Přečtěte si náš blog

Dvě cesty zpracování emocí v mozku

1. června 2015
Emoce

Umíte si představit, že byste žili bez emocí? Evoluční psychologové považují emoce za klíčový nástroj, který pomohl lidem přežít. Když pravěký člověk potkal nebezpečné zvíře, pocítil strach, jeho tělo spustilo poplach a zahájilo stresovou reakci: "bojuj nebo uteč!". Zachránil se díky tomu, že reakce v mozku byla velmi rychlá. Emoce nás informují o tom, co je příjemné, nechutné, nebo nebezpečné. Učí nás tak, které situace vyhledávat a kterým situacím se vyhýbat.

Podněty, které nás ohrožují v dnešním životě, často vnímáme jako nepříjemné, ale jen výjimečně ohrožují naše přežití. Naše tělo však může například na dopravní zácpu reagovat úplně stejně, jako pravěký člověk na nebezpečné zvíře. Vyplavení stresových hormonů v této situaci nám již dnes neslouží k přežití tak, jako kdysi. Proto musíme na regulaci emocí používat i jiné mechanismy.

Stalo se vám někdy, že jste se procházeli po zahradě a náhle jste odskočili v domnění, že jste uviděli hada? Srdce vám začalo prudce bít, po těle proběhla husí kůže a pocítili jste nával energie? Vzápětí jste si však uvědomili, že "had" je pouze zahradní hadice, která se zaleskla na slunci? Tato situace dobře ilustruje dvě cesty zpracování emocí, které v mozku máme: jednu rychlou, nepřesnou a emoční, druhou pomalou, přesnou a racionální. Jak to vlastně funguje?

Americký neurovědec Paul MacLean ve své teorií "trojjediného mozku" tvrdí, že v lidském mozku jsou ve skutečnosti tři mozky, které se vyvinuly v procesu evoluce. Nejstarší je "plazí mozek", který řídí základní fyziologické funkce, jako např. dýchání, spánek, krevní oběh nebo reflexy. Tento mozek ještě nezná emoce, nedokáže se potěšit, vystrašit ani naštvat. Typické chování u mozku plaza je instinktivně: agrese, dominance, bránění svého teritoria, nebo rituály prováděné při páření. Pokud je had v ohrožení, reaguje instinktivně a ihned nepřítele bez jakýchkoliv projevů emocí uštkne.

S potřebou udržovat tělesnou teplotu se postupně zvyšoval celkový metabolismus, což vyžadovalo změnu. Z čichových laloků se tedy vyvinuly struktury mezimozku a limbického systému. Právě limbický systém se spojuje se vznikem emocí. Tomuto emočnímu mozku se také říká "tygří mozek". Rčení "netahej tygra za vousy" tedy naráží na to, že tygr se nejprve rozzuří, a až potom zaútočí. Savci však mohou prožívat i další emoce jako strach, smutek, radost, překvapení, či znechucení.

Třetí, nejvyšší systém mozku, je neokortex. Zvýšení podílu objemu mozkové kůry v mozku, zejména v oblasti čelních laloků a prefrontální kortexu, nám umožnilo osvojit si jazyk, plánovat, uvažovat abstraktně a také zpracovávat emoce "racionálním způsobem." K rychlé a nepřesné cestě zpracování emocí přes limbický systém jsme si vytvořili pomalejší a přesnější alternativu. Má to však pro nás vůbec nějakou výhodu?

Prefrontální kůra umožňuje lepší zvládnutí náročných situaci a dokáže eliminovat negativní prožitkové i fyzické složky emocí. Tygr v nás se tedy rozzuří, ale náš neokortex ho dokáže zase zkrotit. Individuální rozdíly jsou i v tom, jak snadno se náš tygr rozzuří. Pokud zpracováváme ohrožující podněty více emočně, pomocí limbického systému, posilujeme v mozku tuto cestu. Pokud naopak využíváme zejména prefrontální kůru, budeme emoce schopni lépe regulovat. Negativní emoce se mohou odrazit do celého života člověka - ve formě fyzických symptomů (psychosomatická onemocnění), zhoršením kognitivních funkcí, problémy ve vztazích, či v sebepojetí. Přestože jsou výzkumy emoční regulace v mozku kvůli velké nákladnosti stále na začátku, zdá se, že farmakoterapie i psychoterapie dokážou mozek ovlivnit: Heller et al. (2013) zjistili, že u pacientů s depresí, kterým se v průběhu 6 měsíců stav nejvíce zlepšil, se také nejvíce zvýšila aktivita prefrontální kůry.

