Přečtěte si náš blog

13 kognitivních omylů aneb jak si zkreslujeme realitu

10. srpna 2016

Kognitivní omyly jsou způsoby, jakými nás mysl přesvědčuje o něčem, co není pravda. Tyto nepravdivé myšlenky posilují negativní emoce a špatné sebehodnocení. Říkáme si věci, které znějí rozumně a přesně, ale ve skutečnosti jsou iracionální. „Vždycky selžu, když zkouším hrát fotbal. Selhávám ve všem, co dělám.” To je příklad černobílého vidění světa. Osoba vidí věci v pólech – pokud selže v jedné věci, musí selhat ve všem.

Cílem psychoterapie je nahradit tyto kognitivní omyly racionálnějšími a vyrovnanějšími myšlenkami. Vyžaduje to schopnost rozeznat kognitivní omyl a uvědomit si, kdy ho používáme. A pak už stačí jenom zformulovat “zdravější” alternativní myšlenku. Jak na to?

Pravdivost mylné a správné myšlenky podrobte argumentům pro a proti. Tím si vytvoříte pozitivnější modely světa a interpretujete události zdravěji. Některé kognitivní omyly vám ze začátku budou splývat, ale to nevadí. Zásadní je umět si uvědomit, že na realitu koukáte zkresleně – a zkusit to napravit.

1. Filtrování

Vybereme negativní detaily a zveličíme je, zatímco všechny pozitivní aspekty situace vyfiltrujeme.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák, však mi to taky Karel na konci řekl, že jsem mluvila moc rychle a nedávalo mu to smysl”.

Alternativa: “No, Karlovi se moje prezentace nelíbila, ale spousta jiných lidí mě za ni pochválilo. Asi se nedá zavděčit všem.”

2. Černobílé myšlení

V polarizovaném vidění jsou věci černé nebo bílé. Musíme být perfektní, nebo jsme selhali, neexistuje nic uprostřed. Pokud náš výkon není dokonalý, považujeme to za totální selhání.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák. Celou dobu jsem se zakoktávala, byla červená, a na konci ani nezbyl čas na dotazy.”

Alternativa: “Během prezentování jsem byla hodně nervózní a nezbylo mi moc času, ale na konci mi všichni tleskali a několik lidí mi pak prezentaci pochválilo.”

3. Zobecňování, škatulkování

Na základě jediného incidentu či důkazu si uděláme všeobecný závěr. Pokud se nám jednou stalo něco špatného, očekáváme, že se to bude dít znovu. Osoba by mohla vidět jedinou, nepříznivou událost jako součást nekonečného vzorce prohry.

Extrémní forma zobecňování je “škatulkování”. Pokud chování někoho jiného vzbudí špatný dojem, dostane nálepku jako “je to fakt blbec”. Škatulkování také zahrnuje popisování událostí jazykem, který je nabitý barvami a emocemi. Například namísto výroku “každý den přivede své děti do jeslí”, řekneme “nechá své malé děti s úplně cizími lidmi”.

Příklad: “Prostě jsem v mluvení před lidmi hrozná. To je naposledy, co se takhle ztrapňuji.”

Alternativa: “Dnes jsem byla hodně nervózní, ale nakonec to dopadlo dobře. Příště se musím lépe připravit.”

4. Unáhlené závěry

Bez toho, aby osoba cokoli řekla, víme, jak se cítí a co si myslí. Především pokud se jedná o nás. Kromě tohoto “čtení mysli” do unáhlených závěrů zařazujeme “věštce”. Věštci dokáží předvídat budoucnost, zejména pokud se jedná o jejich selhání a neúspěchy (“už teď je jasné, že tu práci nedostanu”).

Příklad: “Viděla jsem, jak se na mě Milan koukal. Myslí si o mně, že jsem úplně blbá.”

Alternativa: “Kdoví, jak se má prezentace líbila Milanovi. Musím se ho zeptat.”

5. Zveličování, zlehčování, katastrofizace

Příkladem zveličování může být: “Děkuji strašně moc, že jsi mi dnes pohlídal Alíka, ty jsi tak úžasný, jsem tvým věčným dlužníkem.” Zlehčování pak je: “To nic nebylo, napsat knihu, stejně mi s tím pomáhala spousta lidí.” Poddruhem zveličování je katastrofizace: když očekáváme, že se stane něco hrozného. Slyšíme o nějakém problému a ptáme se “co kdyby”.

