Přečtěte si náš blog

S Járou Cimrmanem za percepční střídmost

3. srpna 2017

Když jsem Ewě ukazoval české turistické značky, nepamatovala si, po které že jdeme. Zatímco já jsem viděl „zelenou značku”, ona si pamatovala tmavý proužek mezi dvěma světlými – ale přesnou barvu si nevybavila.

Vidění a vizuální paměť není jen snímáním okolí a jeho ukládáním na pomyslný disk, ale diferencováním a interpretací. Pokud jsem sledování turistické značky zvládl lépe, není to díky lepší kapacitě paměti. Právě naopak, zatímco ona má paměť vycvičenou mnoha univerzitami, já každý den pociťuji zásadní nedostatky: u cizích jazyků, u jmen, u tváří. Uměl jsem se ale zaměřit na to podstatné – což rozhodlo. Nejednalo se samozřejmě o zásadní problém, jednoduše jsem Ewě vysvětlil, že nejde o tvar ani bílé okraje, ale právě a jen o barvu proužku uvnitř – a pokračovali jsme po zelené.

Percepční nánosy

Podstatnější potíže ale může takové zahlcení způsobit v jiných oblastech. Zdaleka se totiž nejedná jen o vidění a paměť. Jak těžké by bylo zapamatovat si prstoklad klavírní skladby pro člověka, který by nechápal sestavu černých a bílých klapek? Jak složité by bylo rozhodnout se, které jídlo z menu je pro organizmus v dané chvíli nejvhodnější, pokud by vědomí nedostalo od těla předzpracovanou informaci o tom, co mu chybí, v podobě chuti na salát?

Zatímco klavír velkým nebezpečím nehrozí, obtíže s jídlem jsou čím dál hrozivější. To podstatné – v tuto chvíli signály z těla – nám unikají pod nánosy podnětů, které mylně vyhodnocujeme jako důležitější. Anorexie je viditelnou špičkou ledovce, pod kterým se skrývají břicha plná brambůrků snězených mimoděk při práci na nekonečných projektech, záda ohnutá od zaujatého zírání do monitoru, imunita poškozená stresem z pěti následujících deadlinů a vazy natažené posledním pokusem o maraton.

Jakkoli je takové problémy dobré připomínat, nejedná se o nic nového: pro zdravého ducha je zapotřebí zdravé tělo – a tělesné problémy přes řadu fyziologických souvislostí škodí i psychickým schopnostem. V analogické situaci jako tělo se ale nachází i myšlení o sobě. Ewě bránilo v „úspěchu“ zahlcení paměti detaily, které pro „řešení“ nebyly podstatné – což se děje každému a téměř neustále.

Může ulevit i řešení minulosti

Zaměstnancům zákaznického centra jistě prospěje školení o tom, jak se mají chovat k zákazníkům. Do určitého bodu bude takové školení nejspíš nejefektivnějším nástrojem ke zdokonalení komunikace. Vliv takových školení bude ale postupem času slábnout, jakkoli customer care stále nebude ideální. Zaměstnanci se naučili, jak ideálně komunikovat – ale něco jim v tom brání. Můj zahraniční kolega (říkejme mu John), který dlouhou dobu ukázkově zodpovídal sebehloupější dotazy klientů, jednoho dne opakovaně na pracovním Facebooku použil slovo prdel – v reakci na otevřeně rasistický komentář, který se ho osobně dotkl.

John tak přišel o práci – ne protože neměl příslušné kompetence, ale protože je nedokázal použít. Nepomohlo by mu další obecné zdokonalení v péči o zákazníka – ale vyřešení jakéhosi dávného problému. Totéž platí ve všech banálních situacích: zásadním krokem k úspěchu může být jak ukončení trápení s bolavým zubem nebo vztahem, tak náprava dávných křivd nebo včerejší hádky. Je skvělé rozšiřovat své kognitivní nebo jiné kapacity, ale stejně tak je „čistit“ od problémů, které je zbytečně odvádí od požadovaných výkonů.

Odpočiňme si od každodenního ruchu

Na té nejnižší úrovni to znamená ulevit zahlcené percepci. Mozek není stavěný na neustálé vystavení barevným blikajícím světélkům, na města, počítače, telefony, na neustálé bryskní reakce na interaktivní technologie. V USA se rozmáhá „digitální půst“, kterým se docela úspěšně léčí třeba děti s problémy učením jednoduše tím, že tráví méně času s interaktivními zařízeními. V Česku bychom si mohli připomenout Cimrmanovu pomněnku a zapomněnku – a snažit se ignorovat všechno, co nemusíme vnímat.

