Přečtěte si náš blog

Články o učení se a zdokonalování mozkových aktivit

Myšlenková mapa: geniální metoda, kterou používal už Einstein

Asi každý zná ten pocit zoufalství, když má na kus bílého papíru sepsat složitý plán nebo myšlenku, kterou zatím nosil jenom v hlavě. Když má určit, která informace dostane přednost před jinou nebo jaké jsou mezi nimi vztahy. Naštěstí však existuje praktický a elegantní způsob, jak tento proces výrazně zlehčit. Jmenuje se myšlenková mapa.

Teorii myšlenkových map vyvinul v 70. letech britský psycholog a spisovatel Tony Buzan. Dlouholetým studiem způsobů, jakými si lidé zaznamenávají důležité informace, zjistil, že většina klasických poznámek je vysoce neefektivní a pro jejich zapamatování je zapotřebí vyvinout velké úsilí.

Věnoval se proto rozboru poznámek géniů jako byli Leonardo da Vinci, Charles Darwin nebo Albert Einstein. Co tyto lidi spojovalo, byl zvláštní způsob vytváření poznámek. Jejich text se zdánlivě neorganizovaně rozplýval po celém ploše papíru a obsahoval symboly a šipky propojující jednotlivé poznámky. Na základě těchto poznatků Buzan vytvořil metodu myšlenkových map, ve které skloubil uvažování dávných velikánů s poznatky moderní doby.

V čem metoda spočívá

Oproti klasickým odrážkovým seznamům jsou myšlenkové mapy efektivnější, protože lépe odpovídají fungování lidského mozku. Ten produkuje myšlenky na principu asociací – jeden pojem vyvolá představu pojmů dalších. Struktura myšlení, připomínající větve stromu, může teoreticky obsahovat nekonečné množství informací. A úplně stejně funguje i myšlenková mapa.

Na jedno ústřední téma myšlenkové mapy paprskovitě navazují související pojmy, které se pak dále větví na další a další položky. Pro lepší zapamatování obsahu myšlenkové mapy je užitečné každou rozvětvenou oblast rozlišit barvami, protože tím mozku umožníme lépe se orientovat ve struktuře informací. Doporučit můžeme i používání obrázků, protože vizuální informace je pro mozek méně komplikovaná.

Spolupráce hemisfér

Nespornou výhodou používání myšlenkových map je zvýšení kreativity, výkonnosti a efektivity práce. Buzan pro to má i jednoduché vysvětlení – informace totiž zpracovávají obě hemisféry mozku najednou.

Zatímco levá hemisféra se zaměřuje na jazyk, fakta a čísla, pravá vnímá obrazy, barvy a celkový dojem. A jelikož platí, že spolupráce obou hemisfér výrazně zvyšuje šanci na zapamatování informací, stává se metoda myšlenkových map jen těžko porazitelnou. Navíc existuje velká pravděpodobnost, že při vytváření mapy vznikne spousta nových myšlenek, protože jde o proces prakticky totožný s metodou brainstormingu.

Kdy přicházejí myšlenkové mapy vhod

Myšlenkové mapy mají široké užití v praxi. Ať už se potřebujete naučit látku ke zkoušce nebo máte za úkol prezentovat své myšlenky před publikem, pomůže vám mapa ujasnit si sled informací. To zvyšuje pravděpodobnost, že nezapomenete žádnou část – a navíc si ujasníte, co je důležité a co méně.

Vytíženému manažerovi myšlenková mapa pomáhá určit priority v úkolech nebo naplánovat práci na celý týden. Ve školách napomáhá pochopení složitě strukturované látky. Ulehčuje taky práci žákům s poruchami učení nebo dyslexií. A koneckonců přijde vhod i v běžném životě – např. zvažujete-li, jak budete trávit volnou chvíli, nebo vymýšlíte, čím o Vánocích obdarovat blízké.

Proč tedy nezačít s myšlenkovou mapou hned teď? Ze začátku si své myšlenky zapisujte třeba jen na papír, pokud to ale myslíte vážně, vyplatí se nainstalovat některý z počítačových programů, které jsou k tomuto účelu přímo vytvořeny. Využít můžete také mobilní aplikaci.

