Přečtěte si náš blog

Ženy a otcové na mateřské dovolené

26. září 2014
Ženy a otcové na mateřské dovolené

Následující článek pojednává o osobách, které pečují celodenně o dítě. Omlouváme se dopředu otcům, případně jiným osobám, že budeme v této roli pro zjednodušení hovořit jen o ženách. Fakta uvedená v článku se vztahují v příslušných oblastech i na otce, případně na jiné osoby pečující o děti.

Pracující matka je nesmyslné pojmenování, které jako by naznačovalo, že matka bez kariéry tráví čas lelkováním, sledováním televize a popíjením kávy. Ve skutečnosti je samo slovo MATKA synonymem pro jednu z nejnáročnějších a nejtvrdších prací vyžadovaných po jakémkoliv člověku.

– Liz Smith

Početí a narození vlastního potomka je pro většinu nastávajících rodičů zásadní událostí, která zcela změní jejich životy. Nutno podotknout, že je to změna krásná a mnoho rodičů nalezne ve své nové roli jeden z nejkrásnějších smyslů svého života.

Nicméně je to také změna velmi náročná, v období před narozením zejména pro ženu, která prodělává ve svém těle i psychice velké změny. Jednak díky samotnému vývoji plodu a množství vyšetření, které musí absolvovat, aby se zjistilo, zda je dítě zdravé. Zčásti také díky velkým hormonálním změnám, které ženské tělo v těhotenství prodělává. Žena musí svůj život uzpůsobit tak, aby se potomek narodil zdravý. Mnohdy díky zdravotním komplikacím odchází brzy po početí na rizikové těhotenství a ztrácí tak často kontakt s prací a s životem, na který byla doposud zvyklá. Pro některé ženy je očekávané narození potomka vytouženou a očekávanou událostí. Jiné ženy jsou zprávou o svém těhotenství zaskočené, nicméně pokud se rozhodnou k tomu, že dítě donosí a porodí, musí se s touto situací ve velmi krátké době vyrovnat, což bývá často psychicky náročné.

Znamená to "vzdát se kariéry". Alespoň na nějakou dobu, která je nezbytná pro psychický a fyzický vývoj dítěte, a zpravidla trvá optimálně 3 roky.

Odborné studie ukázaly, že čerstvým matkám – prvorodičkám, se během těhotenství a po narození dítěte zvyšuje inteligence. Je to dáno tím, že žena musí zásadně změnit svůj život a v relativně krátkém čase se přeorientovat a naučit se novým činnostem, které nikdy nedělala. Je to o to náročnější, že se jedná o činnosti spojené přímo s péčí o zdraví a optimální vývoj nového života, který jí byl do rukou "svěřen". S tím souvisí i vysoký pocit zodpovědnosti. Žádná matka se nedokáže dopředu naučit, jak se má o dítě starat. Každé dítě je jiné a má svoje specifické potřeby. Proto jsou pro matku nejnáročnější první týdny po narození, tzv. šestinedělí, kdy je největší nápor na rychlé se přizpůsobení novorozenci, a hledání optimálních řešení v péči o něho. Matka se prostě musí během velmi krátkého okamžiku naučit příliš mnoho činností, aby neohrozila zdraví a život svého potomka. Kromě toho se její tělo pomalu dostává do stavu, před porodem, což trvá zpravidla nejen celé šestinedělí, ale i celý rok.

Existují mýty o tom, že ženy na mateřské dovolené "blbnou". Vědecké studie tato tvrzení vyvrátily, dokonce tvrdí, že výsledky inteligenčních testů, případně osoby o dítě celodenně pečující, neprodělávají žádnou zásadní změnu. Tento jev vysvětlují tím, že ženský mozek se musí přeorientovat na péči o dítě, která je, jak již bylo řečeno, velmi náročná zvláště pro prvorodičky, a zabírá tak většinu pozornosti matky. Dítě je totiž po narození zcela závislé na péči okolí. Matka se díky svým empatickým schopnostem musí i dítěti přizpůsobit a to v tom smyslu, aby s ním mohla komunikovat na úrovni, které dítě rozumí. Jak řekl Martin Luther:

Máme-li děti vychovávat, je třeba, abychom se také stali dětmi.

