Přečtěte si náš blog

Jak myslíme a rozhodujeme se? Procesy na pozadí myšlení a rozhodování.

7. září 2015

Myšlení a rozhodování jsou kognitivní funkce pro člověka naprosto nezbytné. Z celé živočišné říše jsme my ti, kteří v evolučním boji (zatím) vyhrávají právě proto, že kvalitě lidského myšlení a rozhodování se nerovná žádný jiný živočišný druh. Každý den jsme všichni vystaveni nepřebernému množství rozhodnutí, od triviálních (jako výběr dnešního oblečení do práce na základě počasí a denního rozvrhu) až po zásadní životní milníky (koupě domu či rozhodnutí změnit zásadně směřování kariéry). Co však stojí za schopností myslet a rozhodovat se?

Myšlení je definováno jako proces zpracování a využívání informací, jeho hlavními funkcemi jsou vytváření pojmů, rozpoznávání a nacházení vztahů, vytváření závěrů z předchozích předpokladů (tedy usuzování) a řešení problémů.

Historicky se názory na myšlení a procesy na jeho pozadí měnily s novými psychologickými směry.

V období behaviorizmu panoval názor, že myšlení je obyčejné zkoušení možných řešení (postup pokus - omyl) a následné využití naučených odpovědí. Gestaltisti naopak tvrdili, že myšlení je produktivní. Ve známém experimentu německého psychologa Köhlera byly opice vystaveny situaci, kdy měli před sebou klec s jídlem. Opice však na jídlo nedosáhla sama, proto měla po ruce dvě tyče. Ani jedna z nich však nebyla dost dlouhá. Řešením bylo tyče spojit a jídlo si z klece přitáhnout. Opice se chvíli snažila jídlo dosáhnout bez pomoci tyčí, následně zkoušela vždy jednu a druhou tyč střídavě. Po chvilce se unavila a zdánlivě bez zájmu před klecí z jídlem seděla. Avšak po několika minutách se náhle zvedla, tyče spojila a jídlo si přitáhla. Popsaný proces Kohler nazval vhled, tedy náhlé pochopení souvislostí a nalezení řešení. Tento experiment nám ukazuje, že myšlení není pouze reprodukce v minulosti naučených řešení, ale produktivní proces.

V sedmdesátých letech se rozšířila teorie Newella a Simona, která proces nalézání řešení problémů připodobňuje orientaci v prostoru. Problém se tedy nachází v problémovém prostoru a existuje množství cest, které vedou k řešení. Z některých nesprávných je možné se vrátit do výchozího bodu, některé nás zavedou objížďkou tam, kam potřebujeme.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se objevila teorie, která vedla až k Nobelově ceně za ekonomii pro autory. Tverská a Kahneman přišli s názorem, že lidé se rozhodují na základě určitých zkratkovitých postupů, heuristik. Ty jsou v lidském rozhodování nenahraditelné, protože snižují náročnost rozhodovacího procesu, ale zároveň v některých případech mohou vést k chybným a nerozumným rozhodnutím. Například heuristika reprezentativnosti (známá také jako hráčský klam) hovoří o tom, že pokud série náhodných událostí působí nenáhodné, máme tendenci věřit, že dojde k obratu. Konkrétně například při ruletě máme pocit, že pokud několikrát za sebou padlo sudé číslo, musí následovat číslo liché. Tento způsob usuzování je však nesprávný, při každém z pokusů existuje přesně stejná pravděpodobnost, že padne sudé nebo liché číslo.

Heuristika založená na dostupných informacích mluví o naší tendenci usuzovat na výskyt některých jevů na základě toho, jak snadno si je vybavíme z paměti. Pokud si na určitou událost vzpomeneme rychle, máme tendenci ji považovat za běžnější, její výskyt za častější.

Na naší cestě za pochopením myšlení a rozhodování se blížíme ke konci. V devadesátých letech přišel Antonio Damasio s myšlenkou, že rozhodování je založeno nejen na práci mozku, ale na odpovědi celého těla. Navrhl hypotézu somatických markerů, která předpokládá, že v rozhodovacím procesu hraje podstatnou roli odpověď organismu, tedy jakýsi pocit, intuice (autor sám to nazývá "gut feeling", něco jako pocit v žaludku). Říká, že při rozhodování často naše tělo zná správné rozhodnutí ještě před tím, než si ho člověk racionálně uvědomí. Doporučuje tedy poslouchat své tělo a dát na náznaky, které se nás snaží varovat před špatným rozhodnutím.