Zdroje:

Buzan, T. (2007). Mentální mapování. Praha: Portál. How to mind map imindmap.com/how-to-mind-map

Specifické poruchy učení

Každý z nás se s těmito poruchami již setkal. Ať už některou z nich trpí sám, nebo se v jeho okolí vyskytuje příbuzný, známý či kamarád, specifické poruchy učení se v populaci nevyskytují jen zřídka.

První zmínky o těchto poruchách můžeme vypátrat již v 20. letech minulého století, jejich přesnější diagnostika a výzkum začaly v 60. letech. Přesná diagnostika a povědomí široké veřejnosti o poruchách učení je důležitá zejména proto, že děti takto diagnostikovány nemají problémy jen se školním prospěchem, ale i se sebevědomím, které jde ruku v ruce právě s dobrými známkami a uznáním spolužáků. Není výjimkou, že poruchami učení trpí děti nadané, proto včasná a správná diagnostika může takové nadání odhalit a pomoci dítěti úspěšně zvládat nároky školy.

Celkově můžeme poruchy učení rozdělit na dvě skupiny. Jednou jsou poruchy, které nebrání dítěti v úspěšném fungování ve škole. Patří mezi ně například dysmúzie, specifická porucha vyznačující se neschopností správně rozpoznávat tóny a melodie, také neschopností správně vyjadřovat tóny, či hlasovými a vokálními obtížemi při zpěvu. Dalšími jsou dyspinxie, ​​porucha kreslení, zda dyspraxie, porucha koordinace, spojená s obtížemi při rytmickém pohybu či neobratností.

Druhou skupinou jsou poruchy vážnější, které přímo zasahují do každodenního školního života dítěte. První z nich, které se budeme věnovat je známá dyslexie. Je to porucha čtení, kdy se dítě s přiměřeným nadáním z dobrých sociokulturních podmínek v běžné výuce není schopno naučit číst. Dyslexie může mít různé příčiny, například nedostatky v zrakové nebo sluchové percepci, problémy s plynulostí očních pohybů, celková dynamika psychických procesů. S dyslexií velmi často bývá spojena dysortografie, porucha pravopisu. Nejčastěji se vyznačuje vynecháváním hlásek ve slovech či komolení slov. Také jsou typické problémy se správným použitím i / y, nebo nedostatečným rozlišováním písmen, které se na sebe v psané formě podobají (b, d, p). Do hry opět může vstupovat dynamika psychických procesů (dítě píše příliš pomalu a nestíhá, naopak dítě píše rychle a unáhleně). Podobně znějící poruchou je dysgrafie, která je typická problémy s psaním. Nejde však o gramatiku a pravopis, jak to bylo v předchozím případě, ale o vizuální stránku písma. Dítě se i přesto, že netrpí motorickou poruchou, nedokáže naučit čitelně psát, písmena splývají, vyskytuje se škrtání a gumování, psaní mimo linek sešitu, písmena jsou nečitelně malá nebo příliš velká. Dítě s touto poruchou často drží při psaní tužku křečovitě, objevuje se bolest ruky. Poslední poruchou, které se dnes budeme věnovat je dyskalkulie. Už z názvu můžeme uhodnout, že se jedná o poruchu matematických schopností. Dítě má problémy s počítáním, jde pravděpodobně o poruchu pramenící z potíží v chápání symbolů až problémů v abstraktním myšlení.

Diagnostika specifických poruch učení probíhá ve velké většině případů v pedagogicko-psychologické poradně na doporučení učitele. Dítě je na první pohled šikovné, ale v určité sféře školního fungování se mu nedaří. Takové vyšetření je učitelem navrženo rodičům, ti musí s vyšetřením souhlasit a dítě na něj objednat.

Vyšetření samotné se skládá ze všeobecných testů inteligence, percepce, laterality (levorukost / pravorukost), vyšetření koordinace, pozornosti. Dále se pracuje se specifickými testy určenými pro konkrétní poruchy, na které se objevilo podezření (zkouška čtení, psaní, matematických schopností). Při diagnostice se samozřejmě pracuje i s informacemi od učitelů, rodičů, z rodinné anamnézy.