Je tedy zcela zřejmé, že se během mateřské dovolené žena učí a pak následně trénuje dovednosti, které jsou tolik odlišné od života, na který byla zvyklá před tím. To se týká i následného návratu do práce. Ten bývá pro mnoho žen velmi obtížný a náročný. Pomalu, ale přece docela rychle, se vrátit k předcházejícím úrovním (nejen) kognitivních dovedností.

Aby byl návrat do běžného života pro ženy příjemnější, nabízíme jim možnost tréninku kognitivních funkcí přímo z pohodlí jejich domova. Věříme, že jim přinese nejen mnoho zábavy, ale také užitku a usnadní jim návrat do pracovního života.

Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne.

– Ralph Waldo Emerson

  přečteno 1553×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Ivana Jakubeková
Psycholožka, terapeutka. Absolvovala jednooborovou psychologii na FF MU v Brně. Mezi její další odborné vzdělání patří psychoterapeutický výcvik, kurzy a praxe v oblasti klinické psychologie a psychodiagnostiky. Osm let pracovala v Krizovém centru pro děti. V současné době pracuje v Pedagogicko-psychologické poradně a provozuje soukromou psychologickou praxi.

Podobné články

Zvyšuje poslech klasické hudby inteligenci?

Tak jak je tomu u mnoha mýtů, i tzv. Mozartův efekt má reálný podklad ve vědeckých výsledcích a mýtus z něho dělá až následná chybná interpretace.

Bylo to v roce 1993, kdy prestižní vědecký časopis Nature publikoval výzkum Dr. Rauschera a jeho kolegů, ve kterém zjistili, že 10 minutový poslech Mozartovy klavírní sonáty K448 vede k nárůstu skóre v části Standford-Binetova inteligenčního testu. Účastníci výzkumu nevyplňovali celý test, jenom jednu část, která měří schopnost vizuoprostorového usuzování. Výkon těch, kteří poslouchali sonátu byl vyšší v přepočtu na IQ skór o 8-9bodů, zatímco ostatní účastníci, kteří seděli v tichu nebo poslouchali relaxační instrukce nezaznamenali nárůst.

Zpráva to byla atraktivní, protože zdánlivě řešila důležitý sociální a ekonomický problém: jak zaručit vysokou inteligenci svých potomků. Našla si proto svou cestu i do popularizačních médií, kde už ale kolovaly její poněkud fantastičtější verze: "Poslech Mozartovy hudby zvyšuje inteligenci", nebo také že když dítě poslouchá jakoukoliv klasickou hudbu v raném věku, bude později inteligentnější a vůbec, osobnostně zralejší. V americkém státě Georgia dokonce uzákonili, že každá nová matka dostane CD s klasickou hudbou, na Floridě musela v jeslích znít klasická hudba každý den.

Potíž je ale v tom, že pozitivní efekt klavírní sonáty na výkon v testu byl ve vzpomínaném výzkumu jenom dočasný a také v tom, že není možné výsledek jednoho úkolu interpretovat jako zvýšení celkového intelektového nadání. A v neposlední řadě se ve výzkumu mluví o jediné klavírní sonátě, nevíme jaký efekt by mělo poslouchání jiné sonáty od Mozarta, nebo možná od jiného skladatele, nebo jiné hudební formy s použitím jiných nástrojů než je klavír, a pod.