Člověka totiž nezahlcují jen obrazovky. Projít se je jednodušší než shánět parkování, správnou tramvaj nebo obvolávat taxikáře. Civění do stropu může při obědě zajistit lepší odpočinek než čerstvé zprávy o kolegově víkendu. Poklidná večeře může být intelektuálně přínosnější než certifikovaný kurz bůhvíčeho. Krátký telefonát je efektivnější než nekonečné domluvy po messengerech. A často není nutné ani telefonovat, ale naučit se přežít zdánlivě volnou chvíli a nechat mozek pracovat.

  přečteno 1435×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Vojtěch Pišl
Vojtěch Pišl vystudoval bakalářskou psychologii na Masarykově univerzitě, na dílčích kurzech studoval například na maďarské ELTE, dánské Aalborg University nebo londýnské The Coaching Academy. V Praze a Hannoveru získal vzdělání jako neurofeedbackový terapeut, několikrát z finančních důvodů odmítl přijetí ke studiu neurověd na Maastricht University, aby se nakonec rozhodl, že chce prací v první řadě vydelávat a začal pracovat jako finanční analytik. Neurovědám a psychologii se od té doby věnuje ve volném čase jako publicista a překladatel: v poslední době mu například vyšel seriál o neurofeedbacku v Psychologii Dnes, momentálně překládá jednu z Ramachandranových publikací.

Podobné články

Pozornost

je schopnost zaměřit a soustředit se na určitý děj nebo objekt. Její funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet prvků, dějů či informací. Má ochrannou funkci, chrání před zahlcením a přetížením informacemi, přičemž do vědomí vpouští informace, které jsou pro nás v určitém ohledu prioritně významné. Zaměření pozornosti je ovlivňováno vůlí, motivy a pocity.

Pozornost můžeme dělit mimo jiné na:

aktivní neboli záměrnou – je cílená, vůlí řiditelná, například, když hledáme něco na stole, když se soustředíme na nějakou činnost, třeba učení, soustředění se na řešení nějakého úkolu, atp. pasivní neboli bezděčnou – něco upoutá naši pozornost, např. cinknutí klíčů, nečekaná událost, kontrastní prvek či děj, hrozící nebezpečí, fyzické podněty – bolest, hlad, atp. selektivní – pozornost zaměřená na jednu oblast, jeden prvek, děj, vnímání statních je potlačeno
difúzní – rozptýlená pozornost, schopnost udržet pozornost na více věcí zároveň

Mezi vlastnosti pozornosti počítáme:

vytrvalost neboli schopnost soustředit se delší dobu na jeden podnět koncentrace neboli schopnost udržet pozornost na jednu věc za současného ignorace vnímání věcí ostatních rozsah neboli kapacita souvisí s tím, na kolik prvků zároveň jsme schopni se soustředit výběrovost neboli schopnost soustředit se na určitý výsek reality dráždivost neboli práh citlivosti na další potenciálně rušivé podněty, než na které je pozornost primárně soustředěna) kolísání neboli kolísání intenzity pozornosti, slouží k ochraně před vyčerpáním distribuce neboli překlápění pozornosti mezi jednotlivé podněty zaměstnávající naši aktuální pozornost

Řidiči

" Osmdesát procent všech lidí se považuje za nadprůměrné řidiče. "

Řízení motorového vozidla je z kognitivního hlediska velice náročný úkol. Řidič musí být soustředěný na docela široké spektrum podnětů, jako jsou dopravní značky, chodci, semafory, jiné auta či samotná trasa cesty. Dále si řidič všímá také povrchu cesty, aby se vyhnul kanálům a jiným nerovnostem. Musí také poslouchat motor, sledovat rychlost a další věci a tomu všemu může bránit nepříznivé počasí nebo ukecaný spolucestující.

Řízení ale není jenom o rozsahu pozornosti (o tom kolik věcí musí člověk vnímat naráz). Často je důležitá také časová stálost pozornosti. Kdyby totiž řidič přestal sledovat cestu, mohlo by to vést k havárii. Proto je důležité, aby nebyl unavený, nebo neřešil věci náročné na soustředění přes telefon během cesty. Zvýšení soustředění na telefon může způsobit snížení soustředění na cestu. Proto hovor se spolucestujícím je méně nebezpečný. Složitosti situace na cestě si všímá také a tomu podvědomě přizpůsobuje obtížnost konverzace.

S tím souvisí fakt, že na některé věci se soustředíme více a na některé méně. Řidič je nucený tuto intenzitu pozornosti správně modulovat, aby mu neunikly důležité informace (například, že na semaforu svítí červená) kvůli těm méně důležitým (vedlejší pruh vede do jiného města).