Jsme na konci našeho pátrání po záhadách myšlení. A ať už máte tendenci podléhat heuristikám, řešit problémy vhledem nebo poslouchat svou intuici, zkuste se při rozhodování zamyslet nad mechanismy, které na Vás při tomto procesu působí. Hodně dobrých rozhodnutí do budoucna!

  přečteno 6313×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Lenka Krajčíková
Psycholožka, absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. Momentálně studuje PhD. obor Obecná psychologie na FF, kde se věnuje především zkoumání krátkodobé paměti a rozdílům v lidském vnímaní. Dále se věnuje popularizaci vědy v příspěvkové organizaci Moravian Science Centre Brno a výuce studentů psychologie na FF. Spolupracuje také s Kariérním centrem Masarykovy univerzity, kde se specializuje na kariérní poradenství a lektorství.

Podobné články

Cenové kotvy: Čísla, která ovlivňují vaši útratu

Vzpomínáte si, jak řešil nepříjemné povinnosti hrdina dobrodružných románů Tom Sawyer? Z pracného a zdlouhavého natírání plotu udělal zábavu, kterou mu mohli ostatní jen závidět. A když už závidí, proč jim rovnou celou práci nepřenechat a ještě na tom nevydělat? Tak Mark Twain ve své knize před více jak stoletím zachytil jev, který dokáže proměnit zábavu v práci a práci v zábavu. Jste si jistí, že dokážete jedno rozeznat od druhého?

Lidské preference bývají vrtkavé a stejně nestabilní může být i rozdíl mezi příjemným zážitkem a nepříjemnou povinností. Řekněme, že vám nabídnu slušnou částku za to, že budete účinkovat ve filmovém komparzu. Musíte se dopravit na natáčení, navléct se do kostýmu a procházet se sem a tam mezi kulisami. Ke všemu si to nakonec se slibovanou odměnou rozmyslím a žádné peníze vám nenabídnu, takže se do práce můžete pustit leda zadarmo. Předpokládám, že teď už se do ní příliš nepohrnete. Ale co kdybych začala jinou nabídkou? Můžete si zahrát ve filmu! Dostanete kostým a budete se pohybovat mezi skutečnými kulisami. Takovou možnost nemá každý a samozřejmě si za ni budete muset náležitě zaplatit. A co teprve když vám tahle příležitost spadne do klína úplně zadarmo! První nabídka nastavila laťku a druhou s ní budete chtě nechtě srovnávat. Když byli při jednom z výzkumů účastníci rozděleni do dvou skupin a každá dostala jinou nabídku, jednou na placený a podruhé na proplácený poslech recitace, zájem zúčastnit se jí zadarmo později vyjádřilo podstatně více těch, kteří byli nejdříve seznámeni s nutností za ni zaplatit. Možná si říkáte, že nejste hloupí, víte, že se komparzu platí, a na podobnou nabídku byste rozhodně nekývli. Ale co když žádnou podobnou předchozí zkušenost nemáte? Věděli byste, jestli za zážitek s chutí zaplatit, nebo peníze sami požadovat?

Jsme bytosti zvyku a návaznosti. Naše volby se odvíjí od těch předchozích. Jakmile poprvé něco koupíme za určitou sumu, částka se nám dostane pod kůži a řídí naše další rozhodnutí. Tahle sudička nám tedy předurčuje, kolik jsme ochotní za stejné nebo podobné zboží utratit. Zkuste se teď zamyslet nad věcmi, které běžně kupujete. Je jejich přínos nebo potěšení, které vám přináší, úměrné částce, kterou jste na ni museli vydělat, nebo jste si prostě zvykli? To, že jste se jí vy a mnoho dalších konzumentů podřídili, ještě nezaručuje, že je opravdu rozumná. Klidně by totiž mohla být stanovena i náhodně. Když výzkumníci předvedli studentům zboží v hodnotě od deseti do sta dolarů, položili jim otázku, jestli by si daný předmět koupili za cenu určenou náhodným dvojčíslím. To představovalo výchozí bod pro jejich odpověď na druhý dotaz: Kolik byste byli ochotní za něj maximálně zaplatit? Lidé s vyšším počátečním číslem pak za zboží nabízeli vyšší sumy než ti, kteří náhodou dostali číslo nižší. Dokážete si představit, že za víno dobrovolně zaplatíte o 80% víc jen díky nahodilé cifře, která stála na počátku vašeho rozhodnutí?

