Přečtěte si náš blog

Co dělá nedostatek spánku s mozkem?

8. října 2014
Nedostatek spánku

Učme se ve spánku! Pustíte si nahrávku s výukou jazyka a naučíte se jazyk během noci!

Na co vůbec spánek? Nebylo by lepší si dát kávu, nějaký energy drink, nebo rovnou stimulancium? Mám přece tolik práce. Práce nepočká. Klienti, faktury, zkoušky. Dám si čtyři hoďky, to mi musí stačit.

Omyl. Spánek je přirozenou fyziologickou potřebou. Je to přirozený regenerační mechanismus, odedávna evolučně upevňovaný. Kdyby nebyl potřebný, evoluce by se ho dávno zbavila jako nepotřebného. A to neudělala. Asi ví proč. Víme to také?

Spánek má především regenerační význam a to pro celé tělo, i pro duši. Ve spánku spotřebováváme nejméně energie. Odpočívají svaly i orgány. Snižuje se tělesná teplota, klesá krevní tlak, zpomaluje se dýchání, mizí či snižuje se funkčnost některých smyslů. Průměrná délka spánku u člověka činí 7-8 hodin, i zde však platí individuální potřeby, někteří lidé prostě potřebují spát 10 hodin denně, některým stačí 6.

Mozek pracuje intenzivně i během spaní. Zpracovává podněty předchozích událostí. Ve spánku se nám většinou zdají sny. Spánek nám zabere asi jednu třetinu života. Rušení nebo nedostatek spánku způsobuje psychické potíže.

Během spánku dochází v mozku k přehrávání nových událostí a naučených dovedností a poznatků. To se děje zejména ve fázi, kdy se nám zdají sny. Dostatek kvalitního spánku ve tmě má také protinádorové účinky, a to díky uvolňovanému hormonu melatoninu, který se uvolňuje během spánku v tzv. nepřerušované tmě (je tedy nutné odstranit například i svítící LED diody).

Mozek během spánku intenzivně pracuje, ukládá do paměti informace nashromážděné přes den. Příslušné mozkové oblasti si ve spánku zrychleně přehrávají události předchozího dne. Mozek také zpracovává během spánku signály z vnitřního tělesného prostředí. Uvádí se, že mozek pracuje v noci více než přes den, dokonce i jeho kyslíková spotřeba je větší. Nutno podotknout, že mozek během spánku zaměstnává jiné okruhy než během dne.

Nedostatek spánku zhoršuje následné učení se novým věcem a dovednostem. Dochází také ke ztrátám bdělosti a koncentrace pozornosti během dne, což může být rizikové v takových povoláních, jako jsou řidiči, lékaři, bezpečnostní pracovníci, a další. Přes 50% dálkových řidičů uvádí, že alespoň jedno během řízení upadli do krátkého spánku. Nedostatek spánku způsobuje také zhoršenou náladu, bolesti hlavy, deprese. Nedostatek spánku se také spojuje s obezitou – člověk zoufale pociťuje nedostatek energie, kterou se snaží doplnit místo spaní jinou cestou. Nové studie odhalily, že během spánku dochází v mozku k vyplavování toxických látek, které se v něm nahromadily přes den. Vlivem nedostatku spánku se stává, že některá mozková centra upadnou do jakéhosi mikrospánku, následkem čehož dochází k neucelené a neintegrované mozkové činnosti s jednotlivými výpadky určité míry kognitivních funkcí, než jak by tomu bylo u optimálně odpočinutého mozku.

Nedostatečný nebo přerušovaný spánek má negativní následky pro následující spánkové cykly, ale pokud se začne člověk svému spánku věnovat a pečovat o něj, během několika dnů se spaní upraví.

Spánek je jednou z nejcennějších devíz, kterou máme. Nenechme si ji uplavat kvůli maličkostem, které se nám budou mnohem lépe řešit, když se na to pořádně vyspíme. „Ráno moudřejší večera“. Staré, stokrát omílané přísloví. A přece tak pravdivé.

  přečteno 11525×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Ivana Jakubeková
Psycholožka, terapeutka. Absolvovala jednooborovou psychologii na FF MU v Brně. Mezi její další odborné vzdělání patří psychoterapeutický výcvik, kurzy a praxe v oblasti klinické psychologie a psychodiagnostiky. Osm let pracovala v Krizovém centru pro děti. V současné době pracuje v Pedagogicko-psychologické poradně a provozuje soukromou psychologickou praxi.

