Přečtěte si náš blog

Na vlně extáze – fenomén Flow (část II.)

21. dubna 2017

Minulý článek věnovaný fenoménu Flow se zaměřil na zákonitosti, při kterých tento duševní stav (jinak nazývaný plynutí) vzniká. Část byla také věnována duševním prožitkům, které se s tímto stavem spojují. Jeho pokračování se zaměří na fyziologické procesy, které stav Flow vyvolává v našem těle. Nebo jak ovlivňuje naše kognitivní funkce.

Pro připomenutí: stav Flow obvykle vzniká v situacích, kdy vykonáváme nějakou náročnou aktivitu, kterou zároveň dobře ovládáme. Poprvé tento fenomén popsal psycholog Mihaly Csikszentmihalyi. Pokud vás „zasáhne“ Flow, ztratíte pojem o čase, o sobě a zakusíte pocit nadhledu a energizující smysluplnosti. Protože stavy Flow na nás působí blahodárně, patří tato teorie do proudu tzv. pozitivní psychologie.

Vliv stavu Flow na procesy mozku

Když se zeptáte sportovce po výkonu, během kterého zažil Flow, jak se při tom cítil a co prožíval, odpoví nejspíš „Vlastně ani nevím.“ nebo „Vůbec nic.“ Na tento projev stavu Flow se zaměřilo mnoho neurologických studií a přišly na pozoruhodné výsledky.

Během Flow totiž pobíhá v mozku několik procesů. Především se výrazně zpomalí jedna jeho část – prefrontální kortext (čelní část mozku), ve kterém sídlí naše racionální vědomí a (zjednodušeně řečeno) naše osobnost. Tento proces je nazýván také hypofrontalita.

Během stavu Flow se sníží ještě jedna oblast mozku – amygdala. Ta je zodpovědná na pocit strachu a bývá aktivní při situacích, které vyhodnocujeme jako nebezpečné. Při Flow se však výrazně upozaďuje. To zní logicky, protože obavy (například ze selhání) nemají ve Flow žádné místo – člověk se cítí doslova všehoschopný.

Mozek, který snížil svou aktivitu v oblasti prefrontálního kortexu a amygdaly, může své kapacity následně věnovat vrcholovému výkonu. I netrénovaný člověk pak může podat výsledek, za který by se nemusel stydět ani profesionál.

Flow a pozornost

Při stavu plynutí dochází k enormnímu přívalu koncentrace. Nejde však o pozornost záměrnou, ale bezděčnou. Jinými slovy, během této aktivity nevěnujeme pozornost tomu, co děláme a zda to děláme správně, ale přecházíme na zcela automatizovanou pozornost. Ta se věnuje pouze aktivitě samotné, nikoli přemýšlení nad ní.

Dokonce platí, že začneme-li věnovat záměrnou pozornost dané aktivitě, celé kouzlo Flow momentu se vytratí jako pára nad hrncem. Že jsme se ocitli ve Flow, si tedy uvědomíme až po ukončení tohoto stavu. Vidíme-li však jiného člověka, který se ve Flow nachází, obvykle to na něm okamžitě poznáme.

Jak trénovat stav Flow

Není až tak složité dostat se do stavu plynutí. Podle výzkumů jsou nejčastějšími aktivitami s potenciálem Flow ty, které provádíme každý den – ať už jde o řízení auta nebo činnost v zaměstnání. Navzdory očekávání máme daleko větší šanci zažít Flow v práci než při volnočasových aktivitách. Stačí, aby měla pracovní náplň alespoň trochu smysluplný a naplňující obsah, a máme napůl vyhráno.

Jak na to, radí ve své knize Hack Your Motivation Bobby Hoffman. Hlavním předpokladem je vyhnout se stresujícím nebo nudu vyvolávajícím úkolům. Pokud se nudě vyhnout nemůžeme, radí Hoffman jednoduše si tento úkol „vylepšit“, povýšit ho na další level. Například tím, že se rutinní aktivitu pokusíme dokončit v osobním časovém rekordu, převezmeme v úkolu větší díl zodpovědnosti nebo si příležitostně prohodíme práci s kolegou, abychom nabourali rutinu. Pokud budeme tuto vylepšenou aktivitu opakovat tak často, až dojde k jejímu automatizování, začneme s největší pravděpodobností pociťovat kýžené stavy Flow. Jakmile však začne být úkol příliš jednoduchý, je načase zapojit další stupeň „vylepšováku“. Důležité je při tom mít nějakou zpětnou vazbu – ať už časový údaj, nebo nějaký nástroj na měření efektivity pracovních činností.

