Pozornost je schopnost zaměřit a soustředit se na určitý děj nebo objekt. Její funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet prvků, dějů či informací. Má ochrannou funkci, chrání před zahlcením a přetížením informacemi, přičemž do vědomí vpouští informace, které jsou pro nás v určitém ohledu prioritně významné. Zaměření pozornosti je ovlivňováno vůlí, motivy a pocity.
Pozornost můžeme dělit mimo jiné na:
-
- aktivní neboli záměrnou – je cílená, vůlí řiditelná, například, když hledáme něco na stole, když se soustředíme na nějakou činnost, třeba učení, soustředění se na řešení nějakého úkolu, atp.
- pasivní neboli bezděčnou – něco upoutá naši pozornost, např. cinknutí klíčů, nečekaná událost, kontrastní prvek či děj, hrozící nebezpečí, fyzické podněty – bolest, hlad, atp.
- selektivní – pozornost zaměřená na jednu oblast, jeden prvek, děj, vnímání otatních je potlačeno
difúzní – rozptýlená pozornost, schopnost udržet pozornost na více věcí zároveň
Mezi vlastnosti pozornosti počítáme:
- vytrvalost neboli schopnost soustředit se delší dobu na jeden podnět
- koncentrace neboli schopnost udržet pozornost na jednu věc za současného ignorace vnímání věcí ostatních
- rozsah neboli kapacita souvisí s tím, na kolik prvků zároveň jsme schopni se soustředit
- výběrovost neboli schopnost soustředit se na určitý výsek reality
- dráždivost neboli práh citlivosti na další potenciálně rušivé podněty, než na které je pozornost primárně soustředěna)
- kolísání neboli kolísání intenzity pozornosti, slouží k ochraně před vyčerpáním
- distribuce neboli překlápění pozornosti mezi jednotlivé podněty zaměstnávající naši aktuální pozornost
