Vypsat se z nejhoršího: jak psaní pomáhá?
Úleva od stresu, úzkosti, deprese; lepší imunita i celkové fyzické zdraví; méně návštěv lékaře; pokrok v léčbě; vhled a sebepoznání; výkonnější paměť… a nejen to. Expresivnímu psaní – fenoménu, kterému jsme se věnovali v předchozím článku – náleží velké množství vědecky podložené chvály. Počátek výzkumu psaní jakožto terapeutické metody sice nespadá daleko do minulosti (konec osmdesátých let), první známá zmínka o přínosnosti této techniky se však datuje několik století zpět; a možná je na místě podezřívat, že léčebný potenciál sebevyjádření přitahoval lidstvo od samého počátku. Jak je možné, že svěřování svých temných tajemství a problémů kousku papíru přináší tolik pozitivních vedlejších účinků?
„Většina psychologů“, píše Pennebaker, „se shoduje v tom, že mluvení o znepokojujících zkušenostech je psychologicky přínosné. Tam ale jejich shoda končí.“ Skutečně, jak už to v psychologii bývá, existuje vícero teorií, proč expresivní psaní pomáhá.
První z nich je psychoanalýzou inspirovaná emoční katarze. Na samém počátku psychoterapie, jak ji známe dnes, byla „léčba mluvením“: lékaři Breuer a Freud skrz hypnózu a rozhovor pomáhali svým pacientům uvolnit nahromaděné pocity. Toto „vědomé vyjádření dlouhodobě potlačovaných emocí“ se ukázalo nápomocné v léčbě psychických poruch. A co jiného je terapeutické psaní než dávání průchodu negativním emocím, jež člověk předlouho držel v sobě?... Bohužel to není tak jednoduché. Aby expresivní psaní pomohlo, nesmí jít o pouhé „vypsání se“, halabala vyplivnutí strašidelných či negativních pocitů na papír; studie prokázaly, jak důležité je věnovat se v psaní nejen emocím, ale i popisu samotné události, kterou tyto pocity doprovázejí. Vzpomeňme si také na krátkodobé zhoršení nálady, které u většiny participantů nastává čerstvě po psaní… Další, prosím!
Teorie emoční inhibice staví na podobném základu, jako výše popsaná katarze: snaha nemyslet na trauma zatěžuje, zvyšuje stres a fyziologickou aktivitu; náročnost potlačování myšlenek na traumatickou událost je navíc spojena s „obsesivním myšlením či ruminací nad danou události a chronickým onemocněním“. Konfrontování utajovaných myšlenek, jejich přeměna do slov a příběhů, nám umožní nadhled a konečně únik ze začarovaného kruhu nenápomocných myšlenkových vzorců. Sdílení dosud potlačovaného nám dovolí upustit závaží stresu, rozbořit zábrany nahromaděných ‚zakázaných‘ emocí, čímž učiníme obrovský krok směrem k lepšímu zdraví. Tento účinek byl u mnohých skutečně pozorován na biologické úrovni – jak píší Baike a Wilhelm, „studie prokázaly, že expresivní psaní vede k signifikantním zlepšením různých biochemických markerů tělesných a imunitních funkcí“. Ačkoliv to vypadá, že psaním navozená emoční dezinhibice se na zlepšení stavu do jisté míry podílí, sama o sobě není pro pozorované změny dostatečným vysvětlením.
Dalším z možných výkladů je teorie expozice. Na principu konfrontování s prožitým traumatem je postavena například tzv. expoziční terapie (prolonged exposure therapy), jedna z variant léčby posttraumatického stresového onemocnění/PTSD. Pochopitelná snaha na trauma nemyslet a vyhýbat se čemukoliv, co by mohlo vyvolat hrůzné vzpomínky, posiluje strach a příznaky PTSD. Expoziční terapie pomáhá pacientům vyrovnat se s traumatem skrz ‚vystavování se‘ těmto vzpomínkám – strach, který způsobují, postupně slábne díky mechanismům habituace a extinkce (vyhasínání). Různé studie popisují, že „znovuprožívání traumatické zkušenosti v bezpečném, podporujícím prostředí pomáhá člověku zpracovat a vyrovnat se s onou zkušeností“; expresivním psaním navozené snížení stresu a zlepšení zdraví je tak dost možná důsledkem vystavování se tématům, kterým jinak máme tendenci se vyvarovat.
Díky technologickým pokrokům nemusel výzkum expresivního psaní zamrznout u pouhého zadávání úkolů a pozorování výsledků: lingvistická analýza textů vzniklých v rámci experimentů doplnila další kousek do pomalu rostoucí skládanky. Fascinující zjištění z jazykového rozboru textů se stala rodnou půdou pro teorii kognitivního zpracování. Čím více se v textu vyskytovaly jazykové prostředky související s procesy myšlení, vhledu či sebereflekce (výrazy jako příčina, efekt, důvod a slovesa typu rozumět, uvědomovat si, vědět), tím dramatičtější zlepšení fyzického zdraví participanti pozorovali v důsledku expresivního psaní. Pennebaker popisuje tento ‚efekt kognitivních slov‘ jako „v souladu s našimi očekáváními“ – totiž předpokladem, že psaní „pomáhá lidem porozumět svým zkušenostem“. Vytváření příběhu o dané zkušenosti, uvažování nad jejími následky, organizování svých myšlenek a jejich zpracovávání jsou „hlavním mechanismem expresivního psaní“.
A to jsou jen některá z možných vysvětlení. Která z teorií nakonec ve světle vědeckého pokroku převáží, zatím není docela jisté. Důležité ale je, že výzkum pokračuje dál a expresivnímu psaní se dostává pozornosti, kterou si bezpochyby zaslouží. Jedna věc je jistá – sdílení = cesta k uzdravení. Tak pišme, mluvme; není důvod trpět o samotě.
