Základy genetiky pro uživatele mozku
Dost možná o genetice nic nevíte – a co hůř, ani vědět nechcete. Jenže svět se točí bez ohledu na přání a stížnosti jednotlivých obyvatel. Mezi nebem a zemí jednadvacátého století tak jsou věci, které zkrátka vědět musíte, pokud se chcete orientovat ve svém vlastním mozku. Věděli jste třeba, že co je u Australana dané geneticky, je u Švéda záležitostí prostředí? A jak by na tom byli Češi?
Kdybychom měli perfektně spravedlivou, rovnostářskou společnost, přecházely by v ní důležité funkce z rodičů na děti? Obvyklou odpovědí je ne: klíčové posty by se obsazovaly bez ohledu na postavení rodičů, s ohledem na vlastní schopnosti jedince. V historii lidstva taková představa nejspíš platila skoro bez výjimek – hromadění funkcí v rodinných klanech téměř vždycky znamenalo korupci při výběru uchazečů. Demokratické společnosti posléze ukázaly, že dědičnost funkcí může vyplývat i z méně zjevných mechanizmů než dosazení prince na trůn: děti z lepších rodin měly lepší podmínky od vzdělání po výživu, takže se na trůny dostávají i ve spravedlivých výběrových řízeních. Tak tomu je dodnes – a nejspíš bude navždy. Ne proto, že bychom nemohli dosáhnout vyšší úrovně sociální spravedlnosti, ale protože jak inteligence, tak emoční a sociální schopnosti nutné pro úspěšnou kariéru jsou z podstatné části dědičné. Takže pokud se někdo v ideálním světě kvalifikuje na vůdčí pozici, docela pravděpodobně se na nadprůměrné místo vyšvihnou i jeho potomci, bez jakékoli protekce. Podrobnosti o vlivu genů versus prostředí na inteligenci nabízí výzkum, jehož autoři elegantním spojením genetické analýzy a behaviorálního testování ukázali, že inteligenci dětí ovlivňují spíš geny než socioekonomický status rodičů, byť i ten hraje asi třetinovou roli. Tolik nám umí prozradit tradiční genetický model, v němž je role genů a prostředí jasně oddělená a nám zbývá jen vyzkoumat, co hraje vyšší roli. Jenže jednadvacátého století po nás požaduje překročení takového pohledu, jak naznačují i autoři výzkumu.
Co vám učitelé o genech neřekli – protože to ještě nikdo nevěděl
Vezměme si za příklad docela obyčejné jahody z babiččiny zahrádky. Na šumavské zahradě, kde už zašlo mnoho květin, prosperují docela dobře – což naznačuje, že mají docela dobré geny. Při přesazení do amazonského pralesa nicméně okamžitě zajdou. Pokud by se úspěch organizmu zakládal na vzájemně nezávislé kvalitě genů a kvalitě prostředí, museli bychom konstatovat, že prales je špatné prostředí. Jenže nesčetně jiným rostlinám se v něm daří. Předpoklad o nezávislosti genů a prostředí tak vede k paradoxu: je chybný. A stejně tak chybný je i u lidské inteligence.
Pokud budeme mluvit o „dědění“ pozice představitele státu, je zřejmé, že míra dědičnosti závisí na společenském uspořádání: v monarchiích bude nesrovnatelně vyšší než u republik. Totéž přitom platí i o dědění lidských vlastností, od fyzické síly po inteligenci nebo zdraví. Ve společnostech, kde jen úspěšní rodiče zvládnou zajistit svým potomkům dostatečnou výživu nebo vzdělání, bude sice „dědičnost“ síly, chytrosti nebo zdraví vysoká, ale vliv genů minimální. Dobře se totiž rozvinou jen ty děti, kterým rodiče zajistili vhodné prostředí, bez ohledu na geny. Ve společnostech, které zajistí všem stejné podmínky, bude naopak vliv genů zásadní. Skvělým příkladem je rozdíl mezi „vrozeností“ schopnosti číst u australských a švédských předškoláků: zatímco malé Australany učí číst už ve školce, švédští předškoláci se mohou naučit slabikovat jen od rodičů nebo vychovatelů. V Austrálii je tedy čtení pětiletých dětí závislé převážně na jejich genetických vlohách, zatímco ve Skandinávii na výchově. A totéž platí obecně. Míra, do jaké o našem osudu rozhodují geny, není daná – závisí na prostředí, do kterého jsme se narodili. U zdraví, štěstí, inteligence i úspěchu.
