Přečtěte si náš blog

Jak (ne)spolehlivé jsou naše vzpomínky?

21. července 2017

Psali jste si někdy deník? A zkoušeli jste se k němu vrátit o pár let později? Může vás překvapit, jak moc se vaše vzpomínky liší od toho, co jste si tehdy za čerstva zaznamenali. Něco jste upozadili, něco zveličili a něco úplně zapomněli. Navíc jste tato „bílá místa“ v paměti zřejmě zaplnili tím, co se vám jevilo jako pravděpodobné nebo smysluplné. Naše paměť nám o sobě vypráví příběh: o tom, kým jsme a čím jsme prošli. A tak na svou minulost nahlížíme optikou dneška a volné konce svazujeme do úhledných uzlíčků konzistence. Chceme si o svých blízkých pamatovat jen to dobré a zapomínáme to, co by se našim současným pocitům, přáním a potřebám příčilo.

Přitom si výborně vybavujeme i drobné detaily našeho života ve chvílích, kdy došlo k něčemu šokujícímu, emotivnímu nebo významnému. S jakými pocity jste odcházeli od maturity? Od koho jste se dozvěděli, že zemřela princezna Diana? A odkud jste sledovali tragický pád newyorských dvojčat?

Nakonec je ale také možné, že z paměti vylovíte i něco, co se vůbec nestalo. Sugestivní otázky, naléhání nebo opakování zavádějících informací může způsobit, že se z neprůhledné mlhy vaší paměti začnou vynořovat jasnější obrazy. Pokud už po tisící slyšíte, jak jste se v dětství na výletě ztratili a strýc vás nakonec našel ve společnosti úplně cizích lidí nebo jak se pod vámi na zamrzlém jezeře probořil led a podchlazeného vás nesli domů, můžete mít pocit, že si pád do ledové vody nebo cestu po vlastní ose skutečně vybavujete, i kdyby šlo ve skutečnosti o vašeho sourozence nebo o úplně smyšlený příběh. Strýc nemusí chtít rodičům přiznat, že to byl ve skutečnosti on, kdo se poněkud zapomněl a svěřil vás na hlídání obyvatelům vedlejší chatky, a voilà, falešná vzpomínka je na světě. Jindy se zase něco pokazí, auto uprostřed cesty skolí neznámá porucha nebo selže lidský faktor, a vy podlehnete dojmu, že už když jste do něj nastupovali, tušili jste, že se něco stane. „Já jsem od začátku věděl, že to takhle skončí,“ říkají zklamaní fanoušci při pohledu na výsledek sportovního utkání nebo zoufalí milenci, jejichž bývalá polovička si zrovna balí kufry. Ale zkuste se jich zeptat na začátku.

Máme tedy přehodnotit důvěru ve své vzpomínky a smířit se s tím, že to, co nám ukazují, není to, co se skutečně stalo? Pokud ale nemůžeme věřit své minulosti, co o sobě vlastně víme? Nepohltily by nakonec celou naši existenci pochybnosti? Ale to bychom zašli příliš daleko. Konec konců vám už asi nikdo nedokáže, že si svůj výlet nebo sevření ledové vody skutečně nepamatujete, třeba z jiného životního období. A snad vás uklidní, že i zapomínání má zřejmě svůj smysl. Představte si, jak zahlcená a neustále zaměstnaná by naše mysl byla, kdybychom si pamatovali i nejmenší detaily každého dne. Zapomínání je milosrdné. Záplava vzpomínek, zvlášť těch nepříjemných, provázející každý náš krok, by nám mohla viset na krku jako závaží a ztěžovat pohyb dopředu. Je ale na místě připustit si, že naše vzpomínky zachycují minulost podobně nepřesně jako fotografie, které stylizujeme, zdobíme a řadíme do alb, abychom minulost zaznamenali.

Zdroje:

  přečteno 2056×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Eva Krejčí
Eva Krejčí je studentkou jednooborové psychologie a absolventkou žurnalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V současnosti se zaměřuje především na fenomén snění, mediální komunikaci a účinky a kreativní myšlení. Popularizací psychologie by chtěla podpořit kritické myšlení veřejnosti.