Příklad: “Co když způsobím dopravní nehodu? Co když zničím tátovo auto?”

Alternativa: “Nikdy se v řízení nezlepším, pokud nebudu trénovat. Musím prostě ze začátku řídit opatrně.”

6. Vztahování k sobě

Personalizace neboli vztahování k sobě je kognitivní omyl, ve kterém člověk věří, že všechno, co ostatní dělají nebo říkají, je přímá reakce na jejich osobu. Srovnáváme se s jinými v tom, kdo je chytřejší, hezčí atd. Osoba, která vše vztahuje k sobě, se taky může vidět jako zdroj vnějších událostí, za které reálně nemohla.

Příklad: “Jdeme na večeři pozdě, a proto hostitelka spálila maso v troubě. Kdybych jenom byla donutila manžela, aby si pospíšil, nikdy by se to nestalo.”

Alternativa: “Eva sice spálila maso, ale jinak to byl moc povedený večer. Musíme jim pozvání brzo oplatit.”

7. “Já za to nemůžu” nebo “za všechno můžu já”

Pokud se cítíme kontrolováni z vnějška, vidíme sami sebe jako bezmocnou oběť osudu. Omyl vnitřní kontroly nám zase dává zodpovědnost za bolest a štěstí každého kolem nás.

Omyl vnější kontroly: “Můj šéf mě donutil pracovat přesčasy, nemůže se tedy divit, pokud je kvalita mé práce špatná.”

Omyl vnitřní kontroly: “Proč jsi smutný? Je to kvůli mně?”

8. “Život není fér”

Cítíme se zahořkle, protože si myslíme, že víme, co je spravedlivé. Lidé, kteří prochází životem s pravítkem na každou situaci a soudí její “spravedlivost”, se často budou cítit špatně.

Příklad: “To není spravedlivé, že se Maruška na medicínu nedostala, když se tolik připravovala, ale Karolína, která se vůbec nesnažila, ano.”

Alternativa: “Je to smutný, že se Maruška na tu medicínu nedostala, moc bych ji to přála. Možná jí Karolína poradí, jak se na přijímačky naučit příští rok.”

9. Obviňování

Přesouváme na druhé lidi zodpovědnost za naši bolest, nebo naopak viníme sebe za každý problém. Nikdo ale nemůže za to, že se cítíme tak nebo onak – jenom my máme kontrolu nad vlastními emocemi a emočními reakcemi.

Příklad: “Zase je mi špatně, to je z toho, jak se ke mně všichni chováte, přiděláváte mi jenom starosti.”

Alternativa: “Je mi dneska nějak špatně, půjdu si na chvilku lehnout a snad bude líp.”

10. “Měl bych” nebo “musím”

Máme seznam pravidel o tom, jak by se druzí i my sami měli chovat. Lidé, kteří porušují pravidla, nás štvou a sami se cítíme provinile, pokud tyto pravidla porušíme. Emočním důsledkem je pocit viny. Když osoba směřuje “měl bych” výroky na ostatní, často cítí vztek, frustraci a zahořklost.

Příklad: “Vážně bych měl začít chodit do fitka častěji. Neměl bych být tak líný.”, “Měli byste už mít děti”.

Alternativa: “Nemusím chodit každý den do fitka jen proto, že to dělají mí kolegové. Radši si občas zahraju s klukama fotbal.” “Na vnoučata se už těším, ale rozhodnutí záleží jen na vás.”

11. Zdůvodňování na základě emocí

Věříme, že to, co cítíme, musí byt automaticky pravda. Předpokládáme, že naše emoce odrážejí skutečný stav věci.

Příklad: “Není mi vůbec sympatický, bude mít asi hodně nosánek nahoru”, “Mám pocit, že jsem pro kluky strašně nudná, vím, že je to tak.”

Alternativa: “Působí na mně trochu namyšleně, ale musím ho lépe poznat, než si o něm udělám úsudek.” “Někdy se cítím nudně, když mluvím s klukama, ale nevím, jestli to taky tak vnímají.”

12. Očekávání změny

Očekáváme, že druzí lidé se změní k našemu obrazu, pokud na ně budeme dostatečně tlačit. Musíme druhé lidi měnit, protože naše naděje na štěstí se zdá být úplně závislá na nich.

