Přečtěte si náš blog

Jak to je ve skutečnosti s Eskymáky? Mají opravdu několik názvů pro sníh?

8. června 2015

Určitě jste se již setkali s informací, že obyvatelé severských zemí, kde sníh pokrývá zem většinu roku, mají právě pro sníh několik názvů, dokonce možná až několik desítek různých slov, či slovních kategorií, které popisují různé typy sněhu. Tento známý mýtus se rozšířil i na jiné kultury, například obyvatele Sahary a jejich kategorie pro písek. Popsaný efekt je údajně způsoben kvalitativně odlišným vnímáním příslušníků dané kultury a schopností rozlišit různé kategorie ať už písku na Sahaře nebo sněhu na severním pólu. Málokdo však ví, jak tento mýtus vznikl. Autory, kteří stojí za touto informací, jsou pánové Whorf a jeho kolega Sapir, kteří již v šedesátých letech vyslovili myšlenku, že jazyk, konkrétně jazykové kategorie, ovlivňují zrakové vnímání (známe ji pod názvem hypotéza jazykové relativity). Takže podle jejich názoru to, že určitá kultura má několik jazykových kategorií pro sníh, způsobuje kvalitativně rozdílné, přesnější vnímání samotného sněhu, jeho barvy, či struktury.

Tato myšlenka vědecký svět zajímá dodnes, přestože její původní forma, právě ta se sněhem u Eskymáků a pískem na Sahaře, už není středem akademického zájmu. Pozornost se později zaměřila hlavně na barevné kategorie a vnímání barev kulturami, které mají tyto kategorie diametrálně odlišné.

V experimentech se vědci zaměřili na zkoumání barevných kategorii a následně na rozpoznávání rozdílů mezi barvami ze stejné barevné kategorie (například různé odstíny modré) a rozdílné barevné kategorie (modrá a zelená). Příslušníci různých kultur absolvovali tento experiment a výsledky nebyly ani zdaleka tak jednoznačné, jak předpokládali Sapir a Whorf, když hypotézu jazykové relativity popisovali.

Zjištění odhalila, že ačkoli je rozpoznávání barev z různých barevných kategorií rychlejší, platí to pouze pro pravou polovinu zorného pole. Autoři to vysvětlují tak, že pravé zorné pole je spojeno s levou mozkovou hemisférou, kde jsou lokalizovány centra řeči (Brockova a Wernickeoho oblast) a tedy i centra jazykových kategorií. Tento výsledek podporuje myšlenku, že jazykové kategorie pomáhají při zrakovém vnímání, ale v běžném životě, kde využíváme obě oči a zorné pole nevnímáme jako rozdělené na pravou a levou část, je tento efekt zanedbatelný.

Z výzkumů vnímání barev různými kulturami, které využívají různé slovní kategorie pro barvy se tedy nepotvrdilo, že by naše slovní kategorie výrazně ovlivňovaly vnímání. Pokud bychom tyto poznatky aplikovali do původní hypotézy o Eskymáky a sněhu, pravděpodobně bychom přišli na to, že za eskymáckímy názvy pro sníh není jejich přesnější vnímání struktury a barvy sněhu, ale spíše období, kdy sníh napadl, nebo jeho množství.

Tento poměrně oblíbený mýtus je tedy pravdivý jen z malé části a v běžném životě je téměř nepostřehnutelný.

Zdroje:

  přečteno 6313×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Lenka Krajčíková
Psycholožka, absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. Momentálně studuje PhD. obor Obecná psychologie na FF, kde se věnuje především zkoumání krátkodobé paměti a rozdílům v lidském vnímaní. Dále se věnuje popularizaci vědy v příspěvkové organizaci Moravian Science Centre Brno a výuce studentů psychologie na FF. Spolupracuje také s Kariérním centrem Masarykovy univerzity, kde se specializuje na kariérní poradenství a lektorství.

Podobné články

Zvyšuje poslech klasické hudby inteligenci?

Tak jak je tomu u mnoha mýtů, i tzv. Mozartův efekt má reálný podklad ve vědeckých výsledcích a mýtus z něho dělá až následná chybná interpretace.