Podobné články

Vědci možná našli způsob, jak se zbavit předsudků a zlozvyků

Náš mozek během spánku neustále pracuje. Intenzivně do paměti zapisuje vzpomínky a události, které jsme během dne prožili. A dnes už dokonce víme i to, že můžeme ovlivnit, které vzpomínky si do paměti zapíše „silněji“.

Opakování je matka moudrosti

Když během dne něco vidíme nebo slyšíme, neurony v našem mozku vytvoří jedinečné uspořádání, které odpovídá získané informaci. A jakmile si tuto informaci potřebujeme vybavit, uspořádají se neurony do obdobného uspořádání – my si informaci vybavíme a tím, že jsme neurony opět přinutili k danému uspořádání, tuto informaci silněji vryjeme do naší paměti.

Ve zkratce tak můžeme říct, že čím častěji s danou informací pracujeme, tím silněji je v naší paměti zakořeněná. Pokud s nějakou informací pracujete pravidelně, už nad ní ani nemusíte přemýšlet. Pokud ji ale roky nepotřebujete, nejspíš ji brzy zapomenete.

Intenzitu ukládání informací do paměti lze ještě posílit používáním zvuků. Platí totiž, že pokud si nějakou informaci asociujeme se zvukovou stopou, snáze si ji pamatujeme – a navíc si ji vybavíme pokaždé, když slyšíme daný zvuk.

Vědci se těchto známých faktů pokusili využít – s cílem vytlačit z paměti zažité předsudky nebo špatné návyky. Příklad za všechny? Genderová diskriminace. Tak často ve svém okolí slyšíme, že ženy nejsou dobré ve vědeckých oborech, až si tuto informaci zafixujeme v dlouhodobé paměti a považujeme ji za pravdivou. Lze tento předsudek z paměti vytlačit a nahradit ho pozitivnější informací?

Jak z paměti vytlačit předsudky?

Ve Spojených státech proběhla studie, ke které se přihlásilo 40 bělošských studentů z Univerzity Northwestern ve věku od 18 do 30 let. Vědci nejdříve sérií testů zjistili, jaké mají tito lidé předsudky. A následně se je pokusili potlačit.

Všem účastníkům proto ukazovali obrázky s textem – fotografie žen, v jejichž souvislosti skloňovali slova jako matematika, fyzika a další vědy. Následně promítali obrázky černochů, v jejichž souvislosti používali pozitivní slova jako radost nebo smích. Ke každému obrázku navíc pustili účastníkům zvukový signál.

V další fází tohoto pokusu šli všichni studenti spát. Spánek trval 90 minut, během kterého byly účastníkům přehrávány stejné zvukové tóny, které slyšeli při promítání fotografií.

Když se všichni probudili, prošli tím samým testem na sociální vnímání, jako na úplném začátku pokusu. To, co výsledky ukázaly, všechny překvapilo.

Dlouhodobý efekt nikdo nečekal

Najednou totiž studenti reagovali úplně jinak – jejich ovlivnění negativními předsudky se snížilo až o 50 %! Ale to nebylo vše, co vědce šokovalo. Efekt měl navíc dlouhodobý účinek. Po týdnu se všichni sešli znovu a výsledky byly stále dobré – potlačení negativních předsudků se v paměti účastníků evidentně zakořenilo natrvalo.

Doposud známé způsoby na potlačování zlozvyků mají jenom krátkodobou účinnost – ztrácí ji zejména v momentě, kdy se testovaný člověk vrátí do společnosti. Zpět do své zaběhlé rutiny.

V případě pokusu na studentech z Univerzity Northwestern se ale nic takového nestalo – i po týdnu byli lidé negativními předsudky ovlivněni o 20 % méně než na začátku pokusu. A to přitom proběhl jen jeden krátký test… co by se asi stalo, kdyby se mu lidé podrobovali třeba i několik týdnů v kuse?

Podle vědců bude možné v budoucnosti použít tuto metodu na potírání předsudků. A to nejen těch rasových a genderových, ale také třeba sexuálních, náboženských nebo politických.

