."

Počtář. Dělá vždy to, co je pro něj nejvýhodnější. Střídá taktiku biče a cukru dle okolností, chová se v očích druhých nepředvídatelně. Lichotky a dárky můžou být prostředkem, jak si odčinit minulou chybu a usmířit si osobu, kterou chce dále využívat.

"Tome, tobě ty diktáty vždycky tak jdou, nechceš si dneska sednout ke mně?" "Já ti teď nemůžu půjčit na operaci, děti potřebují nové lyže a vůbec.."

Drsňák. Některé osoby zvyšují hlas během diskuzí jako prostředek agresivní manipulace. Základním předpokladem je, že jestli budou křičet dostatečně hlasitě, nebo ukazovat jiné negativní emoce, podřídíte se jejich přání a dáte jim, co chtějí. Agresivní hlas je pro zvýraznění efektu často spojený s výraznou řečí těla, např. pozicí nebo gestikulací rukama.

"Vypadni a vrať se, odkud si přišel, cizince tady nechceme!" "Tak ty jsi dělala přesčas, jo? Slyšíte všichni, jak mě moje žena podvádí a ještě mi lže??"

Břečtan. Zdůrazňuje svojí závislost. Chce, aby se o něj jiní starali, a tak se tváří bezmocně, bezbranně. Využívá péče a laskavosti druhých.

"Prosím, zůstaň tady, já to bez tebe nezvládnu, umřela bych strachy." "A co budu o víkendu jíst, když tu nebudeš? No, kdyžtak dojím ty staré sušenky ze skříně."

Obětavec. Obětuje se pro druhé a tvrdí, že nechce nic pro sebe, ale zároveň vybírá daň.

"Já ti vařím, žehlím, peru a ty se se mnou budeš jen hádat." "Vyzvednu tě na nádraží a ty mi pak uděláš radost a konečně se s ním rozejdeš."

Mafián. Jsem tvá záštita a ochránce, ale musíš mi sloužit. Postavíš-li se na své nohy, smetu tě. Kdo nejde se mnou, je proti mně.

"Brzy je dostaneme na kolena. Opovaž se ale ceknout."

Poslední spravedlivý. Neustálá kontrola, kritika, zesměšňování. Vyvoláním špatného pocitu ve vás získává psychologickou výhodu, nadřazenou pozici. Cokoliv uděláte, nikdy to nebude dost dobré. Nenabízí ale konstruktivní radu, pomoc ani řešení. V jemnější podobě může být kritika podaná jako humor nebo ironie, ale "píchá" stejně.

"Podívej se, jak vypadáš. Nedivím se, že tě z té zkoušky vyhodili." "Zase pozdě. Mně to už ani nepřekvapuje." "To bych o tobě neřekl.", "To jsi mě zklamal." "Kdyby maminka věděla,..."

Jak se bránit manipulaci

Jelikož manipulace zasahuje spíš emoce, než rozum, není snadné zastavit "toxický" pocit, který v nás vyvolává. Prvním a důležitým krokem je rozsvítit kontrolku "manipulace" v naší mysli. Zkusme si v takové chvíli uvědomit, že poznámka nepatří nám, je jen prostředkem k cíli manipulátora. Není nutné se omlouvat a vysvětlovat. Manipulativní věta by měla po nás "stéct". Můžete vyjádřit, že nerozumíte, na co nevhodnou otázkou naráží (tomu nerozumím… co přesně myslíš slovem...? Jakou situaci máš konkrétně na mysli...?). Manipulátorovi nenapovídejte, nechte ho podrobně vysvětlit, co chtěl říct. Často se dostane do úzkých.

Také je možné manipulaci nahlas pojmenovat a navrhnout, aby se rozhovor dále rozvíjel konstruktivně a bez úderů pod pás. Důležité je ale přijmout chybu, jestli je kritika druhé strany oprávněná a sám se vyhnout manipulativním větám.

Osobní integrita je nejlepší ochrana před manipulací

Neztrácejte čas snahou obhajovat se před lidmi, kteří vám nechtějí porozumět. Neplýtvejte energií, abyste se každému zalíbili. Pravidelně kontrolujte, čemu věříte. Když si nejsme jisti, čemu věříme, je velice snadné, aby někdo jiný, kdo si je svým přesvědčením jistý, zmanipuloval naše myšlení.

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/blog/communication-success/201510/14-signs-psychological-and-emotional-manipulation https://www.psychologytoday.com/blog/in-flux/201610/9-things-you-can-expect-manipulative-people-do Typologie manipulátorů (s výjimkou "statistika") dle Vališová, A. (2008). Jak získat, udržet a neztrácet autoritu. Praha: Grada.