Pokud se u dítěte prokáže porucha učení, následuje úprava studijního plánu, která většinou znamená určitou změnu v hodnocení dítěte v konkrétním předmětu. Například děti s dysortografií nemají hodnocené diktáty a podobně. Taková změna v hodnocení může přinést dítěti úlevu, zmírnit stres ze školy a zvýšit nízké sebevědomí. Právě proto je povědomí o poruchách učení a jejich diagnostika velmi důležitá a neměla by se zanedbávat.

Umělá inteligence - Může se počítač vyrovnat lidskému mozku?

Vznik kognitivní psychologie v 60. letech byl do velké míry podnícen pokroky v rozvoji počítačů. "Počítačová metafora" poukazovala na podobnost fungování poznávacích procesů u počítačů a lidského mozku. Dnes se zdůrazňují spíše jejich odlišnosti: mozek a počítače fungují na rozdílných principech, stejně jako nelze srovnávat letadla s ptačími křídly. Vědci však neustále pracují na vývoji umělé inteligence, tedy inteligentního chování produkovaného počítači či počítačovými softwary.

Umělá inteligence - kde je hranice mezi robotem a člověkem?

Pokud by lidský pozorovatel nedokázal rozeznat, zda komunikuje s člověkem, nebo robotem, můžeme hovořit o umělé inteligenci. Tak přemýšlel v roce 1950 britský matematik Alan Turing. Aby svou teorii aplikoval v praxi, vyvinul Turingův test: vyšetřovatel si píše se dvěma osobami - jednou z nich je živý člověk, druhou počítač - a pokouší se určit, kdo je kdo. Cílem počítače je vystupovat jako člověk. Pokud by se mu podařilo vyšetřovatele zmást alespoň na třetinu času v průběhu 5 - minutové konverzace, prošel by Turingovým testem. V roce 2014 se na webu BBC objevila zpráva, že program "Eugene Goostman" (imaginární 13-letý ukrajinský chlapec) testem prošel. Mnozí experti však experiment zpochybňují.

Proč v některých oblastech umělá inteligence vítězí nad lidskou?

Procesy evoluce se v mozku rozvinuly ty schopnosti, které jsou důležité pro přežití. Jednou z nejvýznamnějších je připravenost pružně reagovat na okolní prostředí. Schopnost počítačů provádět nesčetné repetitivní operace, zda shromažďovat miliardy statistických dat, je pro přežití člověka oproti jiným funkcím nepodstatná, a tak se u něj nerozvinula.

V kterých oblastech se umělá inteligence snaží přiblížit člověku?

Získávání a zpracovávání informací

Člověk získává prostřednictvím smyslových vjemů obrovské množství nových informací. Už jako děti se naučíme rozeznávat, co vidíme na obrázku, co slyšíme. Jsme schopni "dekódovat" text psaný rukou. V této oblasti udělaly i počítače velký pokrok: v roce 2012 ukázal tým Googlu počítači miliony obrázků. Počítač se analyzováním obrovského množství dat naučil objekty rozeznávat a kategorizovat. Facebook v roce 2014 přišel s algoritmem DeepFace, který dokáže rozeznat lidskou tvář v 97% případů. Novější generace iPhonů mají Siri - inteligentní osobní asistentku, která umí rozpoznávat hlas, vyhledat informace, které potřebujete a řešit řadu dalších úkolů. Pro počítače je však zatím těžké určit, co ze záplavy informací, které vyhledá, je důležité a jaké závěry z toho vyplývají (např. Psaní reportáží, výzkum).

