Novodobé výzkumy naznačují, že trauma může být dědičné. Je pravdou, že zástupci mladších generací pod tíhou hrůzami, kterými si prošli jejich předkové, trpí více než děti netraumatizovaných rodičů?
Slovo „trauma“ pochází z řečtiny, kde dříve označovalo „zranění“, „ránu“. Po dlouhá staletí bylo používáno pouze ve smyslu fyzického poškození; teprve slavný revolucionář psychologie Sigmund Freud rozšířil jeho význam do podoby, kterou známe dnes. Na počátku dvacátého století Freud popsal „trauma“ jako „zkušenost, která v krátkém časovém úseku zahltí mysl zvýšením stimulu příliš silným na to, aby s ním bylo naloženo či vypořádáno se normálním způsobem“.
Traumatická událost je taková, ve které vnímáme hrozbu psychického či fyzického nebezpečí. Jsme vyděšeni, v pasti, bezmocní. Náš mozek nemůže vybírat z katalogu reakcí užívaných v běžném životě, a proto extrémní ohrožení způsobí cokoli od apatického „zkamenění“ přes disociaci až po panikaření, hrůzu, nekontrolovatelné chování.
Vystavení traumatickým událostem (kterými mohou být např. válka, úmrtí blízkého, autonehoda, fyzické či sexuální násilí, mučení, zneužívání, šikana, ponižování…) u některých osob vede k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy (PTSD) či Komplexní PTSD: tato psychická onemocnění jsou charakteristická příznaky jako: zábleskové vzpomínky na prožité hrůzy, narušené soustředění, změnami nálad, zvýšená agresivita či odtažitost, nejrůznější problémy v mezilidských vztazích.
Trauma však nekončí devastujícími účinky na úrovni jednotlivce, oběti nešťastné, nelítostné situace. Novodobé výzkumy naznačují, že jeho následky mohou být dalekosáhlejší: traumatizovaný jedinec si svá trable nebere „do hrobu“, nýbrž je v průběhu života nevědomky přenáší na své potomky, odkud pak přechází na další generace, a tak dále.
Množství studií upozorňuje na „celou řadu afektivních a emocionálních příznaků přenášených z generace na generaci“, a to v rámci nejrůznějších populací, „včetně potomků přeživších zneužívání, válečných konfliktů a genocidy“. Těmito příznaky jsou například nedůvěra ke světu, všudypřítomná bojácnost, zvýšený stres, neschopnost projevovat city / mluvit o nich s ostatními, „chronický smutek“ a další.
Velká část dosavadního výzkumu mezigeneračního přenosu traumatu se soustředila na oběti jedné z nejhorších zvěrstev historie – Holocaustu. Děti těch, kteří přežili hrůzy druhé světové války, mají podle následujících studií např. větší sklon k onemocnění PTSD i jiným psychickým poruchám; oproti „běžné“ populaci se navíc nedokážou tak dobře vyrovnávat se stresem. Henry Krystal, profesor psychiatrie a přeživší holocaustu, ve své práci identifikoval takzvaný „syndrom přeživšího“ (survivor syndrome) – „balíček“ příznaků sestávající z vyhýbání se společenským situacím, insomnie, nočních můr, chronické deprese či úzkosti nebo somatizace (problémy s fyzickým zdravím pramenící z psychické nepohody – např. bolesti, únava, zažívací potíže). Rodiny poznamenané katastrofami podle něho bývají „sadomasochistické a emočně chromé, (…) zatížené břemenem viny a hanby, posedlé minulostí“.
Strašidelné výsledky přinesla také studie zkoumající děti válečných zajatců: bez ohledu na socioekonomický status a rodinné vztahy, synové otců vězněných v nelidských podmínkách umírali dříve než potomci rodičů, kteří si těmito hrůzami neprošli… a to i přestože sami nebezpečí vystaveni nebyli. Naděje na vysvětlení tohoto fenoménu leží v epigenetice - vědě zkoumající, jakým způsobem prostředí, životní zkušenosti a chování ovlivňují expresi genů.
Vědec zabývající se epigenetikou, Randy L. Jirtle, v rozhovoru s The Atlantic předeslal, že v onom případě válečných zajatců mohlo jít o dědičné důsledky stresu z války, podvýživy, nebo kombinaci obojího. Faktory prostředí rozhodnou o případné de/aktivaci některých genů, což může způsobit výše popsané zdravotní problémy. Příkladem, jímž toto ilustruje, jsou údaje o průměrně horším zdravotním stavu obyvatel států, které za časů Americké občanské války trpěly nedostatkem jídla.
Dalším z příkladů může být nedávná studie, která objevila, že u dětí přeživších Holocaustu došlo, stejně jako u jejich rodičů, k epigenetické změně – tzv. metylaci DNA – v oblasti genu ovlivňujícího stres. Výzkumníci vyloučili možnost, že by tyto děti samy zažily jakékoliv trauma, a výsledky tedy poukazují na dědičné přenositelnosti důsledků traumatických zkušeností.
Totéž bylo prokázáno v nespočtu experimentů provedených na zvířatech – od dramatičtějších příkladů vodních blech, které po vystavení pachu predátora rodily potomky s obrněnými, pichlavými hlavičkami, až po klasické myší klece plné výzkumných příležitostí: vědci například objevili, že vystaví-li generaci myších rodičů zvláštní stravě, nízkým teplotám či toxickým látkám, následující generace myší se bude značně lišit v chování a váze.
Výzkumnice Isabelle Mansuy zkouší přijít na kloub mezigeneračnímu přenosu traumatu přes pozorování chování mláďat traumatizovaných myších matek – ty jsou od mláďat např. v různých intervalech izolovány, uzavírány do trubiček a vhazovány do vody… a skutečně, epigenetické změny u mláďat myší způsobí zvýšený stres, depresivní chování nebo horší rodičovské schopnosti a další… Pozornosti hodný je však především objev z téže laboratoře, totiž že traumatizované myši vychované v přívětivém prostředí své trápení dalším generacím v genetické sekvenci nepředali. „Tyto omezené poznatky (…) naznačují, že životní zkušenosti mohou být na molekulární úrovni jak uzdravující, tak zraňující“, píše A. Curry.
Ke stejnému závěru došla i studie, která dotazovala potomky přeživších Holocaustu – traumatické zkušenosti mohou být v rámci komunikace přeneseny z generace na generaci, ale ve stejné míře jsou přenositelné i způsoby vyrovnávání se s těžkostmi, neboli zvýšená resilience.
Kdo hledá, snadno najde spoustu důkazů pro fenomén genetické přenositelnosti traumatu z generace na generaci. Zdá se to skoro intuitivní myšlenkou, téměř nabádá k reakci typu „cože, to nikoho nenapadlo dřív?“ – koneckonců, když už se napříč generacemi předávají zvyky a tradice, proč by to samé nemělo platit pro věci temné a život ztěžující?
Vedle studií potvrzujících přenositelnost traumatu z generace na generaci však existuje minimálně stejné množství takových, které žádný důkaz neobjevily… a na studie prezentující důkazy „pro“ jiní vědci často sypou zaslouženou kritiku: ať už jde o přemíru případových studií oproti rozsáhlejším výzkumům většího počtu lidí, nejasné definice, malé vzorky participantů nebo absenci kontrolních skupin, překážek na cestě za poznáním není málo.
Ještě je příliš brzy dělat závěry – tato fascinující kapitola psychologického výzkumu se však den co den rozšiřuje, dost možná směrem k objevům, které v budoucnu pomohou spoustě lidí – katastrofy a traumata se totiž nejspíš, bohužel, jen tak nikam nechystají.