Podobné články

Plasticita mozku

Lidský mozek je tvořen desítkami miliard nervových buněk – neuronů. Každá z těchto buněk je přitom spojena až s desetitisícem dalších. Do nedávné doby panoval názor, že jediné buňky, které se v těle neobnovují jsou buňky mozkové. Moderní metody výzkumu mozku však tento mýtus vyvrátily.

Stimulací mozku lze obnovovat mozkové buňky

Díky nejnovějším přístrojům lze mapovat činnost mozku a lze dlouhodobě sledovat vliv činností na jeho strukturu. Bylo opakovaně prokázáno, že stimulací určitých mozkových center dochází ke zlepšování jeho příslušných stávajících funkcí. Plasticita mozku je potvrzována funkčním zobrazování mozku a může být simulována např. v neuronových sítích. více

Mozek a mícha, jako centrální nervová soustava, je vysoce plastický. Denně vzniká až několik tisíc nových nervových buněk. více, ke stažení z CUNI Díky plasticitě neuronů se v podstatě člověk stimulací příslušných mozkových center vyvinul do dnešní podoby. A vyvíjí se dál.

Pokrok probíhá neustále

" "Současná děcka se nechtějí učit a jsou drzá." "Vyučovaná látka je nezajímá a neposlouchají." "Drogují, kouří a chlastají!" "Jó za našich starých dobrých časů, to fugovalo jinak". Docela časté komentáře, které můžeme slýchávat kole sebe. Včetně označení kauzální příčiny. My dospělí jsme dávno evolučně zastaralí, proto domnívat se, že současné děti musí být stejné jako my před 20 a více roky, je jednen z nejzásadnějších omylů dospělých. "

zdroj

Vývoj mozku od narození

Mozek a jeho základy se utváří prakticky ihned od početí. Už během prenatálního vývoje a v obodbí po narození je mozek nejtvárnější a nejcitlivější vůči stimulaci. Proto taky naše ranné zážitky rozhodujícím způsobem ovlivňují náš celý další život. Neznamená to ovšem, že posadíme naše děti k počítači a budeme po nich chtít maximální výkony. Mozek zraje v průběhu celého dospívání a během něho uzrávají různé kognitivní funkce. Děti je třeba proto stimulovat postupně s ohledem na jejich věk a v co největší možné variabilitě činností. Ale musíme si dát velký pozor na to, abychom je nepřetěžovali. V dospělém věku si své činnosti zpravidla řídíme již sami a stále máme potenciál se rozvíjet právě díky plasticitě mozku, v podstatě až do vysokého stáří.

Stimulací mozku ke změnám v neuronové síti

Výzkumy v této oblasti prokazují, že vlivem stimulace různých mozkových center dochází k pozitivním strukturálním změnám v neuronové síti. Laicky řečeno, mozkové buňky, které jsou přenašečem signálu, vykazují nárůst ať už ve své stavbě či ve smyslu nárůstu jejich počtu. Proto platí, že u lidí, kteří svůj mozek nijak pozitivně nestimulují a netrénují, dochází ke snížení (nejen) kognitivních funkcí. To lze však díky neuronální plasticitě napravit vhodným tréninkem. Jedním z nástrojů je pak právě online Mentem trénink.

Mozek se umí uzdravit i po úrazu

Plasticita mozku, nebo chcete-li jeho přizpůsobivost, se pozitivně projevuje v případě mozkových poranění nejrůznějšího původu. Pokud došlo ke zranění v některém z center zodpovědných za určitou funkci, tuto funkci, vlivem stimulace, tréninku a odborné neurorehabilitace přebírá některá z alternativních či sousedních oblastí. V odborných kruzích je známo mnoho případů, kdy zcela dříve zdravý člověk prošel některým ze závažných mozkových traumat, zranění, a díky následné odborné péči i vlastní snaze a tréninku se opět uzdravil. Až následná pitva ukázala rozsáhlá poranění mozku. I přesto byl ale tento člověk díky snaze a pomoci plnohodnotně žít svůj život.