Řešení nestrukturovaných problémů

Počítač řeší problémy pomocí schopností, které do něj "vloží" lidští programátoři. To je možné, pokud jsou problémy jasně vymezeny a existují určitá pravidla či postupy, jak je řešit. Těžší je to v případě, že se jedná o problém nepředvídatelný. Schopnost člověka řešit problémy je rozvinutá i díky schopnosti využívat kontext. Lidský mozek má, na rozdíl od počítače, autobiografickou paměť, která obsahuje naše poznatky, vztahy, vzpomínky a zážitky. Ty nám umožňují "domyslet si" smysl v nejednoznačných situacích. Pokud si například přečteme větu s mnohovýznamovým slovem, podle kontextu si dokážeme odvodit správný význam slova. U počítačů je tato schopnost ve vývoji.

Nerutinní manuální práce, pohyb v prostoru

Provádění komplexních úkolů v 3-D prostoru (úklid, vaření, řízení auta, až po dělání manikúry) vyžaduje souhru několika mozkových center. Tyto úkoly, které se člověk naučí poměrně jednoduše, jsou stále pro stroje velkou výzvou. Např. robot v přeplněném supermarketu se nedokáže nakupujícím vyhýbat dostatečně rychle. Zdá se, že roboty ještě nějaký čas nebudou konkurovat lidským fotbalovým hráčům. Co se však týče řízení, Google neustále dělá pokroky ve vývoji samořídicího auta.

"Lidskost"

Být vřelý, empatický, rozesmát druhé je něco, co lidé stále dělají lépe než roboti. Naše lidskost je dána tím, že máme emoce a potřeby. Dnes již existují stroje, které dokáží emoce podle postavení svalů v obličeji dekódovat a také jejich vyjadřovat, je to však pouze mechanismus. Dalšími aspekty lidskosti jsou intuice, kreativita, selský rozum, péče o druhých, empatie. Otázkou je, zda mohou být roboty "lidské", dokud nemají vědomí, a tak i pocity a potřeby.

Vědomí

Fenomén vědomí je stále nezodpovězenou otázkou nejen u robotů, ale i u člověka. Někteří vědci si myslí, že základem pro vědomí je "mentální život". Aby robot mohl vést mentální život, musel by být schopen pracovat se smyslovými vjemy (např. představa psa) i v jejich nepřítomnosti. Vědomí je asi největší výzvou umělé inteligence.

Americký filozof John Searle vysvětluje, že počítače pracují se symboly, ale nerozumí jejich významu. Pokud by někdo chtěl komunikovat s počítačem čínsky, předloží mu čínské znaky, počítač je ve svém programu zpracuje a odpoví opět v čínských znacích. Tato osoba by si mohla myslet, že počítač je myslící bytost. Ve skutečnosti ale pouze pracuje se znaky způsobem, který ho někdo naučil. Vůbec netuší, co je obsahem konverzace. Zatímco tedy počítač neporozumí operacím, které provádí, nemůže se srovnávat s člověkem.

Vývoji nových technologií v oblasti umělé inteligence se intenzivně věnují firmy jako Google, Facebook, Amazon či Baidu. Mnoho lidí má strach, že umělá inteligence dospěje až k tomu, že stroje budou samostatně myslet, jednat a ovládnou lidstvo. Zatím se však jeví jako opodstatněnější obava, že nás inteligentní stroje nahradí i na našich kvalifikovaných pracovních pozicích. Zájemcům o hlubší porozumění problematice doporučuji přečíst si odkazy uvedené níže.

Zdroje:

http://www.economist.com/news/briefing/21650526-artificial-intelligence-scares-peopleexcessively-so-rise-machines http://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark-civilizace/25.5.2013/ https://www.ted.com/talks/john_searle_our_shared_condition_consciousness

Zrcadlové neurony – jak se dokáže mozek vcítit do druhého člověka?

V 90. letech objevili vědci z italské Parmy něco nečekaného. Jednoho dne se výzkumník, jehož úkolem bylo sledovat mozkovou aktivitu makaků, natáhl pro své jídlo. V té chvíli si všiml, že se makaků aktivovaly neurony v premotorickém kortexu, tedy ve stejné oblasti, jako by se samy natahovaly pro jídlo. Jak se to však mohlo stát, pokud se opice nehýbaly a pouze pozorovaly výzkumníka?

