Prostor, tak jak jsme zvyklí jej chápat, je vymezen třemi dimenzemi (výška, šířka, hloubka). V moderní mluvě je také nazýván 3D prostorem. Binokulární vidění nám umožňuje vnímat věci kolem nás trojdimezionálně, resp. umožňuje nám vnímat hloubku prostoru. Je to dáno vzdáleností mezi očima, přičemž každé oko snímá realitu z trošku jiného úhlu, přičemž tyto oblasti se určitým způsobem překrývají, a mozek následně modeluje 3D obraz. Prostorové vidění nám tedy umožňuje vidět výšku věcí, jejich objem, velikost, i vzdálenost.
Není vrozené, vyvíjí se se zráním očního aparátu, i centrální nervové soustavy (mozek, mícha) během prvního roku našeho života, kolem 6-8 roku se upevňuje. K jeho vnímání je předpokladem mít obě oči relativně zdravé. K prohloubení tohoto vnímání musíme mít možnost si prostor také "osahat" a pohybovat se v něm, eventuelně jej zkoumat i pomocí hlasu (řeči) a naslouchání. Vnímání tří rozměrů také souvisí s pojetím našeho tělesného schématu.
Fungování v 3D prostoru je pro nás v běžném životě takřka zautomatizovanou záležitostí. Vyhýbáme se překážkám, dokážeme odhadovat vzdálenost, rozlišování předmětů v okolí, ale také účelně koordinovat pohyby svého těla, chodit, vykonávat různé druhy sportů, číst, psát, oblékat se, čistit si zuby, manipulovat s předměty, ad.
Díky naší každodenní zkušenosti nám mozek umožňuje "vidět" vhodně konstruované trojdimenzionální obrazce na ve skutečnosti dvojdimenzionální ploše – papír, počítač.
Prostorová představivost je potom schopnost mozku pracovat s vjemy a v paměti uloženými představami 3D objektů, even. se orientovat v paměťové konstrukci nějakého prostoru. Tato schopnost má obvykle vizuální charakter.
Nejde o to, jít hlavou proti zdi, nýbrž o to, najít očima dveře.
– Werner von Siemens