Není snadné přiznat si, že naše představa o hodnotě věcí je poněkud mlhavá a snadno ovlivnitelná. Pokud ale jednou u pokladny zahoříte neodolatelnou touhou udělat prodavačce obsáhlou přednášku na téma „za nás byl chleba levnější“, zkuste si vzpomenout, že cenové kotvy dřímou i ve vaší hlavě.

Zdroj:

Ariely, D., Loewenstein, G., & Prelec, D. (2006). Tom Sawyer and the construction of value. Journal of Economic Behavior and Organization, 60(1), 1-10.

Zakrní nám kvůli Googlu mozek?

Moderní technologie hrají v našem životě stále větší a větší roli. Jsme obklopeni počítači, smartphony, tablety... Jaký vliv ale mají tyto nové technologie na naše myšlení? Jsme díky nim chytřejší nebo hloupneme? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá a tato debata se vede téměř pokaždé, když se objeví nějaký nový přístroj či vynález. Už ve starém Řecku protestoval filosof Sókratés proti používání písma a knih. Myslel si totiž, že kvůli nim budou lidé hloupnout, protože když si budou moci všechno přečíst a napsat, nebudou si muset vůbec nic pamatovat. Čas ukázal, že neměl pravdu. Lidé už sice neumí zpaměti odrecitovat celou Odysseu a Iliadu jako za časů Sókrata, ale rozšíření písma vedlo k nebývalému pokroku a nárůstu vzdělanosti. V průběhu staletí se lidé přeli ještě o vlivu knihtisku, psacích strojů, telegrafu a televize. Dnes pak proti sobě stojí zastánci a odpůrci počítačů a internetu. Skutečně nám tedy kvůli Google zakrní mozek nebo je to jinak? Pojďme se teď tedy krátce podívat na zástupce obou táborů.

Na straně odpůrců moderních technologii stojí německý psychiatr a psycholog Manfred Spitzer, který v jednom rozhovoru prohlásil: “Když používáte auto, atrofují vám svaly. Když používáte GPS, atrofuje Vám mozek.” Ve své knize Digitální demence, která vyšla v roce 2014 i u nás, pak uvádí řadu výzkumů, které podle něj potvrzují to, že používání počítačů a mobilních telefonů má na naše kognitivní schopnosti převážně negativní účinky. Spitzer zde popisuje například výsledky výzkumu, který se zaměřil na vliv moderních technologií na paměť a mezilidskou komunikaci. V tomto výzkumu sledovali účastníci společně krátký hraný film. Po jeho shlédnutí si pak z něj měli vybavit co možná nejvíce detailů. Někteří účastníci si na tyto detaily měli vzpomenout sami, aniž by měli možnost diskutovat s ostatními. Další účastníci pak mohli navzájem spolupracovat a tento úkol měli společně prodiskutovat tváří v tvář nebo pomocí internetového chatu. Ukázalo se, že na nejvíce detailů si vzpomněli lidé, kteří diskutovali tváří v tvář.

Spitzer pak dále v této knize poukazuje na výzkumy, podle kterých má multitasking negativní vliv na naši pozornost a zvyšuje naši impulzivitu. Další jím zmiňované výzkumy ukazují, že kvůli snadné dostupnosti informací na internetu mnohem rychleji zapomínáme. Je tomu skutečně tak? Patrně ano, i jiné, nejnovější výzkumy, které Spitzer ve své knize neuvádí, tomu nasvědčují. Například průzkum, který byl proveden v USA v roce 2013, ukázal, že lidé mezi 18-34 lety jsou více zapomnětliví než lidé starší 55 let. Častěji totiž zapomínali například na to, co je dnes za den, kam si dali klíče nebo kde nechali telefon.

