Přečtěte si náš blog

Když mozek nefunguje správně: Část první

16. června 2015

V našich článcích se více méně věnujeme tréningu mozku, nabízíme rady, jak svůj výkon v kognitivních úlohách zvyšovat, což je nakonec i samotným záměrem projektu Mentem. Ale následujících několik řádků bude věnováno právě opačnému fenoménu, a to stavu, kdy mozek nepracuje tak, jak má.

Na úvod příběh z historie. V roce 1848 pracovník amerických železnic Phineas Gage utrpěl vážnou nehodu. Lebkou mu po předčasném výbuchu nálože přeletěla kovová tyč, která zasáhla jeho čelní lalok. Gage zázrakem přežil. A ne jen to. Byl schopný normálního života, a přestože přišel o jedno oko, nevykazoval nijaký úbytek inteligence či kognitivních schopností. Na první pohled bol absolutně v pořádku, přesně takový jako před nehodou. To se však rapidně změnilo během prvních měsíců po propuštění z léčby. Gage nebyl schopný udržet si práci, jeho chovaní bylo drzé, nevhodné, často až extrémně nespolečenské. Později se přidaly problémy s alkoholem, finanční bankrot způsobený gamblerstvím. Zdá se, jakoby po tomto úraze Gage ztratil schopnost řídit se „zdravým rozumem“, schopnost rozhodovat se. Jeho příbuzní tvrdili, že ho nepoznávají, že už to není je ten stejný člověk. Americký neurovědec Antonio Damasio tvrdí, že Gageov případ, jako i mnohé podobné, ukazuje možnost, že v prefrontálnom kortexu, který měl Gage při nehodě zásadně poškozený, se nachází jakýsi řídicí mechanizmus, který mám pomáhá při rozhodovaní.

Další zajímavou skupinou případů jsou pacienti s rozděleným mozkem (split-brain patients). Přestože tento termín zni poměrně děsivě, jedná se o proceduru, která je indikována pacientem se silnou epilepsií. Kvalita života pacientů, kteří mají epileptický záchvat několikrát denně, je tak nízká, že lékaři v extrémních případech přistupují právě k této technice. Když epileptický záchvat vzniká u těchto pacientů v jednom bodě a následně se šíří do celého mozku, lékaři přetnu při operaci takzvané corpus callosum, což je spleť nervových vláken spojující levou a pravou hemisféru. Tím se zabráni šíření záchvatu z jedné hemisféry do druhé, intenzita záchvatů se podstatně snižuje a kvalita života pacientů rapidně zvyšuje. Tahle procedura je však občas spojena s bizarními vedlejšími účinky. Asi nejzásadnější z nich je takzvaný alien hand syndrome (syndrom cizí ruky), kdy pacienti po tomto zákroku ztrácejí kontrolu nad jednou ze svých rukou, což v praxi znamená, že jedna ruka si dělá absolutně co "jí napadne". Když si pacient zapíná košili, jeho "odcizená" ruka ji znovu knoflík po knoflíku rozepíná. Zdokumentovány jsou i případy, kdy byla tato "odcizená" ruka dokonce agresivní a nehledě na vůli svého majitele házela po okolí předměty. Přestože je takový život těžký, pacienti s rozděleným mozkem i tak jednohlasně tvrdí, že je to život pestřejší a jednodušší než ten před zákrokem.

Popisem případu Phinease Gage a pacienty s rozděleným mozkem končí první část dvoudílného seriálu o poruchách fungování lidského mozku. Ve druhé části tohoto krátkého seriálu o zvláštnostech, které mohou nastat, když náš mozek utrpí újmu, se podíváme na poruchy řeči (afázie) a na poruchy zrakové percepce. Další díl tedy nebude o nic méně zajímavý než ten, který jste právě dočetli.

  přečteno 5191×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Lenka Krajčíková
Psycholožka, absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. Momentálně studuje PhD. obor Obecná psychologie na FF, kde se věnuje především zkoumání krátkodobé paměti a rozdílům v lidském vnímaní. Dále se věnuje popularizaci vědy v příspěvkové organizaci Moravian Science Centre Brno a výuce studentů psychologie na FF. Spolupracuje také s Kariérním centrem Masarykovy univerzity, kde se specializuje na kariérní poradenství a lektorství.

Podobné články

Plasticita mozku

Lidský mozek je tvořen desítkami miliard nervových buněk – neuronů. Každá z těchto buněk je přitom spojena až s desetitisícem dalších. Do nedávné doby panoval názor, že jediné buňky, které se v těle neobnovují jsou buňky mozkové. Moderní metody výzkumu mozku však tento mýtus vyvrátily.