Mozkové laloky se dají posilovat tak, jak se posilují svaly, tedy různým cvičením. Díky obrovské neuroplasticitě můžeme mozek "přeprogramovat" vytvářením nových synapsí (spojení mezi neurony). Prefrontální kortex se prokrvuje a rozvíjí, když zaměřujeme aktivní pozornost na učení, plánování či řešení problémů. Odměnou nám bude kromě rozvoje kognitivních funkcí i schopnost lépe zpracovávat negativní emoce.

Zdroje:

  přečteno 7165×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Kristína Medalová
Absolventka jednooborové psychologie na FF UPOL v Olomouci. V současnosti pokračuje ve svých studiích na Université de Fribourg ve Švýcarsku, kde se specializuje na klinickou psychologii a psychologii zdraví. Zajímá se zejména o aplikaci výzkumu kognitivních a afektivních neurověd do každodenního života. O popularizaci psychologie se snaží také prostřednictvím vzdělávacích workshopů pro širokou veřejnost.

Podobné články

Paměť a emoce

Nikdo z nás nemůže popřít, že v našem životě hrají emoce důležitou úlohu. Lidé nejsou chladně kalkulující stroje a přestože se někdy snažíme chovat co nejvíce racionálně, naše city a pocity budou mít na naše chování a rozhodování stále určitý vliv. Proto se v tomto článku krátce zaměřím na to, jak působí emoce na naši paměť.

V této oblasti byla provedena celá řada nejrůznějších výzkumů. Psychologové se například snažili zjistit, jakou roli hraje naše nálada ve chvíli, když si máme něco zapamatovat, a ve chvíli, když si máme naopak něco z paměti vybavit. Ukázalo se, že člověk si na věci dokáže lépe vzpomenout ve chvíli, kdy má stejnou náladu jako v okamžiku, kdy si je měl zapamatovat. Pokud se tedy například učíme nová anglická slovíčka a zrovna se cítíme pod psa, lépe si tato slovíčka vybavíme ve chvíli, kdy budeme opět podobně smutní. Ze stejného důvodu si například ve chvíli, kdy se nám všechno daří a máme dobrou náladu, lépe vzpomeneme na pozitivní události, které nás v životě potkaly.

Na paměť ale nemá vliv jen naše momentální nálada, ale i emoční náboj informací, které se snažíme zapamatovat. Právě věci a události, které mají silný emoční náboj, si pamatujeme lépe než věci, které v nás nevzbuzují téměř žádné emoce. Výzkumy, které prováděla psycholožka Matherová a Carstensenová se svým týmem (2005), pak naznačují, že mladší lidé si lépe pamatují negativní podněty a starší lidé si naopak lépe pamatují podněty pozitivní. V jednom ze svých experimentů například promítaly mladším a starším participantům sadu pozitivních, negativních a neutrálních obrázků. Všichni účastníci si lépe pamatovali emočně nabité obrázky, mladší lidé si však lépe vzpomněli na negativní obrázky a senioři naopak na ty pozitivní.

Emoce však nemají na paměť pouze pozitivní vliv, ale mohou ji i značně zkreslit. Předchozí výzkumy totiž ukázaly, že pokud v nějaké chvíli prožíváme silné emoce, často se zaměřujeme na detaily. Díky emocím si tedy zapamatujeme více detailů z dané události, kvůli přílišnému zaměření na tyto detaily si však hůře zapamatujeme věci, které jsou mimo centrum naší pozornosti. Pokud bychom byli například svědky přepadení a jeden z pachatelů by měl v ruce pistoli, naše pozornost se bude soustředit právě na ni. Při policejním výslechu bychom pak byli schopni detailně popsat danou zbraň a možná i muže, který ji držel. Zároveň bychom si ale asi nebyli vůbec schopni vybavit, jak vypadali pachatelovi komplici, ani jakým autem odjeli. Pokud bychom v dané chvíli neprožívali tak silné emoce, byli bychom schopni si tyto informace lépe zapamatovat a vybavit, protože by v dané chvíli nedošlo k takovému zúžení naší pozornosti.