V přední části mozku jsou neurony, které nazýváme pohybové. Tyto neurony vyšlou signál vždy, když člověk udělá nějaký pohyb. Avšak asi 20% z těchto neuronů vyšle signál i tehdy, když se člověk jen dívá, jak tento pohyb dělá někdo jiný. Říkáme jim zrcadlové neurony.

Zrcadlové neurony slouží k porozumění výrazem obličeje. Když se váš kolega v práci zamračí znechucením nad zkaženým jídlem, zatváříte se podobně jako on. Když někoho uvidíte usmívat se, vaše zrcadlové neurony ve vás vyvolají pocit, jako byste se usmívali sami. Zdá se, že čím lepší je vaše schopnost interpretovat výrazy obličeje, tím aktivnější je váš systém zrcadlových neuronů. Někteří vědci proto považují zrcadlové neurony za základ empatie.

Další funkcí zrcadlových neuronů je napodobování. Pokud chceme napodobit složitou činnost, musí si náš mozek přisvojit úhel pohledu někoho jiného. Neurovědec Vilayanur Ramachandran dokonce považuje zrcadlové neurony za důležitý milník ve vývoji lidstva. Před 75 000 lety se náhle začaly objevovat a šířit schopnosti jako používání nástrojů, využití ohně nebo jazyk. Ramachandran tvrdí, že toto všechno začalo náhlým vznikem propracované soustavy zrcadlových neuronů: pokud někdo objevil něco užitečného, např. použití nového nástroje, tento poznatek se rychle rozšířil do celé populace a nezanikl.

Kromě motorických neuronů existuje ještě druh zrcadlových neuronů pro dotek. Když se někdo dotkne mé ruky, neuron v somatosenzorické kůře v smyslové oblasti mého mozku vyšle signál. Tentýž neuron ale vyšle signál i tehdy, když sleduji, jak se někdo dotkne mého kamaráda. Vcítím se tedy do pozice toho, koho se někdo dotýká. Proč nás to ale nezmate a sami ten dotek necítíme? V kůži máme receptory doteku a bolesti, které posílají podněty do mozku a informují nás: "vcítit se do pocitů druhého člověka, ale tebe se nikdo nedotýká, nenech se zmást". Jinak tomu je v případě, že ruku znecitliví např. injekcí, takže z ní nemohou přicházet žádné podněty. Když se tehdy budeme dívat, jak se někdo někoho dotýká, doslova to pocítíme na své ruce.

Nadějí výzkumníků v oblasti zrcadlových neuronů je najít způsob, jak pomoci lidem s potížemi v sociálních interakcích, běžných například u autismu a schizofrenie. Možným využitím poznatků o zrcadlových neuronech je také pomoc v obnovení pohybových schopností u pacientů po mozkové mrtvici. Kritici výzkumu zrcadlových neuronů namítají, že většina výzkumů probíhala na makacích, ne na lidech a tak musíme být s intepretaci výsledků velmi opatrní. Navíc výzkum je založen na zobrazování aktivity mozku, což je možné jen velmi omezeně. V dělání závěrů tedy musíme být opatrní.

Jaké závěry si z výzkumu zrcadlových neuronů můžeme odnést do každodenního života? V první řadě, jsme velmi náchylní na "nákazu" emocemi - ať se usměji nebo zamračím, ovlivňuji lidi kolem sebe a naopak. Za druhé, abych se rychle naučil novou činnost, měl/a bych pozorovat druhých, jak tuto činnost vykonávají. A nakonec, i pozorování toho, jak se někdo příjemně dotýká druhého (masáž) ve mně může vyvolat příjemné pocity.

Zdroje:

Caramazza, A., Anzellotti, S., Strnad, L., Lingnau, A. (2014). Embodied Cognition and Mirror Neurons: A Critical Assessment. Annual Review of Neuroscience, 37, 1-15. Perry, S, (2008). Mirror neurons. Ramachandran, V. (2009). TED talk: The neurons that shaped civilization

5 věcí, které byste měli vědět o svém mozku

Lidský mozek. Impozantní, složitý a tajuplný orgán. I ten největší hlupák pod sluncem nosí ve své hlavě malý zázrak, který po dlouhá staletí fascinuje vědce i laické nadšence po celém světě. Ačkoliv o mozku ani zdaleka nevíme vše a neustále se o něm dozvídáme něco nového, těchto pět věcí je jistých - a měli byste je znát.