Stimulací mozku lze obnovovat mozkové buňky

Díky nejnovějším přístrojům lze mapovat činnost mozku a lze dlouhodobě sledovat vliv činností na jeho strukturu. Bylo opakovaně prokázáno, že stimulací určitých mozkových center dochází ke zlepšování jeho příslušných stávajících funkcí. Plasticita mozku je potvrzována funkčním zobrazování mozku a může být simulována např. v neuronových sítích. více

Mozek a mícha, jako centrální nervová soustava, je vysoce plastický. Denně vzniká až několik tisíc nových nervových buněk. více, ke stažení z CUNI Díky plasticitě neuronů se v podstatě člověk stimulací příslušných mozkových center vyvinul do dnešní podoby. A vyvíjí se dál.

Pokrok probíhá neustále

" "Současná děcka se nechtějí učit a jsou drzá." "Vyučovaná látka je nezajímá a neposlouchají." "Drogují, kouří a chlastají!" "Jó za našich starých dobrých časů, to fugovalo jinak". Docela časté komentáře, které můžeme slýchávat kole sebe. Včetně označení kauzální příčiny. My dospělí jsme dávno evolučně zastaralí, proto domnívat se, že současné děti musí být stejné jako my před 20 a více roky, je jednen z nejzásadnějších omylů dospělých. "

zdroj

Vývoj mozku od narození

Mozek a jeho základy se utváří prakticky ihned od početí. Už během prenatálního vývoje a v obodbí po narození je mozek nejtvárnější a nejcitlivější vůči stimulaci. Proto taky naše ranné zážitky rozhodujícím způsobem ovlivňují náš celý další život. Neznamená to ovšem, že posadíme naše děti k počítači a budeme po nich chtít maximální výkony. Mozek zraje v průběhu celého dospívání a během něho uzrávají různé kognitivní funkce. Děti je třeba proto stimulovat postupně s ohledem na jejich věk a v co největší možné variabilitě činností. Ale musíme si dát velký pozor na to, abychom je nepřetěžovali. V dospělém věku si své činnosti zpravidla řídíme již sami a stále máme potenciál se rozvíjet právě díky plasticitě mozku, v podstatě až do vysokého stáří.

Stimulací mozku ke změnám v neuronové síti

Výzkumy v této oblasti prokazují, že vlivem stimulace různých mozkových center dochází k pozitivním strukturálním změnám v neuronové síti. Laicky řečeno, mozkové buňky, které jsou přenašečem signálu, vykazují nárůst ať už ve své stavbě či ve smyslu nárůstu jejich počtu. Proto platí, že u lidí, kteří svůj mozek nijak pozitivně nestimulují a netrénují, dochází ke snížení (nejen) kognitivních funkcí. To lze však díky neuronální plasticitě napravit vhodným tréninkem. Jedním z nástrojů je pak právě online Mentem trénink.

Mozek se umí uzdravit i po úrazu

Plasticita mozku, nebo chcete-li jeho přizpůsobivost, se pozitivně projevuje v případě mozkových poranění nejrůznějšího původu. Pokud došlo ke zranění v některém z center zodpovědných za určitou funkci, tuto funkci, vlivem stimulace, tréninku a odborné neurorehabilitace přebírá některá z alternativních či sousedních oblastí. V odborných kruzích je známo mnoho případů, kdy zcela dříve zdravý člověk prošel některým ze závažných mozkových traumat, zranění, a díky následné odborné péči i vlastní snaze a tréninku se opět uzdravil. Až následná pitva ukázala rozsáhlá poranění mozku. I přesto byl ale tento člověk díky snaze a pomoci plnohodnotně žít svůj život.

Tyto zkušenosti a další výzkumy lékaře dovedli právě k již výše zmíněným poznatkům o mozkové plasticitě a jeho schopnosti přebírat funce zničených oblastí, eventuelně restrukturalizace, nebo-li přeuspořádání neuronových funčních sítí pro obnovení některých kognitivních a dalších funkcí mozku.

Mozkové hemisféry

Položíme-li vedle sebe mozek a polovinu celé „koule“ vlašského ořechu, najdeme zde jistou podobnost, tedy alespoň na první pohled. Dvě půlky ořechu jsou podobné jako dvě poloviny mozku, zvané hemisféry (sféra = koule, hemi = poloviční). Obě hemisféry jsou spojené složitou neuronální sítí zvanou kalózní těleso (corpus callosum), která umožňuje jejich vzájemnou komunikaci.