Příklad: “Byla bych šťastná, kdybys mi občas říkal, jak mě miluješ.”

Alternativa: “Už vím, že od něj nemůžu očekávat něžná slovíčka, ale je skvělý v tom, jak mi uvaří večeři nebo mne vyzvedne na nádraží.”

13. “Vždycky musím mít pravdu”

Neustále se snažíme dokázat, že naše názory a skutky jsou správné. Mýlit se je nemyslitelné a uděláme cokoliv, abychom dokázali naši pravdu. Mít pravdu je často mnohem důležitější než emoce druhých, i milovaných osob.

Příklad: “Je mi jedno, jak nerad se se mnou hádáš, já prostě tuhle hádku musím vyhrát, protože mám pravdu.”

Alternativa: “Asi máš pravdu.”, “Možná nemá smysl se o tom hádat, vždyť na tom teď už nic nezměníme.”

Zdroj:

Doporučená literatura:

  přečteno 9599×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Kristína Medalová
Absolventka jednooborové psychologie na FF UPOL v Olomouci. V současnosti pokračuje ve svých studiích na Université de Fribourg ve Švýcarsku, kde se specializuje na klinickou psychologii a psychologii zdraví. Zajímá se zejména o aplikaci výzkumu kognitivních a afektivních neurověd do každodenního života. O popularizaci psychologie se snaží také prostřednictvím vzdělávacích workshopů pro širokou veřejnost.

Podobné články

Jak moc rozdílný je mužský a ženský mozek?

Knihou z roku 1992 Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše si autor John Graz vysloužil mnoho kritiky. Společnosti vadil především důraz na genderové stereotypy, kterými autor ve své publikaci ani trochu nešetřil. Zásadní otázkou však zůstává: existují nějaké rozdíly mezi mužským a ženským mozkem? A pokud ano, ovlivňují chování a životy lidí?

Mnoho vědců potvrzuje, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími (Jantz, 2014, Kattenburg, 2016). Studie ukazují, že muži mají obvykle větší levou část hipokampu, což je oblast spojená s pamětí. Další rozdílností je tzv. corpus callosum - struktura, která spojuje levou a pravou hemisféru a zajišťuje jejich komunikaci. Bylo zjištěno, že je silnější naopak u žen.

Studie potvrzují zažité klišé…

Z mnoha studií navíc vyplývá, že mužské mozky obsahují více šedé hmoty a ženské naopak více hmoty bílé. Šedá hmota se podílí na zpracování informací a bílá hmota „schvaluje“ komunikaci mezi šedou hmotou a jinými částmi těla. Bylo také zjištěno, že ženy dosahují lepších výsledků v jazykových a komunikačních dovednostech, zatímco muži dosahují lepších výsledků při používání svých prostorových schopností a navigaci. Mozky obou pohlaví sice vylučují stejné neurotransmitery, ale v různých množstvích. To může částečně vysvětlit rozdíly v chování mezi oběma pohlavími. Například, muži se zdají být více agresivní a impulzivní, ženy naopak empatičtější a citlivější.

… ale nebude to tak horké

Nicméně stále více studií potvrzuje, že je téměř nemožné nalézt čistě mužsky nebo žensky strukturovaný mozek (Kattenburg, 2016; Wheeling 2015). K takovému výsledku došla například behaviorální neuroložka Daphna Joel, která zkoumala mozek pomocí magnetické rezonance (MRI). Dospěla k závěru, že drtivá většina mozku vykazovala kombinaci mužských a ženských dominantních prvků. To dokazuje, že funkčnost mužského a ženského mozku se z části překrývá.

Neurovědkyně Margaret McCarthy následně poznamenala, že tato studie poskytuje první důkazy o tom, že nemůžeme hovořit o čistě ženském a mužském mozku. To samozřejmě neznamená úplné zamítnutí skutečnosti, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími. Tyto rozdíly však nejsou u každého jedince konzistentní.

Vezmeme-li v úvahu všechny faktory životního prostředí, které mohou potenciálně ovlivnit chování lidí a jejich životy, můžeme získat jasnější obraz o rozdílech v chování mezi muži a ženami. Pokročilé znalosti o rozdílech mezi pohlavími by mohly obohatit například výchovnou a vzdělávací sféru a mohly by tak poskytnout podporu pro děti od útlého věku.