Největší optimisté dokonce věří, že podobně jako předsudky fungují i návyky. I ty máme zakořeněné ve své paměti a považujeme je za stereotyp. Je tedy možné metodu použít i třeba k odvyknutí kouření?

To nejspíš ukáže až čas.

Zdroje:

blogs.discovermagazine.com/d-brief/2015/05/28/reduce-prejudices-sleep

Paměť

je schopnost přijímat, uchovávat a vybavovat si informace. Souvisí úzce s nervovou soustavou, i když zatím nebyl zcela vysvětlen její fyziologický mechanismus. Jsou známa mozkové centra související s určitými typy paměti – hippokampus, amygdala, mozeček, atd., více.

Podle délky uchovávání informací se dělí na krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou. Podle typu vstupní informace dále na: hmatovou, sluchovou, vizuální, chuťovou a čichovou.

Dále známe druhy paměti např.

deklarativní – obsahuje informace, které jsou dostupné znovuvybavení si. Ta se dále dělí na sémantickou (slovní) a procedurální (ucelené zkušenosti a zážitky), nedeklarativní – obsah nelze přímo verbalizovat, jedná se o především o nabyté dovednosti.

Základní paměťový proces zahrnuje

vštípení – ukládání informací do paměti, podržení – uchování těchto informací po určitou dobu a vybavování – vyvolání těchto podržených informací z paměti.

K paměti se též váže zapomínání, tj. vyhasnutí nervových spojení souvesejících s podržením informace.

" Na jedné straně máme tak dobrou paměť, že příteli do nejmenších podrobností vypravujeme příhodu, která nás potkala a na druhé straně si nevzpomeneme, kolikrát už jsme mu ji vyprávěli. "

– Francois de la Rochefoucauld

Až 700 nových neuronů denně. Hipokampus boří mýty o fungování mozku

Po celá desetiletí byli vědci přesvědčeni, že se rodíme s určitým počtem mozkových buněk, o které během života přicházíme. Nenávratně. Byli jsme si jisti, že úžasné regenerační schopnosti našeho organismu se na mozek nevztahují. Že s každým dlouhým ponocováním přicházíme o tisíce mozkových neuronů, bez naděje na jejich náhradu.

Výzkumníci z londýnské laboratoře však nedávno zjistili, že toto zdaleka neplatí pro celý mozek. Jedna jeho část – takzvaný hipokampus – se tomuto přesvědčení vymyká.

Co to ten hipokampus je?

Hipokampus sídlí takřka v samotném středu mozku. Svůj název získal podle nápadné podoby s mořským koníkem. Podílí se na učení, krátkodobém uchovávání informací v paměti, orientaci v prostoru a na našich emocích.

Podle nedávných zjištění vzniká v hipokampu až 700 nových neuronů za jediný den. Jak nové přibývají, staré odumírají. To znamená, že hipokampus padesátiletého člověka má zcela jiné složení neuronů, než se kterými se narodil. A to je velký průlom v poznání.

Jak o koníka pečovat

Tak jako v ostatních oblastech lidského těla, i u hipokampu závisí rychlost regenerace na našem životním stylu. Alespoň z velké části. Vznik nových neuronů můžeme podpořit například fyzickou aktivitou, učením nebo pravidelným spánkem. Naopak stres významně zpomaluje růst nových buněk, stejně jako náš věk.

Významnou roli zde sehrává také strava. Vznik nových neuronů můžeme podpořit konzumací borůvek, kurkumy, kávy nebo omega 3 mastných kyselin. Hipokampu prospěje také omezení příjmu kalorií a občasný půst. Naopak nevhodná je konzumace alkoholu, cukrů a nasycených mastných kyselin.

Zmíněná doporučení v dnešní době asi nikoho nezaskočí. Zcela nečekané je ale zjištění, že ve prospěch nových neuronů hraje hůře rozkousatelná strava. Doslova. Můžeme říci, že čím větší práci si naše čelisti dají, tím více vznikne v hipokampu buněk.

