Přečtěte si náš blog

Články o mezilidských vztazích

Když mozek nefunguje správně: Část druhá

V prvním dílu miniseriálu o poruchách fungovaní mozku jsme se podívali bliž na mechanické poškození prefrontálního kortexu, které vede až ke změně osobnosti postiženého a k neschopnosti racionálních rozhodnutí. Také jsme se dozvěděli, jak se lečí epilepsie a jaké jsou občasné bizarní následky této léčby. V druhém díle se seznámíme s poruchou řeči, afázii, a podíváme se bliž na jednotlivé druhy afázií. Dále také zjistíme, jakými těžkostmi trpí pacienti s prozopagnózou, poruchou zrakové percepce, kdy pacient nedokáže rozpoznávat lidské tváře.

První skupinu poruch tedy tvoří poruchy řeči, afázie. Ty mohou vzniknut po mrtvici, odstranění nádoru či mechanickém poškození mozku v oblasti řečových center. Afázie muže mít dvojí průběh. Na jedné straně máme afázií plynulou, tedy Wernickeho afázii, pojmenovanou právě podle oblasti, spojenou s touto poruchou. Plynulá afázie, ji neurologové nazývají proto, že se vyznačuje plynulým mluvením bez významu. Pacient nemá problém produkovat slova a věty, ale věty nedávají smysl, často se objevují neologizmy, tedy nová slova, která si pacient vymyslel. Také je pro pacienta problematické porozumět řeči druhých, identifikovat význam. Na druhé straně hovoříme o Brockově afázii, opět pojmenované podle oblasti v mozku, Brockovho centra řeči. Tato porucha je naopak neplynulá. Pacient produkuje slova velmi těžko, jeho řeč zní, jakoby si nemohl na jednotlivá slova vzpomenout. Věty jsou jednoduché, často se vyjadřuje jen jednoslovně, ale jeho vyjádření mají smysl, slova jsou zasazené do kontextu správně, nenastává problém s porozuměním řeči.

Bezpochyby se dá tvrdit, že obě formy afázie jsou pro pacienta i jeho okolí velmi frustrující, ale při plynulé formě afázie je ztracený význam, takže rozumná verbální komunikace s pacientem v podstatě není možná.

Řeč a celková schopnost verbální komunikace je určitě jednou z oblastí lidského života, která se dá jen těžko kompenzovat. Poruchy zrakové percepce, které mají svůj původ v mozku, jako prozopagnóza, můžu však přinášet komplikace, které si zdravý člověk dokáže představit jen s velkými těžkostmi. Pacienti s takzvanou prozopagnózou nejsou schopní rozpoznávat lidské tváře. Dokážu ohodnotit, že jde o tvář podle jejích častí, ale nedokáží identifikovat jejího majitele. Dokonce při pohledu do zrcadla nevědí, že se vlastně dívají na sebe. Fenoménem prozopagnózy se zabýval i Oliver Sacks ve své populárně-vědecké knize „Muž, který si spletl manželku s kloboukem“. Táto zábavná kniha formou krátkých esejí popisuje různé poruchy a diagnózy, se kterými se autor střetl po čas svojí neurologické praxe.

V tomto díle série o poruchách mozku jsme se seznámili s řečovými poruchami - afáziemi a jejich různými formami. Také jsme se dozvěděli o poruše vnímaní tváří. Na závěr tohoto seriálu doporučím knihu Olivera Sackse, kde si můžete o problematice rozšířit obzory.

Když mozek nefunguje správně: Část první

V našich článcích se více méně věnujeme tréningu mozku, nabízíme rady, jak svůj výkon v kognitivních úlohách zvyšovat, což je nakonec i samotným záměrem projektu Mentem. Ale následujících několik řádků bude věnováno právě opačnému fenoménu, a to stavu, kdy mozek nepracuje tak, jak má.