Mozkové hemisféry nejsou, ani jako žádný párový orgán v lidském těle, zcela identické a souměrné. V zásadě se však nejedná o dvě poloviny mozku, jak obvykle slýcháme, ale o dvě poloviny tzv. koncového mozku, což je vývojově nejmladší část lidského mozku. Povrch hemisfér je tvořen mozkovou kůrou, která má typicky šedavé zbarvení. Ta se skládá ze závitů, které jsou od sebe odděleny tzv. rýhami. Tímto způsobem se zvyšuje i funkční povrch mozkové kůry.

Zjištění specializací mozkových hemisfér

Už v 19. století vědci zjistili, že poranění mozku na určitých místech v levé hemisféře souvisí s deficitem schopnosti řeči. K teorii funkční specializace hemisfér přispěl však významnou měrou v 60. letech 20 století americký neurofyziolog Roger W. Sperry, který za to byl oceněn Nobelovou cenou. Sperry pracoval s epileptickými pacienty. Aby zabránil šíření se epileptického záchvatu z jedné hemisféry do druhé, protnul pacientům corpus callosum. Došlo k vymizení epileptických záchvatů, a pacienti se mohli zpět vrátit do běžného života. Současně však u těchto pacientů bylo po provedení zákroku pozorováno „zvláštní chování“. Díky tomuto Sperry dospěl k teorii funkční specializace hemisfér. Nutno podotknout, že tento zákrok se provádí v určitých případech do dneška, avšak s pomocí moderních technologií, a odstraní se pouze malinká část kalózního tělesa.

Co která hemisféra obstarává?

Levé hemisféře se připisují především funkce jako analytické myšlení, matematicko - logické schopnosti, řečové schopnosti, vědecké uvažování, psaní, počítání, motorické reakce, pojem o čase, atd. Zatímco pravá hemiféra hostí funkce jako celostní myšlení, intuice, sluchové vjemy, představivost, tvořivost, hudba a umění či denní snění.

Pozdější výzkumy ale ukázaly, že mozek není bezpodmínečně tak dichotomní, jak se zpočátku myslelo. Obě hemisféry spolu úzce spolupracují, i když někdy, díky neuronální plasticitě, mohou do jisté míry v případě potřeby (tj. poškození), přebírat funkce té druhé. Například matematické schopnosti jsou nejsilnější, když obě hemisféry pracují dohromady (díky komunikaci přes kalozní těleso).

Např. levá hemisféra se specializuje na zachytávání zvuků, která tvoří slova, a pracuje na složení slov, nicméně nemá monopol na  zpracování jazyka. Zatímco pravá hemisféra je citlivější na emoční aspekty řeči, které převádí řečového rytmu, který je nositelem intonace a důrazu. Více čtěte zde (Angličtina)

Einsteinův mozek

Albert Einstein zemřel r. 1955 v Princetonu (New Jersey, USA) na výduť aorty. Bylo mu 76 let.

Někteří tvrdí, že Einstein daroval v poslední vůli svůj mozek k vědeckým účelům, jiní říkají, že svolení k tomu dal Eisteinův syn s podmínkou, že závěry zkoumání budou publikovány v odborných časopisech.

Nicméně, Eisnteinův mozek byl sedm a půl hodiny po jeho smrti vyňat z těla. Pitvu na Princetonské univerzitě prováděl dr. Thomas Stoltz Harvey. Ten mozek vyňal, zvážil a odnesl ho do laboratoře Pensylvánské univerzity. Tam Einsteinův mozek vyfotografoval z mnoha úhlů, rozkrájel na 240 malých kousků, a dalších 2000 tenkých plátků, z nichž některé si ponechal a další předal vedoucím patologům. Teprve po 20 letech novinář Steven Levy odhalil patologovo malé tajemství.

Co jsme se dozvěděli z tohoto geniálního mozku?

Vědecké výzkumy zjistily, že Eisteinova genialita nespočívala v neobvyklé velikosti mozku, který vážil 1230g (průměrná váha lidského mozku je 1300 – 1400 g). Nebyl tedy velký, zato byl ale mimořádně komplikovaný a měl neobvyklou anatomii.

Einstein měl nadprůměrný počet gliových buněk, které jsou zodpovědné za podporu a výživu neuronů. To mohlo být způsobeno neobykle vysokou mozkovou aktivitou, protože mozek výživu prostě potřeboval. Nicméně tento rozdíl byl statisticky významný v levém parietálním laloku, který je součástí asociačních oblastí mozkové kůry, které jsou zodpovědné za inkorporaci a syntézu informací z mnoha jiných mozkových oblastí.

Jeho mozek měl tenší kůru, nicméně s vyšší hustotou neuronů.

Corpus callosum, které zodpovídá za komunikaci mezi oběma hemisférami, bylo o 20% širší a obsahovalo tedy více neuronových spojení, než u běžné populace. To mohlo vést k lepší komunikaci mezi oběma hemisférami.