A proč je vhodné věnovat našemu koníkovi vhodné podmínky pro růst nových neuronů? Jednoduše proto, že zlepšíme svou paměť, zdokonalíme orientaci v prostoru a zlepšíme si náladu.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks­/sandrine_thuret_you_can_grow_new_brain_cells_here_s_how­/transcript?language=en https://www.kcl.ac.uk/ioppn/depts­/bcn/Our-research/Cells-behaviour­/thuret-adult-neurogenesis/about.aspx

Rozhovor o tréninku kognitivních funkcí: nejdůležitější je motivace

Trénink našeho těla je naprosto přirozená věc, která nám pomáhá udržet si kondici a cítit se dobře. Stejně tak ale nesmíme zapomínat na to, že i náš mozek ocení určitý typ tréninku. Mozek disponuje skvělými schopnostmi jako je paměť, pozornost, myšlení, představivost nebo prostorová orientace, které nazýváme kognitivní funkce. Právě kolem všech těchto funkcí se točí každý moment našeho života. Trénování kognitivních funkcí je skvělá věc jako prevence a pomáhá udržovat mozek ve střehu. Vedle toho lidé, kteří prodělají úraz mozku, potřebují začít kognitivní funkce trénovat co nejdříve a velmi intenzivně. Jedině tak může mozek zvýšit své šance na účinnou rehabilitaci. Tento fakt si uvědomili profesoři na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a tak vznikl projekt Treko, který se zaměřil právě na trénink kognitivních funkcí po jakémkoliv poškození mozku. Tento počin s sebou přinesl mnohá pozitiva, a to nejen jako trénink pro klienty, ale také jako skvělou praxi pro studenty psychologie.

Každý student, který se chce stát kognitivním trenérem, musí projít tříměsíčním školením. Nejprve začíná ve skupince pod vedením koordinátorky projektu, postupem času začne trénovat s klienty samostatně. Průběh kognitivního tréninku je zaměřen individuálně podle konkrétních potřeb klienta. Proto na první schůzce provede student s nově příchozím klientem testování, které prozradí stav jednotlivých kognitivních funkcí. Na základě testování pak student sestavuje plán úloh zaměřených na specifické oblasti (paměť, pozornost, plánování atd.), a tak zvyšuje šanci na jejich zlepšení. Progres ale není otázkou několika týdnů trénování, ale jedná se o dlouhodobý proces. Klient dochází na individuální nebo skupinové tréninky v závislosti na tom, jak moc samostatně dokáže pracovat. Během hospitalizace studenti dochází i do nemocnice, protože je důležité začít s trénováním co nejdříve. Připravili jsme pro vás rozhovor s koordinátorkou projektu kognitivních tréninků, Mgr. Martinou Dörrerovou, která nám o něm prozradila více.

Na začátku bych se Vás ráda zeptala na základní informace, a to kdy projekt kognitivních tréninků vznikl, kdo ho zastupuje a jak dlouho vlastně probíhá?

Projekt kognitivních tréninků probíhá na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (PsÚ) minimálně 10 let. Myšlenkou bylo nabídnutí kognitivního tréninku pacientům i po ukončení hospitalizace, tedy ambulantně. Postupně se zrodila spolupráce s Fakultní Nemocnicí Bohunice (FN Bohunice). Ze začátku to vypadalo tak, že lékaři z různých oddělení (např. oddělení Karim a některá neurologická) informovali psychology o tom, pro které konkrétní pacienty je vhodné pokračovat v tréninku i po ukončení hospitalizace. Pak přišla úloha Psychologického ústavu, který dal dohromady tým trenérů z řad studentů. Zpočátku se jednalo opravdu jen o několik málo studentů. Snahou tedy bylo vytvářet skupinky o asi třech klientech. Postupem času se podařila spolupráce s FN Bohunice prohloubit. Vždy záleží na lékaři, který daného klienta doporučí. Díky tomu se k nám dostávají například i klienti s diagnózou hemofílie, kteří zdánlivě kognitivní trénink nepotřebují, protože se nejedná o postižení mozku. U takových klientů se ale jedná spíše o prevenci, aby věděli, že existuje kognitivní trénink a že se na nás lze v případě potřeby obrátit.