Zakrní nám kvůli Googlu mozek?

Moderní technologie hrají v našem životě stále větší a větší roli. Jsme obklopeni počítači, smartphony, tablety... Jaký vliv ale mají tyto nové technologie na naše myšlení? Jsme díky nim chytřejší nebo hloupneme? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá a tato debata se vede téměř pokaždé, když se objeví nějaký nový přístroj či vynález. Už ve starém Řecku protestoval filosof Sókratés proti používání písma a knih. Myslel si totiž, že kvůli nim budou lidé hloupnout, protože když si budou moci všechno přečíst a napsat, nebudou si muset vůbec nic pamatovat. Čas ukázal, že neměl pravdu. Lidé už sice neumí zpaměti odrecitovat celou Odysseu a Iliadu jako za časů Sókrata, ale rozšíření písma vedlo k nebývalému pokroku a nárůstu vzdělanosti. V průběhu staletí se lidé přeli ještě o vlivu knihtisku, psacích strojů, telegrafu a televize. Dnes pak proti sobě stojí zastánci a odpůrci počítačů a internetu. Skutečně nám tedy kvůli Google zakrní mozek nebo je to jinak? Pojďme se teď tedy krátce podívat na zástupce obou táborů.

Na straně odpůrců moderních technologii stojí německý psychiatr a psycholog Manfred Spitzer, který v jednom rozhovoru prohlásil: “Když používáte auto, atrofují vám svaly. Když používáte GPS, atrofuje Vám mozek.” Ve své knize Digitální demence, která vyšla v roce 2014 i u nás, pak uvádí řadu výzkumů, které podle něj potvrzují to, že používání počítačů a mobilních telefonů má na naše kognitivní schopnosti převážně negativní účinky. Spitzer zde popisuje například výsledky výzkumu, který se zaměřil na vliv moderních technologií na paměť a mezilidskou komunikaci. V tomto výzkumu sledovali účastníci společně krátký hraný film. Po jeho shlédnutí si pak z něj měli vybavit co možná nejvíce detailů. Někteří účastníci si na tyto detaily měli vzpomenout sami, aniž by měli možnost diskutovat s ostatními. Další účastníci pak mohli navzájem spolupracovat a tento úkol měli společně prodiskutovat tváří v tvář nebo pomocí internetového chatu. Ukázalo se, že na nejvíce detailů si vzpomněli lidé, kteří diskutovali tváří v tvář.

Spitzer pak dále v této knize poukazuje na výzkumy, podle kterých má multitasking negativní vliv na naši pozornost a zvyšuje naši impulzivitu. Další jím zmiňované výzkumy ukazují, že kvůli snadné dostupnosti informací na internetu mnohem rychleji zapomínáme. Je tomu skutečně tak? Patrně ano, i jiné, nejnovější výzkumy, které Spitzer ve své knize neuvádí, tomu nasvědčují. Například průzkum, který byl proveden v USA v roce 2013, ukázal, že lidé mezi 18-34 lety jsou více zapomnětliví než lidé starší 55 let. Častěji totiž zapomínali například na to, co je dnes za den, kam si dali klíče nebo kde nechali telefon.

Dalším velkým odpůrcem moderních technologií je americký novinář Nicholas Carr, podle kterého mají počítače a internet špatný vliv především na naše čtenářské návyky. Kvůli přívalu informací podle něj čteme stále rychleji, povrchněji a mnohem méně rozumíme psanému textu. Carr o tomto tématu vydal již několik knih, já osobně bych vám však doporučil spíše jeho kratší texty a to především jeho slavný článek Is Google making us stupid?, který vyšel v časopise The Atlantic.

Mezi optimisty, kteří se více zaměřují na pozitivní stránku nových technologií, patří naopak kanadský novinář Clive Thompson, autor knihy Smarter Than You Think: How Technology Is Changing Our Minds for the Better. V této knize se Thompson věnuje tomu, jak vlastně mohou moderní technologie zlepšovat naše myšlení. Poukazuje zde například na to, že kvůli počítačům, mobilům a internetu píšeme dnes mnohem více a častěji než předchozí generace. Právě díky tomu by se měli zlepšovat naše vyjadřovací schopnosti. To potvrzuje například výzkum Andrey Lunsfordové ze Stanfordské univerzity. Ta ve své práci analyzovala eseje studentů vysokých škol, které byly napsány v současnosti a na počátku dvacátého století. Ukázalo se, že v textech dnešních studentů byl přibližně stejný počet gramatických chyb, byly však mnohem delší než texty napsané téměř před sto lety. Kromě délky však došlo i k výraznému posunu ve stylu. Eseje současných studentů byly mnohem propracovanější a obsahovaly více jasných argumentů.

