Protože válčení je lidstvu stejně vlastní jako vzpřímená chůze, traumatizovaní vojáci nejsou nic nového pod sluncem. Bylo tomu ale teprve nedávno, co medicína začala přicházet na kloub strašidelným příznakům vyskytujícím se (nejen) u válečných veteránů: za hrůzy a následující zdravotních problémy stavy bylo nejprve obviňováno srdce, z čehož vzešla označení jako ‘válečná‘ nebo ‘srdeční neuróza‘ (war neurosis, soldier‘s heart), později ‘šrapnelový šok‘ (shell-shock)… Teprve rozvíjející se psychiatrie však konečně otočila pozornost správným směrem – k neviditelným jizvám na duši (…mozku… nebo jakémukoliv termínu dáváte přednost). Dnes známá diagnóza posttraumatické stresové poruchy (PTSD) zahrnuje následující kategorie příznaků:
- člověk přímo či zprostředkovaně prožil vysoce traumatizující situaci (kromě již zmíněných válečných konfliktů může jít například o nehodu, fyzické či sexuální násilí, mučení, zneužívání, ale i hospitalizaci s vážným zdravotním problémem aj.),
- v návaznosti na kterou se objevují zábleskové vzpomínky, ve kterých si osoba danou událost ‘znovu prožívá‘ (tzv. flashbacky); časté jsou noční můry o zažitém traumatu
- …s čímž souvisí problémy se spánkem a koncentrací, extrémně zvýšená ostražitost, impulsivní a sebedestruktivní chování nebo agresivita
- dále vyhýbání se čemukoliv co nějakým způsobem vyvolává vzpomínky na minulé hrůzy (myšlenky, fyzické podněty, lidé, místa, aktivity…)
- změny nálady a myšlení – negativní vnímání sebe i světa, sebeobviňování, ztráta zájmu o dříve oblíbené činnosti, pocit ‚vzdálenosti‘ od ostatních.
PTSD je vážná, život ztěžující až přímo ohrožující porucha. Na rozdíl od takové schizofrenie není zdaleka společenským tabu – na obrazovkách a stranách knih se exvojáci v bezpečí domova probouzí se s křikem, splachují své flashbacky alkoholem, vyžívají se ve vyhledávání nebezpečných situací… na jejich utrpení je něco morbidně fascinujícího, a proto podobné interpretace posttraumatické stresové poruchy není těžké v médiích pohledat.
Nověji definované komplexní posttraumatické stresové poruše (CPTSD) se o tolika prostoru na plátně může jen zdát. Nedostatek reprezentace na obrazovkách je však to nejmenší – ve velké části světa zatím CPTSD není uznávána jako samostatná diagnóza.
A co že tato nepohodlná pětipísmenková zkratka vlastně reprezentuje?
Nejprve ze všeho upozorňuje na fakt, že trauma nemusí být zdaleka vždy náhlou, koncentrovaně intenzivní, pevně časově ohraničenou událostí (jako hrůzy typu dopravních nehod, drastických úmrtí, znásilnění atd.). Komplexní PTSD pramení z dlouhodobého trápení, které navíc častokrát není působeno nikým neznámým, náhodným, cizím – CPTSD bývá nejčastěji důsledkem zneužívání či zanedbávání v dětství, nebo domácího násilí; méně častými důvody jsou například případy únosů nebo věznění. Společným jmenovatelem jsou situace, ze kterých není snadného úniku (dítě si může jen těžko „sbalit kufry“, a bohužel ani dospělý věk není jistotou pro snadné opuštění toxického vztahu). Situace, které jsou často charakteristické v příbuzenském,, intimním či jinak blízkém vztahu mezi agresorem a obětí.
Nejranější definice vykreslovaly CPTSD jako „následek komplexního traumatu nebo dlouhodobého traumatu s nástupem v raném věku“, konkrétněji traumatu dlouhodobého a interpersonálního – „především sexuální zneužívání v dětském věku“, ale nejen to – CPTSD může být stejně tak důsledkem šikany, ponižování, nebo narušenou vazbou. Později byl koncept CPTSD rozšířen pro zahrnutí dalších typů katastroficky traumatizujících skutečností, kterými mohou být například „dlouho probíhající válka, role válečného zajatce, status uprchlíka, pašování lidí a prostituce, akutní nebo chronické onemocnění“.
K výše zmíněným projevům posttraumatické stresové poruchy (znovuprožívání traumatu, zábleskové vzpomínky, vyhýbání se spouštěčům, otupělost či naopak extrémní ostražitost atd.) se v případě CPTSD přidává celá řada symptomů:
- narušená schopnost navazovat a udržovat mezilidské vztahy – problém leží už v tom, jak traumatizovaní lidé vnímají sami sebe: cítí se bezvýznamní, zahanbení, nezasluhující nic dobrého… najít způsob propojení se světem a jeho obyvateli je příšerně složité, částečně pro to, že důvěra v ostatní je pochopitelně po traumatizujících zkušenostech ta tam
- vážné problémy s regulováním nálad a emocí – negativita, úzkosti, pocity prázdnoty, vina, vztek (výbuchy či potlačování zlosti)
- změny v pozornosti a vnímání – časté jsou problémy s pamětí a udržováním pozornosti, disociace
- narušení systému víry/názorů – cokoliv, čemu dříve věřili, teď neznamená nic; jakoukoliv víru a vnímání uspořádanosti světa nahrazuje beznaděj a zoufalství
- fyzické potíže nebo somatizace – výskyt tělesných příznaků které nejsou způsobeny jiným zdravotním problémem (např. vzpomínky na trauma vyvolají nevolnost, třes…)
V nedávném videu výukového YT kanálu shrnuli School of Life charakteristiky lidí s CPTSD ve dvanácti následujících bodech:
- mají pocit, že nic není bezpečné
- nedokážou odpočívat
- špatně spí a brzy se probouzejí
- jejich sebeobraz – to, jak se vnímají – v nich vyvolává odpor
- mají sklon být přitahováni vysoce nedostupnými lidmi
- …a odpuzováni těmi, co se jim chtějí přiblížit
- výbušnost
- paranoia
- raději zůstávají sami (lidé = nebezpečí)
- život je pro ně vyčerpávající
- spontaneita neexistuje
- snaží se nalézt „náhradní“ bezpečí – skrz peníze, slávu apod.
Najdete-li se ve více než sedmi z nich, je možné, že se potýkáte s CPTSD, tvrdí autoři článku a videa.
Některé zdroje kromě výše zmíněných příznaků navíc v souvislosti s CPTSD mluví o výskytu sebepoškozování, sebevražedných myšlenek, výrazných změn osobnosti, pocitech beznaděje, zkreslenému vnímání agresora nebo pachatele (buď orientace na pomstu nebo idealizování vztahu), a pocitu fundamentální odlišnosti od ostatních lidí.
Výzkum této „odnože“ PTSD je teprve v začátcích, a protože často chybí diagnostická vodítka, mnozí odborníci CPTSD v praxi snadno přehlédnou nebo pro podobnost některých příznaků zamění za jinou diagnózou, velmi často např. s hraniční poruchou osobnosti (mezi příznaky, které se překrývající s CPTSD patří např. problémy s emocemi, náladou a pamětí; disociace; sebedestruktivní chování; pocity viny a prázdnoty, a další). Protože správná diagnóza je prvním krokem ke zlepšení stavu, přesnější definování příznaků a kritérií potřebujeme jako sůl – výskyt CPTSD je oproti „klasické“ posttraumatické stresové poruše častější, a důsledky této poruchy naléhavější.