Na prostředí a společnosti navíc závisí i „kvalita“ našich genů. Genetické předpoklady, které máme, občas nejsou dobré, nebo špatné – ale vhodné nebo nevhodné pro konkrétní společnost. Pokud změníme společnost, jako bychom u příkladu s rostlinami změnili šumavské prostředí za poušť nebo prales: kupředu se proderou organizmy jinými genetickými kořínky. Křiklavým příkladem je třeba postavení žen: zatímco před pár dekádami byly zrazovány od technické kariéry, dnešní společnost nabízí kurzy programování určené výhradně jim. Pouhou proměnou společnosti se výrazně zvýšila „kvalita“ žen pro kariéru v IT. Podobně jako v různých kulturách může být „kvalitou“ třeba průbojnost nebo skromnost, introverze nebo extraverze. Odsud také vychází ideologické proudy, které chtějí nazývat „mentálně postižené“ lidi raději jako „neurologicky odlišné“: protože objektivně o nich můžeme konstatovat jen to, že vybočují z průměru (pokud vůbec) – a záleží na nastavení společnosti, jestli je označí za šamany, nebo jejich pacienty. Geny nejsou, čím se zdají být: jejich vliv je jen tak silný, jak jim to společnost dovolí, jejich působení je tak dobré, nebo špatné, jak se na ně dívá společnost – a ani vás osobně neovlivní tolik, abyste s tím nemohli něco dělat.
A co je důležité pro každého z nás: pokud je něco vrozené, nemusí to být nutně dané geny. Společně s nimi se nám totiž při narození dostává i řady dalších vlivů: od prenatální výživy po epigenetické úpravy DNA, které jsou sice dědičné, ale nejsou součástí DNA a v průběhu života je můžeme ovlivňovat. Nejspíš dokonce cíleně, prostřednictvím životního stylu nebo psychoterapie, naznačují výzkumy, byť na definitivní závěry ještě epigenetice dost nerozumíme. Ani genetické vlohy navíc nejsou neměnné. Geny nekódují lidské vlastnosti, ale složení bílkovin – a od vnitrobuněčných procesů, které skládají molekuly uhlíku v biologicky smysluplné celky, je ke štěstí celého člověka daleko. Dobře prozkoumané jsou třeba geny přispívající k závislostem, zejména alkoholizmu – a přes svoji sílu ještě z žádného abstinenta alkoholika neudělaly. Studie o „genech pro obezitu“ nebo „genech pro tělesné cvičení“ navíc ukazuje, že i pouhé přesvědčení, že jsme nadáni kvalitním nebo méně kvalitním genetickým kořínkem, na nás může působit silněji než samotné geny. Lidem, které zajímá věda o člověku, naše éra poskytuje jedinečnou možnost nadšení z úchvatných genetických objevů, které přibývají každým dnem. Poznávání genetických procesů ovšem nepodporuje předpoklad, že skrze výzkum DNA budeme postupně dospívat k důkazům determinace člověka jeho genetickým kódem. Naopak: chromozomy jsou čím dál záhadnější a vlastně nic nekódují, spíš se podobají soupisu pokynů, jak reagovat na konkrétní situace. Genetika jednadvacátého století tak spíš než biologickou determinaci podporuje výrok Mirka Dušína: „Nekuř, cvič a budeš zase chlapík!“
Pro přečtení: místo čtení běžnému uživateli mozku doporučujeme online kurz behaviorální genetiky. Zábavně a zdarma podávaný předmět renomované americké univerzity zvýší vaše vzdělání – a s ním i flexibilitu vašeho mozku! Je dostupný jen v angličtině, takže si svůj mozek procvičíte hned dvakrát: jazykově a geneticky, což zvýší jeho odolnost vůči poškozením víc, než kdyby se vzdělával jen v angličtině nebo biologii.