Mezi další zastánce internetu a počítačů patří například psychiatr Garry Small. Ten ve svém výzkumu v roce 2008 zjistil, že při surfování na internetu dochází k vyšší aktivitě mozku než při běžném čtení knih. Ke zvýšení aktivity pak došlo především v těch částech mozku, které jsou zodpovědné za komplexní uvažování a rozhodování. To, že moderní technologie, mohou mít na naše myšlení pozitivní vliv, ukazuje i výzkum psycholožky Betsy Sparrowové. Jeho výsledky naznačují, že díky moderním technologiím si nemusíme pamatovat tolik informací a tím pádem má náš mozek při řešení problémů mnohem větší kapacitu na promýšlení různých postupů a strategií. Díky tomu jsme pak při hledání řešení mnohem více kreativní.

Zakrní nám tedy kvůli Googlu mozek? Těžko říct. Počítače a internet mají stejně jako jiné věci své pro a proti. Jsme díky nim patrně kreativnější při hledání řešení různých problémů a dokážeme díky nim lépe prezentovat svoje myšlenky a postoje. Zároveň jsme však kvůli nim také roztěkanější a impulzivnější. Články a zprávy čteme často rychle, povrchně a pamatujeme si z nich méně informací. Moderní technologie zkrátka mohou být dobrým sluhou, ale špatným pánem, a proto vždy přemýšlejme nad tím, kdy a jak je používáme.

Jak odhalit lháře? ...a jde to vůbec?

Odhady vědců říkají, že většina z nás každý den zalže deset až stokrát! Od nevinných malých lží (tzv. White lies - bílé lži), jako když odpovídáme na otázku "Jak se máš?" občasným neupřímný "Výborně", až po zásadní komplikované lži, kterými se snažíme zastřít skutečnost, či dokonce oklamat sami sebe.

Už mnohokrát se psalo o tom, jak odhalit lháře, většina takových "návodů" však nebyla postavena na výzkumných základech. To se změnilo výzkumem doktora Paula Ekmana, který zasvětil svůj život zkoumání emocí, odlišností ve výrazech v obličeji při prožívání emocí napříč různými kulturami a v neposlední řadě odhalování fundamentálních znaků lži v obličeji.

Jeho výzkum naváží na evolučního biologa Charlese Darwina, který tvrdil, že výrazy emocí jsou univerzálně napříč kulturami. Ekman vycestoval do Papua Nové Guineji, kde životem mezi domorodci zjistit právě tuto univerzálnost (Ekman, 2003). Na základě svých zjištění a porovnávání různých kultur sestavil seznam základních emocí, tedy strach, hněv, radost, znechucen, smutek a překvapení. Tyto základní emoce jsou stejným způsobem detekovatelné v tvářích lidí celého světa. Ekman nejen definoval svalové skupiny, které doprovázejí každý z výrazů, popsal taky takzvané mikro výrazy, které představují charakteristickou, nevědomou aktivitu svalů na obličeji, která prozrazuje skutečně prožívané emoce a jen velmi málo lidí se dokáže naučit tuto svalovou aktivitu ovládat (Ekman, 1992).

Právě zmíněné mikro výrazy považuje Ekman za spolehlivý zdroj informací o lži, či pravdě. Pokud víme, co máme ve výrazů tváře hledat, dokážeme spolehlivě určit, jaké emoce náš oponent prožívá, a tak odhalit, zda to, co nám říká, je pravda.

Odhalit mikro výrazy a správně je definovat a interpretovat není snadné. Vyžaduje to roky tréninku, který ale zájemci mají možnost podstoupit Prostřednictvím Ekman Group, společnosti založené Paulem Ekman. Ekman Group spolupracuje s FBI, CIA a různými dalšími agenturami při odhalování lží a nabízí online trénink detekce mikro výrazů.