To, jak mohou emoce zkreslit naši paměť zjišťovala v roce 2015 ve svém výzkumu například i psycholožka Julie Earlesová. Vědci v tomto experimentu promítali lidem sérii různých videí. V každém videu zahráli herci nějakou krátkou scénku, která byla buď pozitivní, negativní nebo neutrální. Po týdnu pak výzkumníci promítli účastníkům novou sadu videí. Část z těchto videí viděli účastníci již před týdnem, část tvořili zcela nové scénky a poslední část pak tvořili scénky, které byly podobné těm, které účastníci sledovali před týdnem, ale tentokrát byly zahrány jinými herci. Úkolem účastníků pak bylo určit, zda viděli dělat daného herce stejnou činnost i před týdnem. Ukázalo se, že lidé si u pozitivních a negativních scének častěji než u neutrálních vzpomněli, že je již před týdnem viděli. Zároveň se však u těchto scének častěji než u neutrálních spletli v tom, který herec v nich hrál. Silné emoce tedy vedli k tomu, že si účastníci lépe zapamatovali danou činnost, hůře si však zapamatovali, kdo tuto činnost prováděl.

Závěrem tedy můžu říci, že vztah mezi pamětí a emocemi je značně spletitý. V něčem nám mohou emoce značně pomoci, v něčem naopak uškodit. Lépe si díky nim zapamatujeme detaily z nějaké události, ale hůře si pak kvůli nim můžeme poskládat celkový obrázek o dané události.

Až 700 nových neuronů denně. Hipokampus boří mýty o fungování mozku

Po celá desetiletí byli vědci přesvědčeni, že se rodíme s určitým počtem mozkových buněk, o které během života přicházíme. Nenávratně. Byli jsme si jisti, že úžasné regenerační schopnosti našeho organismu se na mozek nevztahují. Že s každým dlouhým ponocováním přicházíme o tisíce mozkových neuronů, bez naděje na jejich náhradu.

Výzkumníci z londýnské laboratoře však nedávno zjistili, že toto zdaleka neplatí pro celý mozek. Jedna jeho část – takzvaný hipokampus – se tomuto přesvědčení vymyká.

Co to ten hipokampus je?

Hipokampus sídlí takřka v samotném středu mozku. Svůj název získal podle nápadné podoby s mořským koníkem. Podílí se na učení, krátkodobém uchovávání informací v paměti, orientaci v prostoru a na našich emocích.

Podle nedávných zjištění vzniká v hipokampu až 700 nových neuronů za jediný den. Jak nové přibývají, staré odumírají. To znamená, že hipokampus padesátiletého člověka má zcela jiné složení neuronů, než se kterými se narodil. A to je velký průlom v poznání.

Jak o koníka pečovat

Tak jako v ostatních oblastech lidského těla, i u hipokampu závisí rychlost regenerace na našem životním stylu. Alespoň z velké části. Vznik nových neuronů můžeme podpořit například fyzickou aktivitou, učením nebo pravidelným spánkem. Naopak stres významně zpomaluje růst nových buněk, stejně jako náš věk.

Významnou roli zde sehrává také strava. Vznik nových neuronů můžeme podpořit konzumací borůvek, kurkumy, kávy nebo omega 3 mastných kyselin. Hipokampu prospěje také omezení příjmu kalorií a občasný půst. Naopak nevhodná je konzumace alkoholu, cukrů a nasycených mastných kyselin.

Zmíněná doporučení v dnešní době asi nikoho nezaskočí. Zcela nečekané je ale zjištění, že ve prospěch nových neuronů hraje hůře rozkousatelná strava. Doslova. Můžeme říci, že čím větší práci si naše čelisti dají, tím více vznikne v hipokampu buněk.

A proč je vhodné věnovat našemu koníkovi vhodné podmínky pro růst nových neuronů? Jednoduše proto, že zlepšíme svou paměť, zdokonalíme orientaci v prostoru a zlepšíme si náladu.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks­/sandrine_thuret_you_can_grow_new_brain_cells_here_s_how­/transcript?language=en https://www.kcl.ac.uk/ioppn/depts­/bcn/Our-research/Cells-behaviour­/thuret-adult-neurogenesis/about.aspx

Jak funguje mozek

Lidský mozek je základní řídící jednotkou lidského těla a našeho duševního života. Přitom váží asi 1,5 kg, tedy zhruba 2% celkové hmotnosti lidského těla. Na první pohled připomíná vlašský ořech. Ne nadarmo. Vlašské ořechy a ořechy obecně obsahují obrovské množství látek, ktré jsou pro optimální fungování mozku nezbytné.