Mozartův efekt nezachvátil ale jenom laickou veřejnost. Kromě autorů původního výzkumu se o vztah hudby a vizuoprostorových schopností začalo zajímat více odborníků. Replikace původního výzkumu přinesly smíšené výsledky – některé původní výsledky potvrdily, ale většina ne. Jiní autoři pozorovali také pozitivní vliv Schubertovy hudby nebo mluveného slova na vizuospaciální funkce, jiní nenalezli změnu v úkolu po poslechu jakékoliv hudby nebo ticha či slova. Velká statistická analýza těchto studií uzavírá, že pokud se efekt nalezl, byl zanedbatelný. Otázkou jestli déledobé poslouchání klasické hudby zvyšuje celkové IQ i na několik let, se nikdo nezabýval, protože k tomu nebyl důvod. Neexistuje tedy žádný důkaz, že by poslech klasické hudby zvyšoval inteligenci.

Jedna skupina odborníků se domnívá, že příznivý efekt Mozartovy sonáty mohli někteří výzkumníci pozorovat proto, že hudba jako taková vede ke zvýšení celkového nabuzení organizmu, což má nepřímý pozitivní efekt na výkon v jakýchkoliv kognitivních úlohách, i to ale jenom dočasný. Optimističtější odborníci usuzují, že zpracování hudby a vizuoprostorové schopnosti využívají v mozku ty samé struktury, a proto jsou vzájemně propojené.

Dobrou zprávou pro milovníky jakékoliv hudby ale je, že lidé, kteří hrají na hudební nástroj, dosahují lepších výsledků v testech slovní paměti, mají lepší výslovnost v cizím jazyku, který se učí, a také lepší exekutivní funkce. Hra na hudení nástroj tedy může posloužit jako účinný kognitivní trénink.

Využíváme jenom 10% kapacity mozku?

Žádný vědecký objev moderní psychologie nedává za pravdu rozšířenému mýtu, podle kterého „průměrný člověk využívá jenom 10% kapacity svého mozku.“ Jak je ale možné, že je tak rozšířený?

Za nejpravděpodobnější kořeny tohoto omylu je považován výrok jednoho z prvních psychologů - Williama Jamese, který se ve svém díle Energie lidí vyjádřil, že lidé za život rozvinou jenom 10% jejich skrytých mentálních schopností. Odkazoval tím na vágní, blíže nespecifikovaný pojem mentální energie. Za další možný zdroj omylu se považují pokusy slavného neurovědce Wildera Penfielda, který při elektrické stimulaci různých částí mozku zjistil, že stimulace některých oblastí nevede k žádným vnějším projevům. To byly ale neurovědy 30let a dnes už víme, že každá buňka v mozku plní spolu s ostatními určitou funkci. Myslím, že dalším možným zdrojem podpory pro mýtus se stal objev gliových buněk, které vedle neuronů tvoří asi 85% objemu mozku. Donedávna se jejich funkce podceňovala a mělo se za to, že pouze drží mozek pohromadě (odsuď jejich jméno – glia = latinsky lepidlo) a jsou odpovědné za jeho zásobení živinami a kyslíkem. Opak je ale pravdou a proto zase nemůžeme dát 10 procentnímu mýtu za pravdu.

Pokud jste doteď mýtus pokládali za pravdivý, nemusíte se cítit špatně, ukazuje se, že zhruba polovina učitelů v Nizozemí i Anglii mu také věří.

Jakkoliv mýtus vznikl a byl podporován, nic z toho, co dnes o mozku víme, nám nedovoluje uvažovat o jeho opodstatněnosti. Dokonce, i když oddychujeme nebo spíme, jsou některé části mozku téměř stejně aktivní jako přes den. Také u závažných poškození mozku (po mozkových příhodách nebo úrazech), kdy odumírá nebo je poškozeno méně než několik procent buněk mozku, je omezení funkčnosti nervové soustavy rozsáhlé a výrazně ovlivňuje život člověka. Kdybychom 90% mozku nepotřebovali, jakékoliv jeho poškození by se obešlo bez tak závažných následků.