Z Ekmanova výzkumu vyplývá, že odhalení lháře není vůbec tak jednoduché, jak nám často říkají populární vědecké články. Nestačí obyčejná všímavost, potřebujeme k tomu dlouhodobý trénink. Ačkoliv ne všichni odborníci jsou zastánci mikro výrazů jako spolehlivého nástroje odhalování lži, je na místě na závěr říci, že je to zatím jediná vědecky podložená a momentálně asi nejspolehlivější metoda k odhalování lží.

Zdroje:

Ekman, P. (1992). Telling lies. New York-London: W W - NORTON & COMPANY Ekman, P. (2003). Darwin, Deception, and Facial Expression. ANNALS NEW YORK ACADEMY OF SCIENCES 1000, 205–221.

10 překvapivých faktů o osamělosti

Odhaduje se, že více než 40% lidí pocítí během života bolestný pocit osamělosti. Navzdory tomu, jak je osamělost běžná, málokdo si plně uvědomuje její moc. Zde je 10 překvapivých faktů o osamělosti, které změní váš pohled na tento běžný, ale devastující psychologický stav:

Osamělost nezávisí na tom, kolik kamarádů a vztahů máme. Pocit osamělosti plně závisí na subjektivní kvalitě našich vztahů - jak moc se cítíme emočně vzdáleni od lidí kolem nás. Člověk může žít sám a necítit se osaměle, stejně jako žít obklopen lidmi a trpět osamělostí. Dokonce to není nic neobvyklého... Více než 60% osamělých lidí žije v manželství. Když manželské páry již nesdílejí nejhlubší pocity, myšlenky a prožitky, můžou se cítit odcizeně a osaměle. Lidé v takových vztazích věří, že jejich manžel/ka nemůže nabídnout tak hluboké porozumění, jaké by si přáli. Zatím co jejich strach může být oprávněný, může také plynout z faktu, že... Osamělost narušuje vnímání našich vztahů. Studie ukázaly, že pouze vybavení situace, kdy se lidé cítili osaměle stačilo k tomu, aby svoje vztahy hodnotili jako méně pevné a hluboké. Toto pokřivené vnímání často způsobuje, že osamělí lidé se ještě víc vzdalují od lidí, kteří by mohli zmírnit jejich osamělost. Navíc, jejich přátelé můžou také přistupovat k navazování vztahů s váhavostí, protože... Osamělost je v sociálních skupinách nakažlivá. Osamělost zanechává jasnou stopu - proto máme sklon všimnout si osamělých lidí kolem nás. Jedna výzkumná studie ukázala, že osamělí lidé byli během 6 měsíců vytlačeni na okraj sociální skupiny a překvapivě, to samé platilo i pro jejich přátele. Být takovým způsobem vytlačen "do chladu" má překvapivý účinek na naše tělo... Osamělost způsobuje větší pocit chladu. Studie ukázaly, že vzpomínka na situaci, ve které jsme se cítili osaměle způsobila, že účastníci výzkumu odhadovali pokojovou teplotu jako signifikantně nižší. Dokonce se snížila i jejich teplota těla. Pocit "vyhnání do zimy" rezonuje s naší evoluční minulostí, ve které odloučení od našeho kmene znamenalo ztrátu možnosti zahřát se u ohniště v srdci sociální skupiny. Opravdu se jeví, že lidské tělo reaguje na osamělost dramatickými způsoby... Lidské tělo prožívá osamělost podobně jako útok. Osamělost způsobuje okamžitou tělesnou odezvu. Zvyšuje krevní tlak a cholesterol, aktivuje naši tělesnou a psychologickou stresovou reakci. A proto... Chronická osamělost signifikantně zvyšuje riziko kardiovaskulárních onemocnění. U chronicky osamělých lidí ve větší míře hrozí rozvoj kardiovaskulárních onemocnění, protože jejich těla jsou v konstantním a neúprosném stresu. Osamělost ovlivňuje naše tělo i jinými způsoby... Osamělost potlačuje fungování imunitního systému. Osamělost způsobuje, že imunitní systém funguje méně efektivně, co z dlouhodobého hlediska zvyšuje riziko rozvinutí nejrůznějších onemocnění. I krátké období osamělosti se na naší imunitě může podepsat... Osamělí studenti vysokých škol měli slabší reakci na očkování proti chřipce. Několik týdnů osamělosti stačilo na to, aby imunitní systém studentů reagoval slaběji na očkovací injekci chřipky proti studentům, kteří se osaměle necítili. Osamělost je nebezpečná téměř jako kouření cigaret. Vědci shrnuli, že s ohledem na všechny vlivy osamělosti na tělo, reprezentuje osamělost velké riziko pro dlouhodobé zdraví a dlouhověkost. Toto riziko se dá srovnávat k zdravotním rizikům vyplývajících z kouření cigaret. Chronická osamělost zvyšuje riziko předčasného úmrtí o 14%.