Fotografie mozku ukazují zvětšenou Sylviovu rýhu (která rozděluje parietální lalok na dvě části), ale zároveň také to, že její část chyběla. Teoreticky to mohlo způsobit rychlejší přenos informací mezi neurony této oblasti.

Spodní oblast temenního laloku v obou hemisférách byla oproti průměru o 15% větší. Tato oblast je důležitá pro vizuální a prostorové myšlení, matematické úvahy a trojdimenzionální představy.

Celý Einsteinův život byl podobně jako jeho mozek neobvyklý. Při vědeckém zkoumání jeho mozku byly zjištěny jisté anatomicko-strukturální zvláštnosti, které mohly být důsledkem jeho geniality, nicméně také důsledkem některých událostí jeho života (osobnostní charakteristiky, setkání s Milevou, studium matematiky s rozvinutějším intelektem, apod.) a pomalejší pracovní tempo.

Vědeckým zkoumáním také prošly mozky některých dalších géniu a slavných osobností. Ale o tom zase někdy příště.

Zdroje: Wiki

Wikipedia conVERTER: fyzici osobnosti.ca: Albert Einstein Wikipedia: Einsteinův mozek Einsteinův mozek pod lupou DeenaMedia WiseGeek: Jak se liší Einsteinův mozek od normálního

Když mozek nefunguje správně: Část druhá

V prvním dílu miniseriálu o poruchách fungovaní mozku jsme se podívali bliž na mechanické poškození prefrontálního kortexu, které vede až ke změně osobnosti postiženého a k neschopnosti racionálních rozhodnutí. Také jsme se dozvěděli, jak se lečí epilepsie a jaké jsou občasné bizarní následky této léčby. V druhém díle se seznámíme s poruchou řeči, afázii, a podíváme se bliž na jednotlivé druhy afázií. Dále také zjistíme, jakými těžkostmi trpí pacienti s prozopagnózou, poruchou zrakové percepce, kdy pacient nedokáže rozpoznávat lidské tváře.

První skupinu poruch tedy tvoří poruchy řeči, afázie. Ty mohou vzniknut po mrtvici, odstranění nádoru či mechanickém poškození mozku v oblasti řečových center. Afázie muže mít dvojí průběh. Na jedné straně máme afázií plynulou, tedy Wernickeho afázii, pojmenovanou právě podle oblasti, spojenou s touto poruchou. Plynulá afázie, ji neurologové nazývají proto, že se vyznačuje plynulým mluvením bez významu. Pacient nemá problém produkovat slova a věty, ale věty nedávají smysl, často se objevují neologizmy, tedy nová slova, která si pacient vymyslel. Také je pro pacienta problematické porozumět řeči druhých, identifikovat význam. Na druhé straně hovoříme o Brockově afázii, opět pojmenované podle oblasti v mozku, Brockovho centra řeči. Tato porucha je naopak neplynulá. Pacient produkuje slova velmi těžko, jeho řeč zní, jakoby si nemohl na jednotlivá slova vzpomenout. Věty jsou jednoduché, často se vyjadřuje jen jednoslovně, ale jeho vyjádření mají smysl, slova jsou zasazené do kontextu správně, nenastává problém s porozuměním řeči.

Bezpochyby se dá tvrdit, že obě formy afázie jsou pro pacienta i jeho okolí velmi frustrující, ale při plynulé formě afázie je ztracený význam, takže rozumná verbální komunikace s pacientem v podstatě není možná.

Řeč a celková schopnost verbální komunikace je určitě jednou z oblastí lidského života, která se dá jen těžko kompenzovat. Poruchy zrakové percepce, které mají svůj původ v mozku, jako prozopagnóza, můžu však přinášet komplikace, které si zdravý člověk dokáže představit jen s velkými těžkostmi. Pacienti s takzvanou prozopagnózou nejsou schopní rozpoznávat lidské tváře. Dokážu ohodnotit, že jde o tvář podle jejích častí, ale nedokáží identifikovat jejího majitele. Dokonce při pohledu do zrcadla nevědí, že se vlastně dívají na sebe. Fenoménem prozopagnózy se zabýval i Oliver Sacks ve své populárně-vědecké knize „Muž, který si spletl manželku s kloboukem“. Táto zábavná kniha formou krátkých esejí popisuje různé poruchy a diagnózy, se kterými se autor střetl po čas svojí neurologické praxe.

V tomto díle série o poruchách mozku jsme se seznámili s řečovými poruchami - afáziemi a jejich různými formami. Také jsme se dozvěděli o poruše vnímaní tváří. Na závěr tohoto seriálu doporučím knihu Olivera Sackse, kde si můžete o problematice rozšířit obzory.