Jak by mohl pod tlakem evoluce přežít organizmus, kterému mozek funguje jenom na deset procent a spotřebuje nato pětinu energie celého organizmu?

Abychom se vrátili zpátky k Williamu Jamesovi, domnívám se, že jeho odkaz je poněkud subtilnější. Každý z nás by dokázal zaběhnout půlmaraton, nebo si zapamatovat hlavní města všech států země. Ale potenciál jako takový nestačí a pro rozvinutí všech našich možností je zapotřebí vůle a práce. A možná těch 10% je naším potenciálem – v energii našich svalů, kapacity plic, kapacity paměti – a naše snažení představuje zbylých 90% cesty k úspěchu.

Jak to je ve skutečnosti s Eskymáky? Mají opravdu několik názvů pro sníh?

Určitě jste se již setkali s informací, že obyvatelé severských zemí, kde sníh pokrývá zem většinu roku, mají právě pro sníh několik názvů, dokonce možná až několik desítek různých slov, či slovních kategorií, které popisují různé typy sněhu. Tento známý mýtus se rozšířil i na jiné kultury, například obyvatele Sahary a jejich kategorie pro písek. Popsaný efekt je údajně způsoben kvalitativně odlišným vnímáním příslušníků dané kultury a schopností rozlišit různé kategorie ať už písku na Sahaře nebo sněhu na severním pólu. Málokdo však ví, jak tento mýtus vznikl. Autory, kteří stojí za touto informací, jsou pánové Whorf a jeho kolega Sapir, kteří již v šedesátých letech vyslovili myšlenku, že jazyk, konkrétně jazykové kategorie, ovlivňují zrakové vnímání (známe ji pod názvem hypotéza jazykové relativity). Takže podle jejich názoru to, že určitá kultura má několik jazykových kategorií pro sníh, způsobuje kvalitativně rozdílné, přesnější vnímání samotného sněhu, jeho barvy, či struktury.

Tato myšlenka vědecký svět zajímá dodnes, přestože její původní forma, právě ta se sněhem u Eskymáků a pískem na Sahaře, už není středem akademického zájmu. Pozornost se později zaměřila hlavně na barevné kategorie a vnímání barev kulturami, které mají tyto kategorie diametrálně odlišné.

V experimentech se vědci zaměřili na zkoumání barevných kategorii a následně na rozpoznávání rozdílů mezi barvami ze stejné barevné kategorie (například různé odstíny modré) a rozdílné barevné kategorie (modrá a zelená). Příslušníci různých kultur absolvovali tento experiment a výsledky nebyly ani zdaleka tak jednoznačné, jak předpokládali Sapir a Whorf, když hypotézu jazykové relativity popisovali.

Zjištění odhalila, že ačkoli je rozpoznávání barev z různých barevných kategorií rychlejší, platí to pouze pro pravou polovinu zorného pole. Autoři to vysvětlují tak, že pravé zorné pole je spojeno s levou mozkovou hemisférou, kde jsou lokalizovány centra řeči (Brockova a Wernickeoho oblast) a tedy i centra jazykových kategorií. Tento výsledek podporuje myšlenku, že jazykové kategorie pomáhají při zrakovém vnímání, ale v běžném životě, kde využíváme obě oči a zorné pole nevnímáme jako rozdělené na pravou a levou část, je tento efekt zanedbatelný.

Z výzkumů vnímání barev různými kulturami, které využívají různé slovní kategorie pro barvy se tedy nepotvrdilo, že by naše slovní kategorie výrazně ovlivňovaly vnímání. Pokud bychom tyto poznatky aplikovali do původní hypotézy o Eskymáky a sněhu, pravděpodobně bychom přišli na to, že za eskymáckímy názvy pro sníh není jejich přesnější vnímání struktury a barvy sněhu, ale spíše období, kdy sníh napadl, nebo jeho množství.