Osamělost představuje důležité psychologické zranění a neměli bychom jej ignorovat. Pokuste se podniknout kroky, které vás vyvedou z bludného kruhu osamělosti, spíše než ty, které vás v něm budou nadále udržovat.

I pětileté dítě ví, že když se řízne do prstu, musí si ránu vyčistit a zavázat. Když dojde ale k zranění emočnímu (např. osamělost, odmítnutí, selhání), kdo z nás ví, jak si ránu ošetřit? Naše tendence je často "přežvýkávání" situace a sebe zraňování, které je srovnatelné s tím, jako bychom si do své rány stále znovu řezali. Zde je několik doporučení k emoční první pomoci, na základě práce Dr. Guy Winche:

Mluvte k sobě jako ke svému nejlepšímu příteli

Sára se po dlouhém a bolestivém rozvodu po několika letech rozhodla znovu hledat partnera. Zaregistrovala se na internetové seznamce, navázala kontakt se sympatickým vrstevníkem a domluvili si rande. Moc se těšila a pečlivě si na schůzku vybrala nové šaty. I když měla ze schůzky dobrý pocit, její partner sympatie neopětoval, po deseti minutách se omluvil a odešel. Sára zavolala své nejlepší kamarádce a ta jí řekla: “A co jsi čekala? Nejsi ničím zajímavá a ty nové šaty tvoje špeky stejně nezakryjí! Už máš prostě to nejlepší za sebou.” Přijde vám reakce kamarádky krutá? Máte pravdu – ta nejlepší kamarádka, která k Sáře promlouvala, byla ve skutečnosti ona sama. Proč jsme tak často mnohem laskavější k druhým než k sobě?

Uvědomte si, jak osamělost ovlivňuje vaše chování

Při sebe-průzkumu si Sára rychle uvědomila, že se na rande svého partnera ptala minimum otázek, co vedlo k jeho pocitu, že o něj nemá zájem. Navíc byla tak úzkostná, že se jen zřídka usmála a byla neustále napjatá. Když došla k tomuto vhledu, pocítila úlevu, protože obě věci lze změnit. V osamělosti máme tendenci svádět chyby na své neměnné rysy, místo toho, abychom se zaměřili na své chování.

Budujte aktivně své vztahy

Projevy pozornosti, soucitu, stejně jako praktická pomoc nebo dobrovolnické aktivity jsou jednou z nejlepších cest jak udržovat, ale i vytvářet nové vztahy. Pomoc druhým snižuje pocity osamělosti, zvyšuje pocit vlastní hodnoty a oblíbenost u druhých. Také je vhodnou příležitostí na seznámení pro ty, kdo mají strach navazovat nové kontakty s lidmi. Zaměření na druhé místo na sebe nás v konečném důsledku činí šťastnějšími. V případě, že okolnosti takové budování vztahů neumožňují, je velice účinným prostředkem proti osamělosti čtyřnohý kamarád. Pes (a i když existuje méně výzkumů, i kočka) skvěle tiší pocit osamění u lidí, kteří jsou izolovaní, trpící nemocí nebo psychologickým traumatem, a také u seniorů. Psi navíc umožňují navazovat přátelství při procházkách v parku lépe jako magnet.

Zde se můžete podívat na video o emoční první pomoci (možnost zapnout si české titulky): https://www.ted.com/talks/guy_winch_the_case_for_emotional_hygiene?language=cs

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/blog/the-squeaky-wheel/201410/10-surprising-facts-about-loneliness Winch, G. (2013). Emotional first aid: practical strategies for treating failure, rejection, guilt and other everyday psychological injuries. New York: Penguin group.