Nicméně je patrné, že vnější obrázek mozku nám ukáže, že mozek je rozdělen na dvě poloviny, které nazýváme hemisférami. Exituje tedy hemisféra pravá a hemisféra levá. Tyto hemisféry ovšem neexistují každá zvlášť nýbrž jsou spojeny složitou neuronální sítí (corpus callosum), která převádí informace z jedné poloviny mozku do druhé. Takže obě hemisféry spolu čile komunikují.

Mozková kůra – čím více, tím lépe

Při vnějším ohledání mozku si také povšimneme, že mozek vypadá jaksi "pomačkaně", je plný rýh a závitů. Zcela správně. Právě tyto rýhy a závity zvětšují vnější plochu mozkové kůry, proto čím více, tím lépe :-) "Šedá kůra mozková" je opravdu mozková kůra a má skutečně našedlou barvu. Je to způsobeno tím, že je tvořena převážně těly nervových buněk – neuronů, které mají šedou barvu. Z těchto mozkových buněk potom vybíhají do vnitřních mozkových struktur nervová vlákna, která jsou většinou obalena myelinem. Ten je naopak bílý, proto je mozek ve vnitřní struktuře převážně právě bílý. A právě šedá mozková kůra je sídlem vůlí řízených kognitivních, tedy poznávacích procesů.

"Komunikace" mozkových hemisfér a přenášení informací v mozku a celé nervové soustavě se děje pomocí obrovského množství elektrických signálů mezi jednotlivými neurony. Jedna mozková buňka může být spojena s až desetitisícem dalších.

" "Mozek je extrémně komplexní struktura, ve které neustále vzniká obrovské množství elektrických výbojů." "

– z článku MUNI

Malé části fungující jako veliký celek

Z hlediska fungování mozku je v dnešní době mozek členěn na velké množství dílčích struktur, strukturálních a funkčních komplexů, z nichž každý má odlišnou funkci. Mozek však pracuje komplexně a neustále zpracovává a vyhodnocuje obrovské množství informací. Ať už jde o poznatky z vnějšího světa (smysly, vnímání), nebo vnitřního světa (zabezpečování správné funkce orgánů, zpracovávání přijatých informaci).

Za všechny strukturální oblasti uvedeme namátkově například již zmíněnou mozkovou kůru, která je, jak již bylo řečeno, sídlem volných kognitivních procesů, v jejích oblatech sídlí např. schopnost řeči. V limbickém systému se nacházejí centra emocí a paměti. Mozeček reguluje koordinaci. Hypokampus je zodpovědný za analýzu prostorových informací. Hypotalamus řídí funkce těla jako například teplotu a sexuální chování. Také v koncovém mozku se nachází smyslová centra, a ústředí vědomých pohybů, emocí, myšlení i paměti. To je však jen částečný výčet toho, co vše náš mozek řídí a dokáže.

Mozek na Wikipedii

" "Nikdy asi nejsme schopni pochopit do detailu funkce lidského mozku." "

– z článku MUNI

Jak si vytvářet lepší návyky - druhá část

Konec roku se blíží a s ním i čas novoročných předsevzetí. Ať už bychom chtěli něco přestat dělat (např. jíst nezdravá jídla), nebo začít dělat (naučit se nový jazyk, cvičit), je důležité porozumět tomu, jak se návyky vytváří, udržují a mění. V první části článku „Jak si vytvářet lepší návyky“, která vychází z bestselleru Charlesa Duhigga „The Power of Habit“, jsme popsali základní vzorec návyku. Návyky jsou vlastně jako dráhy v mozku. Čím častěji určitou dráhu využíváme, tím bude větší, silnější a těžší „přebudovat“. Pokud ale tato dráha vede k chování, které je pro nás škodlivé a rádi bychom s ním přestali, je nutné vytvořit novou cestu, nový návyk.

Jak to udělat? Posledně jsme si vysvětlili, jak důležitá je odměna. Odměna je to, co „živí“ náš návyk. Může to být například pocit svěžesti po umytí zubou, nebo příval endorfinů po běhání. Abychom přišli na to, co motivuje náš špatný návyk, je užitečné udělat malý experiment.