Bylo to v roce 1993, kdy prestižní vědecký časopis Nature publikoval výzkum Dr. Rauschera a jeho kolegů, ve kterém zjistili, že 10 minutový poslech Mozartovy klavírní sonáty K448 vede k nárůstu skóre v části Standford-Binetova inteligenčního testu. Účastníci výzkumu nevyplňovali celý test, jenom jednu část, která měří schopnost vizuoprostorového usuzování. Výkon těch, kteří poslouchali sonátu byl vyšší v přepočtu na IQ skór o 8-9bodů, zatímco ostatní účastníci, kteří seděli v tichu nebo poslouchali relaxační instrukce nezaznamenali nárůst.

Zpráva to byla atraktivní, protože zdánlivě řešila důležitý sociální a ekonomický problém: jak zaručit vysokou inteligenci svých potomků. Našla si proto svou cestu i do popularizačních médií, kde už ale kolovaly její poněkud fantastičtější verze: "Poslech Mozartovy hudby zvyšuje inteligenci", nebo také že když dítě poslouchá jakoukoliv klasickou hudbu v raném věku, bude později inteligentnější a vůbec, osobnostně zralejší. V americkém státě Georgia dokonce uzákonili, že každá nová matka dostane CD s klasickou hudbou, na Floridě musela v jeslích znít klasická hudba každý den.

Potíž je ale v tom, že pozitivní efekt klavírní sonáty na výkon v testu byl ve vzpomínaném výzkumu jenom dočasný a také v tom, že není možné výsledek jednoho úkolu interpretovat jako zvýšení celkového intelektového nadání. A v neposlední řadě se ve výzkumu mluví o jediné klavírní sonátě, nevíme jaký efekt by mělo poslouchání jiné sonáty od Mozarta, nebo možná od jiného skladatele, nebo jiné hudební formy s použitím jiných nástrojů než je klavír, a pod.

Mozartův efekt nezachvátil ale jenom laickou veřejnost. Kromě autorů původního výzkumu se o vztah hudby a vizuoprostorových schopností začalo zajímat více odborníků. Replikace původního výzkumu přinesly smíšené výsledky – některé původní výsledky potvrdily, ale většina ne. Jiní autoři pozorovali také pozitivní vliv Schubertovy hudby nebo mluveného slova na vizuospaciální funkce, jiní nenalezli změnu v úkolu po poslechu jakékoliv hudby nebo ticha či slova. Velká statistická analýza těchto studií uzavírá, že pokud se efekt nalezl, byl zanedbatelný. Otázkou jestli déledobé poslouchání klasické hudby zvyšuje celkové IQ i na několik let, se nikdo nezabýval, protože k tomu nebyl důvod. Neexistuje tedy žádný důkaz, že by poslech klasické hudby zvyšoval inteligenci.

Jedna skupina odborníků se domnívá, že příznivý efekt Mozartovy sonáty mohli někteří výzkumníci pozorovat proto, že hudba jako taková vede ke zvýšení celkového nabuzení organizmu, což má nepřímý pozitivní efekt na výkon v jakýchkoliv kognitivních úlohách, i to ale jenom dočasný. Optimističtější odborníci usuzují, že zpracování hudby a vizuoprostorové schopnosti využívají v mozku ty samé struktury, a proto jsou vzájemně propojené.

Dobrou zprávou pro milovníky jakékoliv hudby ale je, že lidé, kteří hrají na hudební nástroj, dosahují lepších výsledků v testech slovní paměti, mají lepší výslovnost v cizím jazyku, který se učí, a také lepší exekutivní funkce. Hra na hudení nástroj tedy může posloužit jako účinný kognitivní trénink.

Když mozek nefunguje správně: Část první

V našich článcích se více méně věnujeme tréningu mozku, nabízíme rady, jak svůj výkon v kognitivních úlohách zvyšovat, což je nakonec i samotným záměrem projektu Mentem. Ale následujících několik řádků bude věnováno právě opačnému fenoménu, a to stavu, kdy mozek nepracuje tak, jak má.

