Naše představivost nás může ovlivnit víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Proč nás mnohem víc děsí úvahy o neznámém nebezpečí, než skutečné hrozby v našem okolí? A proč raději ignorujeme pravděpodobnost? Přečtěte si o tom v našem článku.
Na spánky vám už pár hodin vytrvale tepe cestovní horečka, když se konečně dostáváte na řadu. Přichází zatěžkávací kolo letištního maratonu - bezpečnostní kontrola. V rychlosti házíte svoje léky do průhledného sáčku, hned nato si prošacujete kapsy, jednou rukou si vyzouváte boty a druhou taháte z batohu notebook, abyste ho spolu s nejsoukromějšími daty poslali z dohledu, zatímco vám ostraha šmátrá rukou po lýtku. Ve jménu bezpečí, opakujete si, dělám to ve jménu bezpečí. Až příliš živě si totiž dokážete představit, co by se mohlo stát, kdyby kontroly nebyly dostatečně přísné.
Jenže právě živé představy mohou být jedním z viníků ignorování pravděpodobnosti. Když naším tělem otřásají silné emoce, máme tendenci zaměřovat se na negativní možnosti a nebrat v úvahu pravděpodobnost, že se naše katastrofické představy (ne)naplní. Kvůli jejímu ignorování jsou tak lidé často více vyděšení hrozbami, které jsou pro ně nové a těžce se kontrolují, než statisticky významnějšími riziky, na něž mohou narazit v běžném životě.
Představivost se v takové chvíli stává našim nepřítelem. Barvité obrazy živí obavy z rizika. Obchodníci si ale mohou mnout ruce. Částka, kterou jsou lidé ochotní zaplatit za pojištění škod souvisejících s terorismem, totiž převyšuje tu, kterou by zaplatili za pojištění ztrát způsobených jakýmikoli událostmi. Děsivé představy a zesílené emoce posouvají zvážení pravděpodobnosti do pozadí nebo jej rovnou úplně vystrnadí z naší mysli.
Podle odborníků navíc reakce veřejnosti může vyústit v opatření, které se ukáže jako kontraproduktivní. Stresující a časově náročné kontroly na letištích tak mohou například přimět některé lidi více využívat automobilovou dopravu, ačkoli je létání nepoměrně bezpečnějším způsobem přepravy. Kvůli obavám se navíc mohou vyhýbat některým činnostem nebo své chování úplně změnit, aby se nemuseli potýkat se stresem. Nemohou jinak, dokonce i když si sami uvědomují, jak malé riziko je.
Pokud se tedy jeden z vašich přátel u představy takové hrozby zasekne, apelovat na zvážení pravděpodobnosti zřejmě žádné ovoce nepřinese. Raději se pokuste odvést jeho pozornost jiným směrem. Třeba k azurovým plážím cílové destinace. Nutno ovšem říct, že pokud se nakonec stane jedním z těch nešťastníků, co se do cíle skutečně nedostanou, ani vědomí toho, jak je jeho případ ojedinělý, mu zřejmě nijak nepomůže.
Literatura
Sunstein, C.R. (2003). Terrorism and Probability Neglect. Journal of Risk and Uncertainty, 26 (2/3), 121-136.