Tyto zkušenosti a další výzkumy lékaře dovedli právě k již výše zmíněným poznatkům o mozkové plasticitě a jeho schopnosti přebírat funce zničených oblastí, eventuelně restrukturalizace, nebo-li přeuspořádání neuronových funčních sítí pro obnovení některých kognitivních a dalších funkcí mozku.

Zaklínadlo ADHD: Co se za ním skrývá?

V kouzelnické škole Harryho Pottera v Bradavicích se používala zaklínadla jako Alohomora nebo Herbivicus. U nás ve školách se dnes používá zaklínadlo ADHD, někdy také ve zkrácené formě ADD. Co doopravdy znamená a jaký má účinek? A týká se pouze školního prostředí, dětí a výchovných trablů? Když u nás někdo použije zaklínadlo a vykřikne „ADHD!“, objeví se stereotypní nálepka: o nezvladatelném dítěti, dost možná rozmazleném, skoro určitě se jedná o kluka. Podle výzkumů se totiž dívky zaklínají pod nálepku ADHD několikanásobně méně často, ačkoliv to bohužel odpovídá spíše neschopnosti rozpoznat, že „tichá hodná holčička“ může trpět ADHD také. Zaklínadlo otevírá cestu do pedagogicko-psychologické poradny, případně k etopedovi pro konzultaci výchovného selhání rodičů. Dnešní efekt tohoto zaklínadla – stereotypní představy – stojí na mnoha mýtech a prvním z nich je, že se jedná o dětský problém. Výhradně. Jenže… ono se o výhradně dětský problém nejedná a mnoho částí tohoto stereotypu není pravdivých.

ADHD je neuro-vývojová porucha pozornosti s hyperaktivitou, ADD odkazuje na její druhou variantu – poruchu pozornosti bez hyperaktivity. Jedná se o dva možné klinické projevy syndromu, který se souhrnně označuje jako Attention-Deficit Hyperactivity Disorder a je charakterizován symptomy jako nepozornost, impulzivita, hyperaktivita. V češtině se dříve označoval také jako LMD neboli lehká mozková dysfunkce. Ne, není způsoben zlovůlí, rozmazleností ani moderními obrazovkami. Z velké části se na jeho původu podílí genetika (označuje se dokonce za jednu z nejvíce dědičných psychiatrických poruch), jedná se však vždy o kombinaci faktorů, interakci genetické výbavy a prostředí. Koho se týká?

ADHD má 5 % dospělých. Málokdo však ví, co to je

Míra výskytu ADHD se odhaduje na přibližně 5 % dospělých lidí, což by u nás v Česku činilo něco přes 500 000 osob. Mezinárodní studie WHO sice v rámci deseti různých zemí dospěla k průměrnému výskytu 3,4 % populace, čeští vědci však v minulém roce naměřili s pomocí dotazníku pro výskyt prvků ADHD u dospělých výskyt silných symptomů ADHD dokonce u 6,7 % ze svého vzorku Čechů ve věku 18 až 65 let. V každém případě lze říct, že v České republice se toto téma týká řádově statisíců dospělých lidí. Proč se ale bavíme o dospělých, když ADHD typicky znamená „takovou tu dětskou hyperaktivitu“?

Je to proto, že ADHD u většiny případů (udává se 75 %) ani během puberty nemizí, ba naopak, u většiny přetrvává i v dospělosti a po celý život. Takže děti z něj nevyrostou a dospělí se s ním musí naučit vyrovnávat po svém. Tedy, nejen dospělí rodiče hyperaktivních dětí, ale především hyperaktivní děti samotné během vlastního dospívání a pak v rolích dospělých, rodičů, zaměstnanců a tak dále. Pokud je pro vás tato informace novinkou, není se vůbec čemu divit. Ačkoliv se koncept ADHD coby výhradně dětské poruchy začal bortit už v 70. letech, mýtus o tom, že „z toho to hyperaktivní dítě vyroste nejpozději do dvacátých narozenin“ je jednou z nejrozšířenějších, avšak také potenciálně nejškodlivějších nepravd o ADHD. Proč by mohla být škodlivá? Protože kdo jí věří, může sám žít s nerozpoznanými symptomy ADHD celý dospělý život a nikdy se nedozvědět, proč se cítí jiný, co se s jeho mozkem děje a jak jeho fungování zlepšit. Nebyla by to škoda?