Dalším velkým odpůrcem moderních technologií je americký novinář Nicholas Carr, podle kterého mají počítače a internet špatný vliv především na naše čtenářské návyky. Kvůli přívalu informací podle něj čteme stále rychleji, povrchněji a mnohem méně rozumíme psanému textu. Carr o tomto tématu vydal již několik knih, já osobně bych vám však doporučil spíše jeho kratší texty a to především jeho slavný článek Is Google making us stupid?, který vyšel v časopise The Atlantic.

Mezi optimisty, kteří se více zaměřují na pozitivní stránku nových technologií, patří naopak kanadský novinář Clive Thompson, autor knihy Smarter Than You Think: How Technology Is Changing Our Minds for the Better. V této knize se Thompson věnuje tomu, jak vlastně mohou moderní technologie zlepšovat naše myšlení. Poukazuje zde například na to, že kvůli počítačům, mobilům a internetu píšeme dnes mnohem více a častěji než předchozí generace. Právě díky tomu by se měli zlepšovat naše vyjadřovací schopnosti. To potvrzuje například výzkum Andrey Lunsfordové ze Stanfordské univerzity. Ta ve své práci analyzovala eseje studentů vysokých škol, které byly napsány v současnosti a na počátku dvacátého století. Ukázalo se, že v textech dnešních studentů byl přibližně stejný počet gramatických chyb, byly však mnohem delší než texty napsané téměř před sto lety. Kromě délky však došlo i k výraznému posunu ve stylu. Eseje současných studentů byly mnohem propracovanější a obsahovaly více jasných argumentů.

Mezi další zastánce internetu a počítačů patří například psychiatr Garry Small. Ten ve svém výzkumu v roce 2008 zjistil, že při surfování na internetu dochází k vyšší aktivitě mozku než při běžném čtení knih. Ke zvýšení aktivity pak došlo především v těch částech mozku, které jsou zodpovědné za komplexní uvažování a rozhodování. To, že moderní technologie, mohou mít na naše myšlení pozitivní vliv, ukazuje i výzkum psycholožky Betsy Sparrowové. Jeho výsledky naznačují, že díky moderním technologiím si nemusíme pamatovat tolik informací a tím pádem má náš mozek při řešení problémů mnohem větší kapacitu na promýšlení různých postupů a strategií. Díky tomu jsme pak při hledání řešení mnohem více kreativní.

Zakrní nám tedy kvůli Googlu mozek? Těžko říct. Počítače a internet mají stejně jako jiné věci své pro a proti. Jsme díky nim patrně kreativnější při hledání řešení různých problémů a dokážeme díky nim lépe prezentovat svoje myšlenky a postoje. Zároveň jsme však kvůli nim také roztěkanější a impulzivnější. Články a zprávy čteme často rychle, povrchně a pamatujeme si z nich méně informací. Moderní technologie zkrátka mohou být dobrým sluhou, ale špatným pánem, a proto vždy přemýšlejme nad tím, kdy a jak je používáme.

Myšlenková mapa: geniální metoda, kterou používal už Einstein

Asi každý zná ten pocit zoufalství, když má na kus bílého papíru sepsat složitý plán nebo myšlenku, kterou zatím nosil jenom v hlavě. Když má určit, která informace dostane přednost před jinou nebo jaké jsou mezi nimi vztahy. Naštěstí však existuje praktický a elegantní způsob, jak tento proces výrazně zlehčit. Jmenuje se myšlenková mapa.

Teorii myšlenkových map vyvinul v 70. letech britský psycholog a spisovatel Tony Buzan. Dlouholetým studiem způsobů, jakými si lidé zaznamenávají důležité informace, zjistil, že většina klasických poznámek je vysoce neefektivní a pro jejich zapamatování je zapotřebí vyvinout velké úsilí.

Věnoval se proto rozboru poznámek géniů jako byli Leonardo da Vinci, Charles Darwin nebo Albert Einstein. Co tyto lidi spojovalo, byl zvláštní způsob vytváření poznámek. Jejich text se zdánlivě neorganizovaně rozplýval po celém ploše papíru a obsahoval symboly a šipky propojující jednotlivé poznámky. Na základě těchto poznatků Buzan vytvořil metodu myšlenkových map, ve které skloubil uvažování dávných velikánů s poznatky moderní doby.