Krok 1: Experimentujte s odměnami

Připomeňme si příklad, kdy muž chce zhubnout a rád by změnil každodenní odpolední rituál jezení čokoládového koláčku. Jeho úkolem v první den experimentu bude zkusit změnit své obvyklé chování, když pocítí chuť jít na koláček do bufetu. Například může jít na chvilku ven projít se, aniž by cokoliv jedl. Další den může jít do bufetu a koupit si dortík, ale vzít si ho sebou a sníst u pracovního stolu. Třetí den půjde do jídelny, koupí si banán a popovídá si s kolegy. Pak zkusí místo koláčku kafe. Potom půjde místo do jídelny do sousední kanceláře, popovídá si a vrátí se ke svému stolu. Principem je testovat různé chování, abychom mohli určit, čim je náš návyk udržován. Láká vás koláček sám o sobě, nebo pauza od práce? Pokud je to koláček, je to proto že máte hlad? (Pak by měl stačit i banán). Nebo je to tím přívalem energie, který z koláčku získáte? (Pak by mělo fungovat kafe). Nebo jsou výlety do jídelny ve skutečnosti záminkou k sociálnímu kontaktu? (Pak stačí, pokud si půjdete popovídat s kolegy).

Experimentování může trvat několik dní, týdnů nebo i déle a tenhle čas je zatím vyhrazen jen pro sebepozorovaní. Když se po vyzkoušení nového chování vrátíte k pracovnímu stolu, nastavte si budík na 15 minut a poté si položte otázku: mám ještě stále chuť na koláček? Pokud čtvrt hodinu po popovídání s kolegy stále cítíte chuť na dort, pak lidský kontakt nebylo to, co motivovalo vaše chování. Pokud se cítíte neuspokojeni po snězení koláčku u vašeho stolu, pak jste ve skutečnosti hledali spíše rozptýlení než kalorie. V případe spkojenosti se vám podařilo najít vaší skutečnou odměnu, kterou můžete ještě několik dní ověřovat a sledovat, zda skutečně funguje.

Krok 2: Odhalte spouštěč

Druhou neznámou, kterou se pokusíme odhalit je spouštěč. Proč někdy cítíme mnohem větší chuť na koláček, kafe nebo cigaretu než jindy? K tomu nám pomůže další malý experiment. Pokaždé, když pocítíte chuť na nežádoucí chování, odpovězte na tyto otázky:

Kde jste? Kolik je hodin? Jakou máte náladu? Kdo je kolem vás? Co jste dělal předtím, než jste pocítil chuť? První den může být odpověď: kancelář, 15:30, znuděnou, nikdo, odpovídal na email Druhý den: u kopírky, 15:18, spokojenou, kolegyně, dělal kopie Třetí den: konferenční místnost, 15:41, únava, spolupracovníci na projektu, čekání na začátek jednání

Po čase můžeme vypozorovat, co se pokaždé mění a co zůstává stejné. Spouštěčem bude v tomto případě nejspíš čas (chuť se dostaví každý den kolem půl čtvrté). U někoho jiného by to mohla být nálada (stres, smutek, nuda). Nebo by to mohlo být spojeno s nějakou nepříjemnou činností, od které máme pokaždé chuť „uniknout“ pod jakoukoliv záminkou.

Krok 3: Vymyslete plán

Posledním krokem v změne návyku je vymyslet plán. Pokud už vím, že každý den kolem půl čtvrté pocítím chuť na dort, ale že odměnou, kterou vlastně hledám, je rozptýlení popovídáním si s kolegy, můžeme začít se změnou návyku. Návyk je jako vzorec, který náš mozek automaticky opakuje: když vidím spouštěč, udělám svůj návyk, abych dostal odměnu. Když si návyk vytváříme, jde o vědomé rozhodnutí. Čím déle ho ale děláme, tím míň už je naše chování vědomé a jenom automaticky vykonáváme pokyny zajetých dráh v našem mozku. Abychom to změnili, musíme se nějaký čas vědomě soustředit na vytváření nového návyku. Na základě experimentování si tedy můžeme vytvořit plán: „Každý den o 15:30 zajdu do sousední kanceláře a popovídám si 10 minut s kolegy.“ Je možné, že se to nepovede každý den, ale po více a více opakováních se nový návyk upevní a zcela nahradí ten starý, nefunkční. Odhalování vzorce návyku je téměř jako detektivní činnost. Když se vám to ale podaří, máte šanci stát se silnějšími jak váš letitý návyk a „přeprogramovat“ svůj mozek. Završením vašeho úsilí pak bude zdravější, šťastnější a svobodnější život.

Zdroj:

Duhigg, Ch. (2013). The Power of Habit. London: Random House Books.