Není to mýtus. ADHD odkazuje na vědecky prokázané odlišnosti mozku

Zkusili jste si někdy zadat do vyhledávače spojení „ADHD mýty“? Záplava textů na toto téma se valí internetem i kavárenskými kuloáry a mýty se snaží vyvracet odborníci i populární média. Přesto nebo právě proto někdy dostáváme pocit, že snad celé ADHD samo o sobě je jen nějakým mýtem. Zaklínadlem, které vede do poradny, ale nestaví na žádné objektivní realitě. Tato představa dělá nejhorší službu těm, kdo s ním chtějí konstruktivně pracovat.

Na základě masivního souboru výzkumů v této oblasti víme, že mozek s ADHD je doopravdy jiný než ten bez ADHD. Odborné zdroje uvádějí menší celkový objem, zahrnující zejména frontální laloky, nukleus caudatus (neboli jádro ocasaté) a mozeček, menší tloušťku nefrontálního kortexu a jiných oblastí. Mozek vykazuje sníženou aktivitu v oblastech, kam spadají exekutivní funkce a pozornost – a naopak zvýšenou aktivitu oblastí, které jsou běžně deaktivovány při kognitivních úlohách. Uvádí se, že mozek ADHD je od dětství opožděn ve svém zrání asi o 3 roky. Jeho vývoj tedy není až tak odlišný, potřebuje ale delší dobu, než se dostane na určitou úroveň. Mimo to v něm existuje nerovnováha neurotransmiterů.

Velká část ADHD je dědičná a geny, které jeho předpoklady nesou, mohou dále interagovat s vlivy prostředí a riziko vzniku syndromu tak nadále zvyšovat. Když se vědci věnovali tomu, jaké vlivy z prostředí dítěte mohou ke vzniku ADHD kromě genetiky přispět, identifikovali užívání alkoholu, drog či nikotinu v těhotenství stejně jako velkou míru stresu, předčasný porod a nízkou porodní váhu či poranění mozku při porodu, ranou psychickou deprivace nebo obezitu. Zkrátka, určitě už nemusíte brát vážně tetičky, které tvrdí, že těch ADHD dětí je dnes víc, protože je kazí všechna ta moderní výchova, cukr a televize.

Projevy? Hyperaktivity si možná ani nevšimnete

K hlavním příznakům, se kterými se tito lidé potýkají, patří problémy s pozorností. To ale neznamená, že se nemohou soustředit nikdy. Fokus se někdy dostavuje ve vlnách a jeho nedostatek střídá tzv. hyperfokus – přehnaná zaměřenost jen na jednu věc, kvůli které však člověku zase uniká spousta ostatních důležitých věcí. Mezi další projevy patří špatná schopnost organizace, narušené vnímání času, potíže s regulací emocí a dysfunkce exekutivních funkcí související s impulzivitou.

Co se dá říci o hyperaktivitě? Pod hlavičkou ADHD existují tři typy tohoto syndromu: s převažující nepozorností, hyperaktivně-impulzivní typ a kombinovaný typ zahrnující nepozornosti i hyperaktivitu a impulzivitu. U některých případů se objevuje hyperaktivita jako vnější i vnitřní neklid. Zejména v dospělosti se přetaví na subjektivní potřebu neustále provádět nějakou činnost, může to být třeba bezděčné cvakání propiskou. Člověk už vydrží sedět na židli celou hodinu (třeba v práci na schůzi), avšak může ho stát velké vnitřní úsilí nedělat vůbec nic. Impulzivita se zase objevuje třeba jako tendence k užívání návykových látek nebo k nezodpovědnému chování. Ještě častěji než hyperaktivita a impulzivita se u dospělých s ADHD objevují potíže s regulací emocí – netrpělivost, nízká frustrační tolerance s výbuchy hněvu, snadná rozrušitelnost emočními podněty a emoční impulzivita. Tento syndrom se navíc často objevuje v doprovodu poruch nálady, úzkosti, poruch osobnosti, problémů se spánkem nebo se zneužíváním návykových látek. To vše může významně ovlivnit kvalitu života, socioekonomické fungování i vztahy s druhými.