Na úvod příběh z historie. V roce 1848 pracovník amerických železnic Phineas Gage utrpěl vážnou nehodu. Lebkou mu po předčasném výbuchu nálože přeletěla kovová tyč, která zasáhla jeho čelní lalok. Gage zázrakem přežil. A ne jen to. Byl schopný normálního života, a přestože přišel o jedno oko, nevykazoval nijaký úbytek inteligence či kognitivních schopností. Na první pohled bol absolutně v pořádku, přesně takový jako před nehodou. To se však rapidně změnilo během prvních měsíců po propuštění z léčby. Gage nebyl schopný udržet si práci, jeho chovaní bylo drzé, nevhodné, často až extrémně nespolečenské. Později se přidaly problémy s alkoholem, finanční bankrot způsobený gamblerstvím. Zdá se, jakoby po tomto úraze Gage ztratil schopnost řídit se „zdravým rozumem“, schopnost rozhodovat se. Jeho příbuzní tvrdili, že ho nepoznávají, že už to není je ten stejný člověk. Americký neurovědec Antonio Damasio tvrdí, že Gageov případ, jako i mnohé podobné, ukazuje možnost, že v prefrontálnom kortexu, který měl Gage při nehodě zásadně poškozený, se nachází jakýsi řídicí mechanizmus, který mám pomáhá při rozhodovaní.

Další zajímavou skupinou případů jsou pacienti s rozděleným mozkem (split-brain patients). Přestože tento termín zni poměrně děsivě, jedná se o proceduru, která je indikována pacientem se silnou epilepsií. Kvalita života pacientů, kteří mají epileptický záchvat několikrát denně, je tak nízká, že lékaři v extrémních případech přistupují právě k této technice. Když epileptický záchvat vzniká u těchto pacientů v jednom bodě a následně se šíří do celého mozku, lékaři přetnu při operaci takzvané corpus callosum, což je spleť nervových vláken spojující levou a pravou hemisféru. Tím se zabráni šíření záchvatu z jedné hemisféry do druhé, intenzita záchvatů se podstatně snižuje a kvalita života pacientů rapidně zvyšuje. Tahle procedura je však občas spojena s bizarními vedlejšími účinky. Asi nejzásadnější z nich je takzvaný alien hand syndrome (syndrom cizí ruky), kdy pacienti po tomto zákroku ztrácejí kontrolu nad jednou ze svých rukou, což v praxi znamená, že jedna ruka si dělá absolutně co "jí napadne". Když si pacient zapíná košili, jeho "odcizená" ruka ji znovu knoflík po knoflíku rozepíná. Zdokumentovány jsou i případy, kdy byla tato "odcizená" ruka dokonce agresivní a nehledě na vůli svého majitele házela po okolí předměty. Přestože je takový život těžký, pacienti s rozděleným mozkem i tak jednohlasně tvrdí, že je to život pestřejší a jednodušší než ten před zákrokem.

Popisem případu Phinease Gage a pacienty s rozděleným mozkem končí první část dvoudílného seriálu o poruchách fungování lidského mozku. Ve druhé části tohoto krátkého seriálu o zvláštnostech, které mohou nastat, když náš mozek utrpí újmu, se podíváme na poruchy řeči (afázie) a na poruchy zrakové percepce. Další díl tedy nebude o nic méně zajímavý než ten, který jste právě dočetli.

Využíváme jenom 10% kapacity mozku?

Žádný vědecký objev moderní psychologie nedává za pravdu rozšířenému mýtu, podle kterého „průměrný člověk využívá jenom 10% kapacity svého mozku.“ Jak je ale možné, že je tak rozšířený?

Za nejpravděpodobnější kořeny tohoto omylu je považován výrok jednoho z prvních psychologů - Williama Jamese, který se ve svém díle Energie lidí vyjádřil, že lidé za život rozvinou jenom 10% jejich skrytých mentálních schopností. Odkazoval tím na vágní, blíže nespecifikovaný pojem mentální energie. Za další možný zdroj omylu se považují pokusy slavného neurovědce Wildera Penfielda, který při elektrické stimulaci různých částí mozku zjistil, že stimulace některých oblastí nevede k žádným vnějším projevům. To byly ale neurovědy 30let a dnes už víme, že každá buňka v mozku plní spolu s ostatními určitou funkci. Myslím, že dalším možným zdrojem podpory pro mýtus se stal objev gliových buněk, které vedle neuronů tvoří asi 85% objemu mozku. Donedávna se jejich funkce podceňovala a mělo se za to, že pouze drží mozek pohromadě (odsuď jejich jméno – glia = latinsky lepidlo) a jsou odpovědné za jeho zásobení živinami a kyslíkem. Opak je ale pravdou a proto zase nemůžeme dát 10 procentnímu mýtu za pravdu.