V čem metoda spočívá

Oproti klasickým odrážkovým seznamům jsou myšlenkové mapy efektivnější, protože lépe odpovídají fungování lidského mozku. Ten produkuje myšlenky na principu asociací – jeden pojem vyvolá představu pojmů dalších. Struktura myšlení, připomínající větve stromu, může teoreticky obsahovat nekonečné množství informací. A úplně stejně funguje i myšlenková mapa.

Na jedno ústřední téma myšlenkové mapy paprskovitě navazují související pojmy, které se pak dále větví na další a další položky. Pro lepší zapamatování obsahu myšlenkové mapy je užitečné každou rozvětvenou oblast rozlišit barvami, protože tím mozku umožníme lépe se orientovat ve struktuře informací. Doporučit můžeme i používání obrázků, protože vizuální informace je pro mozek méně komplikovaná.

Spolupráce hemisfér

Nespornou výhodou používání myšlenkových map je zvýšení kreativity, výkonnosti a efektivity práce. Buzan pro to má i jednoduché vysvětlení – informace totiž zpracovávají obě hemisféry mozku najednou.

Zatímco levá hemisféra se zaměřuje na jazyk, fakta a čísla, pravá vnímá obrazy, barvy a celkový dojem. A jelikož platí, že spolupráce obou hemisfér výrazně zvyšuje šanci na zapamatování informací, stává se metoda myšlenkových map jen těžko porazitelnou. Navíc existuje velká pravděpodobnost, že při vytváření mapy vznikne spousta nových myšlenek, protože jde o proces prakticky totožný s metodou brainstormingu.

Kdy přicházejí myšlenkové mapy vhod

Myšlenkové mapy mají široké užití v praxi. Ať už se potřebujete naučit látku ke zkoušce nebo máte za úkol prezentovat své myšlenky před publikem, pomůže vám mapa ujasnit si sled informací. To zvyšuje pravděpodobnost, že nezapomenete žádnou část – a navíc si ujasníte, co je důležité a co méně.

Vytíženému manažerovi myšlenková mapa pomáhá určit priority v úkolech nebo naplánovat práci na celý týden. Ve školách napomáhá pochopení složitě strukturované látky. Ulehčuje taky práci žákům s poruchami učení nebo dyslexií. A koneckonců přijde vhod i v běžném životě – např. zvažujete-li, jak budete trávit volnou chvíli, nebo vymýšlíte, čím o Vánocích obdarovat blízké.

Proč tedy nezačít s myšlenkovou mapou hned teď? Ze začátku si své myšlenky zapisujte třeba jen na papír, pokud to ale myslíte vážně, vyplatí se nainstalovat některý z počítačových programů, které jsou k tomuto účelu přímo vytvořeny. Využít můžete také mobilní aplikaci.

Zdroje:

Buzan, T. (2007). Mentální mapování. Praha: Portál. How to mind map imindmap.com/how-to-mind-map

13 kognitivních omylů aneb jak si zkreslujeme realitu

Kognitivní omyly jsou způsoby, jakými nás mysl přesvědčuje o něčem, co není pravda. Tyto nepravdivé myšlenky posilují negativní emoce a špatné sebehodnocení. Říkáme si věci, které znějí rozumně a přesně, ale ve skutečnosti jsou iracionální. „Vždycky selžu, když zkouším hrát fotbal. Selhávám ve všem, co dělám.” To je příklad černobílého vidění světa. Osoba vidí věci v pólech – pokud selže v jedné věci, musí selhat ve všem.

Cílem psychoterapie je nahradit tyto kognitivní omyly racionálnějšími a vyrovnanějšími myšlenkami. Vyžaduje to schopnost rozeznat kognitivní omyl a uvědomit si, kdy ho používáme. A pak už stačí jenom zformulovat “zdravější” alternativní myšlenku. Jak na to?

Pravdivost mylné a správné myšlenky podrobte argumentům pro a proti. Tím si vytvoříte pozitivnější modely světa a interpretujete události zdravěji. Některé kognitivní omyly vám ze začátku budou splývat, ale to nevadí. Zásadní je umět si uvědomit, že na realitu koukáte zkresleně – a zkusit to napravit.

