Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Zatímco na Venuši neovládají orientaci v mapách a odměřenou logiku, marťané svým protějškům mohou závidět schopnost zvládat několik činností naráz. Na rozdíl od venušanek nejsou muži velmi emočně založení, místo jazykovědných či humanitních disciplín preferují vědu, a jsou to právě oni, na jejichž chladnou racionalitu se chcete spoléhat ve vypjatých situacích.
Nic nepoukazuje na touhu prokázat rozdílnost mužů a žen lépe než tato meziplanetární metafora… podpořena všemi možnými neurovědeckými výzkumy, které pátrají po biologických důkazech pro podporu této zažité hypotézy. Jak je to tedy s mozky mužů a žen? Je možné, že na ohraných genderových stereotypech je přece jen něco pravdy?
Po dlouhá století byly ženy považovány za podřadné mužům. Rodit a vychovávat děti, pečovat o rodinu, dennodenně dřít v domácnosti – prosím. Dosáhnout vzdělání, vydělávat peníze, věnovat se vlastním zájmům, moci se svobodně rozhodovat, volit – jaká to drzost, pokusit se vzdorovat tradici?!
I přes nepopiratelný pokrok je toto vidění světa v naší společnosti stále v kurzu. Není se čemu divit – změny tak obrovské v historii chvilku zaberou. Koneckonců to bylo teprve pár století zpět, kdy Charles Darwin přišel s teorií evoluce, ve které, mimo jiné, ženy označil za „méně evolučně vyvinuté“ ve srovnání s muži. A to se chytlo.
Jedna věc je spoléhat se na hypotézy důvěryhodných myslitelů, na „tak to bylo vždycky“, na vlastní teorie o fungování světa. Jak lákavá je však možnost jednou pro vždy prokázat, že mozky mužů je skutečně předurčují k vyšší inteligenci a dalším výhodám…?
Na vlně vynálezů zobrazovacích technik připlula neurověda, silnější než kdykoliv dřív. Možnost skenovat, monitorovat a porovnávat mozky živých participantů přinesla dosud nepředstavitelné výzkumné příležitosti. A tak vědci skenují jako o závod – část z nich ve snaze odkrýt pravdu o původu rozdílnosti chování žen a mužů na úrovni mozkové struktury a činnosti.
Možná vás nepřekvapí, že rozdílů bylo nalezeno plno. Začněme s tím nejočividnějším – průměrný mužský mozek (1260 cm3) je asi o 130 cm3 větší než průměrný mozek ženský (1130 cm3). Toto zjištění možná není tak nečekané, vzhledem k přirozeně rozměrnější mužské konstituci. Je však třeba zmínit, že velikost mozku nijak nekoreluje s inteligencí či jinými schopnostmi – stejně jako delší nohy neznamenají vyšší rychlost. Podstatnější než celková velikost mozku se v jednom výzkumu ukázaly rozdíly v jeho jednotlivých částech – vyšší IQ u žen souviselo s větším objemem šedé hmoty v oblastech zpracovávajících jazyk, zatímco muži s vyšším IQ jí měli více v čelních a temenních lalocích (mezi jejichž funkce patří například kontrola pohybu a zraku). Jiný tým vědců měřil u velkého množství žen a mužů tloušťku mozkové kůry. Čím tlustší tato zvrásněná povrchová vrstva mozku (důležitá pro jazyk, paměť, vnímání aj.) je, tím lepší bývá výkon participanta v testech měřících kognitivní výkon a inteligenci. Výsledky studie by Darwina a spol. asi nepotěšily – tloušťka mozkové kůry byla v průměru větší u žen.
Ženy mají oproti mužům také celkově více šedé hmoty – ta hraje roli v kontrole pohybů, smyslovém vnímání, emocích, řeči nebo rozhodování. Bílá hmota, které mají víc naopak muži, se podílí na učení, a zajišťuje hladké fungování jednotlivých mozkových funkcí. Některé výzkumy tvrdí, že muži a ženy dost možná odlišně zpracovávají vzpomínky, cítí emoce, poznávají obličeje a dělají rozhodnutí.