Pokud se i přes tyto snahy nepodaří stav Flow vyvolat v práci, není třeba zoufat. Prostor nabízí také volnočasové aktivity nebo příjemný sociální kontakt. Rozhodně stojí zato pěstovat stavy plynutí - obvykle po nich dochází ke spokojenosti, uvolnění a načerpání sil, což nás naplňuje štěstím a zjednodušuje podmínky pro budoucí zážitky Flow.

Zdroje:

  přečteno 6368×
Začít trénovat svůj mozek Zpět na výpis
Mgr. Tereza Procházková
Absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. V minulosti působila jako terapeutka EEG biofeedbacku, kde se poprvé seznámila s problematikou trénování mozkových funkcí. Ve spolupráci se sdružením Cerebrum a FN Bohunice se v současnosti věnuje kognitivně rehabilitačnímu tréninku osob po poranění mozku.

Podobné články

Na vlně extáze – fenomén Flow (část I.)

Možná jste už někdy zažili situaci, kdy vás nějaká činnost pohltila natolik, že jste zapomněli na plynutí času a vše kolem. Dokonce i sami na sebe. Mohlo tak uplynout pět i deset hodin, aniž byste pomysleli na hlad, žízeň nebo únavu.

Jde o zvláštní stav mysli, který se nazývá Flow fenomén. Do češtiny se nejčastěji překládá jako plynutí. Okrajově se o něm zmínil už třeba antický myslitel Marcus Aurelius nebo vídeňský psychiatr Viktor Frankl, jehož poutavá teorie smyslu života se opírá o vlastní přežití koncentračního tábora. S ucelenou teorií fenoménu Flow však přišel až americký psycholog maďarského původu, který vlastní poněkud krkolomé jméno - Mihaly Csikszentmihalyi (výslovnost je přibližně tato: Miháj Číksentmiháji). Flow fenomén právem náleží do směru tzv. pozitivní psychologie, která se zabývá aspekty, jež nám zpříjemňují život a činí nás šťastnými. Při prožitku Flow-plynutí totiž zažíváme pocity smysluplnosti a energizujícího nadšení, které může vést až k prožitkům extáze.

Co je to Flow

Pojďme nyní zabrousit trochu hlouběji do fenoménu Flow. Jeho teorie je prostá, ale o to geniálnější. Pracuje totiž se dvěma proměnnými a tím jsou 1) dovednost člověka a 2) náročnost úkolu. Představíme-li si těžký úkol, k jehož provedení nemáme odpovídající dovednosti, nečiší z toho nic dobrého. Pravděpodobně nás totiž bude zužovat pocit napětí, úzkost a obava ze selhání. Je-li naopak úkol příliš jednoduchý, ale dovednost vysoká, budeme se potýkat buď s nudou, nebo si příjemně odpočineme.

Pokud je mezi dovedností a náročností souhra, je napůl vyhráno. Záleží totiž ještě na jedné věci – na intenzitě obou proměnných, byť jsou sebelépe sehrané. Je-li úkol zároveň jednoduchý a naše dovednost ne zrovna oslňující, nastává pocit apatie. Ten zažíváme například u nekonečného přepínání televizních kanálů – to od nás totiž nevyžaduje nic než mačkání ovladače. Teprve když se náročnost i dovednost zvyšují, nastává to pravé zaujetí a pocit smysluplnosti – tedy Flow. Pokud máme to štěstí, že vykonáváme nad míru těžký úkol, který nám jde krásně od ruky, můžeme se dostat až do stavu extáze.

Jak prožíváme Flow

Lidé, kteří zažívají stav extáze (extrémní Flow), popisují své pocity jako naprostou ztrátu pojmu o čase a sobě samém. Jen sledují například své ruce, které jakoby oddělené od těla tvoří symfonii nebo román. Pocit kontroly a přemýšlení „jak na to“ je minimální – není ani zapotřebí, stejně jako když se necháváme unášet opravdovým proudem vody. Zároveň však nejde o bezmyšlenkovitost a pocit „vymytého mozku“. Právě naopak.