1. Ve své hlavě nosíme miliardy neuronů

Obecně se má za to, že v mozku člověka najdeme odhadem 100 miliard neuronů. Podle posledních průzkumů je to o něco méně - asi 86 miliard neuronů. K tomu ale přičtěte dalších 85 miliard ostatních buněk! Je to právě vysoký počet buněk, který nás odlišuje od ostatních živočišných druhů na této planetě a který z nás dělá nejvyspělejší stvoření, jež Země v celé svojí historii pamatuje.

2. Náš mozek je plastický

Ne, není vyroben z plastu. Plasticitou mozku rozumíme jeho schopnost se formovat a měnit na základě získaných zkušeností. Pokaždé, když se dozvíte nějakou novou informaci, zažijete jakoukoliv emoci nebo si třeba vezmete drogu, změníte tím uspořádání ve svém mozku. Vytvoříte, oslabíte nebo zcela pozměníte spojení mezi jednotlivými neurony, což následně ovlivní vaše budoucí chování. Jednoduše změníte svůj mozek.

3. Některé psychiatrické či neurologické poruchy se dědí. Ale lze jim předejít

Nikde není psáno, že zdědíte depresivní sklony svojí babičky nebo chorobnou podezíravost svého tatínka. Ale pokud někdo z vaší rodiny podobnou chorobou trpí, existuje zvýšené riziko, že vás potká taky. A to zejména v případě, že se hodně stresujete a celkově žijete v nezdravém prostředí.

Máme pro vás ale dobrou zprávu - lze tomu předejít. Stačí o zvýšeném riziku dané choroby předem vědět - a udělat všechno pro to, abyste jejímu rozvinutí zabránili.

4. V průběhu života si vytváříme nové neurony

I mozek dospělého člověka dokáže vytvářet nové neurony a tyto zařadit do existující neuronové sítě. „Nové neurony“ dokonce zastávají funkci kmenových buněk a pomáhají tak s léčbou různých neurodegenerativních onemocnění. Jsme díky nim sami sobě lékařem.

5. Frekvenci vytváření nových neuronů můžeme ovlivnit

Opravdu. Pravidelným tréninkem mozku nastartujeme tzv. neurogenezi, tedy proces vytváření nových neuronů. Čím víc cvičíme a trénujeme, tím více neuronů vytváříme. Naopak např. konzumace alkoholu neurogenezi zpomaluje.

Sečteno a podtrženo - náš mozek je úžasný a my navíc máme tu možnost ho zlepšovat. Vyhýbejme se alkoholu či stresovým situacím, naopak pravidelně trénujme, učme se, vzdělávejme se. Výsledky na sebe nenechají čekat.

Ženy v domácnosti

Důvodů, proč zůstávají mnohé ženy v domácnosti je mnoho. Mnohé manželky úspěšných podnikatelů, které nejsou tlašeny existenciální nutností výdělku. Matky po mateřské dovolené, které se rozhodnout zůstat doma kvůli péči o početnou rodinu a domácnost. Matky, ktreré po mateřské nemohou najít práci.

Ať už je motivace neúčastnit se pracovního procesu různá, některým ženám to vyhovuje, některým méně, a některé se chystají tento status změnit a být opět ekonomicky produktivní.

Domácnost je soukromé teritorium, na kterém platí určitá pravidla, která zůstávají víceméně neměnná. Mozek si brzy uvykne na jistý stereotyp běhu domácnosti, a změny, které se tu zpravidla odehrávají neobnášejí výrazné výkyvy. Od prostředí "tam venku" je to tedy podstatně odlišné mikroklima. Vně domácnosti je dynamické a mnohdy dravé prostředí, které klade zvýšené nároky adaptabilitu, přizpůsdobivost člověka, a s tím spojený dynamicky měnící se proces učení.