Všechny tyhle vlastnosti pozornosti se dají trénovat pomocí kognitivního tréninku.

Možná se vám ale zdá, že na řízení nestačí jenom dobrá pozornost. Máte pravdu. Taky jsou potřebné rychlé reakce, schopnost rozhodování, plánování a vykonávaní činnosti, které se nazývají i exekutivní funkce. Ty se lehko dají trénovat během kognitivních her.

Trénování těchto kognitivních funkcí je proto dobré pro řidiče ve všeobecnosti, kteří si je tak udržují ve formě. Ještě o něco přínosnější může být ale pro řidiče, kteří se chystají z nějakých důvodů na dopravně psychologické vyšetření. Jeho součástí je totiž právě i testování kognitivních funkcí řidiče.

A na závěr zákon Murphyho dědečka: „Člověk se nenaučí nadávat, dokud se nenaučí řídit.“

Pozornost, change blindness

Pozornost je jedna ze základních poznávacích schopností, které lidé (a nejen my, v živočišné říši je schopnost detekovat nebezpečí otázkou života a smrti) využívají při orientaci ve světě. Původ má v poplachové reakci, kterou vyvolává neznámý podnět, a která u živočichů probudí pud bojovat nebo utéct na základě toho, jak moc nás podnět ohrožuje. Tato evoluční výhoda včas se rozhodnout, zda naše okolí momentálně představuje hrozbu a utéct, nebo naopak nabízí možnost družit se, objevit potravu, nás dovedla až na vrchol potravního řetězce.

Naše pozornost operuje s obsahy, které vnímáme smysly, do pozornosti se dostávají i naše vzpomínky, tedy obsahy paměti, emoce a city.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pozornost je jedna z poznávacích (kognitivních) funkcí, které nejsou ničím takříkajíc kontroverzní. Ve skutečnosti je ale výzkum pozornosti zajímavější a obsáhlejší, jak se zdá.

Vědci popsali fenomén, který se objevuje napříč výzkumnými skupinami, kde při prezentaci dvou téměř identických obrázků lišících se pouze jedním, často podstatným detailem, které se na monitoru účastníkovi výzkumu objevují vždy jen na malou chvíli (několik milisekund) a jsou při prezentaci od sebe odděleny obrázkem jednobarevným, lidé nejsou schopni určit, co se na obrázku mění. V dalším klasickém experimentu výzkumníci pustili účastníkům video, kde si dva týmy asi pěti lidí házely basketbalový míč. Úkolem účastníků bylo spočítat, kolikrát si hráči míč hodí. Po několika krátkých minutách sledování videa prošla hrací plochou postava oblečená v kostýmu gorily. Účastníci byli tak soustředěni na počítání hodů, že jen velmi malé procento z nich si gorilu skutečně všimlo i přesto, že se nacházela ve středu hrací plochy a představovala poměrně velký podnět zasahující do hry týmů. Tento fenomén se nazývá slepota vůči změně (change blindness; Simons & Rensink, 2005). Tyhle úkoly jsou jednoduše dohledatelné na internetu i široké veřejnosti a je to zajímavá forma, jak se přesvědčit o tom, že naše pozornost má limity, o kterých jsme dosud netušili. Velmi zajímavé je také to, že pokud byl účastníkům úkol popsán, byli přesvědčeni o tom, že by si změny určitě všimli. Evidentně máme na naši pozornost velká očekávání a předpokládáme, že je téměř bezchybná.

Fenomén slepoty vůči změně je vysvětlován různě, jedním z vysvětlení je, že naše zraková pozornost je přitahována pohybem v zorném poli, který indikuje změnu. V zmíněných případech tedy pohyb selhává v přitažení pozornosti k podnětu, přestože je tento podnět jakkoli výrazný. Slepota vůči změně nám nebrání ve fungování v běžném životě, ale když vás příště kamarád či kolega nepozdraví na ulici, může to být tím, že jste v jeho zorném poli v té chvíli představovaly právě zmiňovanou "gorilu".

Zdroj:

Simons, D. & Rensink, R.A. (2005). Change blindness: Past, present, and future. Trends in Cognitive Sciences, 9(1), 16-20

Můžeme silou mysli ovlivnit bolest?

Podle Mezinárodní asociace pro studium bolesti (IASP) trpí 20-40% populace chronickými bolestmi. Aby bolest mohla být považovaná za chronickou, musí trvat aspoň 3 měsíce, ale průměrně trvá až 7 roků. Tyhle bolesti nejsou vysvětlitelné porušením tkání či jinou fyziologickou příčinou. Nejčastěji nás trápí bolesti hlavy (40%) a zad (39%). Chronické bolesti znemožní každému pátému pacientovi běžné fungovaní natolik, že ztratí zaměstnaní. Ještě běžnějším důsledkům chronických bolestí jsou subjektivní pocity beznaděje a neschopnosti zvládat úlohy každého dne.