Csikszentmihalyi spolu s psycholožkou Jeanne Nakamurou (2001) popsali okolnosti vzniku stavu Flow. Některé z nich se mohou vyskytovat izolovaně, ale to ještě nemluvíme o Flow v tom pravém slova smyslu. Pro zážitek toho správného „plynutí“ by totiž měly být přítomny všechny tyto okolnosti:

dostavuje se intenzivní a soustředěná koncentrace na přítomný okamžik, daná činnost a povědomí jsou v silném spojení, dochází ke ztrátě sebereflexe, získáváme okamžitou zpětnou vazbu ohledně úspěšnosti naší aktivity (k tomu nám stačí naše vlastní smysly), zintenzivňují se pocity nadhledu nad celou situací, ztrácíme pojem o čase a plyne nám rychleji, zkušenost z činnosti je vnitřně obohacující a zakoušíme pocit smysluplnosti.

Výzkumy Csikszentmihalyiho dokazují, že stav Flow není kulturně podmíněný. Probíhá stejně u lidí z celého světa, z odlišných kulturně-sociálních zázemí. A netýká se zdaleka pouze umělců. Flow můžeme zažít prakticky při každé činnosti, pokud splňuje „pravidla plynutí“ znázorněné v grafu výše. Můžeme tak zažívat šťastné chvíle jak u sportu, tak při chirurgickém zákroku (pochopitelně ze strany operatéra) nebo u vykonávání domácích prací.

Protože fenomén Flow si zaslouží mnohem více prostoru, budeme se mu věnovat i v dalším článku. Dozvíte se například, jak Flow ovlivňuje naše kognitivní funkce a co se při něm odehrává v celém těle.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks/mihaly_csikszentmihalyi_on_flow?language=cs C. R. Wright & S. H. Lopez (2001). Flow Theory and Research. Handbook of Positive Psychology. Oxford University Press, 195-206.

Pozornost

je schopnost zaměřit a soustředit se na určitý děj nebo objekt. Její funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet prvků, dějů či informací. Má ochrannou funkci, chrání před zahlcením a přetížením informacemi, přičemž do vědomí vpouští informace, které jsou pro nás v určitém ohledu prioritně významné. Zaměření pozornosti je ovlivňováno vůlí, motivy a pocity.

Pozornost můžeme dělit mimo jiné na:

aktivní neboli záměrnou – je cílená, vůlí řiditelná, například, když hledáme něco na stole, když se soustředíme na nějakou činnost, třeba učení, soustředění se na řešení nějakého úkolu, atp. pasivní neboli bezděčnou – něco upoutá naši pozornost, např. cinknutí klíčů, nečekaná událost, kontrastní prvek či děj, hrozící nebezpečí, fyzické podněty – bolest, hlad, atp. selektivní – pozornost zaměřená na jednu oblast, jeden prvek, děj, vnímání otatních je potlačeno
difúzní – rozptýlená pozornost, schopnost udržet pozornost na více věcí zároveň

Mezi vlastnosti pozornosti počítáme:

vytrvalost neboli schopnost soustředit se delší dobu na jeden podnět koncentrace neboli schopnost udržet pozornost na jednu věc za současného ignorace vnímání věcí ostatních rozsah neboli kapacita souvisí s tím, na kolik prvků zároveň jsme schopni se soustředit výběrovost neboli schopnost soustředit se na určitý výsek reality dráždivost neboli práh citlivosti na další potenciálně rušivé podněty, než na které je pozornost primárně soustředěna) kolísání neboli kolísání intenzity pozornosti, slouží k ochraně před vyčerpáním distribuce neboli překlápění pozornosti mezi jednotlivé podněty zaměstnávající naši aktuální pozornost

Řidiči

" Osmdesát procent všech lidí se považuje za nadprůměrné řidiče. "

Řízení motorového vozidla je z kognitivního hlediska velice náročný úkol. Řidič musí být soustředěný na docela široké spektrum podnětů, jako jsou dopravní značky, chodci, semafory, jiné auta či samotná trasa cesty. Dále si řidič všímá také povrchu cesty, aby se vyhnul kanálům a jiným nerovnostem. Musí také poslouchat motor, sledovat rychlost a další věci a tomu všemu může bránit nepříznivé počasí nebo ukecaný spolucestující.

Řízení ale není jenom o rozsahu pozornosti (o tom kolik věcí musí člověk vnímat naráz). Často je důležitá také časová stálost pozornosti. Kdyby totiž řidič přestal sledovat cestu, mohlo by to vést k havárii. Proto je důležité, aby nebyl unavený, nebo neřešil věci náročné na soustředění přes telefon během cesty. Zvýšení soustředění na telefon může způsobit snížení soustředění na cestu. Proto hovor se spolucestujícím je méně nebezpečný. Složitosti situace na cestě si všímá také a tomu podvědomě přizpůsobuje obtížnost konverzace.