Pokud jste doteď mýtus pokládali za pravdivý, nemusíte se cítit špatně, ukazuje se, že zhruba polovina učitelů v Nizozemí i Anglii mu také věří.

Jakkoliv mýtus vznikl a byl podporován, nic z toho, co dnes o mozku víme, nám nedovoluje uvažovat o jeho opodstatněnosti. Dokonce, i když oddychujeme nebo spíme, jsou některé části mozku téměř stejně aktivní jako přes den. Také u závažných poškození mozku (po mozkových příhodách nebo úrazech), kdy odumírá nebo je poškozeno méně než několik procent buněk mozku, je omezení funkčnosti nervové soustavy rozsáhlé a výrazně ovlivňuje život člověka. Kdybychom 90% mozku nepotřebovali, jakékoliv jeho poškození by se obešlo bez tak závažných následků.

Jak by mohl pod tlakem evoluce přežít organizmus, kterému mozek funguje jenom na deset procent a spotřebuje nato pětinu energie celého organizmu?

Abychom se vrátili zpátky k Williamu Jamesovi, domnívám se, že jeho odkaz je poněkud subtilnější. Každý z nás by dokázal zaběhnout půlmaraton, nebo si zapamatovat hlavní města všech států země. Ale potenciál jako takový nestačí a pro rozvinutí všech našich možností je zapotřebí vůle a práce. A možná těch 10% je naším potenciálem – v energii našich svalů, kapacity plic, kapacity paměti – a naše snažení představuje zbylých 90% cesty k úspěchu.

Verbální dovednosti

prokazují dovednost člověka účelně zacházet s jednotlivými písmeny, slovy, vztahy mezi slovy a pojmy. Zahrnují porozumění slovním sdělením, schopnosti pohotově užívat znalosti jakzykových pravidel, slovní zásoby, schopnosti prozumět jazykovým významům a vztahům, pochopení struktury a principiální zákonitosti a pravidla jazyka jako celku. Není nutná znalost pravopisné formy.

"Řečník má vyčerpat téma, nikoli posluchače."

– Winston Churchil

Trénink verbálních dovedností vám pomůže lépe využívat náš jazyk, lépe s ním pracovat. Pomůže nám vhodněji zacházet se slovy v běžné konverzaci, lépe porozumět druhým, vhodněji formulovat své myšlenky. Zlepšuje se tvorba a zacházení s pojmy, zjemňuje se cit pro vnitřní jazykovou a sémantickou logiku, gramatiku.

V rámci verbálních schopností se do hry dostává také trénink krátkodobé a dlouhodobé paměti, prostorové orientace (např. vyhledávání slabik), pozornost, rychlost a pojmově-logické myšlení.

Úroveň verbálních schopností má vliv na širokou paletu oblatí našho života. Počínaje mezilidskými vztahy (jak dobře dokážeme formulovat svá sdělení, ale také pochopit sdělení druhých směrem k nám), výkonnostní oblast (práce, formulování pracovních sdělení a jejich efektivita), dále práce s obecnými pojmy a jejich porozumění, správný výklad, tím pádem i rozšíření naší informovanosti, ev. informovatelnosti.

"Každé zbytečné slovo je zbytečné."

– Jára Cimrman

Jazyk, potažmo lidská řeč je velmi složitá soustava znaků a signálů, a vztahů mezi nimi, a je vlastní právě lidem. Je to vlastnost charakteristická pro současný lidský druh, a v dnešní době se bez ní neobejdeme. Je tedy důležité ji umět vhodně používat a pracovat na efektivitě našich sdělení, ale i naslouchání.

"Naslouchejte lidem a oni vám řeknou, kdo jsou."

– John King