V rámci předkládání důkazů o rozdílnosti mozků žen a mužů poukazují některé studie na odlišnou míru výskytu psychických onemocnění – Cahill ve své publikaci například zmiňuje, že ženám jsou daleko častěji diagnostikovány deprese, úzkostné a posttraumatické stresové poruchy, zatímco muži mají častěji problémy se závislostmi. Mužské mozky jsou ve srovnání s opačným pohlavím méně prokrvené, což může pomoci vysvětlit, proč ženám lépe zabírají některé typy psychiatrických léků. Je také pravdou, že mužské a ženské mozky se liší co do neurochemického skladby. Neurotransmitery jako např. dopamin, serotonin nebo GABA, jsou ve vyšší míře přítomny u žen, a právě „pohlavní rozdíly ve stavbě, funktionu a neurochemii mozků pravděpodobně ovlivňují normální a abnormální chování, a mohou zvýšit vulnerabilitu vůči některým typům neuropsychiatrických onemocnění“, píší Cosgrove, Mazure, & Staley. Ve světle těchto faktů však nesmíme zapomínat, že v rozvoji psychických onemocnění je nesmírně podstatný vliv prostředí (výchova, vztahy, socioekonomické faktory).
Různé studie publikovaly zjištění zapadající do zjednodušeného obrazu předkládaného médii – muži lépe zvládají úkoly vyžadující vizuální představivost, zatímco ženy lépe a intenzivněji zpracovávají emoce. „Zatímco populární kultura je plná údajných příkladů mezipohlavní rozdílnosti v intelektu a chování, jen málo z nich, jako vyšší fyzická agresivita u mužů, byly prokázány odborným výskumem“, píše Michael Price v článku pro Science a dodává, že když před vědce položíte sken mozku, jen těžko vám budou schopni identifikovat, zda se jedná o snímek ženy či muže.
Ale… co všechny ty výzkumy, které rozdíly skutečně objevily? Tolik vědeckých důkazů o mezipohlavní odlišnosti přece nemůžeme ignorovat?
Britská neurovedkyňa Gina Rippon říká, že můžeme – a dokonce bychom měli. Nepopírá fyziologickou rozdílnost mužů a žen, ba ani rozdíly v jejich psychologii a chování; odmítá však omylnou snahu vysvětlit je na základě vrozené biologické odlišnosti. V rozhovoru pro Undark říká, že tento neurovědecký „hon na rozdíly“ začal před dvě stě lety, kedy si výskumníci řekli něco jako: „Viamo, že ženy jsou v naší společnosti méněcenné, bez přístupu ke vzdělání… pojďme tedy všem pomocí našich nových možností výskumu ukázat, že také jsou proto, že mají jiné mozky“. A tento přístup bohužel přežívá dodnes. Navíc, velké množství studií na toto téma došlo k výsledkům pomocí problematické metodologie či špatné interpretace dat.
Rippon mluví o pádném vlivu výchovy a společenských zvyklostí, a zdůrazňuje fascinující fenomén neuroplasticity – jedná se o relativně nedávné zjištění, že „krátko- i dlouhodobé zkušenosti mění strukturu mozku“. Předsudky, očekávání, společenské normy a stereotypy prokazatelně ovlivňují to, jakým způsobem zpracováváme informace, jak se budeme chovat a cítit, které dovednosti se rozhodneme nebo budeme mít možnost zdokonalovat… a tím doslova mění strukturu našich mozků. Takže když například výzkumy prokázaly, že muži lépe prospívají v úkolech zaměřených na prostorové myšlení, je třeba brát v potaz fakt, že jako malí měli oproti ženám více prostoru k „tréninku“ těchto schopností (k rozvoji tohoto typu myšlení pomáhají „typicky chlapecké“ aktivity jako stavebnice, akční videohry, autíčka či házení šipek).
Ukazuje se (například v tomto výskumu více než 1400 mozků), že nemáme dostatečnou podporu pro hypotézu existence typického mužského a ženského mozku. Každý z nás, zdá se, má v hlavě unikátní „mozaiku“ různých charakteristik, které na pohlaví nezávisí, a hledání mezipohlavních rozdílů je tedy možná tak trochu ztráta času.
Zdroje