Melzack a Wall publikovali už v roku 1965 vrátkovou teorii bolesti. Táto teorie tvrdí, že bolest v mozku přechází „vrátky“, které můžu bolest vpustit s různou intenzitou. Faktory jako únava, deprese, hněv, nespavost, úzkost či izolace otvírají vrátka, čímž sníží práh bolesti a síla našich bolestí narůstá. Wilbert Fordyce v roku 1976 dodal, že naše vnímaní bolesti může být ovlivněno i učením – tedy reakcemi našeho okolí. Pokud se například k matce třech dětí, která trpí bolestmi zad, rodina začne chovat ve chvilkách bolesti lépe, může se podvědomě naučit, že bolest je pro ni výhodná.

Mnozí pacienti odmítají, že by bolest mohla být „jen v jich hlavě“. Příčiny bolestí jsou neznámé, ale ukazuje se, že psychoterapie dokáže bolesti aspoň zmírnit. V bernské klinice pro léčbu chronických bolestí používají tento experiment: pacienti mají ponořit ruku do ledové vody, soustředit se na to, co cítí a nechat jí tam, až dokud nebude bolest nesnesitelná. Pacienti takto průměrně udrží ruku v ledové vodě 100 sekund. V druhé možnosti se s pacientem po čas experimentu někdo baví: čas, po který je bolest snesitelná, se prodlouží na 120 sekund. Nakonec pokud jsou pacientovi po čas experimentu promítány obrázky (např. zvířata, cestování), ruku v ledové vodě udrží až 200 sekund. Rozptýlení tedy dokáže zdvojnásobit toleranci bolesti. Jedním ze základních terapeutických cílů je proto naplánovat pacientům trpícím bolestmi co nejvíc aktivit, které je dokážou od bolesti odpoutat.

Další metodou pro práci s bolestmi je biofeedback. Biofeedback nám ukazuje, jak se mění náš dech, tepová frekvence a další ukazatele v závislosti na naší činnosti. Pokud nás něco rozruší, učíme se, jak pomocí dýchaní či technik relaxace tělo opět sklidit. Jak jsme viděli výše, strach či hněv otvírá vrátka bolesti. Proto je důležité osvojit si techniky zvládání stresu a negativních emocí.

Výsledkem výzkumu Crombez et al. (2012) bylo poznaní, že v momentech nejsilnější bolesti se pacienti na bolest nejvíc soustředili, nejvíc se jí báli a k bolesti měli nejnegativnější pocity. Někteří pacienti se naučili bolest přijímat jako součást sebe. Díky tomu, že se bolesti méně báli a vnímali ji méně negativně, se potom síla jeich bolestí zmírnila.

Co tedy dělat, pokud vás zasáhne chronická bolest hlavy? Pamatujte si, že mozek upřednostní jakýkoli jiný smyslový vstup před bolestí (proto například maminky intuitivně foukají na ránu svého děťátka). I když není vždy možné bolest „vypnout“ úplně, je možné ji zmírnit. Rozptýlení příjemnými podněty zvýší toleranci bolesti: ať už je to rozhovor, sledování filmu, fyzická aktivita, anebo dobré jídlo. Výzkum ukazuje, že nejhorší je jen ležet a soustředit se na bolest. Důležité je též přemýšlet o tom, co vaši bolest spouští a kdy odeznívá. Pokud máte často pocit, že vám může „vybouchnut hlava“ ze všeho, na co musíte myslet, bolest hlavy je jen způsob komunikace vašeho těla, že byste měli snížit nároky na sebe. Zdravý životní styl, techniky zvládání stresu a rozvinutý sociální život jsou nejlepší prevencí chronických bolestí.

Zdroje:

Crombez, G., Viane, I., Eccleston, C., Devulder, J., & Goubert, L. (2012). Attention to pain and fear of pain in patients with chronic pain. Journal of Behavioral Medicine, 36(4), 371-378. Ehde, D., Dillworth, T., & Turner, J. (2014). Cognitive-behavioral therapy for individuals with chronic pain: Efficacy, innovations, and directions for research. American Psychologist, 69(2), 153-166. Rieder, C. (2015, March 10). Approche psychologique de la douleur chronique. Forum en psychologie de la santé et psychosomatique, Université de Fribourg. Lecture conducted from Clinique Bernoise Montana. Windt, D., Hay, E., Jellema, P., & Main, C. (2008). Psychosocial Interventions for Low Back Pain in Primary Care. Spine, 33(1), 81-89.