Lidé s ADHD mohou být úspěšní

Často se uvádí, že typickým obrazem dospělého s ADHD je člověk po 30. roce života neusazený, často měnící zaměstnání i vztahy. Nedaří se mu realizovat svůj plný potenciál a nedosahuje takové socioekonomické úrovně, která by jeho předpokladům odpovídala. Může se častěji stát účastníkem dopravních nehod, podlehnout zlozvykům jako kouření, prokrastinace, nedostatečná péče o své zdraví a stravování, nadužívání alkoholu a tak dále. Ačkoli popsané prvky znějí opravdu negativně, lidé s ADHD mohou být i extrémně úspěšní, vysoce inteligentní a schopní jedinci. Právě ti se často naučí své projevy kompenzovat a učinit je pro druhé téměř neviditelnými. Klíčem je kromě životních okolností a dalších faktorů to, zda se člověk naučí se symptomy syndromu správně nakládat, trénovat svou mysl a přistoupit ke zvládání ADHD aktivně. Takže pokud nevěříte na zaklínadla, ADHD vás zaklít nemusí, ani když ho máte.

Zdroje:

https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2014/03/05.pdf

https://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2016/01/04.pdf

http://www.prevence-praha.cz/attachments/article/17/ADHD-ADD-Web-1.pdf

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5774466/

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3441933/

https://www.muni.cz/en/research/publications/1138562

5 věcí, které byste měli vědět o svém mozku

Lidský mozek. Impozantní, složitý a tajuplný orgán. I ten největší hlupák pod sluncem nosí ve své hlavě malý zázrak, který po dlouhá staletí fascinuje vědce i laické nadšence po celém světě. Ačkoliv o mozku ani zdaleka nevíme vše a neustále se o něm dozvídáme něco nového, těchto pět věcí je jistých - a měli byste je znát.

1. Ve své hlavě nosíme miliardy neuronů

Obecně se má za to, že v mozku člověka najdeme odhadem 100 miliard neuronů. Podle posledních průzkumů je to o něco méně - asi 86 miliard neuronů. K tomu ale přičtěte dalších 85 miliard ostatních buněk! Je to právě vysoký počet buněk, který nás odlišuje od ostatních živočišných druhů na této planetě a který z nás dělá nejvyspělejší stvoření, jež Země v celé svojí historii pamatuje.

2. Náš mozek je plastický

Ne, není vyroben z plastu. Plasticitou mozku rozumíme jeho schopnost se formovat a měnit na základě získaných zkušeností. Pokaždé, když se dozvíte nějakou novou informaci, zažijete jakoukoliv emoci nebo si třeba vezmete drogu, změníte tím uspořádání ve svém mozku. Vytvoříte, oslabíte nebo zcela pozměníte spojení mezi jednotlivými neurony, což následně ovlivní vaše budoucí chování. Jednoduše změníte svůj mozek.

3. Některé psychiatrické či neurologické poruchy se dědí. Ale lze jim předejít

Nikde není psáno, že zdědíte depresivní sklony svojí babičky nebo chorobnou podezíravost svého tatínka. Ale pokud někdo z vaší rodiny podobnou chorobou trpí, existuje zvýšené riziko, že vás potká taky. A to zejména v případě, že se hodně stresujete a celkově žijete v nezdravém prostředí.

Máme pro vás ale dobrou zprávu - lze tomu předejít. Stačí o zvýšeném riziku dané choroby předem vědět - a udělat všechno pro to, abyste jejímu rozvinutí zabránili.