Tento poměrně oblíbený mýtus je tedy pravdivý jen z malé části a v běžném životě je téměř nepostřehnutelný.

Zdroje:

Gilbert, A. L., Regier, T., Kay, P., & Ivry, R.B. (2006). Whorf hypothesis is supported in the right visual field but not the left. PNAS, 103( 2), 489–494. Kay, P,. & Kemton, W. (1984). What Is the Sapir-Whorf Hypothesis? American Anthropological Association, 86, 65-79. Regier, T., & Kay, P. (2009). Language, thought, and color: Whorf was half right. Trends in Cognitive Sciences, 30(10), 1-8.

Psychokineze: výjimečná schopnost nebo rafinovaný podvrh?

Ohnout lžíci, zavřít dveře nebo otevřít okno pouze silou vůle? Pro někoho absolutní sci-fi, pro jiné běžný denní trénink. Pokud ovládáte umění psychokineze, dokážete pohybovat nebo tvarovat předměty, aniž byste se jich museli dotýkat. Naučit se tomuto umění prý přitom dokáže každý…

Stačí se podívat na server YouTube, zadat anglické „psychokinesis“ a vyjedou vám desítky videí, které mají dokazovat schopnost pohybovat předměty pouze myslí. Jejich autoři tvrdí, že k ovládnutí této schopnosti musíte splnit několik základních požadavků:

Perfektně se uvolnit. Zhluboka dýchejte, uvolněte svalové napětí a myslete pouze na věc, se kterou hodláte manipulovat. Procvičit fantazii. Zavřete oči a představujte si různé předměty nebo barvy. Začněte něčím jednodušším – třeba tečkou. Postupem času náročnost předmětů zvyšujte. Snažte se svou představivost vypilovat tak, jako byste danou věc skutečně viděli před očima. Maximálně se soustředit. Dívejte se na jeden bod (třeba obrázek na zdi) a plně se na něj soustřeďte. Zapomeňte na okolí, vnímejte jen sami sebe a obrázek. Svět kolem vás musí přestat existovat. Věřit, že to funguje. Kdo prý k psychokinezi přistupuje skepticky, nikdy ji neovládne. Musíte bezmezně věřit, že funguje. A pak fungovat skutečně bude.

Ani při splnění všech těchto požadavků však nedokážete hned první den silou vůle zavřít dveře. Psychokineze vyžaduje trénink – a nejčastějším startovacím bodem je tzv. PSI-wheel. Jedná se o jehlu kolmo zapíchnutou v gumě nebo kousku plastelíny, na kterou posadíte papírovou stříšku. Následně kolem celého výtvoru položte ruce a snažte se silou vůle stříšku na jehle roztočit. Nejpozději za pár dní se to prý povede každému.

Co na to vědci?

Paranormální jevy kolem sebe vždycky budí pozornost – a přitahují jak fanatické stoupence, tak i skeptické vědce. Zatím však nebylo v žádné odborné studii ani výzkumu prokázáno, že psychokineze skutečně funguje. Že někdo dokáže pohybovat věcmi, aniž by se jich dotýkal.

A příklad zmíněného PSI-wheelu? Ano, většina lidí ho skutečně roztočila, aniž by se špendlíku, podstavce nebo papírku dotkla. Jenže vědecké vysvětlení je prosté – papírek se roztáčí díky jednoduchému fyzikálnímu zákonu: teplému vzduchu stoupajícímu vzhůru. Více vám vysvětlí toto video (s českými titulky).

Takže…?

Nic na světě není černobílé – a o paranormálních jevech to platí dvojnásob. Vědecky vzato je psychokineze nemožná, na druhou stranu její trénink a pilování vám určitě neuškodí. Minimálně se krásně uvolníte, vyplavíte ze sebe stres, naučíte se lépe soustředit a procvičíte fantazii. A možnost pohybování předměty berte jako nadstavbu – jako hru, na jejímž vyústění vlastně ani tak nezáleží.