Na úvod příběh z historie. V roce 1848 pracovník amerických železnic Phineas Gage utrpěl vážnou nehodu. Lebkou mu po předčasném výbuchu nálože přeletěla kovová tyč, která zasáhla jeho čelní lalok. Gage zázrakem přežil. A ne jen to. Byl schopný normálního života, a přestože přišel o jedno oko, nevykazoval nijaký úbytek inteligence či kognitivních schopností. Na první pohled bol absolutně v pořádku, přesně takový jako před nehodou. To se však rapidně změnilo během prvních měsíců po propuštění z léčby. Gage nebyl schopný udržet si práci, jeho chovaní bylo drzé, nevhodné, často až extrémně nespolečenské. Později se přidaly problémy s alkoholem, finanční bankrot způsobený gamblerstvím. Zdá se, jakoby po tomto úraze Gage ztratil schopnost řídit se „zdravým rozumem“, schopnost rozhodovat se. Jeho příbuzní tvrdili, že ho nepoznávají, že už to není je ten stejný člověk. Americký neurovědec Antonio Damasio tvrdí, že Gageov případ, jako i mnohé podobné, ukazuje možnost, že v prefrontálnom kortexu, který měl Gage při nehodě zásadně poškozený, se nachází jakýsi řídicí mechanizmus, který mám pomáhá při rozhodovaní.

Další zajímavou skupinou případů jsou pacienti s rozděleným mozkem (split-brain patients). Přestože tento termín zni poměrně děsivě, jedná se o proceduru, která je indikována pacientem se silnou epilepsií. Kvalita života pacientů, kteří mají epileptický záchvat několikrát denně, je tak nízká, že lékaři v extrémních případech přistupují právě k této technice. Když epileptický záchvat vzniká u těchto pacientů v jednom bodě a následně se šíří do celého mozku, lékaři přetnu při operaci takzvané corpus callosum, což je spleť nervových vláken spojující levou a pravou hemisféru. Tím se zabráni šíření záchvatu z jedné hemisféry do druhé, intenzita záchvatů se podstatně snižuje a kvalita života pacientů rapidně zvyšuje. Tahle procedura je však občas spojena s bizarními vedlejšími účinky. Asi nejzásadnější z nich je takzvaný alien hand syndrome (syndrom cizí ruky), kdy pacienti po tomto zákroku ztrácejí kontrolu nad jednou ze svých rukou, což v praxi znamená, že jedna ruka si dělá absolutně co "jí napadne". Když si pacient zapíná košili, jeho "odcizená" ruka ji znovu knoflík po knoflíku rozepíná. Zdokumentovány jsou i případy, kdy byla tato "odcizená" ruka dokonce agresivní a nehledě na vůli svého majitele házela po okolí předměty. Přestože je takový život těžký, pacienti s rozděleným mozkem i tak jednohlasně tvrdí, že je to život pestřejší a jednodušší než ten před zákrokem.

Popisem případu Phinease Gage a pacienty s rozděleným mozkem končí první část dvoudílného seriálu o poruchách fungování lidského mozku. Ve druhé části tohoto krátkého seriálu o zvláštnostech, které mohou nastat, když náš mozek utrpí újmu, se podíváme na poruchy řeči (afázie) a na poruchy zrakové percepce. Další díl tedy nebude o nic méně zajímavý než ten, který jste právě dočetli.

Pozornost, change blindness

Pozornost je jedna ze základních poznávacích schopností, které lidé (a nejen my, v živočišné říši je schopnost detekovat nebezpečí otázkou života a smrti) využívají při orientaci ve světě. Původ má v poplachové reakci, kterou vyvolává neznámý podnět, a která u živočichů probudí pud bojovat nebo utéct na základě toho, jak moc nás podnět ohrožuje. Tato evoluční výhoda včas se rozhodnout, zda naše okolí momentálně představuje hrozbu a utéct, nebo naopak nabízí možnost družit se, objevit potravu, nás dovedla až na vrchol potravního řetězce.