4. V průběhu života si vytváříme nové neurony

I mozek dospělého člověka dokáže vytvářet nové neurony a tyto zařadit do existující neuronové sítě. „Nové neurony“ dokonce zastávají funkci kmenových buněk a pomáhají tak s léčbou různých neurodegenerativních onemocnění. Jsme díky nim sami sobě lékařem.

5. Frekvenci vytváření nových neuronů můžeme ovlivnit

Opravdu. Pravidelným tréninkem mozku nastartujeme tzv. neurogenezi, tedy proces vytváření nových neuronů. Čím víc cvičíme a trénujeme, tím více neuronů vytváříme. Naopak např. konzumace alkoholu neurogenezi zpomaluje.

Sečteno a podtrženo - náš mozek je úžasný a my navíc máme tu možnost ho zlepšovat. Vyhýbejme se alkoholu či stresovým situacím, naopak pravidelně trénujme, učme se, vzdělávejme se. Výsledky na sebe nenechají čekat.

Psychokineze: výjimečná schopnost nebo rafinovaný podvrh?

Ohnout lžíci, zavřít dveře nebo otevřít okno pouze silou vůle? Pro někoho absolutní sci-fi, pro jiné běžný denní trénink. Pokud ovládáte umění psychokineze, dokážete pohybovat nebo tvarovat předměty, aniž byste se jich museli dotýkat. Naučit se tomuto umění prý přitom dokáže každý…

Stačí se podívat na server YouTube, zadat anglické „psychokinesis“ a vyjedou vám desítky videí, které mají dokazovat schopnost pohybovat předměty pouze myslí. Jejich autoři tvrdí, že k ovládnutí této schopnosti musíte splnit několik základních požadavků:

Perfektně se uvolnit. Zhluboka dýchejte, uvolněte svalové napětí a myslete pouze na věc, se kterou hodláte manipulovat. Procvičit fantazii. Zavřete oči a představujte si různé předměty nebo barvy. Začněte něčím jednodušším – třeba tečkou. Postupem času náročnost předmětů zvyšujte. Snažte se svou představivost vypilovat tak, jako byste danou věc skutečně viděli před očima. Maximálně se soustředit. Dívejte se na jeden bod (třeba obrázek na zdi) a plně se na něj soustřeďte. Zapomeňte na okolí, vnímejte jen sami sebe a obrázek. Svět kolem vás musí přestat existovat. Věřit, že to funguje. Kdo prý k psychokinezi přistupuje skepticky, nikdy ji neovládne. Musíte bezmezně věřit, že funguje. A pak fungovat skutečně bude.

Ani při splnění všech těchto požadavků však nedokážete hned první den silou vůle zavřít dveře. Psychokineze vyžaduje trénink – a nejčastějším startovacím bodem je tzv. PSI-wheel. Jedná se o jehlu kolmo zapíchnutou v gumě nebo kousku plastelíny, na kterou posadíte papírovou stříšku. Následně kolem celého výtvoru položte ruce a snažte se silou vůle stříšku na jehle roztočit. Nejpozději za pár dní se to prý povede každému.

Co na to vědci?

Paranormální jevy kolem sebe vždycky budí pozornost – a přitahují jak fanatické stoupence, tak i skeptické vědce. Zatím však nebylo v žádné odborné studii ani výzkumu prokázáno, že psychokineze skutečně funguje. Že někdo dokáže pohybovat věcmi, aniž by se jich dotýkal.

A příklad zmíněného PSI-wheelu? Ano, většina lidí ho skutečně roztočila, aniž by se špendlíku, podstavce nebo papírku dotkla. Jenže vědecké vysvětlení je prosté – papírek se roztáčí díky jednoduchému fyzikálnímu zákonu: teplému vzduchu stoupajícímu vzhůru. Více vám vysvětlí toto video (s českými titulky).

Takže…?

Nic na světě není černobílé – a o paranormálních jevech to platí dvojnásob. Vědecky vzato je psychokineze nemožná, na druhou stranu její trénink a pilování vám určitě neuškodí. Minimálně se krásně uvolníte, vyplavíte ze sebe stres, naučíte se lépe soustředit a procvičíte fantazii. A možnost pohybování předměty berte jako nadstavbu – jako hru, na jejímž vyústění vlastně ani tak nezáleží.