1. Filtrování

Vybereme negativní detaily a zveličíme je, zatímco všechny pozitivní aspekty situace vyfiltrujeme.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák, však mi to taky Karel na konci řekl, že jsem mluvila moc rychle a nedávalo mu to smysl”.

Alternativa: “No, Karlovi se moje prezentace nelíbila, ale spousta jiných lidí mě za ni pochválilo. Asi se nedá zavděčit všem.”

2. Černobílé myšlení

V polarizovaném vidění jsou věci černé nebo bílé. Musíme být perfektní, nebo jsme selhali, neexistuje nic uprostřed. Pokud náš výkon není dokonalý, považujeme to za totální selhání.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák. Celou dobu jsem se zakoktávala, byla červená, a na konci ani nezbyl čas na dotazy.”

Alternativa: “Během prezentování jsem byla hodně nervózní a nezbylo mi moc času, ale na konci mi všichni tleskali a několik lidí mi pak prezentaci pochválilo.”

3. Zobecňování, škatulkování

Na základě jediného incidentu či důkazu si uděláme všeobecný závěr. Pokud se nám jednou stalo něco špatného, očekáváme, že se to bude dít znovu. Osoba by mohla vidět jedinou, nepříznivou událost jako součást nekonečného vzorce prohry.

Extrémní forma zobecňování je “škatulkování”. Pokud chování někoho jiného vzbudí špatný dojem, dostane nálepku jako “je to fakt blbec”. Škatulkování také zahrnuje popisování událostí jazykem, který je nabitý barvami a emocemi. Například namísto výroku “každý den přivede své děti do jeslí”, řekneme “nechá své malé děti s úplně cizími lidmi”.

Příklad: “Prostě jsem v mluvení před lidmi hrozná. To je naposledy, co se takhle ztrapňuji.”

Alternativa: “Dnes jsem byla hodně nervózní, ale nakonec to dopadlo dobře. Příště se musím lépe připravit.”

4. Unáhlené závěry

Bez toho, aby osoba cokoli řekla, víme, jak se cítí a co si myslí. Především pokud se jedná o nás. Kromě tohoto “čtení mysli” do unáhlených závěrů zařazujeme “věštce”. Věštci dokáží předvídat budoucnost, zejména pokud se jedná o jejich selhání a neúspěchy (“už teď je jasné, že tu práci nedostanu”).

Příklad: “Viděla jsem, jak se na mě Milan koukal. Myslí si o mně, že jsem úplně blbá.”

Alternativa: “Kdoví, jak se má prezentace líbila Milanovi. Musím se ho zeptat.”

5. Zveličování, zlehčování, katastrofizace

Příkladem zveličování může být: “Děkuji strašně moc, že jsi mi dnes pohlídal Alíka, ty jsi tak úžasný, jsem tvým věčným dlužníkem.” Zlehčování pak je: “To nic nebylo, napsat knihu, stejně mi s tím pomáhala spousta lidí.” Poddruhem zveličování je katastrofizace: když očekáváme, že se stane něco hrozného. Slyšíme o nějakém problému a ptáme se “co kdyby”.

Příklad: “Co když způsobím dopravní nehodu? Co když zničím tátovo auto?”

Alternativa: “Nikdy se v řízení nezlepším, pokud nebudu trénovat. Musím prostě ze začátku řídit opatrně.”

6. Vztahování k sobě

Personalizace neboli vztahování k sobě je kognitivní omyl, ve kterém člověk věří, že všechno, co ostatní dělají nebo říkají, je přímá reakce na jejich osobu. Srovnáváme se s jinými v tom, kdo je chytřejší, hezčí atd. Osoba, která vše vztahuje k sobě, se taky může vidět jako zdroj vnějších událostí, za které reálně nemohla.

Příklad: “Jdeme na večeři pozdě, a proto hostitelka spálila maso v troubě. Kdybych jenom byla donutila manžela, aby si pospíšil, nikdy by se to nestalo.”

Alternativa: “Eva sice spálila maso, ale jinak to byl moc povedený večer. Musíme jim pozvání brzo oplatit.”

7. “Já za to nemůžu” nebo “za všechno můžu já”

Pokud se cítíme kontrolováni z vnějška, vidíme sami sebe jako bezmocnou oběť osudu. Omyl vnitřní kontroly nám zase dává zodpovědnost za bolest a štěstí každého kolem nás.