Naše pozornost operuje s obsahy, které vnímáme smysly, do pozornosti se dostávají i naše vzpomínky, tedy obsahy paměti, emoce a city.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pozornost je jedna z poznávacích (kognitivních) funkcí, které nejsou ničím takříkajíc kontroverzní. Ve skutečnosti je ale výzkum pozornosti zajímavější a obsáhlejší, jak se zdá.

Vědci popsali fenomén, který se objevuje napříč výzkumnými skupinami, kde při prezentaci dvou téměř identických obrázků lišících se pouze jedním, často podstatným detailem, které se na monitoru účastníkovi výzkumu objevují vždy jen na malou chvíli (několik milisekund) a jsou při prezentaci od sebe odděleny obrázkem jednobarevným, lidé nejsou schopni určit, co se na obrázku mění. V dalším klasickém experimentu výzkumníci pustili účastníkům video, kde si dva týmy asi pěti lidí házely basketbalový míč. Úkolem účastníků bylo spočítat, kolikrát si hráči míč hodí. Po několika krátkých minutách sledování videa prošla hrací plochou postava oblečená v kostýmu gorily. Účastníci byli tak soustředěni na počítání hodů, že jen velmi malé procento z nich si gorilu skutečně všimlo i přesto, že se nacházela ve středu hrací plochy a představovala poměrně velký podnět zasahující do hry týmů. Tento fenomén se nazývá slepota vůči změně (change blindness; Simons & Rensink, 2005). Tyhle úkoly jsou jednoduše dohledatelné na internetu i široké veřejnosti a je to zajímavá forma, jak se přesvědčit o tom, že naše pozornost má limity, o kterých jsme dosud netušili. Velmi zajímavé je také to, že pokud byl účastníkům úkol popsán, byli přesvědčeni o tom, že by si změny určitě všimli. Evidentně máme na naši pozornost velká očekávání a předpokládáme, že je téměř bezchybná.

Fenomén slepoty vůči změně je vysvětlován různě, jedním z vysvětlení je, že naše zraková pozornost je přitahována pohybem v zorném poli, který indikuje změnu. V zmíněných případech tedy pohyb selhává v přitažení pozornosti k podnětu, přestože je tento podnět jakkoli výrazný. Slepota vůči změně nám nebrání ve fungování v běžném životě, ale když vás příště kamarád či kolega nepozdraví na ulici, může to být tím, že jste v jeho zorném poli v té chvíli představovaly právě zmiňovanou "gorilu".

Zdroj:

Simons, D. & Rensink, R.A. (2005). Change blindness: Past, present, and future. Trends in Cognitive Sciences, 9(1), 16-20

Ako odhaliť klamára? ...a dá sa to vôbec?

Odhady vědců říkají, že většina z nás každý den zalže deset až stokrát! Od nevinných malých lží (tzv. White lies - bílé lži), jako když odpovídáme na otázku "Jak se máš?" občasným neupřímný "Výborně", až po zásadní komplikované lži, kterými se snažíme zastřít skutečnost, či dokonce oklamat sami sebe.

Už mnohokrát se psalo o tom, jak odhalit lháře, většina takových "návodů" však nebyla postavena na výzkumných základech. To se změnilo výzkumem doktora Paula Ekmana, který zasvětil svůj život zkoumání emocí, odlišností ve výrazech v obličeji při prožívání emocí napříč různými kulturami a v neposlední řadě odhalování fundamentálních znaků lži v obličeji.

Jeho výzkum naváží na evolučního biologa Charlese Darwina, který tvrdil, že výrazy emocí jsou univerzálně napříč kulturami. Ekman vycestoval do Papua Nové Guineji, kde životem mezi domorodci zjistit právě tuto univerzálnost (Ekman, 2003). Na základě svých zjištění a porovnávání různých kultur sestavil seznam základních emocí, tedy strach, hněv, radost, znechucen, smutek a překvapení. Tyto základní emoce jsou stejným způsobem detekovatelné v tvářích lidí celého světa. Ekman nejen definoval svalové skupiny, které doprovázejí každý z výrazů, popsal taky takzvané mikro výrazy, které představují charakteristickou, nevědomou aktivitu svalů na obličeji, která prozrazuje skutečně prožívané emoce a jen velmi málo lidí se dokáže naučit tuto svalovou aktivitu ovládat (Ekman, 1992).