Jak dlouho si myslíte, že je potřeba trénovat, aby vznikla šance na sebemenší zlepšení?

Ze zkušenosti vím, že nejvíce záleží na klientově motivaci a na tom, o jaké postižení mozku se jedná. Dá se ale říct, že první měřitelné zlepšení můžeme v testech vidět po půl až jednom roce. Kognitivní trénink je metoda pomalá, avšak na druhou stranu pro klienty dostupná.

Kolikrát týdně je ideální, aby klient trénoval?

Ideální frekvence sezení s trenérem je jednou týdně. Je ovšem důležité, aby klient trénoval také doma. Proto se projekt Treko snaží, aby klienti trénovali se studenty jednou týdně a poté šestkrát týdně doma. Snažíme se klienty vést k co největší samostatnosti. Aby si uvědomovali, že oni sami udělají tu největší práci.

Jací klienti na tréninky nejčastěji dochází?

Nedá se říct, že bychom měli nějakou nejčastější diagnózu. Ani se nedá říct, že by k nám docházeli spíše mladší nebo starší klienti. Je to opravdu namíchané. Aktuální věkové rozmezí je od 16 do 82 let. A opravdu je to rovnoměrně zastoupené. Co se týče diagnóz, tak možná o trochu více lidí je po autonehodách, tedy s různými typy kraniotraumat, ale také klienti po mozkové příhodě atd. Přibývá také klientů s degenerativním onemocněním mozku, tedy Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou. Dochází k nám i klienti s psychiatrickou diagnózou, např. se schizofrenií nebo s depresivním syndromem. Tito klienti většinou využívají skupinový trénink.

Jaký klient má při kognitivním trénování šanci na největší možné zlepšení?

Mladší klient, který se k nám dostane velice brzy po poškození mozku, má větší šanci na zlepšení.

Kdo se do tohoto projektu může zapojit v roli trenéra?

Všichni studenti z PsÚ nebo i další studenti psychologie. Mohou se zapojit i po dokončení studia.

Jakým způsobem se klient může dostat k trénování se studentem?

Tím, že projekt běží několik let, se k nám klienti dostávají různými cestami. Což je dobře, protože si o této možnosti mezi sebou řeknou. Klienti k nám nepřichází pouze z FN Bohunice, ale také z nemocnice Sv. Anny nebo i ze sdružení Práh. Dokonce se k nám dostali i klienti, o kterých nevíme, jakou cestou se o nás dozvěděli. Ale prostě o nás ví

Kolik studentů se aktivně zapojuje do kognitivního trénování s klienty?

Přibližně 10.

Setkala jste se někdy s pacientem, který Vás překvapil svým rychlým pokrokem?

Setkala jsem se s klientem, který mě překvapil tím, že i přes velké poškození mozku dokázal velice rychle „umazávat“ svůj kognitivní deficit. Z mé zkušenosti opravdu nejvíc záleží na klientově motivaci. Když on chce, tak jde vše relativně rychle. Setkala jsem se také slečnou, která mě překvapila svým pokrokem. Později jsme se ale dozvěděli, že to nebylo tak úplně díky trénování, ale díky změně léků. Ta medikace, která pro ni byla prospěšnější (měla méně negativních účinků) dovolila mozku, aby opravdu fungoval tak, jak nejlépe dokázal. Někdy účinky léků trochu zastřou kognitivní schopnosti. Díky výměně léků se pak tato slečna dostala z podprůměrných výsledků v testu k výsledkům průměrných hodnot.

***

Děkuji paní magistře za rozhovor. V případě jakýchkoliv dotazů je možné kontaktovat projekt Treko na následujícím e-mailu: kognitivnitrenink@centrum.cz. Webové stránky jsou momentálně v přípravné fázi.

Trénování mozku nepřináší výsledky ze dne na den. Pokud ale v trénování vytrváme, dáme svému mozku příležitost neustále si procvičovat své funkce, které ve svém životě potřebujeme více, než si ve skutečnosti uvědomujeme.