S tím souvisí fakt, že na některé věci se soustředíme více a na některé méně. Řidič je nucený tuto intenzitu pozornosti správně modulovat, aby mu neunikly důležité informace (například, že na semaforu svítí červená) kvůli těm méně důležitým (vedlejší pruh vede do jiného města).

Všechny tyhle vlastnosti pozornosti se dají trénovat pomocí kognitivního tréninku.

Možná se vám ale zdá, že na řízení nestačí jenom dobrá pozornost. Máte pravdu. Taky jsou potřebné rychlé reakce, schopnost rozhodování, plánování a vykonávaní činnosti, které se nazývají i exekutivní funkce. Ty se lehko dají trénovat během kognitivních her.

Trénování těchto kognitivních funkcí je proto dobré pro řidiče ve všeobecnosti, kteří si je tak udržují ve formě. Ještě o něco přínosnější může být ale pro řidiče, kteří se chystají z nějakých důvodů na dopravně psychologické vyšetření. Jeho součástí je totiž právě i testování kognitivních funkcí řidiče.

A na závěr zákon Murphyho dědečka: „Člověk se nenaučí nadávat, dokud se nenaučí řídit.“

Pozornost, change blindness

Pozornost je jedna ze základních poznávacích schopností, které lidé (a nejen my, v živočišné říši je schopnost detekovat nebezpečí otázkou života a smrti) využívají při orientaci ve světě. Původ má v poplachové reakci, kterou vyvolává neznámý podnět, a která u živočichů probudí pud bojovat nebo utéct na základě toho, jak moc nás podnět ohrožuje. Tato evoluční výhoda včas se rozhodnout, zda naše okolí momentálně představuje hrozbu a utéct, nebo naopak nabízí možnost družit se, objevit potravu, nás dovedla až na vrchol potravního řetězce.

Naše pozornost operuje s obsahy, které vnímáme smysly, do pozornosti se dostávají i naše vzpomínky, tedy obsahy paměti, emoce a city.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pozornost je jedna z poznávacích (kognitivních) funkcí, které nejsou ničím takříkajíc kontroverzní. Ve skutečnosti je ale výzkum pozornosti zajímavější a obsáhlejší, jak se zdá.

Vědci popsali fenomén, který se objevuje napříč výzkumnými skupinami, kde při prezentaci dvou téměř identických obrázků lišících se pouze jedním, často podstatným detailem, které se na monitoru účastníkovi výzkumu objevují vždy jen na malou chvíli (několik milisekund) a jsou při prezentaci od sebe odděleny obrázkem jednobarevným, lidé nejsou schopni určit, co se na obrázku mění. V dalším klasickém experimentu výzkumníci pustili účastníkům video, kde si dva týmy asi pěti lidí házely basketbalový míč. Úkolem účastníků bylo spočítat, kolikrát si hráči míč hodí. Po několika krátkých minutách sledování videa prošla hrací plochou postava oblečená v kostýmu gorily. Účastníci byli tak soustředěni na počítání hodů, že jen velmi malé procento z nich si gorilu skutečně všimlo i přesto, že se nacházela ve středu hrací plochy a představovala poměrně velký podnět zasahující do hry týmů. Tento fenomén se nazývá slepota vůči změně (change blindness; Simons & Rensink, 2005). Tyhle úkoly jsou jednoduše dohledatelné na internetu i široké veřejnosti a je to zajímavá forma, jak se přesvědčit o tom, že naše pozornost má limity, o kterých jsme dosud netušili. Velmi zajímavé je také to, že pokud byl účastníkům úkol popsán, byli přesvědčeni o tom, že by si změny určitě všimli. Evidentně máme na naši pozornost velká očekávání a předpokládáme, že je téměř bezchybná.

Fenomén slepoty vůči změně je vysvětlován různě, jedním z vysvětlení je, že naše zraková pozornost je přitahována pohybem v zorném poli, který indikuje změnu. V zmíněných případech tedy pohyb selhává v přitažení pozornosti k podnětu, přestože je tento podnět jakkoli výrazný. Slepota vůči změně nám nebrání ve fungování v běžném životě, ale když vás příště kamarád či kolega nepozdraví na ulici, může to být tím, že jste v jeho zorném poli v té chvíli představovaly právě zmiňovanou "gorilu".

Zdroj:

Simons, D. & Rensink, R.A. (2005). Change blindness: Past, present, and future. Trends in Cognitive Sciences, 9(1), 16-20