Právě zmíněné mikro výrazy považuje Ekman za spolehlivý zdroj informací o lži, či pravdě. Pokud víme, co máme ve výrazů tváře hledat, dokážeme spolehlivě určit, jaké emoce náš oponent prožívá, a tak odhalit, zda to, co nám říká, je pravda.

Odhalit mikro výrazy a správně je definovat a interpretovat není snadné. Vyžaduje to roky tréninku, který ale zájemci mají možnost podstoupit Prostřednictvím Ekman Group, společnosti založené Paulem Ekman. Ekman Group spolupracuje s FBI, CIA a různými dalšími agenturami při odhalování lží a nabízí online trénink detekce mikro výrazů.

Z Ekmanova výzkumu vyplývá, že odhalení lháře není vůbec tak jednoduché, jak nám často říkají populární vědecké články. Nestačí obyčejná všímavost, potřebujeme k tomu dlouhodobý trénink. Ačkoliv ne všichni odborníci jsou zastánci mikro výrazů jako spolehlivého nástroje odhalování lži, je na místě na závěr říci, že je to zatím jediná vědecky podložená a momentálně asi nejspolehlivější metoda k odhalování lží.

Zdroje:

Ekman, P. (1992). Telling lies. New York-London: W W - NORTON & COMPANY Ekman, P. (2003). Darwin, Deception, and Facial Expression. ANNALS NEW YORK ACADEMY OF SCIENCES 1000, 205–221.

Verbální dovednosti

prokazují dovednost člověka účelně zacházet s jednotlivými písmeny, slovy, vztahy mezi slovy a pojmy. Zahrnují porozumění slovním sdělením, schopnosti pohotově užívat znalosti jakzykových pravidel, slovní zásoby, schopnosti prozumět jazykovým významům a vztahům, pochopení struktury a principiální zákonitosti a pravidla jazyka jako celku. Není nutná znalost pravopisné formy.

"Řečník má vyčerpat téma, nikoli posluchače."

– Winston Churchil

Trénink verbálních dovedností vám pomůže lépe využívat náš jazyk, lépe s ním pracovat. Pomůže nám vhodněji zacházet se slovy v běžné konverzaci, lépe porozumět druhým, vhodněji formulovat své myšlenky. Zlepšuje se tvorba a zacházení s pojmy, zjemňuje se cit pro vnitřní jazykovou a sémantickou logiku, gramatiku.

V rámci verbálních schopností se do hry dostává také trénink krátkodobé a dlouhodobé paměti, prostorové orientace (např. vyhledávání slabik), pozornost, rychlost a pojmově-logické myšlení.

Úroveň verbálních schopností má vliv na širokou paletu oblatí našho života. Počínaje mezilidskými vztahy (jak dobře dokážeme formulovat svá sdělení, ale také pochopit sdělení druhých směrem k nám), výkonnostní oblast (práce, formulování pracovních sdělení a jejich efektivita), dále práce s obecnými pojmy a jejich porozumění, správný výklad, tím pádem i rozšíření naší informovanosti, ev. informovatelnosti.

"Každé zbytečné slovo je zbytečné."

– Jára Cimrman

Jazyk, potažmo lidská řeč je velmi složitá soustava znaků a signálů, a vztahů mezi nimi, a je vlastní právě lidem. Je to vlastnost charakteristická pro současný lidský druh, a v dnešní době se bez ní neobejdeme. Je tedy důležité ji umět vhodně používat a pracovat na efektivitě našich sdělení, ale i naslouchání.

"Naslouchejte lidem a oni vám řeknou, kdo jsou."

– John King