Omyl vnější kontroly: “Můj šéf mě donutil pracovat přesčasy, nemůže se tedy divit, pokud je kvalita mé práce špatná.”

Omyl vnitřní kontroly: “Proč jsi smutný? Je to kvůli mně?”

8. “Život není fér”

Cítíme se zahořkle, protože si myslíme, že víme, co je spravedlivé. Lidé, kteří prochází životem s pravítkem na každou situaci a soudí její “spravedlivost”, se často budou cítit špatně.

Příklad: “To není spravedlivé, že se Maruška na medicínu nedostala, když se tolik připravovala, ale Karolína, která se vůbec nesnažila, ano.”

Alternativa: “Je to smutný, že se Maruška na tu medicínu nedostala, moc bych ji to přála. Možná jí Karolína poradí, jak se na přijímačky naučit příští rok.”

9. Obviňování

Přesouváme na druhé lidi zodpovědnost za naši bolest, nebo naopak viníme sebe za každý problém. Nikdo ale nemůže za to, že se cítíme tak nebo onak – jenom my máme kontrolu nad vlastními emocemi a emočními reakcemi.

Příklad: “Zase je mi špatně, to je z toho, jak se ke mně všichni chováte, přiděláváte mi jenom starosti.”

Alternativa: “Je mi dneska nějak špatně, půjdu si na chvilku lehnout a snad bude líp.”

10. “Měl bych” nebo “musím”

Máme seznam pravidel o tom, jak by se druzí i my sami měli chovat. Lidé, kteří porušují pravidla, nás štvou a sami se cítíme provinile, pokud tyto pravidla porušíme. Emočním důsledkem je pocit viny. Když osoba směřuje “měl bych” výroky na ostatní, často cítí vztek, frustraci a zahořklost.

Příklad: “Vážně bych měl začít chodit do fitka častěji. Neměl bych být tak líný.”, “Měli byste už mít děti”.

Alternativa: “Nemusím chodit každý den do fitka jen proto, že to dělají mí kolegové. Radši si občas zahraju s klukama fotbal.” “Na vnoučata se už těším, ale rozhodnutí záleží jen na vás.”

11. Zdůvodňování na základě emocí

Věříme, že to, co cítíme, musí byt automaticky pravda. Předpokládáme, že naše emoce odrážejí skutečný stav věci.

Příklad: “Není mi vůbec sympatický, bude mít asi hodně nosánek nahoru”, “Mám pocit, že jsem pro kluky strašně nudná, vím, že je to tak.”

Alternativa: “Působí na mně trochu namyšleně, ale musím ho lépe poznat, než si o něm udělám úsudek.” “Někdy se cítím nudně, když mluvím s klukama, ale nevím, jestli to taky tak vnímají.”

12. Očekávání změny

Očekáváme, že druzí lidé se změní k našemu obrazu, pokud na ně budeme dostatečně tlačit. Musíme druhé lidi měnit, protože naše naděje na štěstí se zdá být úplně závislá na nich.

Příklad: “Byla bych šťastná, kdybys mi občas říkal, jak mě miluješ.”

Alternativa: “Už vím, že od něj nemůžu očekávat něžná slovíčka, ale je skvělý v tom, jak mi uvaří večeři nebo mne vyzvedne na nádraží.”

13. “Vždycky musím mít pravdu”

Neustále se snažíme dokázat, že naše názory a skutky jsou správné. Mýlit se je nemyslitelné a uděláme cokoliv, abychom dokázali naši pravdu. Mít pravdu je často mnohem důležitější než emoce druhých, i milovaných osob.

Příklad: “Je mi jedno, jak nerad se se mnou hádáš, já prostě tuhle hádku musím vyhrát, protože mám pravdu.”

Alternativa: “Asi máš pravdu.”, “Možná nemá smysl se o tom hádat, vždyť na tom teď už nic nezměníme.”

Zdroj:

psychcentral.com/lib/15-common-cognitive-distortions

Doporučená literatura:

Beck, A. T. (1976). Cognitive therapies and emotional disorders. New York: New American Library. Pešek, R., Praško, J. & Štípek, P. (2013) Kognitivně-behaviorální terapie v praxi. Praha: Portál.